Střípky

Tak se nám to pěkně skládá. Po astronomických pokutách politickému vyzyvateli za polusmyšlená provinění následovala dočasná správa nad jeho bankou, když pan Ivanišvili odmítl pokuty zaplatit. Soudem jmenovaný dočasný šéf stihl za čtrnáct dní (!) vyhodit celé vedení banky a podepsat několik půjček na celkem 50 miliónů (!!!) dolarů, které nejen že potenciálně banku zruinují, ale byly údajně poskytnuty v rozporu s gruzínskými zákony, takže tak i tak čeká Cartu Bank nucená správa. Že gruzínské soudy pracují na vládu, nikdo nepochybuje, dokonce ani bývalý premiér, an před pár měsíci v mé přítomnosti odpověděl na dotěrný novinářský ohledně justiční nezávislosti odkazem na mladost gruzínské demogracyje. To víte, všechno naráz nezlepšíme. Býval bych samozřejmě věděl i bez něho, anžto náš právní program zaměstnává na dvacet gruzínských právníků a se soudy přicházíme do styku velmi často.

Shrnuto tedy: Státem kontrolovaný soud odsoudí šéfa opozice k megamiliónové pokutě. Když odmítne zaplatit (mezitím rozhodnutí změnil a vysolil 48 miliónů dolarů), pošle mu týž soud do banky dočasného ředitele, který za pouhých čtrnáct dní dokáže banku zruinovat a vysloužit jí nucenou správu státem kontrolovanou Centrální bankou. Geniální!

K tomu mi kolegové vyprávějí, jak je samotné nebo jejich známé sledovalo auto, protože šli na kafe s kamarádkou, policky činnou v opozici. Doprovodilo domů a zablikalo na rozloučenou. Jiným se rovnou přišel představit místní pochůzkář, prý je tu nový, tak se zajímá, kdo bydlí. K sousedům ale nezašel. Podobných, ba horších příhod jsem slyšel desítky a od různých lidí, aby byly všechny estébácké praktiky vymyšlené.

Věrchuška se bojí víc než dává znát, i když nedávná vládní maxirošáda následovaná sliby modrého z nebe je vcelku vypovídající. Vládní UNM (United National Movement = Spojené národní hnutí) utahuje šrouby s vědomím, že 20 lari na elektriku, které rozdávalo před půl rokem, volby nevyhraje. Proto rovnou slíbilo každé domácnosti tisícovku během čtyř let. Apropos 20 lari na elektriku - samozřejmě, že šlo o vládní program, nikoli o stranickou agitku, ba koupi volebních hlasů, která je dle gruzínských zákonů trestná (Mr. Ivanišvili by mohl vyprávět!). Nu a co, že paní, co mi doma nutila dvacetilarový voucher, říkala, že je od UNM. A říkaly to prý i jinde jiné paní.

Zpráva z tisku nakonec: Ministerstvo spravedlnost vydražilo majetek společnosti napojené na Bidzinu Ivanišvili poté, co odmítl zaplatit soudem uloženou pokutu 11 miliónů lari za údajné porušení pravidel financování politických stran. Raději upřesněme, že toto je jiná pokuta, než za kterou byla zlikvidována Ivanišviliho banka. Majetek společnosti Burdži, obsahující nemovitosti v Tbilisi a Sačchere a celkem 203 různých dopravních prostředků, byl vydražen za 8.76 miliónu lari (ca. 5.3 miliónu USD) anonymnímu dražiteli. Nevím, kdo tu má tolik peněz, nicméně podezírám, že si Mr. Ivanišvili vydražil sám a snížil tak celkovou pokutu o více než milión dolarů. Nuot bjéd.

Leatherman

Byli jsme spolu párkrát na jachtě, proto zůstal v baťůžku, kde ho neodhalila první letištní kontrola, takže jsme spolu doletěli do Istanbulu. Tam mě (ho) vychmátli.
- Ale tohle nemůžete mít v příručním zavazadle.
- Já vím, zapomněl jsem na něj.
- To my Vám musíme zabavit.
- Atd.
Pár planých pokusů o zachránění oblíbené hračky, aby si nemyslel, že ho nechám jen tak plavat. Navíc mě trochu vyprovokovaly svítící oči kontrolora rentgenu, kterému jsem nemohl nepřipomenout, ať si s mou hračkou nehraje, protože je zatím stále má, nikoli jeho. I když nám oběma bylo jasné, že se velmi záhy změní.
- OK, chovej se k němu hezky, já letím dál.

Galiwood road

Jedním z velkých témat v Gali je kvalita silnic a cest. V místním slangu se galským cestám říká „na shledanou tlumiče“ a kdo zkusil, ví, že pár dní popojíždění po gálském venkově zpevní břišní svaly desetkrát lépe než patnáct abflexů. Vloni abcházská vláda opravila silnici od kanálu až k gálskému policejnímu postu, čímž se doprava do stolice Suchumi zkrátila z půldruhé hodiny na hodinu a lépe. Před pár měsíci se v galském okrese objevil asfalt zas, nejprve od hraničního mostu směrem k městu na hlavní, která nás dopraví od řeky do Gali za dvacet místo původních čtyřiceti minut (15 km), ač se silnice stále v půlce mění ve výmoliště. Asi abychom si nepřestali vážit. Předminulý týden se asfaltéři začali hýbat z druhé strany, od policejního postu, a dnes už se i Leninova ulice, na které sídlí většina mezinárodních organizací, blyští novým asfaltem.

Že lze poprvé po čtvrt století přeřadit i na čtyřku se stalo stěžejním tématem většiny rozhovorů, které v žebříčku zpráv dokonce přebilo i včerejší atentát na místošéfa vojenské zprávy, jenž denodenně loví v gálských ulicích mladíky, aby si od něho koupili odklad. Až sto tisíc rublů (80,000 Kč) za rok bez služby v abcházské armádě, kde gruzínsky hovořící Mingrely čeká v lepším případě nejtvrdší šikana.

Píšu pod stříškou na zahradě a zastavila se u mě osmdesátiletá matka majitelek domu, ve kterém přebývám. Popovídali jsme si o asfaltu. Pak o válce, která ničí nejen asfalt. Pak zas o asfaltu. Ba, ba, bude líp.

Lidská tragédie (o nevolnictví)

Ve volných chvílích si pročítám historii velké říjnové z pera Orlando Figese (vyšlo i česky). Výborně rešeršovaná a napsaná kniha, která ale potřebuje velkou dávku pozornosti a energie, jíž se vždy nedostává. Kniha začíná na konci devadesátých devatenáctého století a mimo jiné zkoumá kořeny ruské revoluce v kontextu zrušení nevolnictví (1861 na většině území ruského impéria) a postupné emancipace osvobozených rolníků.

Několik týdnů se mi honí hlavou pasáže o tom, že z pohledu nevolníka má právo na plody země ten, kdo zem kultivuje, tedy on sám. Krást, šidit, či pytlačit na panském bylo tedy naprosto oprávněné, protože pán nepracoval, nevolník ano. Chudoba byla vnímána jako ctnost a „podvádět pána, či vládního úředníka nepodléhalo žádné morální censuře; podobná „troufalost“ byla pouze jednou z mnoha forem pasivního odporu, kterým se rolníci snažili narušit zavedený nespravedlivý řád.“ (s. 103)

Honí se mi hlavou, protože dosud člověk potkává plno jedinců, kteří své drobné i větší podvůdky a krádeže ospravedlňují bojem za správnost (spravedlnost), pasujíce se téměř do role anarchistů, případně svým právem na majetek druhých, bohatších, či amorfního státu. Bývalo by mě nenapadlo, že se za tím skrývá mentalita nevolníka, který se nedokázal popasovat s vlastní svobodou, v českých zemích poskytnutou již téměř před čtvrt tisíciletím. Zajímavé.

Nona

Restaurant Las&Ko patří sestrám Noně a Lali, které též pronajímají jedno patro svého domu, ve kterém v Gali přespávám. Nona s Lali a tři babky, jedna z nichž se jmenuje krásně Mimosa. Když se večer doplazím do hospůdky vedle brlohu, vyskočí Mimosa ze židle s pozdravem: Privjet Pjeťa, što buděš esť. Pokaždé mě napadne, že by se s takovým jménem měla oblékat žlutě.

Holky většinou sedí a čekají, zda se někdo staví. Devadesát procent surovin pochází z vlastního dvorku, jediným stálým klientem jsem já. Každý druhý den jediným vůbec. Restaurace je příliš honosný termín, i když se Las&Ko za dva roky, co do Gali jezdím, významně rozrostla. Ruský výraz „kafé“ sedí líp.

Veřejně stravování v Gali je téměř exklusivní záležitosti. V původně dvacetitisícovém, dnes asi populačně polovičním městě znám čtyři „kaféšky“. Jedna z nich příliš otevřená nebývá, do druhé před měsícem nakráčeli maníci s kalachy a nechali po sobě tři mrtvé. Na atraktivitě stravovny nepřidá, nehledě na nutné investice do opravy. I tak je zákazníků málo, protože jednak gálští nemají na hospody peníze a jednak stále není příliš bezpečno. I Las&Ko zavírá před setměním.

Čtyřicátnice Nona je duší podniku a její podnikatelský duch jako by do Gali ani nepatřil. Když jsem zašel poprvé před dvěmi lety, mělo kafé maličkou místnost, kam se ztěží vešlo dvacet lidí. Já sice dosud sedávám venku pod stříškou, do hostinového sálu se dnes nicméně vejde přes třista lidí. Krom restauračního businessu prodává Nona lístky na vlak a letenky (obojí z jihoruského Adleru) a plánuje malý pension. Zatím jen pronajímá vrchní patro domu a doufá, že nový kazeťák, už čtvrtý, z kaféšky tentokrát nikdo neukradne.

Nona u pece v kuchyni

Genderová lingvistika

Opilý Mark se kdysi smál, co že jsme to za národ, ve kterém se muži žení a ženy vdávají. Given a womened. Dějiny nezměníš (jakkoli se mnozí dosud snaží), naše kořeny jsou holt značně sexistické a jazyk je toho důkazem. Zatímco se ženy (v)dávají coby hmotný (místy velmi hmotný) majetek, muži se žení, ba ožeňují. Podobně jako se ozbrojují, oblékají, prostě čímsi vybavují, nadějíce se na přidanou hodnotu. A tu přidanou hodnotu bych teda jako chtěl jako hodně jako podtrhnout, protože nám opravdu jde zejména o ní jako, nikoli o ženu, coby nástroj, přístroj, případně okrasu. Koneckonců jsou manželský glejt a zbrojní pas dosud dva nezaměnitelné dokumenty.

Ruština je též zajímavá, protože se od češtiny liší v jednom podstatném. Zatímco muži se též ozbrojují (ženiťsja), žena není dána, leč tento krok činí - alespoň zdánlivě - dobrovolně (idti / vyjti zamuž). A to prosím v zemi, kde nevolnictví bylo zrušeno až ve druhé polovině 19. století a kde jsou muži dosud považováni za jedny z nejhorších v partnerských vztazích.

Marku, Marku, ta tvá rodná anglina z podobného srovnání vychází jen o fous lépe. Ač genderově neutrální, původ z románských jazyků převzatého slovesa “to marry” s největší pravděpodobností pochází od pannenského označení mladé děvy na vdávání obecným jménem Marie. Sečteno a podtrženo, “get married” značí “opannit se.” Pokrytci jedni, anglosasští!

Mrkl jsem i na jiný mně blízký jazyk, dánštinu, a vyšla ze srovnání o trošku lépe než Slované, což se koneckonců dalo očekávat s jejich DPH a delší demokratickou tradicí. Původní mužská forma popisující akt matrimonie mi není známa. Asi to mezi vikingy bývalo jednostrannou záležitostí a žena prostě byla vydána (gift) ve svazek manželský. V moderní dánštině se mezi gendery samo sebou nerozlišuje a muži i ženy se vydavájí stejně. Sloveso se nám dokonce i (ze)zvratnilo, takže člověk naprosto dobrovolně a dle nejlepších demokratických tradic vydavá sám sebe (gifte sig). I když v minulém čase, asi v alibistickém postesku nad vlastním nezralým rozhodnutím, se zas častěji potkáváme s pasivem. Byl/a jsem vydán/a (blev gift). Já nic já muzikant.

Celkový dojem nakonec napravuje němčina, jejíž heirat není genderově zabarvený. Ač dle všeho vyvinut od protogermánského (opět bezgenderového) označení pro druhou část páru, následně gótského pána/paní domu, po staletí se asociovalo s označením pro domov, rodinu atp. Ve svazek vstupující Němci se tedy na rozdíl od sexistických severogermánů a Slovanů již od osmého století zrodiňují. No není to od nich hezké?!

Mi to nedalo.

La vita e bella

Mé kolegy a kamarády vysvobodili v noci na pondělí somálští a keňští vojáci. Tři dny v zajetí strávili prý nejvíc pochodem z místa na místo. Ale jsou v pořádku. Říkal jsem si včera při pročítání zpráv a koukání na fotky, kdy mě euforie z dobrých zpráv přejde. Zatím úplně ne.

Jsou chvíle

Moji čtyři kolegové jsou od včerejška nezvěstní. Kdosi zastřelil keňského řidiče a odvezl je z uprchlického tábora v Dadaabu do Somálska. Nejhorší bezpečnostní incident ve více než šedesátileté historii organizace. Zatímco příslovečných 72 hodin, které jsou prý v takových situacích nejdůležitější, neúprosně ubíhá, my všichni moc doufáme v brzké dobré zprávy.

Kdo jsme

V České republice je dle údajů z www.kdejsme.cz, jenž čerpá z vnitřního ministerstva, 331 osob s příjmením Kostohryz, Kostohryzová. Nejvíc v Písku. Přidáme-li k tomu 171 Kostohryzů z amerického staťáku, je nás krásně přes půltisícovku Kostohryzů na zeměkouli. A to jsou americká data z počátku milénia a ani jsem nezačal zkoumat výskyt, jakkoli řídký, Kostohryzů v Rakousku a Německu. Ba i v Rusku jsou s tvrdým i s měkkým (napadlo mě souhlasně pobroukat, že s „y“ nás je v Rusku přeci jen více, ale mohl bych být obviněn z dětinskosti). Takový Ivan Ivanovič Kostogriz dnes starostuje severosibiřskému městu Nový Urengoj, kolem kterého se nacházejí největší světové zásoby zemního plynu. Napadlo mě, že by v Rusku mohli třebas být potomci českých zemědělců, které v různých dobách zvali carové na pomoc s okopáváním širých lánů (a výukou relativně pozdě emancipovanáho nevolnictva). Nakonec se ale zdá, že se čeští a ruští kostoh(g)ryzové příliš nepotkali.

Zadal jsem příjmení na ruské mystifikačně mystické stránce a dozvěděl jsem, že vyvolává (to příjmení) pocit mužnosti, chladu, hrubosti, hrbolatosti, nebezpečí a hranatosti. Je facht, že si hranatě tu a tam připadám. Prý jsme též silně duchovní dítka štěstěny, citliví, kreativní, odolní, cílevědomí individualisté. Nu pořád lepší než prvorepublikový Slovník spisovného jazyka českého, který v tom má jasno: kostohryz = pes. No to ale musel bejt tenkrát mejdan!

(pokračování pod obrázkem)

Trávím víkend v Suchumi, dopsal jsem a chystal se na pláž, ale jednak najednou začalo pršet a jednak jsem si nevzal z Gali plavky, takže mi nedalo a vrtal jsem se dále. Ve výsledcích předválečného amerického sčítání lidu jsem našel 358 záznamů s příjmením Kostohryz, což ve srovnání s dnešními 171-i zní dost hrozivě. Dalších sedmdesát let a bude v USA jenom 80 Kostohryzů! A jestli bude stejným tempem pokračovat dál, za 420 let tam nezbyde ani jeden. Nepatrný pokles lze zaznamenat i v české statistice, což umím vysvětlit jen tak, že se mezi kostohryzy rodí více holek než kluků, jež pak mění příjmení. By se mělo zakázat, ta změna příjmení alespoň.

Nice driving

Po dvaceti letech řízení motorových vozidel zjišťuji, že zatímco ze začátku bylo obtížné udržet pozornost, je s přibývajícím věkem stále obtížnější udržet moč.

V Gali

V Abcházii bývám rád. I když většinu času trávívám v Gali, což je velmi osobitý kout. Možná proto, že jej sami Abcházci úplně tak za část Abcházie nepovažují, anžto většina obyvatel jsou etničtí Gruzíni. Nepatrně se podezírám, že mé „mám rád“ není nepodobné ortopedovi, který se mi kdysi svěřil, že když je venku náledí, chodí rád do práce, protože jeho pracovní doba opravdu stojí za to. Já jsem holt zas na humanitárku, která v sobě nutně má i spoustu pokory s údělem lidí, kteří žijí v naprostých sračkách, z nichž se neustále snaží vytvořit normálno. Řád pro sebe i pro děti, které tu rostou. Zatímco o kousek dál ani trocha ledu. Moc si přeju, aby tenhle kraj s jednou z největších statistik duševních onemocnění a sebevražd už brzy nepotřeboval takové joudy, jako jsem já, a stal se tím kýženým černomořským Monakem.

Šproty k snídani

A tři panáky čačy k nim. Čača je gruzínský výraz pro slupku vinné révy, nikoli tanec, který ani nenásledoval. Půltřetího kilometru nad mořem působí lihoviny úplně jinak. I na nás, co tvrdé normálně nepijí.

Nevím, kolik v Bočorně do mě spalo cizinců, na kopec nad ní přede mnou vylezlo jéště méně. Celkem asi třicet domů v nejvýše položené tušské (tušetské, někdy i tušetínské) vesnici, které zůstávají na zimu zavřené. Naše víkendová výprava počet obyvatel ve vesnici ztrojnásobila. Lavrenti, Kacha, Idris a já. Krom posledně jmenovaného inturisty tři místní, kteří se vydali zkontrolovat, co jim devítiměsíční zima provedla s domy, a připravit je na letní prázdniny. Za měsíc se do rodové vesnice přesunou i s rodinami. Na dovolenou. Po vcelku krátké údržbě a úklidu se kdesi vzala ještě kratší bouřka a s ní i litry domácího vína, co zůstalo od minulého léta a vydrželo nejen zimu, ale i nálety žíznivých pastevců. Za večer nakonec padlo litrů devět.

Z Dolního (Kvemo) Alvani, tušské vesnice v nížinné Kachetii, je to do Bočorny 72 kilometrů. Celkem pět hodin jízdy přes tříkilometrový průsmyk, jenž cesta protkla až v osmdesátých letech. Do té doby se chodilo pěšky nebo na koních, případně létalo vrtulníkem jako v kongeniálním gruzínském filmu Mimino (což znamená sokol).

Vyjeli jsme na střechu světa, pak o kilometr níž a zas nahoru na tušskou plošinu a o trochu výš do Bočorna, kde jsou rána jak v pohádce a tři panáky k snídani. V noci nedaleko od vesnice brouzdají vlci a medvědi a shora vás oslepuje Velká Medvědice. Mobily nedosáhnou, elektřina žádná, sprcha je v potoce a člověk by nejraději bloumal přírodou a válel se na louce, pozoruje hory kolem. Prostě paráda.

Cestou do Tušetie

Zbytky obranné věžě v Bočorně

Do Kvavlo se prý už nikdo nevrací, stejně jako do dalších 18 z celkem 53 tušských vesnic

Ráno v Bočorně

Dartlo

Pohled na Bočornu (uprostřed kopce) z pevnosti Keselo v administrativním centru Omalo

Rodové věže v pevnosti Keselo v Horním Omalo

Xoudu

Městský soud v Tbilisi včera ve dvou různých řízeních odsoudil pana Ivanišviliho k celkové pokutě ve výši 149 miliónů lari. 1 GEL = ca. 11 Kč. Pokuta tedy v přepočtu činí zhruba 1.6 miliardy korun. Rozsudek padl na základě žaloby gruzínského NKÚ. 149 miliónů lari je něco málo přes dvě procenta gruzínského státního rozpočtu a zhruba půldruhého procenta majetku obžalovaného.

Post-sovětským oligarchům a priori nevěřím, takže ani pan Ivanišvili si mé srdce nijak nezískal, nehledě na své nezpochybnitelně významné mecenášské zásluhy. Na druhou stranu ale nesnáším šikanu a často fandím slabším. Dovolil si hodit rukavici vládním autokratům a za to ho nejprve zbavili občanství, posléze mu opakovaně vojenské komando sebralo peníze z banky (kterou vlastní, nikoli jeho úspory), teď zas nesmyslně vysoké pokuty (desetinásobek běžného) za za vlasy přitažená obvinění. V přístavu Poti mu prý celníci opakovaně rozmlátili několik supermoderních dodávek s televizní technikou, které si přivezl z USA.

Za co pokuty vlastně? Jedna za to, že jeho firmy výhodně poskytly automobily a minibusy politickému uskupení Gruznský sen. Druhá za to, že jiná firma rozdala satelitní antény, aby se lidé v regionech mohli koukat i na jiné než státní kanály. NKÚ posoudil jako nelegální financování politické strany, respektive kupování voličských hlasů. Zvlášť v druhém případě (na který připadlo 85% celkové pokutované částky) se jedná o dvojí salto s odpichnutým ritbergrem.

Nehledě na lidovou podporu a obrovský kapitál v zádech, nemá 153. nejbohatší muž světa v předvolebním klání mnoho šancí, nejen proto, že tlak se zcela jistě bude stupňovat. Asi nikoli náhodou pochází Я считаю, что совершенно неважно, кто и как будет в партии голосовать; но вот что чрезвычайно важно, это - кто и как будет считать голоса z Gruzie. V příštím roce oslaví devadesáté narozeniny. Jedno z mála pozitiv, které si lze z celé Ivanišviligate odnést, je, že se autokratičtí gruzínští vládci bojí konkurence, což jim snad pomůže povylézt ze sebeklamu vlastní geniality, přestat s megalomanskými projekty a opravdu začít plánovat, co Gruzie potřebuje k tomu, aby se stala demokratickou a prosperující zemí.

Milujte se a množte se

Zdá se, že ruský výprask dnes fundovaně komentuje úplně každý, tudíž se nemohu nepřidat. Miluji běh a následné splynutí s davem. Jedna fotbalová prohra je brána značně osobně, téměř příznak vlastní impotence, zatímco se amatérští i profesionální komentátoři předhánějí v rozborech, kterýžto orgán za celkovou impotenci může nejvíc. Neudržel jsem se a též vhodil hlas - nejprve obraně, pak záloze, posléze útoku, nakonec brankáři, pro trenéra hlasovat nešlo. Co na tom, že jsem zápas neviděl.

Pokud mě paměť neklame, sehrál náš nároďák za posledních x let tři-čtyři více méně povedené zápasy, z nichž jeden skončil remízou díky nafilmované penaltě. V českém mužstvu jsou momentálně tři hráči evropského formátu, navíc jeden už znatelně za zenitem a druhý je brankář, který sice může sehrát důležitou úlohu, leč v poli nic nepředvede. Nejlepším střelcem eurokvalifikace byl obránce, exekutor penalt.

Tolik zkrácená fakta, která musí ale stranou, bo fotbal je emocionalni zaležitost (a nemluv sprostě, pyčo). Nemá logiku, jak s oblibou opakují komentátoři, a proto je přeci myslitelné, aby mužstvo, které ztěží (nikoli však vždy) poráží soupeře, jež se na euro nikdy nepodívají, všechny překvapilo. Moc si to chceme přát, protože stejně jako má dnešní politická debata rysy fotbalu, ba lokálního derby (okopávání, fauly zezadu, filmování, když nejsi sparťan, musíš být slávista atp.), je i vnímání fotbalu obrazem slavné blbé nálady. Potřebujeme pozitvní vjemy, které nám momentálně může kolektivně dodat opravdu asi jen pořádný sportovní úspěch. A zase nic.

Fotbalové neúspěchy většinou odnášívá trenér. Tomu našemu však prý nedávno prodloužili u nároďáku smlouvu. Aby měl klid na práci. Navíc to beztak nikdo nechce dělat. Krom platu, parádního života a, jak už to tak vypadá, nulové odpovědnost za vlastní činy, mu není co závidět - najít u nás jedenáct konkurenceschopných fotbalistů nebude žádný med. Snad mu někdo poradí, že je proto třeba nechávat všechny možnosti otevřené a nespoléhat na vyhořelé kámoše. Též by to asi chtělo rozdat klukům jehly a bavlnku a do znaku českého fotbalového svazu vyšít motto, které bude český fotbal provázet nejeden pátek: Není důležité zvítězit, ale neztrapnit se.

V závalu fundovaných komentářů a nářků asi nakonec schází snad jen povzdech nějakého komanče s olíbeným: "Nelze odsuzovat vše, co se tu dělo za vlády naší jedné strany. Podívejte se třeba na normalizační baby boom; jací skvělí fotbalisté se narodili na začátku sedmdesátých." Holt bylo z čeho vybírat. Alternativní slogan českého fotbalu by tedy měl jednoznačně znít: Milujte se a množte se. Přeci si dnešní mládež nebude plést Klapzubovu jedenáctku s pivem!

