Návraty

Po 45 měsících jsme se přestěhovali z Ammánu do Teplákovic. Tam dva a kocour, zpět dva a dvacetiměsíční synek. Kocour se zdržel v Ammánu, protože do odletu nestihl dotlačit předodletovou karanténu. Poprvé po více jak 20 letech jsem na rodné hroudě a neplánuji brzy zase zmizet. Uvidíme, co návrat přinese. Možná i návrat soliloquy-e na těchto stránkách.

Nelze se než se netěšit na znovuobjevování, k čemuž je nepochybně dobře ba asi bylo nutné, že jsem s "návratem" posečkal, až budu výrazně starší. Dokážu snáze odfiltrovávat všudypřítomné brblání i ignorovat povrchní všeználkovství. Nepovažuji každé téma či názor za otázku vlastní identity, za kterou je třeba úporně bojovat. Vlastně mě stále více baví, co vede jiné k hýčkání si z mého pohledu iracionálních, ba somnambulních názorů, leč zároveň jsem vybíravější v tom, s kým se vůbec dám o čem do řeči. Nepotřebuji se nikam hnát, ani nic nikomu dokazovat. Jen dávat smysl sobě a svému okolí a udržet si vlastní integritu. Snad nebude zas tak obtížné. Ani na maloměstě v kraji s příšernou reputací, zčásti živenou lepšolidským (self-righteous) pragocentrismem. Jsme doma a je na nás, jak s tím naložíme. Yalla, countdown on.

Vláďa

Dlouho jsem tu nic nenapsal. Úmyslně. Nechtěje přidávat do marasmu českého onlajnu. Aniž bych si namlouval, že cokoli, co jsem tu kdy vyvrhl, mělo nějaký širší význam než, že jsem se pobavil při skládání slov do celku, jehož smysl mi má být jasen nejen po sepsání, ale i třeba deset let poté.

Sedím v Ammánu kousek před čtvrteční půlnocí, tedy začátkem víkendu, který ukrajuje zhruba polovinu Ramadánu. Nakrmil, přebalil a uložil jsem třítýdenního hyperaktivního Dejfída a letmý mrk na ajfoun mi prozradil, že umřel Vláďa.

V životním směřování mě krom různých příbuzných asi nejvíce ovlivnili tři lidé. Jens umřel v loňském prosinci, na výročí Havlovy smrti, Vláďa dnes, oběma bylo krásných devětasedmdesát. Třetí jméno si raději nechám pro sebe, stále žije a je o dost mladší a o dost více fit.

Před pár týdny uplynulo 21 let od mého nasednutí do letadla směr Moskva, které změnilo můj život více, než jsem si kdy býval chtěl a uměl připustit. 21 let od chvíle, kdy nepovažuji Česko za svůj permanentní domov, jakkoli se vždy rád vracím. Dvě dekády, ve kterých jsem se zároveň přestal s Jensem a Vláďou potkávat, byť jsme spolu předtím trávili spoustu času. Během devadesátých s Vláďou klidně i pět dní v týdnu.

Krom samozřejmého smutku hledám, co se ve mně děje. Pocit viny či lítosti nad tím, že jsem se nesnažil v posledních letech potkávat více, se asi úplně nedostavuje. Tuším proč a nemám s tím problém. Spíše zvláštní směs radosti a vděku, že jsme s Vláďou mohli mnohé sdílet a navzájem se respektovali a měli rádi.

Slainte, Vláďo, dík. Nezapomenu.

Smysl

 Vůbec se mi nechce nic psát do veřejného prostoru, tím méně, čím více se objevuje expertů na jakékoli téma. Včetně toho posledního, které zvláštně, i zvláštně neemocionálně, připomíná léta tovaryšská. Ani se nechce věřit, že uplynula dvě desetiletí od dob, kdy jsem sám zažíval bombardování a vraždění ruské armády a mj. se seznámil i s Ramzanem. Naivně jsem si pak myslel, že je to všechno za námi. A hle, fašoun křičí: chyťte fašouna. 

Napadá mě spousta věcí, na které bych pak mohl odkazovat s přemoudřelým "vždyť jsem to říkal", ale nechám na jiných chytrolínech. Jen si připomenu, že uplynulo dvacet let pd chvíle, kdy jsem se vydal do Čečenska za svým prvním vskutku válečným zážitkem, jehož hlavním vinníkem byl stejný hajzl, jenž se rozhodl váčit dnes - obdivovatel Stalina, co spí s Mein Kampfem pod polštářem.

Slava Ukrajině. Fuck Putin.

Svoboda

Začíná a končí v každém z nás. Nejen proto je toto můj nejoblíbenější svátek. 

