Hromování

Jsou dny, kdy se nemůžu nekopnout k blogu, syrští uprchlíci určitě prominou. Před pětašedesáti lety byl posvěcen pád kdysi jedné z ekonomicky nejlépe spějících zemí do Nepálu, se kterým jsme na konci osmdesátých soupeřili na chvostu první padesátky. Erik Tabery vzpomněl Peroutkovu glosu k pětadvacátému únoru jedenatřicátého, ve které se autor ušklebuje schizofrenii tehdejší komančské rétoriky, jež dosud rezonuje podivuhodně povědomě „...udělá se, co půjde; když nic nepůjde, neudělá se nic; bude se to zkoušet a ochotně se po případě zaujmou zadní posice…” I dále: „Jednak je hromování od komunistické bytosti vůbec neodlučitelno, jednak musí se tato strana vykázati aktivitou před vyššími pány, před moskevským generálním štábem. Tomu tedy může vždy říci, kdyby na ty věci přišla řeč: hle, jak jsme aspoň ústa otvírali.“

Bývalí politruci pomalu oslzávají krajské politická pozice, leč i na to nehledě, příliš se neobávám návratu do dob po pětadvacátém únoru osmačtyřicátého, anžto nevěřím v nakažlivost slizu. Jako jsem stále rád, že nám už komančové nevládnou.