Rusko se zapojilo do války v Sýrii po Assadově boku a nejednoho z nás napadla nejšílenější myšlenka, jestli to třeba není dobře, protože může uspíšit konec války. A válku je třeba skončit co nejdříve. Otázkou samozřejmě zůstává, zda všemi dostupnými prostředky, tj. například i za cenu toho, že se masový vrah, jenž má na svědomí minimálně každých devět z deseti civilních obětí konfliktu a v jehož mučírnách údajně umřelo a umírá asi 70 tisíc lidí, kteří si dovolili s čímsi nesouhlasit, zůstane u moci. Technická: Spíše nesouhlasili příbuzní mučených – sami mučení se nezřídka nedopustili vůbec ničeho. Posílení Assadovy mocenské pozice je samozřejmě Putinovým záměrem. Důvodů je několik, minimálně následující:
1) Rusko cítí, že se přepisuje mapa světa a je potřeba si ukousnout co nejětší krajíc kontroly. Tak je účast v Sýrii logickým pokračováním ukrajinské anabáze. Rusko zároveň vnímá, že momentálně není nikdo, kdo by ho v jeho neoimperalistických ambicích zastavil, že v otázce Sýrie západ významně tápe i že regionální mocnosti jako Turecko, Saudská Arábie a Egypt mají vlastních problémů dost. Západ si mj. stále neuvědomuje, že ač si ve své víře v demokracii myslí, že neoimperialismus patří tak do osmnáctého století, neznamená to, že Rusko na své neoimperiální ambice rezignuje.
2) Rusko bylo mezinárodním společenstvím potupeno v Kosovu, posléze v Libyi, znovu si líbit nenechá. Dávno nastal čas dokázat světu, že je RF významnou děržavou.
3) I když v případě Ukrajiny otočilo svůj oblíbený argument o 180 stupňů, dlouhodobou ruskou doktrínou je teze o nedotknutelnosti státní svrchovanosti a neoprávněnosti opozice existujícímu režimu. Není důležité, jak konflikt začal, použití síly vůči baťuškovi (jenž je mimochodem dle pravoslaví Božím vyslancem na zemi) je naprosto nepřípustné. I na Ukrajině je ruská doktrína vlastně založená na tom, že ve chvíli, kdy připustíme dotknutelnost baťušky (Janukovič), je třeba vymyslet nové paradigma (například ochrana našich krajanů proti fašistickému režimu).
4) Kreml je tradičně (zčásti pochopitelně) paranoidní vůči sunnitskému extrémismu, který důvěrně zná, protože na severním Kavkaze pomáhal masově vyrábět. Jediné možné řešení syrské krize vidí v pokračování alawitské vlády, či minimálně pokračujícím baathistickém směřování Sýrie. Zčásti to asi hlavu a patu má, protože není vůbec obtížné si představit, že případní nebaathističtí vládci, ať už budou mít jakékoli úmysly, nebudou s to zachovat sekulární podstatu země. Bude koneckonců problémové pro kohokoli. V této souvislosti je zajímavé, že se zapojením do koalice Sýrie-Írán-Hizballáh Rusko neobává tak jednoznačně identifikovat se šíítským extrémismem. Další problém pro USA samozřejmě, protože šíítská koalice nijakou shodou okolností sdružuje tři největší nepřátele Izraele, tzv. největšího západního spojence na Blízkém východě. Ale toto téma si nechejme na jindy. Nebo na nikdy.
5) Syrský Tartous dlouhodobě hostí jedinou ruskou námořní základnu ve středomoří a dál asi není třeba komentovat.
