Istanbulský Hollywood

Saudský “liberální” novinář, Džamal Chášukdží, vešel před třemi týdny do konzulátu své země v Istanbulu, aby vyřídil dokumenty k plánované svatbě se svou tureckou snoubenkou, a ztratil se. Deset dní před svými šedesátými narozeninami. Saudské úřady se chvíli tvářily, že o ničem nevědí, načež přiznaly, že novinář zemřel uvnitř konzulátu při rvačce. To však až poté, co úřady turecké zveřejnily informace o patnácti podezřelých mužích ve vládních službách, kteří se na konzulát dostavili těsně před Chášukdžím, mezi nimiž byl údajně i jakýsi Salah Moh’d Tubaidi, který je dle tureckých médií pitevním expertem, pracujícím pro saudské tajné služby.

Málokdo asi pochybuje o tom, že na saudském konzulátu došlo k brutální vraždě a zametení stop, jako v akčním hollywoodském filmu. Proč by jinak mezi patnáctkou tajných byl i muž, údajně přizván jen pro svou fyzickou podobnost s Chášukdžím, aby byl posléze zachycen na kamerách kolem konzulátu coby „důkaz,“ že zavražděný novinář konzulát opustil po svých. Kdyby nebylo tak morbidní, bylo by asi zajímavé sledovat, jak se saudské úřady dál a dál zaplétají do vlastních verzí příběhu, zatímco jim to mnohem sofistikovanější a připravenější úřady turecké přes vládní média dávají krásně systematicky sežrat. Protože o turecké úřady jde neméně.

Aneb cui bono. Když člověk při poslouchání střípků zapadajících do příběhu Chášukdžího posledních hodin zavře oči, téměř uslyší škodolibé mlaskání z tureckého prezidentského paláce. Gloating. Že by sto let soupeření o (sunnitskou) dominanci na Blízkém východě nakonec vyřešil jeden zavražděný novinář? Dokážu si i přestavit, jak se sami Turci diví, že se Saudové nechali takto nachytat, protože si přeci museli být vědomi toho, že je veškeré dění kolem saudského konzulátu (a patrně i uvnitř něho) bedlivě a pečlivě sledováno.

A že není videonahrávek málo. A že se objevily nebývale rychle, v nebývalé kvalitě a krásně sestříhané. Turecké vládě jsou všichni novináři světa naprosto ukradení, samotná jich kvanta vězní a mučí ve svých žalářích, ale o tom, že jim jejich úhlavní nepřítel takto dá munici k reputačnímu knock-outu a k vyvýšení se na morální piedestal bijců za novinářské svobody a životy, se Turkům nesnilo ani v nejdivočejších snech. A navíc ta třešnička veřejného fackování ze strany tradičních saudských spojenců v čele s USA, kteří se na Turky běžně dívají skrz prsty. Vlastně bych se ani nedivil, kdyby turecké tajné služby o chystané vraždě věděly, ba se na ní třeba i nějak nepřímo podílely, ale to už se nikdo nedoví. Naopak, Saudové, neznajíce co všechno ještě na ně Turci vědí, budou asi muset k Turkům pro pomoc z vlastní šlamastiky. Nedivil bych se ani, kdyby fanatici z Erdoganova okolí viděli stávající krizi jako příležitost znovuotevření otázky na téma ideologické dominance na Blízkém východě. Necelých sto let po zániku Osmanské říše a sunnitského kalifátu.

Slovo “liberální” jsem v úvodu dal do uvozovek, protože vše je relativní. Chášukdží byl určitě jedním z nejprogresívnějších saudských hlasů ne téma novinářských a občanských svobod, ale ve své podstatě i zastáncem korunního prince Mohammeda bin Salmana. Je asi normální, že modulujeme tón a vybíráme tóninu dle obecenstva, ke kterému hovoříme, nicméně i s odstraňováním některých středověkých praktik je saudský režim stále zakonzervovanější více než lečo. Chášukdží nebyl revolucionář, ale, podobně jako MBS, realistický, stále však dost konzervatívní reformátor, který sice rád hovořil ve velkých konceptech, nicméně si velmi dobře uvědomoval, v jakém stavu saudská schizofrenní společnost je a proč ji může šoková terapie a la arabské jaro naprosto zničit. Ze saudského pohledu byl snad liberál, z pohledu evropského asi úplně ne. Ale to je jedno. Protože, jak řečeno, vše je relativní.

O saudské schizofrenii ale raději jindy. Stejně jako o „reformátorovi“ princi Mohammedu bin Salmanovi, o němž se běžně hovoří jako o de facto vládci Saudské Arábie a jemuž ty uvozovky sluší mnohem více než Chášukdžímu. "Chudákovi" mu teď spousta prominentů hojně odmítá účast na „saudském Davosu“, maxisummitu, který měl orazítkovat jeho reformátorský status. Nedivil bych se, kdyby se část z nich ve skrytu duše radovala, nevědíce, co si vlastně počít s vládcem země, jenž se sice tváří velmi reformně, nicméně stále vládne zemi, kde ve 21. století mnohým nadále imponují ony středověké praktiky. Odmítnout pozvánku se původně nedalo, zato teď se všichni s hlubokým výdechem odhlašují o sto sedm. Stejně jako se začíná hovořit o zrušení západních kontraktů na dodávku zbraní, které mimo jiné již pár let zabíjejí a nechávají vyhladovět milióny civilistů v Jemenu.

A mezitím se dozvídáme další a další střepy z hollywoodského dramatu na istanbulském konzulátu, zatímco turečtí politici křičí: „Chyťte zloděje,“ dle starého známého „kdo nejvíc křičí, pod tím to fičí.“ Chášukdžímu, s největší pravděpodobností rozporcovanému na půdě konzulátu a po kouskách kamsi odnesenému zmíněnými saudskými operativci, to ale život nevrátí. Ani těm stovkám dalších novinářů, kteří skončili rukou saudských, tureckých, syrských, ruských, iráckých, somálských a dalších katů.

Poslední Chášukdžího op-ed zde.

Dopsal jsem a během několika hodin se objevily další informace. Byly publikovány oficiálními médii, nicméně raději předpokládejme, že kdosi kdesi informace dávkuje a cokoli může nakonec být maličko jinak. Primárním zdrojem informací jsou koneckonců Turci, kteří nejsou zcela nezaujatými pozorovateli:
- Mohd bin Salman údajně hovořil s Chašukdžím po telefonu chvilku před jeho smrtí, což téměř připomíná telefonát od kmotra před popravou a vlastně se tak nějak do hollywoodského scénáře hodí.
- Chášukdžího ostatky byly objeveny zakopané před domem saudského konzula (čtu v Haaretzu), což mi už přijde absurdní. Dávno se ví, že aby se člověk stal v určitých zemích diplomatem, potřebuje být ze správné rodiny, na intelektuální a diplomatické vlohy nehledě, ale toto by si asi netroufl dát do scénáře ani hodně špatný autor.
- Asi budu přidávat další a další info, jak se postupně bude objevovat, vypadá to, že nakonec vydá na celý seriál.

Mobilní Libyjci

Přijde mi, že máloco vypovídá o stavu české společnosti, jako mobilní operátoři. Podstandardní služby za několikanásobně vyšší cenu, než je všude kolem běžné. A se spoustou reklamy. A jako by to nikomu nevadilo. Bavíme se primárně o tom, jaký máme hardware, než kolik musíme platit za jaké služby. Co a kdo jak vypadá, ne jakou přidanou hodnotu nám přináší. Jako v té politice, kdy se nám libí hezky, byť prázdně hovořící celebrity, aniž bychom zkoumali, jak to s jejich prospěchem pro věci veřejné doopravdy je. Asi i proto, že milujeme celebrity, pže když se o ně otřeme, stáváme se sami na chvilku celebritou. Ale o českém celebritismu jindy. Byť je to asi jedna z mých největších výzev (aneb takto dlouho v jednom kuse jsem naposled v ČR byl v roce 2002).

Je fakt, jak mi připomněla nedávno jedna moc pěkná a moc chytrá holka, hodně ovčanů používá firemní telefony a firemní tarify, takže nemusejí ceny mobilních operátorů řešit. Ergo poptávka po rozumných cenách vlastně neexistuje. Já sám jsem v dubnu loňského roku poprvé v životě uzavřel smlouvu s mobilním operátorem. Na dva roky, věda, že se budu maličko více zdržovat poblíž severozápadních Čech. Za to, že jsem se upsal, asi celkově nakonec platím méně (ach ta data!), ale pořád násobně více než v jakékoli jiné zemi, kde jsem za poslední dva roky používal sim kartu, namátkově Libanon, Jordánsko, Ukrajina, Čína, Gruzie. Za polovinu ceny jsem v Jordánsku měl dvakrát více dat a veškeré volání a zprávy zdarma s dodatečnými gigabajty na přístup na sociální sítě. Na Ukrajině stála neomezená data a stovky volných minut dokonce třetinu toho, co si žádá český operátor. Chtěl jsem se podívat, jestli existuje země, kde jsou mobilní služby dražší než u nás, protože přeci musí být, ale nakonec nenašel zdroj, který by srovnával srovnatelné. Protože každý tarif je jiný asi. Třeba v Libyi je ale dost draho, to ano. Prý asi nejdráž na světě.

Téma českých mobilních operátorů, jejichž ceny a praktiky osobně považuji za predátorské, se mi vlastně vrací každý měsíc s novou fakturou. Tu poslední jsem chtěl zkontrolovat dle tarifu na webu operátora, který mě ale ani nenechá si stránky prohlédnout. Prý se musím přihlásit k účtu, což by mi zas tolik nevadilo, kdyby fungovalo a já se mohl k účtu přihlásit. Až jsem si chvíli připadal jak dle starého dobrého hesla: Náš zákazník, náš idiot. Firmička s ročním obratem kolem padesáti miliard korun.

Už se těším, až skončí dvouletý závazek a já se škodolibou radostí vrátím sim kartu, zatímco telefonní číslo odnesu jinam. V Lotyšsku prý operátoři nabízejí nekonečná data a spoustu volných minut a zpráv za polovinu toho, co platím dnes. Sveiki Latvija, jauki satikt tevi. Es tev drīz ieradies, esi gatavs!

Šestinedělí

Po šesti týdnech pajdání jsem dorazil na kontrolu, abych se dozvěděl, co selfíčko z multimiliónového přístroje (aka magnetický rezonátor, doma zvaný MiReček) prozradí o mém zdravotním stavu. Následkem je ještě jedno šestinedělí, ve kterém mám nadále spíše polehávat v klidu a teple a nenápadně posilovat vnitřní svaly z obou stran páteře. Pak se prý ukáže více. Trpělivě a v téměř permanentní, leč léky, drobnými cviky a občas silou vůle snesitelné bolesti, již ale nebudu srovnávat s tou, která provází procesy, předcházející šestinedělí ženskému. Má lekce pokory.

Další půldruhý měsíc, kdy se vlastně nebude dít nic. Minimálně v porovnání s tím, nač jsem zvyklý. Například už tak patnáct let se mi nestalo, že bych se za tři měsíce alespoň párkrát neproletěl. Ne, že by chybělo tedy. Vlastně nejhorší je nedostatek intelektuálních výzev, které jsou tak nějak spojené s pracovním nasazením. Sice tu a tam moudřím v onlajnových konzultacích kolegům v různých organizacích, ale párkrát už nastala i situace, kdy se abstinující feťák nemohl dočkat další dávky v podobě mailu či skajpu, který se na něco ptá či hází jinou výzvu. Need a fix.

Číst delší texty mi dělá trochu problém, i proto, že chemie, již polykám, mívá různé účinky. Ze stejného důvodu píšu s přestávkami. Mysl je těkavější než obvykle, takže zformulovat větu trvá maličko déle. Může být i věkem, tedy, ale vymlouvat se na prášky a bolest má tak nějak více do sebe. Může být i spánkovým deficitem, způsobeným vstáváním s první bolestí, kterou na večer slupnutá a přes noc vyprchavší droga již nezvládla utlumit. Na víceméně permanentní bolest jsem si už zvykl. Jako jsem si zvykl na porodní bolesti, ve kterých přicházejí na svět myšlenky. Ač mívám momentální pocit viny, když ta či druhá bolest na chviličku zmizí. Stejně jako mi je intimně známá samota, která je tak nějak se stonáním a spojená a jež mě, přiznám se, docela baví. There are all kinds of ways to feel lonely, říká hrdinka seriálu, který mi teď hraje na pozadí. Má pravdu.

Dalších šest neděl nicnedělání, jež bude třeba smysluplně vyplnit a nemít při nich pocit viny, že nic nedělám, který jsem první šestinedělí více i méně úspěšně eliminoval. Dvanáctinedělí tedy prozatím, po kterém klidně může přijít další a další. Sám sobě dávám tři měsíce, po kterých asi začnu blouznit a hledat jiná řešení. Mezitím více trpělivosti, snad i více intelektuálních výzev a méně bolesti. By nemělo být zas tak těžké. Посмотрим.

Anonisté

Další „významný“ rozhovor ve veřejnoprávním médiu a další snůška slizu. Jako malý kluk, který má radost, že ho na chvíli začal brát vážně někdo jiný, než podobně slizký kámoš z TV Barrandov. I když pár obligátních zmrdů, pár blbečků a nějaký ten onanista, je i na našeho hrdinu trochu málo. Kam se poděly Pasy rajots, pane presidente?

S úsměvem sleduji, jak kamarádi v éteru vytahují různé směrnice a veřejné dokumenty, třeba Kodex Českého rozhlasu: "Pokud je to proveditelné, nepřipustí Český rozhlas k účasti na živém vysílání osobu, u které je důvodný předpoklad, že by se mohla chovat urážlivě, vulgárně nebo je pod vlivem alkoholu či omamných prostředků."

Krom urážek vlastně Mejla zaujal jen jedním. Jako správný demokrat si po nevalném senátním výsledku svých kámošů z ANO spolu s jejím šéfem řekl, že je třeba Senát zrušit. Jasně, že podkuřuje těm naštvaným a neustále hledajícím, kdo tak asi může za jejich zpackané životy. Nemají často páru o tom, jak fungují a vzájemně interagují jednotlivé součásti české správy věcí veřejných, ale řekněme si jednou pro vždy snad: Senát je nedílnou součástí české státnosti a uspořádání moci ve státě, jež je založená na propracovaném systému vnitřních kontrol, rovnováh a brzd. Zrušení Senátu by vyžadovalo rozsáhlou změnu Ústavy a de facto překopání základů, na kterých ČR stojí. Volání po zrušení Senátu a tím pádem změně systému vládnutí v České republice by jednak nepochybně vedlo k narušení vnitřních rovnováh a jednak by bylo v rukou zákonodárců, jejichž stávající kompetence a schopnost nadřadit zájmy země zájmům vlastním je přinejmenším pochybná. Ergo: Navrhovat zrušení Senátu, byť jen coby populistický blábol, může pouze člověk, kterému jsou zájmy ČR naprosto u zadku, zmrd, blbeček, nebo onanista. A ANOnista po prohraných volbách. Anebo diktátor, který chce ústavními změnami upevnit vlastní moc. Nehodící(ho) škrtnout.

Pravda ale, že se bonmotář a píárkobliha chovají pouze dle starého známého rčení. Jen kdybych si pamatoval správně: If you cannot convince, confuse… Ne, to není ono.
If you cannot beat them, join them… Jo, už vím.
If you cannot join them, beat them. Mlať je, až zčernaj.

Tulák po hvězdách

„Pět let tulákem po hvězdách,“ připomněla Ivka, jak dlouho od týdne, kdy jsem v Tbilisi horečně sjížděl internet v naději, že objevím zprávu, která přebije ostatní. Nakonec mi tenkrát sama potvrdila, že nepřebije, a já si připadal trochu jako idiot, že vlastně volám kvůli vlastnímu ujištění, zatímco ona s děckama musejí prožívat totální peklo.

Potkali jsme se s Mášou v roce 1987, do prváku na gymplu nastoupil s pártýdenním zpožděním, protože měl nějaké zdravotní problémy. Asi cosi typicky prepubertálního. A zánět ucha. My ostatní prepubertálové jsme si hned plaché ucho zafixovali jako tak trochu postiženého. To jsme nevěděli, že coby běžkař má lepší fyzičku než většina z nás sečtená.

Nepamatuji si přesně, jak vznikl Fool Team, jen že první do skal vyrazil Štern a pak postupně vytáhl nás. Hned jsme byli lezením a svobodou s ním spojenou posedlí. Dvoutýdenní červencové putování skálami a bivaky na německé straně (Česko-)saského Švýcarska se záhy zařadilo mezi zlaté body roku a v mnoha lidských ohledech neuvěřitelná léta tovaryšská. Jen Máša napoprvé nejel, nepustili ho rodiče. Bylo nám šestnáct. Mášovi přesně o dva dny méně než mně.

Čtyři Petři z jedné třídy se Šternem coby mazákem a vrchním krejčím, který nám nejen brousil špunty na plátěných kopačkách, aby obroušené podlepoval gumou, ale postupně každému ušil větrovku a peněženku na krk a vyráběl šablony, dle kterých stříkal různé nápisy na různé kusy látek. Coby fanatický býtlsák v dobách, kdy se angličtina v Československu dostávala na milost, jsem nemohl než prosadit, aby byl jeden z nápisů právě od nich. „I’m the fool on the hill.“ Ergo Fool Team. Doteď si pamatuju, jak jsme se trápili při vyřezávání apostrofu do kartonové šablony. Šternovým krejčovským majstrštichem asi nakonec byly čtvery kalhoty, sšité ze závěsů, ukradených z auly teplického gymnázia, kterýžto čin je dávno promlčen, jinak bych ho nezmiňoval, stejně jako nezmiňuji souvislosti přemístění zmíněných závěsů, které beztak, pokud vím, nikdy nikdo nehledal.

Zatímco já po gymplu zmizel do světa, posunuli se tři zbylí členové Fool Teamu na plzeňskou medicínu. Potkávali jsme se stále méně, ze začátku primárně ještě kolem skal, kde zatímco ostatní lezli, já už spíše jen posedával dole s kytarou a brnkal jim oblíbený lezecký hit „But I still haven‘t found what I’m looking for.“ Z býtlsáků jsem holt musel přesedlat na populárnější a modernější hitovky, včetně Mášových oblíbených Flojdů.

Intervaly mezi setkáními se dále prodlužovaly a u dvou dostudovavších dochtorů se stále častěji rámovaly nutností lékařské konzultace. Už na mé první humanitární štaci v Čečensku jsme s Mášou začali hrát hru „řekni mi, co žereš, a já ti povím, co ti je,“ která spočívala v tom, že jsem mu (i Šternovi) poslal lékařem předepsaný seznam léků a on musel hádat diagnózu. Většinou jsem se dozvěděl více méně totéž: „Buď jsi mrtvej, nebo hypochondr.“ Dle nejlepších tradic sovětské medicíny, kde je třeba naordinovat co nejvíce chemikálií a placeb, aby si pacient myslel, že doktor dělá správně. Pak je třeba vyrovnávat účinky a léky navzájem neutralizovat. A otevřít si lékárnu.

Mášovi jsem volal i z Kábulu se zlomeným kotníkem a pak konzultoval, co mi průběžně říkali doktoři, než mě vypustili z dubajského špitálu, kde týden fungovalo neformální lékařské konsilium mezi českým doktorem v Teplicích a indickým doktorem v Emirátech. Dandawate se doktor jmenoval, myslím.

Panovala mezi námi s Mášou nevyřčená dohoda, že jsou velmi příležitostné lékařské konzultace dobrou záminkou k dohnání zmeškaného času a zjištění, jak se kdo má, i když těch piv a setkávání ubývalo, zčásti i proto, jak se Mášovo životní tempo mezi prací (pracemi), koníčky a podnikáním neuvěřitelným způsobem zrychlovalo. Až se nakonec vytrhlo z kola neustále akcelerující centrifugy a přistálo kdesi mezi himalájskými kopci v metrech čerstvého sněhu, který přivál vítr z Indie.

Chybíš, dochtore. Nezapomínáme.

Dobojováno

Je dobojováno a teplický primátor ani senátor se nemění. Jeden superman se dvěma platy ze státní kasy za to, že zas tak moc nedělá, protože jestli se Jaroslav Kubera jakkoli zapíše do historických análů, bude to s heslem: Kdo nic nedělá, nic nezkazí. Pravda, když děláte každé své povolání jako vedlejšák, moc toho stihnout ani nemůžete.

Bodrý bojovník za práva kuřáků a pirátů na silnicích, který s oblibou provojuke idiotskými názory, jež sděluje tak, abyste pochybovali, zda je myslí vážně, a případně se pak od nich distancoval. Podobně jako v práci, když se chlubí, že město Teplice nemá žádné dluhy, čehož se dosáhne tím, že se nikde neinvestuje. Krom tedy pochybného kšeftování se známým místním “developerem,” díky čemuž mají lázeňské Teplice, kdysi zvané Malá Paříž, v centru města nikoli jeden, ale hned dva obchodní domy vedle sebe. A nemají zimní stadion, který před lety sám od sebe z nudy vzplál a na jehož místě týž developer prý staví další zbytečné, ale asi výdělečné monstrum.

Osobně proti panu Senátorovi nic nemám, lidsky mi přijde v pohodě, jen bych ho anglicky asi označil za waste of space (с английского: plýtvání místem). Čtyřiadvacet let na radnici a osmnáct let v Senátu and counting. Přemýšlím, o čem to vypovídá. Asi se z preferencí řadového voliče dá usoudit, že správa věcí veřejných je vnímána jako nedělání ničeho špatného, i když to znamená nedělání ničeho. “Dyk neudělal nic špatnýho,” jako maximální známku kvality, slýchávám docela často, když je řeč o českém politickém brčálníků. Že neudělal nic dobrého, je jedno. Plácat bodré hlouposti a pohazovat bonmoty je v pohodě, pokoušet se o pozitívní změnu je nebezpečné a potenciálně kontraproduktivní, pokud máte ambice v politice pokračovat. My nepracujeme, my o tom mluvíme. A tak dále. Zajímavé. A do voleb s hesly, hlásající změny, jež měl pan primátor se svou skvadrou na starosti přes dvě dekády. Že nic pro naplnění svých retušovaných hesel neudělali, je jedno.

Pamatuji si první Kuberovy výstupy v celostátních médiích, která ho v začátích jeho senátního učinkování vnímala jako jakéhosi senátního šaška, ze kterého vždy vyleze něco mediálně zajímavého, ať už to bude k tématu či nikoli. Vybavuje se i jediný moment, kdy jsem si řekl, že jsem se mohl v Kuberovi mýlit: Za jeho nejvýznamější politický počin považuji jeho vystoupení na sjezdu ODS po jejich největším politickém masakru, kde to téměř vypadalo, že partaj Klausů skončí na smetišti dějin. Zatímco většina řečníků hřímala z tribuny o tom, že to dělají všechno parádně, jen to nedokázali voličům správně vysvětlit (aka my jsme fajn, to voliči jsou debilové), Kubera byl jedním z mála, kteří mluvili o tom, že se partaj musí zbavit image korupčníků a mafiánů, kteří se o ní léta otírali. A teď jsou modří ptáci zpět s nečekanou silou. I díky Andrejově “Ahoj lidi” politice, která z volebního boje udělala bezobsažné píárko a dala nám zapomenout na to, co je pravo a co je levo.

A mezi ptáky sebejistě ční teplický matador. Nejde než gratulovat. I když bych asi býval byl radši, kdyby se na jeho místo (na obě místa) dostal někdo jiný, kdo začne alespoň něco dělat. Ať už ve městě, nebo v Senátu, protože jinak nás za chvíli předhoní i Chomutov, Rumburk, Odry, Broumov, Podbořany, Havířov, Žatec, Litvínov, Most, Vítkov, Karviná a Orlová, abych jmenoval ještě ta města, která jsou stále v dvousetpoložkovém žebříčku kvality života za Teplákovicemi.

Nimrata

Rozená Nimrata Randhawa, nyní Nikki Haley, nečekaně rezignovala na post americké velvyslankyně v OSN a první, co mě napadlo, bylo, že ačkoli je jednou z prominentních představitelek chaotické a destruktivní americké zahraniční politiky, místo veselení se je asi třeba bát se, kdo přijde po ní. Dle hesla, že čert, kterého známe, je stále lepší, než čert nový, neznámý. Pokud se tedy nevrátí šílenec Bolton, což není asi pravděpodobné, ale minimálně bychom měli čerta známého. Nebo že by Jared?

Je zvláštní, byť asi ne zcela neočekávané, jak byl světový řád závislý na prediktabilitě klíčových demokratických zemí v čele s USA. Jakmile se tato prediktabilita ztratila, začínají mít navrch vládci zemí, kterým namísto blahobytu vlastních občanů jde primárně o blaho osobní a destrukci těch, kteří se mají lépe. Viz například ruská podpora různým destruktivním evropským hnutím, platformám a politickým stranám. A je třeba opakovat, že zatímco se ruské podpoře těší extrémní pravicové, případně separatistické strany, u nás to jsou hned dva prezidenti po sobě.

