29. dubna 2011

Myslete na přírodu

Zase jsem dostal email, na jehož konci mě odesílatel nabádá, abych myslel na přírodu, než si email vytisknu. Nejen že si nepamatuji, kdy jsem si naposledy vytiskl jakýkoli email, tento poslední mi sděloval něco v duchu: „OK, zavolám, až budeš zpátky v Tbilisi.“ Sedím tu a myslím na přírodu – má mě ráda, nemá mě ráda... Ať už je jakkoli, tento email opravdu asi nevytisknu, abych ji ušetřil, chuděru.

Jako správný nerd nemohu nepodotknout, že na rozdíl ode mne, který maily nikdy netiskne (a tudíž dle logiky odesílatele mailu konstantně chrání přírodu), zbytečná zelená věta v mailu, nezřídka doplněná minigrafikou stromu či podobného, přidává bajty, které je třeba dopravit virtuální sítí, a tudíž nepatrně zvyšuje energetické nároky na přenos zprávy. Jinak též řečeno, odesílatel tedy przní přírodu více než příjemce, který beztak netiskne, a pokud by náhodou vytisknout potřeboval(a), slogan ho (ji) nezastaví. Ha, jsem vám to nandal, krysy kancelářské! Přiznejte se, že jde o mrzký reklamní trik, který vám snad ani nemůže dodávat pocit dobrakonání, vy rádobyekoteraristé. I když čort znajet. U nás v kanceláři mají někteří kolegové radost ze sebe a z toho, jak recyklují papír, zatímco jim nedělá problém namísto vypnutí při plně sálajícím topení otevřít okno.

Myslete na přírodu. Opravdu musíte vytisknout tento blábol?

28. dubna 2011

Tatort

Sedl jsem na velikonoční pátek do auta a odjel necelých šest set kilometrů do stolice vedlejší země, ve které jsem strávil půltřetího roku, leč dávno pořádně nebyl. V Baku jsem před necelými čtyřmi lety napsal svůj první blog, takže téměř návrat na místo činu.

Když se na Blízkém východě začali shromažďovat a bouřit mladí narkomané a bin-ladenisté, kdosi bakuským vládcům pošeptal, že nejlepším způsobem, jak předejít podobnému vývoji událostí v Ázerbajdžánu, je ukázat národu, že chtějí zatočit s největším společenským nešvarem zvaným korupce. Korupce v ázerbajdžánském kaspicko-ropném rozměru je nepopsatelná, dokud člověk nezažije. Já se časem uchýlil ke srovnání, že válečné a poválečné Čečensko, kde cokoli bylo za nevelký obnos možné (píše hrdý majitel platného - nikdy nepoužitého - čečenského řidičského oprávnění, doktorát z práv mi jako narozeninový dárek přišel přeci jen příliš), bylo mateřskou školou oproti ázerbajdžánskému postgraduálu, kdy vám úmyslně vyrobí špatné potvrzení o bezinfekčnosti, aby ho mohli za další peníz opravit. Ještě že se na severu Afriky dost fetuje a vládci ohňové země se mají čeho bát a jali se korupci kosit. Po svém.

Nejprve mi kamarádi, pracující ve (polo)státních (a polorodinných) ropných podnicích, hlásili shromážďování pracujících, při kterých jim vypasené šéfstvo vysvětlovalo, proč a jak korupce škodí. Následně se nestačili divit, když po nich ve styku s úřady nikdo nic nechtěl a na obvyklou otázku „tak kolik jsem dlužen“ následovalo smutné kývnutí směrem k vyvěšenému oficiálnímu ceníku. Registrace importovaných automobilů prý za poslední dva měsíce stoupla o pětinásobek. A všichni se večer modlí, kéž by blízkovýchodní rebélie pokračovaly dostatečně dlouho na to, aby se nikomu nechtělo vracet zpět do bakšišistánské kleptokracie.

Jediný, kdo si stěžuje, jsou majitelé luxusních obchodů a různých zkrášlovacích center, kterým významně klesly tržby. Ropná šlechta se bojí propagovat vlastní bohatství a přestala utrácet. Nu budiž. Bez toho se též obejdeme.

13. dubna 2011

Lichva

S lichvou jsem se poprvé dostal do styku před mnoha lety, když jsme na ni začali upozorňovat v některých českých romských lokalitách. Z počátku malé dluhy se látaly většími, výše úročenými, až oběť nijak nemohla ven z kola a ze spárů vyděračů.

Jak nedávná minulost nekompromisně potvrdila, mnohé státy se nechovají jinak než Romové – své půjčky záplatují novými půjčkami s vyššími úroky. V jedné takové zemi zrovna žiju. Na den kosmonautů hrdě vydala 500 dolaromiliónů obligací, aby zacementovala tři roky staré dluhy. Problém je v tom, že ta země má minimální vlastní příjmy a jejím nejvýnosnějším exportním artiklem je šrot. Ještě že nejsem ekonom...

1. dubna 2011

Smutno a prázdno

Pokaždé, když přiletí ze známých míst strašidelné zprávy. Nejdříve nějaký debil spálí v Americe posvátnou knihu, načež jiní debilové zavraždí několik lidí. Pár neděl si teď budeme číst o střetu civilizací, islámských hrozbách, radikálních katolících a já nevím o čem. Dále no comment.

Útok byl v pátek, předchozí odstavec jsem napsal v sobotu, v neděli na mě vyhrkla z obrazovky jména obětí, jedno z nichž bylo setsakra povědomé. Hodně zvláštní pocit, i když jsme se osm let neviděli. RIP.

19. března 2011

Na pomoc obětem

Pravidelně přispívám několika humanitárním organizacím, abych se cítil lépe. Tu a tam pošlu peníz navíc, když se někdo něco stane, abych se cítil ještě líp. Občas podpořím dobrou myšlénku, protože je mi sympatická čísi angažovanost, jako třeba studentské snahy o obnovu kaple na mém gymplu.

Jelikož se pohybuji v humanitární branži, přijde mi naprosto přirozené, že jedni pomáhají druhým, kteří se nikoli vlastní vinou octli v řiti a jejichž vlády nejsou schopny či ochotny je odtud vytáhnout. Anžto posledních pět let pracuji pro organizaci, která sídlí v zemi, jež na politickou objednávku svých občanů patří mezi top-five držav poskytujících vůbec nevyšší procento HDP na humanitární a rozvojovou pomoc, příliš nechápu smysl diskusí o nutnosti či přiměřenosti přispívaní na bídu druhých. Ha, zdalipak je pouhou náhodou, že se v top-five dlouhodobě drží čtyři monarchie a jedno velkovévodství.

Světem momentálně zmítají tři velké humanitární krize. Nejvíce mediální a lidské pozornosti nepochybně a pochopitelně lákají tragické a dynamicky se vinoucí události v Japonsku. Řada organizací, včtně několika českých, začala sbírat peníze, abychom se cítili dobře, i když japonská strana vcelku jasně prohlásila, že žádnou zahraniční, finanční či materiální pomoc nepotřebuje. Japonsku zdárně konkuruje Libye, kde se, krom vojenských operací, z humanitárního pohledu neovlivnitelných, humanitární rozměr krize odráží na ca. čvrt miliónu gastarbeitrů, kteří opustili zemi a doufají, že jim někdo pomůže dostat se domů. Třetí krize, trvající od listopadových voleb, vyhnala ze svých domovů na půl miliónu lidí. Devětitisícová vojska Africké Unie nejsou schopna zajistit bezpečnost ni základní potřeby civilistů. O Pobřeží slonoviny, případně Libérii, kam značná část běženců zamířila, jsem už ale dlouho v médiích nic neviděl a nečetl.

25. února 2011

Pětadvacet

Pětadvacátého února ve mně pokaždé trochu hrkne, asi při mimoděké vzpomínce na čtvrtou třídu, když nám soudružka učitelka pouštěla Gottwaldův projev ("všechny mé návrhy tak, jak byly podány, přijal"), přerušovaný křikem davu: "Ať žije soudruh Gottwald." Ha, nikdy mě nenapadlo, jestli ten pokřik nebyl naaranžovaný, podobně jako třeba posléze zmizel z Klémovy oblíbené fotky spolusoudruh Clementis. Asi ale ne, na to je dav přílis často debil.

Letos jsem si na únor vzpomněl při sledováni záběrů jiného maniaka, kterého maminka neměla ráda. Jeden z posledních pohrobků Studené války včera zavolal do tripolisské televize a půl hodiny tu lichotil, tu vyhrožoval, tu láteřil, tu se oddával melancholickým vzpomínkám. Ach, jak by bylo symbolické, kdyby libyjský maniak odešel ve výročí nástupu k moci paranoidního alkoholika.

23. ledna 2011

Papuče do nového roku

Začal jsem blogovat, protože jsem chtěl popisovat své dumky a jejich zveřejněňování mě nutilo popisy hnát do čitelných forem, což je sám o sobě zajímavý proces, protože u nejednoho postřehu nutí dohledávat si informace, vzdělávat se, nezřídka přestat psát, protože vás hodí do slepé ulice. Psával jsem o věcech spojených s prací, leč jedna blogovací nehoda najednou celé blogování hodila za rámec pracovní etiky, takže jsem si musel říct, že o práci a s prací spojených tématech dále už ani slovo. A najednou není nic moc myšlének, o které by se člověk chtěl podělit. Jako by krom práce nic zajímavého v životě nehrozilo. Musel jsem si dát důkladnou inventůůůru, abych se přesvědčil, že tomu tak není. Facht není! Jen člověku (mně jako) přijde banální psát o životních postřezích, když jsem si v jedněch novinách před pár hodinama přečetl zásadní příspěvek, odhalující že pravidla slušného chování velí Čechům nosit méně papučí. Nedalo mi a pustil jsem se do recenzí trenek a slipů na Amazonu. High literature skrznaskrz, vedle které mé životní radosti a trable prostě nemají šanci.

Nedají mi ani ony papuče, protože jejich filipika vychází z představy, že kdesi echsistuje kodex slušného chování, který do nejmenších detailů popisuje, co se má a nesmí. Předpokládám, že estéti jsou si vědomi toho, že každý kraj má jiný mrav, takže by asi každý národ / země / kultura měla mít svůj detailní popis dobrého tónu. Občas se na analogické, mnohem zajímavější (bačkoráři prominou) téma bavím v souvislosti s cizími jazyky a postoji různých normokazatelů ke změnám v nich. Jedni zastávají názor, že jazyk je nástroj, který si lidé přizpůsobují svým potřebám, a tudíž cokoli se užívá a zažívá je správně (viz třeba změny v americko-anglické ortografii), jiní zase mají za to, že správnost jazyka má určovat jakýsi spolek moudrých, což třeba znamená, že dávno nenormotvorné mlsky v českém pravopisu budou trápit další a další generace školáků a že méně a méně obyvatel ČR bude psát správně česky (tedy krom lol, jj a dalších nových slov, jež se nicméně do pravidel beztak nedostanou).

Spjet k papučám ale. Dumám, jak naložit s informací, že se nemají nosit v práci pantofle, nebo návštěvy nutit k přezouvání. Kde je hranice mezi tzv. bontónem a elementární tolerancí k jinakému chování a zvykům. Asi nezjistím jinak, než že se budu muset začít v práci přezouvat do papučí, což, abych se přiznal, mě trochu sere.

2. prosince 2010

Se řehtám

Světové zprávy příliš nestíhám a o tom, co hýbe, zeměkoulí se často dozvídám náhodně, nezřídka ze statusů xichtoknižních přátel. Uplácení papalášů čutálistické asociace při udělování pořadatelství kopáčských mistrovství. Pak štosy papírů, předložených egomaniaky z Wikileaků, které mj. velmi jednoznačně pojmenovávají prohnilost ruské kleptokracie. Nakonec si čtu, že za osm let bude takzvaný největší fotbalsvátek v Rusku. No není to k popukání? Stadion v Grozném je prý v užším výběru fotbalových stánků pro mistroství, což jistě posune termín "skupina smrti" do zcela nové roviny. Těšme se.

19. listopadu 2010

Zátah v parku

Vake je prý nejlepší tbilisská čtvrť a Vake park prý nejlepší tbilisská zeleň, kterou hojně využívají mimo jiné holky, co zaneprázdněným Tbilisanům hlídají v pracovní době děcka. Chůvy. Leč žádné pohádkové babky. Mmm... hledám vhodný výraz, radí mi online slovník, prý "paní u dítěte," no to je ale blbost. Shodněme se na chůvách. Většina z těch, jež vyrazily včera do parku, skončila na fízlárně po zátahu finanční policie, která se jala prověřovat, zda řádně odvádějí daně. Šli samozřejmě najisto, daně holky neplatí. Představa akčního zátahu v parku na chůvy je každopádně parádní a při obědě jsme rozebírali, kdo a jak na to asi přišel. Chudáci děti. A chudáci vládci, jestli si opravdu myslí, že podobné zátahy pomohou zalátat strašlivě děravý rozpočet. Zdá se, že tady ani heslo Stopařova průvodce po galaxii nepomůže. Tohle je spíš pro Marvina.

Mmm, paní na hlídaní... to je skoro jako pán na flám...

17. listopadu 2010

Co jsem dělal, když...

Prý se říkalo, že si každý pamatuje, co dělal, když byl zavražděn Kennedy. Pro naši generaci asi co dělal, když to do dvojčat napálila letadla. U nás předpokládám i co kdo dělal sedmnáctého listopadu devětaosmdesátého. To by v tom byl čert, aby se nám počet pochodujících na Národní za poslední dvě dekády minimálně nezdvacetinásobil.

Byl pátek, pamatuji si, že jsem většinu večera promastil maryáš v Bořislavi na setkání perspektivních svazáků Radim, do kteréhož jsme se Sternem zalezli s tím, že pak bude jednodušší se dostat na vejšku. Tvrdil alespoň on. Se ségrou provdanou do Švajcu. Tak jsme šli. Navíc tam byly supr baby z ekonomky, které jsem se nikdy neodvážil oslovit. Bylo mi šestnáct, to snad alespoň zčásti omlouvá i ostych i co se může zpětně jevit jako oportunistická ideologická promiskuita. Dosud mě nikdy nenapadlo, že jsem v šestnácti byl promiskuitní, nikdy jsem o tom tak nepřemýšlel, asi proto, že se není i beztak čím pyšnit. Si tempora (O mores!).

