Burác

Hodně jsme spolu pívali a kouřívali a společně s Wapmanem do toho ještě vymýšleli, jak zgruntu reformovat české školství. Já pak odjel za hranice všedních dní a nechal všechnu práci na Burácovi. Už tenkrát mi při pivech občas vysvětloval, co mu chemie dělá v hlavě. Nakonec to zabalil. Přesně před sedmi lety a asi čtyři roky poté, co jsme se viděli naposledy. Vzpomenu si občas, Buráci, pokaždé rád, a doufám, že se tam máš dobře.

Čtvrt století

Nebudu vzpomínat, co jsem dělal, když. Nejsem sentimentální, i když po Průstovsku rešeršovat perdůované tempsy mě vcelku bavívá. Vzdechnu jen, jak je skvělé, že jsme se zbavili Komančů a toho odpornéhe politicko společenského zřízení. I když se ukazuje, jak nepřipraveni jsme byli a dosud jsme na život ve světě, ve kterém se očekává, že vezmeme plnou odpovědnost za vlastní osudy na sebe. Včetně přehršle rozhodnutí, které musíme denně činit. Jak jsme stále v rozpacích z toho, že i ve svobodné společnosti existují vychcánkové, kteří mají navrch, protože ignorují dohodnutá pravidla, a jak mnozí reagují apatií, v horším případě vlastním vychcánkovstvím. Jak pokračující nesvoboda naší společnosti pramení z ignoranství, elementární, chytrolínstvím zakrývané hlouposti a neschopnosti naslouchat a analyzovat informace, které k nám proudí, a jak si namísto toho utváříme názory na základě bizarních předsudků a osobních sympatií k nositelům nejobskurnějších myšlenek a teorií, kterým věříme natolik, že je volíme do parlamentních komor a naposledy i na Hrad. Jak omlouváme vlastní hloupost a sklony k patologickému chování – viditelné například na pokračující popularitě různých extrémních a populistických uskupení, počínaje tímiž Komančy a konče Pitomiem, Dělnickou stranou či stávajícím ministrem financí – pokřiveností druhých. Místo abychom s tou pokřiveností všemožnými způsoby bojovali, jen ji nakonec podporujeme. Jak, ač již pětadvacetiletí, se stále chováme jako nezodpovědní puberťáci.

Nehledě na to vše ale jsem bezmezně rád, že žijeme ve společnosti, ve které žijeme, že bráchovy děti nikdo z titulu státní moci nebuzeruje za to, co si oblečou, a že můžou nejen snít, ale i se pokoušet ty životní sny naplňovat. Čtvrt století svobody. Je sakra co slavit. A všichni Komančové ať klidně puknou, anebo se odstěhují do Pchjongjangu.

Tenhle bilanční, i když nijak strašlivě optimistický rozhovor se mi líbil, tak se třeba taky mrkněte.

Insomnia

Vždy jsem rád spal, s přibývajícím věkem se však daří stále méně. V Ammánu nejprve budila mládež juchající pod oknem, pak trojice muezzínů, jejichž ranní „Alláhu akbar“ se kolem páté potkávají nad Wadí Saqra, do něhož míří většina mých oken. Wadi je údolí, saqra nevím, pokud tedy není původně latinsky. Teď už se budím dříve než muezzín, jediný ze tří co není z pásku, foukne ráno do mikrofonu, aby zkontroloval, zda funguje. Asi nejvyšší čas zajet někam na dovolenou a/nebo do lázní a pořádně se vyspat a vypláchnout mozek. Třeba se někdo přidá.

Tráva a déšť

Stáli jsme před budovou zvanou Al Majeed, kde shoudou okolností sídlíme, a káplo mi na hlavu. Podíval jsem se, ze kterého klimatizačního agregátu kape, a Cate jen suše poznamenala: „Jo, jo, je to tak, prší.“ Prší? To není možné, děšť jsem neviděl tří měsíce a úplně jsem zapomněl, jak vypadá. Yaghi se jen usmál: „Tys‘ možná neviděl tři měsíce, my ale rok.“ Těch pár kapek zatím prach nesmyje, ale za úspěch považuju už ten téměř zapomenutý zápach deště.

Ammánský podzim s kapkami deště, veselého či smutného, dle toho, jak se kdo zrovna má. Vyprahlá tráva už velký deště cítí, vzpomněl jsem si na písničku, kterou jsme zpívali v hudebce. Po trávě a zeleni vůbec se mi též stýská, nejen proto, že okna mého teplického bytu míří do lázeňského parku. Zvláštní, kolik podob může stesk mit.

Po večeři

Najedli jsme se v čínské kousek od Rainbow street a usoudili, že jídlo sice vcelku ujde, ale že lokál je nepochybně pračkou peněz. Kolegové odjeli každý svým směrem a já došel na taxíka do míst, kde taxikáři loví podnapilé cizince a nabízí jim troj- a vícenásobné ceny. Na třetí pokus jsem našel maníka, co souhlasil jet téměř podle taxametru, a nakonec jsme si cestou krásně popovídali:
- Co děláš v Jordánsku?
- Pracuju.
- Jo, a kde?
- V humanitární organizaci.
- Cože?
- Třeba v Zaatari.
- V Zaatari? V uprchlickém táboře?
- Jo.
- A znáš NRC?
- Tam pracuju.
- Nekecej, můj nejlepší kámoš dělá v Zaatari, já mu zavolám. Neznáš ho. Hamza se jmenuje, dělá na distribuci.
- Neznám, sorry.

Cítím se hloupě, že pořád neznám všechny naše místní zaměstnance, ale jsou jich skoro čtyři sta. Můj nový kámoš mezitím na semaforu vytáčí číslo a huláká anglicky do telefonu:
- „Ahoj Hamzo, neuvěříš, koho zrovna vezu“, -- počkej, jak se jmenuješ?
- Řekni, že vezeš šéfa, schválně, jestli uhodne.
- „Hamzo, jak se jmenuje tvůj šéf?“
- „Anůd.“
- „Tohle není Anůd. Tohle je chlap a cizinec,“ -- jak se tedy jmenuješ?
- Pítr.
- „Jmenuje se Pítr, chceš s ním mluvit?“
- „Idiote, to je náš ředitel, polož to.“
- Tak prý s tebou Hamza mluvit nechce, Pítr. (řehtá se a kroutí hlavou nad vydařeným vtípkem)

Hamzu jsem dnes v práci nepotkal, asi byl celý den na distribuci. Potěšilo každopádně, že nás zná náhodný taxikář, že umí anglicky i že mě nakonec chce pustit zadara. Tak jsem mu nechal solidní dýško.

Interkulturně

Pět národností pokuřuje na dvorku před naším ammánským kanclem a ve spleti konverzací dojde na otázku, jak kde slang označí pěknou holku. Kanaďanka nijak neoslní svou „hottie.“ Srbská „rybka“ už zní zajímavěji a nepřebije jí ani šťavnatý arabský „salát.“ Probereme i kralíčka a zajíčka a já po chvíli váhání, kterou z kostí, šťabajzn, štramand a číč dát do placu, zaboduji prostou „kočkou.“ Načež se ozve „velbloudice“ a všichni se smějíce a kroutíce hlavou vracíme zpět k výtahu.

Prvního

Prvního září. Kornouty, natěšené děti a rozpačití a dojatí rodiče. Pro mě nesmazatelně spojené s událostmi před deseti lety. Často se podivuji, tu a tam i pyšním svou zběsilou pamětí, která dokáže z velké dálky vydolovat spoustu nedůležitých detailů. Třeba i ten, že jsem 1.9.2004 seděl v autě, které řídil Saša Kuks. Cestu přes Čermen mám zafixovanou stejně jako ty natěšené prvňáky – všichni v uniformách, holky s mašlema ve vlasech.

Každý z nás, kdo by tenkrát v Severní Osetii, si jednou za rok vzpomene. Nejprve rutinní zpráva, že je zas zle v nějaké škole. Až během dne se ukáže, že je mnohem hůř než jindy, když nás musejí z Ingušska evakuovat na poslední chvíli a neznámými cestami.

I já si každý rok vzpomenu a vybavím spoustu detailů, ze kterých kouká Támik, co měl v beslanské škole manželku a obě děti. Včetně prvňáka Žorika, kterého to ráno viděl naposledy. Pár dní prožitých v transu, racionálně nedokážu uchopit dosud. Vzpomínáme.

Impotenti

Po měsících vytrvalého vyzbrojování vlastních bojůvek na Ukrajině už se Rusko ani netají tím, že si chce zabrat území cizí země a vybojovat koridor na anektovaný Krym. Tisíce ruských vojáků oficiálně zabloudily anebo jsou na dovolené a ve volném čase a s pomocí ruské vojenské techniky masí ukrajinskou armádu. Nehledě na to, že nejpozději od dubna mají zaměstnanci ministerstva vnitra i ministerstva obrany (FSB už déle) zákaz výjezdů do zahraničí. Ruští poitici s veselým úšklebkem krčí rameny, že nemohou kontrolovat, co si kdo dělá ve volném čase. A EU i USA ruské, jakkoli průhledné, lhaní vyhovuje, protože nemusejí zasahovat. Jen francouzký president navrhuje sankce na ruský kaviár. Demokratický svět, nebo alespoň to, co si tak říká, nechce i když může. Hajzl je to, hajzl, řekla by paní učitelka.

Tři milióny

Nejde o oslavu kulatého obyvatele Litvy, tam stále do tří miliónů pár tisíc chybí. Ani o žádnou jinou z těch asi stopadesáti zemí, které jsou populačně menší. Ba ani o poslední jackpot Sazky, nebo výdělek některého z našich tenistů. UNHCR zaregistrovalo třímiliontého uprchlíka ze Sýrie, jak nám za pár hodin sdělí prostředky. A to je irácká hranice kontrolována neznabohy z tak zvaného Islámského státu a Jordánsko i Turecko se prakticky dalšímu přílivu uprchlíků uzavřelo.

Žádný důvod k oslavě. Žádný kupon do obchoďáku pro jubilejního zákazníka. I na zamyšlení je docela pozdě.

Zas o létání

Jsem se včera rozhodl, že zaletím na pár dní do Bejrútu, a už sedím zas na letišti, dokonce v business lounge, protože economy prý na mě nezbylo a s MEA létat nesmíme, anžto šetří a dosud létají přes Sýrii. Royal Jordanian letí sice o trochu déle, ale přelétají jen Západní břeh, tak snad nás netrefí žádná chytrá a přesně mířící izraelská raketa. Slunko zapadlo a muezzin svolává k modlitbě, tak to abych šel do gate-u.

Ještě k té Gaze

Při zprávách o rozsahu izraelského bombardování a poslouchání výroků izraelských politiků mě napadá: Mírové sbory IDF se rozhodli ubránit Izrael tím, že učiní Gazu neobyvatelnou do té míry, že Gazané prostě budou muset odejít. Zatím není jasné kam, ale třeba se nějaký ten koridor časem najde a alespoň se bude snáz mířit. Čtu si o nočním bombardování, prý nejrozsáhlejším za poslední tři týdny, jistojistě nijak náhodou uprostřed největšího muslimského svátku, a vyvolává to ve mně vztek i pocit zmaru nad tím, jak kdokoli kdekoli pod jakoukoli záminkou může podporovat tohle vraždění.

Ammán

Čtyři týdny v novém působišti a pořád mám pocit, že jsem nezvolil vůbec špatně. Až mě to leká. Na první pohled nevábné město zůstává nevábné i na pohledy další, ale to pro začátek nikdy nevadí, protože sem člověk přijel pracovat, nikoli na výlet. A na výlety určitě dojde – zatím si o nich nechávám jen vyprávět. I to město, i když dost drahé, nabízí spoustu různých povyražení.

Tento týden Eid-al-Fitr, zbytky relativního klidu, který trval poslední měsíc, než se všichni zase aktivizují a začnou tropit neplechu. Počínaje našimi zaměstnanci a konče vládními úředníky, kteří měli celý měsíc na to, aby vymysleli, jak jen syrských uprchlíkům učinit život v zemi alespoň méně snesitelným. Není úplně nepochopitelné vzhledem k tomu, co se děje všude kolem, a rostoucí obavě o budoucnost Jordánska, coby poslední stabilní země v regionu.

Netuším zatím, jak co přesně v Jordánsku funguje, jen mě baví ta spousta mladých, inteligentních lidí, které potkávám a kteří jsou naprosto v klidu. Přes půl obyvatel Jordánska (tři čtvrtiny v Ammánu) jsou Palestinci, jejichž předci jsem přišli převážně po vyhnání z Izraele na konci čtyřicátých let, kdy vzniklo i dnešní Jordánsko. Máme mezi zaměstnanci i jednoho Čečence, jehož rodinu sem přivedl prapraděda. Dosud se leká a kroutí hlavou, když se ho ráno zeptám, jak se vede, mucha du olachaš. A královskou gardu tvoří Čerkesové.

Rozmanitá země s rozmanitými lidmi a rozmanitými možnostmi. Po čtyřech týdnech tedy zatím: U mě dobrý!