Milostivé fufníky

Nedalo mi a též jsem se zapsal na portál zapomenutých miliard, který dohledává resty z kuponovky. Ne že bych si myslel, že mi někde visí trsy bankovek, jen jsem holt od přírody zvídavý. A hle, netrvalo ani pár měsíců a nabídka na odkup akcií firmy, o jejíž existenci mám jen chabé ponětí, s žádostí o zaslání bankovního spojení, kam mi těch pár stovek za dávno neobchodovatelných šestnáct akcií pošlou. A zrovna v den, kdy Člověk v tísni vyhlásil sbírku Milostivé léto, která má pomoc asi tří stům tisícům spoluobčanů, jejichž vcelku banální dluhy vůči různým veřejným institucím za léta mafiánských exekucí vyrostly do tisíců a desetitisíců. Milostivé proto, že se splátkou původní jistiny může po dobu tří měsíců vymazat celý dluh. Takže vůbec nebylo těžké vymyslet, jaké číslo účtu uvést v komunikaci se zapomenutými miliardáři, ani pár drobných přihodit ze svého, aby si na Čolkárně u Vyhnálků nemysleli, že jsem nějaký škrt.

VŘSR

Zas nenestíhám natolik, abych nepřipomněl výročí nástupu jedné z největších krutovlád dvacátého století, jejíchž pohrobci byli teprve před několika týdny vyobcováni z českého parlamentu. Doma jsme se o politice nikdy nebavili, ale já záhy pochopil, že výstřel z Aurory nebyl začátkem žádné veselice. Ač jsem jako děcko miloval lampionové průvody i padáčky, co se po ohňostroji snášely na cestu kolem zámeckého rybníka. Asi mi nicméně bylo podezřelé, že když někdo slaví říjnové události v listopadu, musí být totálně nametený, vypatlaný nebo přinejmenším hodně, ale hodně vykutálený. Nakonec se ukázalo, že všechno dohromady.

Někdy od půlky osmdesátých jsme si psali na trička SKAJP, což krom jiného znamenalo "smrt komunistům a jejich přisluhovačům." Aniž bychom tedy komukoli smrt přáli, jen potřebovali vyjádřit vzdor. Hezky odvážně, aby nikdo nepoznal, jak se v té době slušelo a patřilo. Až relativně pozdě v životě jsme se pak učili, že se smí mít vlastní názor i veřejně. Dnes díky sociálním médiím vydáváme názory za fakta, protože vyhrát diskusi je mnohem důležitější než se cokoli dozvědět. Ale o tom zase raději jindy.

Je sedmého listopadu a není co slavit. A to je dobře.

Meta

Aniž by věděl, vymyslel pro nás Cakrberk novou hru, která sice netrvá dlouho, ale může být zajímavým vhledem do stavu mysli. Řekni mi, co doplníš, a já ti řeknu, jaký jsi. Slovem týdne je meta…, u které se dva doktoři shodli na jediném možném pokračování …stáza. Nic proti Stázkám, já si však zas vzpomněl na probudivšího se Řehoře Marketéři všech zemí spojte se!

A co ty, Brute?

Odcházení

Podle všeho to má Myloš za pár, ale co my víme, třeba někde zase plave ve člunu na rybníce, protože dozvědět se cokoli o zdravotním stavu šéfovi ozbrojených sil je nemožné. Internety chvíli řešily, jestli je košer dávat do etheru prezidentovo bezvládné tělo, a občas se kdosi ještě podivil, že gangsterská tlupa, kterou si Myloš kolem sebe sestavil, se chová jako... tlupa gangsterů. Já se vlastně jen divím tomu, že se z Hradu nevine smrad pálených důkazů o různých šméčkách a prasárnách, které má tlupa na starosti. Stejná tlupa, která desetitisíce kovidových obětí uctila kelímkama na pivo.

Coby člověka je mi samozřejmě bezvládného starce líto. Nad prezidentem ale obtížně nacházím slitování, protože se do posledního chová jako středověký mocipán, obklopiv se nejhorším možným póvlem, na který ho mnozí opakovaně upozorňovali. Ať už šlo o agenty totalitních režimů, arogantní hysterické mluvčí, nebo prostě různé šmelináře a kolotočáře typu hradního kancléře. Zlobný, závistivý a mstivý stařec se teď dle všeho stal starcem bezmocným a zatímco odchází, jeho kumpáni nejvíce řeší, kde co jak ještě zkšeftovat, než půjdou od válu.

Jedno prezidentské odcházení jsme zažili před deseti lety, bylo noblesní a velmi smutné, až bolestivé. Teď sledujeme tragikomedii, ze které je jen trapně. Úpadek české státnosti v přímém přenosu. Všem vlastencům dík.

Post scriptum: Už tuším, proč se kouř neline, na sockách už kdosi vyhrabal hradní objednávku na čtyřista archivačních krabic. 

