Rusko zveřejnilo “plán” obnovy Sýrie. Co na tom, že má s realitou pramálo společného. Nejde o realitu. Jde o to být prvním, kdo jakýkoli plán zveřejní, protože realita už dávno neexistuje. Realitu vytvářejí zprávy, jako je ta oznamující ruský plán. A je jedno, že plán je nereálný, místy dokonce nesmyslný. Protože je prozatím jediný, ergo netřeba pochybovat o tom, kdo (jediný) to myslí se Sýrií dobře. Též je třeba vytvořit dobřeznící diskurs,i když v reálu nakonec všechno bude probíhat naprosto jinak. Dávno nejde o to, co se doopravdy děje, ale o to, kdo a jak o dění informuje. A informovat Rusko umí báječně. Třeba jako už před patnácti lety, když jsme se dozvěděli z televizních zpráv o otevření největší internetové kavárny v Rusku na půdě grozněnské university. Co na tom, že ve skutečnosti tenkrát nebyla v Grozném pořádně elektřina, natož počítače. O Sýrii určitě též brzy budeme slýchat zajímavé zprávy.
Asi mě trochu děsí, nakolik je západ stále více impotentní v klíčových geopolitických otázkách. A jak toho jiní dokážou využít. Na jednu stranu je ruská schopnost vyvolat západní impotenci, ať už se jedná o Sýrii nebo třeba Ukrajinu, svým způsobem obdivuhodná, obávám se nicméně, že při pohledu na výsledky bude nakonec máloco k obdivu. Ruští (i syrští) vládci totiž bohužel nejsou příliš známí tím, že by činili rozhodnutí prospěšná jejim poddaným. Aneb těžko v ruských a sovětských dějinách hledat dobu, ve které by lidský život měl cenu groše. I proto jde ruským míronošům těžko věřit.
P.S. Toto jsem rychle načmáral jednomu novinářovi, který se mě na ruský plán zeptal:
Jaký je Váš postoj k ruskému plánu?
Ruský „plán“, dá-li se vůbec hovořit o plánu, je z mého pohledu primárně PR iniciativou, která je zejména cílena na ruské a proruské publikum, nicméně zároveň vytváří pro Rusko prostor situovat se do pozice „mírotvorce“ a konstruktivního řešitele problému. V ruské strategii v Sýrii jde o vcelku konsistentní přístup, který misí zkreslený popis situace s návrhy, jež budou pravděpodobně nepřijatelné pro další strany. Ruský „plán“ napříkad popisuje návrat uprchlíků jako téměř čistě logistické cvičení, byť náznakem zmiňuje míru destrukce v Sýrii. Nezmiňuje ale třeba například, že kromě více jak šesti miliónů uprchlíků v zahraničí, je jen uvnitř Sýrie dalších více než šest miliónů vnitřních uprchlíků, kteří se nemohou vrátit do svých domovů, a že návrat dalších statisíců z okolních zemí není v blízké době úplně reálný. Tedy minimálně za přepokladu, že si budou moci vybrat. Což z ruského „plánu“ není příliš jasné, stejně jako není jasné, jaké podmínky se pro případné navrátilce chystají.
