10. března 2020

Opatření

Na jedné straně budou ti, kteří zatleskají rozhodnosti vlády. Zavřené školy, zákaz konání akcí nad sto lidí, obojí se dá pochopit, jako preventivní opatření proti šíření viru. Který k nám tedy dosud tak zcela nedorazil. Rázná opatření mi sama o sobě nevadí, pokud ale ten, kdo opatření činí, vyhodnotí všechny možné následky. Což by v případě vlády znamenalo vyjít hodně daleko za rámec vyhodnocování potenciálu vlastního znovuzvolení. Což neumí.

Můžeme se dohadovat, zda jsou jaká opatření přiměřená, když nákaza hrozí z různých stran, jež (zatím) regulaci nepodléhají. Omezení různého lidského kontaktu jednoznačně hrozbu vystavení viru snižuje. Můžeme se též bavit, zda jsou opatření dostatečná, když se například do jednoho vozu metra vejde 48 sedících a 252 stojících pasažérů.

Zákon 258/2000 (paragraf 69) opakovaně operuje s konceptem nezbytnosti. Definice nezbytně nutného rozsah asi nakonec bude i tím, o čem budeme implicitně diskutovat, aniž bychom se dobrali jednoznačné shody.

Protože jsem zvyklý řídit krizové situace a rozhodovat v nich, nezřídka i o otázkách, které mohou snížit či zvýšit zdravotní a životní rizika pro mě samého a mé kolegy, napadají mě nad chováním mistrů ze Strakovky trochu jiné věci.

V ČR ke dnešnímu dni registrujeme 38 případů a relativně drastická rozhodnutí prý zavinil případ taxikáře, který neví, kde virus chytil. Buď tedy Prahou obchází jakési strašidlo, které infikuje taxikáře, anebo je v reálu jich případů nákazy v ČR již (násobně) více, než kdokoli ví.

Rozhodnutí zavřít školy se dotkne všech, kdo si nedovolí nechat svá děcka doma o samotě. Nevím, kolik je to lidí a co to přesně znamená, ale očekával bych, že lidé, již podobná rozhodnutí činí, to vědět budou alespoň zhruba. Protože je třeba alespoň v hrubých obrysech znát následky vlastních rozhodnutí, zvlášť, když se týkají miliónů lidí. Dělá se třeba tak, že se podíváme, kolik dětí se nám učí na prvním stupni a řekneme si, že zhruba třetina, polovina, dvě třetiny atp., dle toho, jak si troufáme, bude potřebovat, aby s ním zůstal doma jeden z rodičů, čímž se dostaneme někam k číslu 150-300 tisíc. Ale to jen za předpokladu, že eliminujeme prarodičovskou podporu, přestože důchodci by měli zůstávat doma a nikam nechodit. Dokážeme si i podobným způsobem spočítat, co to bude stát státní kasu, případně se zamyslet nad tím, jak se zaplatí. Aneb není právě teď geniální příležitost zrušit idiotskou podporu soukromých dopravců?

Analýzy se dají i modelovat dle toho, jaké procento rodičů jsou podnikatelé, samoživitelé, sociálně slabí atp. a dostaneme se alespoň k hrubému zmapování jedné řady následků vlastního rozhodnutí včetně možných rizik, jež skýtá. Takto se v Čechiji ale nepracuje, protože je třeba působit navenek rozhodně, zatímco uvnitř nechť se děje cokoli. Hlavně, že se nemusíme na chvíli bavit o tom, že máme v hospodaření nebývalé manko, zatímco premiér a jeho kámoši na eráru vesele bohatnou.

Málokdo asi též postřehl, že o dění v zemi již nerozhoduje vláda, ale Bezpečnostní rada státu, jež shlukuje osm ministrů. Z nichž jsou tedy vidět jen ti ANOnističtí, jak jinak. Jelikož jsem zažil v řadě různých kontextů, nemůžu než nespojovat různá mimořádná opatření s totalitními praktikami. Aneb nebudeme-li se ptát, zda pro konkrétní mimořádné opatření, omezující pohyb či sdružování osob opravdu nastala odpovídající situace, může se nám rychle stát, že si ani nevšimneme, o co všechno jsme přišli. Hranice mezi vládnutím a totalitou je velmi tenká a nikdy si nemyslemež, že víme přesně, kde leží. Neříkám, že je stávající vláda či rozhodnutí totalitní, jen že je třeba ho podrobovat velmi detailní analýze a kontrole.

A tím souvisí i můj poslední šok. Z praxe vím, jak snadné je zpřísnit bezpečnostní procesy a jak obtížné je vrátit zpět do původního stavu. Proto je jedním ze klíčových pravidel při přijímání mimořádných opatření jejich časové omezení, které nutí jednak k přehodnocování původního rozhodnutí a druhak k opakované potřebě vysvětlování „nezbytné nutnosti“ daného rozhodnutí.

Dnešní mimořádná opatření vlády jsou na dobu neurčitou. Víme-li tedy, že k zavedení mimořádných opatření je potřeba 38 potvrzených případů v zemi, copak se asi musí stát, aby byla mimořádná opatření zrušena? Zvlášť ve chvíli, kdy je nárůst případů asi nevyhnutelný?

V praxi podobné rozhodování většinou znamená jedno ze dvou. Buď rozhodnutí činí totální amatéři, anebo není cílem rozhodování merit věci, ale upevňování vlastních mocenských pozic. Rozhodujeme, protože můžeme, po nás potopa. Následkem je nicméně pouze další nepředvídatelnost a nejistota. Schválně, jak dlouho vydrží kolínka v Pennáči tentokrát.

A na závěr pár slov od paní primářky z mikrobiologie na Karláku. Dokud ještě můžeme.

Žádné komentáře: