P.S.

Tak ještě tu protiokupační. A není to bratříček.

Půlkacíř

Včera někdo na xichtoknize pověsil Krylovu písničku na téma ruské okupace, což mě inspirovalo k asi hodinovému brouzdání júťúbem a poslouchání jiných jeho písniček. Až jsem z toho měl emocionální vzplesk. Přemýšlím proč. Parádní texty, hrozná hra na kytaru, uhrančivý hlas, dejme tomu, že mi chlapíka bylo líto, že tak záhy a relativně mlád skonal. Vzpomínka na čerstvě porevoluční euforii taky asi kopla a nepochybně i návrat do osmdesátých, kdy jsme začínali textům rozumět, zpívat je a předávat dál. Vzpomínka, jak mi po letním trochu pyjonýrském táboře kluci v Teplicích na potkání zpívali Anděla, co jsem je tam naučil. Poslouchat Kryla a být přitom z Teplic tak nějak příjemně lehtalo – ten před okny sloup, znamení moru od Matyáše Brauna koneckonců na zámeckém náměstí pořád stojí. Anebo čumnyj obelisk, jak nás učili ve škole. Hledání ztraceného času peut-être. Snad, s povzdechem však, nakolik ještě asi platí Krylovo zvolání na jednom z ranných koncertů, že už neryjeme držkou v zemi.

Dochtoři a trottlové

Zpět ve virtuálním světě zas pročítám tisk, kde se hodně mele kauza jakéhosi dochtora, který zneužíval osobní asistentky na služebních cestách. Prý celebrita mezi dochtory se údajně i zdrhla radit k našemu hradnímu trottlovi, asi proto, že se z druhého nečekaně vyklubal odborník na deviace různého druhu. Dochtor nakonec (zda na trottlovu radu či nikoli, nevíme) korunoval tím, že sexuální služby měly holky ve smlouvě, tedy že za erární peníze létal s kurvama na výlet. Zapomínám, že to asi k těm zmláceným holkám asi není fér a ten pán by asi potřeboval hodně kopnout, a jen sedím s otevřenou hubou nad dochtorovo přiznáním k vykořisťování, jak se prostituce nezřídka klasifikuje. Je sice asi dle všeho sociopat, nicméně není vůl, takže si asi spočítal, že mu tohle nikdo nespočítá. Aneb další společenský test. Už se těším, co na to hradní trottel.

"Prostituce jsou nejen padlé ženy, ale i stejně padlí mužové"
prý Masaryk

O pracovní morálce

Beztak je to zvláštní. Když je doktor špatný, buď k němu nikdo nechodí, nebo dělá něco jiného (a v nejhorším případě jde do politiky). To samé lze říct o právnících, ekonomech, inženýrech, pekařích – těch posledních, pravda, v politice asi příliš není, i když pravidlo neschopnosti platí možná intenzívněji, třeba jako pro elektrikáře, instalatéry a další profesi za profesí. Neplatí však pro členy ani jedné z komor Parlamentu ČR.

Je-li vaší náplní práce určovat, kam směřuje země, nemusíte se příliš namáhat. Na každé téma nominuje politický klub Brouka Pytlíka, který pro partajní sběr vymyslí jako bude družina hlasovat, což může být v lepším případě založeno no politickém programu strany, leč častěji, zdá se, záleží na lobbistech a politických handlech. Hele, Jouda, vole, my vám dáme ten Temelín a vy nám odmávnete ty myslivecký privilegia, jasný, vole? Málokde najdete takový shuk inkometence jako při pročítání stenozápisů z poslaneckých či senátorských schůzí.

Naši politici ani nechtějí rozumět vlastní práci, protože se to po nich nežádá. Možná i proto ji nezřídka mají jako vedlejšák. Byť nikterak exklusívní pro náš Mindrákov, být ministr a poslanec zároveň, nebo starosta a senátor nedává smysl, respektive se nedá dělat, aniž by dotyčný vykonával každé své povolání v průměru na padesát procent. Honoris causa. Tváří se jako superpýplové, leč svou práci vykonávají v kvalitě, která by většině z nich na jiném pracovišti spolehlivě zajistila výpověď. Co s tím ale, když si hraboši sami vymýšlejí pravidla vlastní hry, takže se jim na kobylku nikdo nedostane. A i kdybychom se náhodou dostali, přijdou po nich jiní, kteří se budou chovat stejně. Ještě chvíli a dosáhneme totalitárních parametrů, kdy národ nerad mění nomenklaturu, protože ta si už alespoň nakradla a není to tak zlé, než kdyby přišli noví a začali hrabat od nuly. Špatný je systém, který zaměstnává nekompetnetní negramoty bez možnosti vyhazovu a jakékoli zpětné kontroly, kde aktivní občanská společnost nemůže nahradit ostudně selhávající sdělovací prostředky.