Též například návrh na vytvoření společného koordinačního centra v Jordánsku a Libanonu zní konstruktivně, nicméně ne příliš reálně, a to nejen proto, že momentálně nejsilnější politické hnutí v Libanonu, Hisballáh, ruský spojenec v Sýrii, figuruje na seznamu mezinárodních teroristických organizací, což mimo jiné značně komplikuje vztahy mezinárodní komunity s libanonsku vládou. I když, pravda, nevíme, na čem se mohli prezidenti Trump a Putin dohodnout na summitu v Helsinkách. Stále si však troufám říct, že podobný návrh je ze standardního zásobníku: „navrhujeme neuskutečnitelné, nicméně vina za neuskutečnění bude na vás, protože my s návrhem žádný problém nemáme.“
Nejzajímavější na ruském návrhu mi asi nakonec přijde připomínka, že se na obnově Sýrie musí podílet celé mezinárodní společenství, což je třeba vnímat jako vzkaz, že někdo, a nebude to Rusko, musí obnovu Sýrie zaplatit. „Plán“ lze s trochou nadsázky považovat za vzkaz do Evropy: „Pokud nepřispějete, uprchlíci zůstanou na vašich bedrech. A my na vše dohlédneme.“
Shrnuto tedy, „plán“ má, dle mého soudu, primárně situovat Rusko do pozice země určující diskurs dalšího vývoje v Sýrii, nicméně nepopisuje skutečný rozsah problému a nedotýká se důvodů, kvůli kterým velká část uprchlíků ze země odešla. Plán též nezmiňuje, že by se lidé měli primárně vracet do svých domovů a k obnově mnohých z nich, včetně navazujícich infrastruktur a služeb budou třeba obrovské finanční prostředky a hodně času. Není nic nového, že Rusko umně využívá prostor k upevnění vlastních pozic ve chvíli, kdy je americká zahraniční politika nečitelná, a ostatní demokratické země si lámou hlavu, jak naložit se skutečností, že syrský režim Bašara Assáda, který před šesti lety odepsali coby nelegitímní, ba vražedný, má být součástí syrského řešení.
Jak se žije uprchlíkům v Jordánsku a Libanonu?
Životní podmínky většiny uprchlíků v okolních zemích kolem Sýrie se dají srovnat s podmínkami nejchudších částí obyvatelstva. Zejména v Libanonu tamní úřady významně kontrolují a omezují uprchlíkům přístup k základním službám či možnosti výdělku, což může nakonec figurovat jako významný argument k návratu do Sýrie. Nikoli proto, že doma je lépe a bezpečněji, ale proto, že se mimo domov nedají zabezpečit základní potřeby. Mezinárodní finanční podpora zároveň klesá, takže lze očekávat, že se se slábnoucí intenzitou bojů časem zvýší počty vracejících se uprchlíků. Několik příkladů jsme koneckonců již zaznamenali podél syrsko-libanonské hranice.
Důvěřují uprchlíci syrské vládě? Dle ruských informací se téměř všichni chtějí ihned vrátit?
Většina uprchlíků kdekoli na světě se chce vrátit domů, většina z nich ale utekla před vládním režimem, který dle všeho zůstává u moci. S postupem času sice politické a náboženské antipatie otupují, a při rozhodování, zda a kdy se vrátit primárně figurují argumenty bezpečnostní a materiální, včetně přístupu ke zdravotnictví, školství či existence pracovních příležitostí. I když se očekává ještě několik významých vojenských ofenziv, dlouhodobě největší bezpečnostní riziko, rusko-syrské letecké útoky, postupně zmizí, což může motivovat řadu uprchlíků k návratu domů. Zároveň je ale potřeba, aby i syrská vláda jasně deklarovala, že o návrat uprchlíků stojí, avšak zatím spíše slýcháme opak. Například když čelný syrský vojenský představitel označil uprchlíky za zrádce a vyhrožoval jim při návratu smrtí, nebo když syrská vláda v dubnu schválila zákon, kterým de facto znárodňuje majetek uprchlíků, kteří se do třiceti dnů nepřihlásí na příslušném úřadě. Zároveň nemáme informace o tom, že by se jakkoli změnily praktiky zadržování osob se skutečnými či domnělými protivládními názory. Pouhá shoda příjmení s aktivním členem protiassádovské opozice může být dosud vstupenkou do syrské věznice.
Samozřejmě neznám pocity všech syrských uprchlíků, nicméně je jasné, že aby mohlo dojít k trvalému návratu uprchlíků do jejich domovů, je kromě peněz na rekonstrukci a obnovu infrastruktury a služeb, též třeba jasných kroků směrem k národnímu usmíření ze strany syrské vlády, včetně odpovídajícího legislativního rámce, který jasně deklaruje svobodu slova, amnestii za účast v protivládních demonstrací atp. A na to může být ještě příliš brzy, mj. i proto, že konflikt neskončil.