Gaza, extremisté a diplomy

Dění v Gaze je zajímavým testem vzdělávacího systému různých zemí. Že se diskutující rozdělí na dva tábory (s šedě vidící menšinou uprostřed), je vcelku normální. Hranice mezi fanoušky se nepatrně posouvá dle skupiny hodnotících. Teď třeba sleduji diskursy v amerických, norských, ruských a českých médiích, všude zajímavě polarizované, nicméně s variacemi. Na západě se debatující a komentující vesměs dělí na dva základní tábory:

1) „Zabíjet“, převážně pod vlajkou izraelského práva na sebeobranu se zcela zřetelným implicitním vzkazem, že židovský život má mnohem větší hodnotu než život palestinský. Krom většiny Izraelitů, jsou mezi příznivci toho tábora i radikální muslimové (a čím déle bombardování trvá, tím více neradikálů volá po násilí), kterým samozřejmě imponují Kassámy, létající opačným směrem. Tábor zahrnuje i spoustu obdivovatelů IDF, kteří ho považují za jediný pravdivý zdroj informací, aniž by kriticky hodnotili a přemítali o validitě (nezřídka: směšnosti) předhazovaných argumentů. Jinak by museli sám zdroj a priori odepsat, což by byl problém. Na západě je tento postoj v mainstreamu slyšet vcelku málo, protože se tak nějak ví, že zabíjet se nemá, že jsou v této skupině opravdu jen vesměs extrémisté (a Hebrejci).

2) „Nezabíjet“, tedy výzvy k zastavení bombardování a masakrování civilního obyvatelstva. Tento tábor, pravda, zahrnuje nemálo lidí, kteří prostě mají problém s izraelským apartheidem. Nedivím se tomu, že kdo dokáže s informacemi pracovat, začne sympatizovat s údělem v ghettu zavřených Palestinců, jejichž území stále okusují osadníci a na jejichž domy právě padají bomby. Mám spoustu kamarádů, kteří pracovali léta v Gaze nebo na Západním břehu, a jejich postoje jsou po pohledu zevnitř více než jednoznačné.

V ČR jsou tábory rozděleny jinak - na pro-Izrael (včetně velmi silného anti-Arab) a proti-Izrael. Proto ani žádná normální debata nemůže proběhnout, jsme na fotbale. Většina českých debatujících by asi spadala do prvního tábora (tedy, bohužel, „zabíjet“) – i proto je zajímavé, kolik je zejména ve skupině pro-Izrael pacifistů, věřících, intelektuálů. Zatím málokdo je schopen uvidět, že kritika bombardování platí pro obě strany a není totéž co podpora Hamasu.

Nenapíšu nic nového, když si povzdechnu, že informace nejsou vědění a že v dnešním přebytku informací si každý snadno najde dostatek „argumentů“, jež ho utvrdí ve vlastních předsudcích, a dál nenutí přemýšlet. Jsem si akorát myslel, že učit kritickému myšlení, práci s daty je klíčovou rolí jakéhokoli vzdělávacího systému, abychom třeba někdy mohli dát rovnítko mezi vzdělaný = chytrý. Naivka. Napadá mě, jestli naše obskurní posedlost vysokoškolskými tituly není podvědomým přiznáním skutečnosti, že jsme hodně nevzdělaní a pár písmenek za či před jménem na tom cosi změní. Nevím. Jen vidím, že je král dnes hodně, ale hodně nahý.

Jména

Potkali jsme se ráno u výtahu. Pozdravili se. Shodli jsme se, že už jsme se viděli před týdnem v Irbidu, já si dokonce vzpomněl, že k nám přišla z ministerstva školství a pracuje na jordánské akreditaci našich vzdělávacích projektů pro syrské uprchlíky. Její obličej se snáz pamatuje, protože patří v našem téměř čtyřsethlavém kolektivu jednoznačně k nejstarším. Já se jako obvykle omluvil, že si nepamatuji její jméno, že jich je na mě moc. "Mé jméno je Abír, to se dobře pamatuje, jako pivo, a beer." Slibuju, že nezapomenu a večer si jedno dám, na ramaddán nehledě.

Dobrovolnictví v dobách xichtoknihy

Zcela upřímně se nepovažuji za závislého na sociálních sítích, i když by se asi na mě málokdo mohl zlobit, vzhledem k mému povolání a množství času, které trávím mimo fyzický dosah mně blízkých osob. Xichtoknihu mám vcelku rád, protože mimo virtuální kontakt s jinými vzpřímenými savci funguje jako výborný přehled zpráv a zajímavých textů a informací. Zároveň jsem si setsakradobře vědom, že ten kontakt je právě virtuální, tedy nezaměňuje opravdové vztahy, ba má nebezpečný potenciál je tupit – sledujeme se na xichtoknize, nemusíme se vidět v reálu.

Mám i pár pravidel, nejzávažnější asi s ohledem na zveřejňování vlastního xichtu, ergo je xichtokniha pro mě striktně bezxichtoknihou. Druhé pravidlo se týká nulové tolerance k jakýmkoli projevům rasismu. Tu a tam vymažu známého z přátel za xenofobní pindy, jindy zas píšu xichtoknihařům, že mají špinavé stránky. S tím druhým je nicméně potíž, protože ač se tváří uvědoměle, podezírám je, že třeba skupina s pár set členy a v marginálním českém jazyce, která nabádá k etnickému vyčištění ČR od Romů, nikoho nezajímá. Alespoň mi už dvakrát napsali, že na ní nevidí nic špatného. Zkrátka nerozumějí a nestojí jim za to se s problémem příliš párat.

Rasismus a podobné jevy považuji za nakažlivou, nechutnou špínu, které je třeba se zbavovat hned v zárodcích. Tím spíš, že v ČR nejde o výjimku, ale téměř epidemickou normu. I proto jsem korporaci s odhadovanou hodnotou 80 miliard dolarů nabídl nezištnou pomoc s překladem hlášeného obsahu. Představuji si, že 4,2 milióny českých uživatelů xichtonknihy sázejí jednu stížnost za druhou, tak se asi trochu zapotím, a třeba budu muset omezit jiné volnočasové aktivity, jako třeba plánované hodiny arabštiny. Snad mě ale za to alespoň xichťáci zmíní ve své výroční zprávě. Tak se to u dobrovolníků sluší a paří.

Zlaté ručičky

Včera jsem si vyslechl výborný příběh o jedné koupelně za pár set tisíc. Smontovala soukromá firma na návrh objednatele, načež se po necelém roce objevil několikanásobný defekt na sprchové baterii. Anžto bylo dílo v záruce, zavolali majitelé všudytečoucí baterie zhotoviteli, který přeposlal dodavateli kohoutků. Kohoutkář se dostavil a konstatoval, že před osmi měsíci instalovaný kohout je zcela jiný, než jaký byl objednán a měl být instalován, ba dokonce se jedná o model natolik starý, že je v podstatě neopravitelný.

Nu i vydali se naši hrdinové k soukromníkovi, an koupelnu zhotovil, s reklamací. V odpověď se jim nejprve dostalo popírání defektu („to není možné“), posléze obvinění, že si objednatel sám úmyslně vyměnil novou baterii za starou, a po sérii dalších (prý zčásti hysterických, leč sám jsem nebyl) invektiv a urážek nakonec i původně objednané baterie se slovy, že pán je jistě šikovný a baterii si namontuje sám. Jak ho znám, nenamontuje.

Abychom nebyli zcela kryptičtí prozradíme, že zhotovitelem, který se minimálně ve třech bodech choval v rozporu s českou legislativou, byla teplická firma CBS, od které touto neformální recenzí kohokoli upřímně odrazuji. Dostali možnost uznat a napravit vlastní pochybení, místo toho se zachovali jako bandička hochštaplerů v lepším a podvodníků v horším případě. No tak jim alespoň zahrajeme písničku, ne?

Angkor

Sedli jsme do tuktuku a Samphors nás odvezl k vodnímu příkopu kolem největšího náboženského památníku světa. Průvodce píše, že na prohlédnutí je třeba několik hodin a nejlépe přijít vícekrát. Ve čtyřicetistupňových vedrech i tak vydá jedna hodina za pět lidských.

Třetí den brouzdáme změtí středověkých, původně hinduistických, posléze buddhistických chrámů, a tajeme v tropickém slunci. Po každé superpropocené tůře tuktukem zpět do Siem Reap do sprchy a na masáž. Chmérové jsou veselí a usměvaví i při smlouvání o ceně tradičních kalhot. Místní jídlo též nemá chybu (superdelicious). Říct (napsat) "I love Cambodia!" by znělo hloupě prázdně, tak to psát nebudu a raději si před další atakou angkorských pamětihodností skočím na masáž.

O fotbale

Fotbal jsem měl rád od dětského okopávání panelákových zdí v teplické Šrámkovce. Sledovat jsem začal někdy během mistrovství světa v roce 1982, kde Československo památně remizovalo s Kuvajtem a za celý šampionát vstřelilo jen dva góly. Oba Tonda Panenka, oba z penalty. Na fotbale - hrdě jsem tenkrát čutal za žáky teplického Sklo Unionu - jsme fandili Anglii a zkusmo tipovali výsledky zápasů. Trenér nám pak vyprávěl vtip o tom, jak se jakási babička snaží prchnout z letadla, které přivezlo fotbalisty zpět dom, načež se ukáže, že babička je Vengloš. Smáli se všichni, pochopili jen někteří. Já se též teprve ze vtipu dozvěděl, že Vengloš byl trenérem nároďáku.

Na fotbal se dosud tu a tam mrknu a sleduji výsledky různých klání. Občas s Kájou (se kterým jsme v dětství okopávali ty paneláky) zajdu na regulerní zápas - ponejvíce na "jeho" Baník Modlany, jednou za pár let na ligové Teplice, před několika týdny jsme vyrazili i do Londýna na Kladiváře. Mrkl jsem i dnes ráno, jak že dopadlo včerejší finále Ligy mistrů mezi týmem propagujícím diktaturu a jeho nafoukaným městským rivalem v čele s nechutně arogantním Portugalcem. Posluhovači diktátorů prohráli, Portugalec se zas ukázal jako totální vymatlanec. Vše dle dominantních předpovědí. Jen nějaká ta babička mi v tom trapnu chyběla.

A teď už zas zpět na pláž.

Sugar Man

Flákám se flákám a budiž i blogové ticho důkazem, že asi i nějak odpočívám, i když, pravda, zatím není příliš znát. Nezřídka odpočívám v uších se Sixto Rodriguezem, jehož životní nepříběh mě nedávno naprosto dostal.

K oskarovému dokumentu Searching for Sugar Man jsem se dostal vcelku náhodou. Je o americkém písničkářovi ze začátku sedmdesátých, který se prý nakonec upálil při koncertě na jevišti. Jeho songy se staly kultovním hlasem jihoafrického období apartheidu, srovnatelným s takovým Karlem Krylem (potenciálně s padesátimiliónovým obecenstvem). V JAR nikdo nevěděl, co byl zač, než se pár nadšenců – jeden z nich s přezdívkou Sugar dle Rodriguezovy písně – rozhodlo zjistit, co se s Rodriguezem vlastně stalo, a...

Zbytek je v dokumentu, který se prostě musí vidět. Ve zkratce je o pomocném dělníkovi na stavbě, kterému prorokovali víc úspěchu než Dylanovi, jehož dvě LP si však koupila jen hrstka lidí, a který, aniž by tušil, se stal na jiném kontinentě ikonou. Slavnější než Elvis či Beatles, jak říká ve filmu jeden z jeho protagonistů.

Nevěřím na paranormální jevy, takže je samozřejmě pouhou shodou náhod, že poté, co jsem si předevčírem znovu pustil dokument, jsem se teď dočetl, že autor dokumentu, kterému na konec natáčení nezbyly peníze a dotáčel iPhonem, spáchal včera sebevraždu. RIP Malik.

Dokument je zdarma k vidění tady.

Tak tedy ještě toho Sugar Man-a

Odůmdál

Už zas sedím na letišti se značkou TBS, tentokrát ale nevím, kdy se sem zas vrátím. Chvíle jako stvořená pro Bobbyho Frosta:

TWO roads diverged in a yellow wood,
And sorry I could not travel both
And be one traveler, long I stood
And looked down one as far as I could
To where it bent in the undergrowth;

Then took the other, as just as fair,
And having perhaps the better claim,
Because it was grassy and wanted wear;
Though as for that the passing there
Had worn them really about the same,

And both that morning equally lay
In leaves no step had trodden black.
Oh, I kept the first for another day!
Yet knowing how way leads on to way,
I doubted if I should ever come back.

I shall be telling this with a sigh
Somewhere ages and ages hence:
Two roads diverged in a wood, and I—
I took the one less traveled by,
And that has made all the difference.

V Pankisi a dál

Dlouho jsem kamarádům z Achmety sliboval, že je do svého odjezdu přijedu navštívit a společně vyrazíme do Pankisi. Nakonec vyšlo až den před mým finálním odletem z Gruzie. Chvilka v Duisi, chvilka v Cinubani, bývalém sídle čečenských bojeviků v čele s Ruslanem Gelajevem, pak nahoru údolím až k horní části Chadorské vodní elektrárny. Cestou si povídáme o všem možném, i o tom, jak se Pankisi islamizuje – nejednoho bradáče bez kníru a s kalhotama v ponožkách koneckonců potkáme cestou – jak Kistínci odjíždějí válčit do Sýrie, jak si jeden z nich s sebou vzal i syna-čtvrťáka, aby se učil řemeslu, jak jim za to pěkně platí, i jak Kistínské ženy argumentují tím, že když Gruzie může posílat své vojáky do Afghánistánu, proč by ony nemohly posílat válčit své muže a syny.