Kréťané z Rudého práva

Na českém netu znám pět hlavních zpravodajských serverů. S Lidovkami to mám jako odnaučený kuřák – byly doby, kdy jsem si kupoval každý den do pražké romadné a četl od začátku do konce, než mě dostaly ztrátou dokonce i zdánlivé objektivity a mírou bulvarizace za dob panování jistého šafra. Od té doby jsem na LN nepatrně alergický. Na iMotherFuckerDnes si rád přečtu sportovní zprávy, leč jen ty. Když se chci mrknout, co se děje, volím Aktuálně.cz a Hospodářky, občas ale z dávného zvyku zabrousím na Seznam, než mi dojde, že je tam jen bulvár z dílny Rudého práva. Zabrousil jsem i dnes ráno, nemaje co dělat v kutaiském hotelu při čekání na odvoz do pracovního procesu, a hle, Rudé právo se zapojilo do presidentské předvolební kampaně: Čtu si, že Kvůli zakázkám obvinili ministra Fischerovy vlády. U textu navíc svítí fotografie samotného Fischera, za ním údajný obviněný s kolegyní a titulek: "Bývalý premiér Jan Fischer s...". O kom tedy článek je? Snažil jsem se podívat tak i onak a došel k závěru, že ani naprostý negramot nemůže nepochopit záměr šťouchnout do momentálně prý nejpopulárnějšího presidentského kandidáta. Nemluvím o obsahu článku, který koneckonců prozradí, že jeden z ministrů Fischerovy vlády sice má potenciální problém, leč ten se netýká jeho ministrování. Mluvím o titulku s obrázkem. Mnoho čtenářů se mrkne, aniž by článek přečetla, a zakóduje si rovnici Fischer = korupce. Z hlediska novinářské etiky (Cožééé? Co to jééé?) trochu prasárna, mi přišlo, i když v nejlepším duchu „diskuse“ možno námitat: „No a co? Dyk, je to pravda! Dyk ho vobvnili a von jen bejvalej ministr Fischerovy vlády. Dyk tam vo Fischerovi není ani slovo. Dyk dyby napsali méno, nigdo by si nevzpomněl, gdo to vůbec je.“ K tomu vlastně není co říci: jednak se jedná o logiku vskutku presidentskou (kdo si vzpomene na deviantní výroky nejmenovaného burgtrottla k loňské gay pride?) a jednak to už vše řekl Fíša – kdybychom na Kreťany na hradě a v nás náhodou chtěli zapomenout.

Vo co mi teda jako de? Z řady důvodů mi statistik Fischer není sympatický a presidentem ho rozhodně nechci. Proto bych v nelepším duchu českého politického řvaní (termín „debata“ je dávno neaplikovatelný) měl jásat, jak to psí holí pěkně schytal. Údajně obviněný Chmiel je navíc ODSák, takže dvě mouchy jdnou ranou. Mmm, asi ne. I jako antipatizantovi mi vadí novinářské diletantství a rány pod pás.

Deja vu

Ministr školství vyhodil uprostřed maturitního období šéfovou odboru, který má státní zkoušky všeho druhu na starosti. Prý neslučitelné rozdíly názorů principiálního rázu na další pokračování klíčových reforem ve vzdělávání. Oficiální zdůvodnění ministerstvem znělo nepatrně jinak, prý neslučitelnost (principiální, jak jinak) mezi politikou ministerstva a osobními postoji paní vedoucí. Její bratr, v Německu žijící známý muzikant, je přesvědčen, že za vyhazovem stojí jeho podpora prezidentskému vyzyvateli. Místní média spekulují, že za vyhazovem spíše stojí skutečnost, že syn paní vedoucí se o uplynulém víkendu spolu s ca. osmdesáti tisíci jiných účastnil protipresidentské demonstrace v centru města. Místopředseda parlamentu prohlásil, že i kdyby náhodou mělo odstranění paní vedoucí cokoli do činění s politickými preferencemi jejích příbuzných, jako že nemá, vládní zaměstnanec si musí myslet totéž, co vláda, která ho platí. Kdo platí vládu či poslance, neokomentoval.

Parlament taktéž o víkendu, na den nezávislosti a první výročí brutálně potlačené protivládní demonstrace, poprvé zasedl ve svém nedostavěném novém sídle, které prý přišlo na dvě procenta nepříliš silného státního rozpočtu a vyžádalo si dva lidské životy. Střechu neodválo, poslance nezatopilo, takže vše, jak má být.

Zpět ke zkouškám: Ministr školství, šestatřicetiletý milovník branné výchovy, policistů a kamer ve školách, už jmenoval novou paní vedoucí, kterou přivedl z čela policejní akademie, zatímco zaměstnanci certifikačního odboru údajně hromadně dávají výpověď. Letošní zkoušky dopadnou, což o to. Státní zaměstnanci si též časem zvyknout myslet totéž, co vláda, a jestli ne, vychováme si nové.

E-vize

Dnes prý bude Eurovize. Televizní soutěž nezáživné hudby letos hostí Ázerbajdžán. Věrchuška postavila na náplavce nový koncertní sál a opodál bylo pokáceno několik paneláků. V některých případech kácení probudilo spící obyvatele, kteří se zevnitř museli koukat, jak jim bagr ohlodává dům. Paní prezidentová nominálně šéfuje organizačnímu výboru E-vize Ázerbajdžán v soutěži reprezentuje presidentský zeťák. Rodina využívá trapnou hudební soutěž k obrovské mediální sebeprezentaci a disidenti, posmívači a různí nespokojenci byli vyzváni, aby na dobu Eurovize opustili Baku, nebo se dostavili na mučení. Asi doufám, že se letos bude koukat co nejméně lidí a že vůbec ta soutěž tak nějak skončí fiaskem, který si zaslouží.

Za půl roku

V únoru jsem se tu zamyslel, kampak mě asi vichr zavane, a zdá se, že máme nehledě na výsledky hlasování vyřešeno. Půl roku poté sice asi budu stále v Gruzii, možná až do konce roku, dál ale budu hledat práci na Srí Lance. Here I come, colombské pláže, těšte se na mě!

Yr

Vyletěl jsem ze třiceti stupňů a přistál na sněhu. Celý den se léčil z nočního přeletu nicneděláním (tj. čtením materiálů na nadcházející týden) a teď dumám, jestli si mám jít v květnu koupit zimní bundu nebo radši než vyjdu z hotelu chvíli zahřívat teploměr. Není divu, že www.yr.no, který mimo jiné sliboval v Oslo slunce a teploty v začátku druhé desítky, patří mezi nejoblíbenější norské stránky. Určitě ne proto, že ukáže hodinovou předpověď i pro nejobskurnější místa na zeměkouli (proto na yr.no chodím já). Slib lepšího počasí, který se neochodí a dodá nezbytkou dávku optimismu. A když se zas nevydaří, všichni vědí, že špatné počasí neexistuje, existuje jen špatné oblečení. Přesto si tu bundu asi nakonec nekoupím.

P.S. Yr se do češtiny přeloží asi jako mrholení. Samozřejmě se největší server o počasí v Norsku jmenuje právě takto.

Ymunyta

Napsal jsem jednomu senátorovi, že nepřijít do práce, když se projednává změna Ústavy, navíc v tak citlivém bodě jako je doživotní imunita, je průser. Odpověděl, že píšu blbosti, protože většina senátorů v práci byla, jen vytáhli kartičku z hlasovacího zařízení, což je legitimní postoj při jakémkoli hlasování. Došlo mi, že psát si není příliš produktivní. Nevysvětlím, proč považuji vytahování kartiček ze zařízení za nevykonávání vlastních povinností (nebytí v práci), ať už je dotyčný v kantýně, v Estonsku, v lékarně či na konferenci. Proč mi vadí, že zvolení zástupci berou svou funkci jako politickou hru na moc, kde není třeba obhajovat vlastní názory, ba není třeba názor mít, natož se z jakýchkoli svých činů zodpovídat.

Zároveň přemítám, jaký postoj nepřítomnost při hlasování vlastně vyjadřuje. Nezájem? Pohrdání tématem, či politickým oponentem, který návrh předložil? Výsměch? Podporu menšinového názoru (což nedokážu logicky uchopit, protože se mi příčí s vnímáním zastupitelské demokracie coby "diktatury většiny", a tudíž jde opět o nezájem, výsměch, pohrdání atp.)? Neochotu (zbabělost) veřejně přiznat, že preferuji výsledek, se kterým se neztotožní většina mých voličů? Lenost? Arogancí, díky které nevidím důvod svůj názor před kolegy, natož voliči obhájit? Snad bych chápal jako způsob omezení usnášeníschopnosti v situacích, kdy se na program jednání dostala nějaká blbost, což je vždy možné, protože v demokratickém parlamentu nelze nedat slovo všem. Ani když v něm sedí extrémisté. Nechápu při projednávání takovýchto změn Ústavy v prostředí rostoucí nasranosti nad vyžraností a papalášstvím zvolených, jež krmí ještě více extrémismu nejhoršího zrna. Rád bych si nechal vysvětlit a tajně doufám, že racionální důvody existují, leč žádné mě zatím nenapadají.

X-kniha

Začínám mít problémy s xichtoknihou. Podobně jako většina vzdělaných Gruzínů jsem i já, nevzdělaný Čech, začal x-knihu používat k dohánění informací o dění ve světě, ve kterém se pohybují moji virtuální přátelé. Novinky mi vybírají vesměs velmi dobré, nicméně u některých se namanou takové komentáře, že by člověk škytal. Začínám dumat, jestli hlavním problémem našeho Mindrákova náhodou namísto zkorumpovaných politických negramotů není sám lid, an nedokáže pochopit jednoduchý novinový článek, než jeho autora nechutně urazí. Porozumění psanému textu bych řadil mezi základní požadavky na jakýkoli vzdělávací systém (před kotoulem, větným rozborem, velkou násobilkou atd.). Ten náš, zdá se, chrlí neúměrně převelké procento negramotů.

Václavák

Mám zrovna období, kdy příliš nestíhám sledovat, co se děje ve světě, takže mě překvapilo, kolik lidí se svolalo o víkendu na Václavák. Tolik tam určitě nebylo od Nagana. Mám z toho rozpak, asi tomu davu nedokážu uvěřit. V čele partajní odboráři. Vzadu komančové a náckové, kteří si říkají dělníci. Z blbé nálady, za kterou si ve velkém můžeme jen my sami, se živí všelijaký póvl. A v přístích volbách to z těch údajných sto tisíců polovina zase hodí socanům či ptákům, čtyřicet procent extremistům různého zrna a zbytek se bude hrdě snažit, aby neblil z toho, že nemá v parlamentě díky supervolebnímu systému svého zástupce. Anebo je to jen tím, že nestíhám sledovat.

Jaro

Taková ta vůně, ze které se chce zakřičet a kterou mám zafixovanou se sobotním fotbálkem ve Šrámkovce. Jedna brána je strom s lavičkou, druhá sušička na prádlo, co starší kluci jen tak tak mohli při přehazce přeskočit. Vůně zablácených kolen. Senilním asi, Jarmilo, Hynku, Viléme, co je tohleto za flashback sakra? A na pivo taky není s kým jít.

Dekáda

Jaro je tu. Otevírám druhou dekádu za hranicemi všedních dnů. Před deseti lety mě poprvé zadržel policajt. Pravda, bylo to o pár dní později, po příletu z Moskvy do Ingušska. Prý proč mám v pasu razítko příletu ze Šeremetěva šestadvacátého, když mě v hotelu zaregistrovali pětadvacátého. Na ruskou půdu jsem vkročil pár minut po půlnoci a v hotelu stále registrovali jako předchozí den. Nevysvětlíš. Dvouhodinový výslech se zlým a hodným tajným, oba měli upito a hulili jak fabrika: Jeden mi vyhrožoval, že mě musí na dvaasedmdesát hodin zabásnout za účelem potvrzení mé totožnosti, druhý mi něžným chraplákem šeptal, jak je na Kavkaze nebezpečno a že jediným způsobem jak přežít je s nimi spolupracovat. Ještě že jsem tenkrát neuměl moc rusky a polovinu nerozuměl. Nakonec jsem odešel s desetibodovým seznamem dokumentů, které mám prásknout na svého zaměstanvatele. Deset let poté bych si klidně dal podobný rozhovor znovu, třeba jen abych otestoval, jestli jsem se za tu dobu čemusi přiučil. Minimálně bych jim rozuměl.

Toulouse svírá strach

Najednou mi došlo, koho mi česká média připomínají. Voisouvr amerických filmů z ranných dob VHS, lhostejný monotónní hlas, který čte z papíru „Au, au, co mi to děláte, au, proč mě mlátíte, au, zlomil jsi mi sanici...“ Anebo stokilová tetka v natáčkách s pletacími jehlami v ruce a od uzenin umaštěným papírem na stole, jak nadrženému týnejdžrovi navrkává do telefonu, co utikává pětku za vteřinu, že je veselá a hravá. Nula šest nula devět.