Jako mnozí vrstevníci (ba i starší a pokročilí) najdu snadno tucet příčin vlastní nevyhraněné ideologické orientace před jedenadvaceti lety s přesvědčením, že jsem se od té doby vyhranil. Místy až příliš, řekli by známí. Ideologicky dozrál, přezrál a následně vyzrál na český politický rybník odjezdem do krajů, kde lze o vnitropolitické situaci volně a nezávazně filosofovat, protože se vás zas tak netýká.

Nic nenadělém, od Bořislavi uplynulo jedenadvacet let a teplickou ekonomkou prošla spousta supr bab, ze kterých jsou ztahané maminy nezřídka pravděpodobně a la recherche du temps perdu jako mnozí z nás. Z mého Československa se po několika pomlčkách a přesmyčkách stala Česká republika, kterou ve světě poslední desetiletí reprezentují hokejisté, pivo a modrý president. Svůdné téma, jež v uplynulých dnech proměnilo veškerá česká periodika v pissing contest na téma Quo vadis Bohemia, Moravia, Silesia... Mi tak nějak přijde, že to docela ujde, a za komančistán bych neměnil ani na vteřinu. Bon anniversaire.

30. října 2010

Tisk

Je víkend, brouzdám na netu českým tiskem a zjištuji, že mi dost vadí, jak novináři prasí můj rodný jazyk. Nemůže být tím, že nevnímám jazykové proměny, protože nefunguji v českém prostředí. Jde v lepším případě o neobratnost, v horším o neznalost. Česky sám mluvím jak prase, a proto nejsem žádný pedant a divím se, jak mi to prznění vadí. Jestli nebude tím, že mi při odpudivém obsahu novinářkých textů zůstávala alespoň forma, o kterou asi též přicházím. Nebo tím, že jsem míval pár novinářů, kteří se dali číst (není totéž jako "s nimiž jsem souhlasil!"), a ani oni už se nedají, anžto chrlí a blábolí. Jako třeba před chvíli, když jsem se u jednoho dočetl:

"...(v roce 2001) Američané prohlásili, že nad Tálibánem zvítězili. Ti, co však v Afghánistánu byli jak za ruské okupace, tak za americké, pochopili, že nad touto zemí není možné zvítězit..." a na této tezi je postavený celý článek. Jenže tato teze nám říká:
1) Tálibán = Afghánistán;
2) Cílem americké intervence bylo zvítězit nad Afghánistánem.

A pod takovýmhle blábolem se strhne debata čtenářů-znalců, kteří všemu rozumí a všude byli. Ani jedno ani druhé se nedá číst.

20. října 2010

Škola pasťákem (mrtvá vrtule)

Tak jsem se minulý týden v západní Gruzii dozvěděl, že každá škola má mít svého fízla. Říká se mu bezpečák, ale popisem práce, alespoň jak mi bylo zprostředkováno, připomíná spíše šedého mora. Nebo šéfa místní buňky partaje.

Nikoli nadarmo má Tbilisi svůj prospekt George Bushe mladšího, který Vám zamává svůj farewell cestou na letiště. O část své silnice se Jirka musel před půl rokem podělit s tragicky zesnulým prezidentem Kaczinským (an záhy po vypuknutí srpnové války doletěl do Gruzie a vůbec nejostřeji ze všech zahraničních politiků odsoudil ruskou agresi). George Bushe mladší sice přes oceán též morálně Gruzii podporoval, nicméně těžko odpouštět, že za hlavní gruzínské město nadále považuje Atlantu.

Na ochlazení (anglicky: reality check) v americko-gruzínských vztazích nehledě, Míša je v USA pečený vařený (údajně na oficiálních návštěvách) a americká inspirace v Gruzii je vcelku vidět. Počínaje slavnostním otevřením McDonnalda v Kutaisi a konče, dejme tomu, fízlama ve školách. A je mnoho důvodů se obávat, že Amerikou inspirovaným, po gruzínsku provedeným inovacím zdaleka není konec.

K fízlům ale. Má se tak, že napadlo kohosi, řekněme, že ministra školství, který má ve svých pětatřiceti za sebou mimo jiné i krátkou kariéra ministra vězeňství, že morálka na školách upadá a děti už nejsou tak ukázněné, jak bývaly, a proto je kázeň třeba zavést. Kde jinde se poučit než v amerických školách a kázeň zavést zavedením ukázňujících kamer a policajtů, kteří budou kontrolovat nejen děti, ale z jedné vody i učitele. Na všech školách by měla být zavedena lázeň, dí klasik, a někoho bývalo stálo trochu ochladit. Dle dostupných informací, se fízlové zatím zaměřují na pokutování opozdilců. Pozdní příchod do školy, ať učitel či žák, 300 lari (asi 3,300.- Kč), tj. zhruba dvouměsíční kantorský plat. Při sedmdesátiprocentní nezaměstnanosti nemá většina rodin ani na ten a čort znajet, co si s fízlem zaslanou složenkou počne.

Za poslední rok jsme ve školské reformě zaregistrovali několik zásadních změn: 1) Zavedení nového předmětu „výchova k patriotismu,“ pod kterýmžto titulkem si krom různých žvástů představuji pytlíky a gumičky; 2) stovky Englishovořících mladíků a mladic do škol pod mantrou: „All Georgians must speak English;“ 3) jiný nový předmět, hodiny tance, k čemuž nejlepší gruzínský komik, který si jinak na živobytí vydělává velmi seriozní prací, připomněl, že bez hodin tance by si gruzínská mládež utrhla ostudu na vlastní svajbě.

Co naplat, gruzínské vzdělávání se nám pomalu leč jistě reformuje. Štěstí, že Jan Amos nebyl odusd, jinak by z něj už dávno byla mrtvá vrtule.

3. září 2010

Virtuální člověk

Mám pět emailových adres, z nichž používám dvě, pracovní a soukromou. Mám třista kamarádů na xichtoknize, stopadesát ve skypu. K MSN Messengerovi jsem zapomněl heslo, k ICQ i číslo, jsem členem dvou dalších sociálních skupin, několika diskusních skupin (s hesly to mám různě), víceméně pravidelně nakupuji asi v tuctu online shopů a mám dva blogy, na které moc nepíšu. Jsem bloody virtuální člověk. Si ještě musím rozmyslet, co si o tom myslím. Nic extrémně pozitivního od sebe a rozmyšlení nečekám.

2. září 2010

Nechápu

Leč nechápat je lidské. V Pákistánu se počet postižených povodní blíží dvojnásobku počtu oyvatel České republiky, plus mínus pár Prah a Brn, a FTS zatím ukazuje mizerných 292 milionů vybraných na humanitární pomoc. Šestnáct doláčů na člověka, který přišel úplně o vše. Zatraceně málo, i kdyby ta suma neobsahovala režijní výdaje humanitárních organizací, jež jsou nezbytné a zaberou klidně dvacet i třicet procent celkové sumy. To u těch levnějších, neziskových nevládek, u agentur OSN je to mnohem více, zejména některých, oblekářských. Penězmi přispívají jednotlivé státy, které Pákistánu, jenž zažívá humanitární katastrofu dosud nepoznaných rozměrů, nabídly částku podobnou třeba Palestině. Jako by zapomněli, že bída z lidí vlky činí, světová teroristická elita prošla pákistánskými medresami a výcvikovými tábory a vlky žene z lesů hlad. Nezapomněli všichni, zdá se. Třetina darovaných peněz přišla od spojence číslo jedna, USA, jež dva roky podporují boj pákistánské armády proti Talibánu na severozápadě země. Tedy nejprve pákistánskou vládu donutily bojovat a od té doby ji podporují. Druhý nejlepší přítel, Saudská arábie, která v dobách studené války ke každému dolaru z americké kasy přispěla dolarem svým a donedávna se řadila mezi nejvýznamější mezinárodní pakistánské dárce, se propadla na pouhé tři procenta z celkové darované sumy a desetinu amerického příspěvku. Doufejme, že to zas neznamená přesun saudských peněz do neoficiality, z čehož těžívávaly nejen pákistánští politici a tajné služby, ale i různé zájmové spolky plnící seznamy teroristických organizací.

Půl druhého miliónu zničených domů, osmnáct miliónů lidí povodeň nějak zasáhla. Mozek mi to nebere. Ani jak se nás ten strašlivý průser netýká. Nejsem somnambul, který bude mobilizovat a zoufat si a nadávat, že nikdo nepomáhá, protože pomáhat bližním se má, blablabla. Prostě mi došlo a divím se, jak je nám to jedno, a konstatuji, že jsme přírodníma a jinýma katastrofama přesycení a že prostě přepneme a zapomeneme na předchozí program. Život je krátký a beztak všechny bídy světa nenapravíme. Tím spíše, že o těch bídách víme vše a hned. Zlaté devatenácté století a sladké nevědomí. Nestěžuji si, přijde mi nepochopitelné i pochopitelné zároveň. Koho zajímá, že nějaký Indus prostě smyl šestou nejlidnatější zemi světa. Dyk ani pořádně nesmyl - týká se jen zhruba desetiny Pákistánců! Ani ne dvojnásobek počtu obyvatel České republiky, plus mínus pár Prah a Brn.

27. srpna 2010

Deja vu

Jsem se včera doškrábal do sedmého patra, protože se porouchal výtah, a pak to bouchlo. Nejprve to vypadalo na byt, pak dům, pak čtvrť, pak město, než se vyjasnilo, že bez elektriky je celá Gruzie. Byt bez elektriky je dům bez vody a bez výtahu, tak mě to koplo zpět k první návštěvě před osmi lety, bo tenkrát Gruzie takto vypadala pořád. Zvlášť když jsem seskákal do krámu, abych koupil a nahoru vytáhl deset litrů vody. Porucha na centrálním rozvaděči Kartli-2 nakonec netrvala déle než hodinku, hodinku a půl, a byt se soustou hořících svíček též nevypadal úplně špatně.

11. srpna 2010

Chviča

Včera byl v Gali večírek, loučili jsme se s Anou, která po třech letech opouští Abcházii. V nedávno otevřené restauraci, jediné v okresním městě, kam se vejde dvacet lidí. Z celkem asi pěti restaurací, které v Gali jsou. Po nijakém začátku to bylo nečekaně prima, spontánní, veselé a upřímné. Chviča byl tamada a hlavní fotoreportér večera. Jako všichni se velmi dobře bavil. Když jsem ráno dorazil do kanclu, Chviča všem předváděl své snímky a minifilmy. V poledne jsem se sebral a odjel do Tbilisi, zatímco inženýři se rozjeli za prací – potřebujeme rychle dokončit rozpočty na 120 domů, které chceme do zimy opravit. Já dojel v pohodě, inženýr Chviča to ale napálil do stromu a už se nikdy nevrátí. Po včerejší veselici se najednou chystá pohřeb. Galiwoodská story jak vyšitá, jako by si v té mizérii nikdo nezasloužil veselit se příliš dlouho.

9. srpna 2010

U moře

Venku je vedro, větší než v Tbilisi. Hrstky ruských turistů, kterým nezbylo na dovolenou v Antálii, hordami nenazvete. Před pár a dvaceti lety nejnavštěvovanější letovisko v celém CCCP. Dnes klidné městečko, které však neztratilo na půvabu nehledě na pokročilý poločas rozpadu, na nějž oživovací ekonomické pokusy příliš vlivu nemají. Suchumi se mi líbí. Blasfemicky doufám, že klidným městečkem zůstane, na poločasa rozpadu nehledě.

8. srpna 2010

O smrti

Nemám rád příměs heroismu, která se s naší prací občas pojí, ač klišé rádi živí mnozí moji kolegové. Motivací dělat cokoli je habaděj, touha namastit si ego bývá téměř univerzální (let me feel important!) a humanitární práce je k maštění ideální. Občas, prava, bývá neveselo, občas ještě hůř, a zprávy o padlých kolezích nemohou nešokovat. Náš foch není zas tak velký, na rozdíl například od profesionálních řidičů, kterých jistě též umírá nemálo, a po několika pátcích v branži je téměř jisté, že buď oběť znáte, nebo znáte někoho, kdo zná. Pokud se navíc jedná o vám povědomá místa, minimálně na povědomí mihne „it could have been me.“ Jakkoli patetické a asi trošku protiřečící úvodu odstavce.

Valná většina humanitárních smrtí je způsobena jen tím, že se člověk prostě ocitne ve špatný moment na špatném místě. Paradoxně je toto nezřídka spojeno se znalostí prostředí, vedoucí k oslabení ostražitosti. Dát si rychlý picknick v Badachšánu například není zas úplně marťanský nápad, zvláště když, jako Tom, znáte Afghánistán za třicet let jak své boty. Skoro na den přesně dva roky poté, co se holky nevrátily z Paktie.

International Assistance Mission
je, čemu v praxi říkáme faith-based organizace, kterou Tálibán obvinil z šíření křesťanství, čímž si odůvodnil popravu deseti lidí. Asi se bude hojně zkoumat, zda obracení na jinou víru, bylo součástí práce IAMu, jistě se najdou mnozí, kteří si řeknou: „Dobře jim tak, neměli tam lézt.“ Mj. obvyklý závěr dementů diskutujících na českých zpravodajských serverech. Jako by vrazi nebyli vrazi a zavraždění měli podíl na vlastní smrti. Jiní moudří analytici zas dojdou k závěru, že vrahy jsou koneckonců všichni Afghánci, či ještě lépe Muslimové, jiní budou mudrovat, že mezinárodní přítomnost je součástí invaze atd atp. Mezi takovými argumenty (AIM je mimochodem v Afghánistánu od roku 1966) a argumentací Talibánu není příliš velký rozdíl. Snaha odůvodnit si či ostatním nesmyslnou a neosmyslitelnou smrt. Na tom, že bylo zbytečně zmařeno deset životů to nic nezmění. Apropos rozčílí, že některá západní média ve svých zprávách oddělují západní smrti od smrti Afghánců. Jako by lidský život měl jinde jinou cenu. Jako by si někdo zasloužil umřít méně než ostatní. Říkám si, že jen nevědí co činí. Ale i to je nakonec jedno. Všechno je to prostě jeden velký průser, se kterým nic nenaděláte.