Nejvíc se ale bavíme o životě vůbec, o tom, co bylo, včetně organizace, kterou právě zavíráme, i o tom, co bude. Cestou se stavíme na poli u Besových rodičů, kteří mají kousek od Matani asi tři hektary vinohradu, na kterém denně makají. Dáme s nimi symbolicky oběd, zasmějeme se, že zatímco jsem každý rok jezdil k někomu na vinobraní, matanskému vinohradu jsem se prý vyhýbal, protože tam je hodně práce. Pak už ale zpět do Achmety, kde čeká opravdová supra (gruzínská hostina), má poslední - alespoň prozatím. Maličko se Besovi zvrhla, protože najednou byla tak nějak příliš emotivní, stejně jako radost Cialy, mámy jednoho z kamarádů, když jsem se pak cestou do Tbilisi stavil, abych se rozloučil.

Nejeden cizinec si tu a tam utahuje z téměř iracionální lásky Gruzínů ke své zemi. Projevuje se tu mytologizací vlastní historie (ba i současnosti), tu roztomile zaslepeným patriotismem, tu iracionálním zesměšňováním cizích sportovců, tu třeba i letadlem zpívajícím cestou do Tbilisi melancholické národní písně. Když na to přijde, Gruzín potvrdí, že jakkoli se mu líbí cestovat, vždy se strašlivě těší domů. Chápu. Jestli něco, dnešní výlet mě jen utvrdil v touze též se do této země vracet. Prozatím ale: Nachvamdis, Saqartvelo, didi madloba, droebit!

Rahman z Kapisy II

Před necelými šesti lety jsem ho přejmenoval na Rahmana, abych mohl napsat mimo jiné i o jeho nešťastné lásce. Když jsem půldruhého roku poté odjížděl nebylo to s ním, říkejme mu třeba dále Rahman, už tak zlé. V létě 2011 jsem nakonec dostal i pozvánku na svatbu, kterou jsem musel vypustit. Neměl jsem příliš čas vymýšlet, jak v Gruzii nabýt afghánské vízum. Nic neměnilo na tom, že jsem měl za Rahmana radost, a to nejen proto, že jeho nová žena, která u nás též pracovala, byla i krásná i inteligentní i skromná, kombinace, která se prý hned tak nevidí. Prostě výborný pár.

Jen kdyby žena nebyla psychicky labilní a nakonec se jí nepodařilo na třetí pokus oběsit. Stalo se necelý rok po svatbě, kdy jsem Rahmanův život sledoval dál vlastně už jen přes velkého bratra xichtoknihu a z nahodilých zpráv od společných známých. Tak jsem i po nějaké době uviděl i Rahmanův vzkaz „už jsem venku z vězení, díky všem za podporu.“ Před měsícem jsem byl na pár neděl v Kábulu a o víkendu jsme s Rahmanem a jiným kamarádem zašli na oběd do Interkontintálu, jehož jméno zní honosně už od dob sovětské okupace. Tam jsem se nakonec dozvěděl i celý příběh.

O tom, jak ji Rahman dvakrát našel včas, ale potřetí se seběhlo moc rychle. O tom, jak jí prosil, že udělá cokoli i se rozvede, jen aby s tím přestala a byla šťastná. O tom, jak s jejím otcem společně plakali, načež se objevil její strýc a obvinil Rahmana z vraždy. O tom, jak ho následně obvinil i prokurátor a nabídl, že trest smaže za dva a půl tisíce dolarů. O tom, jak se cena za zproštění vymyšlené viny zvyšovala, když bohatý strýc začal licitovat a připlácet. O tom, jak Rahman skončil bez důkazů dvakrát ve vězení, pokaždé nakonec s osvobozujícím rozsudkem, než se strýc odvolal k vyšší instanci. O tom, jak celá peripetie dosud Rahmana stála 55 tisíc dolarů na úplatcích a ještě asi osm zbývá. O tom, jak se široká rodina skládá, zastavila nemovitosti, prodala cennosti, aby Rahman nakonec nebyl odsouzen. Atakdál. Dnes jsem se na xichtoknize konečně dočetl, že je Rahman 21 měsíců po smrtii ženy ze všeho venku a mám upřímnou radost.

Vzpomněl jsem si, jak u francouzské pekárny v Karte Char před naším zaparkovaným autem dostal asi desetiletý kluk epileptický záchvat. Všichni místní od něj rychle odběhli ve směsi opovržení a znechucení, jen norský kolega, jenž si ho všiml první, přiskočil, aby pootočil a zabránil udušení. Jakmile se kluk vzpamatoval, bylo vidět, jak strašlivě se za svůj záchvat stydí. Když mi Rahman popisoval manželčiny stavy a symptomy, přistály na mysl vzpomínky nejen na kluka, ale i na kamarády s klinickými depresemi, z nichž už to někteří též zabalili. V Afghánistánu, kde klinická psychologie ani psychiatrie prakticky nefunguje, asi, chudák, neměla šanci. Snad tu šanci teď dál bude mít alespoň Rahman.

Baliči

Mám sbaleno a po drobných peripetiích (a různých razítkách) se mi nakonec i podařilo předat své šmotky firmě zvané DHL, která prý těch 170kg za pár dní dopraví do teplického bezpečí. Dokonce i ministerstvo kultury potvrdilo, že z Kábulu dovezené afghánské koberce nepředstavují gruzínskou kulturní památku. Smím ale vyvézt pouze jedním směrem.

Neznám více stresující činnost než balení - i k zubaři si v porovnání chodím odpočinout jako třeba dnes - takže jsem byl rád, že mám z krku. Rozbalovat mi jde, i když je mi jasné, že i na příjmu bude DHL trochu zmatkovat kvůli clu. Navečer jsem došel domů, abych předal byt majitelce, a zjistil, že mi paní na uklízení vybílila jeden pokoj. Proběhlo asi tak, že jsem jí v něm nechal různé věci, které se mi nehodí či nevejdou, že si je má vzít, jesti chce. Ona se ptala „tohle taky?“ ukazujíce na nábytek a já jí odkývával, domnívav se, že ukazuje na předměty. Alespoň takto si to vysvětluji. Nu snad vrátí alespoň postele. Hlavně aby to vše nebylo příliš jednoduché.

MDŽ

Tolik zvláštních vzpomínek. Třeba na mou oblíbenou, x-krát připomínanou rozhlasovou anketu z poloviny devadesátých, ve které se redaktor ptal, zda by měl být osmý březen znovu státním svátkem. Muži unisono odpovídali, jak je svátek důležitou příležitostí připomenout ženám, že je strašně milujeme, poděkovat, zastavit se, ocenit atakdál. I ženská odpověď byla překvapivě jednotná: Ani náhodou, jen další důvod beztrestně se ožrat a zamáznout to kytkou.

Jiná vzpomínka je na besídku ve státním podniku Silnice v Dubí, kde jsme odehráli prvního samostantého meloucha. Za chlebíčky. Kája zahrál Bacha, Honza Moulina, Jíla už nevím co, ale určitě mu to šlo, já taky cosi ušmudlal, do toho pár písní a program končí, kdopak by si nevzpomněl, Valčíkem na rozloučenou v aranži pro čtyři kytary. A nakonec ty chlebíčky v zákulisí za doznívajícího potlesku rozněžněného ženského publika. Mohlo nám být tak 12-13. Chlebíčky v Silnicích je pro některé z nás dodnes pojem.

Též jsem si vzpomněl na nynějšího, nikým nevoleného čečenského presidenta, který, tenkrát ještě v oblíbené teplákové soupravě coby šéf ochranky, jež spíše připomínala komando smrti, vystavil polonahou mrtvolu právě zabitého, jediného demokraticky zvoleného čečenského presidenta s tím, že ho dává ženám k jejich svátku.

Vybavil se mi i první Mejdan Drsnejch Žen před nějakými dvaceti lety, ze kterého si nevíc pamatuju Martinovy strašlivě zelené šaty, i to, že se celý večer ošíval, protože ho svrběl oholený dekolt a nohy.

Nakonec vytanula i vzpomínka na ruský Den mužů, který připadá na bývalý Den Rudé Armády, což je, nikoli shodou okolností, i den deportace kavkazských národů do Střední Asie. Na MDŽ jsme v nazraňském kanclu koupili ženám květiny a bonbóny a oni nám na Den obránců vlasti uspořádaly dárkovou tombolu, jež jsem se odmítl zůčastnit s tím, že Den Rudé Armády, ani výročí pokudu o vajnašskou genocidu se mi moc slavit nechce. I když mi patetické proslovy dávno nevadí, naopak mi přijdou veselé. Мы вас любим, мы вас уважаем, самые красивие на свете...!

Dnes se v Tbilisi na každém rohu prodávají květiny, muži při příchodu do krámu hlasitě popřejí všem ženám (protože za pultem bývají stále vesměs ženy), navíc je sobota, takže sváteční náladu kazí jen deštík a zahraniční zprávy. Co tedy popřát (nejen kavkazským) ženám na závěr? Třeba aby vás ten váš nemlátil ani zbylých 364 dní v roce.

25.2.

Jedno výročí, keré je třeba připomínat donekonečna. Den, kdy naše země udělala za pár hodin tisíc kroků zpět. Připomínka, že zlo zlem nevymýtíš, že vládce je třeba kontrolovat, ať už se tváří a oblékají jakkoli, že dav v panice hledá útočiště u těch, kteří nabízejí snadná řešení. Že se v krizi nejlépe daří všelijaké lůze.

Ať si kdo chce prahne po dobách minulých, kdy nikdo neměl nic, a proto nikdo nikomu nezáviděl. Já spíše vzpomenu na komančské oběti, mezi nimiž je i dědův bratranec, Josef, který byl odsouzen na doživotí. Dědův bratr, Jan, jediný československý bombardovací letec vyznamenaný královským Řádem za vynikající službu (DSO), zas dostal šestnáct let. V Česku ho nikdo nezná, v Anglii je dosud považován za hrdinu. Doma holt nikdo nebývá prorokem. V Mindrákově tím méně.

Majdan

Žádný civilizovaný politik nemá právo poslat armádu na obyvatele vlastní země a kdo pošle, je vrah, osobně zodpovědný za každou smrt, kterou armáda způsobí. Slava Ukraini.

Zub (času)

Málo se ví, že při častém otevírání pivních lahví zuby (7. pád plurál) vám nejdřív odejdou dolní šestky. Stoličky. Kdyby věděli tvůrci známého filmu, dali by velrybě basu piv. Kdybych věděl před 25 lety já, možná bych měl obě šestky dosud celé. Ano, ano, zlámal jsem někdy ve třeťáku na gymplu, bylo po revoluci a smělo se vše. I si beztrestně ničit chrup. Jedna šestka zmizela záhy na smetišti dějin, druhou léta poté zachránila pražská zubařka (rdím se při vzpomínce, jak dlouho jsem váhal jít si nechat spravit).

Zmizelá šestka brnkala už tři roky na nerv mé tbiliské zubařce, ke které vyrazím zhruba jednou za půl roku. Že prý si mám nechat dát implantát, protože dlouhodobě mi díra zkazí i jiné části chrupu, říkala mi vždy. Nepochybuji, že si mě mnohem dříve pamatovala podle chybějící šestky než dle xichtu. Avizovaných šest měsíců s implantátem, prý aby se chytl, než se dodělá nový zub, mi vzhledem k neustálým toulkám ale nepřipadalo reálné – navíc komu by se chtělo po půlhodinovém sezení s otevřenou tlamou začít dojednávat další podobně potupný zážitek, když už jsme si na sebe s prolukou dávno zvykli. Zubařčino nápadné naznačování vyvrcholilo před třemi týdny, když jsem byl opravit plombu a ona si na mě pozvala kolegu. Chvíli zkoumali kvalitu dásní, pak využili toho, že se mi s otevřenou hubou špatně hovoří, natož brání, takže na jejich „Víte co, my vám ten implantát navrtáme hned“ jsem se zmohl jen na awgrhkhauxz&$#@!, či podobně to znělo.

Žádných šest měsíců zvykání si, za dva týdny, tj. měsíc s troškou od začátku akce, budu mít nový zub na místě, kde již téměř čtvrt století zeje díra. A za další dva týdny po více než čtyřech letech mizím z Gruzie. S novým zubem na památku, záplatou na prázdnotu, jíž si již dávno nevšímám. V lecčems je Gruzie přesně takový flastr na píchlou duši. I když je v mnoha ohledech na čase se odsud posunout, vůbec to nebude snadné. Ani s tím novým zubem.

U Kadira

Kadir mě zahlédl, když jsem vystoupil z auta a rozesmál se. „Kdes byl tak dlouho? Podívej se na kluky, jak jsou velcí,“ ukazoval na syny v krámu a třásl mi rukou. Zašli jsme s Roelem dovnitř, vylezli do patra, sedli na kupy koberců a Roel začal vysvětlovat, o jaký má asi zájem. Po třech čajích a asi padesáti kobercích si Roel nakonec vybral čtyři, které průběžně konzultoval s manželkou v Keně. Já se jen celou dobu kochal, připadal si strašlivě zkušeně a přemítal, který by se mi tak asi vešel do kufru a jaké oblečení budu muset zanechat v Kábulu, abych si udělal místo.