A k této epifanii stačilo jen, abych mrkl na zprávy, kde na mě svítí: „Toulouse svírá strach.“ Nevím, jestli má autor(-ka) článku natáčky nebo se cpe tlačenkou, ale nepochybuji, že emotivně na tom bude podobně jako tetka či dabér. Aneb je mu či jí úplně fuk, co se kde děje, hlavně, aby vydělalo. Ha, možná je prostě taková sama podstata médií aka sdělovacích prostředků. I když nevím, nevím: Abych nebyl nespravedlivý, gůglnul jsem si, jak francouzské události popisují světová, tzv. seriózní média, a podobně holyvůdsky (hodyvůlsky) dramatické slogany nezahlédl.

A o tom, kdo je vlastně zač, ten Toulous, též ani slovo.

Jeane, vejce!

Jeden z prvních vtipů, který si pamatuju. Asi první nebo druhá třída. Říkal ho brácha. Jeane, vejce! Natvrdo nebo naměkko pane? Ale ty hlupáčku, ...! Asi bych dnes měl doplnit "za sedum." Český trh s vejci dostal ránu, protože byly konečně zakázány slepičí koncentráky. Až v Číně (Pákistánu, Indii atd.) zakážou dětskou práci, zdraží zas obuv, sportovní potřeby, IKEA a kdo ví co ještě. Aniž bych chtěl srovnávat české slepice s dětmi kdekoli.

Se mi to lehce říká, co, když si dál v klidu kupuju vejce za třicet tetri (i tak si myslím, že u nás v krámku platím cizineckou přirážku). Co nebozí krajané, kterým prým obchodníci zdrařili až na sedm korun. V roce 2006 sežral průměrný Čech 245 vajec za rok (to jsem si facht našel, v roce 1999 to bylo 297 třeba), tedy jedno vejce za kažý pracovní den. Průměrné zdražení o tři koruny za kus nabourá měsíční rozpočet průměrného vejcežrouta o šest pětek, šestnáctičlenné rodině pak o celou tisícovku. A to je dost pádný důvod k tomu, aby začal boj o slepice a k tématu vyjádřil i vrchní Burgtrottel (za vše může a) EU, b) CIA, c) Vatikán? nikoli, tentokrát v tom dle všeho jede jedna neviditelná ruka) a média skrz na skrz proprala. To by v tom byl čert, abychom si tu blbou náladu alespoň trochu nezhoršili.

Ten první vtip, co si pamatuju, je o chlapíkovi, co jde ožralý po náměstí a křičí: "President je vůl, president je vůl!" Zastaví ho policajt řka: "Buďte zticha, člověče, to je státní tajemství."

Qolbám

Přestal jsem veřejně blogovat, protože se po jednom napsaném o mě začaly zajímat osoby napojené na tajné služby jedné jakési země. Vzhledem k jiné zemi, té, kde působím, by asi nebylo ku škodě, ale anžto nejsem jen osoba soukromá, přivolat si špacírní hubou povrtávání různě převlečených zvídavců je na hraně profesionální etiky. Proto jsem přestal fabulovat na téma mé oblíbené země a zjistil, že bez ní téměř nemám o čem psát. V té zemi teď proběhly volby, kterým se z jakéhosi důvodu vesměs říká presidentské. Kdo jen trochu zná, ví, že volby se dávno nejmenují podle úřadu, nicméně dle kandidáta, případně politického uskupení, o kterém je předem jasno, že vyhraje. Poslední nejasné volby v oné zemi proběhly před dvanácti lety a byly zmaseny právě proto, aby každému bylo jasno, o co půjde v podobných představeních následujících.

Několik frašek se stejným názvem jsem absolvoval na jihu té země. Byla válka, kterou pak přejmenovali na protiteroristickou operaci. Kdo mohl, z pochopiltených důvodů nevycházel o „volebním dni“ ven. K urnám šli jen vojáci a státní zaměstnanci, kteří se zrovna nemohli vymluvit na akutní záchvat tubery. Chodilo i pár zvědavých kamarádu, Maga jednou dokonce volil čtyřikrát – kdykoli ho zmerčila ostraha volebního okrsku, samopaly ho donutila ke vstupu do volební místnosti, na protesty, že již má odvoleno, nehledě. Dekádu poté si čtu, že obyvatelé zmíněného jihu opět téměř sta procenty podpořili chlapíka, kterou jim tam tu válku uspořádal. Další důkaz kolektivní amnésie samozřejmě, jak jinak.

Též si čtu, jak se z politického smetiště ozývá jeden z guru české kleptokracie, že prý naštěstí volby rozhodují voliči, nikoli pošklebující se komentátoři, kteří čerstvému vítězi nevěří ani dobré jitro. Máme presidenta, který se vzteká, že mu lidi krafou do vládnutí, tady zas jiný politický geront bájí o dobách, kdy lidé přestávají krafat i do voleb. Měčta!

Psychopaté mezi námi

K rozeznání psychopatologických jevů se běžně používá test zvaný PCL-R (Psychopat Checklist - Revised) a český překlad jsem líně obšlehl z jednoho českého webu. Doktor Hare je kriminální psycholog a kritéria vypracoval na základě výzkumu mezi obyvateli amerických věznic. Je nicméně zajímavé, do jaké míry pasují na nejen české politiky. Zkuste si je ohodnotit (jeden bod za „asi ano“, dva body za „ano“) a kdokoli má pětadvacet bodů (když už je toho pětadvacátého), bude zřejmě psychopat. Nebo ho doporučte k odborníkovi, ti prý jediní mohou stanovit správně. Ještě si řekněme, že psychopatie není nemoc ani trestný čin, a nezbavuje dotyčného odpovědnosti za vlastní konání.

FAKTOR 1 - AGRESIVNÍ NARCISISMUS

- Výmluvnost a povrchní šarm Sklon být poutavý, okouzlující a středem pozornosti bez známek sebereflexe, rozpaků či plachosti. Šarmantní psychopat si nedělá starosti s tím, co a jak říká, a má sklon měnit konverzaci ve vlastní monolog.

- Grandiózní sebehodnocení Značně nadnesený pohled na vlastní schopnosti. Sebevědomý, sebejistý, umíněný, ba nafoukaný jedinec. Psychopaté jsou vesměs arogantní a věří, že jsou vynikající lidské bytosti.

- Patologické lhaní Mívá dvě formy: a) střední, při které se psychopaté chovají lstivě, mazaně a vychytrale; a b) vysokou, kdy se psychopaté uchylují k podvodům, bývaji bezohlední a manipulativní.

- Manipulativnost a sklony k podvádění Používaní lsti a podvodů k obalamucení druhých s cílem osobného prospěchu. Do jisté míry vyšší forma patologického lhaní (viz výše), ve které se projevuje naprostý nezájem o pocity či utrpení oběti.

- Nepřítomnost výčitek svědomí nebo pocitů viny Viz výše, žádné znepokojení nad pocity oběti, lhostejnost, emocionální chlad, nezřídka přecházející do pohrdání obětí.

- Povrchnost, mělkost (afekt) Emocionální prázdnota, neschopnost citů - nehledě na jeho zjevnou společenskost, jde z psychopata chlad.

- Necitlivost / nedostatek empatie Všeobecná absence citů vůči druhým. Emocionální chlad, pohrdání, netaktnost a bezohlednost.

- Neschopnost přijímat odpovědnost za vlastní činy Projevuje se nízkou úrovni svědomitosti a pečlivosti, neochotou odpovědnost vůbec přijmout a obviňováním druhých z vlastních chyb, případně manipulováním situací ve vlastní prospěch.

FAKTOR 2 - SPOLEČENSKY DEVIOVANÝ ŽIVOTNÍ STYL

- Parazitický životní styl Záměrná, manipulativní, sobecká, ba vykořisťovatelská finanční závislost na druhých, která je následkem nedostatku motivace, nízké disciplinovanosti a neschopnosti převzít odpovědnost.

- Potřeba vzrušení / sklony k nudě Nadměrná potřeba nových, vzrušujících vjemů. Psychopaté rádi riskují, často mají nízkou sebedisciplínu a nedokáží dovést započatou práci / úkol do konce, protože je začne nudit, zejména pokud považují za rutinní záležitost. Mohou často měnit zaměstnání.

- Špatná sebekontrola Podráždněnost, nedůtklivost, netrpělivost, neschopnost sebekontroly, výhružky, agresivita a slovní urážky. Neschopnost kontrolovat vztek a špatnou náladu, zkratové chování.

- Nedostatek realistických, dlouhodobých cílů Neschopnost či nezpůsobilost vypracovat dlouhodobé cíle pro vlastní život, nedostatek životních plánů, kočovný život.

- Impulsivnost Nepromyšlené chování a nedostatek reflexe; neschopnost odolat pokušení; konání bez ohledu na následky; nepředvídatelnost, nevyrovnanost, roztržitost.

- Nezodpovědnost Opakovaná neschopnost dodržet závazky a sliby. Neschopnost platit včas účty, dluhy, odvádění nekvalitní práce, absence nebo pozdní příchod na pracoviště, neschopnost dodržet smluvní závazky.

- Problémové chování v dětství či v průběhu dospívání Psychopaté začínají lhát, krást, podvádět, terorizovat druhé, užívat alkohol či jiné návykové látky, utíkat z domova atp. relativně brzo, před 13. rokem života.

- Kriminalita v dětství či v průběhu dospívání Problémy ve věku 13-18, většinou trestné chování s prvky vydírání, agrese, manipulace a bezcitnosti.

- Nedodržení podmínek předčasného propuštění na svobodu Neschopnost dodržet podmínky propuštění na svobodu, zejména ze zdánlívě zbytečných, administrativních důvodů, jakým je třeba neochota dostavit se na konkrétní úřad.

ZVLÁŠTNOSTI NEKORELUJÍCÍ ANI S JEDNÍM FAKTOREM

- Mnoho krátkodobých manželských vztahů Neschopnost dlouhodobého vztahu vyplývá z nestálosti, nespolehlivosti a neschopnosti dlouhodobých závazků.

- Promiskuitní sexuální chování Množství krátkých, povrchních vztahů a afér, minimum zábran při hledání dalších dobrodružství; několik vztahů zároveň; pravděpodobnost vynucování sexu či chvástání se vlastními sexuálními "úspěchy" a "trofejemi".

- Kriminální všestrannost (univerzální kriminální chování) Různorodost páchaných trestných činů a přestupků, ať již byl za ně trestán či nikoli. Hrdost z vlastní schopnosti uniknout trestu.

Představil jsem si archetypálního českého poslance a aniž bych cokoli věděl o jeho (ano, archetyp je muž) mladickém delikvenství, vychází mi vcelku jednoznačně: myslí si, že je chytrý jak rádio, nikoho neposlouchá, lže jako když tiskne, podvádí a chlastá, agresivní k zastáncům jiného názoru potažmo představitelům občanské společnosti, do práce nechodí, bezohledný a bezcitný při schvalování zákonů (je mu zcela jedno, jaký bude mít zákon dopad na občany ČR), a při tom všem náramně hrdý na to, jak mu všechno prochází. To by v tom byl čert, aby alespoň pětadvacet nedostal. Když už ne na holou.

Abych nebyl jako naši politici při psaní "diplomových prací," dodám, že jsem si při anotaci pomohl tímto americkým textem, který o bodování amerických politiků též příliš nepochybuje.

Pětadvacátý

Krmili nám ho, krmili, ten pětadvacátý únor, ač jeden z nejtragičtějších dnů československé historie. Je tu zas, a zas mi nezbývá povzdechnout nad tím, kolik spoluobčanů dosud jásá nad uskupením, jež hlásá třídní boj a diktaturu proletariátu. Výsknout nad tím, že vypatlaní komančové v českých luzích a hájích už nevládnou. Je zajímavé, kolik našinců dnes na podobný výrok přisadí, že dnešní vládní garnitura není o nic lepší. Nejde o vládní garnituru, kterou jsme si, narozdíl od let předchozích, svobodně vybrali a již máme možnost kontrolovat a hnát k odpovědnosti (což se nicméně nedá dělat u televize a po hospodách). Jde o prostředí, ve kterém žijeme, kde se kolegové v práci navzájem nekádrují a sousedé nešpiclují. Že se Česká republika v mnohém proměnila v pasivně agresivní Mindrákov, též není chyba jen politiků. Je pětadvacátého února a mně je hej, že ho nemusím už třiadvacet let slavit.

Back to the future

Thajsko, Malajsie, Libanon, Etiopie, Zambie, Jemen, Srí Lanka, Gruzie, takové jsou momentální varianty místa mého pobytu za půl roku. Pro a proti v každé štaci, jsem zvědav, jak to dopadne všechno. Určitě dobře. Návrhy prosím v levé liště.