6. srpna 2010

Showmani

Takhle jsem se nad politikou nenasmál už dlouho, jakkoli je kontext velice tragický. Vova s Dimou si nenechají ujít žádnou příležitost k demonstraci své jednoty a síly. Začalo to vlastně celé před mnoha a mnoha lety, když Dimu ještě nikdo neznal a Vova byl v Kremlu začátečníkem. Přímé přenosy ze zasedání vlády, ve kterých Vova piloval svůj nově nabytý slovník: „Důrazně trvám na ... (Ubědítěljno nastájivaju)“ jsem si oblíbil hned. Pak přímé přenosy z tete-a-tete s ministry, při kterých nkdo nemohl zůstávat na pochybách, kdo je pánem. Ubědítěljno-nastájivajů bylo hodně a většinou následovaly po křížovém výslechu, proč to či ono nefunguje.

Dima po svém nástupu do funkce zdědil i mediální poradce i osvědčené PR postupy. Bylo mi zvláštně, když jsem v dubnu koukal na ruské zprávy ze Smolenska a asi po půl hodině hlasatel přerušil s tím, že mají živý vstup z Kremlu, ve kterém, nikdo se nediví, sedí Vova s Dimou ve známé místnosti a Dima začíná hovořit: „Vladimíre Vladimíroviči, stala se tragédie.“ Scénáristu měli vyměnit už dávno. Nic proti používání dialogu mezi dvěma hlavními představiteli státu coby sdělovacího prostředku nových informací národu, ale co je moc, to je příliš. Informovat takto o tragédii, když celý svět už hodinu nemluví o ničem jiném... Kdo se dívá na televizi, zprávy viděl, mám na mysli. Možná toho scénáristu rovnou zastřelit.

Zatímco si podobné mediální praktiky oblíbil Vovův arcinepřítel Míša, jak již psáno, Vova s Dimou se posunuli o stupínek výše. Ke svému sitcomu už nepotřebují být v jedné místnosti. Mohou si spontánně zatelefonovat a pokud budou mít štěstí, najde se na každém konci drátu maskér i kameraman, a dobrý rejža, co to ukočíruje, aby vypadalo přirozeně. Anebo to nebyl rejža? Střihače každopádně nestřílet!


S díky Ondřejovi za sdílení.

5. srpna 2010

Soutěživý

Jsem asi nejméně soutěživý ze všech svých známých. Bude to tím, že sice nerad prohrávám, ale zase taky hodně nerad vyhrávám. I když, pravda, těch proher zas tak moc není. Nedávno jsem se například zúčastnil literární soutěže na jedněch veřejných strankách a bylo mi místy hloupé sledovat, jak nikdo jiný nestíhá uhodnout autory různých citátů. Ještě že nejsem soutěživý.
Nemám rád ping-pong a šachy: coby majitel staršího brachra, který se v uvedených tagzvaných sportech vyžíval, jsem do svých dvadvaceti nevyhrál ani partii. Prý znechutí. V jiných sportech jsem ale zas vynikal, skok na špek mi šel nejlíp. Možná škoda, že nejsem soutěživý.

Babička to byla, kurva fix.

Výhoda soukromých stránek asi nejvíc spočívá v tom, že tam facht můžete fláknout jakoukoli ptákovinu.

4. srpna 2010

Požáry

Když někdo řekne léto 2002, vzpomenu si, jak jsem se po půl roce vydal do Čech na dovolenou, abych se na pražském letišti dozvěděl, že Prahu zrovna zaplavilo a já jsem evakuován. Domů jsem se dostal po dvou týdnech jen na pár hodin před koncem dovolené. Léto 2003 mám zas spojené se třemi pracovními nedělemi na Profsojuzné v Moskvě, kde se vůbec nedalo fungovat. Odšvabování trvalo několik dní, mrtvých brouků byly stovky, živých naštěstí mnohem méně. Netekla teplá voda, jak už je v Moskvě v létě zvykem. A hlavně hořela rašeliniště kolem Moskvy, což je jako když vám před domem někdo neustále pálí pneumatiky, kterýžto zápach se střídavou intenzitou proniká do každé mozkové buňky. V Čechách jsme si na povodně zvykli, o nedostatku letní tekoucí vody v Moskvě nemluvě. Co ale s požáry. Čtu si zprávy v Ruska a je mi mdlobno. Hrůza hrůzoucí.

2. srpna 2010

Wikileaky

Podíval jsem se na Respekt Blog na psaní o úniku afghánských informací, jež měl zprostředkovat server WikiLeaks. Podával jsem se na leaky. Podíval jsem se na interview se šéfem WikiLeaků. Došel jsem k závěru, že válka je pořád špatná, že ji vedou negramoti a že zakladatel WikiLeaků je nafoukaný idiot, kterému vůbec nejde o svobodný přístup k informacím.

29. července 2010

Všichni prezidentovi negři

Život v Gruzii nabízí spoustu veselostí, k jedné z nichž bezpochyby patří sledování počínů gruzínského prezidenta. O svůj názor na jeho typologii se nebudu dělit veřejně, abych nebyl náhodou obviněn ze slepého obdivu k člověku, jenž taktéž není bez chyb. Podělím se o jeho poslední veselost, kterou jsem dokonce shlédl v přímém přenosu, aniž bych tedy chápal, o co přesně jde.

Pan prezident se rád fotí a filmuje. Inspirovav se Vladimírem Vladimírovičem, nechává Míša v přímém přenose snímat zasedání gruzínské vlády, během kterého demonstruje svou rozhodnost a státnictví vůbec, zejména tím, že se naváží do některého (většinou několika) z přítomných ministrů. Předevčírem jsem měl za to, že se koukám na další díl tohoto sitcomu, ale posléze zjistil, že se jednalo o zvláštní vydání, během kterého Míša navštěvuje postupně všechna ministerstva a cosi úředníkům vypráví. Opět státnicky. Bez znalosti jazyka je rozdíl mezi Hugem a Míšou nepatrný, je mi líto, pane prezidente.

Možná to chce trochu kontechstu. Nikterak nepodobně druhým, není gruzínská politika definována na základě vizí, ale momentálních trendů. Gruzínská vláda je momentálně například uhranuta jediným všelékem na další rozvoj země, jež momentálně přežívá zejména díky zahraničním dotacím. Nová mantra se zove „zahraniční investice“ a vše je třeba tomuto státnímu zájmu podřídit, jak se koneckonců nedávno přesvědčil jakýsi náměstek na ministerstvu pro ekonomický rozvoj. Přišel o práci, protože potenciálnímu zahraničnímu investorovi žádajícímu o informaci odpověděl nikoli ihned, ale pouze v zákonem stanovené lhůtě.

Přesuňme se na předvčerejší Míšovo setkání s úředníky ministerstva financí. Prezident se pozastavil nad tím, že skupina španělských turistů byla při vstupu na gruzínské území zkontrolována celníky. „Stává se vám, když jedete do Španěl, že by vás někdo kontroloval?“ burácí prezident na nejblíže sedícího úředníka a po tichém „ne“ dotaz opakuje s různými variacemi i směrem k druhým. „Proč se to tedy stává u nás? Copak jsme nějací negři? Proč se chováme jako divoši?“ zeptal se Míša nakonec. Kdyby uměl starý idiom použít správně, býval by řekl: „Copak jsou to nějací negři?“ I když by ho významově posunul, protože se tradičně používá v první osobě, pokud má člověk pocit, že je diskriminován, či je s ním jednáno nespravedlivě. A pokud je tedy člověk v lepším případě buran a v horším rasista.

O Míšovi, jenž se stále v Gruzii těší široké oblibě, se všeobecně povídá mnohé a zdaleka ne všechny poznámky jsou lichotivé. Jeden evropský diplomat mi řekl, že jeho ambasáda zvažuje demarši s žádostí o vysvětlení negrovského výroku. Prezidentská kancelář zareagovala politováním nad tím, že se média snaží zkreslovat prezidentovy výroky. Já se jen těším na další pokračování nové reality show na televizním kanálu Rustavi 2 a pilně studuji gruzínská slovíčka.

9. července 2010

Kyrgyzstán

Dva noční lety s dlouhým čekáním v Istanbulu mě přistály na letišti v Biškeku, které nese mezinárodní zkratku FRU po bolševikovi s téměř gruzínským jménem. Jedním z mála předpříletových bezpečnostních doporučení bylo nejezdit v noci taxíkem, už vůbec ne černým, ale co dělat v neznámé krajině, když se nedostaví objednaný řidič. Hlavně si chlapíčka nejdřív oťukat a v hotelu se zeptám, o kolik jsem přeplatil standardní cenu. Raději se tu nebudu přiznávat.

Můj zaměstnavatel se rozhodl mrknout do Kyrgyzstánu a zjistit, zda tam máme co dělat. S Ullou a Glennem jsme nakonec dorazili k závěru, že ano. Mezitím jsme absolvovali desítky rozhovorů s vládními úředníky, mezinárodními humanitárkami, zaměstnanci OSN a, nikoli v poslední řadě, lidmi, které jihokyrgyzské zmatky zasáhly bezprostředně. Na obou stranách barikád. Nikdo si netroufne jednoznačně popsat, k čemu na jihu Kyrgyzstánu došlo, shodneme se však, že nalepení etikety mezietnického konfliktu by bylo hloupou zkratkou a že všem nezdarům není konec, protože ingredience, ze kterých byl zmatek smíchán, zůstávají. Etnické čistky? Boj o zdroje a lukrativní pozemky v centru měst? Či prostá závist kyrgyzských nemakačenků nad domnělým blahobytem činorodých Uzbeků? Nebo třeba neshody mezi různými drogovými kartely? Po Hedábné stezce již dávno neputuje hedvábí, leč nejkvalitnější afghánský mák.

Desetidenní výlet kulminoval setkáním s paní prezidentkou, již nedávné referendum utvrdilo ve funkci získané politickým převratem o pár měsíců dříve. Nezdá se, že by kdokoli pochyboval o prezidentčiných nejlepších a nečistších úmyslech, není však jasné, nakolik bude schopna chod dějin ovlivnit, či dokonce změnit. Na rozdíl od svých víceprezidentů, či třeba i starosty a místostarosty Oše, nemá Róza vlastní armádu, jen ca. 15,000 ozbrojených složek, jejichž loyalita k současnému vládnímu režimu je přinejmenším diskutabilní. Posmotrim. Jak se říká: Hope for the best, plan for the worst.

17. června 2010

Tak to tak vypadá

Tak to tak vypadá, že i já se vypravím do Uzbekistánu omrknout, zda můj zaměstnavatel může jakkoli podpořit mezinárodní úsilí o nakrmení, zastřešení atakdále uprchlíků z Kyrgyzstánu. Jakmile jsem kývl na to, že se mnou mají na pár neděl počítat, vytanulo mi, že mě příští týden čeká přestěhování z jednoho tbilisského bytu do druhého. Stěhování považuji za horší aktivitu než je třeba návštěva zubaře, srovnatelnou s operací slepého střeva s lokálním umrtvením na levé noze. Nu což, nebudu na to asi mít celý víkend, takže nezbyde příliš času na přemýšlení, co kudy a kam. V každém případě škoda, že se zatím nedá balit online; bych býval mohl mít už hotovo a dále si užívat abcházského klimatu.

14. června 2010

Po výletě

Brzy poránu jsme doletěli z Tel Avivu do Tbilisi. Po následném předlouhém pracovním dni jsem se dobabral dom, abych po telefonu dořešil pár věcí s Oslo a popral hadry před pozítřejším odjezdem do Abcházie. Hodil jsem pár izraelských fotek a jeden klip na web a přiom zabrousil k oblíbené paní a její jedné písni ve výtečné interpretaci. Nemůžu ji nemáznout sem: ač sentimentální nebývám, emotivnější píseň jsem snad neviděl; zaposlouchat se do techstu a srovnat s původní verzí z roku 1970. Třicet let rozdíl a Joni jako by vymázla celý svůj život. Brrr. Spooky.



Tady je ta mladá verze, nejlépe pustit si ji první:

29. května 2010

Fejsbučení

Jsem se rozhodl, že zametu před vlastním prahem a nekompromisně uberu ze svých fejsbučících přátel ty, kteří mají rasistické kecy, případně propagují rasistické materiály. Dřív jsem si nevšímal, mávl rukou a odpouštěl lidskou pitomost, ale řekl si dost. A jestli toho nenechají, vymažu si jejich telefonní čísla z mobilu, jako v téhle hitovce:

Nejhorší, co tě může potkat, je
že všichni tvoji kámoši jsou offline (a out of line),
tobě klekla baterka v mobilu,
všechny kontakty se vymazaly
a tvůj pes tě nechce poznávat,
dokud mu nezahraješ jeho oblíbenou písničku...

Tři, čtyři

27. května 2010

Qolbám

Moskva 2002, Tbilisi 2010. Společného mají to, že jsem mezi tím díky českým zákonům a různým odkladům nebyl volit. Leošní volby se alespoň na dálku zdají dost vyhrocené, koneckonců jakbyne, vrchní partajníci jsou už příliš dlouho od koryt. Koho budu volit, jsem se rozhodl před půl rokem. Hned jak mě napadlo, přišlo mi strašlivě přirozené, absolutní, nepochybné. O to více potěšilo, že se mi má volba posléze opakovaně potvrdila jako správná. Vím, že můj malý hlas nic nebude znamenat v moři papíru, ale beztak se těším, jak to tam hodím.

Dlouho v ČR nebydlím, jezdím na návštěvy a pitomost politiků mě už moc nevzrušuje. Štve mě korupce, ve které se veze tolik lidí, a rasismus, jenž ve všech bují. Rasismus mi vadí víc, i proto, že při častých rasistických výrocích mých známých cítívám obrovskou bezmoc. A volby na tom máloco změní, protože parlament zůstane stejným Buranovem, jakým je už dlouho, a stavět se rasismu nemá kdo. Naopak. Na rasismus se v našem Zamindrákově ostudně loví hlasy. A nemám na mysli jen brojení proti tzv. sociálně nepřizpůsobivým pojídačům dávek, to je spíše xmíchu - tipl bych si, že devadesát procent lidí na toto slyšících bude šampiony v osírávání vlastního zaměstnavatele, berňáku atd., dále si dosaďme, co chceme. Pořád stejný bulvár, ve kterém zloděj hnán závistí a iracionální nenávistí křičí "Chyťte zloděje."

Sedím v Tbilisi, vášně žádné, zítra a pozítří volby, které po, doufejme úspěšném, vhozu hodlám zapít prvním letošním zahradním pivem. Pokud tedy u Rainera bude v pátek večer místo. V neděli mimochodem volí shodou okolností Gruzíni a o svobodném souboji ideí nemá cenu polemizovat. Příštím tbilisským starostou bude Gigi, jako že se PK jmenuju.