Do roztrhání těla

Absolvoval jsem bezpočet debat o tom, že se členové Burešova PR teamu tak oddaně podílejí na destrukci země, ve které žijí. Minimálně od druhé světové víme, jak neobtížné je se stát součástí zločinného spolčení a jak obtížnější je z podobného vystoupit. Sám jsem Prchala a spol. opakovaně přirovnal ke Goebbelsovi se zaslepenosti mocí a pocitem vlastní důležitosti, pravděpodobně podporovanou morbidně nechutnou touhou porazit ty nejlepší ve vlastním oboru. Vítěství prostředků nad účely. Jediné, o co jde, je vítězství ve hře, která už dávno nemá žádná pravidla - a kdo si myslí, že má, prostě prohraje. 

Nedávno jsem zahlédl debatu na sockách na téma, kolik Burešovi propagandisti berou, a že to je vlastně jen lehce nadprůměrný pražský plat, protože to prý asi doopravdy dělají ze sportu. Debatující natolik uklouzli ve svém rozumstání, že se ani nepodívali, odkud informace o propagandistických platech vzešly, ani se nepozastavili nad tím, že mají co do činění s tisícihlavou hydrou, jejíž finanční toky - a to včetně různých odměn a pozorností - nikdo nerozplete.

I před letošními volbami se napjatě čekalo, jak Burešova letka postaví svou kampaň a s jakými prostředky. Největším (a nejnebezpečnějším) zjištěním je asi její monumentální vliv na dezinfoscénu, která důsledně jela pro-Bureš a anti-Piráti hlava nehlava. Piráti na to nepochybně dojeli, Bureš možná zčásti též. Sázka na Burešovu bezbřehou pracovitost byla naopak spíše recyklací oposlouchaného, což zas může být docela dobrá zpráva. Don vedle sebe nikoho nesnese, potřebuje jet své one-man-show, a jakmile mu dojdou síly, vyšumí i jeho pseudopartaj. Tak snad ty síly dojdou už brzy. Stejně jako prostředky, v tuto chvíli primárně státní.

Co jsem nepochopil, byl volební slogan "do roztrhání těla." Nejen, že je v něm agrese, ba implicitní násilí. V krajích, ve kterých bývám, relativně jasně evokuje sebevražedné atentátníky, což, předpokládám, nebylo Prchalovým úmyslem. Pouze ústřelem, se kterým by to asi chtělo dále pracovat. I když o roztrhaná těla nestojím, viděl jsem jich dost, asi by mi nevadilo, kdyby se Bureš a jeho squadra sebezlikvidovali.

Pyrrhovy pocity

Je po volbách a radost v mém okolí spíše vnímám jako výraz obrovské obavy, jak asi vše dopadne. Sám nedokážu zcela sdílet, i když dopadlo lépe než v mých nejhorších obavách. Komunisti mimo se třicetiletým zpožděním nebo Hayatovy preferenční hlasy v porovnání s bráchou potěší. Zároveň mrzí pirátský masakr – protože kdo jen maličko chce, snadno si zjistí, že se v minulém volebním období jednalo o jednoznačně nejpracovitější parlamentní stranu, ale třeba i další propad Zelených, partaje s jednoznačně nejlepším politickým programem pro naši zemi. Vítězství SPOLU o pár desetin procenta je zároveň nevítězstvím o mandát, takže při sestavování bude neveselo.

Nejvíce se asi nedokážu přinutit mít radost z vítězství ODS, která se často prezentuje z mého pohledu fašounskými názory (a kamarády) a jíž považuji za hlavního viníka stávajícího politického marasmu i za přímého tvůrce Burešovy politické kariéry. Přesto si přeji, aby nová vláda bez Bureše vydržela celé volební období a abychom na něho mohli brzy zapomenout. I když asi potrvá a jiných psychopatů bude stále dost. Stejně jako potrvá intelektuálně zpracovat, že kdosi může hodit hlas lidem, kteří naprosto nepokrytě znásilňují zemi, ve které žijeme.

Vlastně spíše chápu, že někdo volí Pitomia než Bureše, protože mindrák a hloupost se snoubí. Za největším českým tunelářem naší doby ale stojí i řada lidí, kteří se považují za rozumužívající. Což nelze mentálně spojit s podporou kariérního estébáckého udavače, který si v devadesátkách nakradl (pardon: divně privatizoval) obrovský majetek a od té doby se snaží monopolizovat různé části českého průmyslu. Který slíbí cokoli chcete, ač lže v každé větě, pošle důchodcům prachy z eráru, na které nemáme, aby jim pak mohl prodat svá vodňanská kuřata a kostelecké párky o cenu navýšenou o inflaci, kterou svou nekompetencí vyrobil. Vlastně geniální způsob, jak přehodit prachy z rozpočtu do vlastní kapsy, určitě lepší než tahání dotací, na které neměl právo, nebo zadávání zakázek vlastním firmám bez jakékoli soutěže. I když i to mu jde dobře. Babišova chobotnice saje ze státního v průměru pět milionů korun denně, ale ani to není jeho voličům divné. Stejně jako není divné, že žije z fiktivních půjček vlastním firmám, které mu pak splácejí zajímavé úroky, nebo třeba i že si přes tři utajené firmy nakoupil megabarák ve Francii – proč? protože přeci každý z nás, když si kupuje nemovitost, propírá prachy stejným způsobem – ale údajně nemocného syna poslal léčit na Ruskem okupovaný Krym.