Chodívali jsme ke Kadirovi do krámu jednou-dvakrát za měsíc popít čaj, poklábosit o ničem s ním i různými, téměř vesměs cizokrajnými nakupujícími, než jsme zajeli na oběd do některé z kábulských expatských kaváren. Záhy se výlety do Šar-e-Nau staly společenskou návštěvou, víkendovým rituálem. Když se někomu zalíbil koberec, koupil si, častěji jsme ale jen popíjeli čaj, povídali si, někteří pokuřovali, a všichni jsme se dozvídali více o kobercích. Fred, pravda, neodešel s prázdnou téměř nikdy a Niamh měla nákupní slinu každou druhou-třetí návštěvu. Mně trvalo tři měsíce než jsem zjistil, že se mi koberce líbí, a téměř vždy jsem pak předem věděl, kolik mám v kapse dolarů a jestli mám zrovna na koberec chuť.

Koberců jsem za půldruhý rok koupil kolem čtyřiceti. Dost jsem jich od té doby rozdal, na ostatní se dosud rád dívávám, nejen proto, že jsou nádherné samy o sobě, ale i připomínají krásné kábulské časy. I proto jsem dnes nemohl od Kadira odejít s prázdnou a náš strážný bude mít nové boty a pár triček.

Vstávej, Pjetr

Potkali jsme se v lednu s Baširem v Tbilisi po osmi letech. Přijel s bráchou z Ingušska na víkend, ale hory zapadly sněhem, silnice se stala neprůjezdnou a oni museli zůstat o pár dní dýl. U piva mi připomněl jedenáct let starou historku se svým otcem Visingerejem.

Když jsme se v nazraňském Targimu přestěhovali o dům dál, rozhodl se Visingerej, majitel našeho již bývalého kanclu, pronajmout baráček Němcům. I Visingerej i Matthias, který tenkrát Němcům šéfoval, za mnou týden chodili nervózní, jak se s druhou stranou domluvit, aby vše klaplo. Němci chtěli kancl za rozumný peníz, Visingerej potřeboval příjem ze slušného nájemného, já se nakonec stal prostředníkem, který vše domluvil. Nakonec jsme si jeden večer sedli v opuštěném baráčku v Targimu 40, že se vše dohodne, a Matthias začal nervózně mluvit. Ani pořádně nezačal a Visingerej ho přerušil větou, která je, prozadil mi Bašir, dodnes rodinným hitem: „Vstávej, Pjetr, tohle nám nevyhovuje.“ Asi jsem byl jediný, kdo hned pochopil, že Visingerej nesouhlasí s výši nájemného dřív než Matthias stačil cokoli navrhnout, jako když nervózní herec na divadelní premiéře vyhrkne svou jednu větu o dějství dřív.

Nechtěně jsem se stal scénáristou večírku, který si všichni účastníci vcelku dopodrobna pamatují, a to nejen proto, že nakonec, jak jinak, skončil strašlivou kocovinou. Matthias dopadl jednoznačně nejhůř. Já sám si vzpomněl až díky Baširovi, leč onen nazraňský mejdan se vybavil, jako by býval proběhl před týdnem, nikoli jedenácti lety. Bašir s bráchou se smáli a opakovali ikonickou větu a mně se v mysli vrátila léta tovaryšská, kdy vše bylo krásně i strašidelně nové a já hloupě naivní a nezkušený, leč nakonec se pracovně vesměs dařilo, jak mělo. Z naivity se časem stal pragmatismus, z nezkušenosti rutina. Což o to, veselých historek je stále více, jen cynismu přibývá. Ne že bych si myslel, že práce nemá smysl, naopak – čím déle to dělám, tím více mě zajímají lidé kolem, jen mě unavuje množství idiotů, se kterými se denně osobně či virtuálně potkávám. Nejvyšší čas si pořádně oddechnout, usnout na pár měsíců a v profesním bezvědomí hloubat, kudy a kam dál.

Zprava doleva

Považuji vlastní neschopnost přečíst arabskou abecedu za deficit. Netřeba rozumět, stačí klikyháky umět přečíst, a hned se člověk cítí lépe, nejen proto, že pozná názvy ulic (jsou-li), ba kořeny nemála slov. Mmm, pravda, s gruzínskou abecedou fungují jen ty ulice, protože je gruzínština natolik nepodobná jakýmkoli jiným jazykům. Jen občas utěší slůvkem uteklým z perštiny, turečtiny, ruštiny či angličtiny – druhé dva zvládám, první dva velmi neúspěšně tu a tam předstírám.

I mezi arabskou abecedou psanými jazyky jsou naprosto nesrozumitelné, jako třeba paštština, leč zrovna arabština či perština by přeci měly tu a tam jít, což ale nezjistím, dokud si nevyzkouším přečíst. Jak mi kdysi vysvětlovala Sofia: Třeba když vidíš kombinaci k-t-b, bude to něco se psaním (kitab = knížka, maktub = psáno). Nu dobrá, dobrá, zas takový deficit to není, jen výzva a dovednost, která se může často hodit. Navíc když mohou psát zprava doleva milióny dětí na světě, proč bych nemohl i já. Nemluvě o tom, že kolik abeced znáš, tolikrát jsi člověkem, a třikrát je pro mě zatím málo.

Zprava doleva nečtou naštěstí jen děti. Když jsem se před týdnem zpozdil v Dubaji, přes úpěnlivou prosbu mě překnihovali na místo u okna, kde si připadám, že se nevejdu (jak jinak, bude to širokými rameny). Kdykoli na mě okýnko padne, obdivuji se, že nedostávám klaustrofobický záchvat. Na druhém terminálu přede mnou tentokrát naštěstí nastoupil Aghánec, který si ABC přečetl, jak ho učili ve škole, a místo do uličky tak zbylo pro mě. Stres opadl. Docela by mě zajímalo, co ta kombinace znamená v paštštině. Příští štaci to bude chtít nějakou arabskou abecedou píšící zemi.

Somethingist

Když jsem přijel v červnu 2008 poprvé do Kábulu, třetí den jsem se vydal na party do areálu (ano, areálu) jedné nejmenované mezinárodní organizace. Hrdě jsem si nesl své první afghánské pivo (jak jinak než v plechovce) a spolu s ním zahučel asi do dvoumetrového příkopu a zlomil si kotník, s následky čehož se potýkám dodnes. Byla holt velká tma.

Do Kábulu jsem se tento týden nečekaně vrátil a druhý večer vyrazil na společenskou akci na jedno nejmenované velvyslanectví, kde se též podávalo pivo v plechovce. Cestou ven k autu jsem zas ve tmě zahučel do díry, tentokrát ale do mnohem mělčí. Jak jinak si vysvětlit, než že mi něco posílá signál o něčem. Jsou holt chvíle, kdy se z člověka nemůže nestát něcista (somethingista).

Vilkam bék

Místo plánovaných jedenácti hodin mi trvalo třicet, ale nakonec jsem včera při východu na letištní parkoviště C uslyšel Hidayatův vilkam bék to Afghánistán mistr Pýtr, a nehledě na únavu i déšť a bahno kolem se začal usmívat. Tu a tam nový panelák, u letištní silnice i trochu víc svatebních hal a dodělaných sto metrů asfaltu směrem na Karte Parwan, ale jinak mi cesta do města přišla vesměs stejná jako dřív. Kancelář jsme posunuli o tři domy dále, bydlení o pár ulic, pouliční krámy i sortiment jsou v naší čtvrti krom ojedinělých novot též dost stejné.

Je skvělé se vrátit, zvlášť když není příliš na dlouho a člověk nemusí kriticky vzpomínat na množství stresu a odumřelých mozkových buněk, jež mě ten půldruhý rok v Kábulu stál. Každou chvilku se na mě někdo vrhne se svým vilkam bék mistr Pýtr. Téměř to vypadá, že i když se od listopadu 2009 spousta věcí v kanclu změnila, strážní, řidiči a radiooperátoři jsou nadčasoví. Jako zasněžené kopce kolem a dnes nakonec i spousta horského sluníčka. Když na člověka Kábul dýchne, jako na mě před lety, ani brýlatý Harry prokletí neodkouzlí. Takže hlavně: rili gud tu bý bék.

Džante

Jante je fiktivné město z románů norského spisovatele Aksela Sandemose. Symbol maloměšťáckého útlaku individuality a každý Dán i Nor dobře zná zákon Jante, Janteloven.

Janteloven je popsán v knížce Uprchlík kříží svou stopu, což norsky zní mnohem lépe. En flyktning krysser sitt spor, řekl mi Mads za poslední půlrok čtyřikrát. Poprvé, když se vrátil po třech letech do Oslo a stal se v létě znovu mým šéfem. Podruhé, když jsem v září odletěl do Pákistánu, kde jsme spolu ve dvoutisícémdevatém začali nový program, který má dnes přes šest set zaměstnanců. Potřetí, když v prosinci po pěti letech přiletěl na Kavkaz, kde jsme i on i já před osmi lety v Norské radě pro uprchlíky začínali. Naposledy koncem prosince, když se dohodlo, že odletím na pár neděl do Afghánistánu pomoci přestavět náš tamní program, který jsme spolu přestavovali před pěti lety. Návraty na místo činu, překřižování vlastní stopy.

Zítra ráno, dá-li sníh, vyletím směr Kábul. Pocity zatím smíšené, protože se pracovně příliš nehodí, leč slipy se prý mají plnit a návrat do mého oblíbeného města určitě bude stát za to. Cabool, here I come.

Globalizace

Nekupím věci, často se zbavuji i těch, které jsou funkční, leč jež jsem z jakéhokoli důvodu přestal používat. Platí i o oblečení, jehož dost kusů jsem nedávno přivezl do Gali, spolu s pár pytlů svršků, které nechala v Tbilisi rakouská kolegyně Tina, když se po sedmi letech odstěhovala do Varšavy.

Zavíráme a brzy budu po více než čtyř letech v Gruzii balit i já. I organizace rozdává majetek, který už dále nepotřebuje, zejména místním neziskovkám a institucím, které tak mají téměř vánoce, protože jim jinak zadarmo nikdo nikdy nic nedá. V Gali teď po večerech strážný v místním Sdružení invalidů kouká na naši televizi. Včera měl dle ověřeného zdroje na sobě mé kalhoty a Tinin svetr. Globalizace a-la Galiwood.

Váhající titulkář

Zaujal mě dost zbytečný rozhovor se vcelku nezajímavým člověkem, protože má na jednom serveru tři různé titulky. Na hlavní stránce se článek jmenuje „Neumannová: Kvůli olympiádě jsem uvažovala o dopingu“ a je samozřejmě o bývalé lyžařce, kterou si dnes nádor ponejvíce pamatuje co garantku libereckého tunelu. Uvnitř se už rozhovor jmenuje „Neumannová otevřeně: Doping? Váhali jsme, zda nezkusit EPO.“ Nu a v hitparádě je titulek zas trochu jiný: „Neumannová: Váhala jsem, zda nasadit EPO.“ V samotném rozhovoru se při vzpomínce na doby, kdy se nesmělo, ale stále mohlo, dočteme „Tak jsme na to téma s trenérem vedli krátkou debatu, ale ukončili jsme ji negativně. A velmi rychle, asi po pěti minutách.” Tolik k uvažování a váhání. Je mi jedno, jestli ex-sportovkyně kecá, či zda to bylo minut pět, patnáct či padesát, nesoulad mezi titulkem a obsahem rozhovoru je blatantní. Většina lidí si přečte jen titulek a usoudí, že se přiznala nejen ke šprochu, ale dokonce i k fetu. A to už nikdo nesmaže, ani dementní a viditelně váhající (leč ne zcela uvažující) titulkář. Profesionální šlendrián a sémě zaseto. Kolikrát jsem si řekl, že na tento server už nepolezu, a stále si nedám říct.

Na chvilku alespoň virtuálně v Cchinvali

Napadlo mě při ranním pročítání zpráv.

Jihoosetínce (případně: Jižní Osety) nemají v Severní Osetii příliš rádi. Jako na každé náplavky na ně koukají skrz prsty, protože i tak si nežijí nijak bohatě a každý potřebujeme k vlastnímu utvrzení, aby na tom někdo jiný kolem nás byl hůř než my. Kudarci, říká se jim ve Vladikavkaze. Pohrdavě a nesprávně.

Severoosetínská vláda se oněch několik desítek tisíc, kteří Jižní Osetii opustili, pokoušela usídlit v tradičně ingušském Prigorodném okrese, ze kterého Inguše vyhnali v jedenadevadesátém za pomoci ruských tanků. Na severní straně hor žije pár desítek tisíc „Kudarců“, zatímco v samotné Jižní Osetii, respektive Cchinvalském okrese, jak se takzvané okupované území nazývá v Gruzii, zůstaly hlavně babičky a dědové, ke kterým se v létě jezdí na prázdniny. A místní samospráva, kde jsou i dříve narození, z části složená z Rusů, dosazených Moskvou, jež platí zhruba 95% jihoosetínského, hodně rozkrádaného rozpočtu.

Po válce v srpnu 2008 skončila legrace nejen proto, že jsme přišli o pár aut a veškerý majetek v kanclu v okresním (pardon: v hlavním) městě Cchinvali. Čára mezi Jižní Osetií a zbytkem Gruzie se zavřela a její barikádizace ze severní strany pokračuje dodnes. V srpnu například ruští vojáci, které si Jihoosetínci „pozvali“ ke kontrole bezpečnosti „hranice“, postavili ploty tak, že na jihoosetínské straně uvízli dva gruzínští staříci. Do Cchinvali nemůžou, protože nemají dokumenty, do Gruzie se nedostanou přes plot. Ruské uznání jihoosetínské nezávislosti (jemuž následovala Venezuela, Nikaragua, Nauru a Tuvalu) znamená již nepokrytě téměř totální dominanci Ruska v okrese, kde nezůstalo více než 20-30 tisíc obyvatel. Ač nezávislí, téměř všichni jsou občané Ruské federace.