10. května 2010

Jako poprvé

Dávno jsem si zvykl, že se tu a tam otrávím nějakým jídlem. Poprvé se mi pořádně stalo ještě v Čechách a závodní restauraci v České televizi, jejíž smažená játra mi vysloužila týdenní pobyt na interní chirurgii v Motole. Naštěstí nakonec bez řezání.

Poprvé je prý všechno zvláštní a člověk si jinak zapamatuje, proto na Motol nedám dopustit a další otravy se mi vybavují jen zlomkovitě. Třeba jak se ke mně blíží naše dvě čečenské doktorky v Nazrani, které pracovaly v uprchlických lágrech, jedna původně patolog, druhá onkolog, a já si v jedovatém oblouznění představuji, že za zády skrývají obrovskou injekci. Nakonec se ukázalo, že jim šlo jen o klystýr, který jsem srdnatě přestál a následně sledoval kapačku zavěšenou na smetáku nad mou postelí a přitom poslouchal dunění dělostřeleckého útoku v nedalekých Galaškách, kudy se rozhodla přesunout armáda Ruslana Gelajeva.

Hrávali jsme tehdy hru s několika kamarády, dochtory - já jim ze země obdivovatelů medicín (čím více tím lépe!) posílal seznam mně doporučených léků a oni museli hádat, co mi asi je. Většinou jsem se pak dozvěděl, že jsem buď zcela zdráv, anebo že jsem už beztak chcíp'. Asi jim to přišlo vtipné. Pamatuji si, jak jsem na jednoho z nich zkoušel Chylak Forte a bylo mi opáčeno, že nikterak ve všech jazycích chybí H a že mi dochtor nezávidí, protože Hýlak voní i chutná jako blitky míchané s chcánkama. Měl pravdu, ale co bych neudělal pro své zdraví (a patoložkou a onkoložkou vymlácenou střevní flóru). Na Dr. Sterna jsem poté myslel několikrát denně, když jsem Hýlaku holdoval, častěji než po ony čtyři roky, co jsme spolu sdíleli jednu lavici.

Těch otrav opravdu bylo, pár za rok minimálně, nepočítám. Kolik jsem kvůli nim omezil pokrmů, si nicméně dost dobře pamatuju. Ta předvčerejší byla hnusná, první letošní. Rybu si taky zas hodně dlouho nedám.

27. dubna 2010

Judo

Večer v Bakuriani jsme se dívali na zprávy. Rustavi 2 už dávno šlape v mnohých očích na paty radiu Jerevan. Zaujal zejména šot o jednom z kandidátů na tbilisského starostu. Volby proběhnou shodou okolností stejný víkend jako ty české parlamentní. Relkamní, pardon reportážní šot o Gigim trval minimálně půl hodiny. Gigimu je asi 30, civilním povoláním starosta Tbilisi za prezidentskou stranu. Reportáž nabídla i exkluzívní interview s v USA pobývajícím prezidentem Míšou, který jednoznačně řekl, že nikoho jiného než Gigiho volit nelze. Pozor. Ví, o čem mluví, sám býval starostou a pamatuje si, stejně jako většina Gruzínů, že z tbilisské radnice je to do prezidentského paláce jen kousíček. Míšovi vyprší druhý volební mandát za tři roky a možná pak ani nebude třeba Gigiho volit. Hlavně už žádné revoluce prosím.

Druhý zazmínkustojící šot byl o vítězství gruzínské judistické sborné v týmové soutěži na vídeňském mistrovství Evropy. Na finálové boje přijel i předseda ruské judistické federace, jehož team vybojoval nakonec třetí místo, a čestný předseda evropské judistické federace v jedné osobě, civilním povoláním momentálně premiér Ruské federace, Vladimír Vladimírovič. Sledovat gruzínskou vítěznou extázi na tatami a za radujícími se borci smušelou (a notně unavenou) tvář VVP mělo téměř stejný podtext jako československá hokejová vítěsztví nad CCCP. Televizní místnost nekřičela, naopak najednou ztichla, každý z kolegů se napájel po svém, i když se mi přeci jen na chvilku zazdálo, že nával potlačovaných, bizarním zadostiučiněním prosolených emocí exploduje.

19. dubna 2010

Celý svět se učí islandsky

Mě samozřejmě nemohlo napadnout ani náhodou, že se mi mé základy islandštiny získané v rámci vysokoškolského učebního procesu budou kdy hodit. Ég heiti Pétur, musel jsem opakovat po paní docentce, og ég er Jánsson. Celý svět teď ví, že eyja je ostrov fjall je hora a jökull je ledovec, dokonce i se základy výslovnosti [fjatl] [jökutl].

Po islandském ekonomickém krachu se Island přirovnával k Irsku, rozdíl mezi oběma zeměmi prý jedno písmeno - dle anglického Iceland vs. Ireland - a šest měsíců. Nyní je islandský vulkán srovnáván s teroristickými útoky na Velké Japko. Chudáci homogenetičtí Islanďané se ze svého ďábelského ostrova (ha, zas Eyja, Djöflaeyjan!) asi brzy zcvoknou. A my máme docela prima reality check, mnohem zajímavější než když třeba v kanceláři na pár hodin padnou počítače a nevíme, kam se vrtnout.

Copak se stane, když nikam nepoletíme? Objednat kočár a čerstvé koně v hostincích podél trasy Tbilisi-Oslo? Se na to už přeci nehraje, máme auta a pohybujeme se mnohem rychleji a víc stíháme. Přesto se o nás v žádných učebnicích psát nebude.

14. března 2010

Mediální válka

Ani mně se nestává příliš často, že mi v sobotu večer někdo zavolá, aby mi sdělil, že o dvacet kilometrů dál ruská armáda kohosi bombarduje a její tanky se blíží na město, ve kterém sedím. Ha, falešný poplach, gruzínská televize se předvedla a odpromítala simulaci ruského útoku na Gruzii podle scénáře války v srpnu 2008, jen zapomněla předem upozornit, že se jedná o simulaci. Naštěstí se na zmanipulovanou státní televizi zas tolik lidí nedívá, a kdo se dívá a myslí, každou zprávu raději ověří. I my se tedy jali ověřovat, mezitím však pořad skončil, a reportér nám sdělil, že nešlo o reál. Nezaráží mě tupost televizních mágů, spíše fakt, že jsme nikdo nepovažovali informaci o dalším ruském útoku na Gruzii za fantasmagorickou.

Reportáž o reportáži na ČT24.

27. února 2010

Kábul

Koukám se na No Comment na Euronews na obrázky ze včerejšího ranního Kábulu. Takhle na dálku to přijde strašlivě nereálné, přitom jen před pár měsíci jsem kolem vybuchlého obchoďáku jezdíval téměř denně. Dokonce jsme si i říkali, že asi dlouho nevydrží. Kdybych byl včera v Kábulu, dneska už na včerejší výbuch ani nemyslím. Napadá mě, že v televizi válka vypadá mnohem strašlivěji než v reálu, ale je to asi blbost. Reál se přeci jen nedá vypnout, přepnout, nebo přetočit zpět.


23. února 2010

Koule

Jsem se právě dozvěděl, že vyletím-li pátého v pátek v pět nula pět z Tbilisi, budu v pátek pátého v pět padesát pět v Praze. Tak jo. Snad to tentokrát vzlétne.

14. února 2010

Příměry

S bráchou si libujeme v různých příměrech, vesměs demonstrujících potměšilost nápadů druhých. "To je jako kdyby...," ha, nic mě zrovna nenapadá, ale třeba inspirace z nedávné odpovědi kamarádce, která si hledá novou práci: "To je jaky kdybyste se hlásila na chirurgii a řekla, že o tom teda nic nevíte, ale chcete si to zkusit." Tak tedy přejet ze země do země je jako kdybyste se ve svém mentálním vývoji posunuli do dětství, říkávám já. Musíte se naučit mluvit, tj. komunikovat v jinojazyčném prostředí, kde jen menšina ovládá stejný jazyk jako vy, navíc vám kvůli přízvuku a stylistice padesát procet z té menšiny nejprve nerozumí. Učíte se chodit, zjišťujete, kam vás které kroky, doslovné i obrazné, dovedou. Má kábulská kotníková fraktura třetí den v Afghánistánu s tímto souvisí pouze nepřímo: Když něco dělám, dělám to pořádně. Procházíte poprvé rutinní úkony, jako je nákup běžných potravin, návštěva kadeřníka atp., nemluvě o pokaždé jiných a velmi specifických pravidlech silničního provozu. Minimálně pro nás, kteří se pohybujeme v méně rozvinutých zemích. Jednou z nejobtížnějších a zároveň nejurgentnějších změn je přechod z potenciálně nebezpečných prostředí, které determinují vše, co děláte, a kde neustále děláte, co musíte, do prostředí vesměs vlídných, přátelských, kde nemusíte téměř nic, ale spoustu toho najednou můžete.

Veškerý život v Afghánistánu a Pákistánu je založen na práci a logistické podpoře zaměstnavatele. Pěšky se vesměs neprojdete, volný čas trávíte prací, již zpestřují limitované sportovní aktivity (i já začal hrát v Kábulu tenis), posezení v některé z nečetných restaurací, expatské večírky, či hektická konzumace pirátských DVD filmů. Život v Kábulu či Pešaváru je vlastně velmi snadný, protože nemusíte činit spoustu rozhodnutí, která, ač okořeňují běžný život, jsou nezřídka zdrojem stresu. Co ale dělat, kdž se člověk vymaní ze snadného života a dostane se do situace, kdy může a vše záleží na vlastní volbě? Když jsem skončil v Čečně, trvalo mi několik měsíců vůbec začít plánovat volný čas. Nikoho jsem v Baku neznal, nevěděl jsem, co se dělat dá, ani že se dělat může. Navíc byla zima. Stejné výmluvy, které mám teď, tak snad mi nevydrží příliš dlouho.



Pár líných pohledů z mého okna

12. února 2010

Skoro doma

"Nečkej na mě, vrať se domů, kdyby něco, tak tě vzbudím," houkl jsem na rozloučenou na řidiče Petreho, který mě ve čtyři ráno hodil na letiště. Cestou jsme se smáli, že to by tedy bylo, kdyby kvůli mokrému poprašku letadla nelétala, zrovna když nutně potřebuju na víkend doletět do Čech. Zpátky jsem si vzal taxíka. Přišlo mi nefér ho budit.

10. února 2010

Kamaz

Jsem strávil druhý den diskusemi o osudu našeho Kamazu, u kterého zničehonic odešel motor. Cena repasovaného motoru asi osm tisíc dolarů, cena Kamazu bez motoru maximum tisíce dva, cena Kamazu s repasovaným motorem až třináct. Osm plus dva je třináct nejen v Gruzii ale, a vlastně se na to nehraje, jde o to smířit proud, který prosazuje zakoupení motoru, s jinou částí zaměstnanců, dávají přednost svržení nefunkčního náklaďáku ze skály - obrazně řečeno, coby norská organizace jsme na ekologii vysazeni. Musel jsem zapojit veškeré znalosti ze školení na téma Situational Couching, abych kolegům objasnil svůj názor na osud nebohého Kamazu, jemuž je mimochodem jen jedenadvacet let: Dohodněte se a navrhněte řešení s použitím GROW modelu. Kde jsme teď? Kam se chceme dostat? Jaké vedou do cíle cesty? Jaké kroky tedy podnikneme? atd. Ještěže jsem dával pozor.

V rámci západovýchodního sbližování jsme nemocný Kamaz zaparkovali v tbilisském Volvo centru. Jinak parkuje v Gali, ve východní Abcházii, kde vozí stavební materiál z Gruzíny kontrolovaného Zugdidi přes hraniční řeku Enguri do našeho skladu a dále klientům, kteří si z materiálu staví či opravují domy. O tom ale třeba někdy jindy.

9. února 2010

Zanovo a na mýtince

Založil jsem si kdysi tady účet, že si budu hrát, trochu se naučím html tagy a obohatím tak vesměs nevýrazný soukromý život humanitárce. Pár tagů sice znám, ale daleko jsem se nedostal. Jen si navíc založil veřejný blog na Respektu, který se nakonec ale zvrhl v nutkání tu a tam naplácat pár jakobymouder, jež nakonec ani mě příliš nezajímají. Vracím se sem tedy, abych si tu skromně a ve vší tichosti tu a tam ulevil, aniž by mě následně kdokoli peskoval. Zbloudilý čtenář nechť odpustí.

Měsíc v Gruzii, zvláštní, jak je to tu známé a nové zároveň, i když si užívám schopnosti v novém kontextu fungovat téměř ihned a bez škobrtání. V Baku jsem například hledal po příletu deset minut vypínače v půjčeném bytě, což se neobešlo bez několika ran elektrickým proudem, a první večeři snědl v restauraci, která se v recenzích mých pozdějších známých vyjevila největším pajzlem v okolí. To v Tbilisi jsem od roku 2003 zhruba podesáté. Skoro jako doma. I když vím stále pramálo, což se v dohledné době snad začne pozvolna měnit. Happy to be here, in any case.

9. srpna 2007

Úvod zbloudilému čtenáři

Introduction to a random reader





Obdivuji Caravaggia a Tomáš je mým alter ego.

I admire Caravaggio and Doubting Thomas is my alter ego.

Od rudé k ruské a zpět za šedesát let

Článek byl publikován 28. února 2003 na serverech Infoservis.net a iDnes.cz

Alexander Tichanov je Rus, který strávil dva roky v jednom z grozněnských sklepů. Nedávno se přestěhoval o patro výš, nemůže chodit a je plně závislý na humanitární pomoci, kterou mu pravidelně vozí společnost Člověk v tísni. Narodil se před 76 lety v Grozném a město dle vlastních slov dlouhodobě opustil jen jednou, když za 2. světové války jako kluk sloužil v Rudé Armádě, na což vzpomíná s lehkou nostalgií.

