Delčevo

Z kopce na kopec kousíček od bulharských hranic patnáctiletým pežotem a opakujícím se rituálem, jenž začíná více méně stejně: „Dobar den, my nabljuduvači od OBSE.“ Začátek už v šest ráno, abychom mohli pozorovat otevření vybrané volební místnosti. A zatímco v prvním volebním okrsku jeden člen brumlá, že se mu dnešní volby vůbec nehodí, protože hodlal být úplně někde jinde, během dne se stále více projevuje svátečnost prezidentské volby. Alespoň v přístupu volebních komisařek a komisařů.

Rumunská kolegyně v každé námi navštívené místnosti úhledně vyplňuje kontrolní dotazník, já sleduji volební účast a povídám si přes překladatelku Tanju se členy volební komise. Reakce variují mezi nervózní formalitou a přátelskou zvědavostí, odkud jsme a nakolik asi ten divný strejda z Češky rozumí makedonštině. Ništo ne razbiram, nebojte.

Za jeden den nakonec nestíháme víc než šest volebních okrsků ve školách, jeden obecní úřad, vesnický kulturák, bývalý obchod a dvě garáže. Den končí v okresní volební komisi, kde se do půlnoci sčítají výsledky ze šestatřiceti okrsků v okresu Delčevo. Na chodbě trpělivě čekají šéfové a šéfky jednotlivých okrsků. Uvnitř místnosti si předseda okresní komise rázně sjednává pořádek a nařizuje Pýterovi, ať otevře okno, že už uvnitř dochází kyslík. Poslechnu, pustím dovnitř studeno a beru si od jeho zástupkyně ze starého hrnce jablko.
- „Odkud jsou?“ ptám se, „z Traboteviště?“
- „Kdepak, z Virče, tam jsou lepší.“

Dobrá. Příště určitě musíme zajet i do Virče tedy.