6) Nevím, co se přesně diskutovalo během červnového mimořádného setkání NATO v Turecku, jen předpokládám, že mohly padnout i výrazy jako bezpečná zóna, buffer, či dokonce bezletová zóna. Turecko by rádo ukrojilo kousek severní Sýrie, nejen proto, aby zamezilo šíření kurdské sféry vlivu (Kurdové nyní kontrolují více než polovinu syrsko-turecké hranice). V každém případě se Rusko rozhodlo převzít kontrolu nad syrským vzdušným prostorem dřív, než se o to pokusí někdo jiný, tím spíše že by mohlo jít o nenáviděné NATO. Zkušenost z prištinského letiště a libyjská potupa jistě sehrály svou roli.
7) Syrský režim používá srovnatelné metody jako Kreml a tyto metody je potřeba podpořit ba legitimizovat. Syrský režim se navíc vždy těšil mohutné sovětské podpoře v dobách Assada otce a ruský postupný návrat k CCCP a studenoválečnému uvažování znamená i rázný návrat ke starým kamarádům.
8) Syrská krize významně škodí Turecku, Saudské Arábii, Evropě i USA, vše v ruském zájmu.
9) Dovolím si i domněnku, že se Rusko blíží ekonomickému kolapsu a potřebuje vyšší ceny ropy, což mj. znamená i silnou vyjednávací kartu vůči západu a Saudům. Rusko je v jedinečné pozici de facto eliminovat veškerou (západem a Saudy podporovanou) protiassadovskou opozici a následně nabídnout jednání, ze kterého Assad vyjde jako součást řešení. Klasická strategie založ požár, pořádně přitop a převleč se za hasiče. Krom touhy co nejrychleji začít kontrolovat syrský vzdušný prostor, si vysvětluji rychlost a načasování ruského vstupu do syrské války vnitrostátními / finančními problémy, s čímž souvisí i desítka, abych zaokrouhlil:
10) Strategie vrtění psem byla hezky stvárněna ve filmu s Hoffmanem a De Nirem a USA a Rusko s ní mají celosvětově nejlepší zkušenosti. Termín "krátká vítězná válka" coby způsob odvrácení pozornosti od vnitrozemních problémů a získání hrdinských bodů pro čelné politické představitele, koneckonců z Ruska i pochází (von Pléve). Polonahých fotek na medvědu není nikdy dost.
Kdosi mi nedávno popisoval historku, podle které je Assad nejtvrdohlavějším politickým leadrem na Blízkém východě. I proto si asi tak dobře s Putinem rozumí. Koho to ale kluci bombardují? Podle dostupných informací zasáhla Putinova letadla cíle v provinciích Idlib, Homs a Hamá. Viděl jsem i FSA pozice v severní Lattakii, ale jen z jednoho zdroje. Pokud by chtěli bombardovat ISIL, jak tvrdošíjně opakují ruská média, musela by letadla letět pár set kilometrů východněji. Bomby tedy jednoznačně létají na území kontrolované různými opozičními uskupeními na základě seznamu úhlavních nepřátel, připraveného Assadem. Nu tak si velmi zběžně povězme, kdo momentálně nejvíc Assada z jeho pohledu ohrožuje.
Chu iz chu
Možná to chce začít maličkou poznámkou o tom, že grup je strašlivě moc a velká část se z nich na přání různých externích podporovatelů přeskupuje a přejmenovává. Popíšu jen pár z mého pohledu momentálně klíčových, tedy těch, které jsou nejvíce vidět. Aktéři syrského konfliktu se víceméně dělí do pěti skupin: 1) Assadova vláda, 2) ISIL, 3) Islamistické/saláfistické skupiny, 4) Kurdské jednotky, a 5) Umírněné opoziční skupiny. Každý z aktérů má své zahraniční přátele, aka sponzory.
