Silné Česko

Když jsme se před patnácti lety stali členy EU, zašel jsem s kamarády ve Vladikavkaze na pivo s radostně-hrdým pocitem, že je všechno, jak má být, že byla postkomančská transformace dokončena. Že jsme se konečně dostali do slušné společnosti a na cestě k nezměrné prosperitě si stojíme jen my sami.

Za pár neděl máme volby do europarlamentu a většina takzvaně etablovaných partají se předhání v tom, kdo bude znít vlastenečtěji, jako by nám z EU cokoli hrozilo. Zvykli jsem si, že naši politici výsledky vlastního – pravda, ne vždy kompetentního – vyjednávání v Bruselu a s Bruselem doma prezentují jako jakýsi diktát. I že umně využívají obraz abstraktní externí zlomoci, aby zamaskovali vlastní zájmy a inkompetenci.

Stávající premiér, na úkor ČR dlouhodobě dojící EU pro svůj byznys jako neveselou krávu, si k volbám nasadil trumpovskou čepici a s imbecilní, leč na lid ze čtvrté cenové nepochybně působící kampaní vyrazil na steč za silné Česko. Jež má v pořadí zájmů asi tak na osmnáctém místě. V lepším případě.

Vidím-li fízla, který dlouhodobě drancuje mou zemi, hlásat, jak Česko nekompromisně a tvrdě ochrání, napadá mě, že první, před kým bychom měli tuto zemi chránit, je on sám. Jo, ještě něco mě vlastně napadá: Fuck you.