Nikki odchází o chvilku dřív, než stihla totálně zdemolovat jedinou, jakkoli ne zcela funkční platformu, na které jsou země světa mezi sebou ještě jakž takž ochotny jednat. Za jejího působení v OSN například vystoupily USA z Rady pro lidská práva, a totálně ořezaly financování agentuře UNRWA, která se už přes 70 let stará o zkladní potřeby miliónů palestinských uprchlíků v šesti zemích na Blízkém východě. Nepochybuji o tom, že po jejím odchodu z funkce nikomu a nikde lépe nebude.

Ale nevzdávám to.

Metály

Je to pět let, co jsem se tu zamyslel nad Zemanovými praktikami (zne)užívání úřadu ku prospěchu vlastních kámošů, kdykoli dojde na výroční vyznamenání ke vzniku republiky. Už se těším, kdo bude na seznamu letos. Tipuji pár estébáků, několik bývalých spolupracovníků a členů stejného vodáckého klubu. Andrejovi taky úlitbičku asi, když už se dá šmelit úplně se vším, zato s akademiky a jinak vzdělanými a reflektivními lidmi je asi třeba být opatrný, aby náhodou někdo neodmítl. Přidat nějakého, nejlépe normalizačního (co mají rádi všichni) umělce, protože ti nejsou oprsklí a nemají veřejné názory. Nakonec třeba nácek se škraboškou intelektuála. Nu a Jirka Ovčáček by se už přeci, kluk, měl též dočkat. Hlavně pořádně nasrat tu kavárnu, aby zbytek národa mohl zlomyslně hýkat. Těšíme se.

Duben začátkem října

Znalci anglické (anglo-americké) literatury vědí, že v dubnu začínají dvě stěžejní veršovaná díla. "April is the cruellest month breeding / Lilacs out of the dead land," píše T.S. Eliott ve své Pustině v dobách, kdy už se asi cítil Anglánem (přesto raději závorka výše). "Duben je nejkrutější měsíc rodící / šeříky z mrtvé země."

O pět set dvacet dvě léta dříve zemřel autor jiného, rozepsaného díla, jehož dubnový začátek jsme se houfně učili na zkoušku z anglické literatury, až si z nás otrávení vyučující dělali legraci, kdo že si ve fingované středoanglické výslovnosti zapamatoval více řádků.

Otevřel jsem dnes ráno a téměř zaplakal nad známým, byť v paměti již dávno značně vykostěným:

Whan that April with his showres soote
The droughte of March hath perced to the roote,
And bathed every veine in swich licour,
Of which veru engendred is the flowr;
Whan Zephyrus eek with his sweete breeth
Inspired hath in every holt and heeth
The tendre croppes, and the yonge sonne
Hath in the Ram his halve cours yronne,
And smale fowles maken melodye
That sleepen al the night with open yë […]

Takto daleko jsem si nikdy nezapamatoval tedy, ale když jsem teď začal po dvaceti letech zas číst, srdce zaplesalo, a odkudsi se objevil omamující pocit obrovské radosti. Čta text, který jsem naposledy louskal někdy v pětadvaceti, a učil se pár řádků horkotěžko nazpaměť, abych se nenechal zahanbit kamarády (Michal byl v tomhle nejhorší) a udělal dojem na vyučující v naději, že když už si vytáhnu středověk, o kterém zas tak moc nevím, alespoň trochu oslním (little did I know...). A teď se mi po stránkách defilují krásně vykreslené postavy canteburských poutníků .

Mám najednou pocit, že bych měl znova přečíst většinu literatury, kterou jsem četl kdysi jako jiný člověk. Ale krok za krokem. Kdo ví, jak dlouho budu marodit. I když těch knih bylo více než dost. Začnu Chaucerem a uvidím, jak daleko se dostanu. Těším se ale jak malé děcko.

P.S. Nikde jsem nenašel český překlad prologu, tak jsem poprosil strejčka gůgla, když jsme již v tom 21.století, ať mi alespoň udělá podstročník, ač středověká angličtina geekům viditelně úplně nesedí:

Kdyby se v dubnu objevil sakra
Břetislavský náčelník se podíval na kořen,
A koupil každou žilku v švihu,
Ze kterého je zapotřebí průtok;
Whan Zephyrus vykukuje s jeho sladkým bravou
Inspirován má v každé holt a zuby
Obilniny a mladý syn
V Ramovi má polovinu,
A smuteční ptáci dělají melodie
Spánek v noci s otevřenou

Romská clona

Zaujal článek v a2larm.cz, který přeposlal kamarád, o tom, jak jsou každé komunální volby soubojem o to, kdo vymyslí nejrasističtější heslo, aby se odvedla pozornost od skutečných problémů. Kouřová clona. Třeba příběh šmelinářů s byty z mosteckého bytového družstva Krušnohor, kteří brojí proti lůze pod značkou SMM. Což prý původně znamená Sdružení Mostečanů Mostu, ale spíše připomíná skupinku Sado Masochistických Magorů. Článek i o tom, jak média naprosto nezvládají svou roli.

Založím si ho sem, protože podezírám, že se k němu budu asi vracet.

Svátečně

Svatý Václav, zavražděný mladším bratrem (pravděpodobně) na den před 1083 (nebo 1089) lety, patron český a moravský, symbol české státnosti, díky němuž si dnes nikdo nekoupil ani housku. Spor mezi bratry se v legendách primárně líčí coby spor o náboženské směřování země, mezi katolizačními snahami Václavovými a Boleslavovým lpěním na starých, pohanských zvyklostech.

Líčí se i spory politické a Václavova tendence více podkuřovat Sasku, proti emancipačním snahám Boleslavovým. Někteří historici pak tvrdí, že Václavova smrt mohla být dílem náhody, když se oba bratři potkali před kostelem a Václav se choval tak trochu jako arogantní idiot. Každopádně historie nepochybuje o tom, že se mladší z bratří, byť bratrovrah, o českou státnost zasadil a mnoho více než kníže Václav, jehož nejvýraznějším mezinárodně-politickým počinem byla porážka od saského krále Jindřicha Ptáčníka.

Možná začátek seriálu “Naše slavné prohry,” který pokračoval například husitským povstáním, Bílou horou nebo třeba Mnichovem. A každá prohra stojí kus sebevědomí a hrdosti a buduje syndrom obviňování druhých z jakýchkkoli vlastních proher. A, jak to již bývá, každá historická prohra je opředena mýty, se kterými se obtížně vyrovnáváme.

Jako si dosud myslíme, že Husité byli bojovníci za svobodu nikoli v Žižkově táboritské verzi či mezi pražskými stoupenci Jana Želivského z dnešního pohledu (i třeba z pohledu Palackého) de facto militantní fundamentalisté. Nejen proto, že Marxisté přejmenovali jejich počiny v “husitské revoluční hnutí,” se kterým nám pak léta myli mozky.

Jako se dosud o Mnichovu mluví jako o zradě, se kterou jsme nemohli nic dělat, i když bylo vcelku jasné, co, kam spěje a Československo mělo minimálně pár let na to, aby se dokázalo na německou expanzi přpravit, znajíc velmi dobře spojeneckou pacifistickou politiku. Jak nedávno napsal Jan Urban ve svém téměř brutálním textu, dalo se dělat mnohem více, nicméně o tom se příliš nemluví. Mýtus o malém národu, utlačovaném a zrazovaném ze všech stran je snazší.

Oslavy české státnosti tedy zčásti oslavy kolektivní neochoty stavět se čelem k vlastním prohrám a nedokonalostem, možná zakořeněným v kodifikaci proher slavných, historických. Sklon ke svádění viny na druhé není národní, je lidský, i když se u nás projevuje tak nějak intenzivněji, mi přijde. Už i tím, s jakým despektem se často bavíme o druhých, nezřídka naprosto neznámých lidech. Jako by vinit jiné, aniž bychom se zamýšleli nad vlastním podílem na situaci, která se nám nelíbí, bylo řešením, na které pak není třeba myslet.

Hledě na vlajky visící na druhé straně ulice, na škole a lázních, netuším, jak si spoluobčané připomínají dnešní svátek. Předpokládám, že většinově nikterak slavnostně, což je asi v pořádku, zvlášť když je ze státního svátku prodloužený víkend. Beztak o svatém Václavovi nevíme prakticky nic, jen co o něm po staletí psali jiní.

Na mě samého sedla nepatrně slavnostní nálada, živená zvláštním pocitem odhodlání. Nedat se. Nehledě na vytrvalé pokusy zevnitř společnosti podlamovat českou státnost živením negativních nálad a demoralizujícím falešným nacionalismem, hrajícím na struny ublíženosti a externalizace viny za cokoli, co se nám nelíbí. Nedat se, i když česká státnost dostává docela na frak.

Kapu zas

“...tak to máš ještě deset let do důchodu,” počítá rychle s přízvukem hovořící důchodce se špatně sedícím příčeskem, který se před chvilkou přiznal, že je rodilý Bulhar. “Devět,” opravuje ho oslovený, “ale rád budu pracovat co nejdýl, ne jako ta verbež, co se fláká a jenom bere dávky.” “Říkal mi kolega, co si taky pro dávky chodí, že než si jdou vyzvednout peníze, odložej doma zlatý řetězy, ale že je jinak jezděj Mercedesem...”

Do té doby spíše srandovní diskuse mezi dvěma chlapíky eskaluje rychle a chtě nechtě mě začíná vtahovat do děje, až si musím opakovat: “Neposlouchej, nemíchej se do toho,” jenže mé radary začínají houkat.

“Cikáni zasraný, bych je všechny nahnal do práce. Nechal bych je zametat Štúrovu ulici, svině líný, aspoň tři hodiny denně, ať makaj,” dostává se do varu připomínkou dříve Koněvovy ulice v Trnovanech, leta jeden z teplických symbolů sociální degradace, kam jsme chodívávali na Štědrý den ve dvě na dvě do hospody U dvou piv, kde se krom nás scházeli bezďáci, socky a postarší prostitutky. Nebo to bývala Marxova? Engelsova?

“Klid, klid,” říkám si, “nemá cenu se vměšovat, beztak nic nezměním.” Upřeně koukám na obrazovku telefonu a hledám hru, která mě zabaví natolik, abych nemusel poslouchat. A v hlavě stále intenzívněji vibrujjí slova klasikova: “XYZ nemůže za vaše posraný životy!” Dosadit lze cokoli, tentokrát, jak jinak, dosazujeme Cikány.

“Některý berou i dvacet tisíc. A kámoš mi říkal, že jim stát přispívá i na ledničku.” “Nemakaj, jenom berou prachy, já bych je hnal.”

Usmál jsem se a asi mi unikl nějaký zvuk! Sakra! Zásadní chyba! Všimli si? Rozhovor ztichl a já cítím několik pohledů upřených mým směrem. Panicky hledám na telefonu kulečník, hypnotizuju mobil předstíraje maximální soustředění. Pohledy neustávají, načež se mě největší bijce za práva tvrdě pracujících, jinak vcelku sympatický chlapík, zeptá: “Vy nevěříte?” Než se stačím nadechnout - koneckonců mě opravdu nenapadá, co bych měl či mohl říct, ozve se z dalších křesel duet dam, které se zatím do rozhovoru nezapojovaly: “Dyk je to pravda!”

“Třeba si o tématu nejdřív něco zjistěte ,” vypadne ze mě nakonec. Nechci se pouštět do diskuse. Ne že by diskuse hrozila. “Dyk je to pravda,” opakuje jedna z paní, “dostávají i peníze na taxíka, aby si mohli sociálku vyzvednout.” Zas mě nenapadne nic jiného než “Opravdu?”

Ale pořád jako by se očekávalo, že řeknu víc. Dobrá, nesměle opakuji omleté, že problém spočívá v chudobě a sociálním vyloučení, na kterém vydělávají podnikatelé s chudobou včetně předních politiků. Že nejde o to, jestli je člověk bílý, černý, žlutý nebo zelený, ale o to, jaké má možnosti a příležitosti. Jak je chudoba cyklická, protože, když už má člověk jednou cejch, i tu práci hledá špatně, protože mu nedůvěřují, anebo je práce špatně placená. A že máme u nás milión exekucí, které se týkají úplně všech. Hledám, lovím, jak debatu odvést od rasistických tirád, ze kterých mi krvácejí uši, někam jinam, a zjišťuji, či se alespoň zdá, že mám zastání z naprosto nečekaného směru.

Šišlající dvojice nejprve potichu, jako by vyplašeně sleduje, ale když říkám, že je těžké dostat se ze začarovaného kruhu chudoby a že práce pro chudé je špatně placená, dcera přikyvuje a nesměle zopakuje mé: “špatně placená.” I maminka v křesle přitakává, byť po druhé už nezopakuje. Mám pocit, že jsem řekl dost a zmlknu, možná se i maličko stydím, že jsem se nechal vtáhnout do nakonec banální diskuse. Bijec se naštěstí rozpovídá o sobě. Trefil jsem se, našel jsem téma, ufff...

Firma, kde pracuje, skončila a najít práci v pětapadesáti není žádná sranda. Hle, další cejch, ze kterého se zle dostává. Navíc spousta lidí dělá na černo, takže on, který platí daně a sociálku, vždy vyjde se svými dvěstěpadesáti na hodinu dráž. Viditelně ho trápí, co a jak dál, tak mu trochu podkouřím, abychom zas nesklouzli k původní litanii: “Hrůza, asi velká konkurence, co?” Než se vloží do rozhovodu Bulhar se svým: “Ale kdepak, dneska nikdo nechce pracovat, řemeslníci nejsou, to za komunismu museli pracovat všichni a jak bylo.” Jo, jo, jak bylo, nikdo neměl nic a všichni měli stejně a bylo fajn. Protože nebylo komu závidět a koho z čeho vinit. Nadávat na komanče samozřejmě šlo, ale to si zas málokdo nahlas dovolil.

Tentokrát jsem dokapal jako první a zatímco debata odplouvá směrem ke krásám komunismu, zvedám se po odpojení z křesla a s přáním hezkého dne odbelhávám. Obohacen o další vhled do kolektivní české duše v provinčním menšeměstě. Vstříc vlastnímu životu, ze kterého neviním vůbec nikoho.

Kapu

Paní sedící napravo křížem ode mě s někým telefonuje. Není těžké uhodnout o čem, protože má telefon namířený kamerou na své předloktí. I když má sluchátka a já vietnamsky neznám ani slovo. Telefonát skončí záhy a paní trpělivě čeká na konec. Pak se beze slova zvedne a odkráčí.

Chlapík proti mně přišel se mnou, ale začal o chvilku dříve. Tváří se sebejistě, ledabyle, téměř otráveně. Dává jasně najevo, že tu není poprvé, že je mazák. Jako by se ho netýkalo. Když ale zazvoní druhé sousedce telefon, usměje se a rozverně zabrouká vyzváněnící melodii.

Druhá sousedka, nalevo křížem ode mě, dává c-káním, hlasitými vzdechy a kroucením hlavy najevo, že se omlouvá za vyzvánění telefonu, který nakonec nachází v kabelce a přikládá k uchu, aby vysvětlila volající(mu), že nemůže hovořit. Volající se ale očividně stále na cosi vyptává a paní potichu a trpělivě vysvětluje. Když zavěsí, rozhlédne se s omluvným úsměvem kolem sebe, pak se zakloní v křesle a zavře oči. Než telefon zazvoní zas a celý rituál se opakuje. I s pobrukujícím sousedem.

Paní vedle mě dává c-kající protisedící shovívavým úsměvem najevo, aby si nic z vyzvánějícího telefonu nedělala. Když si myslí, že by všichni přítomní mohli poslouchat, trochu nejistě pronese: “Jsem tu dnes naposled.” Načež se ozve vyhýbavé kolektivní zamručení. Možná proto, že je dnes naposled, přišla i s asi sedmiletým vnukem, který celou dobu postává vedle babičky, srkaje Sprite, nevěda, co sám se sebou. Zůstane však zaujatě o chvilku déle a babička ho musí při odchodu popohnat udiveně vlídným "póóóď, deme," které jako by v sobě obsahovalo otázku, proč se kluk zdržel.

Uvolněné místo ihned zaplňuje její vrstevnice, jež též přišla s doprovodem. Dcerou, které bude podobně jako mně. Obě jsou téměř bez zubů, leč neustále mezi sebou něco nahlas drmolí. Asi aby zakryly rozpaky z kontaktu s okolím (a možná i z prořídlého chrupu), jedna šišlavě opakuje, co řekne druhá: “Jo, tak já si tady sednu.” “Jo, sedni si tady.” “Berle položim sem.” “Dej ty berle sem.” “Aby mi bylo pohodlně.” “Jo sedni si pohodlně a já se mezitím zeptám, jak dlouho to bude trvat.” “Jo, zeptej se, jak dlouho to bude trvat...” Sehrané jsou geniálně.

Z mé druhé strany přivezl rusky hovořící muž svou stařičkou matku na vozíku. Přesedla do křesla, které syn různě naklání, aby se jí sedělo pohodlně. Když maminku uvelebí a jde si, dle vlastních slov, sednout do auta, začne staruška cosi vysvětlovat personálu. Chvilku poslouchám a pak jak šplhounek pomůžu s překladem. Maminka neocení, překvapený personál ano. Ostatní takysedící po mně pomrkávají špetkou nedůvěry, že při odchodu z místnosti nemohu než pozdravit hřímavým “do svidanija!”

Bylo nás šest. Vlastně postupně sedm na šesti seslích. Panoptikum provinčního pohraničního města. Dvakrát týdně spolu v částečně pozměněné a na místě se měnící sestavě nesměle mlčíme. Mezi námi kmitají milé a usměvavé sestřičky a kontrolují, komu jak rychle roztok stéká do žíly, jestli se netvoří boule a na nikoho nejdou mdloby. Zapojit, zrychlit, zpomalit, odpojit, zalepit a zhruba za půl hoďky do svidanija. Two down, eight to go.

Komunální zrůda 2018

Napsal u Loun bydlící kamarád na xichtoknihu:

“Přijímám nominace do soutěže Komunální zrůda 2018.

Vhodný Kandidát by měl v předvolební agitaci použít slovo Parazit, Nadvláda Bruselu nebo Chránit hranice, migranti, geneticky, lůza, selhání všech vlád, štědrý sociální systém, normální nebo běžný lidi. Bonus je za likvidace.

Kdo bude mít komplexnější paletu, obdrží bodové hodnocení v rozmezí 1-4 robejšky

Nutnou podmínkou je kvalitně osvojená dovednost vyhledat a upozornit na původce všech potíží, dehumanizovat ho a zároveň se tvářit jako nekorektní disident a utlačovaný bílý heterosexuál.

Opět kvalitně předvedená věc může získat body, 0,1-0,9 orbánu

Severozápad bude přepočten koeficientem 0,75, aby si vůbec kdo nejni vocáď zasoutěžil”

© JČ na FB, 20. září 2018

Přišlo mi strašlivě výstižné, coby vhled do duše průměrného českého voliče. Alespoň tak, jak ho, jistě na základě vypracovaných mediálních, sociologických a nevím, jakých ještě analýz, vnímají ti, kteří se o voličskou přízeň ucházejí.

Jednou z výhod nemožnosti procházení se po okolí, je i izolace od hrůz, volajících z volebních plakátů. Z těch pár, které jsem zahlédl v Teplicích, mě asi zaujala láska k sousedům, volání po čistotě, případně izolaci špíny (předpokládám, že v kterékoli podobě, představivosti klást meze nebudeme). Některé dvojsmyslné, jiné za hranicí pochopitelnosti (opět ale: modří už vědí, a mohou si dosadit cokoli je zrovna trápí, protože i s tím dokážeme pomoci). Zatím asi vede mostecký exnáměstek jakéhosi ministerstva s volebním heslem: “Jen deratizační prostředky na tu havěť nestačí! Nulová tolerance nepřizpůsobivým.” A k tomu pár usmívajících se mladic. Rukavice jsou dole, už si na nic nehrajme. Volkischer Beobachter hadr. Navíc u nás ještě s tím imbecilním, spikleneckým mrkáním: “Jako vole, jenom vole, jako naznačim, jo, vole, mrk, mrk, však ty, vole, víš, vole, co mám na mysli, vole, ne vole?”

Vlastně ani nevím, co bych k Honzovu komenáři dopsal, přijde mi vyčerpávající. Komunální zrůda 2018 je ale pro mě i kdokoli, komu se z podobných hesel nezvedá žaludek.

Napadají mě i jiné věci. Třeba, jestli dnešní lidová politická tvořivost neamnestuje údajně nejarogantnější volební heslo v novodobé historii, se kterým přišli v roce 1996 do parlamentu Modří ptáci. Byť jejich “Dokázali jsme, že to dokážeme” možná symbolicky začalo jejich politický sešup (anglicky asi třeba “nosedive”), který pak zanedlouho potvrdil pakt mezi Zemanem a Klausem, známý pod jménem Opoziční smlouva, o němž se za sto let budou děti učit jako o začátku éry klientelismu, masové defraudace a morálního marasmu.

Dvacet let od oposmlouvy nám éterem létají zblitíhodná hesla, mířící na frustrace a pudy nejnižší. A místo toho, abychom autory hesel veřejně a hlasitě posílali do patřičných mezí, například proto, že nechceme žít ve společnosti, která kohokoli z jakéhokoli důvodu ostrakizuje, spíše spiklenecky pomrkáváme. Zatímco důležité problémy, jako je třeba neadekvátní školství, socio-ekonomický úpadek určitých lokalit (včetně mého kraje) a skupin obyvatel (včetně důchodců a svobodných matek), chudoba, sociální vyloučení, na kterých nepokrytě vydělává i mnoho politických elit (včetně poslanců, členů vlády a presidenta), nikdo systémově neřeší.

To už nakonec fakt lepší plakáty, na kterých jakýsi jouda tvrdí, že je všechno v pohodě, protože má telefon na Babiše. Andrej totiž všechno zařídí (včetně pokračující debilizace a zrůdizace veřejného prostoru).

War is peace. Freedom is slavery. Ignorance is strength.

P.S. A nakonec ještě jednou odkaz na výborný materiál na aktualne.cz o chudobě v ČR.

Černé zrcadlo a Velký Vejšin

Líbí se mi seriál Black Mirror, který zkoumá dystopické scénáře moderních trendů a vynálezů. Až na pár výjimek mě zaujala fabulace i lavírování na hraně uvěřitelnosti a aplikovatelnosti. Netuším například, do jaké míry si autoři dílu “Nosedive” (česky asi například “Sešup”), popisující společnost, kde se lidé navzájem bodují přes sociální síť, byli vědomi plánů čínských soudruhů podobné bodování zavést. Plán na zavedení Systému společenského kreditu byl koneckonců oznámen dva roky před premiérou inkriminovaného dílu a od letošího roku se prý začíná postupně rozjíždět. Včetně sankcí za nízké skóre. Vedle všudepřítomných nápisů, důležitá součást velkobratrzace Země středu, která se, dle mého, opírá ještě o jeden komponent.

Zablokovavše většinu západních sociálních sítí, nahradili je soudruzi sociálními sítěmi svými, mezi kterými dominuje WeChat, čili Weixin (čti: Vejšin), který už má přes miliardu uživatelů. Asi nejvíce připomíná Whatsapp s pár vylepšeními, a jakými. Vejšinem si můžete objednat auto (jak jinak než čínskou verzi Uberu) a hlavně jím můžete platit.

Na rozdíl od platebních karet, které uplatníte v platebním styku relativně ojediněle, má každý krám a restaurace, ba pouliční obchodníci, svůj QR-kód, který si telefonem naskenujete a pošlete prachy.

Pravda, "platba mobilem" není nic nového, i když se ve finančně konzervativní (a stále dosti negramotné) českomoravské kotlině zatím neujala. Představa, že správce / majitel / provozovatel / kontrolór sociální sítě s miliardou uživatelů má i přesný přehled tom, co si kdo kde kupuje, mě však tak nějak abstraktně děsí.

Trend je navíc zcela jasný ve prospěch mobilních plateb, čímž v realitvně dohledné době nejen prakticky zmizí hotovostní transakce, ale člověk nebude mít na vybranou, než se zavejšinovat. Předpokládám, že je jen otázkou času, než se nakupovací tendence projeví v bodech společenského kreditu. Plus za zeleninu, ovoce a zdravou výživu, mínus za chlast a cigára, dodatečné body za nákup partajní literatury, a následně na tom všem v duchu čínského kapitalismu postavíme ten správný business model, kde společenký kredit navádí k tomu, co kupovat a co nikoli. Naprosto fascinující, oder...?

War is peace. Freedom is slavery. Ignorance is strength.

Záda

Žádné drama, jen maximální pruda, ve mnoha ohledech vlastně dost banální. Mimoděčný pohyb a najednou se nehýbu, jak jsem zvyklý. Sedět a ležet můžu, stát a chodit příliš ne. Ještě že máme v teplických parcích lavičku na lavičce. Až jsem se zaradoval, že jsem našel přeci jen něco významně užitečného, co vedení města, neměnící se už téměř třicet let, udělalo. Vedení města, jež je jinak proslulé tím, že krom prodeje majetku hochštaplerům, spekulantům a mafiánům, vládne pod heslem “kdo nic nedělá, nic nezkazí,” a pak se chlubívá výborným hospodařením, protože na konci roku zbude spousta peněz, které jinak asi šlo moudře investovat. Mnoho důkazů o tom, že “moudře” existuje, ale zatím těžko pohledat. Než jsem začal registrovat lavičky. Jéééj!

Hej hou, hej hou, chodím v předklonu o holi od lavičky k lavičce a říkám si, že bych asi příliš neměl. Zároveň se potkávám s českým zdravotnictvím anno 2018 a je to zajímavé. Třeba reputace nemocnice v padesátitisícových Teplicích není příliš vysoká. Někteří dokonce vtipkují, že se tam jen chodí zemřít a raději dojíždějí do 17 km vzdáleného Ústí nad Labem. Všichni spolužáci, kteří v teplické nemocnici po vejšce začínali, už jsou dávno jinde. Máša, se kterým jsem v nemocnici byl naposledy prohlédnout v Kábulu zlomený kotník, bohužel už pět let mnohem dále, než bychom si kdokoli bývali přáli.

S nehybnou části těla, neznaje přesnou příčinu stavu potřebuji dvě relativně akutní procedury. Po několikerých telefonátech jsem se nakonec dopátral nemocničního oddělení, které může poskytnout infuzi. Nejbližší termín za měsíc. Během obtelefonovávání jsem se mj. dozvěděl, že podobnou službu poskytovávala vícerá oddělení, ale prý chybí sestry, které by dělaly. Přišlo mi roztomilé zavolat do zařízení existující k poskytnutí specifické služby a dozvědět se, že službu nemá kdo poskytnout. Trolejbus bez řidiče. Hospa bez výčepního. Lezli mu tam lidi, tak musel zavřít. Nemocnice Na mýtince. A jsme doma.

Po CTčku, jež potřebuji k potvrzení, vyloučení, popsání, směrování (nehodící se škrtněte) výhřezu plotny, jsem se zatím nepídil. Na radu povolanějších počkám na pár dalších vyšetření. Navíc když jsem sháněl CT termín pro svůj rozhašený kotník, dostal jsem nabídku za tři měsíce. Tak jsem, dnes už téměř rok starou, doktorovu žádanku přimagnetil na lednici a odjel pracovat do Iráku. Třeba teď zvládnu dva v jednom. Možná i do konce roku.

A mezitím se belhám na krátké vzdálenosti a neklesám na duchu. Letenku na Kypr jsem zrušil, práci v Sýrii nepotvrdil. Uvidíme, jak se vyvine a jak nadcházející čelní kolize s českým zdravotnictvím asi dopadne. Zas se ale upřímně těším, jak si popovídám rusky a snad i procvičím tězce nabyté základy arabštiny, aneb v našem zdravotnictví potřebujeme migranty mnohem více než v premiérském křesle.

Cedule

Zmíněná zdánlivá internacionalizace Země středu je vidět na různých nápisech, které napomínají občany a návštěvníky, jak se chovat a nechovat. Přehršel příkazů, nařízení a doporučení na každém kroku, nezřídka kontrolována lidmi, speciálně zaměstnanými za tímto účelem. Jako děžurné v ruském metru, nebo Pomocná stráž VB, i když mnohem civilnější, nenápadnější. Asi dokud se cokoli nesemele.

Na rozdíl od informací, které vám poradí, jakým autobusem či vlakem se vydat, co sníst či vypít apod., jež by jistě ocenil každý čínsky nehovořící návštěvník, většina návodu ke správnému chování funguje i v angličtině. Nedivil bych se, kdyby součástí plánu na dvojjazyčnost byl i vzkaz 99 procentům čínské populace, která anglicky nenapočítá do tří: Hle, jsme mezinárodní, otevření... Not!

Anglické překlady všudepřítomných nápisů jsou alespoň zábavné, i když ne vždy zcela srozumitelné, protože ani u nich nejde o obsah, ale o vzhled (formu). Netrvalo dlouho, než jsem začal sbírat a rád se podělím.

Multiinstrukce jsou velmi časté. Seznam věcí, které se nesmějí relativně standardní.

Chodbička byla opravdu najednou maličko strmější, ale jen maličko, přesto bylo třeba upozornit.

Trochu mi připomíná titulky k jednomu filmu, které jsem nedávno editoval. Slova jsou správně, gramatika žádná, přesto s nevelkou měrou představivosti vydedukovat lze.

Spousta nápisů lze číst jako návod k životu.

Kdo by nepřestal degenerovat a dělat koniny po přečtení následujícího?

Jdou i nápisy nabádajíci ke změně zaběhnutých obyčejů.

Aneb s čím vším se v Číně běžně chodí na procházku.

Nelze než souhlasit.

Copak asi policajti dělají ve volném čase (krom karaoke, rozumí se)...

Neméně oblíbené jsou pokusy o překlad místních názvů.

Jindy zas nevíte, co se po vás chce. Hlavně opatrně...

Akutní houpání je pro sraby.

Jinak než opatrně se drbat ani neumím...

Kdo se trefí, má za tři.

A nebojíme se být ještě více explicitní (nápis uvnitř kabinky tureckého záchoda na letišti v Šenžen).

Ležení ani lhaní není povoleno!

K cestě za duchovnem je jen jediná alternativa, aneb proč by jinak existovala cedule s nápisem "z kopce" ukazující z kopce?

Samozřejmě, že se u zákazu plivání plive, u zákazu kouření kouří, pod cedulí zakazující povalování leží atp. I k tomu ty cedule jsou, aby umožnili rebelům saturovat jejich touhu po rebélii a ostatním aby zapisovaly do podvědomí pravidla správného chování. A Velký Bratr jen tiše přihlíží.

Memento

Prvního září na vždy spjato se začátkem beslanských událostí, které dokážu vyvolat do své operační paměti během pár vteřin, a jejichž hrůzu už asi nic nepřekoná. Alespoň doufám, že ne. Čtrnáct let ode dne, kdy vypuklo několikadenní peklo, jež pro mnoho rodin nikdy neskončilo. Vzpomínáme.

Čínská antiglobalizace

Pořád nedokážu úplně uchopit, ale asi mi nejvíc rezonují paralely s osmdesátými lety v Československu. Včetně nepatrně jiné módy, která je maličko mimo. Osmdesátým se podobá i téměř totální společenská, informační a jazyková izolace. S jedním velkým rozdílem, že země s půldruhou miliardou obyvatel nikoho jiného nepotřebuje. Se socialismem či komunismem též nemá dnešní Čína příliš společného. Krom všudypřítomné symboliky. Asi žádná země by neměla kapitál na sociální jistoty pro šestinu světové populace.

Partajní propaganda sice jede dál, zatímco v zemi už dávno panuje totalitní konzumní kapitalismus. Ani vlastně není proč kverulovat: zboží je všude spousta a ve velmi dobré kvalitě. Konzument je přesycen a zároveň je mu během krmení dokola připomínáno, jak za jeho blaho může báťuška a jeho následovníci. Jako když po kulturním vystoupení v jedné putyce na scénu naběhl jakýsi politruk a něco půl hodiny horečně kázal. Zatímco většina obecenstva poklimbávala.

Aniž bych byl o tom nějak usilovně přemýšlel, automaticky jsem si asi představoval, že socio-ekonomické změny v čínské společnosti s sebou tak nějak přirozeně a samovolně přivedou i postupné otvírání a internacionalizaci. Ani náhodou. Primárně asi proto, že na rozdíl od jiných totalit, ta čínská je absolutně soběstačná a nikoho jiného nepotřebuje. Dokáže levně a rychle vyrobit cokoli, a zároveň úplně nestojí o to, aby se na její území hrnuli jiní, ať už jde o provozovatele specifických webů, aplikací, korporát, nebo třeba i turisty. I těch má Čína dost vlastních.

Země, jež je symbolem globalizace světového obchodu, a momentálně jedním z nejagresivněji expandujících světových “investorů”, je zároveň jednou s nejuzavřenějších společností na světě, kde se nenajíte, nic si nekoupíte, ani se nikam nedostanete bez online slovníků, přejíce si, aby překladač trefil alespoň polovinu toho, co se chystáte sdělit. Jen si instalovat něco jiného než google translate, protože google je vypnut. Konverzace přes obrazovku telefonu má ale něco do sebe, stejně jako třeba soutěžení s příbuznými, kdo dostane více žádostí od místních o společné foto. Též přes telefon, jak jinak. Enjoy!

Jídelníček v restauraci přes telefonní překladač - ani nevím, co jsme nakonec jedli...

Tamtamy

Dlouho jsem už nedostal. Zaručená pravda, kterou se mi kdosi snaží zatajit. Česká televize mlčí nejvíc. Asi proto je teď napsané zeleně pěti různými fonty ve čtyřech velikostech s četnými zvýrazněními a vykřičníky. Abych si všiml a pochopil, že je pravda. Pravdoucí.

Dřív jsem dostával mnohem častěji, ale pokaždé odesílatele slušně poprosil, ať už mi ty ptákoviny neposílá a nakonec se vyřadil z okruhu čtenářů tohoto specifického žánru, též zvaného “důchodcovské tamtamy.” Krmíval mě jimi i jeden příbuzný, kterého jsem měl za vzdělaného člověka, ale též nedokázal odlišit. Přeposílal mi asi nejdéle, na opakované žádosti nehledě. Pár jsem i přečetl a většinou váhal, zda se řehtat či plakat. Řehtat nad blbostmi, které jsou jiní schopni vymyslet, či plakat nad tím, že je kdokoli ochoten blbostem věřit, když i ty zdánlivě věrohodné lze snadno a rychle dohledat u téhož počítače, na kterém příjemce čte svůj tamtam. Začněte třeba ověřením zdroje a porovnejte s veřejně dostupnými seznamy ruských desinformačních serverů.

Napadlo mě na padesáté srpnové výročí, jak nám pořád Rusko nedá pokoj a zasypává nás tunami výmyslů a lží, abychom se nedokázali orientovat ve svém okolí a tíhli ke krysařům, kteří nabídnou jednoduchá, byť zcestná řešení. Nemyslím, že jsou všechny tamtamy z ruské dílny, ale nepochybuji, že v mnohých Rusko prsty má.

Už téměř před dvaceti lety jsem měl čest seznámit se s ruskou propagandistickou mašinou, která tehdy ještě primárně cílila na domácí publikum a vypouštěla různé, často navzájem protichůdné verze událostí, aby pak testovala reakce a nakonec vybrala jednu, která zafungovala nejlépe vůči vytčenému sekundárnímu cíli. Ať už jím bylo postrašit lid, propagovat politika, definovat nepřítele, glorifikovat hrdiny apod. A primárním cílem bylo zmást publikum natolik, aby se zdráhalo uvěřit verzím všem, protože “pravda bude někde uprostřed” a “všichni jsou stejní lotři.” Na principu relativizace reality fungují i tamtamy. I kdyby zněly sebepitoměji, kdo ví, jestli na šprochu něco nebude.

Kdosi mi nedávno vysvětloval, že zatímco mládež lze k mediální gramotnosti vychovávat pozitivně, na starší generaci platí negativa. U mladých prý nejvíce zabere, když je jim ukázáno, jak je důvěřování hloupostem not cool. Na starší se prý má přísně, autoritativně. Zkoušel jsem ale. Nefunguje. Tamtamy kolují dál a mě trochu mrzí, že jsem se vyřadil ze seznamu příjemců, protože bych asi raději věděl, jaké hovadiny hltají lidé kolem mě. I když se jen pomalu a s těžkým srdcem smiřuji s poznáním, že s tím pramálo udělám.

Padesát

Padesát. Nebyl jsem na světě, přesto vnímám vcelku emocionálně. I proto, že nám v lavicích vtloukali do hlavy, že okupanti jsou naši bratři na věčné časy (ale ani o vteřinu déle). I proto, že ač se okupanti nikterak nezměnili, mnoho našinců v čele s posledními dvěma presidenty k nim stále více inklinuje. Stávající president dokonce obhajuje, ba propaguje okupantovy poslední okupační eskapády.

Nejsem naivní a nemyslím si, že všichni v generaci mých rodičů byli před padesáti lety v šoku, jak se jim mění a zavírá svět. Mlčící většina si určitě ráda rychle nechala vysvětlit, jaké světlé zítřky nás čekají. Tak už to bývá. A normalizační dětství bylo nakonec prima. Měli a směli jsme totiž stejně málo jako většina ostatních a bylo nám dobře. Dotazníků a potvrzení o bezinfekčnosti též nebylo tolik, i do pyjonýra jsem nakonec vlezl, aby nebyly problémy s přihláškou na gympl, který jsem si navzdory nevoli jednoho z rodičů vytrucoval.

Už v tom osmašedesátém se asi nakonec nejvíc vzpouzela zase ta tenkrát ještě nepojmenovaná pražská kavárna, protože nesvobodě se nejvíce brání svobodní a ti, kteří mohou o nejvíc přijít. Většina je naprogramovaná, aby držela hubu a krok. Nemyslím zas zle, prostě to tak je. Sto let od vzniku Československa, sedmdesát po prosraném únoru a padesát po okupaci máme presidenta, který obdivuje okupanty a premiéra, který s okupanty vesele kolaboroval a nyní spoléhá na podporu partaje, která okupanty pozvala. A ironicky se na jejich zvolení velkou měrou podílela generace, jež by si měla pamatovat nejvíce.

Je dvacátého prvního srpna dva tisíce osmnáct. Přesně před padesáti lety vstoupila na území Československa vojska Varšavské smlouvy v čele se Sovětským svazem, aby zabránila demokratizačním procesům v zemi. Ázerbajdžánec Abdullah, co měl šašličnou v Nazrani a tenkrát seděl v jednom z tanků, to pravda viděl jinak, jak nám i při vodce vyprávíval: “My vás museli jet zachránit. Vždyť u vás lidi chtěli šukat po parcích!” Kéž by.

Pravidla

Byť jsem měl odmala problém s pravidly, jež mi nikdo nevysvětlil, do anarchisty bylo vždy daleko. Vyrůstav v systému se spoustou nesmyslných pravidel, nešlo než se často bezmocně divit a občas zkoušet, nakolik jsou některá z pravidel závazná. Včetně těch logických.

Při sledování čínských reálií se vrátila vzpomínka na chvíli, kdy jsem si uvědomil, jak byla přehršel pravidel, včetně těch méně smysluplných, důležitým taktickým prvkem k udržení totalitní moci jednou partají. Obecně se vlastně předpokládá, že se část pravidel nebude dodržovat - každý má přeci v sobě minimálně kus rebela, aneb “ševče, proč bys utíkal, kdo by se tu zpívat bál?” Aby masa důležitá pravidla dodržovala, vytvoříme mlhu z co nejvíce pravidel a budeme kontrolovat, která se smí tu a tam porušit. Necháme lid vyřádit na drobných lidských neřestech, aby na větší vylomeniny neměl chuť. Zároveň se může hodit občasné porušení pravidel viníkovi připomenout: “Soudruhu, soudruhu, vy jste kouřil ve vlaku.”

Mnohá pravidla fungováni společnosti jsou jistě dána tím, co snad lze zeširoka nazvat kulturou, staletí dotvářenými normami lidské interakce, ale kdy funguje jinak? Kdy se cíleně zavedená pravidla vžijí natolik, že jsou jako kultura vnímána? Dosud se směsí úsměvu, údivu a úleku tu a tam zaregistruji vzorec vlastního chování, jehož jediný původ dokážu vystopovat k pravidlům vytvořeným systémem, ve kterém jsem vyrostl. Systémem primárně určeným ke kontrole masy. Případně vymyšleným rodiči ke kontrole mého rostoucího, zvídavého já. Pravidla chování, jež jsem, nemysleje, vzal za normál, protože mi tak byla vtlučena do hlavy. Takhle se to přeci dělá. Toto se přeci nesmí.

Též dumám, zda systém, který, vědom si své křehkosti a nedokonalosti, cíleně necháva občany porušovat vlastní pravidla, čímž de facto upevňuje své postavení a moc, významně nedává na frak jednomu z mých profesních dogmat. Často v práci totiž vysvětluji, že důvodem nulové tolerance k porušování jakýchkoli pravidel, je nebezpečí eroze normativního rámce, ve kterém se pohybujeme. Protože jakmile se jedno pravidlo stane volitelným, implicitně se stávají volitelnými pravidla všechna, aneb kdo smí rozhodovat o tom, které pravidlo je ještě volitelné a které už ne. Proto se raději o pravidlech bavívám a měním je, než bych toleroval jejich porušování.

Ve společnosti čítající přes miliardů lidí asi nejde jinak než budovat disciplínu v oblastech, ze kterých pramení systému nejvíce nebezpečí, jako je práce, politicky-veřejný život či přístup k informacím, a nechat trochu šedé zóny tam, kde nebezpečí hrozí méně, například v pravidlech silničního provozu. Ani tady ale Čína v porovnání s jinými zeměmi zdaleka nepřipomíná země s nefungující státní správou. I tu je anarchie jen náznaková a více méně stále pod kontrolou, napřiklad četnými měřeními rychlosti, na kterých řidiči zpomalí i pod polovinu povoleného limitu. Kdyby náhodou.

Maximální zaměstnanost je dosažitená nízkými mzdami a vytvářením nepotřebných pracovních míst. A řadou nesmyslných pravdel, která přezaměstnaným dají trochu moci, ergo vlastní důležitosti. Pravidla jsou neméně důležitá pro ty, kdo mají dohlížet na jejich dodržování. Byť stále v rámci zavedené hierarchie. A chléb a hry a více konzumu. Nějak mi přijde, že funguje. Pro většinu místních. Jako fungovalo pro většinu i u nás. Minimálně do doby, než kdosi poblíž začne mít víc.

Po necelém týdnu si zatím připadám jako fascinovaný sociolog amatér na výletě v jedné z nejzajímavějších zkumavek. S šestinou obyvatel zeměkoule. Až láká přečíst si trochu teorie, jak zdejší společnost funguje směsí cukru a biče, honosné historie a vize nejsvětlejších zítřků, nesvobody duše a přesycenosti hmotnem. A spousty dalších anachronismů a symbióz. Zatím nesmírně a neuvěřitelně zajímavých.

King

Nasoukali jsme se v pěti do sedanu. Já na přední, protože jsem největší simulant. Napsal jsem do překladače: “What is your name?” a dal poslechnout řidičovi. Wang prý znamená král.

Hraje pop jak z osmdesátek a my si to valíme po dálnici šedesátkou v levém pruhu k jakémusi klášteru. Opravuji: padesátkou. Upravenými silnicemi, kde ten stříhá živý plot, ti metou krajnici, ta lopatou přehazuje vodu z louže do škarpy.

Hodně se mluví o socialismu / kapitalismu čínského typu a jeho možné aplikovatelnosti na jiné země, kde prý lidé nejsou na svobodu zralí. Třeba na Blízkém východě. Jak rychle se jen diktátorský jazyk dostává do běžného slovníku. Má porota se stále radí, jak se zatím bohužel ještě česky neříká. Jako se třeba neříká, že tato země není pro volnomyšlenkáře a pocit zvláštní, možná časem i předvídatelné hierarchie prosvítá vším.

Třeba zklamanou naštvaností hotelové recepční, jíž nadřízená nařídila napravit nepochybně nevědomky, téměř z přemíry píle vyrobenou chybu (a vrátit 200 kvajů). Nebo organizovaně chaotickým postává ím ve frontách, kde se předbíhá přidrzle i plaše zároveň, protože se nikdy neví, komu třeba šlápnete ve frontě na palec. Včetně třeba přidrzlého cizince, kterého fronty docela baví.

Jen škoda, že nikdo nemluví ani trochu anglicky. Těžko poznávat lidi kolem, když nemůžete prohodit ani pár slov. Tak se na sebe alespoň usmíváme. Občas se vyfotíme. Včera jsme dokonce s asi devítiletým klukem procvičovali barvy na jeho tričku. A na zbytek je třeba překladač v telefonu. Rang wo me zou. Let’s go. Yalla!

8/8/8 + 10

Na den před deseti lety proběhlo slavnostní zahájení Potěmkinovské volympijády a já se shodou okolností zrovna toulám říší středu. Zatímco celý svět sledoval oslavy v Pekingu, vypukla v mé oblíbené zemi válka. Putinova první mezinárodní vojenská agrese. Ani náhodou poslední. Asi i znamenala i začátek konce kdysi populárního presidenta Míši, kterého dnes nikdo nechce. 8/8/8, datum, ze kterého by měl Cimrman radost a jedno z těch, jež je třeba připomínat.

Autem

Mohammadova manželka je z Libanonu, kde spolu i chvíli bydleli, než zkoušeli štěstí v Saudské Arábii a nakonec se před pěti lety přesunuli do Jordánska. Dopoledne Moh’d pracuje jako školník na základce,odpoledne jezdí autem.

Munir pracoval čtrnáct let v Emirátech jako vedoucí údržby a zatímco teď čeká na další pracovní nabídku (Kuvajt prý vypadá slibně), jezdí autem. Nejstarší syn, Moh’d, pracuje jako ajtý inženýr, dcera Hiba je žena v domácnosti a nejmladší Salem dělá účetního v bance.

Maher nedávno dostudoval a strávil dva roky na univerzitě v Číně. Měl radost, když se dozvěděl, že se do Číny chystám koncem týdne. “Určitě zajeď do Guanžou,” řekl mi na rozloučenou.

Jusif se chce naučit pořádně anglicky. Dělal v jakési montovně, ale bylo málo práce, a tak i málo peněz. Doufá, že mu angličtina otevře nové pracovní možnosti. Hlavně prý potřebuje mluvit, k čemuž mu zatím musí sloužit občasní anglojazyční pasažéři.

Měsíc v Ammánu mě posunul od pětislovné slovní zásoby (rovně, doprava, doleva, tady, zastav) k rozhovorům, jež na mé průměrně patnáctiminutové jízdy bohatě vystačí. Ze směsi zvuků a znaků se stal logicky fungujíci a relativně srozumitelný jazyk a ohromná zábava. A mé pasažérské hodnocení v aplikaci Uber-u neomylně stoupá.

Míronoši

Rusko zveřejnilo “plán” obnovy Sýrie. Co na tom, že má s realitou pramálo společného. Nejde o realitu. Jde o to být prvním, kdo jakýkoli plán zveřejní, protože realita už dávno neexistuje. Realitu vytvářejí zprávy, jako je ta oznamující ruský plán. A je jedno, že plán je nereálný, místy dokonce nesmyslný. Protože je prozatím jediný, ergo netřeba pochybovat o tom, kdo (jediný) to myslí se Sýrií dobře. Též je třeba vytvořit dobřeznící diskurs,i když v reálu nakonec všechno bude probíhat naprosto jinak. Dávno nejde o to, co se doopravdy děje, ale o to, kdo a jak o dění informuje. A informovat Rusko umí báječně. Třeba jako už před patnácti lety, když jsme se dozvěděli z televizních zpráv o otevření největší internetové kavárny v Rusku na půdě grozněnské university. Co na tom, že ve skutečnosti tenkrát nebyla v Grozném pořádně elektřina, natož počítače. O Sýrii určitě též brzy budeme slýchat zajímavé zprávy.

Asi mě trochu děsí, nakolik je západ stále více impotentní v klíčových geopolitických otázkách. A jak toho jiní dokážou využít. Na jednu stranu je ruská schopnost vyvolat západní impotenci, ať už se jedná o Sýrii nebo třeba Ukrajinu, svým způsobem obdivuhodná, obávám se nicméně, že při pohledu na výsledky bude nakonec máloco k obdivu. Ruští (i syrští) vládci totiž bohužel nejsou příliš známí tím, že by činili rozhodnutí prospěšná jejim poddaným. Aneb těžko v ruských a sovětských dějinách hledat dobu, ve které by lidský život měl cenu groše. I proto jde ruským míronošům těžko věřit.

P.S. Toto jsem rychle načmáral jednomu novinářovi, který se mě na ruský plán zeptal:

Jaký je Váš postoj k ruskému plánu?