Sněží

A hvězdy na plakátech blednou. A není jich málo vzhledem k různým volebním kampaním v regionu. Nejlepší polistopadový ministr školství není v Čechách, ale v Gruzii, a právě vyhlásil sněžné prázdniny. Prý si děcka sice budou muset odpracovat o víkendech (přeci jen je pan ministr původem od věznic), ale koho to zajímá. Bližší zítřejší košile než kabát za měsíc. Radši sedět doma, než riskovat, že tě přejede dopravní prostředek.

Jeden jinostranec(no a co, mně se rusismy líbí!) tu navrhl začít ve velkém prodávat zimní pneumatiky. Že prý bude muset být parádní byznys. Naivka. Problém není v nabídce, leč v poptávce. Na pár neděl se nikomu nevyplatí. Nehledě na to, že by přečasto podobná investice minimálně zdvojnásobila nominální hodnotu vozidla. Zvládneme i na letních a když ne, zavřeme na pár dní školy.

Tento týden trávím v Gali a po mnoha letech spím ve vlněném svetru. Chci si myslet, že nejsem zas taková městská krysa, když dokážu oškrábat brambory v ledové vodě (teplá není v kuchyni zapojená), večeřím v kabátě a v rukavicích a spím pod dekou bez ponožek, nehledě na noční výpadek proudu, který vnitřní teplotu v pohodě dostane i pod nulu. Ale jsem. A je mi to vlastně úplně jedno.

Jakmile teploty přestaly být rekordní, média nezajímá, jak se lidé srovnávají se zimou. Nemyslím tím můj vytahaný spací svetr, který pokaždé když přijedu do Gali, najdu okousek blíže zdědění příbuznými paní, co pomahá s úklidem. Jakožto člověk teplomilný nemůžu se nezatřást při mysli, kolik asi jedinců v mé blízkosti nemá ani ten svetr, případně přímotop, který přihřeje. Prý je takových spousta i v ČR, jen bohužel nejsou nikterak rekordní.

Jsem městská krysa i proto, že už deset let zaměstnávám různé paní na pomáhání. A proč ne, že ano, a nějaká ta stovka do místní ekonomiky se vždy (místní ekonomice) šikne přeci. Všechny mé paní na pomáhání měly radost, kdykoli jsem označil jakoukoli část vlastního majetku za obsolentní (správné městské krysy používají cizí slova). Nezřídka k obsolentnosti přispívaly schováváním dosud užitečných věcí (včetně kusů oblečení), jež tak časem ztratily na popularitě a aktuálnosti (sejde z očí...). Nebo vyhodnotily, že můj ukazovák doprovázen „nebude se Vám toto hodit“ míří na veškerý obsah tašky, místnosti či lednice. Z očí se šine i můj vytahaný, gálský svetr, na který jsem téměř zapomněl. Kdyby nebyla taková kosa, nepadala neustále elektřina a nepotřeboval bych ho na spaní.

Určitě nejsem jediný, kdo se tu těší na jaro.

Netbooky pro Fidži

Když Rusko po srpnové válce roku 2008 uznalo nezávislost Abcházie a Jížní Osetii, asi v Kremlu nečekali, že tři roky poté se k podobnému kroku přidá jen Veneuzuela, Nikaragua, Nauru, Tuvalu a Vanuatu. Že se nepodařilo ukecat či podplatit další, asi nevejde mezi největší úspěchy moskevské diplomacie. Jo, jo, podplatit – na Nauru, Tuvalu i Vanuatu putovala nemalá humanitární peněžní pomoc z Ruska, konkrétní částku 50 miliónů dolarů jsem zahlédl jen v souvislosti s prvně jmenovanou zemí. Padesát miliónů pro necelých deset tisíc obyvatel dělá... pět tisíc na hlavu. Nuót bjéd, jak říká bývalý a budoucí president. Kolik asi dostali ostatní? Rok před uznáním A a JO dostalo Tuvalu od Gruzie dvanáct tisíc doláčů údajně na nákup lékařského vybavení v USA. Zhruba tisícovka na hlavu. Rusko nicméně samozřejmě přeplatilo snadno, zvlášť když je na potápějícím se ostrově jen asi dvanáct tisíc lidí.

Není to tak dlouho, co začaly probleskávat zprávy o tom, že o uznání rebelujících provincií vážně uvažují i vojenští vládci Fidži. Dnes si čtu v novinách, že zvláštní delegace gruzínského Ministerstva školství dovezla Melanésanům 200 (slovy: dvěstě) netbuků - no to je tedy defétismus. Navíc v předvečer oficiální návštěvy ruského ministra zahraničí. Kolik netbuků asi přiveze on? Určitě bude potřebovat dost velký kufr, protože na rozdíl od výše zmíněných zemiček má Fidži obyvatel téměř milión.

Do Nového roku

Byl jsem párkrát na pár dní v Čechách a hle co mě zaujalo. Pražští taxikáři, kteří si stále bez špetky ostychu naučtují trojnásobek legální ceny a pak se jen na šokované turisty trapně usmívají (nebyl jsem to já, don’t worry). V lepším případě. Návrh na pojmenování špinavého, chaotického letiště, kde se na vás nikdo neusměje, po zesnulém presidentovi poté, co jsem strávil téměř hodinu čekáním na bezpečnostní rám v hordě více než sta spolucestujících, kde se žádný ze zaměstnanců ani náznakem nepokusil řídit dopravu, případně zapnout doplňující bezpečnostní rám. A taky vrchní, co si automaticky nechávají dýško, a dál se tváří, jako by nedostali zaplaceno vůbec. Parchantí nám to nějak, parchantí, a my se tomu snadno poddáváme, nasíráme a, dle z ověřených precedentů z jiných krajin nám hrozí, že začneme parchantit taky. Takže se nedejme a nenechme si srát na hlavy. Na debilní politiky málokdo dosáhne, ale začněme třeba tím, že pražským taxikářům budeme za naše služby a sortiment též účtovat trojnásobek. Neměli by s tím mít problém.

Taky mě zaujalo pár parádních pařeb s pár parádními lidmi, kterých je pořád hodně, takže si vůbec nezoufám.

Seznam

Napadlo mě nedávno, že si každý rok zesumíruji, o čem byl, apak se po nějaké době zkoušet, jestli ještě rozumím všemu, co jsem měl na mysli. Napsal jsem si seznam, který jsem sem pověsil v sobotu s tím, že se mi letos vlastně nestalo nic zvláštního. Dokonce jsem přidal i položku o tom, že jsem letos neměl řízek, kterou jsem po přečtení novin umazal.

Zprávu o sobotním skonu Cesariy Evora jsem přidal na seznam z rána, netuše, že bomba teprve přijde. Nebudu tu psát o tom, jak moc jsem si Václava Havla vážil a jak moc je mi smutno z toho, že už mezi námi není. Jestliže se říká, že Češi mají v krvi neúctu k jakékoli autoritě, já se v ní považuji za přeborníka. Možná proto i ten smutek - spjat s vědomím, že zemřel poslední politik, který ho mohl vyvolat. Konec éry, která mi přinesla svobodu. Malý velký muž, který, jak se nakonec ukázalo, vzal s sebou na onen svět jenoho z posledních světových diktátorů. Samozřejmě, že každý skončil jinde.

Psal jsem si seznam a zoufal si, že byl ten rok nějaký neslaný a nemastný, téměř nehodný zapamatování. Končí opravdu hodně divně.

2011

Protesty a demonstrace - někde vážně, někde méně.
Gruzie.
Po mnoha letech jsem nebyl ani na jednom pohřbu, ale spoustu jich viděl v televizi.
Tání ledu v barmském vedru.
Odešly dva geniální ženské hlasy.
Nový geniální ženský hlas se kultivuje u nás v rodině.
Tenis.
Fukušima.
Prý konec války v Iráku.
Odsouzená premiérka a president.
Usama, Muammar, Kim.
Utøya.
Ben Ali, Mubarak.
Vice uřízli kus střeva.
Itálie, Norsko, Německo, Švýcarsko, Keňa.
Online shopping.
Rasismus z domovů do ulic.
Jack Reacher.
Václav Havel.

Lazika

Tisícileté království Lazů, které zaniklo někdy v šestém století, má dát jméno novému projektu z dílny velkého mága. Před pár dny oznámil vybudování nového města na černomořském pobřeží, mezi Anaklií a Poti, jen pár kilometrů jižně od abcházské správní čáry. Za deset let prý se stane druhým největším městem v zemi, jehož sláva atakdál. Praotec Gruz (ani Libuše) by neřekl lépe. Část veřejnosti jasá nad dalším megalomanským projektem, jenž zvýší (již tak převysokou, nám říkají) prestiž Gruzie. Jiná část nevěřícně kroutí hlavou, kde na to po uši zadlužená země asi tak vezme a odkud se objeví kýžený půlmilión nových Lazičanů – pokud tedy bude zachováno právo na svobodnou volbu místa pobytu. Za komančů se nová města stavila tam, kde byla potřeba pracovní síla pro nový průmysl. Stavitelské počiny posledních let dávají tušit, že v případě Laziky to bude obráceně (nejprve forma, poté obsah). Aneb se vracíme do dob, kdy se města zakládala, coby symbol teritoriální kontroly a zvěčnění svého zakladatele. Alexandria. Skt. Peterburg. Christiania. Gottwaldov.

Sobota

Pohádali jsme se. Ač jsem vesměs kliďas, kamarádi mi kdysi dokonce navrhovali otevřít web www.flegmatik.cz, občas vzpěním jako šumák ve vodě. Nedá se to zastavit a k výbuchu vesměs dochází ve stádiu obrovské paniky, která ho dále umocňuje: Kurva, já se přeci nerozčiluju, ale tohle se nedá zastavit. Bác. Ratatatata. S rostoucí únavou se mění práh tolerance, takže není divu, že mě teď strašlivě naštval. Nemůžu si pomoc’. Starám se o něj, protože sám by to nezvlád. Dodávám mu energii, když je na dně. Když je špinavý, očistím ho. A on se odmění takhle. Přestanu s ním mluvit, na zpívání při společné práci ať rovnou zapomene. Je to prostě jenom dementní krabička, která ani nedokáže pořádně uložit několikahodinovou práci, na kterou jsem navíc vůbec neměl náladu a chuť a která ani neměla být moje. Kontrol S, kontrol S, šmejde! Copak jsem mačkal něco jinýho?!? Sobota v hajzlu.

Fotbal, Freud a terorismus

Že je česká politická scéna prohnilá korupcí, se ví dávno. Že s tím státní moc nechce nic dělat, taktéž. Rozhořčená veřejnost se vesměs dostala do stadia obviňování jedné či druhé strany, dle toho, kterému čutálistovi kdo fandí, a přes klubové barvy se překlenout neumí. Že by podvědomý fandovský deficit? Nebo FanAngst, Sigmunde? Trochu paradox, nemyslíš?

Ve světě je fotbal sociokulturním fenoménem, u nás nezřídka způsobem ventilace „fandovských“ mindráků. Možná proto, že mindráky z veřejného života (abych sem Freuda přeci jen netahal) jinak ventilovat neumíme, mutuje „fandovství“ (loyalita) v projevy násilí a vandalismu. Baník p...yčo. Opravdové fotbalové fandovství po anglickém či německém vzoru, kde člověk žije celý život s jedním klubem nehledě na vzestupy a pády a příslušnost do první či desáté ligy, je u nás vzácností.

Česká fotbalová reprezentace prosrala 85% fotbalové sézóny a ani po následném postupu na Euro jí příliškdo nezačal mít rád. Stejně jako jsou ambivalentní naše vztahy k vlastní zemi, oscilující mezi neo-nacismem a la severočeské pochody (Landu sem tahat nebudu, koneckonců stačí chvílemi pozorovat nejlepšího polistopadového ministra škol) a sebe(země)mrskačstvím, jež umně využívá politická cháska. Naši fotbaloví hoši si to, pravda, trochu pokazili svou (jak českou!) verzí bojového pokřiku Haka, který ve verzi našich čutálistů opěvuje nedostatek přirození majitele stříbrné medaile z Eura 1996 a člena Klubu ligových kanonýrů. Na druhou stranu bych se nedivil, kdyby po české Hace popularita našeho manaftu naopak stoupla.