"Čečenskij variant"

V Grozném dodnes existuje organizace veteránů Velké vlastenecké války, kteří mají i speciální nemocnici, zvanou krátce VOV. Vždy začátkem května dostáváme žádost o poskytnutí zvláštní potravinové pomoci stále žijícím veteránům, kteří si na paměť slavného vítězství hrdě nasazují medaile za statečnost. Nad hlavní grozněnskou ulicí, dnes totálně rozmbombardovaným Prospektem Lenina, visívá na kusu prostěradla vzorně vyvedené motto: Zdravíme u příležitosti Dne vítězství. Na obou koncích prospektu je ruské vojenské kontrolní stanoviště - blokpost.

Je leden a naše Lada Niva se blíží k jednomu z blokpostů na Lenince. Čečenská ochranka si otráveně připravuje služební průkazku, na rezolutní mávnutí mladičkého vojáka zastavuje, otevírá dveře (protože stáhnout okno je obtížnější) a cedí skrz zuby: Otděl ochrany. Vojáček, se, kývaje hlavou mým směrem, překvapivě zeptá, jestli má občan taktéž dokumenty, kde bydlí, ke komu jede na návštěvu a na jaké adrese je registrován. Zatímco se zbytek posádky vozidla nepokrytě vysmívá vojákovým dotazům, vytahuji služební průkazku, řka Gumanitárka a na doplňující otázku odpovídám, že se zabýváme humanitární pomocí.

Jedeme dále a vojákovy otázky dlouho přispívají k veselé náladě v autě. Je nový, neví, že cizinci v Grozném nežijí a že do Čečenska de facto smějí jen humanitární pracovníci, navíc zřídka a pouze na zvláštní povolení vojenského velení republiky. Výzbroj, ke které nezbytně patří i dlouhý kulomet, dodává mladému ruskému záklaďákovi vzhled Ramba, špinavé tenisky však prozrazují, že je vskutku nový - kanady nezbyly. Mazáci by taktéž v chladném počasí na postu nemrzli.

Jen mezi federálním kontrolním stanovištěm Kavkaz 1, nacházejícím se na ingušsko-čečenské hranici, a Grozným bývalo až 14 blokpostů. Dnes jich je méně než polovina a na mnohých federální vojska plně nahradila čečenská silniční policie. Pravidelně se objevující informace o tom, že partyzánské bojůvky sešly s hor, dočasně přivedou na trasu federální vojáky, kteří si alespoň mají možnost přivydělat výbíráním neoficiálního mýtného.

Ruští vojáci taktéž dennodenně procházejí podél silnice a hledají ve škarpách ručně vyrobené miny, tzv. fugasy. Otřepaný místní vtípek říká, že jede-li zrovna konvoj Člověka v tísni, mají vojáci poněkud méně práce, protože se vždy snažíme do Grozného projet co nejrychleji, a tudíž de facto celou silnici pročešeme. Kdyby některý z našich Kamazů náhodou vylétl do vzduchu, což se zatím naštěstí nestalo, je jasné, že mina byla právě tam.

Vše probíhá v souladu s komplexem navyklostí a postupů, kterým se souhrnně říká Čečenskij (případně Ingušskij) variant.

Populární asi jako vepřové maso

V samotném Grozném je přítomnost federálních vojsk znatelnější, a to nejen proto, že stále patrolují na všech blokpostech. Čečenské hlavní město je dějištěm častých přestřelek a výbuchů, ulice brázdící vojenské kolony jsou postrachem civilních vozidel - kdo včas neuhne, je nemilosrdně sražen do škarpy či přejet a na jihovýchodním předměstí, v Chankale, sídlí hlavní ruská vojenská základna.

Historky o malém, hrdém národu, který bojuje proti invazi chátrající mocnosti jsou pouhým mýtem a i když jsou samotná ruská vojska v Čečensku stejně populární jako vepřové maso, není obtížné si představit, že jejich případný odchod by republiku vrhl do chaosu občanské války. Uvědomují si to i mnozí Čečenci, kteří se však pochopitelně nedokáží smířit s tím, že pro federální vojáky platí jen málo zákonů, že se pod vlivem pocitu beztrestnosti a absolutní moci a zároveň konstantního strachu z možného napadení ze zálohy, nezřídka chovají jako nejhorší kriminálnící.

Nedávný proces s plukovníkem Budanovem, který v březnu 2000 brutálně znásilnil a zavraždil osmnáctiletou čečenskou dívku, ale nakonec byl vojenským tribunálem osvobozen pro momentální nepříčetnost, jen přilil benzínu do ohně protiruských nálad. Údajně přijeli nastolit ústavní pořádek, leč mnozí z nich by namísto kasáren měli sedět v káznicích s nejtvrdším režimem.

I postoj ruských vojsk se však v posledních měsících postupně mění, paradoxně je za jednu z příčin možné považovat teroristický útok na moskevské dějiště muzikálu Nord-Ost. Zatímco se mnoho komentátorů, stejně jako po 11. září, domnívalo, že nic již nemůže svazovat ruským orgánům ruce při naprosté silové pacifikaci Čečenska, poslední trend ukazuje spíše opak.

Byť v některých částech Čečny stále probíhají nechvalně známé speciální operace (začistky), provázené rabováním, drancováním, nelegálním zadržováním osob, či dokonce mimosoudními popravami, stále častější jsou i cílené operace, které mohou probíhat i několik týdnů, nijak neovlivňují život civilního obyvatelstva a na konci vedou k nalezení nelegálních skladů a zásobišť i likvidaci členů paravojenských a kriminálních band.

Většina Čečenců je ale přesvědčena, že skutečným cílem protiteroristické operace není pacifikace kriminálních živlů, ale čistý obchod, na kterém se podílejí jak vojenské tak civilní složky v republice, stejně jako takzvaní teroristé. Jedním z neochvějných důkazů je prý fakt, že ač je Čečensko malé, dosud se nepodařilo nejen najít prezidenta Maschadova, ale ani snížit oficiální počty čečenských partyzánů.

Když naše auto zastaví před zbytky domu, kde Alexander Tichanov žije, koordinátorka Roza vyběhne a ze všech sil začne křičet, že přijíždíme my a nikdo jiný. Zacházíme a zatímco Roza vybaluje potraviny, poněkolikaté posloucháme Alexandrovo vyprávění. Ve čtyřiačtyřicátém u Stalingradu téměř přišel o život.

Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku

Ramadán aneb ingušské bolesti hlavy

Publikováno 8. listopadu 2002 na serveru Infoservis.net a 10. listopadu 2002 na serveru iDnes.cz

"Když nejím, jsem agresivní," říká Chamzat, příslušník ingušské policie, momentálně vydělený na ochranu kanceláří OSN v Nazrani. Náš Bekchan, splňující stejné poslání jen o pár metrů dále, u dveří s nápisem "Čelověk v bědě", doplňuje: "Nemluv na mě, jsem nervózní, od rána jsem nekouřil."

Ač rtuť teploměru stabilně nepřesahuje 5 stupňů, další dva členové ochranky, Alichan s Ruslanem, stojí v tričku na sluncem rozpáleném chodníku a kouří. Navzájem se chápou, dnes to ještě nešlo, člověk se pořádně ani neumyl, Ruslan měl noční, takže se nestačil nasnídat. Prostě to ještě není ono, ale zítra se začíná doopravdy.

Luizka, naše kuchařka, utíká dříve z práce a omlouvá se, že jí není dobře, motá se jí hlava a musí si jít lehnout. Účetní Lima přibíhá se svým obvyklým pozdravem: "Zdravstvujtě, ljudi" (s hodně dlouhým "a"), chvíli hledá v šuplíku svorku, postěžuje si na bolení břicha a opět se vypaří. Koordinátor Selim telefonuje zkroušeným hlasem z naší kanceláře v Grozném, aby zjistil podrobnosti o chystaném potravinovém konvoji. Polyká a přiznává, že ho svrbí jeho zažloutlé prsty. Sekretářka Fatima je klidná, vyrovnaná, migrény jí prý naopak zmizely, nastávající období by mělo přinést očistu a věčnou spásu. Jedním slovem shrnuto: V Ingušsku začal Ramadán.

Začátek muslimského postního měsíce letos padl na listopad a jen tak tak se nesrazil s jiným slavným dnem. Ramadán roku 2002 začal 6. listopadu a 7. listopad je v Rusku státním svátkem, připomínajícím výstřel jakéhosi křižníku v St. Petěrburku. Symbolické setkání dvou hnutí, které silně ovlivnily národy severního Kavkazu a jejichž otisky dnes bizarním způsobem formují duši každého Kavkazana.

Těžko říci, zda zde máme co do činění s hrdými muslimy, zprzněnými sovětskou výchovou, či se zvláštním hybridním Korán ctícím druhem "Homo postsovieticus". Každopádně je setkání s postkomunistickou mentalitou jedním z největších kulturních šoků, zatímco konfrontace s kavkazskou urputností a (často nepochopitelnou) hrdostí bývá úsměvná až fascinující.

Oslava říjnové revoluce však byla v Ingušsku očekávána radostněji než začátek ramadánu, jelikož svou náplní spíše připomíná jeho konec. Nejdůležitější je totiž skutečnost, že se nejde do práce, na konec ramadánu (očekáván 8.-9.12.) lze navíc zkonzumovat alkoholu za celé postní období.

Začátek a konec postního měsíce se od druhých, přečetných svátků, oslavovaných stále v soudružském, kašírovaném duchu (tj. kyticí, diplomy a vodkou), v mnohém liší a nelze jej srovnávat s Dnem požárníků, parašutistů, milicionéřů (mimochodem 10.listopadu) či dalšími. Ramadán je stejně jako pohřeb, svatba či narození dítěte, dlouholetou tradicí, rituálem, který má svůj řád, ač již taktéž částečně ovlivněný vodkovou mentalitou. Večer před začátkem měsíce se všichni muži musí naposledy opít, po jeho skončení se opíjejí tři dny.

Mezinárodních humanitárek se ramadán příliš netýká. Někdo posunul pracovní dobu dopředu, aby místní zaměstnanci mohli se západem slunka odcházet na předčasnou večeři. Pár humanitárců se z různých důvodů postí spolu s místními. Týká se to i části humanitární mise společnosti Člověk v tísni. Výsledek po prvním dnu však není příliš lichotivý. Jsem nevrlý, agresivní a nervozní, bolí mě břicho, motá se mi hlava a strašně bych kouřil.

Petr Kostohryz
Autor je vedoucím humanitární mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku

Obnova pod dohledem gangsterů

Publikováno 15. listopadu 2003 na serveru Infoservis.net

Lidé z proruské čečenské administrativy, kteří bdí nad činností humanitárních organizací, nám zakázali jezdit do Čečenska. Vlastně nám to - prý z bezpečnostních důvodů - takřka nepovolili. Vzhledem k prezidentským volbám se prý dalo očekávat cokoli, zejména dočasné zhoršení bezpečnostní situace následkem "teroristických útoků ze strany čečenských separatistů". Nepochopili jsme ale, proč jedním ze čtyř dnů, kdy jsme do Čečenska v září směli, byl poslední den v měsíci, tedy datum snad nejblížší k oněm nevyzpytatelným volbám. Podobně nám nepovolili vstup do Čečenska již několikrát v minulosti, i když zrovna žádné volby nebyly. Přesto se podle stejných informačních zdrojů, kterými je v tomto případě velení ruských vojsk v Čečensku a Federální bezpečnostní služba (FSB - pokračovatelka sovětské tajné služby KGB), situace stabilizuje, urovnává a uklidňuje. Důkazem tohoto procesu jsou ostatně i ony prezidentské volby. Hladce v nich zvítězil dosavadní šéf čečenské správy Ahmad Kadyrov. S nadsázkou lze říci, že "vyhrál" už tři týdny před 5. říjnem, kdy se volby konaly.

Podivný klid před bouří

Situace v Čečensku před volbami a během nich byla extrémně napjatá bázlivým očekáváním dalších tragedií v podobě teroristických útoků či obnovení bojů. Ministerstvo školství od 26. září vyhlásilo mimořádné prázdniny. Hlavním důvodem bylo, že ve valné většině škol byly umístěny volební okrsky, čímž se dostaly velmi vysoko na virtuální seznam budov, ohrožených teroristickým útokem. Nákladní automobilová doprava byla maximálně omezena, pokud se kdosi přeci jen rozhodl vyjet, musel počítat s důkladnými kontrolami na četných vojenských check pointech. Mnoho Čečenců se před volbami raději dočasně přemístilo do sousedního Ingušska. Přes několik přestřelek, které nepřesáhly běžný rámec, však nakonec "Volby Kadyrova", jak se jim mezi lidmi říkalo, proběhly naprosto v klidu. V samotný volební den byly ulice téměř pusté, veškerý pohyb zejména v městech se omezil na vyřizování nejnutnějších záležitostí. Po ulicích patrolovali vedle federálních vojáků také po zuby ozbrojení příslušníci osobní ochrany budoucího prezidenta. Předvolební napětí bylo patrné také v Ingušsku, kde dosud žije asi 75 000 čečenských běženců. Byly uzavřeny všechny tržnice a posíleny policejní kontroly. Většina humanitárních pracovníků opustila region, kam se naopak nahrnulo pár set zahraničních novinářů, pečlivě a úzkostlivě hlídaných ruskými vojáky a tajnými službami.

Mnoho Čečenců vám řekne, že jsou raději, slyší-li výbuchy a střelbu, než když je příliš velký klid, který za stávající situace nemůže znamenat než blížící se bouři. Život civilního obyvatelstva se po obrovském předvolebním napětí pomalu vrací do starých kolejí a lidé vítají konec volebního procesu s velkou úlevou. Někteří snad dokonce i s radostí, že republika má nakonec nového prezidenta. Ve skutečnosti se ale za tím skrývá konec stresu, plynoucího z nepředvídatelnosti situace. Málokdo věří, že by samotné zvolení dlouholetého nejvyššího představitele promoskevské čečenské správy prezidentem mohlo přinést podstatné politické změny. Na druhou stranu je vědomí, že ani tak závažná událost, jako jsou prezidentské volby, nevedla k zásadnímu zhoršení bezpečnostní situace, pro mnohé nadějí. Doufají, že Čečensko sice pomalu, leč jistě spěje k nastolení míru a právního řádu.

