Za volantem

Cestou do Prahy za volantem malého, roztomilého vozítka dumávám nad chováním spoluřidičů. Napadá mě, do jaké míry se právě za volantem člověk teprve stává sám sebou. Ať si moderní psychologie říká, že „sám sebou“ neexistuje, že se mění dle situací, ve kterých se nacházíme. Nemůžu si pomoci – jedny z nejhorších řidičů jsem potkal v Gruzii, kde se nekompromisně neustále závodí, protože, existují-li stereotypní společné rysy, Gruzínci jsou nadprůměrně netrpěliví. Proto se nestojí ve frontách, proto, když jsem si na úřadě vytáhl pořadové číslo více jak o pět vyšší, než které právě svítilo na tabuli, prosili mě moji kolegové, ať raději přijdeme jindy. I když šlo maximálně o dvouminutovou čekací dobu.

Pravidlo, že „first“ je důležitější než „fast,“ vyznávají i řidiči v řadě dalších východních zemí, ale třeba v Jordánsku po neúprosném boji o mezírku za autem před vámi dojde často k jakémusi tichému usmíření mezi soupeřícími řidiči. V Afghánistánu zas jako by každý jel sám za sebe a o ostatní se příliš nestaral. První den v Baku se zas můj taxikář popral s jiným taxikářem, který mu hodil myšku, zatímco řada gruzínských řidičů, abych se vrátil zas na začátek, jezdí jako notoričtí melancholici. „Zase jste se kochal, batono Giorgi?“

Ke každému stylu řízení lze téměř spolehlivě přiřadit společenskou charakteristiku, zejména pokud jde o napětí ve společnosti, frustrace jednotlivců, nebo sebevnímání řidiče v rámci celku. Míra choleriků v jakékoli skupině řidičů jako by předjímala funkcionalitu dané země.

I u nás máme řidiče predátory a zdá se, že existuje přímá úměra mezi velikostí vozu a mírou predátorství. Máme i melancholiky – dříve se jim říkalo kloboukáři – ale choleriků, přijde mi, tak nějak přibývá. Podobně jako se cholerizuje společenský diskurs. Díky precedentním případům vybržďovačů všeobecně víme, že se podobné dělat nemá, ale aut, jež se na silnici chovají jako prasata, je stále dost.

Přijde mi zajímavé, že se často jedná o firemní vozy, jejichž řidiči jako by ani nezauvažovali nad tím, jakou reklamu své firmě dělají. Napadá mě, jestli není nepodobné domněle anonymním internetovým komentářům, kde spousta lidí pod vlastním jménem píše v soukromí své jeskyně největší hlouposti a strašnosti. Přeci mě nemůžete vidět, když já vás nevidím.

Řekl jsem si, že podobně jako se některá média zaobírají odhalováním největších idiotů na internetu, budu si zaznamenávat firmy, jejichž auta mě během jízdy ohrozí či omezí. Na mou listinu dementních řidičů jsou tímto nominováni: Cablex, Chládek a Tintěra, Jihoměstská majetková a Bilfinger. Nu což, jel jsem jen osmdesát kilometrů, sbírka se určitě bude rozšiřovat.