Organizační evoluce

„Vyznávám přirozenou evoluci,“ řekl říďa v diskusi o možných posunech v řízení organizace. Tak mě napadlo, jak může taková přirozená evoluce v organizaci vypadat.

Darwinovu evoluční teorii si většina lidí asi představuje jako nelítostný boj o přežití těch nejzdatnějších. Asi proto, že se to nejlépe pamatuje. Kdo četl Richarda Dawkinse, asi největšího současného Darwinova následovníka, vnímá evoluční teorii maličko šíře. Třeba jako neutuchající genetické mutace, jež mají zlepšit potenciál vlastní replikace. V českých zemích jsem nedávno zaregistroval prý dávné (nejsem cíťa, ale přišlo mi nějak zvláštně vulgární) pořekadlo o silnějších psech, jenže v reálu jde nejen o silnější, ale i třeba o pružnější, lehčí, těžší, mimikrovatější, barevnější, delší, kratší, menší, větší atakdále.

V metafoře nekonečného závodu ve zbrojení zvyšuje lovec i lovený, potenciální agresor a potenciální oběť, neustále svou kapacitu útoku, respektive obrany. Jedním z paradoxů evoluce je, že často nedochází k zásadnímu zvýhodnění jedné či druhé strany, i proto, že vyhubení veškeré potravy není v zájmu hubeného ani lovce. Každé vlastní zlepšení, jež vede ke zlepšení druhé strany, následně způsobuje další zlepšení vlastní a tak dále. Pokud si tedy něco vzít z evoluční teorie pro rozvoj organizací, asi potvrzení, že jednotlivé zlepšováky mají potenciál generovat další zlepšováky.

Jinak je evoluce asi primárně nekonečnou sousledností pokusů a omylů, kde se jen část genetických mutací stává progresívní, protože poskytuje kompetitivní výhodu. Geny s kompetitivní výhodou žijí nejdéle a následně se nejvíce replikují. Právo silnějšího je v tomto ohledu spíše právo nejoptimálněji zmutovaného. Mutace s cílem úspěšnější replikace vlastních genů a lepší adaptability na měnící se prostředí. Jako třeba, když se britskému ptactvu následkem populárního veřejného dokrmování začaly prodlužovat zobáky. V organizační teorii by tedy možná bylo lepší nečekat na genetickou mutaci a prodloužit si zobák sám ve chvíli, kdy mě to učiní produktivnějším. Ne proto, abych vyžral vše ostatním, ale pro vlastní růst, sílu a sílu mého společenství.

Dalším zajímavým komponentem evoluce jsou neustálé tenze mezi mutacemi, jež vedou k různým výhodám a jež se nezřídka navzájem anulují. Extravagantnější vzhled zvířete může na jedné straně mít potenciál k páření a replikaci vlastních genů, na straně druhé ale sníží ochranu před nepřítelem, tedy možnost přežití. Nebo jak píše Dawkins, samice africké Vidy sice mohou preferovat samce s co nejdelším chvostem, délka chvostu má ale zároveň vliv na samcovu schopnost létat a tedy přežít. Z tohoto pohledu je tedy evoluce též jakýmsi pokračujícím kompromisem mezi různými ambicemi rozvoje, mezi vzhledem a funkcionalitou, pohlavním výběrem a přirozeným výběrem.

Co z této zkratky vyplývá pro evoluční přístup k organizačnímu rozvoji? Asi že, budeme-li preferovat přirozenou evoluci, budeme se častěji plést, než kdybychom dělali cíleně správně. Že evoluční změny trvají mnohem déle než ty řízené. Že sice na jednu stranu jedno zlepšení povede k dalšímu, ale na druhou stranu každá spontánní akce vyvolá reakci, která spíše zmrazí status quo. Že tedy raději u nás ne.