Neměli. Ukázalo se v přijímací místnosti ministra pro mládež a sport. Od času domluvené schůzky uplynula čtvrthodina a my stále čekáme. Ministr nikde a místnost plná jiných čekajících, kteří dle všeho měli schůzku domluvenou před námi. Pan ministr se zdržel na jednání vlády a neví se, kdy bude zpět v úřadu.
Omar něco řeší po telefonu a po skončení hovoru je jako opařený. „Co je?“, ptám se, „už to vypuklo?“ „Jo, to byla žena, už to začalo, a já vůbec nevím, co mám dělat.“ O pár telefonátů dál je jasné, že se nejedná o žádný planý poplach. Říkám Omarovi, ať si vezme auto s řidičem, co na nás čeká před ministerstvem, a jede do kanclu pro vlastní, se kterým pak musí vyzvednout ženu a dopravit ji do nemocnice. Že se s plynně anglicky hovořícím ministrem domluvím a z ministerstva dojedu taxíkem. Omar se zdráhá, povinnost mu velí zůstat se šéfem, jen telefon pořád vyzvání s naléhavým „kde jsi?“ V též chvíli zjistíme, že někteří ze spolučekajících sedí v přijímací místnosti už hodinu a že vůbec není jasné, kdy se ministr vrátí. Zdvořile a s pochopením pro ministrův plný program proto prosíme paní sekretářku o nový termín schůzky a mizíme v útrobách Ammánu.
Večer jsem dostal fotku čerstvě narozeného kluka s pozdravem strýci Petrovi. Načež mi Omar, tedy už Abu Aladdin, ergo Aladdinův otec, po telefonu říká, že se těší, až za pár let bude synovi vyprávět, jak jsme kvůli jeho narození zrušili schůzku s ministrem.
Žádné komentáře:
Okomentovat