Po letech putování z místa na místo se rozhodli odejít ze Sýrie do Jordánska, i proto, že Isřina teta je Jordánka. Na hranici měli štěstí. Dostali se přes ni už po týdnu čekání, na rozdíl od desetitisíců dalších, kteří na možnost vstupu do Jordánska čekají měsíce. Celkem odhadujeme, že na čáře squatuje asi osmdesát tisíc lidí, leč hranice je už dva měsíce zavřená.
Azraq je tábor uprostřed severojordánské pouště, proslulý extrémními klimatickými podmínkami i tím, že v jeho okolí jinak chcípl pes. Padesát stupňů v létě přes den, minus deset v zimě v noci, de facto nemožnost se z tábora dostat, zatímco uvnitř je služeb a možností výdělku poskrovnu. S asi 400 syrskými zaměstnanci jsme v šestatřicetitisícovém Azraqu zdaleka největším zaměstnavatelem. „Já jsem učitelka a manžel je inženýr, v Homsu byl manažer firmy, tady nedělá nic, nudí se, a je konstantně naštvaný. Tábor je hrozná varianta, hlavně pro vzdělané lidi.“ Souhlasím. Tábor je hrozná varianta ve většině kontextů.
Isra doufá, že se brzy z Azraqu dostane a bude moci bydlet u tety. Mezitím se chystá organizovat kroužky angličtiny pro děti. „Chci učit, baví mě to. Tak je alespoň naučím abecedu a počítat,“ plánuje. Načež se zjeví Isřin pětiletý syn a na matčin pokyn zarecituje „Ej bí sí dí í ef dží...“
Než se rozloučíme, popíšu Isře různé možnosti stát se učitelkou v Azraqu, včetně našeho vzdělávacího centra, a Isra se omlouvá, že se ani nezeptala na mé jméno. „Najs tu mýt jů Mistr Pýtr.“ „Najs tu mýt jů tů, Isra, gud lak tu jů ent tu jór femili.“
Žádné komentáře:
Okomentovat