Pitomio má politiku jako soukromý finančně agomaniakální projekt, i když mu zdaleka nenese tak jako Burešovi. Částečně funguje i jako dvorní šašek, vezoucí se na vlně extrémismu a iracionality, který tu a tam předhodí pro ČR brutálně nebezpečný nápad (například vystoupení z EU), aby se zviditelnil a připomněl vlastní sílu. Bureš sice jede jen čistě populistické PR, za což ho za našimi hranicemi už dávno považují za vyčůraného hajzlíka, kterému nelze věřit ani dobrý den. A chtě nechtě se toto i odráží na odrazu celé republiky, která je mezinárodně stále více vnímána jako banánová.

Dobrá, qolebním výsledkům zas a buďme, safra, optimističtí. Na rozpaky nehledě, asi mě asi nejvíce těší, že z vládních postů zmizí kolotočáři jako Vojtěch, Dostálová či Schillerová, které bych sám nikdy do práce nenajal ani na pozice bez jakékoli materiální odpovědnosti, nebo operátoři typu Brabce, Tomana, či Havlíčka. Jen toho Plagu bych možná nechal o chvilku déle. O Socdem pietně jen v dobrém, ač je jejich neúspěch obrovským průšvihem pro celou českou politickou scénu – ne qůli Hamáčkovi nebo Venezuele, ale proto, že socdem myšlenky prostě do politického klání patří. A asi kudos mladému Stropnickému, který si může dát další zářez na pažbu partají, jež pomohl zliqidovat.

Consummatum est. Snad ve prospěch lepší budoucnosti pro naši zemi. S tím šampaňským nicméně přeci jen ještě chviličku počkám. Bývají po něm nejhorší kocoviny.

Jako vždy

Tu a tam se zdravíme, když, pokuřuje na obrubníku, čeká na dalšího zákazníka. Kdykoli se odhodlám zajít dovnitř, přehodí recitaci Koránu na americký popík. Pokud tedy přede mnou zrovna nikdo není – to Korán jede, dokud na mě nepřijde řada. Snažím se chodit v hodinách, kdy je pravděpodobné, že se Mohd bude nudit, a já nebudu muset čekat, což se dnes úplně nepovedlo. Řada ale přišla záhy, řekli jsme si obligátní Kíf(Hál)ak (pozn. překl. „jak se máš“), načež mi Mohd ukradl další větu „Zaj dajman?“ Ano, ano, jako vždy, zaj dajman, neubránil jsem se úsměvu, věda, že tím naše konverzace asi na půl hodiny končí. Než se dostane na obligátní „tamám?“ (pozn. překl. „OK?“) a standardní odpověď, že bez brýlí nevím, takže asi tamám. Pak už jen dýško, poděkování a buď s mírem. Patku si rozcuchám až doma ve výtahu.

Najn ilevn

Vlastně mi letos přišlo, jako by se nás kolektivně už zas tak moc netýkalo. Jen ať si Amíci zavzpomínají a zapláčou, ale dějiny jsou dějinami. Není nepochopitelné, protože dvacet let je dlouhá doba, a většina  nedohlédne dále než za vlastní humna, takže se nás události, jež známe z televize, zas tolik nedotýkají. Ať už tenkrát byly jakkoli daleko od možnosti chápání, ba uchopení. I proto.

Den, který změnil svět, a posunul Camusovsko-Huntingtonovský střet civilizací o mílové skoky vpřed. Mně se tedy celý koncept příčí a přijde mi vlastně bulvární, nicméně se na něm vozí stále více politiků, kteří potřebují jasně (čti: rasově či nábožensky) definované outgroups, aby mohli ochránit naše mindráky. Takže se střetu nezbavíme, ba naopak musíme s ním umět pracovat. Raději intelektuálně než emocionálně.

Najn ileven dvacet let poté je v různých ohledech smutným sumářem úspěchu magorů v letadlech, jejichž jména zaslouží jen zapomění. Ale na mysli ani trochu neklesám. Nejen proto, že bych se tím zařadil mezi frustrovanou sebranku, co drží u moci prodavače recyklovaných snů. 

Čest památce všech obětí.

Relativně prvního

První září pro mě bývalo výjimeční zhruba od šesti let. Do školy jsem se vlastně vždy těšil, jako nepochybně většina školáků, které jsme před sedmnácti lety cestou do ingušské práce potkávali v Severní Osetii. Sedmnáct let pro mě první září nesmazatelně znamená největší brutalitu, kterou jsou v životě zažil, a asi se už nikdy nezmění. Jako se nezmění má každoroční připomenout oběti beslanské tragédie.