Vraťme se ke korupci (jíž je mj. fotbal též nepěkně prorostlý), která se dle vzoru německého či anglického fanouškovství kupodivu neodráží na veřejné podpoře politických klubů. Normálně smýšlejícímu člověku musí být například jasno, že ČSSD a ODS coby strany, nikoli jen jednotlivci, se podílely a podílejí na korupci a korupčním prostředí obrovskou měrou. Je zcela jedno, který z jejich přestavitelů si nahrabal více. Obě entity se opakovaně projevily jako kriminální uskupení a měly by za své činy být odměněny naprostou marginalizací. Minimálně na dvě volební období. Nestane se. Dalším zajímavým příkladem je náš hradní politický geront, garant politické špíny posledních dvaceti let. Ač si náš Santa do úst nevidí, je v jakýchsi kruzích bez náznaků špitky ironie zbožňován. Poodejdeme-li od korupce, na kterou naštěstí naši comancheros za poslední dvě desetiletí příliš nedosáhli, trvající podpora politické strany, která dosud hlásá třídní boj a diktaturu proletariátu a považuje politické popravy miliónů lidí za drobný historický lapsus (and so what, errare humanum est) by měla být naprosto mimo lidské chápání. Není. Sedm set tisíc voličů. Ač to prokazatelně nade vší pochybnost s balonem vůbec neumějí, jen z lavičky křičí, co chceme slyšet, možná to nakonec hodí komančským čutálistům hlasů ještě víc. Slýchávám námitku, že jiné strany nejsou lepčejší. Budiž. Nic nemění na tom, že pokud si někom myslím, že je zloděj, nedám mu klíč od vlastního bytu, ať už v telce vypadá jakkoli. Pokud mu klíč dám, nemůžu se divit, že mi doma nic nezůstalo. Považuji za paradox, že v posuzování politiky přejímáme fotbalové vnímání světa a jsme ochotni odpustit oblíbenému týmu nebo čutálistovi, byť jeho činy mají pro nás mnohem závažnější dopad než pár poskakujících fotbalistů.

Politická scéna je odrazem stavu společnosti, říká se, což je v případě České republiky naprosto strašlivá diagnóza, bez jakéhokoli výhledu na zásadní změny. Při opakovaném a dlouhodobém selhávání tradičních tzv. strážců demokracie (též se hovoří o bulvarizaci / debilizaci médií), se neobejdeme bez silné, kritické a k politikům náročné občanské společnosti. Jsem rád za každou občanskou protestní akci, pokud je jasné odkud a kam míří, i když nemusím souhlasit se vším, co hlásá. Jinak papaláše nepřinutíme k tomu, aby obhajovali, vysvětlovali, ba promýšleli vlastní rozhodnutí. A oni to vědí a nikoli náhodou označují projevy občanského aktivismu za nebezpečí. Dokonce i přirovnání k terorismu jsme nedávno slyšeli od muže (oopulárního politika), jenž se v poslední době vyznamenal obhajobou neo-nacisty ve vysoké ministerské funkci či televizí zaznamenanou krádeží, již shlédly milióny lidí po celém světě. Bez silné občanské společnosti přenechejme politické hry podobným hochštaplerům a vraťme se k něčemu naučenějšímu. Co třeba PacMan?

Turk Hava Yolları

S každým dalším letem mám turecké aerolinky rád čím dál méně. Palubní servis nic mnoho, informace nic mnoho, jídlo na hraně stravitelnosti, letadla z roku 0, navíc čtvrtý ztracený kufr za čtyři měsíce. Nejvíc mě asi provokuje, že o sobě THY všude hlásají, jak jsou skvělí, zatímco kvalita jejich služeb úspěšně a strmě klesá. Aneb jak kdosi prohlásil: Ještě chvíli, a budou kandidovat v českých volbách.

V hotelu

S kongresovou turistikou jsem začal hodně mlád, bude to už bratru patnáct let, co jsem se jel poprvé zavřít na několik dní do zahraničního hotelu. Naštěstí nás pořadatelé tenkrát alespoň trochu povozili po Florencii, takže jsem mohl mít pocit, že jsem alespoň něco viděl. Večeři v Uffizi, pořádanou tehdejším presidentem Scalfarem, si pamatuju dodnes. Od té doby jsem si Florencii důkladně prohlédl několikrát a naposled tam na Náměstí Republiky oslavil vstup do letošního roku.

Teď sedím v nairobském hotelu Fairview, podruhé za poslední tři roky. Jednání právě skončilo a začínají individuální schůzky. Tak každý den od rána do večera. Maximálně po večeři stihneme zajít do hotelového baru a pokračovat v klábosení nad pintou Tuskeru. Minule jsem po pár dnech v Nairobi vyrazil na safari, letos ani ťuk. Hotel. Navíc se po vstupu keňské armády do sousedního Somálska očekávají možné teroristické útoky od islamistů z Al-Šabábu, takže vycházet se neradí. Bylo nám vysvětleno společně s objasněním způsobů evakuace, kdyby někdo přišel do blízkosti izraelské ambasády, co je přes ulici. Restaurace ve městě jsou off-limits, jak se s oblibou říká. Zajímavé, jak je vše relativní. V Kábulu něco bouchá jednou týdně a do expatských hospod se vesele chodí. Naštěstí jsem žádné výlety tentokrát neplánoval a pár tuskerů v baru s oblíbenými kolegy, které vidím párkrát do roka, též není k zahození. Jdu na to.

Cestou do Nairobi

„Říkám, běž se nasnídat a až se najíš, budeš mít pokoj připravený,“ zopakoval mi recepční turecky nasupeně, že mu nerozumím. Akorát já neměl hlad, jen se potřeboval trochu prospat, protože obvyklých pár hodin před brzce ranní cestou na letiště se tentokrát nepodařilo, anžto mám asi nového souseda, který má asi hodně kamarádů, protože párty to byla opravdu náramná. Jen se na poskakující posteli v dunícím osmipatrovém domě špatně usíná. Takže jsem doufal, že mě Turk Hava Yollari dovezou do hotelu, kde vše před další cestou dospím. Nezdařilo se. Tak si tu o tom alespoň napíšu.

Zpráva z tisku

O vloni v létě schválené změně gruzínské ústavy, jež mění prezidentský systém vládnutí na parlamentní, se mezi zahraničními politiky nahlas nehovoří. Asi proto, že příliš připomíná veletoče jiných postkomunistických vládců, kteří si po dvou prezidentských obdobích potřebovali zajistit pokrač vysluněnou kariéru. Na východ referendum, na sever dočasné převelení prezidentských pravomocí na premiéra, ústavu si změnit nikdo nedovolil, i když se nakonec ukázalo nejprostší, dle ohlasů soudě. Anebo se nemluví proto, protože se nehodí k imidži (proč ještě čeština nemá písmenko dž, Huse, kdesi?!), které chceme o Tbilisi věřit. Dokonce ani Míša nemluví, i když se prokec’ a teď musí jeho kancelář žehlit.

Pěkně jsme se podivili, když jsme si ve zprávách přečetli, že pozice na parlamentu závislého premiéra není pro současného prezidenta tak zajímavá. Dementi na sebe nenechali dlouho čekat, uvádíme zde v překladu z jazyka anglického, ze kterého podezíráme automatický překladač google, takže jsme v zájmu zachování všech nuancí požádali téhož překladače o převod do jazyka českého:

„Rádi bychom objasnit, že tato část rozhovoru je neúplný, a není přesně odráží to, co prezident řekl novinář. Pro Michail Saakašvili, není důležité, kde se osobně bude po roce 2013, ale jaké země [Gruzie] bude za dva roky a o tom, jak reformy provádět gruzínské orgány, bude pokračovat. Prezident je zaměřen na vývoj v Gruzii a na projekty, které byly zahájeny v posledních letech.Gruzínský prezident se nevyjadřuje k jeho osobním budoucí kariéru, a tak bychom chtěli objasnit, že jakékoliv jednání o této problematice jsou jen spekulace.“

11/11/11, to je ale panečku datum!

Ekonomický růst

Tak nám na placu přistála další perlu na téma Ema má maso, óóó my se máme. Prý velmi optimistický výhled na gruzínskou ekonomiku, protože zahraniční investoři začínají utíkat z tradičních a hledat nová loviště. Koneckonců jsme si o sobě před měsícem totéž přečetli v českých sdělovacích prostředcích, no tak to asi bude pravda, ne, když to píšou v EU. Neříkáme nic nového: „Zatímco jiné země snižují odhady vlastního ekonomického růstu, Gruzie ho zvýšila v očekávání letošních sedmi procent.“ Jak že to říkal klasik? „Jsou chvíle, kdy by se optimisté měli co?“ Podobnost s Cimrmanovými hrami čistě náhodná. A na zahraničních ambasádách v Tbilisi jen mlčky kroutí krky, jak umně země lavíruje na pokraji krachu, využívajíc zahraničních humanitárních a rozvojových podpor, stále významných hybatelů „ekonomického růstu,“ k zalátání rozpočtových děr (prý i ke splacení dluhů). Zatímco ekonomická nejistota gruzínských domácností astrononicky stoupá - až tři čtvrtiny obyvatel se považují za nezaměstnané, tj. bez stálého, jistého, dlouhodobého příjmu - vladař jásá, jak je všem dobře. No tak to mu asi zahrajeme písničku, ne?

Iluzionisté

...ti mají své jisté, aneb "Kam že kráčíš Gruzie," jsem si řikal a odpověď na sebe nenechala dlouho čekat.

Neuběhlo ani pár neděl od multimilardářova oznámení, že jde do politiky, a už ho tu mastí ze všech stran. Média začala hned na, jak jinak, Putinova agenta útočit, matrika oznámila, že multimiliardáře zbavila občanství, protože má i občanství ruské a francouzské a dříve si nevšimla, a včera policie zabavila dodávku s penězi z Ivanišviliho banky s oznámením, že zadržela skupinku pradlen peněz. Mea maxima culpa, současný gruzínský establišment jsem přecenil, když jsem si myslel, že se jediného seriózního vyzyvatele pokusí vyšachovat jemně a takticky. Jsem stále alespoň trochu naivní, hurá. Že Gruzie politickou nekulturou asi už dohnala Rusko, se neraduji. Rusko má alespoň plyn, Gruzie jen šrot, který už též dochází.

Míša byl minulý týden v Čechách a naše média ho vítala coby muže postavivšího se ruskému medvědovi a téměř ve všech rozhovorech se ho ptali, jak to dělá, že je tak dobrý. Jeden sdělovací prostředek dokonce napsal, že „země překonala ekonomickou krizi solidním růstem a pomalu začíná klepat na dveře Evropské unie a NATO.” Žádné z těchto tvrzení není pravdivé (krizi nepřekonala, solidně neroste, na dvěře neklepe), leč iluze o nich, které se pro mnohé v Gruzii staly po tisícerém opakování pravdou a které mimo jiné Gruzii vtáhly do války s Ruskem před třemi lety, zase sílí. I proto je potřeba někdo, kdo iluzionistickým vladařům hodí rukavici s nápisem “reality check.” Možná příště.

Quo vadis Saqartvelo

Sluníčko svítí a život ve stolici se po dvou dnech chaosu vrací k normálu. Sarkozoba coby test gruzínské demokracie skončila dalším propadákem a běžnému občanovi jen potvrdila, že z presidenta se stal báťuška, který si už na demokracii ani hrát nechce, protože národ potřebuje silného vůdce, aby tváří v tvář vnějšímu nepříteli nezkolaboval jako před dvaceti lety. Že se Míša zhlíží ve svém úhlavním nepříteli Vovovi, se dávno ví. Že ho tak rychle dokáže předčít v sebekultovních praktikách asi čekal málokdo.

I proto zaujalo oznámení gruzínského multimiliardáře Bidziny Ivanišviliho, že hodlá kandidovat v parlamentních volbách příští rok a pokusit se narušit hegemonii vládního Sjednoceného národního hnutí, které naposledy získalo krásných 119 (ze 150) parlamentních křesel. Zajímavé dilema. Málokdo uvěří stoprocentně čistému původu majetku v Jelcinově Rusku zbohatnuvšího stopětaosmdesátého nejbohatšího muže světa, který je v Gruzii primárně znám svou Cartu Bankou, zvelebením rodné vesnice Čorvila, fungující téměř jako stát ve státě, a kulturním mecenášstvím. Ivanišvili mimo jiné financuje opravy divadel a muzeí a připlácí na mzdy hercům, knihovníkům, muzejním pracovníkům a dalšim zaměstnancům kultury. Zajímavé je, že se zničehonic na gruzínské politické scéně objevuje hráč, který má při absenci relevantní opozice alespoň nějakou naději zvrátit totalitarizující trendy současné elity. Sám Ivanišvili většinu opozice označuje za hradní klauny, kteří mají dodávat Gruzii zdání demokratického klání idejí. Mmm, já to neřekl. Pouze se přiznám, že nejsem nerad, že zde nakonec přeci jen na za rok budou volby a nikoli demostrace síly jednoho muže a jeho suity. Pokud se tedy Ivanišvili volebního klání dožije na svobodě a ve zdraví.