Nelze nepřipomenout mého obíbence mezi jihoosetínskými politiky, bývalého takzvaného presidenta Eduarda Kokoity, předtím sovětského representatnta v zápase. Jeho oficiální životopis praví, že se jako mladý komsomolec vypravil do Moskvy, kde se dozvěděl o kapitalismu a stal se podnikatelem. Aneb praví úplně vše. Halasně jsme u televize povykovali, když se pár měsíců po zvolení místo oblíbených tepláků na veřejnosti objevil v kvádru. Halekali jsme méně, když prohlásil, že problém gruzínsko-osetínských vztahů spočívá v tom, že se Gruzie snaží vnutit Jižní Osetii principy západní demokracie, což protiřečí tradičním kavkazským hodnotám. Vytanul i památný večer, v naší oblíbené gruzínské (sic!) restauaraci Minas ve Vladiku, kde Kokoityho kamarád, jihoosetínský ministr rybolovu (dodnes netuším, čím se takový ministr může zabývat) po třech lahvích vodky s pistolí za pasem tancoval kozáčka.

Dlouhá léta centrum kavkazského traffickingu a šmeliny, na které se hojně podílely dlouhodobě dislokované ruské „mírové“ jednotky, začalo nedávno testovat možné reakce na připojení k Rusku. Současný takzvaný president Tibilov mluví nahlas o referendu a po nedávné schůzce s vyjednavačem EU pustil kachnu, že EU je smířená s jihoosetínskou touhou po právu na sebeurčení, protože tok dějin nelze zastavit. Zvláštní, jak šampioni demokracie mávají vůlí lidu a referendy poté, co se jim podařilo území etnicky vyčistit. Ironické, že před deseti lety by z ruského pohledu bylo podobné nemyslitelné. Nehledě na občasné snahy nacionalistických poslanců prosadit v Dumě bratrské prohlášení o pomoci nebohým Jihoosetům formou anexe území, ruské úřady se tehdy spíše připravovaly, že Míšova čerstvá růžovorevoluční vláda znovupřipojí Jižní Osetii ke Gruzii. Tenkrát se nestalo a dnes Rusko drží Jižní Osetií Gruzii pěkně pod krkem a zatím se nezdá, že by mělo jakýkoli důvod cokoli na tom měnit.

Černá vdova

Jirka píše, že je v Soči sebevražedná atentátnice. U článku je i pár fotek a dopis, který napsal generál major FSB plukovníkovi MVD. Na fotkách je zmlácená mladá holka, v dopise se zmiňují zvláštní znamení: Pokulhavá na pravou nohu, levá ruka neohybná v lokti, na pravé tváři asi deseticentimetrový šrám. Bez další informace není při pohledu na obrázek třeba spekulovat, kde dvaadvacetiletá k četným zraněním přišla. Že byla čísi manželkou? V normálních společnostech se netrestá za provinění příbuzných. Nehledě na to, že si v jejím rodném kraji holky ženichy příliš nevybírají a ohledně příbuzenského vztahu nezbývá než důvěřovat informacím od ruských tajných. Kdo tedy chce a ještě umí.

Obával jsem se z teroristických útoků v Londýně. V Soči se bojím asi ještě víc, protože nevěřím schopnosti jihoruských policajtů si vše pohlídat. Jako nevěřím ospravedlnitelnosti jakéhokoli teroristického útoku, ať již ho provede palestinský teenager, nebo x-krát mučená mladá Dagestánka. Pokud tedy vůbec existuje. Nebylo by poprvé, co si tajní vymýšlejí. Já bohužel věřím - i tomu, že není jediná.

Taky věřím, že tahle olympyjáda je špatně, nejen kvůli vyvlastňování majetku či ničení čerkeských hrobů. Potěmkiáda nikoli nepodobná Pekingu či Berlínu s tím rozdílem, že na rozdíl od druhých jmenovaných se Rusko rádo tváří evropsky a koneckonců je i členem Rady Evropy. První olympyjáda, kterou pamatuji a zcela jistě nebudu sledovat, protože bych si připadal jako v dokumentu od Leni. Zdravím každého, kdo se z vlastní vůle nezúčastní, leč není mi dobře z toho, že krom etických důvodů nyní už i pro nevěřící Tomáše přibyly i ty bezpečnostní.

Učit se, učit se, učit se

Při čtení článku Tomáše Feřteka o zápisech a vztazích mezi provozovateli (učitelé, politici) a příjemci služeb (děti, rodiče), jsem si vzpomněl na synovcův sešit z nejmenovaného předmětu, plný poznámek s naprosto zbytečnými a bez řádného kontextu nicneříkajícími informacemi, které byly téměř jako přes kopírák stejné s mými poznámkami z téhož předmětu na témž gymnáziu před čtvrtstoletím. Synovec měl sešitů několik, asi aby si spolužáci porovnali poznámky, všechny nicméně stejně nicneříkající, ba s elementárními chybami, když se zapisující žák přeslechl.

Paní učitelka (profesorka, jsme jim říkávali, abychom se my i oni/-y cítili důležitě) si před třiceti lety při příchodu na gymnázium udělala přípravu a materiál jede stále dokola, viditelně bez jakékoli ambice předat žákům nové vědomosti, zaujmout je pro svůj předmět. Jen si odkroutit a rychle domů na zahrádku. Nedivím se příliš, protože iluze nemám a kdo málo čeká, nebývá zklamán. Asi mi je nejvíc líto, že dosud neexistují mechanismy, které by viditelně líné (pardon) učitele donutili alespoň trošku se snažit. I na gymnáziu, které se chlubí tím, že je nejlepší v kraji. Možná ale paní učitelce křivdím a mechanické předávání nesouvislostí se týkalo jen právě toho jednoho tématu, které se probíralo a které paní učitelce zcela nesedí (na onu ca. třicetiletou praxi nehledě). Jedno pololetí nic nezkazí přeci.

Taverna du Liban

Nebylo v Kábulu expata, který nechodil do libanonské. Já sice ne moc často, zejména proto, že jejich takeaway byl na všech recepcích a pařbách, ale docela symbolicky hned můj první večer v Kábulu. 3. června 2008. Nebylo v Kábulu návštěvníka Taverny du Liban, se kterým by Kamal, její majitel, neprohodil pár slov, neposadil se u jeho stolu. Každý, kdo byl v Kábulu jen chvilku, věděl, že Kamalova restaurace je dobrá, výborně vaří, čokoládový koláč po jídle přinesou automaticky, a že Kamal je prima sympaťák.

Včera to taverna schytala a Kamal je mrtev. Líp než BBC nic nenapíšu, nevzpomenout si nelze. Každý, kdo si myslí či hlásá, že je pro víru třeba zabíjet jiné, ať začne u sebe. Raději dříve než později.

Lali

Vzhledem k tomu, že v Gali chytávám grafoslinu, říkám si téměř, jestli není škoda, že tu zavíráme. Ač jsem, pravda, asi jediný. Večery jsou holt dlouhé a tmavé, teď ještě navíc i hodně chladné, takže i kmitání prstů na klávesnici alespoň nepatrně zahřeje.

Včera jsem povečeřel, jak jinak, ve Slad&Ko. Výběr pokrmu proběhl taktéž tradičně:
- Co budeš jíst?
- Co máte?
- Všechno.
- Například co?
- Chačapuri, kuřecí bujon nebo vepřový šašlik s hranolkama.
- Tak ten šašlik.
- Chleba budeš?
- Ne.

Pak se ukázalo, že je i bramborový (zde „moskevský“ případně „stoličnyj“) salát. Tak jsem si ho dal také, i když normálně vůbec nemusím. Když mi Lali po jídle přinesla druhé pivo, sedla si a dala se do řeči. „Měls’ to dobrý, jsem to po tobě dojedla, mám stašně ráda brambory.“ Porce byla opravdu veliká, jako vždy, jen se mi ještě nestalo, že by spolumajitelka, kuchařka a vrchní v jedné osobě bezelstně přiznala, že dojídá po hostech. Jenže Lali není obsluha, Lali je kamarádka, se kterou ráno snídám, pak spolu jedeme do práce (uklízí vedle u Francouzů), večer prohodíme pár vět i víc, pokud v kaféšce zrovna nikdo není, občas se podíváme na fotky jejích vnuků a já se při nich dozvím, jak se daří Giorgijovi ve Stavropolu.

Dnes ráno jsme společně seškrábali námrazu z předního skla, pak se (jak jinak: naposled) cestou kochali při pohledu na mé oblíbené, ranním sluncem krásně nasvícené hory, až jsem přejel vjezd do našeho kancelářského dvora. „Kuda jeděš, Petre, sad midichar?“ rozesmála se. Куда едешь? სად მიდიხარ? Quo vadis? Zatím vcelku vím, neboj, a stále mě to baví.

O oxidech

„Občas si říkám, že tenhle národ, tenhle ruský národ tu vysadili mimozemšťané z jiné galaxie – ne z jiné planety, ale z jiné galaxie – někdy v 9.-10. století, aby tuhle planetu totálně zničili,“ ukončil pan vesnický učitel rozhovor na téma, jak dlouho se chystá zůstat v Abcházii. „Tohle není život, tohle je živoření. Ruští vojáci nám říkají, že vytvoří takové podmínky, že odejdeme sami. Copak jim je ta jejich velká země málo?“ Postávali jsme na dvorku školy a jen se tupě usmívali monologu, který najednou z pana učitele vytekl jako suchý led na jeviště béčkové kapely. „Děti tu chodí do školy, na vysokou je nepustí, takže když rosteš tady, můžeš být maximálně traktoristou. Bude z nás národ nevzdělanců, národ debilů.“ Ne, že bychom lament na též téma slyšeli poprvé, jen u pana učitele, kterého známe tři roky, přišel jaksi neočekávaně. Asi proto, že jsme se dnes viděli naposledy a přitom mu popřáli, ať se mu dobře daří.

Vracejíce se do Gali, shodli jsme se, že si nedokážeme představit, že tenhle překrásný, maličkatý kout kdy bude fungovat více méně normálně. Nejen proto, že politika nedovolí. Dějiny všechno nějak zamotaly a kdysi jeden z nejbohatších krajů CCCP je jednou z jeho největších skládek, kde se normální život zastavil před dvaceti lety a od té doby se nerozjel. Asi trest za to, jak se v sovětských subtropech mívali dobře.

Shodou okolností mi k večeři kdosi pustil zprávy státní ruské televize, ze kterých mi bývalo zle od chvíle, kdy jsem jim začal rozumět. Nezměnilo se nic. Vymývání mozků kořeněné dávkami bulváru a nacionalismu. Dozvídám se, že Rusko dále vesele zbrojí Assada, tentokrát pod rouškou hrdinské podpory ničení chemických zbraní. Že moskevská police spustila webové stránky, kde lze napráskat sousedy. Nebo že je v Moskvě na návštěvě Viktor Orbán, který podepsal s Voloďou kontrakt na stavbu jaderné elektrárny. Zprávy ho líčí jako hrdinu, který se vzepřel tyranské Eurounii. Není divu, že si kluci rozumějí, bez dvou za dvacet.

Ale což, jsou to jen zprávy, jimiž se nakrmí milióny ruských duší, které, jak víme, jsou bezedné. Jak že to říkal pan učitel? Svázán těžkým jhem národ nevzdělanců? Anebo „jak voli, již jdou svorně ve jho spjati [...],“ napsal Dante dle Vrchlického.

V Česku je prý zas nejoblíbenějším politikem Pitomio. Jako by velké části planety potřebovaly komplexní deoxidaci. Kam se jen schovat před tím návalem světového pitomismu? Pojedu do Kambodžy. Nebo na Srí Lanku. To je jedno, jen aby bylo teplo a abych nerozuměl zprávám, politikům, vojákům, ani učitelům.

Poslední výlet

„Poslední“ se řekne gruzínsky „bolo“. Asi odtud mají Slováci své „čo bolo, to bolo.“ Naposledy jsem před pár hodinami přejel most v Ruchi, jinak též engurský, co dělí Abcházii od (zbytku) Gruzie. Lilo jak z konve, pár odvážlivců se vydalo pěšky, jinak byla v permanenci oslí spřežení. Jen náš Nissan zdárně zdolával výmoly. Most postavili němečtí vojenští zajatci po válce, říkala mi před čtyřmi lety Ana, když jsem přejížděl poprvé. Jako by se nic nezměnilo.

Na čáře ruský neužtaktajný dlouho zkoumal můj pas, stránku po stránce ho infračerveně projel, zatímco já jen pobaveně přihlížel. Nakonec jsem se neudržel a zeptal se, jestli je vše v pořádku, že do Abcházie na týž pas jezdím čtyři roky. V odpověd se mi dostalo jen tichého: Pozdravljaju. Gratuluji. A listoval dál. Že by doopravdy BOLO? Be On the Look Out for... Prošel jsem. Naposled. Alespoň pro tentokrát.

