V Pankisi a dál

Dlouho jsem kamarádům z Achmety sliboval, že je do svého odjezdu přijedu navštívit a společně vyrazíme do Pankisi. Nakonec vyšlo až den před mým finálním odletem z Gruzie. Chvilka v Duisi, chvilka v Cinubani, bývalém sídle čečenských bojeviků v čele s Ruslanem Gelajevem, pak nahoru údolím až k horní části Chadorské vodní elektrárny. Cestou si povídáme o všem možném, i o tom, jak se Pankisi islamizuje – nejednoho bradáče bez kníru a s kalhotama v ponožkách koneckonců potkáme cestou – jak Kistínci odjíždějí válčit do Sýrie, jak si jeden z nich s sebou vzal i syna-čtvrťáka, aby se učil řemeslu, jak jim za to pěkně platí, i jak Kistínské ženy argumentují tím, že když Gruzie může posílat své vojáky do Afghánistánu, proč by ony nemohly posílat válčit své muže a syny.

Nejvíc se ale bavíme o životě vůbec, o tom, co bylo, včetně organizace, kterou právě zavíráme, i o tom, co bude. Cestou se stavíme na poli u Besových rodičů, kteří mají kousek od Matani asi tři hektary vinohradu, na kterém denně makají. Dáme s nimi symbolicky oběd, zasmějeme se, že zatímco jsem každý rok jezdil k někomu na vinobraní, matanskému vinohradu jsem se prý vyhýbal, protože tam je hodně práce. Pak už ale zpět do Achmety, kde čeká opravdová supra (gruzínská hostina), má poslední - alespoň prozatím. Maličko se Besovi zvrhla, protože najednou byla tak nějak příliš emotivní, stejně jako radost Cialy, mámy jednoho z kamarádů, když jsem se pak cestou do Tbilisi stavil, abych se rozloučil.

Nejeden cizinec si tu a tam utahuje z téměř iracionální lásky Gruzínů ke své zemi. Projevuje se tu mytologizací vlastní historie (ba i současnosti), tu roztomile zaslepeným patriotismem, tu iracionálním zesměšňováním cizích sportovců, tu třeba i letadlem zpívajícím cestou do Tbilisi melancholické národní písně. Když na to přijde, Gruzín potvrdí, že jakkoli se mu líbí cestovat, vždy se strašlivě těší domů. Chápu. Jestli něco, dnešní výlet mě jen utvrdil v touze též se do této země vracet. Prozatím ale: Nachvamdis, Saqartvelo, didi madloba, droebit!

Rahman z Kapisy II

Před necelými šesti lety jsem ho přejmenoval na Rahmana, abych mohl napsat mimo jiné i o jeho nešťastné lásce. Když jsem půldruhého roku poté odjížděl nebylo to s ním, říkejme mu třeba dále Rahman, už tak zlé. V létě 2011 jsem nakonec dostal i pozvánku na svatbu, kterou jsem musel vypustit. Neměl jsem příliš čas vymýšlet, jak v Gruzii nabýt afghánské vízum. Nic neměnilo na tom, že jsem měl za Rahmana radost, a to nejen proto, že jeho nová žena, která u nás též pracovala, byla i krásná i inteligentní i skromná, kombinace, která se prý hned tak nevidí. Prostě výborný pár.

Jen kdyby žena nebyla psychicky labilní a nakonec se jí nepodařilo na třetí pokus oběsit. Stalo se necelý rok po svatbě, kdy jsem Rahmanův život sledoval dál vlastně už jen přes velkého bratra xichtoknihu a z nahodilých zpráv od společných známých. Tak jsem i po nějaké době uviděl i Rahmanův vzkaz „už jsem venku z vězení, díky všem za podporu.“ Před měsícem jsem byl na pár neděl v Kábulu a o víkendu jsme s Rahmanem a jiným kamarádem zašli na oběd do Interkontintálu, jehož jméno zní honosně už od dob sovětské okupace. Tam jsem se nakonec dozvěděl i celý příběh.

O tom, jak ji Rahman dvakrát našel včas, ale potřetí se seběhlo moc rychle. O tom, jak jí prosil, že udělá cokoli i se rozvede, jen aby s tím přestala a byla šťastná. O tom, jak s jejím otcem společně plakali, načež se objevil její strýc a obvinil Rahmana z vraždy. O tom, jak ho následně obvinil i prokurátor a nabídl, že trest smaže za dva a půl tisíce dolarů. O tom, jak se cena za zproštění vymyšlené viny zvyšovala, když bohatý strýc začal licitovat a připlácet. O tom, jak Rahman skončil bez důkazů dvakrát ve vězení, pokaždé nakonec s osvobozujícím rozsudkem, než se strýc odvolal k vyšší instanci. O tom, jak celá peripetie dosud Rahmana stála 55 tisíc dolarů na úplatcích a ještě asi osm zbývá. O tom, jak se široká rodina skládá, zastavila nemovitosti, prodala cennosti, aby Rahman nakonec nebyl odsouzen. Atakdál. Dnes jsem se na xichtoknize konečně dočetl, že je Rahman 21 měsíců po smrtii ženy ze všeho venku a mám upřímnou radost.

Vzpomněl jsem si, jak u francouzské pekárny v Karte Char před naším zaparkovaným autem dostal asi desetiletý kluk epileptický záchvat. Všichni místní od něj rychle odběhli ve směsi opovržení a znechucení, jen norský kolega, jenž si ho všiml první, přiskočil, aby pootočil a zabránil udušení. Jakmile se kluk vzpamatoval, bylo vidět, jak strašlivě se za svůj záchvat stydí. Když mi Rahman popisoval manželčiny stavy a symptomy, přistály na mysl vzpomínky nejen na kluka, ale i na kamarády s klinickými depresemi, z nichž už to někteří též zabalili. V Afghánistánu, kde klinická psychologie ani psychiatrie prakticky nefunguje, asi, chudák, neměla šanci. Snad tu šanci teď dál bude mít alespoň Rahman.

Baliči

Mám sbaleno a po drobných peripetiích (a různých razítkách) se mi nakonec i podařilo předat své šmotky firmě zvané DHL, která prý těch 170kg za pár dní dopraví do teplického bezpečí. Dokonce i ministerstvo kultury potvrdilo, že z Kábulu dovezené afghánské koberce nepředstavují gruzínskou kulturní památku. Smím ale vyvézt pouze jedním směrem.

Neznám více stresující činnost než balení - i k zubaři si v porovnání chodím odpočinout jako třeba dnes - takže jsem byl rád, že mám z krku. Rozbalovat mi jde, i když je mi jasné, že i na příjmu bude DHL trochu zmatkovat kvůli clu. Navečer jsem došel domů, abych předal byt majitelce, a zjistil, že mi paní na uklízení vybílila jeden pokoj. Proběhlo asi tak, že jsem jí v něm nechal různé věci, které se mi nehodí či nevejdou, že si je má vzít, jesti chce. Ona se ptala „tohle taky?“ ukazujíce na nábytek a já jí odkývával, domnívav se, že ukazuje na předměty. Alespoň takto si to vysvětluji. Nu snad vrátí alespoň postele. Hlavně aby to vše nebylo příliš jednoduché.

MDŽ

Tolik zvláštních vzpomínek. Třeba na mou oblíbenou, x-krát připomínanou rozhlasovou anketu z poloviny devadesátých, ve které se redaktor ptal, zda by měl být osmý březen znovu státním svátkem. Muži unisono odpovídali, jak je svátek důležitou příležitostí připomenout ženám, že je strašně milujeme, poděkovat, zastavit se, ocenit atakdál. I ženská odpověď byla překvapivě jednotná: Ani náhodou, jen další důvod beztrestně se ožrat a zamáznout to kytkou.

Jiná vzpomínka je na besídku ve státním podniku Silnice v Dubí, kde jsme odehráli prvního samostantého meloucha. Za chlebíčky. Kája zahrál Bacha, Honza Moulina, Jíla už nevím co, ale určitě mu to šlo, já taky cosi ušmudlal, do toho pár písní a program končí, kdopak by si nevzpomněl, Valčíkem na rozloučenou v aranži pro čtyři kytary. A nakonec ty chlebíčky v zákulisí za doznívajícího potlesku rozněžněného ženského publika. Mohlo nám být tak 12-13. Chlebíčky v Silnicích je pro některé z nás dodnes pojem.

Též jsem si vzpomněl na nynějšího, nikým nevoleného čečenského presidenta, který, tenkrát ještě v oblíbené teplákové soupravě coby šéf ochranky, jež spíše připomínala komando smrti, vystavil polonahou mrtvolu právě zabitého, jediného demokraticky zvoleného čečenského presidenta s tím, že ho dává ženám k jejich svátku.

Vybavil se mi i první Mejdan Drsnejch Žen před nějakými dvaceti lety, ze kterého si nevíc pamatuju Martinovy strašlivě zelené šaty, i to, že se celý večer ošíval, protože ho svrběl oholený dekolt a nohy.

Nakonec vytanula i vzpomínka na ruský Den mužů, který připadá na bývalý Den Rudé Armády, což je, nikoli shodou okolností, i den deportace kavkazských národů do Střední Asie. Na MDŽ jsme v nazraňském kanclu koupili ženám květiny a bonbóny a oni nám na Den obránců vlasti uspořádaly dárkovou tombolu, jež jsem se odmítl zůčastnit s tím, že Den Rudé Armády, ani výročí pokudu o vajnašskou genocidu se mi moc slavit nechce. I když mi patetické proslovy dávno nevadí, naopak mi přijdou veselé. Мы вас любим, мы вас уважаем, самые красивие на свете...!

Dnes se v Tbilisi na každém rohu prodávají květiny, muži při příchodu do krámu hlasitě popřejí všem ženám (protože za pultem bývají stále vesměs ženy), navíc je sobota, takže sváteční náladu kazí jen deštík a zahraniční zprávy. Co tedy popřát (nejen kavkazským) ženám na závěr? Třeba aby vás ten váš nemlátil ani zbylých 364 dní v roce.

25.2.

Jedno výročí, keré je třeba připomínat donekonečna. Den, kdy naše země udělala za pár hodin tisíc kroků zpět. Připomínka, že zlo zlem nevymýtíš, že vládce je třeba kontrolovat, ať už se tváří a oblékají jakkoli, že dav v panice hledá útočiště u těch, kteří nabízejí snadná řešení. Že se v krizi nejlépe daří všelijaké lůze.

Ať si kdo chce prahne po dobách minulých, kdy nikdo neměl nic, a proto nikdo nikomu nezáviděl. Já spíše vzpomenu na komančské oběti, mezi nimiž je i dědův bratranec, Josef, který byl odsouzen na doživotí. Dědův bratr, Jan, jediný československý bombardovací letec vyznamenaný královským Řádem za vynikající službu (DSO), zas dostal šestnáct let. V Česku ho nikdo nezná, v Anglii je dosud považován za hrdinu. Doma holt nikdo nebývá prorokem. V Mindrákově tím méně.

Majdan

Žádný civilizovaný politik nemá právo poslat armádu na obyvatele vlastní země a kdo pošle, je vrah, osobně zodpovědný za každou smrt, kterou armáda způsobí. Slava Ukraini.

Zub (času)

Málo se ví, že při častém otevírání pivních lahví zuby (7. pád plurál) vám nejdřív odejdou dolní šestky. Stoličky. Kdyby věděli tvůrci známého filmu, dali by velrybě basu piv. Kdybych věděl před 25 lety já, možná bych měl obě šestky dosud celé. Ano, ano, zlámal jsem někdy ve třeťáku na gymplu, bylo po revoluci a smělo se vše. I si beztrestně ničit chrup. Jedna šestka zmizela záhy na smetišti dějin, druhou léta poté zachránila pražská zubařka (rdím se při vzpomínce, jak dlouho jsem váhal jít si nechat spravit).

Zmizelá šestka brnkala už tři roky na nerv mé tbiliské zubařce, ke které vyrazím zhruba jednou za půl roku. Že prý si mám nechat dát implantát, protože dlouhodobě mi díra zkazí i jiné části chrupu, říkala mi vždy. Nepochybuji, že si mě mnohem dříve pamatovala podle chybějící šestky než dle xichtu. Avizovaných šest měsíců s implantátem, prý aby se chytl, než se dodělá nový zub, mi vzhledem k neustálým toulkám ale nepřipadalo reálné – navíc komu by se chtělo po půlhodinovém sezení s otevřenou tlamou začít dojednávat další podobně potupný zážitek, když už jsme si na sebe s prolukou dávno zvykli. Zubařčino nápadné naznačování vyvrcholilo před třemi týdny, když jsem byl opravit plombu a ona si na mě pozvala kolegu. Chvíli zkoumali kvalitu dásní, pak využili toho, že se mi s otevřenou hubou špatně hovoří, natož brání, takže na jejich „Víte co, my vám ten implantát navrtáme hned“ jsem se zmohl jen na awgrhkhauxz&$#@!, či podobně to znělo.

Žádných šest měsíců zvykání si, za dva týdny, tj. měsíc s troškou od začátku akce, budu mít nový zub na místě, kde již téměř čtvrt století zeje díra. A za další dva týdny po více než čtyřech letech mizím z Gruzie. S novým zubem na památku, záplatou na prázdnotu, jíž si již dávno nevšímám. V lecčems je Gruzie přesně takový flastr na píchlou duši. I když je v mnoha ohledech na čase se odsud posunout, vůbec to nebude snadné. Ani s tím novým zubem.

U Kadira

Kadir mě zahlédl, když jsem vystoupil z auta a rozesmál se. „Kdes byl tak dlouho? Podívej se na kluky, jak jsou velcí,“ ukazoval na syny v krámu a třásl mi rukou. Zašli jsme s Roelem dovnitř, vylezli do patra, sedli na kupy koberců a Roel začal vysvětlovat, o jaký má asi zájem. Po třech čajích a asi padesáti kobercích si Roel nakonec vybral čtyři, které průběžně konzultoval s manželkou v Keně. Já se jen celou dobu kochal, připadal si strašlivě zkušeně a přemítal, který by se mi tak asi vešel do kufru a jaké oblečení budu muset zanechat v Kábulu, abych si udělal místo.

Chodívali jsme ke Kadirovi do krámu jednou-dvakrát za měsíc popít čaj, poklábosit o ničem s ním i různými, téměř vesměs cizokrajnými nakupujícími, než jsme zajeli na oběd do některé z kábulských expatských kaváren. Záhy se výlety do Šar-e-Nau staly společenskou návštěvou, víkendovým rituálem. Když se někomu zalíbil koberec, koupil si, častěji jsme ale jen popíjeli čaj, povídali si, někteří pokuřovali, a všichni jsme se dozvídali více o kobercích. Fred, pravda, neodešel s prázdnou téměř nikdy a Niamh měla nákupní slinu každou druhou-třetí návštěvu. Mně trvalo tři měsíce než jsem zjistil, že se mi koberce líbí, a téměř vždy jsem pak předem věděl, kolik mám v kapse dolarů a jestli mám zrovna na koberec chuť.

Koberců jsem za půldruhý rok koupil kolem čtyřiceti. Dost jsem jich od té doby rozdal, na ostatní se dosud rád dívávám, nejen proto, že jsou nádherné samy o sobě, ale i připomínají krásné kábulské časy. I proto jsem dnes nemohl od Kadira odejít s prázdnou a náš strážný bude mít nové boty a pár triček.

Vstávej, Pjetr

Potkali jsme se v lednu s Baširem v Tbilisi po osmi letech. Přijel s bráchou z Ingušska na víkend, ale hory zapadly sněhem, silnice se stala neprůjezdnou a oni museli zůstat o pár dní dýl. U piva mi připomněl jedenáct let starou historku se svým otcem Visingerejem.

Když jsme se v nazraňském Targimu přestěhovali o dům dál, rozhodl se Visingerej, majitel našeho již bývalého kanclu, pronajmout baráček Němcům. I Visingerej i Matthias, který tenkrát Němcům šéfoval, za mnou týden chodili nervózní, jak se s druhou stranou domluvit, aby vše klaplo. Němci chtěli kancl za rozumný peníz, Visingerej potřeboval příjem ze slušného nájemného, já se nakonec stal prostředníkem, který vše domluvil. Nakonec jsme si jeden večer sedli v opuštěném baráčku v Targimu 40, že se vše dohodne, a Matthias začal nervózně mluvit. Ani pořádně nezačal a Visingerej ho přerušil větou, která je, prozadil mi Bašir, dodnes rodinným hitem: „Vstávej, Pjetr, tohle nám nevyhovuje.“ Asi jsem byl jediný, kdo hned pochopil, že Visingerej nesouhlasí s výši nájemného dřív než Matthias stačil cokoli navrhnout, jako když nervózní herec na divadelní premiéře vyhrkne svou jednu větu o dějství dřív.

Nechtěně jsem se stal scénáristou večírku, který si všichni účastníci vcelku dopodrobna pamatují, a to nejen proto, že nakonec, jak jinak, skončil strašlivou kocovinou. Matthias dopadl jednoznačně nejhůř. Já sám si vzpomněl až díky Baširovi, leč onen nazraňský mejdan se vybavil, jako by býval proběhl před týdnem, nikoli jedenácti lety. Bašir s bráchou se smáli a opakovali ikonickou větu a mně se v mysli vrátila léta tovaryšská, kdy vše bylo krásně i strašidelně nové a já hloupě naivní a nezkušený, leč nakonec se pracovně vesměs dařilo, jak mělo. Z naivity se časem stal pragmatismus, z nezkušenosti rutina. Což o to, veselých historek je stále více, jen cynismu přibývá. Ne že bych si myslel, že práce nemá smysl, naopak – čím déle to dělám, tím více mě zajímají lidé kolem, jen mě unavuje množství idiotů, se kterými se denně osobně či virtuálně potkávám. Nejvyšší čas si pořádně oddechnout, usnout na pár měsíců a v profesním bezvědomí hloubat, kudy a kam dál.

Zprava doleva

Považuji vlastní neschopnost přečíst arabskou abecedu za deficit. Netřeba rozumět, stačí klikyháky umět přečíst, a hned se člověk cítí lépe, nejen proto, že pozná názvy ulic (jsou-li), ba kořeny nemála slov. Mmm, pravda, s gruzínskou abecedou fungují jen ty ulice, protože je gruzínština natolik nepodobná jakýmkoli jiným jazykům. Jen občas utěší slůvkem uteklým z perštiny, turečtiny, ruštiny či angličtiny – druhé dva zvládám, první dva velmi neúspěšně tu a tam předstírám.

I mezi arabskou abecedou psanými jazyky jsou naprosto nesrozumitelné, jako třeba paštština, leč zrovna arabština či perština by přeci měly tu a tam jít, což ale nezjistím, dokud si nevyzkouším přečíst. Jak mi kdysi vysvětlovala Sofia: Třeba když vidíš kombinaci k-t-b, bude to něco se psaním (kitab = knížka, maktub = psáno). Nu dobrá, dobrá, zas takový deficit to není, jen výzva a dovednost, která se může často hodit. Navíc když mohou psát zprava doleva milióny dětí na světě, proč bych nemohl i já. Nemluvě o tom, že kolik abeced znáš, tolikrát jsi člověkem, a třikrát je pro mě zatím málo.

Zprava doleva nečtou naštěstí jen děti. Když jsem se před týdnem zpozdil v Dubaji, přes úpěnlivou prosbu mě překnihovali na místo u okna, kde si připadám, že se nevejdu (jak jinak, bude to širokými rameny). Kdykoli na mě okýnko padne, obdivuji se, že nedostávám klaustrofobický záchvat. Na druhém terminálu přede mnou tentokrát naštěstí nastoupil Aghánec, který si ABC přečetl, jak ho učili ve škole, a místo do uličky tak zbylo pro mě. Stres opadl. Docela by mě zajímalo, co ta kombinace znamená v paštštině. Příští štaci to bude chtít nějakou arabskou abecedou píšící zemi.

Somethingist

Když jsem přijel v červnu 2008 poprvé do Kábulu, třetí den jsem se vydal na party do areálu (ano, areálu) jedné nejmenované mezinárodní organizace. Hrdě jsem si nesl své první afghánské pivo (jak jinak než v plechovce) a spolu s ním zahučel asi do dvoumetrového příkopu a zlomil si kotník, s následky čehož se potýkám dodnes. Byla holt velká tma.

Do Kábulu jsem se tento týden nečekaně vrátil a druhý večer vyrazil na společenskou akci na jedno nejmenované velvyslanectví, kde se též podávalo pivo v plechovce. Cestou ven k autu jsem zas ve tmě zahučel do díry, tentokrát ale do mnohem mělčí. Jak jinak si vysvětlit, než že mi něco posílá signál o něčem. Jsou holt chvíle, kdy se z člověka nemůže nestát něcista (somethingista).

Vilkam bék

Místo plánovaných jedenácti hodin mi trvalo třicet, ale nakonec jsem včera při východu na letištní parkoviště C uslyšel Hidayatův vilkam bék to Afghánistán mistr Pýtr, a nehledě na únavu i déšť a bahno kolem se začal usmívat. Tu a tam nový panelák, u letištní silnice i trochu víc svatebních hal a dodělaných sto metrů asfaltu směrem na Karte Parwan, ale jinak mi cesta do města přišla vesměs stejná jako dřív. Kancelář jsme posunuli o tři domy dále, bydlení o pár ulic, pouliční krámy i sortiment jsou v naší čtvrti krom ojedinělých novot též dost stejné.

Je skvělé se vrátit, zvlášť když není příliš na dlouho a člověk nemusí kriticky vzpomínat na množství stresu a odumřelých mozkových buněk, jež mě ten půldruhý rok v Kábulu stál. Každou chvilku se na mě někdo vrhne se svým vilkam bék mistr Pýtr. Téměř to vypadá, že i když se od listopadu 2009 spousta věcí v kanclu změnila, strážní, řidiči a radiooperátoři jsou nadčasoví. Jako zasněžené kopce kolem a dnes nakonec i spousta horského sluníčka. Když na člověka Kábul dýchne, jako na mě před lety, ani brýlatý Harry prokletí neodkouzlí. Takže hlavně: rili gud tu bý bék.

Džante

Jante je fiktivné město z románů norského spisovatele Aksela Sandemose. Symbol maloměšťáckého útlaku individuality a každý Dán i Nor dobře zná zákon Jante, Janteloven.

Janteloven je popsán v knížce Uprchlík kříží svou stopu, což norsky zní mnohem lépe. En flyktning krysser sitt spor, řekl mi Mads za poslední půlrok čtyřikrát. Poprvé, když se vrátil po třech letech do Oslo a stal se v létě znovu mým šéfem. Podruhé, když jsem v září odletěl do Pákistánu, kde jsme spolu ve dvoutisícémdevatém začali nový program, který má dnes přes šest set zaměstnanců. Potřetí, když v prosinci po pěti letech přiletěl na Kavkaz, kde jsme i on i já před osmi lety v Norské radě pro uprchlíky začínali. Naposledy koncem prosince, když se dohodlo, že odletím na pár neděl do Afghánistánu pomoci přestavět náš tamní program, který jsme spolu přestavovali před pěti lety. Návraty na místo činu, překřižování vlastní stopy.

Zítra ráno, dá-li sníh, vyletím směr Kábul. Pocity zatím smíšené, protože se pracovně příliš nehodí, leč slipy se prý mají plnit a návrat do mého oblíbeného města určitě bude stát za to. Cabool, here I come.

Globalizace

Nekupím věci, často se zbavuji i těch, které jsou funkční, leč jež jsem z jakéhokoli důvodu přestal používat. Platí i o oblečení, jehož dost kusů jsem nedávno přivezl do Gali, spolu s pár pytlů svršků, které nechala v Tbilisi rakouská kolegyně Tina, když se po sedmi letech odstěhovala do Varšavy.

Zavíráme a brzy budu po více než čtyř letech v Gruzii balit i já. I organizace rozdává majetek, který už dále nepotřebuje, zejména místním neziskovkám a institucím, které tak mají téměř vánoce, protože jim jinak zadarmo nikdo nikdy nic nedá. V Gali teď po večerech strážný v místním Sdružení invalidů kouká na naši televizi. Včera měl dle ověřeného zdroje na sobě mé kalhoty a Tinin svetr. Globalizace a-la Galiwood.

Váhající titulkář

Zaujal mě dost zbytečný rozhovor se vcelku nezajímavým člověkem, protože má na jednom serveru tři různé titulky. Na hlavní stránce se článek jmenuje „Neumannová: Kvůli olympiádě jsem uvažovala o dopingu“ a je samozřejmě o bývalé lyžařce, kterou si dnes nádor ponejvíce pamatuje co garantku libereckého tunelu. Uvnitř se už rozhovor jmenuje „Neumannová otevřeně: Doping? Váhali jsme, zda nezkusit EPO.“ Nu a v hitparádě je titulek zas trochu jiný: „Neumannová: Váhala jsem, zda nasadit EPO.“ V samotném rozhovoru se při vzpomínce na doby, kdy se nesmělo, ale stále mohlo, dočteme „Tak jsme na to téma s trenérem vedli krátkou debatu, ale ukončili jsme ji negativně. A velmi rychle, asi po pěti minutách.” Tolik k uvažování a váhání. Je mi jedno, jestli ex-sportovkyně kecá, či zda to bylo minut pět, patnáct či padesát, nesoulad mezi titulkem a obsahem rozhovoru je blatantní. Většina lidí si přečte jen titulek a usoudí, že se přiznala nejen ke šprochu, ale dokonce i k fetu. A to už nikdo nesmaže, ani dementní a viditelně váhající (leč ne zcela uvažující) titulkář. Profesionální šlendrián a sémě zaseto. Kolikrát jsem si řekl, že na tento server už nepolezu, a stále si nedám říct.

Na chvilku alespoň virtuálně v Cchinvali

Napadlo mě při ranním pročítání zpráv.

Jihoosetínce (případně: Jižní Osety) nemají v Severní Osetii příliš rádi. Jako na každé náplavky na ně koukají skrz prsty, protože i tak si nežijí nijak bohatě a každý potřebujeme k vlastnímu utvrzení, aby na tom někdo jiný kolem nás byl hůř než my. Kudarci, říká se jim ve Vladikavkaze. Pohrdavě a nesprávně.

Severoosetínská vláda se oněch několik desítek tisíc, kteří Jižní Osetii opustili, pokoušela usídlit v tradičně ingušském Prigorodném okrese, ze kterého Inguše vyhnali v jedenadevadesátém za pomoci ruských tanků. Na severní straně hor žije pár desítek tisíc „Kudarců“, zatímco v samotné Jižní Osetii, respektive Cchinvalském okrese, jak se takzvané okupované území nazývá v Gruzii, zůstaly hlavně babičky a dědové, ke kterým se v létě jezdí na prázdniny. A místní samospráva, kde jsou i dříve narození, z části složená z Rusů, dosazených Moskvou, jež platí zhruba 95% jihoosetínského, hodně rozkrádaného rozpočtu.