Jeřáby mezi ruinami

Kromě březnového ústavního referenda a prezidentských voleb je rok 2003 pro Čečensko významný ještě v dalším ohledu. Teprve letos, čtvrtý rok po začátku války, nastal viditelný posun v obnově zničené republiky. A to i přes skutečnost, že Federální program obnovy Čečenska běží od roku 2000. Až na konci roku 2002 ale bylo najednou možné na ulicích Grozného potkat kolony nákladních automobilů, odvážejících sutiny ze zřícených domů. Od letošního jara se na některých sídlištích objevily jeřáby, které začaly demontovat neopravitelné paneláky. Program oprav si nakonec připsal na konto i obnovu několika zničených škol a nemocničních oddělení. Fungující budovy veřejné správy se postupně oděly do nového hávu a o zvýšené rekonstrukční aktivitě svědčí i kompletní oprava sídla čečenské republikové správy, totálně zničené při mohutné explozi na sklonku loňského roku. Nebude trvat dlouho a svého znovuzrození se dočká i Palác pionýrů na centrálním náměstí Grozného, z něhož po soustavném bombardování zbyly jen ruiny.

Federální program obnovy se zaměřil i na obydlí samotných Čečenců. Běží opravy soukromých i obecních domů a bytů a již v březnu byl slavnostně zveřejněn plán výplaty kompenzací za ztrátu nemovitosti a majetku v následku válečných událostí v Čečensku. Právě na to zoufale čekali ti obyvatelé Čečenska, kteří přišli o svá obydlí úplně. Tito lidé totiž nespadali pod rekonstrukční programy humanitárních organizací, které vydávaly materiál pouze na částečně poničené domy. Krátce řečeno, v Čečensku se opravuje a staví. A to i přes jev, který doprovází zatím veškeré státem řízené pokusy o obnovu Čečenska - totiž že valná část prostředků určených na rekonstrukce končí kdesi v nenávratnu.

K tomuto posunu patrně přispělo i únorové jmenování Anatolije Popova čečenským premiérem. Původně řídil ruskou vládní agenturu, odpovědnou za rozdělování federálních fondů mezi různé struktury čečenské republikové správy a za najímání subdodavatelů na jednotlivé rekonstrukční projekty. Popov na čečenskou politickou scénu vstoupil jako člověk znalý finančních toků určených na obnovu republiky. Ve skutečnosti je ale podnikatelem s nevelkými politickými ambicemi, takže s naopak velice ambiciózním Kadyrovem vytvořil vcelku bezkonfliktní a vzájemně se doplňující dvojici.

Nastolí Kadyrov mír?

Hlavní problém Čečenska, tedy dramatická bezpečnostní situace, ale i nadále zůstává nevyřešen. Pokračují vojenské akce federálních sil, takzvané "začistky", které nekorespondují s lidskými právy či ruskými zákony ani omylem. Dochází tu k nezákonnému zatýkání a zadržování, bití a mučení. Sílí aktivity lokálních polovojenských skupin, často propojených s federálními silami a s promoskevskou čečenskou správou. Výbuchy, přestřelky, samovolné zatýkání a přepadávání osob uprostřed noci či únosy civilistů jsou stále na denním pořádku. Všeobecně mezi Čečenci převládá názor, že současná politická reprezentace ani nemá zájem cokoli měnit. Za nitky v politické a ekonomické hře o Čečensko tahají takovým způsobem, aby jim to přinášelo obrovské zisky: především z ilegálního obchodu s ropou a z prostředků určených na rekonstrukci republiky. Nově zvolený prezident je považován za prominentního reprezentanta této zájmové skupiny. Na druhou stranu si však lze představit, že zvolením na významný politický post dosáhl svého a pod tlakem Moskvy nakonec obrátí čečenskou bárku přeci jen na cestu smíru a normálního života. Kostky jsou vrženy - zatím však není jasné, zda ve prospěch mírového řešení konfliktu či pokračujícího bezpráví a násilí.

Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku

Když se vám v Čečně ztratí bratranec

Publikováno 28. listopadu 2002 na serverech Infoservis.net a iDnes.cz

Ztratil se mi bratranec, řekl mi dnes mimo řečí Muslim, který pracuje v našem informačním centru v Grozném. Předevčírem ve dvě ráno k nim domů přijelo obrněné vozidlo, ze kterého vyskákali ruští vojáci. Bylo jich jako much. Otce a mladšího syna nechali ležet na zemi hlavou dolů a staršího odvedli. Vzali i nějaké knihy, videokazety a další věci. Muslim se sice usmívá, ale je vidět, že usilovně přemýšlí. Nejhorší je prý vůbec nevědět, co se s bratrancem stalo.

Hledali ho na hlavní ruské vojenské základně, sídle Federální bezpečnostní služby, místní policejní stanici, ptali se i na prokuratuře, ale nikdo nic neví. Říká se, že jestli se informace o zmizelém neobjeví do tří dnů, nikdo ho už živého neuvidí. I Muslim to ví a třetí den pomalu končí. Proč bratrance odvezli? Na ulici se příliš neukazoval, nebojoval, nebyl členem žádné bandy, nekladl miny, dokonce ani nefetoval. Možná právě proto se někomu nelíbil. Anebo spíše proto, že se učil Korán a věnoval se Islámu.

Muslimovi je 28 let a u nás pracuje už přes dva roky. Vyřizuje žádosti obyvatel Grozného na zařazení do seznamů příjemců humanitární pomoci, či spíše stížnosti na nezařazení. Je obdivuhodně klidný, téměř archetyp člověka, který by ani mouše neublížil. Krom toho, že mě porazil ve stolním tenise, načež si pro příští výplatu přišel se sklopeným zrakem a šibalským úsměvem.

Muslimovu bratranci je o šest let méně. Nikdy jsem ho neviděl. Předpokládám, že bude ze stejného těsta jako Muslim nebo jeho starší bratr Džambulat, všeobecně přezdívaný John. Oba se výborně vyznají v počítačích, zřídkakdy řeknou o slovo navíc, s oblibou a kamennou tváří vyprávějí vtipy o Čečencích a jejich současném údělu. Jedni z mála inteligentních lidí, kteří zůstali v době, kdy kdo mohl, utekl.

Muslim s Johnem se dnes potkali v naší nazraňské kanceláři, aby si řekli, že bratranec zmizel beze stopy, jak se podobný incident oficiálně nazývá. Možná se již zítra zjistí, kde ho drží. Možná někdo za pár týdnů najde jeho tělo. Možná že nějaký ruský voják prodá příbuzným mapku s vyznačeným místem bratrancova posledního odpočinku.

Takových bratranců je po Čečensku spousta. Mizejí každý den a do ruských statistik se dostávají v kolonce zneškodněný terorista. Je třeba se jich zbavovat, protože i když dnes třeba nebojují, klidně mohou začít. Prevence je důležitější než represe. S každým mrtvým bratrancem si však ruská vojska vytvářejí mnoho pokrevních nepřátel, kteří možná jednou zbraň do ruky skutečně vezmou. Podle oficiální rétoriky jde opět o teroristy. Podle místních obyvatel o zoufalé pokusy, jak zabránit vyhlazení celého národa. Muslim s Johnem nikdy nebojovali a jak je znám, bojovat nepůjdou. Příště z Grozného určitě přivezou další nové vtipy.

Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku

ENG: The Only True President

Published by Prague Watchdog on March 15, 2005

GROZNY, Chechnya - Three years ago, when Aslan Maskhadov completed his five-year term as president of Chechnya, I recalled the period of his rule as one of instability, chaos, weak leadership, and the rise of extremist Islamic movements and banditry, which in a sense logically, albeit sadly, led to yet another bloody massacre of my nation.

Aslan is dead now. Some call him an international terrorist (they will never realize how ridiculous they are), others refer to him as THE president. In Chechnya people tend to forget, which at rare moments is actually blissful in that it helps us to survive. We also forget and forgive our enemies when they're dead. We don’t humiliate them, as this young, brainless caricature of a vice-prime-minister [Ramzan Kadyrov; ed.] so masterfully did. We pay our respects even to those we scorned and found guilty of causing our sorrows.

Maskhadov, indeed, lacked the power and guts to prevent the terrible annihilation attempt sent us by one ambitious FSB spy, who later became the Russian President. Maskhadov did little to restore law and order in the post-war jungle and was even a lousy politician. Yet, throughout all these years, by and large, he has been considered a decent man of honor - not as cruel as Kadyrov, nor as theatrical as Dudayev.

More importantly, however, he was our president for whom we voted on that chilly January day in 1997. We stood in long lines, lost patience and left, only to return again to check whether the lines may have gotten shorter. Some waited till the late evening to cast their votes. The one rare opportunity that was given the Chechnya population to freely elect a president; and now we all think back about those euphoric times, so full of hope and joy.

Maskhadov was the only president we ever elected. Not Dudayev, not Kadyrov, Alkhanov or Putin, for that matter. The first was never elected, and the rest "elected" in a fraudulent theatre that we chose to ignore for the sake of our own security. Maskhadov was the only true president; and for this, if nothing else, we now mourn his departure. May he rest in peace!

Usman Dikayev is a pseudonym of a Grozny resident.

Translated by Prague Watchdog's Chechen sympathizer and by Jeannette Vota.

Kauza Kadyrov, aneb Profil budoucího prezidenta

Článek byl publikován 24. srpna 2003

Usman Dikajev, exkluzivně pro Prague Watchdog

Podle oficiálních zpráv z Čečenska je v této malé severokavkazské republice vše na správné a rychlé cestě k normalizaci, kterou jen občas naruší nějaký výbuch či přestřelka mezi federálními vojáky a teroristickými bojůvkami. Viníci teroristických útoků jsou pravidelně verbálně dopadeni dříve, než k výbuchu či atentátu dojde, neboť vše drží pevně v rukou místní orgány v čele s šéfem místní správy Achmadem Kadyrovem, který si nedávno začal říkat „prozatímní prezident“, údajně v souladu s novou čečenskou ústavou, schválenou v celonárodním plebiscitu. Dle mnohých místních obyvatel však svírá Kadyrov pomyslné opratě moci mnohem pevněji, než kdokoli nad ním tuší.

Achmad Kadyrov je bývalým nejvyšším duchovním představitelem (muftí) Čečenska. Nejeden Čečenec má v živé paměti Kadyrovova vystoupení v místní televizi, ve kterých téměř fanaticky vyzýval k ozbrojenému odporu a svaté válce proti ruské armádě. Bylo proto všeobecným překvapením, když se na sklonku roku 1999 objevil na politické scéně válkou zmítaného Čečenska nikoli coby polní velitel ozbrojené diverzní skupiny, ale jakožto pretendent na trůn opuštěný čečenským prezidentem Maschadovem, postava vydatně přikyvující rétorice Kremlu a hlavní figurka v Moskvou pečlivě připravené partii.

Přes noc se z Rusobijce stal šéf proruské správy a jeden ze dvou nejprominentnějších představitelů moskevské linie, spolu s neméně známým Beslanem Gantamirovem, pro kterého si federální orgány došly do ruského vězení, kde si odpykával šestiletý trest za miliónové zpronevěry. Do začínajícího divadla byli třeba herci. První dostal roli šéfa správy, druhý sehrál starostu čečenského hlavního města.

Ivan
Místní obyvatelé Kadyrova přezdívají Ivan - možná proto, že svou rétorikou a vystupováním velmi silně připomíná mnohé komunistické vůdce sovětského bloku. Není příliš vzdělaný, má rázné a bodré vystupování, ve svých proslovech mísí neurčité fráze se siláckými výroky. Své kritiky rázně a nemilosrdně odstraňuje dle již zaběhnutého scénáře: nejprve kompromitace, kritika v médiích, posléze dobrovolná rezignace dotyčného. V horším případě je Kadyrovův odpůrce zavražděn „čečenskými teroristy“.

Jedním z klíčů ke Kadyrovovu úspěchu je jeho příslušnost k největšímu čečenskému klanu Beno, což mu zaručuje loajalitu a nucenou podporu mnohých Čečenců. Zároveň velmi dobře dokázal pochopit, že politická rozhodnutí se na moskevské úrovni dělají nikoli na základě znalosti situace, ale na základě informací, které poskytují osoby v regionu se nacházející. Pokud člověk dokáže správně formulovat a modulovat tyto informace, lze úspěšně manipulovat nejen veřejným míněním (o což se hojně starají federální provládní média), ale zejména politickou reprezentací v Moskvě.

Zatímco v Čečensku patří Kadyrov mezi bezesporu nejneoblíbenější postavy, na ruské politické a mediální scéně si velmi pečlivě buduje a chrání svou image Čečence číslo 1. Zároveň nelibě nese jakoukoli kritiku a náznaky konkurence. Když se například na jedné z oficiálních večeří v Moskvě objevil po boku ruského prezidentského páru čečenský podnikatel Malik Sajdullajev, jeden ze současných kandidátů na post prezidenta Čečenské republiky, neváhal Kadyrov vystoupit v televizi s útoky na jeho osobu a obvinit jej z toho, že se prý na rozdíl od Kadyrova schoval v Moskvě a že jeho příbuzní raději jezdí nakupovat do Anglie, než aby se starali o blaho Čečenska.

Budoucí prezident

Již dlouhé měsíce pracuje Achmad Kadyrov velmi aktivně na tom, aby byl zvolen novým čečenským prezidentem ve volbách, které Kreml naplánoval na začátek října. Jako první veřejně potvrdil svůj plán zúčastnit se volby a ihned se jal odstraňovat z klíčových pozic osoby, které mu nebyly přátelsky nakloněné. Po úspěšném vypoklonkování premiéra Čečenské republiky Michaila Babiče, který se příliš zajímal o ekonomické aspekty obnovy země, přišli záhy na řadu zástupci silových struktur.

Nejprve byl za velmi záhadných okolností zraněn velitel speciálních jednotek ministerstva vnitra (OMON) Musa Gazimagomadov. Svým zraněním podlehl v době, kdy na svůj post rezignoval na základě Kadyrovova nátlaku čečenský ministr vnitra Ruslan Cakajev. Necelý měsíc po své rezignaci, opět za záhadných okolností, Cakajev zemřel na infarkt. V Čečensku se traduje, že ho pár dní před infarktem kdosi velmi hodně zmlátil, a zlé jazyky dokonce tvrdí, že při troše dobré vůle bylo možné na Cakajevově čelisti najít otisk boty Kadyrovova syna Ramzana, jednoho ze šéfů ochranného aparátu šéfa čečenské správy.

Čečensko má nového ministra vnitra, kterým je Kadyrovův souputník Alu Alchanov. Nový náčelník OMON se taktéž jmenuje Alchanov - Ruslan – a je bývalým náčelníkem Kadyrovovy ochranky. Nejžhavější kandidát na funkci náčelníka OMON, bývalý Gazimagomadovův zástupce, byl totiž za nevyjasněných okolností těžce zraněn.