Letošní první září zatím trávím zcela zapomenutelným čekáním na erbílském letišti, kde jsem právě překonal osobní rekord ve frontě na check-in. Hodina třicet. Online je dle Kurdů pro sraby. Vlastně bylo symbolické, protože jsme si včera s Hero povídali o tom, jak je čekání a trpělivost relativní, jak ji přijde zajímavá netrpělivost jejích místních kolegů na různých checkpointech v Kurdistánu, protože prý nezažili Saddámovu vládu, ve které každý projezd checkpointem znamenal strašlivou buzeraci a strach, že se třeba nedostanou dále. A pak se Hero rozpovídala o tom, jak jí jednou zabásli tátu, odvezli do Abu Ghraibu a nikomu nic neřekli. Musel jím říct až sám táta, když se, naprosto nečekaně, po dvou a půl letech zase objevil doma. 

Já jen stál v superdlouhé a chaotické frontě a vlastně si spiklenecky užíval, že jsem z nejklidnějších, zabojovav s vlastní netrpělivostí. Protože můžu. Na rozdíl od.

Krásná Zahra

Vrátil jsem se z Dohuku do Erbílu. Vlastně z Duhoku, jak se v poslední době, zdá se, začíná třetí největší město vcelku konsistentně přepisovat. Karwán, který mě má celou dobu spolu se svým Glockem 17 a M6 na starosti, mi popisoval, jak se v šestnácti kvůli občanské válce v Kurdistánu s rodiči na pět let do Duhoku přestěhovali, díky čemuž umí i badíní, které se od sorání místy liší tak, že se dnes Kurdky z OSN, které mě provázely centrem pro pomoc ženským obětem znásilnění a jiných zvěrstev genocidy proti Jezídům, místy mezi sebou domlouvaly arabsky.

Putování iráckým Kurdistánem v sobě, jako vždy, nese prvky surrealismu. Nebo tragikomična. Však mi i jedna z mých včerejších průvodkyň kladla na srdce, abych se nenechal zmást novými paneláky (termín mrakodrap se neodvažuji použít), že vlastně život stojí za dvě věci, protože ekonomická krize, válka kolem, kovid a tak dále. Ani jsem si paneláků nevšiml, ač se dostavuje klasické deja vu – potkávaje spousty lidí, kteří tu žijí nebo pracují, si říkám, že by tu vlastně mohlo být dlouhodobě fajn, i když kvalita života celkově ne už tak moc. Spíše se projevuje jakási, nikoli neznámá, potřeba ovlivnit způsoby, jakými se tu dělá mezinárodní pomoc, která jako by trochu zakrněla a podřídila se prostředí, ve kterém je máloco možné, a přestala dostatečně inovovat. A když náhodou inovuje, jako by zapomínala, proč tak dělá. Aniž bych chtěl přirovnávat Irák k Afghánistánu, podobnost opravdu čistě náhodná.

Mám daleko k tomu, abych si nabubřele myslel, že vše znám lépe, jen mi přijde zajímavé, jak významně se různí kolektivní intelekt v různých humanitárně-rozvojových krizích. Samozřejmě je z části dáno i tím, koho lze přilákat do jakých kontextů. Matadoři prostě preferují místa zajímavější k žití, často časem pokud možno i s vlastní rodinkou, zatímco v takzvaně (často jen reputačně) těžších destinací se to hemží mládeží. Před ca. čtyřmi lety, když jsem v Iráku pracoval poprvé, jsme si s pár kolegy-vrstevníky z jiných organizací, nezřídka připadávali pekelně přemoudřele a staře.

Ale což, vlastně jsem začal psát se zvláštním, protože nečekaným, pocitem, že je tak nějak příjemné být zpět, byť jen na chvíli. I když mi mé ochranky dnes bylo líto, když nás kolegové z OSN dovedli do vyhlášení duhocké restaurace, kde jídlo stálo asi sedmkrát více, než kde moji chlapíci večeřeli včera (a ráno mi nadšeně hlásili). Cestou zpátky do Erbílu téměř nebyla řeč o jiném a já si osvěžil i neosvěžil pár důležitých slov v dari (badíní i sorání jsou též příbuzné perštině). Přikládám tedy zíkladní arabsky-sorání-dari slovník: bandura-tamata-rumi, basal-pjaz-pjaz, batata-batata-kačelu, zahra-gul-gulpi. Come and visit. 

Vlastně mi přijde skvělé, jak se vše prolíná i jak se ženské jméno s překladem „krásná“ stane květákem, aby se stalo květinou. A pak že rozmanitost není zahra.