Po válce v srpnu 2008 skončila legrace nejen proto, že jsme přišli o pár aut a veškerý majetek v kanclu v okresním (pardon: v hlavním) městě Cchinvali. Čára mezi Jižní Osetií a zbytkem Gruzie se zavřela a její barikádizace ze severní strany pokračuje dodnes. V srpnu například ruští vojáci, které si Jihoosetínci „pozvali“ ke kontrole bezpečnosti „hranice“, postavili ploty tak, že na jihoosetínské straně uvízli dva gruzínští staříci. Do Cchinvali nemůžou, protože nemají dokumenty, do Gruzie se nedostanou přes plot. Ruské uznání jihoosetínské nezávislosti (jemuž následovala Venezuela, Nikaragua, Nauru a Tuvalu) znamená již nepokrytě téměř totální dominanci Ruska v okrese, kde nezůstalo více než 20-30 tisíc obyvatel. Ač nezávislí, téměř všichni jsou občané Ruské federace.

Nelze nepřipomenout mého obíbence mezi jihoosetínskými politiky, bývalého takzvaného presidenta Eduarda Kokoity, předtím sovětského representatnta v zápase. Jeho oficiální životopis praví, že se jako mladý komsomolec vypravil do Moskvy, kde se dozvěděl o kapitalismu a stal se podnikatelem. Aneb praví úplně vše. Halasně jsme u televize povykovali, když se pár měsíců po zvolení místo oblíbených tepláků na veřejnosti objevil v kvádru. Halekali jsme méně, když prohlásil, že problém gruzínsko-osetínských vztahů spočívá v tom, že se Gruzie snaží vnutit Jižní Osetii principy západní demokracie, což protiřečí tradičním kavkazským hodnotám. Vytanul i památný večer, v naší oblíbené gruzínské (sic!) restauaraci Minas ve Vladiku, kde Kokoityho kamarád, jihoosetínský ministr rybolovu (dodnes netuším, čím se takový ministr může zabývat) po třech lahvích vodky s pistolí za pasem tancoval kozáčka.

Dlouhá léta centrum kavkazského traffickingu a šmeliny, na které se hojně podílely dlouhodobě dislokované ruské „mírové“ jednotky, začalo nedávno testovat možné reakce na připojení k Rusku. Současný takzvaný president Tibilov mluví nahlas o referendu a po nedávné schůzce s vyjednavačem EU pustil kachnu, že EU je smířená s jihoosetínskou touhou po právu na sebeurčení, protože tok dějin nelze zastavit. Zvláštní, jak šampioni demokracie mávají vůlí lidu a referendy poté, co se jim podařilo území etnicky vyčistit. Ironické, že před deseti lety by z ruského pohledu bylo podobné nemyslitelné. Nehledě na občasné snahy nacionalistických poslanců prosadit v Dumě bratrské prohlášení o pomoci nebohým Jihoosetům formou anexe území, ruské úřady se tehdy spíše připravovaly, že Míšova čerstvá růžovorevoluční vláda znovupřipojí Jižní Osetii ke Gruzii. Tenkrát se nestalo a dnes Rusko drží Jižní Osetií Gruzii pěkně pod krkem a zatím se nezdá, že by mělo jakýkoli důvod cokoli na tom měnit.

Černá vdova

Jirka píše, že je v Soči sebevražedná atentátnice. U článku je i pár fotek a dopis, který napsal generál major FSB plukovníkovi MVD. Na fotkách je zmlácená mladá holka, v dopise se zmiňují zvláštní znamení: Pokulhavá na pravou nohu, levá ruka neohybná v lokti, na pravé tváři asi deseticentimetrový šrám. Bez další informace není při pohledu na obrázek třeba spekulovat, kde dvaadvacetiletá k četným zraněním přišla. Že byla čísi manželkou? V normálních společnostech se netrestá za provinění příbuzných. Nehledě na to, že si v jejím rodném kraji holky ženichy příliš nevybírají a ohledně příbuzenského vztahu nezbývá než důvěřovat informacím od ruských tajných. Kdo tedy chce a ještě umí.

Obával jsem se z teroristických útoků v Londýně. V Soči se bojím asi ještě víc, protože nevěřím schopnosti jihoruských policajtů si vše pohlídat. Jako nevěřím ospravedlnitelnosti jakéhokoli teroristického útoku, ať již ho provede palestinský teenager, nebo x-krát mučená mladá Dagestánka. Pokud tedy vůbec existuje. Nebylo by poprvé, co si tajní vymýšlejí. Já bohužel věřím - i tomu, že není jediná.

Taky věřím, že tahle olympyjáda je špatně, nejen kvůli vyvlastňování majetku či ničení čerkeských hrobů. Potěmkiáda nikoli nepodobná Pekingu či Berlínu s tím rozdílem, že na rozdíl od druhých jmenovaných se Rusko rádo tváří evropsky a koneckonců je i členem Rady Evropy. První olympyjáda, kterou pamatuji a zcela jistě nebudu sledovat, protože bych si připadal jako v dokumentu od Leni. Zdravím každého, kdo se z vlastní vůle nezúčastní, leč není mi dobře z toho, že krom etických důvodů nyní už i pro nevěřící Tomáše přibyly i ty bezpečnostní.

Učit se, učit se, učit se

Při čtení článku Tomáše Feřteka o zápisech a vztazích mezi provozovateli (učitelé, politici) a příjemci služeb (děti, rodiče), jsem si vzpomněl na synovcův sešit z nejmenovaného předmětu, plný poznámek s naprosto zbytečnými a bez řádného kontextu nicneříkajícími informacemi, které byly téměř jako přes kopírák stejné s mými poznámkami z téhož předmětu na témž gymnáziu před čtvrtstoletím. Synovec měl sešitů několik, asi aby si spolužáci porovnali poznámky, všechny nicméně stejně nicneříkající, ba s elementárními chybami, když se zapisující žák přeslechl.

Paní učitelka (profesorka, jsme jim říkávali, abychom se my i oni/-y cítili důležitě) si před třiceti lety při příchodu na gymnázium udělala přípravu a materiál jede stále dokola, viditelně bez jakékoli ambice předat žákům nové vědomosti, zaujmout je pro svůj předmět. Jen si odkroutit a rychle domů na zahrádku. Nedivím se příliš, protože iluze nemám a kdo málo čeká, nebývá zklamán. Asi mi je nejvíc líto, že dosud neexistují mechanismy, které by viditelně líné (pardon) učitele donutili alespoň trošku se snažit. I na gymnáziu, které se chlubí tím, že je nejlepší v kraji. Možná ale paní učitelce křivdím a mechanické předávání nesouvislostí se týkalo jen právě toho jednoho tématu, které se probíralo a které paní učitelce zcela nesedí (na onu ca. třicetiletou praxi nehledě). Jedno pololetí nic nezkazí přeci.

Taverna du Liban

Nebylo v Kábulu expata, který nechodil do libanonské. Já sice ne moc často, zejména proto, že jejich takeaway byl na všech recepcích a pařbách, ale docela symbolicky hned můj první večer v Kábulu. 3. června 2008. Nebylo v Kábulu návštěvníka Taverny du Liban, se kterým by Kamal, její majitel, neprohodil pár slov, neposadil se u jeho stolu. Každý, kdo byl v Kábulu jen chvilku, věděl, že Kamalova restaurace je dobrá, výborně vaří, čokoládový koláč po jídle přinesou automaticky, a že Kamal je prima sympaťák.

Včera to taverna schytala a Kamal je mrtev. Líp než BBC nic nenapíšu, nevzpomenout si nelze. Každý, kdo si myslí či hlásá, že je pro víru třeba zabíjet jiné, ať začne u sebe. Raději dříve než později.

Lali

Vzhledem k tomu, že v Gali chytávám grafoslinu, říkám si téměř, jestli není škoda, že tu zavíráme. Ač jsem, pravda, asi jediný. Večery jsou holt dlouhé a tmavé, teď ještě navíc i hodně chladné, takže i kmitání prstů na klávesnici alespoň nepatrně zahřeje.

Včera jsem povečeřel, jak jinak, ve Slad&Ko. Výběr pokrmu proběhl taktéž tradičně:
- Co budeš jíst?
- Co máte?
- Všechno.
- Například co?
- Chačapuri, kuřecí bujon nebo vepřový šašlik s hranolkama.
- Tak ten šašlik.
- Chleba budeš?
- Ne.

Pak se ukázalo, že je i bramborový (zde „moskevský“ případně „stoličnyj“) salát. Tak jsem si ho dal také, i když normálně vůbec nemusím. Když mi Lali po jídle přinesla druhé pivo, sedla si a dala se do řeči. „Měls’ to dobrý, jsem to po tobě dojedla, mám stašně ráda brambory.“ Porce byla opravdu veliká, jako vždy, jen se mi ještě nestalo, že by spolumajitelka, kuchařka a vrchní v jedné osobě bezelstně přiznala, že dojídá po hostech. Jenže Lali není obsluha, Lali je kamarádka, se kterou ráno snídám, pak spolu jedeme do práce (uklízí vedle u Francouzů), večer prohodíme pár vět i víc, pokud v kaféšce zrovna nikdo není, občas se podíváme na fotky jejích vnuků a já se při nich dozvím, jak se daří Giorgijovi ve Stavropolu.

Dnes ráno jsme společně seškrábali námrazu z předního skla, pak se (jak jinak: naposled) cestou kochali při pohledu na mé oblíbené, ranním sluncem krásně nasvícené hory, až jsem přejel vjezd do našeho kancelářského dvora. „Kuda jeděš, Petre, sad midichar?“ rozesmála se. Куда едешь? სად მიდიხარ? Quo vadis? Zatím vcelku vím, neboj, a stále mě to baví.

O oxidech

„Občas si říkám, že tenhle národ, tenhle ruský národ tu vysadili mimozemšťané z jiné galaxie – ne z jiné planety, ale z jiné galaxie – někdy v 9.-10. století, aby tuhle planetu totálně zničili,“ ukončil pan vesnický učitel rozhovor na téma, jak dlouho se chystá zůstat v Abcházii. „Tohle není život, tohle je živoření. Ruští vojáci nám říkají, že vytvoří takové podmínky, že odejdeme sami. Copak jim je ta jejich velká země málo?“ Postávali jsme na dvorku školy a jen se tupě usmívali monologu, který najednou z pana učitele vytekl jako suchý led na jeviště béčkové kapely. „Děti tu chodí do školy, na vysokou je nepustí, takže když rosteš tady, můžeš být maximálně traktoristou. Bude z nás národ nevzdělanců, národ debilů.“ Ne, že bychom lament na též téma slyšeli poprvé, jen u pana učitele, kterého známe tři roky, přišel jaksi neočekávaně. Asi proto, že jsme se dnes viděli naposledy a přitom mu popřáli, ať se mu dobře daří.

Vracejíce se do Gali, shodli jsme se, že si nedokážeme představit, že tenhle překrásný, maličkatý kout kdy bude fungovat více méně normálně. Nejen proto, že politika nedovolí. Dějiny všechno nějak zamotaly a kdysi jeden z nejbohatších krajů CCCP je jednou z jeho největších skládek, kde se normální život zastavil před dvaceti lety a od té doby se nerozjel. Asi trest za to, jak se v sovětských subtropech mívali dobře.

Shodou okolností mi k večeři kdosi pustil zprávy státní ruské televize, ze kterých mi bývalo zle od chvíle, kdy jsem jim začal rozumět. Nezměnilo se nic. Vymývání mozků kořeněné dávkami bulváru a nacionalismu. Dozvídám se, že Rusko dále vesele zbrojí Assada, tentokrát pod rouškou hrdinské podpory ničení chemických zbraní. Že moskevská police spustila webové stránky, kde lze napráskat sousedy. Nebo že je v Moskvě na návštěvě Viktor Orbán, který podepsal s Voloďou kontrakt na stavbu jaderné elektrárny. Zprávy ho líčí jako hrdinu, který se vzepřel tyranské Eurounii. Není divu, že si kluci rozumějí, bez dvou za dvacet.

Ale což, jsou to jen zprávy, jimiž se nakrmí milióny ruských duší, které, jak víme, jsou bezedné. Jak že to říkal pan učitel? Svázán těžkým jhem národ nevzdělanců? Anebo „jak voli, již jdou svorně ve jho spjati [...],“ napsal Dante dle Vrchlického.

V Česku je prý zas nejoblíbenějším politikem Pitomio. Jako by velké části planety potřebovaly komplexní deoxidaci. Kam se jen schovat před tím návalem světového pitomismu? Pojedu do Kambodžy. Nebo na Srí Lanku. To je jedno, jen aby bylo teplo a abych nerozuměl zprávám, politikům, vojákům, ani učitelům.

Poslední výlet

„Poslední“ se řekne gruzínsky „bolo“. Asi odtud mají Slováci své „čo bolo, to bolo.“ Naposledy jsem před pár hodinami přejel most v Ruchi, jinak též engurský, co dělí Abcházii od (zbytku) Gruzie. Lilo jak z konve, pár odvážlivců se vydalo pěšky, jinak byla v permanenci oslí spřežení. Jen náš Nissan zdárně zdolával výmoly. Most postavili němečtí vojenští zajatci po válce, říkala mi před čtyřmi lety Ana, když jsem přejížděl poprvé. Jako by se nic nezměnilo.