Zatímco jsem čekal pod stříškou, než pláštěnky prohlédnou obsah auta, dveře po dveřích, počínaje kapotou motoru a konče odkládacími schránkami uvnitř auta, přiloudala se mladá uniforma: „Tak co, Petře, už tu končíte, že jo? Jak dlouho ještě.“ Mladý FSBčník, kterého jsem předtím v životě neviděl, se choval jako z literatury. Znal mé jméno, věděl víc než obyčejná guma, a dal znát. „Tak kam se chystáš dál?“ Žoviálně pohvízdl, že jediné, co chystám, jsou tři měsíce prázdnin, tak jsem ho za odměnu ujstil, že alespoň na nějaký čas se chystám z Kavkazu vypadnout. Zamrzelo mě, že jsem neměl čas dát se s ním do řeči.

Poslední výlet do Galiwoodu, který v zimě vypadá nepatrně nehostinně, protože ty obrovské baráky nejdou vytápět. Teda ty, co stále stojí, co neshořely. Když jsem přijel poprvé, ani dva přímotopy vedle postele mě nezbavily tunové, vlhkem prosycené peřiny. Předloni jsem zas testoval spaní ve třech svetrech. Dnes je nad nulou, i když slibují sníh, takže možná přeci jen simulace vysohorského kllimatu. A proč ne? Vždyť naposled.

Než jsem našteloval přímotop vedle postele, došlo mi, že jsem si nevzal baterku. Poprvé asi z těch zhruba padesáti výletů do Gali. Zrovna by se safra hodila, ale odpouštím jí. I všem ostatním.

2013

Sýrie, hodně Turecka a trochu Pákistánu
Alkoholik na hradě, vláda v base, Babiška a Pitomio v parlamentu, ČR v &#%"¤&
Chodorkovskij a Pusiny na svobodě
Qolbám tu i tam, puč v ČSSD pouze tam
Zkrachovalý Kypr
Stále více retardovaných nácků
Drábi pod Ušbou
Meteor v Čeljabinsku
Francouzská armáda v Mali
Máša na Barunce, John ve Fiagdonu
Pětiletí 08/08
Desetiletí 25/03
Pořád v Gruzii, alespoň nominálně
CMB-KUL-PEN-SIN-CMB-MLE-DXB-PRG-TBS-IST-AMM-IST-GZT-ESB-IST-TBS-IST-ADB-IST-HTY-IST-BEY-IST-ESB-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-TBS-IST-HTY-IST-BUD-IST-GNY HTY-IST-TBS-OSL-PRG-TBS-IST-MXP-SAW-TBS-GYD-DOH-CMB-TRR-JAF CMB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-ISB-DOH-GYD-TBS-GYD-DOH-DXB-DOH-GYD-TBS-GYD-TBS-MUC-PRG-NCE 27 letišť, 70 vzletů a přistání, skoro tři týdny (netto) života
LGBT v Gruzii i v Rusku
Labda zpět ke Šternovi
Zpátečka na Ukrajině a mejdan na Majdanu
Nejmladší země rozložena za pár hodin
Béďa předal Františkovi
Magistra Deljka
Dobro došli Hrvatska
Hanka a Tonča
Nachvamdis norvegiis ltolvilta sabčo sakartveloši
Lou Reed, Filip Topol, Nelson Mandela, Slavomír Hubálek, Michaili Timofejevič Kalašnikov, Jiřina Jirásková, Natalja Gorbaněvská, Zbyněk Hejda, Dennis Farina, Zdeněk Rotrekl, Seamus Heaney, Ilja Hurník, Tom Clancy, Čestmír Císař, Peter O'Toole, Valtr Komárek, Doris Lessing, Lubomír Dorůžka, James Gandolfini, Rudolf Battěk, Maggie Thatcher, Pavel Bobek

Ministerstvo směšných nehod

Včera se přidala Ghada, takže jsme už v klubu tři, tedy můžeme založit občanské sdružení humanitárních packalů, kterým se naprosto hloupě něco přihodilo v místech, kde se tak nějak čeká, že se vám přihodí něco jiného.

Zůstávám zakladatelem (2008) a čestným ministrem díky zlomenému kotníku v Kábulu následkem... pádu do jámy na pozemku Mezinárodního červeného kříže (ICRC), kam jsem se přišel zpařit. Plechovka piva, co jsem vítězoslavně třímal v ruce, má vůbec první (a zdaleka ne poslední) v Afghánistánu, pád přežila. Můj talus nikoli. Druhý člen se přidal též v Kábulu necelý rok poté. Niamh vybouchl dům. Měla štěstí, že spala, téměř jako dle instrukcí, přes dvě stěny od epicentra, jinak by jí spadla na hlavu střecha. Takhle se jen překulila na zem a čekala, jestli dopadne další raketa. Nedopadla. Protože bouchl elektrický boiler, ve kterém přehořela nedávno instalovaná čínská náhradní součástka. Třetí do party je tedy Ghada se svým skluzem uprostřed písečné jordánské pouště. Jedním pádem zlomený scaphoid i radius, zato laptop přežil. Podobně jako mé pivo před pěti a půl lety.

Jen další potvrzení, že tahle práce nerobí z lidí hrdiny a že krom dopravních nehod je největším nebezpečím člověk sám sobě. Nu tož ať se Ghadě rychle hojí.

Mindrákov

Dnešní novinový příběh mě zaujal. Odmítli udělat chlebíčky a vychladit becherovku presidentovi, ba na truc nabídli slevu jinak smýšlejícím a někdo je napráskal. Policie řeší, zda se nejednalo o podněcování nenávisti ke skupině obyvatel. Zajímavé nikoli díky samotnému skutku, který je maximálně na sympatizující úsměv či zlostný škleb, dle vyznání reagujícího, ale kvůli následkům, které mě vcelku pobavily.

Ve státě, kde pomalu každý třetí politik a každý pátý (domácí) novinový článek podněcuje k nenávisti ke skupině obyvatel, vyšetřuje policie podnikatele, kteří se rozhodli zvýhodnit část zákazníků. Ještě zajímavější je samotný bonz připosraného práskače, který by v normální společnosti vadil mnohem více, než jakkoli vyjádřené politické názory dvou lidí.

Předpokládám, že policie a další konají jen proto, že musí prošetřit, a média nafoukla relativně bezvýznamnou bublinu. Historka mi nicméně po třetím přečtení přijde zábavně poučná, ač, pravda, k témuž poučení zpravidla stačí zběžně pročíst komentáře pod jakýmkoli online článkem. Majitelům pensionu přeji, aby jim mediální humbuk zajistil alespoň nějakou reklamu a slušný přivýdělek. Nikoli, že se deklarují pravicově, či nemají rádi Zemana, ale proto, že přát jiným, aby se jim dařilo, mi přijde normálnější než na ně práskat.

Majdan

První kanál ruské televize, přímý přenos z Kyjeva. Ze studia se ptáme, co se děje právě teď a právě tam. Viditelně zmrzlý Žeňa se s tím nepáře: „Současné děné v Kyjevě bych nazval jedním prostým slovem: Anarchie. Protože venku jsou lidé, venku není vůbec žádná policie. Ani jeden příslušník policie na Majdaně, kde právě stojíme, ani ne Kreščatiku, ani jeden příslušník. Opravdová anarchie. Jinak se to nazvat ani nedá.“ Žeňa nezapomene s opovržením připomenout, že řečníky nikdo neposlouchá, že jsou lidé jen opojeni pocitem beztrestnosti, kdy si každý může dělat, co chce, s vědomím, že mu nic nehrozí. Fuj, hanba, policajti nikoho nemlatí.

Kdo by byl mohl lépe postihnout podstatu dění, než ruská státní televize. I na českém internetu jsem zahlédl komentáře divící se, proč by si Ukrajinci měli vybrat krachující (byrokratickou) Evropu, před prosperujícím Ruskem, jako by se voba byť jen z tisíciny týkala, čehokoli jiného než možnosti projít se večer po Kreščatiku a zakřičet vlastní názor, aniž by člověk dostal ránu obuškem. Všem, kteří z jakéhosi důvodu peferují ruskou cestu, ten pendrek nicméně celkem přeju.

Zima

Na horách napadla spousta sněhu a my poprvé letos spadli pod nulu. Netěsnící dveře a okna jsou znát, na městských periferiích se auta rozverně kloužou z/s kopce dolů. Taxikář Mamuka asi nakonec pneumatiky vymění, už nejeden pátek mu přeci jen podkluzují i na suchu.

Je prosince pátého, zima nejen v Tbilisi. Od rána mi různá elektronika připomíná, kdo že to má zas dnes narozeniny. Není nás vůbec málo, co rodiče započali na jarní mezi. Jedny narozeniny mi žádná hračička připomínat nemusí, i když popřát není komu. Peťa kdesi na Barunce odpočívá pod dekou sněhu. Všechno nejlepší, dochtore! Miss ya.

Užitečný Sikorski

Polský ministr zahraničí prý na otázku, co by vzkázal Gruzii před summitem ve Vilniusu řekl: „Už jste se nabažili svou Kavkazskou vendettou vůči bývalé vládě, ale co bylo, to bylo, pokračujte s reformami.“ Kongeniálně v jedné větě prokázal neznalost tématu, vlastní (polskou / evropskou, nehodící se škrtněte) aroganci a povýšeneckost nad „vámi, barbarskými Kavkazany“. Použití banálního stereotypu k odsudku politického procesu v jiné zemi není jen přiznáním vlastní omezenosti, ale v podstatě se neliší od podobných projevů ruských politiků na adresu bývalých kolonií.

Pan Sikorski má nepochybně v Gruzii mnoho kamarádů, na kterých mu imponuje jejich údajná principiální protiruskost (která je nezřídka natolik „principiální“, že si nevidí na špičku nosu). Nikterak to neomlouvá, že se veřejně projevuje jako užitečný idiot, kterému je zcela jedno, co se dnes v Gruzii děje. Jinak by si všiml například, že mnohé reformy pokračují mnohem rychleji než za bývalé vlády a že, když už jsme u toho, soudy poprvé v gruzínské historii soudí nezávisle na politických tlacích.

A to, prosím, nejsem žádným fanouškem stávající gruzínské vládní garnitury, ač už mě trochu unavuje, že příliš často zním opačně. Na Sikorském a jemu podobných (nezadá si například se svým švédským protějškem) mi vadí, že nemají potuchy o stavu věcí, jen propagují zájmy svých gruzínských kamarádů, kterým nejde o nic jiného než o návrat k moci. A že to byla prima moc. Naposledy tedy: Gruzie roku 2011 byl vysoce zkorumpovanou autokracií na pokraji krachu, které vládla divná skupinka, jež se navenek tvářila strašlivě moderně, což ale nakonec byla jen zástěrka pro veselé utrácení státních prostředků na soukromé účely.

Netvrdím, že současná vláda je lepší, v mnoha ohledech tomu tak není. Jde mi nicméně jen o to, že si zaslouží, aby se k ní chovali jako rovný k rovnému a aby byla hodnocena na základě svých skutků. Obávám se totiž, že arogantní Sikorští, Bildtové a další nikterak nepomáhají sbližování Gruzie s Evropou. Nazývání právního systému jiné země Kavkazskou vendetou je pak přinejlepším pitomé.

A už budu psát o něčem jiném.

Asociační smlouva a Ukrajina

Jsem se opět při čtení ranních zpráv neudržel. Co na tom, že se opět bavím sám.

Gruzínský parlament diskutuje Asociační smlouvu s EU. Ukrajina se bouří, že politici (jež si sami Ukrajinci koneckonců zvolili) neodolali ruskému tlaku, a dvě partaje v gruzínském parlamentu dumají, jak zareagovat.

Poslanci UNM (lidově zvaní Míšisté po již bývalém presidentovi Mikheilovi) vyjadřují znepokojení nad politickým a ekonomickým tlakem a vydíráním ze strany Ruska, přesvědčení, že nikdo nemůže zastavit Ukrajinu na cestě do evropské rodiny svobodných národů, a odmítají doktrínu ruské sféry vlivu. Jinak řečeno, gruzínské zájmy jsou definované Ukrajinou a Ruskem, a dění na Ukrajině není nic jiného než příležitostí na Rusko hlasitě zakřičet. Je to srandovně ideologické a v porovnání s textem vládnoucího Gruzínského snu (dále GD, lidově zvaní Snílci) téměř mimoňské.

Na rozdíl od Míšistů se GD ve svém textu soustředí na Gruzii a její ambice, nikoli na Ukrajinu a Rusko s tím, že míchání se do cizích kuchyní není slušné. Začíná opatrně s vyjádřením respektu k politické a kulturní diversitě a k tomu, že si každá země může dělat, co chce, včetně vlastního postoje k evropské integraci. Snílci pak zopakují, že jsou jednoznačně odhodláni podepsat Asociační smlouvu v příštím roce, a nakonec vyjádří vlastní přesvěčení, že mezinárodní společenství podpoří země Východního partnerství v konání vlastních rozhodnutí a ochraně jejich suverenity.

Přečetl jsem si dva texty a prvním jsem pobaven. V leččems připomíná sjezd KSČ – dogmaticko-patetické floskule, které odvádějí pozornost od sebe sama s cílem ukázat na vnějšího nepřítele. Snílci zas nečekaně překvapili – za rok vládnutí jsme od nich tolik státnosti neviděli. There is a hope after all.

Zas

Zas si čtu, že dnes ráno vytáhli ve Farjábu šest zaměstnanců francouzské NGO z auta a zastřelili je. Jen kousek od Majmany. Za co asi. Jako výstrahu jiným, že nemají co pracovat. Nebo se kamarádit s Francouzi. Ani s jinými cizinci. Dokola nechápu, jak lze jen tak zabít. Zmáčkneš spoušť a je z toho novinová zpráva a statistika. Též nepochybuji o tom, že zaměstnanci ACTED jsou mnohem více Afghánci, než hrstka idiotů s kalachama. Rest in peace. Bismillah ir-rahman, ir-rahim.