Snesitelné návraty

Nějak je těch návratů na místo činu letos vícero, od dnešního ráno i erbilský Classy hotel a s ním i připomínka, jaké to je pohybovat se v teplotách, které střelhbitě dokáží roztavit neroztavitelné. I když tradičně přisuzuji nadprůměrnou irácko-kurdskou a -arabskou tvrdohlavost dlouhodobému rozpadu základních jistot a opěrných bodů, možná bude i něco na tom počasí. Je třeba obrnit mozek proti roztání. Ač Karwan hned z rána hlásil, že se tento týden ochladilo. Na třiačtyřicet. S bombardujícími drony a raketami, které tu a tam padají na místní letiště, to prý taky není už tak žhavé.

Vlastně se nemám oč podělit, jen jsem tu chtěl nenápadně mrknout, že už jsem tu zas. Zatím největší zaznamenanou změnou za dva roky mé absence je zrušení semaforů u odbočky ze stometrové ulice do Ainkawy. Najít bankomat, který dá cizákovi prachy, mě, jako vždy, dovedl z jednoho hotelu do druhého, a půlhodinové oživování nově koupené SIM karty se téměř blížilo osobnímu rekordu. Lehkost bytí se tu měří relativně a hůř už bylo. Uvidíme, jak bude dále.

Srpen

Dal jsem se, bláhový, navzdory různým závazkům do diskuse na xichtoknize, protože přetekl pohár trpělivosti s četnými "experty," kteří se napravo, nalevo vyjadřují o krizi v Afghánistánu, aniž by měli příliš páry. Jeden z diskutujících, který o tématu neví vůbec nic, vítězoslavně vyvodil, že rychlý pád země - a de facto nečinnost afghánské armády v odporu proti Tálibům, je důkazem hluboce zakořeněné náklonnosti k radikálům, načež jsem se zeptal, o jaké hluboce zakořeněné náklonnosti svědčí naše kolektivní přijetí srpnové okupace. V odpověď jsem se dozvěděl, že šlo o řízené předání moci.

Proto mě napadlo, že při letošní připomínce strašlivého výročí raději maličko vzpomenu i trochu historie, konkrétně Moskevský protokol, podepsaný 27. srpna 1968 československým politbyrem s čestnou Krieglovou výjimkou. Protože by mělo patřit k základní gramotnosti každého občana ČR s v této část naší historie orientovat. Aby pak někdo nemohl plácat, že obsazení ČSSR o šest dní dříve bylo řízeným předáním moci.

Třiapadesát let od největšího národního traumatu a volebním preferencím vévodí estébácký práskač a mafián, který vládne s podporou komančů. Nevykloktatelná pachuť. 

Školáci

Vlastně není úplně marketingově blbé, že si různé magorské skupiny vybírají mladicky znějící jména. Pro neznalé orientálních jazyků: Šabáb znamená mládež a Tálib je student, Tálibán v množném čísle. Je pravda tedy, že původní Tálibán se původně formoval v pákistánských náboženských školách.

Sleduji hlášení o tálibánských teritoriálních ziscích a připomínám si místa a města, ve kterých jsem býval. Zatím vesměs nevelká a ne příliš významná, ale přesto. Jediný výlet do Badachšánu, který bývával protitálibánskou baštou, než se tam začali vracet Paštúni z Pákistánu. Kunduzský pobyt v guesthouse-u Lapis Lazuli, který naši místní zaměstnanci nazývali pro ně zapamatovatelněji, leč z ne zcela známého důvodu, Lisa Lopez, případně German bar. Z důvodu o dost pochopitelnějšího. Náš nepochopitelný kancl v Pul-i-Chumri, který jsme z různých důvodů každý půl rok otevírali a zavírali. Jediné, zčásti nouzové přistání v Šebergánu, kde se letištěm nazývala krátká přistávací dráha obložená rozmlácenými rezavějícími stíhačkami, cisternami a další havětí, mezi kterou se pokojně pásly krávy. Výlet do arabské vesnice v saripulských horách, který jsem pojmenoval United Colours of Benneton a kde jsem potkal dvojníka svého sušického strýce.

Kdo strávil nějaký čas v Afghánistánu, nemůže buď milovat nebo nenávidět, v naší branži většinou to první. Nádherná země se skvělými lidmi. A bohužel spoustou magorů, kteří se řídí primárně krátkodobými lokálními zájmy a spolčí se s kýmkoli, kdo je pomůže prosadit. Klidně i s nepřítelem přítele, se kterým den předtím lámali chléb. Přesto se obtížně sleduje, jak místní lunatici s různými vypatlanými přivandrovalci z Pákistánu, zemí Střední Asie, Blízkého východu či odjinud, kteří v Afghánistánu dlouhodobě nacházejí svá útočiště, Afghánistán znásilňují pod vlajkou totálně pomýleného výkladu Islámu a šariatských pravidel.