Na čáře ruský neužtaktajný dlouho zkoumal můj pas, stránku po stránce ho infračerveně projel, zatímco já jen pobaveně přihlížel. Nakonec jsem se neudržel a zeptal se, jestli je vše v pořádku, že do Abcházie na týž pas jezdím čtyři roky. V odpověd se mi dostalo jen tichého: Pozdravljaju. Gratuluji. A listoval dál. Že by doopravdy BOLO? Be On the Look Out for... Prošel jsem. Naposled. Alespoň pro tentokrát.

Zatímco jsem čekal pod stříškou, než pláštěnky prohlédnou obsah auta, dveře po dveřích, počínaje kapotou motoru a konče odkládacími schránkami uvnitř auta, přiloudala se mladá uniforma: „Tak co, Petře, už tu končíte, že jo? Jak dlouho ještě.“ Mladý FSBčník, kterého jsem předtím v životě neviděl, se choval jako z literatury. Znal mé jméno, věděl víc než obyčejná guma, a dal znát. „Tak kam se chystáš dál?“ Žoviálně pohvízdl, že jediné, co chystám, jsou tři měsíce prázdnin, tak jsem ho za odměnu ujstil, že alespoň na nějaký čas se chystám z Kavkazu vypadnout. Zamrzelo mě, že jsem neměl čas dát se s ním do řeči.

Poslední výlet do Galiwoodu, který v zimě vypadá nepatrně nehostinně, protože ty obrovské baráky nejdou vytápět. Teda ty, co stále stojí, co neshořely. Když jsem přijel poprvé, ani dva přímotopy vedle postele mě nezbavily tunové, vlhkem prosycené peřiny. Předloni jsem zas testoval spaní ve třech svetrech. Dnes je nad nulou, i když slibují sníh, takže možná přeci jen simulace vysohorského kllimatu. A proč ne? Vždyť naposled.

Než jsem našteloval přímotop vedle postele, došlo mi, že jsem si nevzal baterku. Poprvé asi z těch zhruba padesáti výletů do Gali. Zrovna by se safra hodila, ale odpouštím jí. I všem ostatním.

2013

Sýrie, hodně Turecka a trochu Pákistánu
Alkoholik na hradě, vláda v base, Babiška a Pitomio v parlamentu, ČR v &#%"¤&
Chodorkovskij a Pusiny na svobodě
Qolbám tu i tam, puč v ČSSD pouze tam
Zkrachovalý Kypr
Stále více retardovaných nácků
Drábi pod Ušbou
Meteor v Čeljabinsku
Francouzská armáda v Mali
Máša na Barunce, John ve Fiagdonu
Pětiletí 08/08
Desetiletí 25/03
Pořád v Gruzii, alespoň nominálně
CMB-KUL-PEN-SIN-CMB-MLE-DXB-PRG-TBS-IST-AMM-IST-GZT-ESB-IST-TBS-IST-ADB-IST-HTY-IST-BEY-IST-ESB-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-BUD-IST-GNY HTY-IST-TBS-OSL-PRG-TBS-IST-MXP-SAW-TBS-GYD-DOH-CMB-TRR-JAF CMB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-ISB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-DXB-DOH-GYD-TBS-GYD-TBS-MUC-PRG-NCE 27 letišť, 70 vzletů a přistání, skoro tři týdny (netto) života
LGBT v Gruzii i v Rusku
Labda zpět ke Šternovi
Zpátečka na Ukrajině a mejdan na Majdanu
Nejmladší země rozložena za pár hodin
Béďa předal Františkovi
Magistra Deljka
Dobro došli Hrvatska
Hanka a Tonča
Nachvamdis norvegiis ltolvilta sabčo sakartveloši
Lou Reed, Filip Topol, Nelson Mandela, Slavomír Hubálek, Michaili Timofejevič Kalašnikov, Jiřina Jirásková, Natalja Gorbaněvská, Zbyněk Hejda, Dennis Farina, Zdeněk Rotrekl, Seamus Heaney, Ilja Hurník, Tom Clancy, Čestmír Císař, Peter O'Toole, Valtr Komárek, Doris Lessing, Lubomír Dorůžka, James Gandolfini, Rudolf Battěk, Maggie Thatcher, Pavel Bobek

Ministerstvo směšných nehod

Včera se přidala Ghada, takže jsme už v klubu tři, tedy můžeme založit občanské sdružení humanitárních packalů, kterým se naprosto hloupě něco přihodilo v místech, kde se tak nějak čeká, že se vám přihodí něco jiného.

Zůstávám zakladatelem (2008) a čestným ministrem díky zlomenému kotníku v Kábulu následkem... pádu do jámy na pozemku Mezinárodního červeného kříže (ICRC), kam jsem se přišel zpařit. Plechovka piva, co jsem vítězoslavně třímal v ruce, má vůbec první (a zdaleka ne poslední) v Afghánistánu, pád přežila. Můj talus nikoli. Druhý člen se přidal též v Kábulu necelý rok poté. Niamh vybouchl dům. Měla štěstí, že spala, téměř jako dle instrukcí, přes dvě stěny od epicentra, jinak by jí spadla na hlavu střecha. Takhle se jen překulila na zem a čekala, jestli dopadne další raketa. Nedopadla. Protože bouchl elektrický boiler, ve kterém přehořela nedávno instalovaná čínská náhradní součástka. Třetí do party je tedy Ghada se svým skluzem uprostřed písečné jordánské pouště. Jedním pádem zlomený scaphoid i radius, zato laptop přežil. Podobně jako mé pivo před pěti a půl lety.

Jen další potvrzení, že tahle práce nerobí z lidí hrdiny a že krom dopravních nehod je největším nebezpečím člověk sám sobě. Nu tož ať se Ghadě rychle hojí.

Mindrákov

Dnešní novinový příběh mě zaujal. Odmítli udělat chlebíčky a vychladit becherovku presidentovi, ba na truc nabídli slevu jinak smýšlejícím a někdo je napráskal. Policie řeší, zda se nejednalo o podněcování nenávisti ke skupině obyvatel. Zajímavé nikoli díky samotnému skutku, který je maximálně na sympatizující úsměv či zlostný škleb, dle vyznání reagujícího, ale kvůli následkům, které mě vcelku pobavily.

Ve státě, kde pomalu každý třetí politik a každý pátý (domácí) novinový článek podněcuje k nenávisti ke skupině obyvatel, vyšetřuje policie podnikatele, kteří se rozhodli zvýhodnit část zákazníků. Ještě zajímavější je samotný bonz připosraného práskače, který by v normální společnosti vadil mnohem více, než jakkoli vyjádřené politické názory dvou lidí.

Předpokládám, že policie a další konají jen proto, že musí prošetřit, a média nafoukla relativně bezvýznamnou bublinu. Historka mi nicméně po třetím přečtení přijde zábavně poučná, ač, pravda, k témuž poučení zpravidla stačí zběžně pročíst komentáře pod jakýmkoli online článkem. Majitelům pensionu přeji, aby jim mediální humbuk zajistil alespoň nějakou reklamu a slušný přivýdělek. Nikoli, že se deklarují pravicově, či nemají rádi Zemana, ale proto, že přát jiným, aby se jim dařilo, mi přijde normálnější než na ně práskat.

Majdan

První kanál ruské televize, přímý přenos z Kyjeva. Ze studia se ptáme, co se děje právě teď a právě tam. Viditelně zmrzlý Žeňa se s tím nepáře: „Současné děné v Kyjevě bych nazval jedním prostým slovem: Anarchie. Protože venku jsou lidé, venku není vůbec žádná policie. Ani jeden příslušník policie na Majdaně, kde právě stojíme, ani ne Kreščatiku, ani jeden příslušník. Opravdová anarchie. Jinak se to nazvat ani nedá.“ Žeňa nezapomene s opovržením připomenout, že řečníky nikdo neposlouchá, že jsou lidé jen opojeni pocitem beztrestnosti, kdy si každý může dělat, co chce, s vědomím, že mu nic nehrozí. Fuj, hanba, policajti nikoho nemlatí.

Kdo by byl mohl lépe postihnout podstatu dění, než ruská státní televize. I na českém internetu jsem zahlédl komentáře divící se, proč by si Ukrajinci měli vybrat krachující (byrokratickou) Evropu, před prosperujícím Ruskem, jako by se voba byť jen z tisíciny týkala, čehokoli jiného než možnosti projít se večer po Kreščatiku a zakřičet vlastní názor, aniž by člověk dostal ránu obuškem. Všem, kteří z jakéhosi důvodu peferují ruskou cestu, ten pendrek nicméně celkem přeju.

Zima

Na horách napadla spousta sněhu a my poprvé letos spadli pod nulu. Netěsnící dveře a okna jsou znát, na městských periferiích se auta rozverně kloužou z/s kopce dolů. Taxikář Mamuka asi nakonec pneumatiky vymění, už nejeden pátek mu přeci jen podkluzují i na suchu.

Je prosince pátého, zima nejen v Tbilisi. Od rána mi různá elektronika připomíná, kdo že to má zas dnes narozeniny. Není nás vůbec málo, co rodiče započali na jarní mezi. Jedny narozeniny mi žádná hračička připomínat nemusí, i když popřát není komu. Peťa kdesi na Barunce odpočívá pod dekou sněhu. Všechno nejlepší, dochtore! Miss ya.

Užitečný Sikorski

Polský ministr zahraničí prý na otázku, co by vzkázal Gruzii před summitem ve Vilniusu řekl: „Už jste se nabažili svou Kavkazskou vendettou vůči bývalé vládě, ale co bylo, to bylo, pokračujte s reformami.“ Kongeniálně v jedné větě prokázal neznalost tématu, vlastní (polskou / evropskou, nehodící se škrtněte) aroganci a povýšeneckost nad „vámi, barbarskými Kavkazany“. Použití banálního stereotypu k odsudku politického procesu v jiné zemi není jen přiznáním vlastní omezenosti, ale v podstatě se neliší od podobných projevů ruských politiků na adresu bývalých kolonií.

Pan Sikorski má nepochybně v Gruzii mnoho kamarádů, na kterých mu imponuje jejich údajná principiální protiruskost (která je nezřídka natolik „principiální“, že si nevidí na špičku nosu). Nikterak to neomlouvá, že se veřejně projevuje jako užitečný idiot, kterému je zcela jedno, co se dnes v Gruzii děje. Jinak by si všiml například, že mnohé reformy pokračují mnohem rychleji než za bývalé vlády a že, když už jsme u toho, soudy poprvé v gruzínské historii soudí nezávisle na politických tlacích.

A to, prosím, nejsem žádným fanouškem stávající gruzínské vládní garnitury, ač už mě trochu unavuje, že příliš často zním opačně. Na Sikorském a jemu podobných (nezadá si například se svým švédským protějškem) mi vadí, že nemají potuchy o stavu věcí, jen propagují zájmy svých gruzínských kamarádů, kterým nejde o nic jiného než o návrat k moci. A že to byla prima moc. Naposledy tedy: Gruzie roku 2011 byl vysoce zkorumpovanou autokracií na pokraji krachu, které vládla divná skupinka, jež se navenek tvářila strašlivě moderně, což ale nakonec byla jen zástěrka pro veselé utrácení státních prostředků na soukromé účely.

Netvrdím, že současná vláda je lepší, v mnoha ohledech tomu tak není. Jde mi nicméně jen o to, že si zaslouží, aby se k ní chovali jako rovný k rovnému a aby byla hodnocena na základě svých skutků. Obávám se totiž, že arogantní Sikorští, Bildtové a další nikterak nepomáhají sbližování Gruzie s Evropou. Nazývání právního systému jiné země Kavkazskou vendetou je pak přinejlepším pitomé.

A už budu psát o něčem jiném.

Asociační smlouva a Ukrajina

Jsem se opět při čtení ranních zpráv neudržel. Co na tom, že se opět bavím sám.

Gruzínský parlament diskutuje Asociační smlouvu s EU. Ukrajina se bouří, že politici (jež si sami Ukrajinci koneckonců zvolili) neodolali ruskému tlaku, a dvě partaje v gruzínském parlamentu dumají, jak zareagovat.

Poslanci UNM (lidově zvaní Míšisté po již bývalém presidentovi Mikheilovi) vyjadřují znepokojení nad politickým a ekonomickým tlakem a vydíráním ze strany Ruska, přesvědčení, že nikdo nemůže zastavit Ukrajinu na cestě do evropské rodiny svobodných národů, a odmítají doktrínu ruské sféry vlivu. Jinak řečeno, gruzínské zájmy jsou definované Ukrajinou a Ruskem, a dění na Ukrajině není nic jiného než příležitostí na Rusko hlasitě zakřičet. Je to srandovně ideologické a v porovnání s textem vládnoucího Gruzínského snu (dále GD, lidově zvaní Snílci) téměř mimoňské.

Na rozdíl od Míšistů se GD ve svém textu soustředí na Gruzii a její ambice, nikoli na Ukrajinu a Rusko s tím, že míchání se do cizích kuchyní není slušné. Začíná opatrně s vyjádřením respektu k politické a kulturní diversitě a k tomu, že si každá země může dělat, co chce, včetně vlastního postoje k evropské integraci. Snílci pak zopakují, že jsou jednoznačně odhodláni podepsat Asociační smlouvu v příštím roce, a nakonec vyjádří vlastní přesvěčení, že mezinárodní společenství podpoří země Východního partnerství v konání vlastních rozhodnutí a ochraně jejich suverenity.