Ruský „plán“, dá-li se vůbec hovořit o plánu, je z mého pohledu primárně PR iniciativou, která je zejména cílena na ruské a proruské publikum, nicméně zároveň vytváří pro Rusko prostor situovat se do pozice „mírotvorce“ a konstruktivního řešitele problému. V ruské strategii v Sýrii jde o vcelku konsistentní přístup, který misí zkreslený popis situace s návrhy, jež budou pravděpodobně nepřijatelné pro další strany. Ruský „plán“ napříkad popisuje návrat uprchlíků jako téměř čistě logistické cvičení, byť náznakem zmiňuje míru destrukce v Sýrii. Nezmiňuje ale třeba například, že kromě více jak šesti miliónů uprchlíků v zahraničí, je jen uvnitř Sýrie dalších více než šest miliónů vnitřních uprchlíků, kteří se nemohou vrátit do svých domovů, a že návrat dalších statisíců z okolních zemí není v blízké době úplně reálný. Tedy minimálně za přepokladu, že si budou moci vybrat. Což z ruského „plánu“ není příliš jasné, stejně jako není jasné, jaké podmínky se pro případné navrátilce chystají.

Též například návrh na vytvoření společného koordinačního centra v Jordánsku a Libanonu zní konstruktivně, nicméně ne příliš reálně, a to nejen proto, že momentálně nejsilnější politické hnutí v Libanonu, Hisballáh, ruský spojenec v Sýrii, figuruje na seznamu mezinárodních teroristických organizací, což mimo jiné značně komplikuje vztahy mezinárodní komunity s libanonsku vládou. I když, pravda, nevíme, na čem se mohli prezidenti Trump a Putin dohodnout na summitu v Helsinkách. Stále si však troufám říct, že podobný návrh je ze standardního zásobníku: „navrhujeme neuskutečnitelné, nicméně vina za neuskutečnění bude na vás, protože my s návrhem žádný problém nemáme.“

Nejzajímavější na ruském návrhu mi asi nakonec přijde připomínka, že se na obnově Sýrie musí podílet celé mezinárodní společenství, což je třeba vnímat jako vzkaz, že někdo, a nebude to Rusko, musí obnovu Sýrie zaplatit. „Plán“ lze s trochou nadsázky považovat za vzkaz do Evropy: „Pokud nepřispějete, uprchlíci zůstanou na vašich bedrech. A my na vše dohlédneme.“

Shrnuto tedy, „plán“ má, dle mého soudu, primárně situovat Rusko do pozice země určující diskurs dalšího vývoje v Sýrii, nicméně nepopisuje skutečný rozsah problému a nedotýká se důvodů, kvůli kterým velká část uprchlíků ze země odešla. Plán též nezmiňuje, že by se lidé měli primárně vracet do svých domovů a k obnově mnohých z nich, včetně navazujícich infrastruktur a služeb budou třeba obrovské finanční prostředky a hodně času. Není nic nového, že Rusko umně využívá prostor k upevnění vlastních pozic ve chvíli, kdy je americká zahraniční politika nečitelná, a ostatní demokratické země si lámou hlavu, jak naložit se skutečností, že syrský režim Bašara Assáda, který před šesti lety odepsali coby nelegitímní, ba vražedný, má být součástí syrského řešení.

Jak se žije uprchlíkům v Jordánsku a Libanonu?

Životní podmínky většiny uprchlíků v okolních zemích kolem Sýrie se dají srovnat s podmínkami nejchudších částí obyvatelstva. Zejména v Libanonu tamní úřady významně kontrolují a omezují uprchlíkům přístup k základním službám či možnosti výdělku, což může nakonec figurovat jako významný argument k návratu do Sýrie. Nikoli proto, že doma je lépe a bezpečněji, ale proto, že se mimo domov nedají zabezpečit základní potřeby. Mezinárodní finanční podpora zároveň klesá, takže lze očekávat, že se se slábnoucí intenzitou bojů časem zvýší počty vracejících se uprchlíků. Několik příkladů jsme koneckonců již zaznamenali podél syrsko-libanonské hranice.

Důvěřují uprchlíci syrské vládě? Dle ruských informací se téměř všichni chtějí ihned vrátit?

Většina uprchlíků kdekoli na světě se chce vrátit domů, většina z nich ale utekla před vládním režimem, který dle všeho zůstává u moci. S postupem času sice politické a náboženské antipatie otupují, a při rozhodování, zda a kdy se vrátit primárně figurují argumenty bezpečnostní a materiální, včetně přístupu ke zdravotnictví, školství či existence pracovních příležitostí. I když se očekává ještě několik významých vojenských ofenziv, dlouhodobě největší bezpečnostní riziko, rusko-syrské letecké útoky, postupně zmizí, což může motivovat řadu uprchlíků k návratu domů. Zároveň je ale potřeba, aby i syrská vláda jasně deklarovala, že o návrat uprchlíků stojí, avšak zatím spíše slýcháme opak. Například když čelný syrský vojenský představitel označil uprchlíky za zrádce a vyhrožoval jim při návratu smrtí, nebo když syrská vláda v dubnu schválila zákon, kterým de facto znárodňuje majetek uprchlíků, kteří se do třiceti dnů nepřihlásí na příslušném úřadě. Zároveň nemáme informace o tom, že by se jakkoli změnily praktiky zadržování osob se skutečnými či domnělými protivládními názory. Pouhá shoda příjmení s aktivním členem protiassádovské opozice může být dosud vstupenkou do syrské věznice.

Samozřejmě neznám pocity všech syrských uprchlíků, nicméně je jasné, že aby mohlo dojít k trvalému návratu uprchlíků do jejich domovů, je kromě peněz na rekonstrukci a obnovu infrastruktury a služeb, též třeba jasných kroků směrem k národnímu usmíření ze strany syrské vlády, včetně odpovídajícího legislativního rámce, který jasně deklaruje svobodu slova, amnestii za účast v protivládních demonstrací atp. A na to může být ještě příliš brzy, mj. i proto, že konflikt neskončil.

Z tisku

Čtvrteční ammánské ráno a škola začíná o hodinu později, tak pročítám zprávy. Právě zaujaly dvě, které si chci zapamatovat:

1) Agrofertu loni přitekly rekordní dotace, a to víc než dvě miliardy korun. Na dani z příjmů přitom koncern zaplatil necelých 740 milionů. A Andrej Jánošík je nadále nejpopulárnějším politikem v zemi.

2) President Zeman kritizoval rozhodnutí Nejvyššího soudu v kauze H-System, načež mu právní zástupkyně poškozených připomněla: “Miloš Zeman dělá jako by s kauzou neměl nic společného. Část peněz vylákaných podvodem od klientů přitom končila v pokladně ČSSD v době, kdy byl předsedou. Spojkou mezi ČSSD a H-Systemem byl Zemanův poradce Vladimír Šlouf.” A Miloš Zeman je nadále nejoblíbenějším presidentem v zemi.

Přišlo mi, že takhle pospolu zprávy hezky vypovídají o stavu věcí veřejných na té naší hroudě.

Ve škamnech

Asi po dvou desítkách let jsem se vrátil jsem do školních škamen. První tříhodinová hodina mě hodně bavila, druhá, čtyřhodinová, méně. Uvidíme, jak se povede zítra. Zaplaceny mám zatím dva týdny, během kterých se rozhodnu, jak co nejrozuměji naložit s omezeným zbývajícím časem, abych měl pocit, že jsem se alespoň něco naučil. Pomalu začínám číst, čtenému nerozuměje, a láduji frázi za frází. Dopoledne čtyři hoďky ve škole, odpoledne pár hodin domacích úkolů, které mi nemá kdo zkontrolovat a podepsat. Ana badros 3arabii.

RIP

“Petříku, Petříku, slovo je vyjádřením myšlenky. Abyste něco mohl napsat, musíte si nejdřív něco myslet,” řekla mi paní docentka nad prvním nástřelem mé diplomky, na který čekala téměř dva roky. “Začněte znova.” Retrospektivně šlo o jeden z určujících momentů v mém životě, mnohem důležitější, než bych si tenkrát uvědomoval.

V ono lednové dopoledne roku 2000 jsem jemně v šoku viděl jen fatalitu možnosti nedostudování. Po dvou letech poflakování jsem totiž na odevzdání práce měl pouhé dva měsíce. A najednou i o šedesát stran textu méně. Rychle mi došlo, že kdyby paní docentka nechtěla, abych dodělal, neztrácela by čas, a že její zpětná vazba, doplněná dvěma stranami na psacím stroji psaných komentářů, měla být motivací. Kolikrát jsem pak od té doby byl v situaci, kdy jsem musel komusi říci, že buď vše změní, nebo mají jít jinam, a pak sledoval, zda se rozhodnou rezignovat nebo zabojovat a dokázat mi, že jsem se mýlil.

Po letech teoretické průpravy na dvou různých literárních oborech, byly dva měsíce přepisování diplomky totální školou psaní. Pravda, přečetl jsem si opět po letech vloni a jasně viděl psaní studentské, ale stále nějak dávalo smysl. Výše psaná slova paní docentky jsem od té doby opakoval x-krát jiným v rámci vlastní redaktorské práce. A šéf humanitární mise je nezřídka redaktorem, zvlášť když má vaše organizace ambice se neustále k čemusi vyjadřovat.

Většina z nás, studentů severských literatur, měla k paní docentce dvojaký vztah. Na jedné straně respekt k jejím znalostem a třeba i k trpělivosti, se kterou se ony znalosti pokoušela předávat dál. Na straně druhé téměř strach z její předvídatelné nepředvídatelnosti a zdánlivé náladovosti. Několik spolužáků se nakonec rozhodlo zkusit štěstí jinde. Mně došlo vlastně relativně pozdě, že se paní docentka jen dávno rozhodla na nic nehrát, což se právě projevovalo v občasné zdánlivé obhroublosti či nekorektnosti. Třeba i při vyčazení půlkrabičky cigaret během jedné hodiny či zkoušky. Nebo když si téměř škodolibě užívala, jak se jí někteří studenti bojí. Nešlo o ego, prostě nepovažovala za svůj problém, který není třeba řešit, protože je dost jiných problémů i tak. Když na jakési nordistické konferenci kolegové z Brna vystoupili s příspěvkem na téma překladů paní docentky, znechuceně si šla ven zapálit, že nebude tratit čas posloucháním hloupostí.

Též se vybavuje příhoda, kdy jsem hrdinsky přelouskal jednu islandskou ságu ve staroseverštině a napsal o ní práci s odkazem na zdroje v pěti různých jazycích. Připadal jsem si strašlivě akademicky, leč její první otázka byla, proč jsem nečetl česky. Nešlo totiž o formu, ale o obsah. Naštěstí jsem měl pádný argument - jediný český překlad dané ságy si kdosi vypůjčil o několik měsíců dříve. Nedivil bych se, kdyby to bývala byla právě paní docentka.

Petřík nakonec diplomku přepsal a dostal za jedna. Nedávno jsem kdesi našel posudek paní docentky a měl ze sebe i trochu radost. A třeba měla tenkrát trochu radost i ona, i když je jedno. Krom paní docentky mám hrst dalších pedagogů, kteří mě silně ovlivnili, ale s nikým jsem asi neměl tak intenzívní vztah, jako s ní. V dobrém i ve zlém. Na nikoho si nevzpomu stejně často jako na ni.

Dnes jsem se dozvěděl, že doc. Helena Kadečková ve věku 85 let v sobotu zemřela. Upřímný hluboký obdiv a čest její památce.

Český bulvár (krávy, idioti, pablbové)

Relativně nedávno jsem si začal cíleně všímat, jak často v češtině používáme vyhranění, či přímo invektivy k popisu cizího člověka, či známého, se kterým nesouhlasíme. Pláclo mě přes uši poprvé před více lety, když jsem po dlouhém pobytu v zahraničí na vídeňském letišti zaslechl češtinu. Vesměs mívám v podobných situtací tendenci předstírat hluchoněmost, ale skupinka rozjařených turistů se odkudsi vracela domů a hýkala nepatrně hlasitěji, než bylo třeba. Jakákoli reference k osobě mimo jejich bujarý kroužek byla slovy debil, (pa)blb, idiot, kráva a další podobné, s přibývajícím alkoholem méně povzbudivé lichotky. “A pamatuješ toho debila, co jsme si od něj půjčili ten skůtr?”

V poslední době se mi vrací víc a možná jsem i maličko v šoku z toho, jak je hojné, jak málo jsem si všímal i z toho, že asi sám budu mít máslo na hlavě. Možná se vyostřuje všeobecným hroubnutím veřejného prostoru a, připadá mi, rostoucí nechutí přijímat odpovědnost za vlastní rozhodnutí, ergo potřebu vinit jiné z vlastní nedokonalosti.