Dávno nemám rád, když se chytrolíni předhánějí v neosobních, katastrofických prognózách vývoje v jim zcela ukradených zemích. Nejlépe vykašlat pár různých teorií, aby člověk následně mohl hýkat své „já to říkal.“ A čím horší prognóza, tím více slávy si pak člověk může nárokovat, pokud se naplní. Tak jsme se od anonymního experta dozvěděli, že Kábul padne do tří měsíců. Co ale s takovou „informací“? Krom bohorovně cynického odepsání miliónů lidských životů při sledování toho, jak si skupina buranů a prospěchářů pod náboženskou vlajkou uzurpuje kontrolu nad jednou z nejkrásnějších zemí na zeměkouli.

Nikdo si asi nedělá iluze, že dle nejoptimističtějšího scénáře se situace vyvine jen nepatrně lépe než úplně nejhůř. Nikdo též nepochybuje o tom, že političtí představitelé Tálibánu nebyli nedávno v Moskvě a Pekingu na vánočních nákupech a že se krom interního megabordelu rozehrává další mezinárodní realpolitická partie. Nemůže jen nebýt smutno z toho, že bity zas budou milióny civilistů, kteří nechtějí víc, než normálně žít.

Zpět na místě činu

Poprvé jsem v Bejrútu přistál před třinácti lety a dlouho se dostával z letiště poté, co jsem v zoufalství, že se nedokážu domluvit s pohraničníkem, vytáhl svou afghánskou vizitku. Bylo ještě relativně čerstvě od tehdy posledního konfliktu, při kterém libanonská vláda rozstřílela jeden palestinský uprchlický tábor v Tripoli, a perské muhadžirín je arabsky srozumitelné, byť významově maličko odlišné od arabského ladžiín. Uprchlík či imigrant, z pohledu libanonského policajta vlastně jen sémantika, která nicméně u člověka s adresou v Afghánistánu nemohla nevyvolat podezření. Asi jsem zčásti pochopil, když jsem se v rozbombardovaném táboře byl o pár dni později podívat.

Nakonec jsem po hodině vylezl na svobodu a od té doby měl vlastně Libanon tak nějak spojený s pocitem volnosti a odpočinku. A často se vracel. Z Jordánska na dlouhý víkend, abych změnil prostředí, zahrál si tenis, či se prošel po horách, jako turista s Prskavkama, párkrát (různým) kamarádům na svatbu, i vícekrát s pracovními povinnostmi, ať už v rámci výjezdního zasedání nebo na základě zadání od českého MZV. Zkrátka země, do které se nejen já vždy rád vracím, protože je – či byla – tak nějak v pohodě. Nehledě na brutální dopravní zácpy, díky kterým stejnou trasu jednou projedete za půl a jindy za dvě a půl hodiny. Nehledě na nefunkční vládu, která se v posledním desetiletí – pokud vůbec existovala – dokázala shodnout pouze na svém odporu k syrským uprchlíkům. Nehledě na archaickou omšelost většiny budov. Nehledě na celkovou chaotičnost a pocitovou přelidněnost země, kde je téměř nemožné najít kousek přírody, kde nestojí žádný dům ani netroubí žádná auta.

Dnes jsem v Bejrútu přistál po dvou letech, poprvé od začátku ekonomického sešupu, který k dnešnímu ránu zastavil kurz libanonské libry na 22 tisících za dolar. Ve směnárně naproti kanclu mi po chvilce vyjednávání nakonec nabídli 19 a půl tácu a i když mi Ali kladl na srdce, ať nechodím pod 20, větrem – a asi i zoufalými domorodci – ošlehaný směnárník se prostě ukecat nedal. Že prý je zítra nějaké důležitá schůzka, která může kurz zas zvednout. Nakonec jsem si vyměnil dvacet jordánských dinárů, za které v Ammánu člověk koupí čtyři piva pouze během happy hour, a do kapsy si strčil půl milionu liber. Ke své padesátitisícovce, kterou jsem si posledně nechal s vědomím, že v Bejrútu nejsem naposled, a jež od té doby devalvovala ze 33 dolarů na dva padesát.

Dnešní přistání se nepatrně podobalo tomu prvnímu v tom, že se cesta z letiště protáhla. I když za to tentokrát nemohl horlivý pohraničník, ale řidič přivolaného taxíku, který se půl hodiny nemohl dostat přes parkovištní závoru, protože vypadla elektřina a nefungoval systém elektronických hodin. Nakonec jsme se s pomocí správce autopůjčovny (tímto díky firmám Avis a Budget) a několika vlnitých plechů dostali přes půl metru vysoký rantl do vedlejší sekce, ze které se už dalo vyjet bez zábran. Paní na poslední závoře pak od taxikáře dostala sprďáka, že přeci nebude platit za to, že se nemohl dostat z podzemní garáže kvůli chybě jejich systému. Když jsme po chvilce opustili letiště, taxikář se vítězoslavně zasmál, řka: „Dvacet dva tisíc liber chtějí, zloději.“

O ušetřeném dolaru jsme si povídali ještě pár kilometrů, z větší části proto, že nám na většinu jiných témat nestačila slovní zásoba. Řidičovi anglická ani mně arabská. Než mě cestou upozornil na schön obchoďák a následně se ukázalo, že novým mezinárodním jazykem je němčina. Zvlášť pro zhruba sedmdesátiletého chlapíka, který, dle vlastních slov, strávil čtrnáct let v Düsseldorfu prací v libanonské restauraci.