Přečetl jsem si dva texty a prvním jsem pobaven. V leččems připomíná sjezd KSČ – dogmaticko-patetické floskule, které odvádějí pozornost od sebe sama s cílem ukázat na vnějšího nepřítele. Snílci zas nečekaně překvapili – za rok vládnutí jsme od nich tolik státnosti neviděli. There is a hope after all.

Zas

Zas si čtu, že dnes ráno vytáhli ve Farjábu šest zaměstnanců francouzské NGO z auta a zastřelili je. Jen kousek od Majmany. Za co asi. Jako výstrahu jiným, že nemají co pracovat. Nebo se kamarádit s Francouzi. Ani s jinými cizinci. Dokola nechápu, jak lze jen tak zabít. Zmáčkneš spoušť a je z toho novinová zpráva a statistika. Též nepochybuji o tom, že zaměstnanci ACTED jsou mnohem více Afghánci, než hrstka idiotů s kalachama. Rest in peace. Bismillah ir-rahman, ir-rahim.

17.11.

Méně vzpomínek, jen neutuchající udivení nad tím, že kdosi, kdokoli může tesknit po dobách, kdy jsme to „v minulosti trochu prošvihli s tou socializací,“ jak říkal Milouš na Červeném hrádku. Mě život v Bělorusku, Severní Koreji, případně na Kubě neláká ani trochu.

Happy anniversary!

Kde je John?

John se prý v neděli vydal na tůru ve Fiagdonu a od té doby o něm nikdo neslyšel. Už je to týden, takže nevypadá příliš dobře. I kdyby ho někde opečovávali se zlomenou nohou pastevci, mobil mají a zpráva o bezprizorním cizinci v horách by už doputovala, kam má. Johnovi jsem předával před čtyřmi lety v Kábulu a od té doby ho neviděl. Snad ještě uvidím.

CO4H

Dozvěděl jsem se, že po dobu volympyjády bude místním zakázáno používat automobily starší (čti: sovětské) produkce a náklaďáky budou smět jezdit jen v noci. Městská hromadná bude jezdit dle nových jízdních řádů, zatím však není jasné, zda i ve dne. To by bylo, aby si přední světoví sportovci nemysleli, že Soči je něco jako Dubaj s horami. Jen aby to všechno stihli dostavět, když už máme do zahajení méně než sto dnů a volympyjský voheň trajdá někde ve vesmíru.

Normální den v kanclu

Ano, je to staré, zná to každý, ale nemůžu si pomoci:

This is a story about four people named Everybody, Somebody, Anybody, and Nobody.

There was an important job to be done and Everybody was sure than Somebody would do it. Anybody could have done it, but Nobody did it. Somebody got angry, because it was Everybody's job. Everybody thought Anybody could do it while Nobody realized that Everybody wouldn't do it. It ended up that Everybody blamed Somebody when Nobody did what Anybody could have done.

Ufff, a hned se mi trochu ulevilo.

Showmanova labutí píseň

Presidentovi zbývají méně než dva týdny a nedočkavost roste, kdy už konečně zmizí... Neradujte se, tento text není o Česku.

Míša prý dlouho váhal, zda se má z Bruselu vůbec vracet do Gruzie, kde mu hrozí trestní stíhání, a mobilizoval své evropské kamarády, aby vysílali současným vládcům výhružné signály, že stíhání politiků se ve slušné společnosti nedělá. Asi proto nebyl Berlusconi ani jednou u soudu, nebo jeden bývalý poslanec ČSSD už druhý rok bručí a čeká, jak jeho proces dopadne. I say: jakýkoli politik, jenž oroduje za beztrestnost kohokoli před tím, než dotyčný byl vůbec obviněn, osobuje si právo, které mu nepřísluší a staví se nad soudy, jež musejí zůstat nezávislé. Chování hodné skutečného autokrata, které s demokracií nemá nic společného.

Podobnost čistě náhodná, ale jeden z posledních Míšovo činů je amnestie 248 kámošů, z nichž část dosud nebyla ani odsouzena, jako by president předpokládal jejich vinu. K osvobozeným se pak přidal i před týdnem odsouzený Bačo Achalaia, bývalý ministr obrany. Mmm, asi není s podivem, že se jiné soudní procesy s bývalými prominenty táhnou. Čeká se až Míša odejde, aby nemohl dál pardonovat kamarády.

Též se trochu čeká, že na inauguraci svého nástupce, plánované na sedmnáctého, bude showman zpátky v Evropě. Nová vláda se totiž mimo jiné vyznačuje tím, že dá na vůli lidu, a většina Gruzínů Míšu za mřížemi uvidí velmi rádo, na zahraniční kritiku nehledě. Já sám doufám, že si současní vládci nakonec spočítají, že ať už je pravda jakákoli, dorazit na asociační summit do Vilniusu, zatímco oblíbenec řady naivních západních politiků sedí v lochu, nebude ta nejlepší strategie.

Výročí

Přišlo i odešlo vcelku nenápadně. Nevím ani přesně, na který den by připadlo, což je úplně jedno. Vím jen zhruba, že jsem začal jedenáctý rok, stojedenadvacátý měsíc. Čtyřiačtyřicet na severu, třicet v Azeru a teď šestačtyřicet v Gruzii. Deset let na Kavkaze, to je docela hodně, zvlášť když se to napíše takhle nahlas. Však už to mám zas jen za pár.

Hanka a Tonča

Nové video holek unesených v březnu v Pákistánu. Se srpnovým datem. Spíš než postrašit pohřebním obsahem, potěšilo zvěstí, že jsou naživu a že se něco děje, případ se hýbe. I když je jasné, že holkám vůbec veselo není. Poslání od matek navíc skvělé. Neznám vás, holky, ale myslím na vás. Držte se a brzy se vraťte.

Vrtěti Haškem

Povolební scénou hýbou dohady na téma, kdo byl a kdo nebyl v sobotu večer v Lánech. Tedy hýbaly. Před chvilkou si i ten chlapík, co včera v televizi vehementně popíral jakoukoli schůzku, vzpomněl, že tam byl. Bylo by vše nicotné, kdyby nezatloukali jak malí kluci a následně zklamaně neobvinili jediného, co nelhal, z toho, že nelhal, jak se dohodli. Zároveň se všichni účastníci schůzky shodují, že se bavili o sportu a ženských - vše asi tají proto, aby se nedozvěděly manželky. Jako by nikdo nekoukal v neděli na presidenta, který v ČT vcelku jednoznačně - byť s pomocí židovské anekdoty - přiznal, že řeč šla přesně o tom, co si všichni myslí a co se následně i stalo. Bžunda bžund.

Sobutyljniki

Pero nestihlo vyschnout a hle, president odměňoval kamarády. Není na tom nic divného, i Havel s Klausem měli své favority na metál, škytavku jsem dostal jen z některých vyvolených a z jejich přinejmenším pochybného laudatia.

V defilé vyniká nynější člen SPOZ a zlínský krajský zastupitel, bývalý člen zemědělské komise Ústředního výboru KSČ, nositel medaile Za službu vlasti (1962), státního vyznamenání Za vynikající práci (1978), Řádu práce (1986) a titulu Hrdina socialistické práce (1989). Nyní má tedy i Medaili za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Přijde mi nefér, že za jedno a totéž dostává další medaili, jako by atlet jednou skočil a pak vyhrál všechny volympyjády. Není divu, že na nás pak žádná placka nezbyde. Připomeňme si jiného presidenta, jenž na adresu odměněného volympyjonika (příznačně 21.8.1990) prohlásil: „Za vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.“

Pobavil i jiný presidentův kámoš a sobutyljnik, jak se říká u nás, též volební kandidát za SPOZ, bývalý ministr a ředitel vytunelované Desty Děčín. Za zásluhy o stát v oblasti hospodářské se tomu říká. Se téměř divím, že se nedostavil i bývalý ministr financí, Ivo Svoboda, který by určitě měl čas, protože byl z výkonu trestu propuštěn už před pěti lety.

Metál za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů dostal i Jaroslav Vodička. Nevím, zda kdy kandidoval za SPOZ, předpokládejme nicméně, že ano. Český svaz bojovníků za svobodu, jehož je Vodička předsedou, je nástupcem komančského Svazu protifašistických bojovníků a ze svých komunistických názorů neslevil ani o píď. Nezřídka je Svaz považován za extremistickou organizaci. Sám Vodička (bývalý voják z povolání, posléze technik na statku, na začátku devadesátých, jak jinak, podnikatel) se například v rozhovoru v jednom nejmenovaném plátku rozhořčil, že si „transfer – zdůrazňuji transfer – německého obyvatelstva“ premiér dovolil označit za vyhnání. To není extremismus, pravda, to je pouze blbost. Připomíná trochu Jakeše (hloupý, ale asi vlivný).

Zaujal mě i Jan Světlík a jeho metál za zásluhy o stát v oblasti hospodářské, stejně jako tunelář z Desty. Ten dostavěl první blok Temelína, Světlík si coby šéf Vítkovice Holding brousí zuby na druhý. Přemítám proč dávat metál za zásluhy čtrnáctému nejbohatšímu Čechovi, zatím mě nic nenapadá, jen že asi o Vítkovice Holding a miliardáři Světlíkovi v nejbližší době budeme zas slýchávat častěji.

A ještě jedna SPOZácká

Bravurní prasárny

Co na tom, že podvodník, alkoholik a lhář, když je nejobratnějším z politiků v českomoravskoslezském rybníce. 2 717 405, tedy zhruba asi 32%, oprávněných voličů mu dalo moc (či zdání moci, jak napsal dnes mistr Fafejta), kterou se rozhodl použít po svém. Nejprve dosadil do vlády své kámoše, o kterých dosud lže, že nejsou jeho kámoši. Pak pod rouškou rajsovaní po regionech podporoval předvolební kampaň své partaje, o které lže, že není jeho. Spoluautor oposmlouvy na svých (prý nevolebních) mítincích neopomněl (státotvorně, jak jinak) připomínat, že nehledě na výsledky voleb, protivníka z volby presidentské k lizu nepustí.

Záhy po volbě se nad slunce jasně prokázalo, že už před volbami vyhandloval osobní pomstu vůči předsedovi ČSSD za důvěru chlapíkovi, který mnohem více než tolik nenávidění Kalouskové a Nečasové představuje to nejhorší na české politické scéně. Možný budoucí premiér nikoli nadarmo proslul tím, že zhruba před rokem zastával třicet různých funkcí (zatímco ve Sněmovně tradičně patřil k největším absentérům) a že z krajského rozpočtu rozdával statisícové odměny své milence, šéfové hejtmanské kanceláře. Co nám to připomíná? Nu že košile bližší než kabát, druhý bez dvou za dvacet, a hradnímu opilcovi jde v první i poslední řadě pouze o moc a vliv. Je to pro něho celé hra a přiznávám, že se víc bavím než divím, pravda, s jistým pocitem zadostiučinění, že kdo se jen trochu před presidentskou volbou zamyslel, nemohl nepředpokládat. Navíc, nehledě na přísnou dikci, mi presidentovy eskapády, jak jsme říkali na základce, žíly netrhají. Téměř se těším, čeho se od Zemana ještě dočkáme, protože, ač s největší pravděpodobností další prasárna, určitě nebude postrádat politickou bravuru.

Pat (a Mat)

Ráno moudřejší večera, tak se dívám, jestli výsledky voleb vnímám stále stejně, a asi ano. Žádné velké emoce a pokud se zprávy z podobných událostí dají dělit na dobré a špatné, jedinou vskutku špatnou je čtrnáct křesel pro nacisticko-populistický projekt jednoho hochštaplera. Od Sládkových Republikánů jsme neměli v parlamentu partaj podobného ražení a chtěl jsem věřit, že už nikdy mít nebudeme.

Vítězství socdem asi čekal každý, zisk naprosto nečitelného ANO s donašečem a vychcánkem v čele asi nikoli. Pozastavme se možná jen nad tím, jak s minulostí člověka, jenž půjde s kýmkoli, pokud to jen bude trochu výhodné, teď vehementně odmítá s kýmkoli jít. Snad i pochvalme, pokud je panické otálení způsobeno prozřením, že hnutí je (zatím alespoň) obsahově prázdné a hrozí mu trapas za trapasem. Že se opravdu změnil mu nicméně neuvěřím, jestli se hbitě nezbaví Mafry. Pobavilo mě i 8,628 preferenčních hlasů pro Miloše Babiše, jež ho z nevolitelného třináctého místa na kandidátce dostaly do sněmovny za střední Čechy. Nepochybně si ho část vzdělaných voličů spletla se šéfem partaje a házela mu to o stosedm.

Máme i spoustu dobrých zpráv. Patří mezi ně třeba návrat kaťáků do sněmovních lavic nebo pád ODS na hranu volitelnosti. Po sérii facek si patnáct let naprosto zoufalská modroptačí partaj snad nakonec uvědomí, že její problém nespočívá v tom, že svou genialitu nedokázala voličům správně vysvětlit, případně, že voliči nemají rádi vlády rozpočtové odpovědnosti (ergo jsou nezodpovědní na rozdíl od geniálních modrých ptáků). Je třeba partaj obrodit, očistit, politicky omladit, protože silnou ODS potřebuje každá společnost, ať už si o jejich programových prioritách myslíme cokoli. Takže, kluci a holky do toho, a třeba někoho přesvědčíte už v příštích komunálních. Od úplného pádu do propadliště dějin vás ochrání jen nové dršťky ve vedení strany a svědomitá a konstruktivní práce ve Sněmovně.