17.11.

Méně vzpomínek, jen neutuchající udivení nad tím, že kdosi, kdokoli může tesknit po dobách, kdy jsme to „v minulosti trochu prošvihli s tou socializací,“ jak říkal Milouš na Červeném hrádku. Mě život v Bělorusku, Severní Koreji, případně na Kubě neláká ani trochu.

Happy anniversary!

Kde je John?

John se prý v neděli vydal na tůru ve Fiagdonu a od té doby o něm nikdo neslyšel. Už je to týden, takže nevypadá příliš dobře. I kdyby ho někde opečovávali se zlomenou nohou pastevci, mobil mají a zpráva o bezprizorním cizinci v horách by už doputovala, kam má. Johnovi jsem předával před čtyřmi lety v Kábulu a od té doby ho neviděl. Snad ještě uvidím.

CO4H

Dozvěděl jsem se, že po dobu volympyjády bude místním zakázáno používat automobily starší (čti: sovětské) produkce a náklaďáky budou smět jezdit jen v noci. Městská hromadná bude jezdit dle nových jízdních řádů, zatím však není jasné, zda i ve dne. To by bylo, aby si přední světoví sportovci nemysleli, že Soči je něco jako Dubaj s horami. Jen aby to všechno stihli dostavět, když už máme do zahajení méně než sto dnů a volympyjský voheň trajdá někde ve vesmíru.

Normální den v kanclu

Ano, je to staré, zná to každý, ale nemůžu si pomoci:

This is a story about four people named Everybody, Somebody, Anybody, and Nobody.

There was an important job to be done and Everybody was sure than Somebody would do it. Anybody could have done it, but Nobody did it. Somebody got angry, because it was Everybody's job. Everybody thought Anybody could do it while Nobody realized that Everybody wouldn't do it. It ended up that Everybody blamed Somebody when Nobody did what Anybody could have done.

Ufff, a hned se mi trochu ulevilo.

Showmanova labutí píseň

Presidentovi zbývají méně než dva týdny a nedočkavost roste, kdy už konečně zmizí... Neradujte se, tento text není o Česku.

Míša prý dlouho váhal, zda se má z Bruselu vůbec vracet do Gruzie, kde mu hrozí trestní stíhání, a mobilizoval své evropské kamarády, aby vysílali současným vládcům výhružné signály, že stíhání politiků se ve slušné společnosti nedělá. Asi proto nebyl Berlusconi ani jednou u soudu, nebo jeden bývalý poslanec ČSSD už druhý rok bručí a čeká, jak jeho proces dopadne. I say: jakýkoli politik, jenž oroduje za beztrestnost kohokoli před tím, než dotyčný byl vůbec obviněn, osobuje si právo, které mu nepřísluší a staví se nad soudy, jež musejí zůstat nezávislé. Chování hodné skutečného autokrata, které s demokracií nemá nic společného.

Podobnost čistě náhodná, ale jeden z posledních Míšovo činů je amnestie 248 kámošů, z nichž část dosud nebyla ani odsouzena, jako by president předpokládal jejich vinu. K osvobozeným se pak přidal i před týdnem odsouzený Bačo Achalaia, bývalý ministr obrany. Mmm, asi není s podivem, že se jiné soudní procesy s bývalými prominenty táhnou. Čeká se až Míša odejde, aby nemohl dál pardonovat kamarády.

Též se trochu čeká, že na inauguraci svého nástupce, plánované na sedmnáctého, bude showman zpátky v Evropě. Nová vláda se totiž mimo jiné vyznačuje tím, že dá na vůli lidu, a většina Gruzínů Míšu za mřížemi uvidí velmi rádo, na zahraniční kritiku nehledě. Já sám doufám, že si současní vládci nakonec spočítají, že ať už je pravda jakákoli, dorazit na asociační summit do Vilniusu, zatímco oblíbenec řady naivních západních politiků sedí v lochu, nebude ta nejlepší strategie.

Výročí

Přišlo i odešlo vcelku nenápadně. Nevím ani přesně, na který den by připadlo, což je úplně jedno. Vím jen zhruba, že jsem začal jedenáctý rok, stojedenadvacátý měsíc. Čtyřiačtyřicet na severu, třicet v Azeru a teď šestačtyřicet v Gruzii. Deset let na Kavkaze, to je docela hodně, zvlášť když se to napíše takhle nahlas. Však už to mám zas jen za pár.

Hanka a Tonča

Nové video holek unesených v březnu v Pákistánu. Se srpnovým datem. Spíš než postrašit pohřebním obsahem, potěšilo zvěstí, že jsou naživu a že se něco děje, případ se hýbe. I když je jasné, že holkám vůbec veselo není. Poslání od matek navíc skvělé. Neznám vás, holky, ale myslím na vás. Držte se a brzy se vraťte.

Vrtěti Haškem

Povolební scénou hýbou dohady na téma, kdo byl a kdo nebyl v sobotu večer v Lánech. Tedy hýbaly. Před chvilkou si i ten chlapík, co včera v televizi vehementně popíral jakoukoli schůzku, vzpomněl, že tam byl. Bylo by vše nicotné, kdyby nezatloukali jak malí kluci a následně zklamaně neobvinili jediného, co nelhal, z toho, že nelhal, jak se dohodli. Zároveň se všichni účastníci schůzky shodují, že se bavili o sportu a ženských - vše asi tají proto, aby se nedozvěděly manželky. Jako by nikdo nekoukal v neděli na presidenta, který v ČT vcelku jednoznačně - byť s pomocí židovské anekdoty - přiznal, že řeč šla přesně o tom, co si všichni myslí a co se následně i stalo. Bžunda bžund.

Sobutyljniki

Pero nestihlo vyschnout a hle, president odměňoval kamarády. Není na tom nic divného, i Havel s Klausem měli své favority na metál, škytavku jsem dostal jen z některých vyvolených a z jejich přinejmenším pochybného laudatia.

V defilé vyniká nynější člen SPOZ a zlínský krajský zastupitel, bývalý člen zemědělské komise Ústředního výboru KSČ, nositel medaile Za službu vlasti (1962), státního vyznamenání Za vynikající práci (1978), Řádu práce (1986) a titulu Hrdina socialistické práce (1989). Nyní má tedy i Medaili za zásluhy o stát v oblasti hospodářské. Přijde mi nefér, že za jedno a totéž dostává další medaili, jako by atlet jednou skočil a pak vyhrál všechny volympyjády. Není divu, že na nás pak žádná placka nezbyde. Připomeňme si jiného presidenta, jenž na adresu odměněného volympyjonika (příznačně 21.8.1990) prohlásil: „Za vším se skrývají chapadla neviditelných mafií, které se snaží kšeftovat s majetkem, který jim nepatří, ustavují podezřelé akciové společnosti a hledají cesty, jak bezpečně ulít nelegálně získaný kapitál. Krajně temné slušovické žilky nenápadně prorůstají celým naším potravinářstvím.“

Pobavil i jiný presidentův kámoš a sobutyljnik, jak se říká u nás, též volební kandidát za SPOZ, bývalý ministr a ředitel vytunelované Desty Děčín. Za zásluhy o stát v oblasti hospodářské se tomu říká. Se téměř divím, že se nedostavil i bývalý ministr financí, Ivo Svoboda, který by určitě měl čas, protože byl z výkonu trestu propuštěn už před pěti lety.

Metál za zásluhy o stát v oblasti bezpečnosti státu a občanů dostal i Jaroslav Vodička. Nevím, zda kdy kandidoval za SPOZ, předpokládejme nicméně, že ano. Český svaz bojovníků za svobodu, jehož je Vodička předsedou, je nástupcem komančského Svazu protifašistických bojovníků a ze svých komunistických názorů neslevil ani o píď. Nezřídka je Svaz považován za extremistickou organizaci. Sám Vodička (bývalý voják z povolání, posléze technik na statku, na začátku devadesátých, jak jinak, podnikatel) se například v rozhovoru v jednom nejmenovaném plátku rozhořčil, že si „transfer – zdůrazňuji transfer – německého obyvatelstva“ premiér dovolil označit za vyhnání. To není extremismus, pravda, to je pouze blbost. Připomíná trochu Jakeše (hloupý, ale asi vlivný).

Zaujal mě i Jan Světlík a jeho metál za zásluhy o stát v oblasti hospodářské, stejně jako tunelář z Desty. Ten dostavěl první blok Temelína, Světlík si coby šéf Vítkovice Holding brousí zuby na druhý. Přemítám proč dávat metál za zásluhy čtrnáctému nejbohatšímu Čechovi, zatím mě nic nenapadá, jen že asi o Vítkovice Holding a miliardáři Světlíkovi v nejbližší době budeme zas slýchávat častěji.

A ještě jedna SPOZácká

Bravurní prasárny

Co na tom, že podvodník, alkoholik a lhář, když je nejobratnějším z politiků v českomoravskoslezském rybníce. 2 717 405, tedy zhruba asi 32%, oprávněných voličů mu dalo moc (či zdání moci, jak napsal dnes mistr Fafejta), kterou se rozhodl použít po svém. Nejprve dosadil do vlády své kámoše, o kterých dosud lže, že nejsou jeho kámoši. Pak pod rouškou rajsovaní po regionech podporoval předvolební kampaň své partaje, o které lže, že není jeho. Spoluautor oposmlouvy na svých (prý nevolebních) mítincích neopomněl (státotvorně, jak jinak) připomínat, že nehledě na výsledky voleb, protivníka z volby presidentské k lizu nepustí.

Záhy po volbě se nad slunce jasně prokázalo, že už před volbami vyhandloval osobní pomstu vůči předsedovi ČSSD za důvěru chlapíkovi, který mnohem více než tolik nenávidění Kalouskové a Nečasové představuje to nejhorší na české politické scéně. Možný budoucí premiér nikoli nadarmo proslul tím, že zhruba před rokem zastával třicet různých funkcí (zatímco ve Sněmovně tradičně patřil k největším absentérům) a že z krajského rozpočtu rozdával statisícové odměny své milence, šéfové hejtmanské kanceláře. Co nám to připomíná? Nu že košile bližší než kabát, druhý bez dvou za dvacet, a hradnímu opilcovi jde v první i poslední řadě pouze o moc a vliv. Je to pro něho celé hra a přiznávám, že se víc bavím než divím, pravda, s jistým pocitem zadostiučinění, že kdo se jen trochu před presidentskou volbou zamyslel, nemohl nepředpokládat. Navíc, nehledě na přísnou dikci, mi presidentovy eskapády, jak jsme říkali na základce, žíly netrhají. Téměř se těším, čeho se od Zemana ještě dočkáme, protože, ač s největší pravděpodobností další prasárna, určitě nebude postrádat politickou bravuru.

Pat (a Mat)

Ráno moudřejší večera, tak se dívám, jestli výsledky voleb vnímám stále stejně, a asi ano. Žádné velké emoce a pokud se zprávy z podobných událostí dají dělit na dobré a špatné, jedinou vskutku špatnou je čtrnáct křesel pro nacisticko-populistický projekt jednoho hochštaplera. Od Sládkových Republikánů jsme neměli v parlamentu partaj podobného ražení a chtěl jsem věřit, že už nikdy mít nebudeme.

Vítězství socdem asi čekal každý, zisk naprosto nečitelného ANO s donašečem a vychcánkem v čele asi nikoli. Pozastavme se možná jen nad tím, jak s minulostí člověka, jenž půjde s kýmkoli, pokud to jen bude trochu výhodné, teď vehementně odmítá s kýmkoli jít. Snad i pochvalme, pokud je panické otálení způsobeno prozřením, že hnutí je (zatím alespoň) obsahově prázdné a hrozí mu trapas za trapasem. Že se opravdu změnil mu nicméně neuvěřím, jestli se hbitě nezbaví Mafry. Pobavilo mě i 8,628 preferenčních hlasů pro Miloše Babiše, jež ho z nevolitelného třináctého místa na kandidátce dostaly do sněmovny za střední Čechy. Nepochybně si ho část vzdělaných voličů spletla se šéfem partaje a házela mu to o stosedm.

Máme i spoustu dobrých zpráv. Patří mezi ně třeba návrat kaťáků do sněmovních lavic nebo pád ODS na hranu volitelnosti. Po sérii facek si patnáct let naprosto zoufalská modroptačí partaj snad nakonec uvědomí, že její problém nespočívá v tom, že svou genialitu nedokázala voličům správně vysvětlit, případně, že voliči nemají rádi vlády rozpočtové odpovědnosti (ergo jsou nezodpovědní na rozdíl od geniálních modrých ptáků). Je třeba partaj obrodit, očistit, politicky omladit, protože silnou ODS potřebuje každá společnost, ať už si o jejich programových prioritách myslíme cokoli. Takže, kluci a holky do toho, a třeba někoho přesvědčíte už v příštích komunálních. Od úplného pádu do propadliště dějin vás ochrání jen nové dršťky ve vedení strany a svědomitá a konstruktivní práce ve Sněmovně.