Neskrýval radost, že si můžeme popovídat, tedy spíš, že může upustit trochu páry. Z „Lebnán chalas“ se tak stal celá lament. Coby důchodce přišel o dostup k vlastním úsporám v bance, protože všechny banky de facto zmrazily běžné uživatelské účty, respektive zavedly velmi striktní omezení, kdo a za jakým účelem (např. platba za elektřinu) smí disponovat vlastními prostředky. Nahlas sice nikdo neříká, nicméně se předpokládá, že valná většina střadatelů své peníze už nikdy neuvidí, i proto, že se poměr všech vkladů v libanonských bankách odhaduje na cca. desetinásobek finančních rezerv země. Při tom všem se inflace nebezpečně blíží procentní stovce, elektřina je v lepších čtvrtích jen čtyři hodiny denně, benzín byl dlouhodobě de facto nedostupný a kdo může, ze země zdrhá. Což ale po sedmdesátce nepřipadá v úvahu. Takže nezbylo než si sednout do taxíku.

Projížděje kolem kostela svatého Mikuláše, George se několikrát pokřižoval a za chvíli zastavil u hotelu pod náměstím Sassine. Čas vystupovat. „Ausstehen? Leider zu spät für mich,“ zavolal na rozloučenou. Pak, aniž bych býval stačil vymyslet něco povzbudivého či supervtipného v odpověď, šlápl na plyn. Yatik al Afia.

Ještě jedno

Již jsem avizoval, že nám srpnová výročí přibývají a že osm osm osm začala v Pekingu olympiáda a ani mě nenapadlo, že ve stejný den končí totéž představení v Tokiu. O třináct let později. Gruzie má osm medailí, čtyři v judu, dvě v zápase a dvě ve vzpírání. Libanon ani jednu. Bude muset hodně posilovat, aby se též za třináct let dočkal.

Výročí

V srpnu si většinou připomínám cimrmanovskou osmičku, den zahájení pekingské olympiády a poslední rusko-gruzínskou válku, jež vypukla právě osmého srpna dva osm. Letos máme první výročí jiného srpnového průšvihu.

Když jsem vloni obvolával kamarády v Bejrútu, vlastně jsem netušil, jak hluboká je politická a ekonomická krize v zemi dříve opěvované coby perla Blízkého východu. Sionisté prominou, ale vždy jsem si v Bejrútu připadal bezpečněji a klidněji než v Jeruzalémě. I když svou první Pride jsem, pravda, zažil v Tel Avivu.

Bejrút čtvrtého srpna dvacet dvacet nezažil oslavu jinakosti, ale spíše hřebík do rakve brutálního rozvratu země, který se začal odvíjet o necelý rok dříve. Dosud se vlastně neví, kdo za největší nejaderný výbuch v dějinách může a vzpomínka na něj mezi libanonskými kamarády vyvolává regulérní syndromy PTSD. Jako by už tak normální život nebyl jeden obrovský stres.

Třetího srpna: ekonomická krize způsobená brutální korupcí a navázaností bankovního sektoru na politické elity, které se nechtějí vzdát moci. Libanonská libra, tradičně visící na dolaru v kurzu 1:1500 se dávno zhroutila a na černém trhu se obchoduje pětkrát levněji. Tradičně nefunkční vláda se schovává za vlastní nesourodost a neschopnost, zatímco si jednotlivci a frakce hřejí polévku. Vlastně ani přesně nevím, kdy se banky rozhodly znepřístupnit většinu soukromých vkladů, ale asi se stalo ještě dříve, protože kdo může, snaží se z Libanonu dostat.

Čtvrtého srpna: Přes dvě stě mrtvých, tisícovky zraněných, většina oken v pěti kilácích od přístavu vymlácená, tisíce totálně zničených bytů. A zase nikdo za nic nemůže. Minimálně soudě dle toho, že se rok poté nic nevyšetřilo.

Vzpomínka mrtvé nevrátí, držet palce nikomu nepomůže. V pondělí se do Bejrútu chystám, tak snad bude alespoň dostatek benzínu, aby taxík dovezl do hotelu, kde, doufejme, půjde elektřina déle než pár hodin denně. I to je Švýcarsko Blízkého východu anno 2021. Dolar se prý už prodává i za osmnáct táců.