Zase mě bouchlo na letišti a opět ve Vídni, kde jsem měl jen necelou hodinu na přestup, tak jsem příliš nelelkoval a relativně rychle doše k východu A20. Jen relativně rychle: Když jsem viděl, že stíhám v pohodě, dal jsem si teplý nápoj a bagetu. V kavárně, kde seděla trojice krajanů, viditelně se vracejících ze služební cesty. Na rozdíl ode mě si dávali na čas, takže jsem je opět viděl až asi za půl hodiny v autobuse, který vezl od východu k letadlu: “Co měla ta kráva za problém?” zeptala se paní svých dvou kolegů s odkazem na milou asi slečnu ještě, co od přepážky svolávala pozdě příchozí. “Vždyť jsme to stihli.” “Blbá černoška,” opáčil její kolega. Utřel jsem si kapku potu, která mi v zaplněném autobuse po patnáctiminutovém čekání na tři zpožděné cestující stékala po spánku. Rozhovor pokračoval, víceméně šlo tedy o monolog, kde dáma hovoří, jeden z kolegů horlivě kvituje a třetí se nezajímá, nudí, nebo možná i nepatrně rdí nad kvalitou mluvy zbytku. Za sedm minut jízdy se milá paní zmínila o třech debilech, dvou idiotech, jedné pindě, a jedné krávě. Možná jich bylo míň a někteří z dáminých oblíbenců si vysloužili více titulů. Těžko říct, když mezi zmíněnými viditelně nebyla jediná normální lidská bytost.

A všímám si víc. Když nenadáváme lidem, kteří vypadají nebo se chovají jinak, něco jiného si myslí, případně jen dělají svou práci, která nám neimponujeme, hodnotíme. Více negativně než pozitivně. Žijeme v bulváru, jehož primární podstatou je utvrzovat se v tom, že ostatní jsou hloupější a neschopnější než my, abychom se alespoň na chvilku mohli cítit důležitě. Sami si pak bulvár vytváříme znevažováním a urážkami jiných.

Rozumím asi deseti jazykům a nejsem si vědom, že by v jednom z nich lidé o sobě navzájem hovořili podobně přezíravě, jako umíme po našemu. Jako bychom se i v naprosto nedůležité konverzaci potřebovali maličko povýšit, získat pocit morální nadřazenosti, aniž bychom si připouštěli, že tím tak nějak kodifikujeme vlastní mravy. A že čím jsou podobné invektivy přijatelnější pro nás, budou i pro ostatní. Včetně chvil, kdy se budou bavit o nás. Kdo to říká, ten to je. Kráva, idiot, pablb. C’est moi.

Dnes

Dvacátého sedmého června si připomínáme Den obětí komunistického režimu a včera večer k uctění památky popravených po Vltavě plulo 248 lampiónů. Dvacátého sedmého června devatenáct set padesát byli na Pankráci pověšeni Milada Horáková, Jan Buchal, Ondřej Pecl a Záviš Kalandra.

Dvacátého sedmého června dva tisíce osmnáct jmenuje president republiky premiérem soudem ztvrzeného estébáckého práskače, jenž bude vládnout s podporou komančů, již se hrdě hlásí k odkazu Komunistické strany Česlovenska, včetně základních tezí marxismu-leninismu, jako je třídní boj a diktatura proletariátu. K odkazu režimu, jenž byl zákonem této země odsouzen coby protiprávní a zavrženíhodný.

Krom zmíněného počtu popravených, mezi kterými byla jediná žena, zemřelo asi osm tisíc lidí ve věznicích, k nuceným pracím ve speciálních táborech bylo bez soudu posláno dvacet dva tisíc lidí a k trestu odnětí svobody z politických důvodů odsouzeno přes dvěstě tisíc. Mezi nima i Josef a Jan Kostohryzové. První na doživotí, druhý na šestnáct let. První za své názory, druhý za pilotování letadel za druhé světové a částečně kvůli stejnému příjmení s prvním.

Je mimo mé chápání, že může kdokoli obhajovat komunistický režim, ať už v něm prožil jakkoli veselé roky. Že se může radovat z toho, že komunistický práskač řídí naší vládu s podporou polovzdělanců, kteří při vzpomínkách na doby totalitní diktatury mají vlhké sny. Neexistuje žádný argument na světě, který by toto dokázal obhájit. Ani přiblble oblíbené “tenkrát byla jiná doba” anebo “ale vždyť je to prašť jako uhoď.” Fakt?

Největší obětí komunistického režimu je nakonec ztracená schopnost a ochota kriticky zkoumat vlastní okolí, a nicotná (sebe)úcta a (sebe)důvěra, která postihla milióny. Čtyřicet let jsme se tu v lepším případě starali jen o sebe (navíc kdo nekrade, okrádá rodinu), v horším případě, jako pan premiér, jeden na druhého práskali. “Ahoj lidi” když se koukáme a “nazdar debilové” když se nikdo nedívá. Necelé tři desetiletí poté, co šla komančská chátra od válu, se zadními dveřmi díky moci- a prachůchtivému práskačovi vrací. V den, přípomínající oběti režimu, jemuž kdysi věrně sloužil. Dojemná symbolika. Ač mírně depresivní, že to asi vadí jen marginální menšině.

Je dvacátého sedmého června a zásluhou paní Čermínové a dalších má pan Kozel na svém domě na Hluboké alespoň pamětní desku. Vzpomínat je sakra třeba, zejména ve dnech jako je ten dnešní.

No comment

Dokola mám nutkání komentovat dění na české politické scéně, velmi dobře věda, že to nemá žádný smysl. Nutkání ponejvíce pramení z opakovaného zděšení z konání hlavních protagonistů, které navíc bledne před zděšením, že kdokoli může promenádě nejodpornějších lidských vlastností důvěřovat, ba je dokonce volit. Zeman, Bureš, mladší Klaus, kde jsme tohle vzali? Senilní narcis, mafián, sociopat. Představitelé elity národa, který asi momentálně na nic lepšího nemá.

Mám nutkání komentovat, protože mi osud země na rozdíl od výše zmíněných není lhostejný. Ale komentovat nemá smysl, protože argumenty ani fakta nikoho nezajímají. Fandíme podle dresu a hlavní je nandat to těm, kteří nám jsou z nějakého důvodu nesympatičtí. Abychom se vykřičeli z vlastních mindráků. Protože život není sranda a můžou za to nesympatičtí idioti.

Chce se komentovat, ale intuitivně cítím, že bude lepší přepnout na jiný kanál a český politický brčálník přestat sledovat. S tím, že jde má oblíbená země činy a nečiny nejoblíbenějších politiků do kytek, beztak nic nenadělám.

Teplákovice

Nedávno zveřejněnému žebříčku kvality života ve statutárních obcích s rozšířenou působností vévodí Říčany. Teplice se choulí na parádním 194. místě. Z 206 hodnocených. Primárně asi proto, že radnice, po dvě desetiletí vedená komiky z ODS v čele s bijcem za práva kuřáků, nic nedělá. Dle hesla, že kdo nic nedělá, nic nezkazí. Nemyslím si, že se v Teplákovicích žije nějak strašlivě, ale vedení města bych asi na pivo nepozval. Na rozdíl třeba od říčanského starosty, který je původem z Teplákovic. Alespoň taková cena útěchy tedy.

Vladařovy trencle

President svolal tiskovou konferenci, aby spálil na hradě trenýrky, které mu umělci pověsili na střechu. Přemítám, jak okomentovat vrtoch nemocného vladaře, který dávno ničemu a nikomu nevládne, jen se obklopil houfem vypočítavých šašků, kteří se snaží vytěžit z vladařova pomatení co nejvíce, dokud ještě jde. Asi jen že vladař byl nahý mnohem dříve, než spálil své rudé trencle. Jakkoli se masa zdráhá to vidět.

WC

Začíná fotbalové mistrovství. Při tom předešlém jsem přesídlil do Jordánska. Před letošním jsem vypadl z Iráku. Letos hostí Rusko, takže další příležitost k demonstraci vlastní vsjemogučesti za potlesku celého světa, protože fotbal je jako náboženství a je jedno, kdo zrovna káže. Skupina symbolické smrti v Grozném a na úvod turnaje zápas dvou z nejhorších diktatur světa. Prý komu budu fandit. Asi Saudům - ti si alespoň nehrají na normalitu. Domácí navíc budou mít svých fanoušků dostatek.

Microsoft

Chce po mě, abych byl legální. Chce po mě, abych si obnovil předplatné. Zkusil jsem zatím asi desetkrát a ani jednou neuspěl. A nápovědu na webu nenašel, i proto, že nemám hodiny času na to, abych brousil internetem a hledal, jak problém vyřešit. Nepamatuji si, že by kdy cosi bylo takto obtížné koupit. Krom hajzlpapíru v osmdesátých letech. Podobnost čistě náhodná.

Urdun

Jordánsku se nikdy ekonomicky nijak zvlášť nedařilo. Nemá dost vody, natož ropu, navíc téměř od svého vzniku hostí v opakovaných vlnách deseti a statisíce uprchlíků z konfliktů z vedlejších zemí. Syrskou válkou a rozmachem islamistů do Iráku přišlo i o největší nedávné zdroje příjmu: Regionální obchod se téměř rozpadl a turismus je kdesi na desetině toho, čím býval, když trasa Káhira-Ammán (Petra)-Damašek vévodila seznamům „exotických“ dovolených. Není proto divu, že Jordánsko momentálně primárně žije z mezinárodní pomoci, úvěrů a půjček. A pokud ne největší, jistě jeden z největších věřitelů před dvěma lety jasně podmínil svou podporu daňovou reformou.

Zvláštní situace. Jordánský daňový systém je trochu směšný, protože vybírá opravdu mizerné peníze v duchu nejlepších blízkovýchodních tradic, kde stát či vladyka je vnímán jako opečovatel, který málo bere a málo dává, zároveň ale nechává vydělat jen svým věrným, zatímco většinu drží svou libovůlí jen tak tak nad vodou. Kdo je zaneprázdněn hledáním zdrojů příjmu, nezlobí. Jordánsko se nicméně relativně rychle modernizuje. Soukromý sektor, před pár dekádami ještě de facto nulový, roste úměrně s tím, jak klesá závislost na státu, coby primárním zaměstnavateli v zemi (jímž jordánský stát stále tedy je, jen výrazně méně než na konci minulého století). Je vlastně logické, že by mělo dojít i na daňovou reformu, která Jordánsko posune takzvaně západním směrem. Jenže.

Nelze se ubránit myšlence, že se chlapci (a dívky) z Mezinárodního měnového fondu asi přepočítali. Nejen že zapomněli na to, že zvyšovat ve stagnující a regresivní ekonomice cenu práce navýšením daní s velkou pravděpodobností nic dobrého nepřinese, naopak povede k další nezaměstannosti, stagnaci, případně nárůstu ilegální zaměstnanosti. I když dnešní Jordánsko nepochybně potřebuje diversifikovat zdroje příjmu, včetně příjmů pramenících z daní, plošné zvyšování daní asi nebude tou nejlepší strategií, protože s největší pravděpodobností povede opačným směrem. Si myslím já, totální antiekonom. Jordánsko nicméně slíbilo a za již obdržený peníz musí cosi dodržet. Faust hadr.

Do probíhajících protivládních demonstrací, ve kterých velká část poslanců parlamentu horlivě ujišťuje, že pro návrh zákona hlasovat nebudou, odvolal dosud vcelku nezúčastněný král jordánského premiéra. Kdo zná jen trochu Jordánsko, ví, že v tamní hierarchii moci parlament žádnou nemá, vláda v čele s králem jmenovaným premiérem má na starosti čistou exekutivu, zatímco veškerá legislativa i část exekutivy a soudní moci je vykonávána v královském paláci. Král však od začátku demonstrací držel svého oblíbeného bobříka, načež nahradil jednoho premiéra druhým. A jakým.

Omar Razzaz je jeden z nejinteligentnějších lidí a nejpokornějších politiků, jež jsem měl tu čest v Jordánsku potkat. Do Jordánska se vrátil vloni po dlouhém působení ve Světové bance, když byl jmenován ministrem školství. O jeho jmenování ministrem jsem se vlastně dozvěděl náhodou od jeho ženy. Představuji si, že Razzazovým úkolem je uchlácholit protestující, protože má mezi veřejností vysoký kredit, a vysvětlit hochům a dámám z IMF a dalších institucí, že jejich očekávání a požadavky jsou naivní a nerealistická, nicméně Jordánsko dokáže dosáhnout stejných cílů (čti: snížení závislosti na externí pomoci) i jinak. Vlastně toto píšu se smíšenými pocity: Moc si přeju, aby Jordánsko prosperovalo, a aby Razzaz mohl splnit svůj úkol, ale oba to budou mít zatraceně těžké. Vesměs nikoli vlastní vinou.