Dopsal jsem včera a najednou se zdá, že jsem téměř trefil, protože mi ranní zprávy popisují zastavení vojenských operací v Karabachu, kompletní stažení arménských vojenských sil a ustanovení ruského kontingentu „mírových pozorovatelů“ na pět let, nu a hlavně návrat velkých území Ázerbadžánu, a to včetně Kelbadžáru (do 15. listopadu) a Lačinu (do 1. prosince), tedy kritických okresů na západ od Karabachu. Samotný Karabach víceméně na půl. Zároveň Arménie souhlasí s pozemním propojením nachčevanské enklávy s Ázerbájdžánem.
V Baku se slaví výhra, Pašanjan se omlouvá národu, že to jinak nebylo možné, a Voloďa se usmívá, jak se mu zase povedlo stát se mírotvorcem. Záhy po zahájení azerské ofenzívy bylo jasné, že navzdory očekávání se Rusko tentokrát nepostaví jednoznačně na arménskou stranu, ba že více, než si dokážeme domyslet, stojí o azerské přátelství. Sám si dokola pročítám text dohody (rusky zde) a kroutím hlavou, čeho všeho Alijev dosáhl. Dohody, kterou Moskva prezentuje jako Putinovo oznámení, Ázerbájdžán jako oznámení Putina s Alijevem, a arménsky číst neumím. Jen si v arménských ruskojazyčných novinách čtu o prohře a zradě.
Oznámení o dohodě předcházelo sestřelení ázerbájdžánskou armádou ruského vrtulníku nad arménským územím a následná hbitá Alijevova veřejná omluva a nabídka uhrazení plné kompenzace. Když jsem si večer četl, přišlo mi tak nějak neobvykle mezinárodně uvědomělé, což hned kvitoval i Kreml. Samozřejmě mě nenapadlo, že v té době se už vedou jednání, při kterých jsou jasně definováni vítězové a poražení. Aneb jak nakonec řekl karabašský de facto prezident Aruťunjan, jedinou možnost, kterou měli, bylo souhlasit s azerskými ultimáty, jinak by celý Karabach přešel pod azerskou kontrolu.
Konec rozsáhlých bojových operací je nicméně, jako vždy, jen začátkem. Krom obrovských problémů snad i nepochybně křehkého míru, když naděje na klidné soužití Arménů a Azerů zemřela před více než třiceti lety. Fingers crossed nonetheless.
Žádné komentáře:
Okomentovat