Čečenská inteligence nezůstává na pochybách: Všichni, kdo by mohli konkurovat Kadyrovovi v boji o čečenské prezidentské křeslo, jsou postupně odstraňováni a nahrazováni věrnými. Cakajev i Gazimagomadov se například velmi ostře ohrazovali proti náboru bývalých členů kriminálních skupin a gangů do řad policie a zvláštních jednotek. Není žádným tajemstvím, že se tak dělo k nevoli Kadyrova, který si z týchž osob vybudoval početnou osobní ochranku několika tisíc sobě loajálních mladých mužů.

V Čečensku však nikdo nepochybuje o tom, že není jiné volby než aby budoucím čečenským prezidentem byl právě Kadyrov, ať již občané Čečenska budou hlasovat jakkoli. Po republice se šíří zprávy o tom, že Kadyrovova ochranka je při volebním neúspěchu svého patrona připravena jít do otevřeného konfliktu a nikdo si zároveň nedokáže představit, co by mohlo Kadyrova přimět k dobrovolnému oželení prezidentské funkce, lukrativní vzhledem k výnosům z ilegálního prodeje ropy a tučných federálních fondů určených na obnovu republiky. I z bezpečnostního hlediska je pro Kadyrova klíčové, aby zůstal u moci, protože v momentě, kdy si nebude moci vydržovat svůj „ochranný aparát“, obtížně se ubrání před krevní mstou, která mu zcela jistě hrozí od mnoha jedinců i rodin.

Na konci července se objevil náznak možného řešení patové situace v Čečensku, které zcela jistě čekal málokdo. Prezident Putin prohlásil, že Kadyrov bude součástí ruské delegace v OSN. Svým způsobem může jít o geniální tah Kremlu, který si je velmi dobře vědom ohranosti svého hlavního protagonisty v Čečensku i bezpečnostních rizik spojených s jeho odstraněním. Ač by jistě bylo možné Kadyrova dokonce odstranit fyzicky a atentát svést na teroristy, těžko by prezident Putin během své předvolební kampaně obhájil, že v Čečensku, které je dle oficiální mediální linie na nejlepší cestě k normalizaci, byl zavražděn hlavní představitel promoskevské správy.

Politické odstranění se dosud zdálo nemyslitelné, právě až do výše zmíněného Putinova prohlášení. Taková funkce se Kadyrovovi bude velmi obtížně odmítat, leč zároveň tiché místečko v New Yorku mu dává alespoň minimální bezpečnostní záruky. V případě, že Kadyrov bude uklizen do OSN, otevírá se prostor pro druhou variantu, že budoucím prezidentem Čečenska bude nový herec Kremlu, který zároveň zaujímá vysoké postavení v tajných službách. Aneb jak říká oblíbený vtip čečenských příslušníků Federální bezpečnostní služby: Novým prezidentem bude generál FSB čečenské národnosti pocházející ze Sankt-Petěrburgu. Dodejme ještě, že nominaci Kadyrova do ruské delegace při OSN nelze komentovat jinak než jako vědomou oběť ruské zahraniční politiky.

Ochrana za ochranu aneb Mýty o pluku Kadyrovově

Největším bezpečnostním rizikem dnes v Čečensku nejsou občasné boje mezi ruskými a čečenskými jednotkami, ale vysoká míra kriminality a bezpráví, která de facto komukoli povoluje cokoli za předpokladu, že dotyčný dokáže zaplatit. Mnoho příslušníků čečenských vojenských jednotek se vrátilo k pokojnému životu, část z nich se přetvořila do kriminálních skupin, které se zabývají obchodem s naftou či únosy lidí. Zároveň po celém Čečensku vznikly desítky lokálních band. Na pomyslném žebříčku nebezpečnosti jednotlivých formací a uskupení však již dlouho a jednoznačně vévodí ochranka „úřadujícího prezidenta“ Kadyrova. Vedle příbuzných a blízkých ji tvoří primárně bývalí členové polovojenských kriminálních formací, kteří za sebou mají loupeže, vraždy a přepadení.

Kadyrov se s oblibou nechává filmovat televizními štáby při přijímání zbraní z rukou „rebelů, kteří se rozhodli vrátit k civilnímu životu“ a kterým šéf čečenské správy přislíbil amnestii a svobodu za dobrovolné složení zbraní. Ve skutečnosti velká část těchto mladých mužů, kteří se dříve bavili tím, že vyhazovali do vzduchu federální vojenské kolony a terorizovali samotné Čečence, skončí v řadách Kadyrovovy ochranky na základě jednoduchého algoritmu: „Vím, čím ses doposud zabýval, a desetina stačí k tomu, abys šel na mnoho let za mříže. Buďto tě tedy zavřeme, anebo mi budeš sloužit a oficiálně tento krok nazveme amnestií.“

Ve velké většině jde o mladé muže, kteří vzhledem k nepokojům, které Čečenskem zmítají od počátku devadesátých let, nemají vzdělání a jediným řemeslem se jim stala služba ve zbrani. Volba mezi kriminální činností, která přináší pravidelnou výplatu, a pocit moci vyplývající z kvalitní výbavy i všeobecného strachu z Kadyrovových jednotek, který v Čečensku panuje, a vyšetřováním, soudem a několikaletým trestem nemůže než vyznít ve prospěch prvního s tím, že druhá varianta může přesto kdykoli nastat.

Únosy jsou obchod

Kadyrovova ochranka a lokální bandy jí podléhající jsou všeobecně podezírány z účasti na četných únosech civilistů v Čečensku, kteří bývají prodáváni zpět příbuzným za desetitisícové dolarové částky.

Ve druhé polovině roku 2002 se v některých ruských médiích objevily články o soukromých vězeních Achmada Kadyrova, ve kterých jsou drženi civilisté a vyslýcháni ideoví a obchodní nepřátelé hlavy čečenské administrativy. Předpoklad, že Achmad Kadyrov, respektive jeho ostří hoši disponují prostory k vyslýchání i zadržování lidí, nelze ověřit, protože podezřelé lokality jsou natolik chráněny, že kdokoli by se náhodou dostal přímo na místo, ven bude vyjíždět velmi stěží. Nejčastěji jsou k provedení únosu najímány lokální gangy, které černou práci provedou. Může se tak dít přes prostředníka, který následně zmizí, takže jakékoli pouto mezi zákazníkem a vykonavatelem únosu či jiného trestného činu je zničeno.

Až komicky v tomto ohledu proběhl únos dvou řidičů Mezinárodního červeného kříže, kteří byli v polovině listopadu 2002 nedaleko vesničky Pobědinskoje severozápadně od Grozného vytaženi ze svých vozů a odvezeni na neznámé místo. Při následných interpelacích v čečenských vládních kruzích někteří nejvyšší čečenští představitelé nepokrytě doporučovali, aby byly dotazy na osud řidičů kladeny šéfovi čečenské správy. Achmad Kadyrov posléze vystoupil v televizi s rezolutním prohlášením, ve kterém oznámil, že únosci byli odhaleni a mají 24 hodin na návrat unesených řidičů. O dva dny později se pak uskutečnila úspěšná záchranná operace, po které byli řidiči osvobozeni. První kanál ruské televize prokázal Kadyrovovi medvědí službu, když informaci o propuštění pracovníků Červeného kříže odvysílal hodinu před tím, než k němu skutečně došlo. Sami řidiči posléze vypověděli, že jejich únos přes veškeré obavy a strach spíše připomínal špatně zrežírovanou frašku.

Všeobecně se předpokládá, že únosem byla pověřena skupinka z nechvalně známého tzv. 15. mléčného kombinátu - aglomerace nacházející se asi 20 km severozápadně od Grozného. Stejná skupinka, jíž velí Movladi Bajsarov, oficiálně velitel speciálních jednotek Kadyrovovy ochranky, je hlavní podezřelou z únosu Niny Davidovičové, ředitelky ruské humanitární organizace Družba (byla nezvěstná od konce července 2002 do začátku ledna 2003). Když na konci května 2003 byli čtyři členové této polovojenské skupiny zastřeleni příslušníky vojenské kontrarozvědky GRU ve vesnici Samaški, Movladimu přišel projevit soustrast i Kadyrov. Na konci července byl Movladi se svým doprovodem ostřelován nedaleko svého bydliště, následkem čehož dva lidé zemřeli a sám Movladi skončil s těžkými zraněními ve vojenské nemocnici. Oficiálně šlo o útok čečenských ozbrojenců, je však mnohem pravděpodobnější, že si na Movladiho počkal příbuzný některé z jeho obětí.

Stejně jako jiným autokratům, jde i Kadyrovovi v první řadě o peníze, ať již o výdělky z nelegálního obchodu s naftou, nebo o příspěvky z federálního rozpočtu, které už tři roky kdesi mizí. Z téhož důvodu je ale maximálně zainteresován na udržení statu quo, případně podpoří pouze takové změny, které povedou k posílení jeho pozice a růstu zisků. Od chvíle, kdy Moskva vsadila na tohoto koně, sdílí s ním úspěchy i prohry. Čím blíže budou prezidentské volby v Rusku (březen 2004), tím méně bude Kreml potřebovat, aby se o Čečensku mluvilo. Kadyrov je pro Kreml alespoň zdánlivou zárukou stability, protože změna politického představitele v sobě automaticky v regionu, jako je Čečensko, nese prvky nestability. Proto se jediným možným řešením jeví Kadyrovovo „povýšení“, tedy například jeho případný odchod do mezinárodní politiky.

Kam s ním?

Většina Čečenců se dnes shodne v jednom. Dokud budou v republice u moci lidé, kteří nemají zájem na stabilizaci situace, ale pouze na vlastním prospěchu, nebude v Čečensku klid. Kadyrov je vrcholným představitelem moci. Je zřejmé, že sám ze svého postu neodejde, ba dokonce je připraven za svou prebendu bojovat se zbraní v ruce. Je obtížné si představit, že by Kreml dokázal najít dostačující donucovací prostředky k tomu, aby se Kadyrov potají vytratil, pokud nepůjde o nabídku, kterou nelze odmítnout a jež jemu a jeho blízkým zároveň poskytne bezpečnostní záruky, jakou je právě třeba působení v ruské delegaci v OSN.

Jednou z variant, která se ukazuje v diskusích samotných Čečenců, je „nehoda“, která může Kadyrova postihnout ve chvíli, kdy se stane nepotřebným pěšákem, protože prostě sesadit ho je nemožné i z jiného důvodu. Příliš mnoho ví o praktikách vojáků, tajných služeb, ale i ostatních čečenských „politiků“.

Po nedávných Putinových prohlášeních se Kadyrovovo zvolení čečenským prezidentem v říjnových volbách jeví nepatrně diskutabilnějším než před několika měsíci. V každém případě je jasné, že se prezidentem Čečenské republiky stane kandidát Moskvy. Ačkoli je naprosto nemyslitelné, aby za Kadyrova hlasovala většina voličů, je stále jedním z nejžhavějších kandidátů právě on. Pro samotné Čečensko se však jedná o scénář z nejhorších. Kadyrov je momentálně bezesporu nejnebezpečnější osobou v Čečensku a z takového kozla dobrý zahradník být nemůže.



Usman Dikajev je pseudonym novináře žijícího na severním Kavkaze.

Čekají Čečenci na bin Ládina?

Tento text byl publikován na serveru Prague Watchdog 25. listopdau 2001 je rozšířenou verzí ruského originálu

Putinovo vítězné tažení

Navzdory očekáváním se rusko-čečenská válka dva roky po svém vypuknutí dostala opět na přední strany světových novin. V souvislosti s teroristickými útoky na USA a následnými vojenskými útoky na Afghánistán se objevila řada informací o možném propojení čečenských bojovníků s Usámou bin Ládinem a fundamentalistickým režimem v Afghánistánu.

Několik dní po leteckých útocích na Spojené státy začaly ruské tajné složky chrlit důkazy o tom, že čečenští bojovníci jsou finančně i vojensky napojeni na teroristickou organizaci Al Kajdá. 17. září byl v čečenské vesničce Cocin-Jurt „nalezen“ CD-ROM s pilotním manuálem k Boeingu 737 a o několik dní později byla v jihočečenském Veděnu „objevena“ mapka Světového obchodního centra s velkým nápisem Džihád. Ruské tajné služby údajně předaly svým americkým kolegům řadu důkazů o kontaktech čečenských „rebelů“ s Usámou bin Ládinem a Rusko vyčetlo světu, že nedokázal ocenit protiteroristickou operaci v Čečensku, která vlastně vždy byla součástí celosvětové kampaně proti terorismu. S vědomím, že předehnal celý svět, se prezident Putin záhy vydal na evropské turné, aby své postoje vysvětlil německému kancléři Schroederovi a aplaudujícím poslancům Bundestagu, předsedajícímu EU, belgickému premiérovi Guyi Verhofstadtovi, při své první návštěvě v bruselské centrále NATO a dalším, kteří byli ochotni naslouchat. Putinovo tažení bylo relativně úspěšné, o čemž mj. svědčí i Schroederův výrok, že je na čase přehodnotit postoj k ruským operacím v Čečensku.

Spojené státy se k ruskému úsilí od počátku stavěly zdrženlivě. Byly sice překvapeny vstřícností ruské reakce a nechtěly si rozhněvat silného spojence, na druhou stranu však dlouhodobě patří k největším mezinárodním kritikům ruských praktik v Čečensku a přirozeně nehodlají přehodnotit svůj postoj k rusko-čečenské válce na základě jediné, byť sebetragičtější události. Prezident Bush nicméně vyzval čečenského prezidenta Maschadova, aby přerušil veškeré kontakty s jedinci a skupinami, napojenými na mezinárodní teroristickou síť a tuto výzvu opakovala i poradkyně pro otázky bezpečnosti Condoleezza Riceová v rozhovoru pro moskevský deník Izvěstija: „Nemůžeme bojovat proti světovému terorismu v Afghánistánu a souhlasit s ním v Čečensku.“ Síla „důkazů“ tedy nakonec americké politiky alespoň částečně přesvědčila o ruském oficiálním náhledu na dění na severním Kavkaze.