Další dobrou zprávou ja trojnásobný zisk Pirátů oproti předchozím volbám, který jim garantuje i slušný státní příspěvek, a naprostý propad dvou presidentských partají. Zemanovci sice o setinku přelezli za hranu státního příspěvku, Klausovci si ani neškrtli. Když jsme si včera přečetli, že na Slovensku dostali dva hlasy, téměř jsme se umlátili smíchy při představě Livie s Vaškem, na které tentokrát ve volební místnosti nikdo s fotoaparátem nečekal.

Je vlastně srandovní, jak nikdo neví, co bude dále, a jedinu partají, která chce doopravdy vládnout, jsou socani, kde si to ještě Hašek se Sobotkou určitě rozdají. Aby to nakonec nedopadlo tak, že v situaci, kdy se parlament nemůže dohodnout, bude příští vládu zase sestavovat alkáč z hradu.

                                          Zdroj: ČTK 2002

Jdu na to

Za chvilku volím střední Čechy, kde jde v jedné partě do boje Haspeklo i Haushalter a v další Opatřil s Vopatřilem, asi bratranci z různých konců republiky. Fakenberg se z posledního místa těžko dostane, Holinková je sice na místě prvním, ale snad taky ne. Na Lásku opravdu nikdo nemá.

Kandiduje i Pavel Schenk, zatímco kamarád je Pavel Šenk, a Eva Štíbrová, když znám Evu Stieberovou. Též mě zaujalo, že po (chtěl jsem napsat „náckovi“, ale fuj!) Okamurovi je na druhém místě Černoch, tomu se panečku říká mazané Pí áR!

Jediné, co mi ze zběžného seznámení s kandidáty všech stran vychází, že se do dolní komory ve středních Čechách zas hlásí spousta ptáků, aneb: Čížková i Čížkovská, Kohoutková, Brabcová, Stehlík, 2 Sýkorové, Čejka, Čáp i Čápová, Červenka, Špačková, Havránek, Vrana. A taky Spěváčková. Dokonce i pár malých Kalousů.

A Švábová. Jo pardon, to nelétá.

Ano, ano, s mým příjmením jsem si odjakživa troufl na kohokoliv.

Xichty a palce

"Většinou potěší, když na vás z jakéhokoli sdělovacího prostředku mrká kamarádův xicht. Dnes ne. Doufám, že až na Baruntse dosněží, bude mi zas Mášův xicht vyvolávat úsměv. Držím palec, jak dlouho to jen bude možné, a je mi úplně jedno, že poslední zprávy jsou šest dní staré," napsal jsem a nato mluvil s Ivkou. Že prý už je po všem, naděje minimální, pokud jakákoli. Tak budiž ti země (a Barunka) lehká, Peťo. Byls pošuk, poslední roky jsme se moc nevídali, ale budeš mi chybět. See you later. A porád, kurňa, hypnotizuju tvou fotku, aby dopadlo jinak.

Zase qolbám

V letošních volbách do PSP kandiduje 24 politických uskupení. Jedno lepší než druhé, chtělo by se říct. A čím vice se veřejná debata personalisuje a zaměřuje na to, ve které je více degenů, tím méně víme, co která partička hlásá a může Česku přinést (případně z něj odnést). Nehledě na to, že se z velké části jedná o známé firmy, pročítám posledních pár neděl programy, čtu si prohlášení, v rámci možností si pouštím debaty a vychází mi mezi nejčastěji zmiňovanými skupinkami asi takto (koho volím, si nechám pro sebe):

1. Česká strana sociálně demokratická

No comment, jedna z velmi známých firem, oranžová ODS svého druhu, obě partaje se vyznačují manickým zaměřením na vnitrostranické pře a naprostou odtažitostí od reality. Volby socani vyhrají, to je asi ok, důležité bude, s kým budou chtít jít do vlády, a kolik vlivu získají mocichtiví pragmatici kolem Haška, u kterých bych nevylučoval ani konstrukty typu oposmlouvy s kýmkoli. Hlavně, že bude koryto.

2. Strana svobodných občanů (Svobodní)

Bývalí mladí (nyní staří) konservativci a Klausovi obdivovatelé, což téměř hovoří za vše. Kousky programu jsou potenciálně atraktivní, i když nezřídka spíše ultraliberální teoretické poučky, prakticky dle mého proveditelné asi jako komunismus. Česko není konzervativní země a nikdy nebude a některé náměty a názory z dílny Svobodných znějí jako z devatenáctého století. Místy téměř taková česká Tea Party. Nelze upřít pracovitost a horlivost (asi se naučili podtrhávat si u Klause).

3. Česká pirátská strana (Piráti)

Zajímavá skupinka nadšenců, samozřejmě, leč vice méně s jedním bodem programu (elektronizovat, piratizovat atp.). Bavím se nad počtem ajťáků na jejich kandidátkách, leč si nejsem zcela jist, kolik nefunkční parlament vydrží greenhornů. Škoda, že Piráti nemají silnou základnu komunálních politiků.

4. TOP 09

Normální partaj, v něčem až příliš normální, jistě to lepší z české pravice. Nesdílím z mého pohledu iracionální antikalouskovskou mánii, pobaven sleduji, v jaké další pozici uvidím partajního maskota. pardon: předsedu. Ani si nemyslím, že by TOPka coby uskupení (nikoli jedinci) nějak výrazně selhala. Pravděpodobně bude největší opoziční partají, tak jí přejme, ať je silná, protože silná opozice je dobře.

5. HLAVU VZHŮRU - volební blok (HV)

Patří mezi 5 nejnebezpečnějších a fundamentálně nedemokratických stran v čele s viditelně hodně hloupou svazačkou, která nemá vůbec jasno ve svých postojích (resp. má jasno v tom, že žádné postoje nejsou potřeba) jen ví, že chce být vidět, na obrazovce, u moci. Některé kryptofašistické názory, vcelku velice podobné uskupení kandidujícímu pod číslem 17.

6. Občanská demokratická strana (ODS)

Potřebovali by na jedno období z parlamentu, aby konečně procitli, a moc jim to přeji. Naprostá oddálenost od reality se projevuje mj. tím, že namísto nekompromisní reflexe modří ptáciv čele se zkorumpovaným lokálním politikem, zdá se, upřímně věří, že pro Čechii vykonali spoustu dobra, jsou stále nejlepší, a jejich jedinou chybou je to, že svou skvělost nedokáží občanům správně vysvětlit.

11. Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL)

Stabilní voličstvo a jasný program, se kterým lze nesouhlasit, či polezimovat, ale více méně víme, kde je máme. I když mají spoustu bodů programu, které se mi nelíbí, ba příčí, budu rád, jestli se kaťáci dostanou zpět do parlamentu.

15. Strana Práv Občanů ZEMANOVCI (SPOZ)

Nu toto je panečku uskupení, za které by se nestyděl ani republikán Sládek (natož náš hradní ožrala). Hradní partička se mj. vyznačuje tím, že už dnes se její politika formuluje v Moskvě. A to není pro Česko vůbec dobře, protože Rusko bude vždy hájit ruské, nikoliv české zájmy, a k nim patří například destabilizace a oslabování EU (jíž jsme stále členem, kdyby něco), mj. zvyšováním ruského vlivu. Kdo v Rusku strávil pár neděl, ví, že se za dvacet let retorika Moskvy změnila pramálo a i když jsou metody jiné, sen o ruské impérii na mezinárodní hranice nehledě stále žije. Kdo nevěří, ať se tam raději přestěhuje. Ergo SPOZ = pro Česko velmi, velmi nebezpečná banda.

17. Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury (Úsvit)

Dalří z Top 5 hrůz. Z velké části fašounská ideologie, leč, na rozdíl od takových Dělníků není tak zcela vidět. Nikterak vzdělaný šéf hnutí řekne a udělá cokoli, aby se dostal k moci. V současnosti asi největší hochštapler na české politické scene určitě, možná i psychopat. Připomíná mi zelináře či vexláka před Tuzexem, který sežene či vyšmelí cokoli si zákazník bude přát (mmm, jen tak kvalita a výdaje s tím spojené). Trochu mě udivuje, že se nedali dohromady s pětkou, ale dva sociopati v jedné grupě asi fungovat nemůžou.

20. ANO 2011 (ANO)

Srandovní, amébní uskupení bývalého STBáka, tč. bezskrupulózního a bezpáteřního podnikatele. Podobný projekt jako Věci veřejné s jediným programovým bodem dostat se k lizu. Skoupením dvou předních plátků (dnes si koupil Mladou frontu, zítra třeba Policii ČR) majitel firmy, pardon: předseda partaje vcelku jednoznačně dokázal, že je jen a pouze busenissman, koneckonců jako Klaus, kterému též byla etika čehokoli u zadku. Přitom společnost nelze stavět na neviditelných rukou, a nejen proto, že nejsou vidět. Babiš mi více než kdokoli jiný reprezentuje neoKlausismus (Klausismus s lidksou tváří) a s ním člověk člověku více vlkem než kdykoli dosud. Vůbec nebudu plakat,jestli párkaři do sněmovny neprolezou.

21. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM)

Populisti a vyčůránci, kteří dosud věří v třídní boj a diktaturu proletaritu. Hrozná sebranka nekonstruktivních kverulantů.Bělorusko či Severní Korea coby ideál světového zřízení.

23. Strana zelených (SZ)

Můj hlas je zelenej, rapuje předseda, a Češi se mohou posrat. Pro jedny, kteří i tak volili zeleně, potvrzení, jaký je Liška cool, pro ostatní, důkaz, že je vůl. Přitom je to úplně jedno. Zelení mi přijdou vcelku sympatičtí, jen strašliví političtí zelenáči. Partajní paradox: společně s Piráty jednoznačně vyprofilovaná mladě, což ale znamená, že někteří zelení puberťáci a postpuberťáci jsou nebezpečně melounoví (zvenku zelení, uvnitř rudí jako sovětská vlajka).

Shrnuto: Kdokoli mi řekne, že volil 5, 15, 17 nebo 21, budu si o něm myslet, že je naprostý hlupák, jako považuji za hlupáky z trucu nevolící, či takové, kteří nabádají k volbě stran, jež volit nechceme, jen proto, že jsou takzvaně velké. Voliče šestky a dvacítky mám za zoufalce. Ani ti, ani druzí vlastně nepotřebují inteligentní, sofistikované vládce. Zbývá 1., 2., 3., 4., 11. a 23, což není zas tak malá volba. Nu tož hodně štěstí, doufám, že se po příštím víkendu neprobudím coby občan Běloruska či Somálska.

Co se děje o svátcích

Tak se i server aktuálně úspěšně zařadil do seznamu negramotných českých médií a já už pomalu opravdu nemám co číst. Dlouho jsem se usmíval nad jejich tuatamní neprofesionalitou, titulek článku, který říká, že Muslimové vraždí už i o svátcích, mě nicméně zcela dostal. Téměř balancuje na hraně paragrafu 198 trestního zákona a není než potvrzením, že se v aktuálně definitivně zbláznili.
Na základě textuální analýzy titulku si spolu s alkoholickým presidentem troufnu opáčit, že už i aktuálně je pouhá bulvární žumpa.
P.S. Podíval jsem se o dva dny později (poté, co jsem se neudržel a v diskusi zmínil, co si o titulku myslím), a článek se již jmenuje jinak. Tak alespoň tak.

Tušetie

O minulém víkendu už nasněžilo a Tušetie či Tušsko, jak se prý říká u nás, se na sedm měsíců zavřelo. Na zimu v horách z patnáctitisícového davu Tušetínců zůstává pod dvacet rodin. Víkend jsme stihli týden dřív a bylo krásně, i když na průsmyku Albano mě cestou zpět málem sfouklo z kopce. Šenako, Diklo, Doču, Ilijurta, Dartlo, Češo, projeli jsme za víkend asi patnáct vesnic a po večerech se vraceli do Bočorny, odkud je jednoznačně nejkrásnější výhled. Na střeše světa ve 2,300 metrech nadmořské výšky. Světlo z kamen, sprcha v potoce, údolí po děti pohádkově nadýchané. Neznám na světě mnoho stejně krásných míst.

Ilham na věky

Čtu si, že Ilham zas vyhrál volby. Ač nikdo nepochyboval, že tak bude, 83,9 procent je přeci jen maličko za hranou uvěřitelného. Čeští pozorovatelé prý chybičky nezaznamenali. To už mohli rovnou napočítat 113 procent jako tenkrát v Čečně. Nu což, zázraky se dějí. Nejen v Azeru. U nás třeba na Hradě sídlí taťka české korupce a do parlamentu zavítá bývalý horlivý Stbák i japonský fašista. Sláva Azeru, Ilham bizimdir na věky.

P.S. Právě jsem si přečetl, že si lidé, kteří používali mobilní aplikaci centrální volební komise, mohli výsledky voleb přečíst už den před volbami. Vot těchnika!

Rtveli

Třetí rtveli, co bydlím v Gruzii. Jen vloni jsem nestihl. Letos podruhé u Lavrentie. Víno jsme sklidili za pár hodin, zas tak moc ho nemá. Pak poklimbávali než vypukne supra. Lavrenti byl tamada. Mcvadi z prasata, které bylo ještě ráno naživu. Lavrentiova maminka dělá nejlepší kotori. K výtečnému předloňskému mcvane nám chvilku zazpívaly Lavrentiovy neteře. Starší, třináctiletá, co chvíli přelaďovala tři struny na svém panduri. Celou noc pršelo a na horách zůstaly sněhové čepice. Snad příští víkend do Tušetie projedem oběma směry.