Islámská fronta a její asi nejprominentnější členové Ahrar ash-Sham a Jaish al-Islam. Velmi dobře vyzbrojená, početná uskupení, financovaná primárně ze Saudské Arábie. Podpora z arabských zemích je vemi zřídka podporou státní, většinou se jedná o jednotlivce, šejchy. V přápadě Islámské fronty předpokládám nicméně velmi stabilní a systematickou podporu i ze stranu státu, dokonce bych se nedivil, kdyby jim tu a tam vypomohlo i Turecko. Občas se v médiích objeví, že je jedna ze skupin napojená na Al Qaedu (ať už znamená cokoli), což technicky není pravda, i když obsahem si nezadá, tj. jistě to nejsou žádní demokraté. Očekával bych, že Ahrar ash-Sham a Jaish al-Islam dostanou spolu s dalšími členy Islámské fronty od Suchojů na frak asi nejvíce, protože jsou momentálně potenciálně nejpotentnější a nejblíže Damašku, ergo nejnebezpečnější. Zatím ale, zdá se, většina náletů směřovala na FSA. Ahrar ash-Sham mj. též vedlo koncentrovaný útok na Idlib, který skončil asi největší letošní vojenskou porážku pro Assadův režim. Jaish al-Islam se zas nedávno proslavila videem s popravou bojovníků ISIL, prý odplata za smrt bojovníků JIL v rukách ISIL.
Jabat an-Nusrah byla na začátku války nejsilnější saláfistickou skupinou, které tehdy přísahali věrnost i nynější velitelé ISIL. JAN je oficiálně odnoží Al Qaedy (opět: ať už znamená cokoli), leč momentálně (naštěstí) nekontroluje žádné území. S Ahrar ash-Sham a Jaish al-Islam tvoří vojensky nejpotentnější uskupení, mj. díky štědré externí podpoře. JAN je asi jedinou skupinou, které má ve svých velitelských strukturách významně zastoupené cizince. Podobně jako JIL se i JAN ráda angažuje v bojích proti ISIL-u a jiným skupinám (včetně frakcí FSA).
FSA, aneb Svobodná syrská armáda, je koalice minimálně deseti skupin, z nichž některé jsou samy koalicí. Na severu je FSA hodně fragmentovaná, největší její částí bude asi SRF (též koalice asi 15 skupin). Silovou dynamiku na severu příliš dobře neznám, tak se raději mrknu na jih. Fragmentace skupin na severu mj. znamená, že je externí (čti: západní) podpora příliš rozdrobená, aby dávala jakýkoli smysl. Dle kusých informací o cílech ruského bombardování to zatím vypadá, že terčem většiny náletů byla území pod kontrolou FSA, což by odpovídalo i dosavadní Assadově strategii.
Jižní fronta, součást FSA a stále více se formalizující koalice více než 50 umírněných vojenským skupin na jihu, asi nejlépe konsolidované uskupení mírné opozice, které je primárně závislé na západní vojenské podpoře. A proto též momentálně celkově asi nejméně bojeschopné, protože západní obavy z toho, aby vojenský materiál nepadl do rukou radikálních skupin znamená, že umírněné skupiny mají podporu malou, vázanou na konkrétní vojenské ofenzívy a obestřenou téměř nereálnými administrativními procesy. Pro ilustraci: Bojovník Jižní fronty si momentálně vydělá asi 50 USD za měsíc v porovnání s 250 USD v radikálních skupinách, či dokonce 750-1000 USD v barvách ISIL-u. I (hlavně) proto odcházejí bojovníci od umírněné opozice k radikálům se slovy „Jestli mám umřít, ať mám alespoň dostatek munice a normální plat pro rodinu.“ Přesto je Jižní fronta daleko nejsilnějším vojenským uskupením na jihu. V červnu začala Jižní fronta ofenzívu proti jihosyrskému městu Dar’a, která ale ztroskotala na nedostatku západní podpory. Protože jsou umírněné opoziční skupiny často vojensky podvýživené, nezřídka je vidíme bojovat bok po boku s islamisty, kteří se zdají mít výzbroje dostatek.
Liwa Shuhada al Yarmouk je saláfistická skupina na jihu, nevelká počtem, ale viditelně dobře zásobená, živená a placená, předpokládáme, že ze Saudské Arábie. Dlouhodobě se vedou debaty o tom, do jaké míry je Liwa Shuhada napojená na ISIL (asi ano).