Další dobrou zprávou ja trojnásobný zisk Pirátů oproti předchozím volbám, který jim garantuje i slušný státní příspěvek, a naprostý propad dvou presidentských partají. Zemanovci sice o setinku přelezli za hranu státního příspěvku, Klausovci si ani neškrtli. Když jsme si včera přečetli, že na Slovensku dostali dva hlasy, téměř jsme se umlátili smíchy při představě Livie s Vaškem, na které tentokrát ve volební místnosti nikdo s fotoaparátem nečekal.

Je vlastně srandovní, jak nikdo neví, co bude dále, a jedinu partají, která chce doopravdy vládnout, jsou socani, kde si to ještě Hašek se Sobotkou určitě rozdají. Aby to nakonec nedopadlo tak, že v situaci, kdy se parlament nemůže dohodnout, bude příští vládu zase sestavovat alkáč z hradu.

                                          Zdroj: ČTK 2002

Jdu na to

Za chvilku volím střední Čechy, kde jde v jedné partě do boje Haspeklo i Haushalter a v další Opatřil s Vopatřilem, asi bratranci z různých konců republiky. Fakenberg se z posledního místa těžko dostane, Holinková je sice na místě prvním, ale snad taky ne. Na Lásku opravdu nikdo nemá.

Kandiduje i Pavel Schenk, zatímco kamarád je Pavel Šenk, a Eva Štíbrová, když znám Evu Stieberovou. Též mě zaujalo, že po (chtěl jsem napsat „náckovi“, ale fuj!) Okamurovi je na druhém místě Černoch, tomu se panečku říká mazané Pí áR!

Jediné, co mi ze zběžného seznámení s kandidáty všech stran vychází, že se do dolní komory ve středních Čechách zas hlásí spousta ptáků, aneb: Čížková i Čížkovská, Kohoutková, Brabcová, Stehlík, 2 Sýkorové, Čejka, Čáp i Čápová, Červenka, Špačková, Havránek, Vrana. A taky Spěváčková. Dokonce i pár malých Kalousů.

A Švábová. Jo pardon, to nelétá.

Ano, ano, s mým příjmením jsem si odjakživa troufl na kohokoliv.

Xichty a palce

"Většinou potěší, když na vás z jakéhokoli sdělovacího prostředku mrká kamarádův xicht. Dnes ne. Doufám, že až na Baruntse dosněží, bude mi zas Mášův xicht vyvolávat úsměv. Držím palec, jak dlouho to jen bude možné, a je mi úplně jedno, že poslední zprávy jsou šest dní staré," napsal jsem a nato mluvil s Ivkou. Že prý už je po všem, naděje minimální, pokud jakákoli. Tak budiž ti země (a Barunka) lehká, Peťo. Byls pošuk, poslední roky jsme se moc nevídali, ale budeš mi chybět. See you later. A porád, kurňa, hypnotizuju tvou fotku, aby dopadlo jinak.

Zase qolbám

V letošních volbách do PSP kandiduje 24 politických uskupení. Jedno lepší než druhé, chtělo by se říct. A čím vice se veřejná debata personalisuje a zaměřuje na to, ve které je více degenů, tím méně víme, co která partička hlásá a může Česku přinést (případně z něj odnést). Nehledě na to, že se z velké části jedná o známé firmy, pročítám posledních pár neděl programy, čtu si prohlášení, v rámci možností si pouštím debaty a vychází mi mezi nejčastěji zmiňovanými skupinkami asi takto (koho volím, si nechám pro sebe):

1. Česká strana sociálně demokratická

No comment, jedna z velmi známých firem, oranžová ODS svého druhu, obě partaje se vyznačují manickým zaměřením na vnitrostranické pře a naprostou odtažitostí od reality. Volby socani vyhrají, to je asi ok, důležité bude, s kým budou chtít jít do vlády, a kolik vlivu získají mocichtiví pragmatici kolem Haška, u kterých bych nevylučoval ani konstrukty typu oposmlouvy s kýmkoli. Hlavně, že bude koryto.

2. Strana svobodných občanů (Svobodní)

Bývalí mladí (nyní staří) konservativci a Klausovi obdivovatelé, což téměř hovoří za vše. Kousky programu jsou potenciálně atraktivní, i když nezřídka spíše ultraliberální teoretické poučky, prakticky dle mého proveditelné asi jako komunismus. Česko není konzervativní země a nikdy nebude a některé náměty a názory z dílny Svobodných znějí jako z devatenáctého století. Místy téměř taková česká Tea Party. Nelze upřít pracovitost a horlivost (asi se naučili podtrhávat si u Klause).

3. Česká pirátská strana (Piráti)

Zajímavá skupinka nadšenců, samozřejmě, leč vice méně s jedním bodem programu (elektronizovat, piratizovat atp.). Bavím se nad počtem ajťáků na jejich kandidátkách, leč si nejsem zcela jist, kolik nefunkční parlament vydrží greenhornů. Škoda, že Piráti nemají silnou základnu komunálních politiků.

4. TOP 09

Normální partaj, v něčem až příliš normální, jistě to lepší z české pravice. Nesdílím z mého pohledu iracionální antikalouskovskou mánii, pobaven sleduji, v jaké další pozici uvidím partajního maskota. pardon: předsedu. Ani si nemyslím, že by TOPka coby uskupení (nikoli jedinci) nějak výrazně selhala. Pravděpodobně bude největší opoziční partají, tak jí přejme, ať je silná, protože silná opozice je dobře.

5. HLAVU VZHŮRU - volební blok (HV)

Patří mezi 5 nejnebezpečnějších a fundamentálně nedemokratických stran v čele s viditelně hodně hloupou svazačkou, která nemá vůbec jasno ve svých postojích (resp. má jasno v tom, že žádné postoje nejsou potřeba) jen ví, že chce být vidět, na obrazovce, u moci. Některé kryptofašistické názory, vcelku velice podobné uskupení kandidujícímu pod číslem 17.

6. Občanská demokratická strana (ODS)

Potřebovali by na jedno období z parlamentu, aby konečně procitli, a moc jim to přeji. Naprostá oddálenost od reality se projevuje mj. tím, že namísto nekompromisní reflexe modří ptáciv čele se zkorumpovaným lokálním politikem, zdá se, upřímně věří, že pro Čechii vykonali spoustu dobra, jsou stále nejlepší, a jejich jedinou chybou je to, že svou skvělost nedokáží občanům správně vysvětlit.

11. Křesťanská a demokratická unie - Československá strana lidová (KDU-ČSL)

Stabilní voličstvo a jasný program, se kterým lze nesouhlasit, či polezimovat, ale více méně víme, kde je máme. I když mají spoustu bodů programu, které se mi nelíbí, ba příčí, budu rád, jestli se kaťáci dostanou zpět do parlamentu.

15. Strana Práv Občanů ZEMANOVCI (SPOZ)

Nu toto je panečku uskupení, za které by se nestyděl ani republikán Sládek (natož náš hradní ožrala). Hradní partička se mj. vyznačuje tím, že už dnes se její politika formuluje v Moskvě. A to není pro Česko vůbec dobře, protože Rusko bude vždy hájit ruské, nikoliv české zájmy, a k nim patří například destabilizace a oslabování EU (jíž jsme stále členem, kdyby něco), mj. zvyšováním ruského vlivu. Kdo v Rusku strávil pár neděl, ví, že se za dvacet let retorika Moskvy změnila pramálo a i když jsou metody jiné, sen o ruské impérii na mezinárodní hranice nehledě stále žije. Kdo nevěří, ať se tam raději přestěhuje. Ergo SPOZ = pro Česko velmi, velmi nebezpečná banda.

17. Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury (Úsvit)

Dalří z Top 5 hrůz. Z velké části fašounská ideologie, leč, na rozdíl od takových Dělníků není tak zcela vidět. Nikterak vzdělaný šéf hnutí řekne a udělá cokoli, aby se dostal k moci. V současnosti asi největší hochštapler na české politické scene určitě, možná i psychopat. Připomíná mi zelináře či vexláka před Tuzexem, který sežene či vyšmelí cokoli si zákazník bude přát (mmm, jen tak kvalita a výdaje s tím spojené). Trochu mě udivuje, že se nedali dohromady s pětkou, ale dva sociopati v jedné grupě asi fungovat nemůžou.

20. ANO 2011 (ANO)

Srandovní, amébní uskupení bývalého STBáka, tč. bezskrupulózního a bezpáteřního podnikatele. Podobný projekt jako Věci veřejné s jediným programovým bodem dostat se k lizu. Skoupením dvou předních plátků (dnes si koupil Mladou frontu, zítra třeba Policii ČR) majitel firmy, pardon: předseda partaje vcelku jednoznačně dokázal, že je jen a pouze busenissman, koneckonců jako Klaus, kterému též byla etika čehokoli u zadku. Přitom společnost nelze stavět na neviditelných rukou, a nejen proto, že nejsou vidět. Babiš mi více než kdokoli jiný reprezentuje neoKlausismus (Klausismus s lidksou tváří) a s ním člověk člověku více vlkem než kdykoli dosud. Vůbec nebudu plakat,jestli párkaři do sněmovny neprolezou.

21. Komunistická strana Čech a Moravy (KSČM)

Populisti a vyčůránci, kteří dosud věří v třídní boj a diktaturu proletaritu. Hrozná sebranka nekonstruktivních kverulantů.Bělorusko či Severní Korea coby ideál světového zřízení.

23. Strana zelených (SZ)

Můj hlas je zelenej, rapuje předseda, a Češi se mohou posrat. Pro jedny, kteří i tak volili zeleně, potvrzení, jaký je Liška cool, pro ostatní, důkaz, že je vůl. Přitom je to úplně jedno. Zelení mi přijdou vcelku sympatičtí, jen strašliví političtí zelenáči. Partajní paradox: společně s Piráty jednoznačně vyprofilovaná mladě, což ale znamená, že někteří zelení puberťáci a postpuberťáci jsou nebezpečně melounoví (zvenku zelení, uvnitř rudí jako sovětská vlajka).

Shrnuto: Kdokoli mi řekne, že volil 5, 15, 17 nebo 21, budu si o něm myslet, že je naprostý hlupák, jako považuji za hlupáky z trucu nevolící, či takové, kteří nabádají k volbě stran, jež volit nechceme, jen proto, že jsou takzvaně velké. Voliče šestky a dvacítky mám za zoufalce. Ani ti, ani druzí vlastně nepotřebují inteligentní, sofistikované vládce. Zbývá 1., 2., 3., 4., 11. a 23, což není zas tak malá volba. Nu tož hodně štěstí, doufám, že se po příštím víkendu neprobudím coby občan Běloruska či Somálska.

Co se děje o svátcích

Tak se i server aktuálně úspěšně zařadil do seznamu negramotných českých médií a já už pomalu opravdu nemám co číst. Dlouho jsem se usmíval nad jejich tuatamní neprofesionalitou, titulek článku, který říká, že Muslimové vraždí už i o svátcích, mě nicméně zcela dostal. Téměř balancuje na hraně paragrafu 198 trestního zákona a není než potvrzením, že se v aktuálně definitivně zbláznili.
Na základě textuální analýzy titulku si spolu s alkoholickým presidentem troufnu opáčit, že už i aktuálně je pouhá bulvární žumpa.
P.S. Podíval jsem se o dva dny později (poté, co jsem se neudržel a v diskusi zmínil, co si o titulku myslím), a článek se již jmenuje jinak. Tak alespoň tak.

Tušetie

O minulém víkendu už nasněžilo a Tušetie či Tušsko, jak se prý říká u nás, se na sedm měsíců zavřelo. Na zimu v horách z patnáctitisícového davu Tušetínců zůstává pod dvacet rodin. Víkend jsme stihli týden dřív a bylo krásně, i když na průsmyku Albano mě cestou zpět málem sfouklo z kopce. Šenako, Diklo, Doču, Ilijurta, Dartlo, Češo, projeli jsme za víkend asi patnáct vesnic a po večerech se vraceli do Bočorny, odkud je jednoznačně nejkrásnější výhled. Na střeše světa ve 2,300 metrech nadmořské výšky. Světlo z kamen, sprcha v potoce, údolí po děti pohádkově nadýchané. Neznám na světě mnoho stejně krásných míst.

Ilham na věky

Čtu si, že Ilham zas vyhrál volby. Ač nikdo nepochyboval, že tak bude, 83,9 procent je přeci jen maličko za hranou uvěřitelného. Čeští pozorovatelé prý chybičky nezaznamenali. To už mohli rovnou napočítat 113 procent jako tenkrát v Čečně. Nu což, zázraky se dějí. Nejen v Azeru. U nás třeba na Hradě sídlí taťka české korupce a do parlamentu zavítá bývalý horlivý Stbák i japonský fašista. Sláva Azeru, Ilham bizimdir na věky.

P.S. Právě jsem si přečetl, že si lidé, kteří používali mobilní aplikaci centrální volební komise, mohli výsledky voleb přečíst už den před volbami. Vot těchnika!

Rtveli

Třetí rtveli, co bydlím v Gruzii. Jen vloni jsem nestihl. Letos podruhé u Lavrentie. Víno jsme sklidili za pár hodin, zas tak moc ho nemá. Pak poklimbávali než vypukne supra. Lavrenti byl tamada. Mcvadi z prasata, které bylo ještě ráno naživu. Lavrentiova maminka dělá nejlepší kotori. K výtečnému předloňskému mcvane nám chvilku zazpívaly Lavrentiovy neteře. Starší, třináctiletá, co chvíli přelaďovala tři struny na svém panduri. Celou noc pršelo a na horách zůstaly sněhové čepice. Snad příští víkend do Tušetie projedem oběma směry.