I čečenský prezident Aslan Maschadov ostře odsoudil teroristické útoky na USA a zároveň varoval před ruskými snahami zneužít tragických událostí k podsouvání vlastní interpretace rusko-čečenské války. Jeho obavy se nakonec ukázaly jako zcela oprávněné, soudě dle nepochopitelné ochoty světových a českých médií papouškovat výplody ruské propagandy. Jen v prvním týdnu po teroristických útocích v USA měli čeští televizní diváci možnost shlédnout několik šotů, ve kterých byli čečenští partyzáni striktně označováni jako „mudžahídi“, Pavel Máša v Lidových novinách tvrdil, že čečenský odpor je moderním terorismem a bojem „proti existujícímu uspořádání světa, vedený všemi prostředky.“ Mezi stále četnými, byť, pravda, opakujícími se zprávami z Čečenska se v našich médiích ujala právě zvěst o nálezu leteckých pilotních manuálů.

Na americkou výzvu k přerušení kontaktů s teroristy reagoval Maschadov ujištěním, že čečenští partyzáni žádné kontakty s mezinárodními teroristickými skupinami neudržují. Podobný výrok však zcela jistě nemůže vyvrátit stín podezření. Žádné důkazy o možném propojení mezi čečenskými partyzány a Talibanem nebyly zveřejněny - jaké by tedy mohly být?

Předválečný vývoj

Po skončení první čečenské války se ozbrojené oddíly, které tvořily jádro odporu, staly součástí národní gardy, podřízené Aslanu Maschadovovi. Skupiny orientované na radikální islámské vůdce měly v rukou téměř všechny bezpečnostní struktury v poválečném Čečensku. Celé oddíly v Grozném, Urus-Martanu, Ačchoj-Martanu a některých dalších obcích byly složeny z takzvaných vahhábitů. Pod vlivem řady osob radikálního islámského vyznání z Maschadovova okolí bylo dokonce čečenské Ministerstvo vnitra přejmenováno na Ministerstvo šariatské státní bezpečnosti (MŠSB). Řídil je Islam Chalimov, povoláním lékař, známý svými těsnými kontakty s fundamentalistickými skupinami, jejichž vliv na čečenskou mládež se začátkem války velmi zesílil. Ozbrojené oddíly, které dříve bojovaly bok po boku proti ruskými vojskům, se fakticky rozdělily na dvě znesvářené skupiny. Jedna tvořila jádro národní gardy a držela se tradičního islámu. Druhá byla tzv. vahhábitská. Tento rozpor přerostl v červnu v otevřený konflikt. V Gudermesu, druhém největším čečenském městě, se jedna všední potyčka mezi ozbrojenci změnila v opravdový střet. Po čtyři dny tam probíhaly kruté boje mezi gardisty velitele S. Jamadajeva (ten později Maschadova zradil a vydal Gudermes bez boje) a tzv. džamaátskými formacemi pod vedením emíra Abdurachmana a Abdulmalika. Abdurachman byl duchovním vůdcem rodících se vahhábitských oddílů. Abdulmalik byl polní velitel, který velel Džamaátu Kurčaloji.

Šamil Basajev a Chattáb se konfliktu neúčastnili. Rozhovory s oběma stranami tehdy vedl viceprezident Vacha Arsanov a díky němu přinesly úspěch. Je to pochopitelné. Jak se totiž ukázalo, Vacha Arsanov sympatizoval s radikálními islamisty a opíral se o ně, aby se udržel u moci, poté co se nepohodl s Aslanem Maschadovem. Na Maschadovův příkaz národní garda boj ukončila. Čečenský prezident slíbil nalézt a potrestat viníky a brzy vydal dekret, na jehož základě bylo osm náboženských činitelů původem z Blízkého Východu označeno za personae non gratae. Byli to vlastně šiřitelé fundamentalismu v Čečensku. Brigádní generálové Abdulmalik a Arbi Barajev – velitel islámského pluku pro zvláštní účely – byli degradováni.

Tím, kdo osvobodil zajaté bojovníky gudermeského pluku národní gardy, byl Šamil Basajev. Osobně se setkal s Arbi Barajevem a přemluvil jej k tomuto „humánnímu kroku“. Konflikt byl zdánlivě urovnán, avšak obě strany se připravovaly k novému, mnohem většímu střetu. Ten však překazila druhá čečenská válka, která obě znepřátelené strany na čas usmířila před tváří společného nepřítele.

Po konfliktu v Gudermesu přišel Šamil Basajev s myšlenkou vytvoření tzv. islámského mírového bataliónu (IMB). IMB byl tvořen Basajevovy a Chattábovy oddíly, ke kterým se připojili bratři Achmadovovi z Urus-Martanu. Tato ozbrojená formace vnikla v srpnu 1999 do Dagestánu, aby „poskytla pomoc muslimským bratřím“ v obcích Karamachi a Čabanmachi.

Čečenci a Afghánistán

Čečenské kontakty s Afghánistánem byly velmi sporadické a informace, které se dnes objevují ve sdělovacích prostředcích, nemají reálný základ. Je sice pravda, že v roce 1993 navštívila skupina zhruba 20 lidí v čele s polním velitelem Šamilem Basajevem Afghánistán, a dodnes není zcela jasné, jaký byl účel jejich cesty. Basajev údajně chtěl cvičit své bojovníky v afghánských vojenských základnách, celý oddíl však postihly zdravotní problémy a rychle se vrátil zpět do Čečenska.

Po první čečenské válce (1994-96) se ministr zahraničních věcí Čečenské republiky Ičkerie Movladi Udugov (posléze se rozešel s Maschadovem a je dnes považován za hlavního ideologa islamistických čečenských jednotek) snažil navázat diplomatické vztahy s vládou Tálibánu. Do Kábulu odjel se zvláštní misí jeho náměstek Jaragi Abdullajev. Udugov potřeboval nějaký úspěch v mezinárodní diplomacii, který mu mohlo zajistit buď přímo uznání, nebo alespoň informace o jednání s různými zeměmi o uznání Čečenska jako nezávislé republiky. Udugov se snažil prezentovat své úspěchy na četných tiskových konferencích a jako příklad uváděl fakt přijetí hlavního města Grozného do Asociace islámských hlavních měst. Přitom však zamlčel, že do této organizace byla přijata i Machačkala, hlavní město sousedního Dagestánu, který je součástí Ruska a nečiní si žádné nároky na nezávislost republiky. Maschadov záhy Udugova odvolal a tím bylo afghánské téma, jak se zdálo, uzavřeno. Tálibán sice nakonec uznal nezávislost Čečenska, avšak stalo se tak až po zahájení masivního bombardování Čečenska ruskou armádou.

Tím celá známost de facto skončila. Žádné vojenské pomoci se Čečně od Tálibánu nedostalo. Zbraně, které čečenské oddíly používají, byly vesměs vyrobeny v Rusku. V současné době bojuje v řadách oddílů čečenského odporu něco málo přes 50 osob z arabských zemí. Tuto informaci potvrzují čečenští civilisté, kteří se bojů neúčastní, ba naopak jsou vystavováni neustále šikaně a tlaku ze strany ruských vojáků. Ruským a mezinárodním novinářům se nejednou podařilo navštívit výcvikový tábor na břehu řeky Chulchulau u vstupu do veděnského průsmyku. V táboře působili Arabové jako učitelé arabštiny, kteří přednášeli základy islámu. Bojové disciplíny zde vyučovali Čečenci, jejichž vlastní zkušenosti nebyly již o nic menší než zkušenosti Arabů z afghánské války.

Úloha arabských dobrovolníků či „arabských žoldnéřů“, jak jsou nazýváni ruskými sdělovacími prostředky, je neustále a cíleně zveličována ze strany ruských generálů a politiků. Žoldnéře musí předně někdo najímat, což je absolutně vyloučeno v situaci, kdy jsou samotní Čečenci připraveni bojovat proti ruským vojskům bez nároku na odměnu. Do války chodili bez donucení a nikoho nebylo třeba mobilizovat. Pro vedení partyzánské války také není třeba žádného speciálního výcviku, důkladná znalost prostředí je dostačující, o čemž se ruští vojáci nesčetněkrát přesvědčili, a to jak v Afghánistánu tak v Čečensku, kde špatně vyzbrojené vojenské formace již přes dva roky čelí dvacetinásobně větší armádě a vlastně tak plní svůj úkol zabránit protivníkovi, aby kontroloval území republiky. Ruské vojenské velení v Čečensku i proruská čečenská správa přiznávají, že situaci v republice nemají plně pod kontrolou.

Soudě podle finanční situace čečenských bojovníků, nemůže být o soustavné zahraniční pomoci ani řeč. Čečencům na druhou stranu pomáhají nejen různé zahraniční organizace, ale i jednotlivci, kterým není jejich boj lhostejný. Je teoreticky možné, že mezi nimi jsou organizace nebo lidé, kteří jsou tak či onak spjatí s Usámou bin Ládinem a Al Kajdou, přímý kontakt mezi čečenským velením a afghánským milionářem však neexistuje.

Jak jsme již uvedli, prezident Maschadov reagoval na výzvu amerického prezidenta k přerušení kontaktů s mezinárodními teroristy prohlášením, že vedení Ičkerie je připraveno přerušit veškeré styky s jakoukoli organizací, kterou americká vláda označí za teroristickou. Podle jednoho z Maschadovových poradců, bývalého ministra školství Achmada Jarychanova, Maschadov ani nikdo z jeho zástupců nikdy nevedl žádné rozhovory s Usámou bin Ládinem. Maschadov pouze jednou navštívil Saúdskou Arábií a setkal se s králem, ale žádné další vztahy s předáky arabských zemí nepodporoval. Naopak, na podzim 1999 se obrátil na papeže římskokatolické církve s písemnou prosbou, aby pomohl přimět Rusko k ukončení války. Podle Jarychanova proto přerušení kontaktů s organizacemi, nepřijatelnými pro USA, nebude žádný problém, neboť celý svět zná jména organizací, se kterými Maschadov a čečenská vláda spolupracují: Parlamentní shromáždění Rady Evropy, Rada Evropy, OBSE, Červený kříž a další humanitární a lidskoprávní organizace, jejichž působnost v zóně konfliktu povolila Moskva.

Bin Ládinova spojka?

Čečenští bojovníci, kteří po celé měsíce žijí v horských základnách, nocují pod širým nebem a neustále se přesouvají z místa na místo, nemohou vědět o stycích a kontaktech svých velitelů. Ze všech známých polních velitelů a politiků by kontakty s bin Ládinem mohli teoreticky mít Aslan Maschadov, nebo polní velitelé Šamil Basajev, Vacha Arsanov, Ruslan Gelajev či Chattáb.

Přestože Maschadov vyhlásil v republice všeobecnou šariatskou vládu, je v zásadě světský člověk, a i s vidinou peněžitého zisku by se jen stěží podřídil bin Ládinovi nebo komukoli jinému. Šamil Basajev nikdy nebyl příliš majetný a jeho oddíly dnes údajně prožívají těžké časy. Spíše než o kontaktech s Tálibánem existuje mnohem více důkazů o jeho stycích s ruskými politiky a podnikateli, kvůli kterým byl i považován za agenta ruských tajných složek. Podle ruských sdělovacích prostředků je hlavním podezřelým Jordánec Chattáb. Nicméně ani on neměl s bin Ládinem nic společného, jak potvrzují lidé z jeho okolí. Chattáb s největší pravděpodobností částečně čerpal z prostředků, které byly v zahraničí sebrány „na podporu džihádu“ v Čečensku, ale tyto fondy pocházejí z jiných adres, než se Moskva snaží naznačit. Je však třeba mít na paměti, že Chattáb pochází z bohaté rodiny a podle některých zpráv bojoval před příchodem do Čečenska nějaký čas v Afghánistánu. Maschadov vydal svého času dekret o uzavření Chattábova výcvikového tábora „Kavkaz“, avšak dříve než dekret vešel v platnost, vypukla druhá rusko-čečenská válka. Předposlední ze jmenovaných, Vacha Arsanov, v poslední době téměř zmizel z veřejného života a ukrývá se v horách na jihu Čečenska.

Další vlivnou osobu v ičkerijské vojensko-politické hierarchii je Ruslan Gelajev. Gelajev odjel v roce 1998 do Pákistánu, kde studoval islám, a vrátil se do republiky v době mediální roztržky mezi Maschadovem a členy tzv. islámské Šúry – nejvyššího výkonného orgánu, vytvořeného z iniciativy Šamila Basajeva, poté co Maschadov zavedl v Čečensku v roce 1999 „úplnou“ šariatskou vládu. Když se Gelajev vrátil z Pákistánu, postavil se nečekaně na stranu Maschadova a získal od něho post vicepremiéra. Ačkoli jsou Gelajevovy projevy dost radikální, jde spíše o rétorická cvičení - sotva měl něco společného se saúdským miliardářem nebo s ostatními vůdci islámského světa, kteří zastávají fundamentalistické názory. Dokonce i současný šéf proruské čečenské správy Achmad Kadyrov považuje Gelajeva za člověka, se kterým je možné vést dialog o ukončení války.

Zmíněné zavedení šariatské vlády je mimochodem jedním z Maschadovových velkých politických přehmatů. Prezident spoléhal na to, že převezme-li iniciativu při zavádění šaríi v Čečensku, zbaví přívržence radikálního islámu pevné opory. Stal se však pravý opak a Maschadov si podepsal vlastní rozsudek - v islámské republice nebylo místa pro prezidenta a Maschadov byl nakonec vyzván, aby složil funkci.

Samotní Čečenci nevěří ruských politikům a generálům, kteří tvrdí, že mají důkazy o stycích polních velitelů s Usámou bin Ládinem. Podobné informace považují za propagandu, adresovanou především Američanům. Prohlášení ruské strany o tom, že by se Usáma bin Ládin mohl ukrývat na území Čečenska a zjevná snaha ztotožnit Čečence s mezinárodními teroristy jsou v republice považovány za absolutní nesmysl.

Bezútěšnost situace v Čečenské republice mohou nadále změnit pouze obtížně se rodící politické rozhovory mezi zástupci oběma prezidentů. V případě, že Rusko dostane díky svému angažmá v celosvětové protiteroristické koalici volné ruce v řešení situace v Čečensku však jakákoli politická vyjednávání půjdou stranou. Poraženými pak budou statisíce čečenských civilistů, kteří se právě připravují na strávení třetí zimy v provizorních podmínkách.


Ruslan Isajev, severní Kavkaz
Petr Janouch, Praha