Extrémisté z JAN a Liwa Shuhada mají na jihu maximálně 2000 bojovníků v porovnání s minimálně třicítkou, kterou disponuje Jižní fronta. Jednou z největších konfrontací na jihu je momentálně ofenzíva Nusry proti Liwa Shuhada.
ISIL Assada sice ohrožuje, ale jemu je vcelku jedno, protože předpokládá, že dříve či později proti ISIL kdosi zakročí, zatímco v boji s opozicí mu nikdo nepomůže. Krom Ruska nyní tedy. Největším nepřítelem ISIL jsou zmíněné saláfistické skupiny, následované podvyzbrojenou FSA. Hodně se spekuluje, odkud ISIL bere peníze. Krom jednotlivých přispěvovatelů ze zemí v regionu si hodně nakradl, navíc má zajímavé výdělky, aniž by musel na "svém" území vyvbírat daně. Nejen proto, že kontroluje většinu syrské a část irácké ropy, která se dá v nízkém oktanu koupit i v Damašku i v jižním Turecku. V prvním případě díky dohodě s Assadem, v případě druhém díky pašerákům. ISIL má pod palcem i minimálně dvě třetiny syrské pšeničné produkce. Výnosy z nelegálního prodeje antických památek, které ISIL důkladně rabuje, než je pod rouškou islamismu vyhodí do povětří, asi též nebudou zanedbatelné.
Zmínil jsem, že bojovníci opouštějí FSA a odcházejí k radikálním skupinám. Jsou i takoví, kteří jdou opačným směrem. Zatímco v druhém případě bývají příčiny vesměs ideologické („má grupa se radikalizovala“), opačným směrem jde častěji o pragmatická rozhodnutí, spojené s elementární možností bojovat proti režimu (bez patron se špatně střílí a FSA jich nemá dost) a vydělat si nějaký peníz. Představa, že vedení extremistických skupin tvoří vesměs islamističtí fanatici, též není zcela přesná, minimálně co se ISIL týče. Jde spíše o směs kriminálníků a jedinců jejichž extrémismus měl minimálně původně pramálo společného s vírou. V případě ISIL navíc doplněných řadou baathistických lampasáků. Kteří byli po Saddámově pádu vyloučeni z irácké armády.
Kurdy nechám pro tentokrát stranou, i když se momentálně jedná asi o největší vyzyvatele ISIL.
Što dalše
Otázkou za milión je, co bude dále. Momentálně se jako nejpravděpodobnější scénář jeví neschopnost zastavit Rusko diplomaticky, což znamená postupné zdecimování protiassadovské opozice (a posílení ISIL) s následným návrhem vyjednávání pod Assadovou taktovkou. Nebuďme na pochybách, kdo bude za mírotvorce a vítěze. Evropští politici nám pak třeba i vysvětlí, že zastavit válku a utrpení je důležitější než, kdo tak učiní a kdo dál bude u moci, pokud se jim tedy podaří vyvléknout ze závazku, kterým před třemi lety uznali opozici coby legitimní představitele syrského lidu. A pokud se jim podaří vysvětlit, proč se, na mír nehledě, do Evropy valí dál více lidé místo toho, aby se vraceli dom (čti: do Assadových mučíren). A následně si to pod Bašarovo vedením v téměř apokalyptické bitvě všichni rozdáme s ISIL.
Anebo jiný scénář, ve kterém Rusko záhy pochopí, že si ukrojilo příliš velký krajíc. Hm, tak asi ne. Určitě bude ale třeba analyzovat ruské úmysly, vybrat deal breakery a o těch s Ruskem jednat. Takže balón zpět u Američánů a EU a již klasického „Damned if you do, damned if you don’t.“ Málem jsem popřál hodně štěstí, ale pak si vzpomněl na dosavadní úspěchy na diplomatickém poli a došlo mi, že tu ani štěstí nepomůže.