Pátek třínáctého

Nedostávám moc nevyžádaných mailů se srandovními (haha, to je ale bžunda) obrázky, videi, motivačními kartičkami, ba ani nadávkami na to či oné. Zčásti proto, že jsem asi už dlouho mimo hroudu, maličko i díky tomu, že jsem několik notorických spammerů něžně upozornil, že mně tedy raději ne.

Dnes mi shodou okolností přistály v inboxu čtyři nevyžádané maily, což činí i čtyři za týden a pět za měsíc. Jako by nestačilo, že Putin píše lži a ptákoviny no NY Times, teď se na mě najednou hrne jedno motivační přísloví ("nikdy se nezdávej, i kdyby ti na kahan kapalo" či také něco) na příšerném obrázku, nad kterým jsem se chvilku rozhodoval, jestli nemám dostat epileptický záchvat, a tři kompozice na téma, jak je svět kolem nás (čti: Česká republika) totálně v řiti.

Pátek třináctého, jednoznačně, věčné naříkání, deprese a mindráky z toho, jací my jsme skvělí a kolem nás samá svině. Téměř existenciálnní frustrace (nicméně si málokdo do zrcadla přiznáme, že jsme jen smrtelná nula), namířená proti zbytku světa reprezentovanému kýmkoli, kdo nás napadne. Oj, jak se nám všem žije špatně, protože jinde se jiným žije líp. A přitom sami děláme všechno úplně nejlíp, protože jestli se podíváš, tu svatozář nad mou lebkou opravdu uvidíš. Chápu, že nejen sociálně ostrakizovaným je v ČR nehej. Mně též ty věčné nářky přijdou k zblití, v tom se opravdu nedá žít. Ani motivační přísloví nezabírají.

Nine eleven

Zas o rok dál. Nine-eleven je stále datem, jež po pádu paní Železné ponejvíc určuje dynamiku jedenadvacátého století. Analogové hodiny nad dveřmi zahuleného kanclu v podzemí České televize chvilku poté, co nám z hodin se linoucí rádio oznámilo, co se v New Yorku stalo. Z Radiožudnálu zní hit Anny K „všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko.“ Na večením otevření Czech Press Photo v Carolinu fotky nikoho moc nezajímaly, všichni stáli kolem miniaturní televize a snažili s uchopit, co se vlastně stalo. Večer skončil v nonstopáči U kotvy. Denial, denial, denial.

Dvanáct let už to je a já se zrovna povaluji se v hotelu v Doha namísto toho, abych pařil s Bejlkem v Tbilisi. Po první zlostně zoufalé reakci na to, že na mě nepočkali, mi přišlo triviální se rozčilovat, že doletím dom o den později. Na rozdíl od pasažérů čtyř letadel před dvanácti lety doletím, alhamdullilah.

Do školy

Naposled jsem v té směsi zklamání a očekávání vyhlížel začátek září před třiadvaceti lety. Nikdy mi nevadilo vrátit se po prázdninách do školy, dokonce jsem se těšíval a nejeden rok zašel už v srpnu, jestli není třeba s něčím pomoct. Přerovnával jsem učebnice, vyklízel staré sklady a bavilo mě to.

Na školu si příliš nepamatuju, nějak jsem to proseděl a více či méně lezl učitelům na nervy. Přijde mi srandovní, že první školní den jsme trávívali linkováním sešitů a balením učebnic do igelitu, aniž by kohokoli z nás napadlo, že přechod z prázdnin je mnohem stresující pro kantory než pro nás a že oni nikoli my potřebují take it slow.

Všem školákům úspěšný nadcházející rok, učitelům, zejména mým bývalým, virtuální kytku, bonboniéru, vodku, nebo co se nosí.

Beslan

Devět let. Nelze nevzpomenout. V zájmu zachování tvrďácké imydže, obětoval VVP přes tři sta lidí, víc než polovina byla děti. Teprve nedávno jsem se dozvěděl, že pár sekund před výbuchem v tělocvičně vybouchl na střeše čmelák, vypálený ze střechy nedalekého domu a dovnitř začali střílet snajpeři. Stovky vlastních před devíti lety, dnes tisíce cizích jinde, co na tom sejde, hlavně, že zůstane imydž. Jedinec je tragedie, tisíce jsou statistika.

Dnes je ale jedno. Dnes jen vzpomínáme.

Strašit, strašit, strašit

“Bombardovat, bombardovat, bomabardovat,” jmenoval se kamarádův komentář v lidovkách, když se v Česku rozhodovalo, zda se zapojit do operace proti Srbsku. Teď se možná schyluje k dalšímu bombardování (jiné země) a očekává se, že člověk zaujme jasné stanovisko, zda je pro nebo proti.

Předesílám, že cokoli kdokoli veřejně proklamuje, já na základě toho, co jsem viděl a co viděli lidé, jimž důvěřuji, nepochybuji o tom, že Assad chemické zbraně použil. Nevylučuji, že je použili i magoři z „opozice“, aby vyprovokovali mezinárodní intervenci.

Jsem proti. Kdybych seděl při hlasování v Kongresu, zmáčkl bych „ne.“ Ani náhodou bych ale nešel do ulic, zapojil se do protiválečných hnutí či veřejných akcí, které mi přijdou srandovní. Válka už probíhá a je hodně, hodně špinavá. Jsem proti, protože klín klínem nepovažuji za nejlepší medicínu, ani nepovažuji život Assadova příznivce za méně cenný než život Assadova odpůrce. Zároven chápu dilema, ve kterém se svět nachází, protože:

1) Když Obama namaloval rudou čáru intervence za použitím chemických zbraní, upletl si bič. Nechápu, co má za poradce a jak jim mohlo uniknout, že dříve nebo později k tomu musí dojít. Řekl-li, musí si zachovat tvář a konat, na okolnosti nehledě. A to je zlé.

2) Po proklamovaném jednostranném zrušení embarga na dodávání zbraní opozici nikdo neví jak dál, anžto je jasné, že část zbraní skončí v rukou šílenců, kteří je dříve či později použijí proti nám. Nikdo se do obrovských dodávek, které by si opozice přála (např. protiletadlová obrana), nehrne a přímá vojenská intervence může posloužit jako alibi.

3) Nepochybuji, že podobně jako v Iráku neexistuje plán. Hodíme pár bomb a co dál. Možná to Assada krátkodobě oslabí, ale že by ho bomby přiměly k jednacímu stolu si snad nikdo nemyslí. "Hodíme a uvidíme" se v minulosti neprokázalo jako nejlepší strategie.

4) Opominu-li na chvilku obrovskou humanitární katastrofu, kterou svět dvacet let neviděl,, občanská válka se převrací v regionální konflikt. Libanon, kde dnes každý pátý je Syřan, vězí v konfliktu po uši (libanonští sunnité bojují proti Assadovi, Hezbollah s Assadem); Irák je na hraně; riziko rostoucí autonomizace kurdských źemí v Sýrii poté, co irácký Kurdistán už je dávno de facto nezávislý, budí paniku v Ankaře, íránští letci pilotují syrské stíhačky a Izrael je za rohem a občas pošle rakety na náklad zbraní, který se zdá směřovat do šíítských území v Libanonu.

5) Média vládnou. Nelze provést vojenskou operaci bez mohutné negativní reakce části sdělovacích prostředků, i kdyby se hoře trpících mělo naaranžovat (což velmi pravděpodobně nebude třeba).

6) Považujeme-li syrský konflikt za bezpečnostní riziko pro nás, buďme si jisti, že zapojením do konfliktu se zvyšuje pravděpodobnost, že se k nám někdo přijde připomenout.

Že Obama hodil na Kongres docela uspokojuje, protože potvrzuje, že si je předobře vědom, v jakém patu se nachází. Dokážu si představit, že tajně doufá v kongresní odmítnutí, aby zachránil tvář a nemusel vtáhnout USA do dobrodružství, ze kterého nic dobrého nekouká. „Free card out of jail,“ řekl právě jakýsi chlapík na Al Jazeeře.

Kongres se prý nebude bavit několik týdnů, během kterých je třeba strašit, strašit, strašit, a, i když v minulosti nikdy nezabralo, doufat, že řinčení zbraněmi pootevře alespoň minimální prostor k rozmrazení mezinárodní situace. Rusko už začalo pokřikovat, což je jedině dobře, protože právě Kreml cynicky sedí na jakémkoli nenásilném posunu jako žába na prameni.

Nakonec: Lajnování rudých čar je cynické a debata o tom, zda a kdo použil chemické zbraně nepodstatná. Debata by se měla vést o tom, zda a jakou máme odpovědnost za občanské války a regionání konflikty, které zabíjí statisíce, milióny vyhánějí z domovů a hrozí sousedům a regionům, vůči nimž máme formální závazky (e.g. Turecko je členem NATO). Z Life od Brian dávno víme, že debaty na téma "kdo to hodil" mohou skončit vlastním ukamenováním.

Youtube je v Pákistánu blokován, takže scénku přidám později

Eyes and rain

“Sir, your eyes, colour, good.” řekla mi Zulfiya se vstyčeným palcem, když položila čaj na stůl se slovy „sir, your tea, no sugar.“ Ten Pákistán je docela dobrá země, napadlo mě! Alespoň dnes. Každé ráno cestou k autu zmoknu, než uslyším „rain, not good.“ Záplavy jsou v Pákistánu každoroční realitou, která získala nevídané dimenze před třemi lety, kdy voda zabila asi dva tisíce a poškodila či vyhnala z domů zhruba dvacet miliónů. Od té doby příliš mnoho deště preventivně leká, protože rovnice platí stále, v Pandžábu s Sindhu by už zas mohli vyprávět. Soucítím, taky nechci víc deště. A ráno si dám zas čaj.

P.S. Dva dny poté, čaj už leží na stole: - "English good?" - "Yes, your English is very good" - "Thank you. Trying. Eyes, lens?" - "No, I don't have lenses" - "Colour, very good" zas s tím vztyčným palcem a uznalým přikývnutím.

Revisited

Jeden víkend o čtyři roky později a Islámabád začíná vypadat trochu jinak, než jak jsem si pamatoval. Bezpečnostně mnohem více v pohodě, touch wood, i když checkpointů a policajtů je stále všude dostatek. Nikdo nicméně nikde nevybuchuje, zdá se. Pákistánská strava nechutná jen jako ostrý guláš, případně ještě ostřejší imitace evropské kuchyně. Aniž by mi nějak vadilo, pákistánské guesthousy nejsou tak kvalitní, jak se zdálo při občasných výletech z Pešawárské věznice zvané University Town – alespoň si nepamatuji, kdy mi naposledy koupelnou protekla kanalizace. Islámabád a Pákistán obecně vypadá mnohem nadějněji jako zajímavé místo k návštěvě – ne že bych se sem kdy chystal na dovolenou, ale třeba vyfešákovaný Saidpur působí v jinak značně sterilním Islámabádu jako zjevení. Ještě se zbavít jetlagu a najít někde pivo (prosratý pokoj v guesthousu už jsem vyměnil) a dva týdny mi nebudou stačit.

Radikálové (nad obrázky z tisku)

Napadá mě, jestli pozornost na takzvané radikály není zčásti kontraproduktivní. Ne že bychom je měli tolerovat, respektive nebránit jejich reálné či potenciální oběti, ale asi není třeba démonizovat. Koukám se na obrázky z paralelních antiromských pochodů a nevidím radikály, jen frustrovanou mládež, která si k dodání odvahy oholila lebky a oděla se do těžkých bot. Vidím kluky a holky, které asi doma nikdo neměl rád a oni našli své „let me feel important“ v bandičce podobně frustrovaných a nemilovaných.

Nikoli nepodobně dobám, kdy jsem vídával mladé Čečence, Inguše, Dagestánce, Kabardínce, Ázerbajdžánce, Afghánce či Pákistánce, kteří namísto života v nicotě dali přednost sebezvaným vykladčům historie a náboženství, v jejichž blízkosti našli nejen spoustu sobě podobných ztracenců, ale i dříve nepoznaný středobod, o který se bylo možno opřít a cítit se nakonec v klidu. Chaotické zrání a hledání smyslu bytí potřebuje systém, řád a pocit sounáležitosti, ať už se projevuje v uniformách, odznacích, účesech či gestech. Jen na okraj: dosud mi trochu zatrne, když vidím teenagera s čapkou a několik měsíců neopečovávaným chmýřím na bradě, protože tak to začínalo. Až na pár výjimek nevím, co se s pubertálními muslimskými rekonvertity stalo, pokud si některý opravdu nakonec vysloužil označení radikál, nepochybyji však, že ze začátku nebyl radikálem ani jeden.

Hledě na maršující obdivovatele obdivovatelů Hitlera, Hesse, Himlera a podovných Hovad, kteří si svůj hněv a vzdor personifikovali ve všech českých Romech, též nevidím radikály a ani se moc nebojím jejich metastáz. Spíš napadne, kolik vlasatých neradikálně vypadajících si asi doma libuje, že se nemusejí nahlas projevovat jako frustráti, protože to za ně zvládnou holé lebky. Podobně jako dnes nepotřebujeme v parlamentu sládkovce, když máme Čunky a další.

Co mě to tedy vlastně napadá? Že do ulic zas tak moc radikálů nechodí, většina jich sedí doma a vypadá úplně stejně jako ty a já. A o tom se pořád hodně málo mluví.