Šaráda

Gruzínský sdělovací prostředek nazval francouzského presidenta nejvlivnějším politikem Evropské unie. Jestli to nebude tím, že se sem chystá na celých pár hodin, v rámci kterých vystoupí s projevem na hlavním tbilisském náměstí. Fasáda bývalé radnice je podruhé za poslední tři roky přemalovávána. Kolem svatého Jiří (Georgije) roste tribuna. Tradiční Den Tbilisi (Tbilisoba) byl letos předsunut o pár neděl na nadcházející pátek, který byl zároveň vyhlášen státním svátkem. Pouze v Tbilisi. Aby co nejvíc lidí přišlo s mavátky na Sarkyho vesele zakřičet. Sluníčko, doufám, objednat nezapomněli.

Socialita (homo homini lupus)

Slovo odbory zní u nás divně, protože mnozí si pamatují ROH jako nezřídka totalitarizující stát v totalitním státě. V dnešních dobách nám zas odboroví předáci čas od času předkládají takové příklady iracionality a tupismu (und hochstaplerismu), že si člověk může hlavu vykroutit. Na druhou stranu sdružování kohokoli do zájmových spolků je základem demogracyje, takže i odborové spolky mají své místo v demogratycké společnosti. Navíc je jejich hlavním úkolem vyjednávámí pracovních podmínek s kapitalistickými vykořisťovateli, čehož nikdy není dostatek. Kvalita společnosti (socialita!) se přeci pozná podle chování jedinců různého ekonomického a společenského postavení k jiným. Proto je mi z dění u nás doma stále častěji blivno, ať už sleduji humus valící se z našich takzvaných politických elit, pochody zamindrákovaných idiotů na ubytovny socek, které mají bohužel jinou barvu pleti, nebo termíny jako „romská kriminalita“ (místo „krminalita“), sociálně nepřizpůsobiví (místo např. „sociálně vyloučení“) atd.

Nikdy nicméně není tak špatně, aby nemohlo být ještě hůř, takže nás potěšili bratia Slováci, kde ministerstvo práce a sociálních věcí navrhuje bezplatnou sterilizaci Romů – samozřejmě se neřekne naplno a schová pod „velmi chudé komunity“ (nikoli jedince). Schválně kdo se tohoto pozitivního termínu (staráme se o chudé) u nás chytí, nebo jestli zůstanou naši (negativně hrotiví) sociálně nepřizpůsobiví (jo, ty myslíš cygoše, ty woe!). A úplně nejdementnější jsou debaty na téma "já jsem přeci neřekl cygán, to ty jsi řekl cygán, já jsem přeci řekl nepřizpůsobivý a to může bý přece kdokoli, woe." Podobně jako jsme měli nedávno diskusi na téma deviant, které předsedali naši Hofnarren (v Čehách prý příznačněji označován za Burgtrottel).

Potěšili i v zemi, kde momentálně pobývám, když se demogratycky rozhodli rozmetat odborový protest proti nelidským pracovním podmínkám v hutnickém závodě ve druhém největším městě Kutaisi. Proto jsem si i na odbory vzpomněl. Třicet protestujících prostě zabásli a do médií poslali ono vždy a všude fungující „jsou to násilníci“ (máničky, ekoteroristi atd.). Hloupému napověz, že hutní výroba je vlastněna firmou sídlící v Dubaji (zahraniční kapitál!) a nikoli zcela nepodobně našim experimentátorům pře 15+ lety, gruzínská vláda udělá vše proto, aby se zahraniční investoři u nás doma cítili jako v bavlnce, ať už si dělají cokoli. Napadá mě, že vzhledem k tomu, že sama vláda není schopna vymyslet normální zaměstnanostní politiku a pracovní místa prakticky netvoří, je téměř zbožné uctívání zahraničních investorů asi pochopitelné. Podobně jako kdysi u nás nicméně vyvstává dilema dalšího směřování společnosti a etická otázka, jestli i v Gruzii bude neviditelná ruka trhu nakonec regulovat i netržní (neprodejné) normy. Jako u nás, kde, připadá mi, člověk člověku stále více vlkem a nikdy nevíš, kde tě kdo kousne. Ještě že tu - kromě těch zahraničních investorů a dárců - už není co vytunelovat.

Hygienická potěmkiáda

Z iniciativy prezidenta Gruzie se penze zvyšují na 100 lari (ca. 1,100 Kč), protože naše země je postavená na vašem potu a takovouto nečekanou pozornost si zasloužíte. Za svitu televizních kamer Míša penzi osobně předal několika staříkům řka „Kdyby bylo po mém, dostali byste tisícovku.“ Z iniciativy prezidenta Gruzie dnes v první školní den všichni prvňáci dostali netbook. Prezident slavnostně otevřel novou policejní stanici v Mestii. Pravda, svátek mu trochu zkazil místní místostarosta, který bezelstně na kameru dodal „A počkejte, až to bude dostavěné, to bude teprve něco.“ Prezident otevřel nový rozvod vody v jakési vesnici. Po jeho odjezdu kohoutky přestaly zase fungovat, protože si místní řekli, že vodu z řeky používat nebudou a vytáhli hadici. A takhle skvěle si tu žijeme každý den. O rostoucí prosperitě a sílící demokracii mě nicméně parádní televizní vymývání mozku ne a ne přesvědčit.

Z českého tisku

Čtu si, jak se odvážní, hopsající běloši pravidelně scházejí v neutěšených Sudetech, aby si léčili svůj maximindrák. Jak se na tom živí český politický odpad. Jak národ šamansky poskakuje kolem rakví nešťastných pasažérů jednoho letadla, do jehož jsem se zapřísáhl před mnoha lety nikdy více nesednout, protože, jak říkával Martin, nikdy nevíš, JAK to dopadne. Jak se dle všeho k fetu náchylná hvězda normalizačních hitparád vzdala svého syna, podle jehož účesu vás napadne, že jí ho beztak dávno měli odebrat. České zprávy jsou jak ten JAK, nekvalitní, nespolehlivé, ke svému účelu naprosto nevhodné. To se raději podívám na ruské nebo gruzínské zpravodajské vymývání mozků: z novinářského hlediska nic nečekám a alespoň se místy i dobře pobavím.

Národní park

Zdá se, že po kůrovci napadl šumavský národní park i virus totálního debilismu, aneb i já jsem zahlédl dotazník, který správa parku prý rozdává návštěvníkům pod rouškou zájmu o veřejné mínění a zpětnou vazbu. Otázky typu „Kterou zemi máte nejraději a proč právě CCCP?“ se už moc často nevidí a kdokoli nepovažuje za nenormální zveřejnit, musí být hodně mentálně chromý. Svinský virus. Když jsem byl malý (menší než teď), přišlo mi vtipnější: „Co to bylo za zvíře a proč ta kráva tolik bučela?“ Na tuhle otázku, žel, v šumavském dotazníku též zapomněli

Prvního září

Včera bylo prvního září, v Abcházii první školní den. Kdosi se durdil, že zatímco moderní Gruzie začátek školního roku posunula dál, v Abcházii se stále drží sovětských praktik. Opravil jsem, že prvního září začínáme například i v Čechách a pár evropských zemí jde dokonce do školy i dřív. Prvního abcházského září, než jsem skočil ze dvou metrů na zem a ukopl si patu, jsme v Agubedii potkávali houfy školáků v kvádrech a mašlích, což mě nemohlo nekopnout o sedm let zpátky. Jako každý rok a vlastně k tomu ani ta sebedůležitá děcka nepotřebuji. Před sedmi lety včera přesně na den jsem nedaleko odsud jel do práce a spousta nafintěných děcek na silnici mi přišlo jako prima oživení. Ze dvou tras, které jsme z bezpečnostních důvodů střídali (vyhýbat se rutině je prý nejlepší prevencí únosu), jsme si prvního záři dvoutisícého čtvrtého vybrali tu čermenskou, kterou měli řidiči radši, protože je kratší. Cesta přes Beslan je zas hlavní a širší. Nijakou symboliku volbě trasy v onen osudový den nepřikládám. Stejně jako včera byl onen první školní den plný napětí a různých očekávání. Třeba policajti na blok postech jako tradičně očekávali vyšší bakšiš za průjezd, který spěchající, nervózní rodičové bez větších okolků dávali. A o hoďku později všude padla na tři dny mlha, ze které jsme se škrábali měsíce, ba roky, a která si mě dosud tu a tam najde. Vzpomínáme.

Prvního září
Tři dny tři roky poté

P.S.

Tak ještě tu protiokupační. A není to bratříček.

Půlkacíř

Včera někdo na xichtoknize pověsil Krylovu písničku na téma ruské okupace, což mě inspirovalo k asi hodinovému brouzdání júťúbem a poslouchání jiných jeho písniček. Až jsem z toho měl emocionální vzplesk. Přemýšlím proč. Parádní texty, hrozná hra na kytaru, uhrančivý hlas, dejme tomu, že mi chlapíka bylo líto, že tak záhy a relativně mlád skonal. Vzpomínka na čerstvě porevoluční euforii taky asi kopla a nepochybně i návrat do osmdesátých, kdy jsme začínali textům rozumět, zpívat je a předávat dál. Vzpomínka, jak mi po letním trochu pyjonýrském táboře kluci v Teplicích na potkání zpívali Anděla, co jsem je tam naučil. Poslouchat Kryla a být přitom z Teplic tak nějak příjemně lehtalo – ten před okny sloup, znamení moru od Matyáše Brauna koneckonců na zámeckém náměstí pořád stojí. Anebo čumnyj obelisk, jak nás učili ve škole. Hledání ztraceného času peut-être. Snad, s povzdechem však, nakolik ještě asi platí Krylovo zvolání na jednom z ranných koncertů, že už neryjeme držkou v zemi.

Dochtoři a trottlové

Zpět ve virtuálním světě zas pročítám tisk, kde se hodně mele kauza jakéhosi dochtora, který zneužíval osobní asistentky na služebních cestách. Prý celebrita mezi dochtory se údajně i zdrhla radit k našemu hradnímu trottlovi, asi proto, že se z druhého nečekaně vyklubal odborník na deviace různého druhu. Dochtor nakonec (zda na trottlovu radu či nikoli, nevíme) korunoval tím, že sexuální služby měly holky ve smlouvě, tedy že za erární peníze létal s kurvama na výlet. Zapomínám, že to asi k těm zmláceným holkám asi není fér a ten pán by asi potřeboval hodně kopnout, a jen sedím s otevřenou hubou nad dochtorovo přiznáním k vykořisťování, jak se prostituce nezřídka klasifikuje. Je sice asi dle všeho sociopat, nicméně není vůl, takže si asi spočítal, že mu tohle nikdo nespočítá. Aneb další společenský test. Už se těším, co na to hradní trottel.

"Prostituce jsou nejen padlé ženy, ale i stejně padlí mužové"
prý Masaryk

O pracovní morálce

Beztak je to zvláštní. Když je doktor špatný, buď k němu nikdo nechodí, nebo dělá něco jiného (a v nejhorším případě jde do politiky). To samé lze říct o právnících, ekonomech, inženýrech, pekařích – těch posledních, pravda, v politice asi příliš není, i když pravidlo neschopnosti platí možná intenzívněji, třeba jako pro elektrikáře, instalatéry a další profesi za profesí. Neplatí však pro členy ani jedné z komor Parlamentu ČR.

Je-li vaší náplní práce určovat, kam směřuje země, nemusíte se příliš namáhat. Na každé téma nominuje politický klub Brouka Pytlíka, který pro partajní sběr vymyslí jako bude družina hlasovat, což může být v lepším případě založeno no politickém programu strany, leč častěji, zdá se, záleží na lobbistech a politických handlech. Hele, Jouda, vole, my vám dáme ten Temelín a vy nám odmávnete ty myslivecký privilegia, jasný, vole? Málokde najdete takový shuk inkometence jako při pročítání stenozápisů z poslaneckých či senátorských schůzí.

Naši politici ani nechtějí rozumět vlastní práci, protože se to po nich nežádá. Možná i proto ji nezřídka mají jako vedlejšák. Byť nikterak exklusívní pro náš Mindrákov, být ministr a poslanec zároveň, nebo starosta a senátor nedává smysl, respektive se nedá dělat, aniž by dotyčný vykonával každé své povolání v průměru na padesát procent. Honoris causa. Tváří se jako superpýplové, leč svou práci vykonávají v kvalitě, která by většině z nich na jiném pracovišti spolehlivě zajistila výpověď. Co s tím ale, když si hraboši sami vymýšlejí pravidla vlastní hry, takže se jim na kobylku nikdo nedostane. A i kdybychom se náhodou dostali, přijdou po nich jiní, kteří se budou chovat stejně. Ještě chvíli a dosáhneme totalitárních parametrů, kdy národ nerad mění nomenklaturu, protože ta si už alespoň nakradla a není to tak zlé, než kdyby přišli noví a začali hrabat od nuly. Špatný je systém, který zaměstnává nekompetnetní negramoty bez možnosti vyhazovu a jakékoli zpětné kontroly, kde aktivní občanská společnost nemůže nahradit ostudně selhávající sdělovací prostředky.

