Kosmicky

Jda po Václaváku, přemítám, že pokud je pravda, že jsme průměrem našich pěti nejlepších přátel, copak to asi vypovídá o lidech, které potkávám. Poloagresívní teenager, který vypráví kamarádům cosi natolik zajímavého, že si myslí, že ho musí slyšet celý Václavák. Švihácky oděný důchodce, pomalu nikoli však stařecky kráčící směrem k Můstku. Když jdu kolem, zaslechnu, jak sprostě nadává na kolemjdoucí. Opletalkou se řítící řidič, pokud ne lehce postpubertálního věku, jistě pubertálního vzhledu a s espézetkou Don Pedro. Vysmátá Čecho-vietnamka, vycházející s velkou taškou z obchodu s nelevnými hadry. Chlapík v obchodě, který si kultivovaně povídá s prodavačem, načež potřebuje cosi prokonzultovat a začne po telefonu rusky říkat nejbizarnější věci, než zavěsí a vrátí se do civilu.

Výrok o pěti přátelích je nejen elitářský (pořádně si vybírej ba audituj, s kým si povídáš), ale naštěstí nebo bohužel i nepravda. Nejsme průměrem pěti lidí, ale všech, kterými se obklopujeme. Ovlivňují nás nejen naši přátelé, ale i přátelé našich přátel, kteří ovlivňují naše přátele atd. Například Christakis s Fowlerem zkoumali následky známých a rodinných příslušníků v relativně objektivní kategorii obezity a zjistili, že když v našem okolí někdo zobézní, zvýší se pravděpodobnost našeho zobéznění během následujících 2-4 let o 45 procent. Když zobézní kamarád našeho kamaráda, jde o zvýšení dvacetiprocentní, tedy nikterak zanedbatelné.

Takže nakonec další banalita, že jsme do značné míry produktem společenství, jehož jsme součástí, a součin se týká mnohem více než pěti známých. Američtí psychologové přeci dávno vědí, že čtyřicet procent naší osobnosti formuje tzv. non-shared environment, nesdílené prostředí, v porovnání s padesáti procenty genů a deseti procenty prostředí sdíleného, většinou zvaného též rodina. Klíčovou proměnnou asi bude, jak velké naše společenství je. Jdu Václavákem a usmívám se, že to mé společenství zahrnuje desítky jazyků a všechny obývané kontinenty. Je suis un cosmopolitain.