Valikův Mers

Valiko prodal Mercedes. Krásný žlutý Mercedes (i když by mě asi Avi zas přesvědčovala, že nebyl žlutý, ale... okrový třeba). Za měsíc má třicáté narozeniny, jež jsem se chystal oslavit vodkou z duty free shopu, co mám přes cestu, bo o ní Valiko už dlouho mluví. Ze čtyřech taxikářů, postávajících před naším domem, je Valiko nejveselejší i nejukecanější. Před volbama mi tvrdil, že jestli „naši“ vyhrajou, možná dostane job na ministerstvu, je přeci vystudovaný inženýr. „Naši“ vyhráli a Valiko dál taxuje - jako posledních dvacet let, koneckonců. Nedávno třeba dovezl Avi, Martina a Kubu na Šiomghvime. Možná poslední kapka pro Mers. Kingkong na předním sedadle.

Mers je od předvčírem pryč a Valiko se včera před barákem se Žorikem a Robinsonem ožral, aby vzpomněl čtyřicet dní po tátově smrti a mohl se oholit. Nechal jsem u kluků alespoň karton cigaret z duty free, vodku necháme holt na jindy.

P.S. Tak prý olivový.

Naháči v Soči

Po válce dvoutisícého osmého se ozývaly hlasy, zda by v odpověď na ruskou agresi na území cizího státu (čti Gruzie) neměla být bojkotována sočská volympyjáda. Emoce dávno vyvanuly a Gruzie má novou vládu, která jednoznačně řekla, že nic bojkotovat netřeba, naopak se těší na vyslání svých tří zimních sportovců a nabídla Rusku spolupráci v oblasti bezpečnosti, anžto se všeobecně předpokládá, že si na sportovní komplexy brousí zuby nejeden bradáč.

Anglický herec a spisovatel, Stephen Fry, předevčírem zveřejnil na svých stránkách otevřený dopis Cameronovi a Mezinárodnímu volympyjskému výboru, ve kterém nabádá k bojkotu her, jakožto jedinou možnou reakci na nedávno v Rusku uzákoněnou homofobii. Fry, Žid a homosexuál, jak sám sebe nazývá, srovnává Soči s berlínskou volympyjádou v šestatřicátém, kde svět jen trapně přihlížel kriminalizaci jiné minority a její vyloučení ze sportovních klání a jež nepochybně zafungovala jako katalyzátor Hitlerova přerodu v nekontrolovatelné monstrum.

Putin se, pravda, už tak deset let moc nemění, takže přerod v superdiktátora asi nehrozí, i když homofobní legislativa de facto posvěcuje praktiky dávno Kremlem kontrolovaných extremistických skupin, se kterými by si Gestapo nezadalo. Nemyslím si, že Fry vyprovokuje více než pár příspěvků na téma, jak je nesprávné sportovní klání politizovat, ve kterých si jejich autoři jen naběhnou na hranu otevřených dveří, protože kdo si ještě myslí, že volympyjáda nemá nic společného s politikou, ať raději skočí z Nuseláku. Jen podobní naivkové ještě mají dilema mezi zúčastnit-se-a-mít-možnost-ovlivnit a ostrakizovat-a-zříct-se-naděje-na-změnu-ba-rozzuřit. Podobně jako Čína před pěti lety, ani Rusko si nenechá kecat do vnitřních záležitostí jako jsou zákony země, a s oblibou a výhledem na nemalé finanční zisky bude dál vodit své západní známé za nos jako užitečné šašky.

Mě asi nejvíc baví, jak Fry s odkazem na principy volympyjsmu vlastně říká: zrušte to, nebo se přiznejte, že vaše sebranka je nahatější než Andersenův císař. Mani mejkz mani a Fryova výborně napsaná výzva nakonec máloco změní. Do Soči se nicméně díky němu vypraví banda bezpohlavních naháčů, což může být s ohledem na ruské homofobní zákony nakonec ještě docela bžunda.

P.S. Přiznávám se, napsal jsem vlastně jen proto, abych tu mohl pověsit odkaz na Stephenův text. :)

Pětiletí (Kde je Roger?)

Před pěti lety byl pátek a protože v pátek se ve mnoha zemích nepracuje, koukal jsem ve svém kábulském obýváku střídavě na BBC a na slavnostní zahájení pekingské potěmkinovské olympiády, načež jsem přestal přepínat a po chvilce nevěřícného zírání na britskou zpravodajskou stanici se jal hledat telefon. Hérátský kolega Skot (národnost, nikoli klasifikace) Roger právě odletěl na dovolenou (respektive na ozdravnou, jinak zvanou R&R) do Gruzie s plány vyrazit do Jižní Osetie, na kterou v televizi létala jedna kaťuša za druhou. Rogerovi jsem se nedovolal, jeho šéf Roberto nicméně záhy přehlušil mé pořvávání do sluchátka, řva zpět, že se mám uklidnit, Rog nestihl letadlo a místo Gruzie nakonec odletěl do Libanonu. Pět let poté je Roger v Libanonu nastálo i s rodinou a já sedím v Gruzii a říkám si, jak to rychle letí a jak je dobře, že Kaťuše už zas jen chodí na břeh.

Něco pro pamětníky:

Pak?

Právě jsem zjistil, že pákistánské vízum je pro občany České republiky zdarma, ergo nás pakistánské úřady řadí do exkluzivního klubu, do něhož patří i Slovensko, Japonsko, Mauricius, Čína a Severní Korea. Zatímco v pákistánském pasu je napsáno, že není platný na území státu Izrael. Nepamatuji si, že bych býval v Kábulu neplatil za pákistánská víza, jen že mi pořád vypadávala z pasu a musel jsem přepřilepovat. Též mi hned vytanulo, jak jsme si vybírali frontu na pasovce na pešavárském letišti podle toho, který z policajtů se dloube v nose jinou rukou, než kterou prohlíží pas. Za chvilku se dozvím, nakolik je reálný můj návrat do Pešaváru čtyři roky poté. Asi vlastně záleží jen na tom, jestli dokážu včas získat vízum. Zadarmo či nikoli.

Kalhoty až na zem

Kdykoli mě napadne, jestli nejsem k Česku příliš kritický, že to s Mindrákovem nebude tak špatné, stačí si přečíst komentáře pod článkem v k internetové verzi jakéhokoli českého masmédia. V lepším případě fakty nepodložené hlouposti vydávané za moudra, většinou však vulgárně agresívní výjevy frustrátů.

Vybavují se sněmy Sládkových republikánů na začátku devadesátých v kovoprůmyslovém kulturním domě na Smícháči, kde jsme tenkrát měli kancl. Zpocení a polomytí chlapíci s pohledem, za který by se nestyděl ani devotní konsument LSD, v oblečení ze sedmdesátých a obligátní igelitkou či dvěma. Jednou jsem vešel na veřejný záchodek v prvním mezipatří, kde tři postávající u pisoáru měli kalhoty spadlé na zem, jejich hanbatou záď naštěstí kryly dlouhé kostkované košile. Igelitky ležely vedle. Vyběhl jsem hodně rychle. Zpátky se mi pořád nechce.

Gruzínská (ne)spravedlnost

Míša pardonoval pravomocně odsouzeného guvernéra Mingrélie (Samegrelo) a vrátil ho zpět na svůj post s komentářem o nespravedlnosti gruzínských soudů. Tengiz Gunava si ze svého čtyřletého trestu neodseděl ani pár měsíců a už je zpátky ve svém kanclu. Jelikož vytáhnout chlapíka z vězení a dosadit ho do guvernérského křesla je dost silné kafe i na maniodepresivního presidenta, napadá mě, zda se po měsících jakési depresivní letargie Míša zas nevydává do boje. Presidentské volby jsou koneckonců už za tři měsíce a v Mingrélii, kde žije spousta běženců z Abcházie, se Míša vždy těšil nemalé podpoře.

Gunavův soud je zajímavý v mnoha ohledech, téměř učebnicový příklad, s čím se nová vládní koalice potýká (a za co je mohutně mezinárodně kritizována zejména Míšovými dávnými známými). Jen naivkové pochybují o totalitních a korupčních praktikách předchozí vlády – od října vládnoucí Gruzínský sen se koneckonců dostal k moci mimo jiné na základě slibu, že kriminálníky potrestá, do čehož se noví vládci též s nemalou vervou pustili. Vyšetřování a soudy fungují víceméně dle stejného scénáře: o někom „se ví“, že je hajzlik, začnou se sbírat důkazy a na základě první indicie se dotyčný obviní a pokud možno pošle do cely předběžného zadržení. Jakmile je pod zámkem, či veřejně označen za špatného, další důkazy o původních i nových obviněních se shánějí snáz a obžaloba se rozroste o další trestné činy. Nakonec se ale nezřídka ukáže, že důkazů nejsou zcela přesvědčující nebo jich je málo, nikoli nutně proto, že be neexistovaly, ale proto, že prokuratura v Gruzii moc dobře nevyšetřuje, protože deset let nepotřebovala (vše bývalo rozhodnuto předem), anebo jsou informace utajené.

Podobně se má i s Gunavou, jehož první obvinění znělo nelegální držení zbraně a drog. O pár dní později prokurátor přidal zneužití pravomoci, zpronevěru a lehké ublížení na zdraví (načež ho Míša jmenoval guvernérem Mingrélie-Horní Svanetie). Na základě velmi sporadických (sporadicky zveřejněných) důkazů mi přijde nejpravděpodobnější, že 1) Gunava opravdu postřelil minimálně jednoho člověka kvůli osobnímu sporu a 2) Nákladal si, jak chtěl, se státními prostředky. Soud nakonec zprostil Gunavu obžaloby z ublížení na zdraví, protože poškození nemohli potvrdit, že střílel Gunava, anžto v té chvíli stáli zády, tedy cítili pouze střelu zezadu v noze, načež viděli Gunavu s pistolí v ruce. Balistika se nekonala. Soud nakonec uznal Gunavu vinným ze zpronevěry tří tisíc tun pohonných hmot a asi 50 tisíc lari (ca. půl miliónu korun), za což mu napařil osm let, ihned snížených na čtyři díky jakési amnestii.

Netuším, do jaké míry se zpronevěru podařilo prokázat, protože veškeré dotazy na osud pohřešovaných peněz a hmot byly smeteny s poukazem, že byly použity při výkonu služební funkce, jež byla vázána státním tajemstvím. Vše v dobách, kdy byl Gunava šéfem generální inspekce ministerstva vnitra. Tato část jednání proběhla za zavřenými dveřmi, takže nevíme, jaké důkazy prokurátor předložil, nicméně se nepatrně zdá (opět: z velké dálky), že důvodem odsouzení byla Gunavova neschopnost prozradit, co se s prostředky stalo, nikoli prokurátorovy důkazy o zpronevěře, tj. důkazní břemeno bylo alespoň zčásti přeneseno na obžalovaného. Jen tak na okraj: říci, že bývalí pohlaváři pod rouškou státního tajemství prošustrovávali gruzínské finance, je jako dva plus dva se rovná čtyři. Informace o "presidentských fondech" či účtenkách za návštěvu strip-baru už jsou koneckonců veřejné. Stále však ještě zarazí - nikterak inovativní - cynismus, se kterým si mocní pěchují kapsy s poukazem na státní zájmy a vnějšího nepřítele.

A jsme u mého oblíbeného tématu, oněch nespravedlivých gruzínských soudů. Opět: kdo chce, ví, že Míšokracie byla postavena na organickém propojení moci legislatvivní, exekutivní a justiční, což mimo jiné znamenalo, že v trestních řízeních stát hravě odsuzoval 999 obžalovaných z tisíce. I proto se valná většina obžalovaných snažila dohodnout o vině a trestu (plea bargaining), v systému, který gruzínské právo zprzněně přijalo od amerických bratrů, a kde dosud nikdo pořádně neví, kam se peníze, jimiž si odsouzení kupovali měsíce a roky svého života, vlastně děly. Od října máme v parlamentu vůbec poprvé opravdovou opozici (strana bývalé vlády lidově zvaná Míšisté), tj. parlament začal (stále se učí) fungovat jako parlament a nová vláda se jala oddělovat od sebe i soudy, které pomaličku začínají fungovat jakž takž nezávisle. Jedním z prvních kroků ministryně spravedlnosti například bylo výrazné zpřístupnění dříve vesměs uzavřených soudních přelíčení. Když si teď tedy Míša stěžuje na nespravedlnost gruzínských soudů, ví dobře, o čem mluví. Sám je tak nastavil.

Vobčan na hradě

Stále si myslím, že průměrně inteligentní, rozumně uvažující vobčan nemohl nedomyslet, že alkáč na hradě je anarchie v lepším a vleklá ústavní krize v horším případě. I s mírnou amnézií si přeci nešlo nepamatovat, že Zeman je mnohem škodolibější a mstivější než jeho předchůdce a bratr v triku. A že má mnohem méně skrupulí a pravidla hry, již tak nepatrně zmatečná, mění kdykoli a jakkoli se mu zachce.

Možná kdyby se mu Němcová pohrdavě nesmála, když přišel hodit šavli na klenoty, pověřil by jí. Takhle si vymyslel vlastní vládu a sestavení se ujal spolupartajník ze strany, jež se shodou okolností jmenuje jako pověřitel a již nikdo nevolil. A ani se kluci (a jedna pani) neohřáli a už padají žaludy. Chápu, chápu, dle jakéhokoli scénáře jsou parlamentní volby za rohem, tudíž je zatraceně málo času na fantrejsynk, dobytí pozic a zvýšení šancí, aby se jinak naprosto nevolitelná partaj, založená k apotheose vrtošivého mocnáře, dostala do příštího parlamentu.

Nu tož se na mě nezlobte, že se dokola budu pošklebovat zvláštní české většinové zálibě v psychopatech. Vždyť je to doopravdy k popukání.