Ač je příliš mnoho shnilého ve státě českém, zbraně bych neskládal. Nikdy. Politika se mění a celý diskurs pojednává nakonec jen o tom, nakolik bude cílem politické funkce správa věcí veřejných a nakolik osobní prospěch a touha po udržení moci. I na jiných pracovištích jsou lidé, kterým jde především o kariéru a osobní prospěch a nikoli o vlastní pracovní povinnosti, ale jsou vesměs v menšině a vyhoditelní. V českém politickém rybníku je poměr obrácený a kapříci jsou vyměnitelní jen zčásti a jednou za X let. Stále nicméně stojí o to hrabošům připomínat, kde a proč pracují. A stále platí pravidlo, že jediným způsobem, jak cokoli změnit, je stát se částí struktury a měnit vše zevnitř.

O stromech

V Tbilisi přes den teplota snadno přeskakuje čtyřicet a bez A/C už neumím fungovat ani já. Byli jsme včera s právničkou Nanou na jednom úřadě, kde jsem musel podepsat asi dvacet papírů, a cestou ven si ona posteskla, že je takové vedro proto, že lidi ve městě vykáceli stromy, namísto kterých sázejí ohavné baráky.

Asi na tom něco bude. I na tom, že se skupinka lidí v šumavské chráněné oblasti snaží blokovat politicky objednané kácení stromů za účelem mastného zisku, které náš hochstaplermannschaft sborem svádí na jednoho malého broučka. Nepovažuji se za nějakého pana ekologa, velkého ochránce přírody. Je mi ale zvláštně, když si o stanujících na Šumavě čtu, že jsou ekoteroristé, marxisté, případně pravdoláskaři. Mně jsou na dálku sympatičtí, protože věřím jejich argumentu, že správa parku porušuje zákony a podvádí. Škoda, že to mám z ruky a nemůžu alespoň na pár dní taky zajet na dovolenou do lesa. Hezky voní. A určitě v něm není takové vedro.

Useful-idiot threshold

Zajímavý, leč málo diskutovaný koncept, který se mi v posledních dnech vrací jak na běžícím pásu. Kdy jsem ještě prospěšný, ba užitečný, a kdy už jsem jen užitečný idiot v cizím představení? Kdyby si Práh užitečného idiotství (PUI) každý důsledně hlídal, asi by bylo na světě lépe. A opravuji svůj předchozí výkřik z „Principy jsou pro blby“ na „Nereflektované, dogmatické principy jsou pro blby.“

Dnes máme 27. července 2011 a v Gruzii bije devátá ranní. Předpověď počasí vyhrožuje teplotami kolem čtyřicítky a mě čeká další převážně kancelářský den, ze kterého se, doufám, následkem usilovného draždění mého Pí Jú Áj nerozškytám.

A hned se mi ulevilo.

Divný den

Celý den jsem poslouchal norské rádio, ale uzavřít nemůžu než jedním z největších hudebních talentů tohoto století, jejíž život dnes v pouhých sedmadvaceti vyhasl. Rehab, kterému beztak málokdo věřil, se nakonec nepodařil. I won't go, go go. You have gone after all, safe travels and RIP.

Média a AUF

AUF = Arbeidernes Ungdomsfylking. Mládežnická organizace Strany dělníků, která se občas překladá jako sociální demokraté, občas i labouristé. Poslední počet obětí na Utøya je údajně 84 a prý poroste dál. S AUF jsem se potkával někdy od poloviny devadesátých a coby správný apolitický a antikomančský Čech jsem se občas nenápadně poškleboval nad jejich dětskou angažovanosti a vírou v sociální spravedlnost; občas závistivě hleděl, jak mají v hlavě srovnáno. I když mi jejich weltanschauung nebyl nikdy svůj. Co naplat ale, kultura mládežnických politických organizací vytváří uvědomělé demokraty. V Norsku tedy. Kamarád, který mě se svými AUFisty seznamoval a strávil na Utøya spoustu lét, dnes zasedá v městském parlamentu v Oslo a v květnu jsme u něho na balkoně snědli výborně ogrilovaného lososa. Setkání po deseti letech.

V českých médiích jsem si v jedné diskusi u článku přečetl, že děcka byly socani, takže si implicitně zasloužily? Jak někdo může být tak takové hovado, nevěřím očím. Zasraný mindrákov.

Kdo může, varuje v Norsku proti hysterii, jež se ale nevesele plíží sociálními sítěmi. Kdosi na Xichtoknize pověsil obličej Ala Gore-a mladšího s komentářem, že toto je zadržený terorista, a pod obrázkem se strhla debata, jak mu terorismus kouká z očí. V dalších debatách se hojně ozývá volání po trestu smrti pro zadrženého Breivika. Ač o tom, že právě on se převlékl za policistu a střílel na Utøya, nikdo nepochybuje, odsouzení bez řádného procesu a volání po tom, aby stát na sebe vzal roli vraha, bude možná prvním z mnoha testů diskutovaných norských hodnot, které rozhodnou, zda Norsko zůstane otevřenou, liberální, tolerantní, demokratickou zemí. Premiér Stoltenberg několikrát zopakoval: "Na útok musíme zareagovat posílením demokracie." Uvidíme, jestli voliči za pár měsíců budou souhlasit.

Asi bych měl vypnout počítač a dělat něco veselejšího.

Čistit zuby nepomáhá (i když možná?)

Odporná psyhologie. Viděl a slyšel jsem spoustu výbuchů, i několik vražd, ale když se natolik přiblíží k milým, známým a nečekaným místům, zůstává rozum stát. Policie zatkla dvaatřicetiletého Nora, Anderse Behringa Breivika, který dle předběžných informací může stát za bombou ve vládní čtvrti i masakrem na letním táboře. Xichtokniha už má téměř sto různých skupin se jménem norského maniaka. Mezi nimi i několik na jeho podporu. A čistit zuby nepomáhá.

Při poslechu NRK si silněji a silněji uvědomuji, proč mám k Norsku tak obrovský respekt. Ať už mluví premiér, ministr, šéf policie, novinář, sociolog, děcko, které přežilo masakr na táboře mladých socialistů, nebo kolemjdoucí, je cítit spousta síly a odhodlání se z tohohle průseru společně vysekat. Ani jeden politik se nesnaží zbavit odpovědnosti, či ukazovat prstem na jiné. Kompetentní a silní lídři (chtěl jsem napsat vůdci, ale to mi zavání), jejichž jediným společným zájmem je pomoci zemi překonat národní tragedii. Profesionálové skrz na skrz, jejichž emoce nejsou ani trošku kašírované, stejně jako to odhodlání, které jednoznačně říká: "I have a job to do here," jehož (of the job-to-do) součástí je i poskytovat co nejvíce informací veřejnosti. Ve všech rozhovorech přímo či nepřímo zaznívá otázka, nakolik se Norsko následkem terorismu změní. Doufám, že málo pokud vůbec, jakkoli se při dnešní depce zdá málo pravděpodobné. Firmitas, fortitudo, sapientia!

Sedm vteřin slávy

Koukám v transu na rozmlácenou ulici v takzvané vládní čtvrti v Oslo a připadá mi, jako by mi to bouchlo před barákem. I když po zastřepené ulici chodívám jen několikrát do roka – máme kancl za rohem, asi o padesát metrů dál.

Sleduji BBC, online televizi bulváru VG, který má kanceláře vedle epicentra bomby, a poslouchám norské rádio. Nestíhám se divit, kolik dementů volá do všech těchto médií, aby ve svých sedmi vteřinách slávy opakovali totéž a totéž (byla to rána, vymlátilo to okna atd.), a proč si tvůrci mediální reality myslí, že je lepší dát prostor dementům, než nezatěžovat už tak přetížené telefonní linky, díky čemuž by se třeba více lidí dovolalo dříve svým blízkým, aby je ujistili, že jsou v pořádku.

Je to všechno nějak smutný, tohleto.

Špijóni

Zprávy o zhacených teroristických útocích spředených ruskými tajnými službami se v gruzínských státních televizích množí. Teď nám navíc zatknuli a obvinili ze špionáže čtyři gruzínské fotografy s těsnými kontakty na přední představitele země, včetně osobního fotografa pana presidenta. Míša se nechal záhy slyšet, že je rozhořčen, ale nemůže nic dělat, protože v demokratické Gruzii nemá ani president na policii a soudy žádný vliv. Málem bychom uvěřili, kdybychom podobnou frašku viděli poprvé.

Osoby a obsazení

Zurab Kurcikidze, fotograf frankfurtské agentury EPA (European Pressphoto Agency), dle řízené mediální masáže špionský don s napojením na ruskou vojenskou kontrarozvědku.

Irakli Genedidze, Míšův osobní fotograf na volné noze obviňován z toho, že Kurcikidzemu prodával tajné fotografie, k čemuž se i přiznal.

Natia Genedidze-ová, fotografka a manželka Irakla Genedidze, propuštěná na kauci 10,000 Lari (ca. 110,000 Kč) s oficiálním odůvodněním, že se beztak přiznala a navíc má dvě děti. Neoficiálně bylo její zatčení pouze vychytralým trikem, jak donutit manžela k doznání.

Giorgi Abaladze, fotograf na volné noze pracující pro gruzínské ministerstvo zahraničí.

Genedize a Abaladze jsou vinění z toho, že pořizovali fotografie Míšových plánů, schématu presidentského paláce a dalších tajných dokumentů a prodávali je Kurcikidzemu, který je posílal dále. Šéfredaktor EPA zněl ale vcelku přesvědčivě, když tvrdil, že veškeré fotky, které Kurcukidze posílal, včetně těch, které šly do Moskvy, byly dány volně k dispozici agenturám po osobním schválení presidentem.

Zdá se, že skutečné důvody zatčení novinářů je spojeno s demonstracemi v předvečer Dne nezávislosti, které skončily policejním masakrem šíleného davu. Několik tbilisských novin zveřejnilo otvřený dopis Giorgie Abaladzeho, ve kterém tvrdí, že zatčení novinářů je osobní pomstou presidenta Saakašviliho za zveřejnění fotografií z 26. května. Coby provládní novinář sledoval Irakli Gegelidze protesty z policejní strany a údajně udělal spoustu snímků policejní brutality včetně jedné oběti, o které v oficiálních médiích nebyla žádná zmínka.

Snaha gruzínských úřadů bagatelizovat skutečnost, že všichni zatčení jsou novináři (a tudíž se nejedná o útok na svobodu médií), je komická, nikoli však příliš směšná, protože dotyčným hrozí 8-12 let odnětí svobody za dle všeho smyšlená obvinění. Gruzínské soudy jsou známy velkou efektivitou, což v místním žargonu znamená téměř stoprocent rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Soud už navíc rozhodl, že se přelíčení vzhledem k tajným informacím budou konat za zavřenými dveřmi. Nikoli náhodou zaujímá Gruzie světově čtvrté místo v počtu vězňů na počet obyvatel a pokud za vším opravdu stojí všemocný Míša, statistiky zas maličko poskočí.

Highlander

Cestou do Gali mi v autě zahráli. Queeny. Who wants to live forever... Koplo mě na konec osmdesátých, když jsme chodili ke kamarádovi na video a tohle byl jeden z prvních filmů. Tenkrát jsme žrali,tak jsem si po návratu do Tbilisi pustil. Hrozivá srajda. Za pětadvacetiletou vzpomínku na kradmé plížení do kamarádova bytu po odpoledce nicméně stálo. There's no time for us, there's no space for us...

Galiwood, my love

Gali je poloopuštěné, ze tří čtvrtin zničené městečko na jihu Abcházie, kterému místní láskyplně přezdívají Galiwood, což zní úplně stejně jako ruská výslovnost jedné losangelské čtvrti. Ač téměř výhradně Gruzíny osídlená jížní část Abcházie zhusta připomíná další Ocelové město po výbuchu, má Galiwood obrovskou duši a jezdím sem rád. Přijde mi proto nefér, že něj ta hnusná ruská propaganda, podporovaná židovsko-zednářskými kapitalisty z Gůglu zase dělá middle of nowhere.

 

Ano, ano, samozřejmě mě napadlo, že obrázky jížní Abcházie strejda Gůgl nemá proto, aby nebyly vidět všechny ty ruské vojenské základny, co se tu vyrojily za posledního půldruhého roku, ale nejsem žádný konspiracionalista, abych to tu psal přeci.