Ač je příliš mnoho shnilého ve státě českém, zbraně bych neskládal. Nikdy. Politika se mění a celý diskurs pojednává nakonec jen o tom, nakolik bude cílem politické funkce správa věcí veřejných a nakolik osobní prospěch a touha po udržení moci. I na jiných pracovištích jsou lidé, kterým jde především o kariéru a osobní prospěch a nikoli o vlastní pracovní povinnosti, ale jsou vesměs v menšině a vyhoditelní. V českém politickém rybníku je poměr obrácený a kapříci jsou vyměnitelní jen zčásti a jednou za X let. Stále nicméně stojí o to hrabošům připomínat, kde a proč pracují. A stále platí pravidlo, že jediným způsobem, jak cokoli změnit, je stát se částí struktury a měnit vše zevnitř.

O stromech

V Tbilisi přes den teplota snadno přeskakuje čtyřicet a bez A/C už neumím fungovat ani já. Byli jsme včera s právničkou Nanou na jednom úřadě, kde jsem musel podepsat asi dvacet papírů, a cestou ven si ona posteskla, že je takové vedro proto, že lidi ve městě vykáceli stromy, namísto kterých sázejí ohavné baráky.

Asi na tom něco bude. I na tom, že se skupinka lidí v šumavské chráněné oblasti snaží blokovat politicky objednané kácení stromů za účelem mastného zisku, které náš hochstaplermannschaft sborem svádí na jednoho malého broučka. Nepovažuji se za nějakého pana ekologa, velkého ochránce přírody. Je mi ale zvláštně, když si o stanujících na Šumavě čtu, že jsou ekoteroristé, marxisté, případně pravdoláskaři. Mně jsou na dálku sympatičtí, protože věřím jejich argumentu, že správa parku porušuje zákony a podvádí. Škoda, že to mám z ruky a nemůžu alespoň na pár dní taky zajet na dovolenou do lesa. Hezky voní. A určitě v něm není takové vedro.

Useful-idiot threshold

Zajímavý, leč málo diskutovaný koncept, který se mi v posledních dnech vrací jak na běžícím pásu. Kdy jsem ještě prospěšný, ba užitečný, a kdy už jsem jen užitečný idiot v cizím představení? Kdyby si Práh užitečného idiotství (PUI) každý důsledně hlídal, asi by bylo na světě lépe. A opravuji svůj předchozí výkřik z „Principy jsou pro blby“ na „Nereflektované, dogmatické principy jsou pro blby.“

Dnes máme 27. července 2011 a v Gruzii bije devátá ranní. Předpověď počasí vyhrožuje teplotami kolem čtyřicítky a mě čeká další převážně kancelářský den, ze kterého se, doufám, následkem usilovného draždění mého Pí Jú Áj nerozškytám.

A hned se mi ulevilo.

Divný den

Celý den jsem poslouchal norské rádio, ale uzavřít nemůžu než jedním z největších hudebních talentů tohoto století, jejíž život dnes v pouhých sedmadvaceti vyhasl. Rehab, kterému beztak málokdo věřil, se nakonec nepodařil. I won't go, go go. You have gone after all, safe travels and RIP.

Média a AUF

AUF = Arbeidernes Ungdomsfylking. Mládežnická organizace Strany dělníků, která se občas překladá jako sociální demokraté, občas i labouristé. Poslední počet obětí na Utøya je údajně 84 a prý poroste dál. S AUF jsem se potkával někdy od poloviny devadesátých a coby správný apolitický a antikomančský Čech jsem se občas nenápadně poškleboval nad jejich dětskou angažovanosti a vírou v sociální spravedlnost; občas závistivě hleděl, jak mají v hlavě srovnáno. I když mi jejich weltanschauung nebyl nikdy svůj. Co naplat ale, kultura mládežnických politických organizací vytváří uvědomělé demokraty. V Norsku tedy. Kamarád, který mě se svými AUFisty seznamoval a strávil na Utøya spoustu lét, dnes zasedá v městském parlamentu v Oslo a v květnu jsme u něho na balkoně snědli výborně ogrilovaného lososa. Setkání po deseti letech.

V českých médiích jsem si v jedné diskusi u článku přečetl, že děcka byly socani, takže si implicitně zasloužily? Jak někdo může být tak takové hovado, nevěřím očím. Zasraný mindrákov.

Kdo může, varuje v Norsku proti hysterii, jež se ale nevesele plíží sociálními sítěmi. Kdosi na Xichtoknize pověsil obličej Ala Gore-a mladšího s komentářem, že toto je zadržený terorista, a pod obrázkem se strhla debata, jak mu terorismus kouká z očí. V dalších debatách se hojně ozývá volání po trestu smrti pro zadrženého Breivika. Ač o tom, že právě on se převlékl za policistu a střílel na Utøya, nikdo nepochybuje, odsouzení bez řádného procesu a volání po tom, aby stát na sebe vzal roli vraha, bude možná prvním z mnoha testů diskutovaných norských hodnot, které rozhodnou, zda Norsko zůstane otevřenou, liberální, tolerantní, demokratickou zemí. Premiér Stoltenberg několikrát zopakoval: "Na útok musíme zareagovat posílením demokracie." Uvidíme, jestli voliči za pár měsíců budou souhlasit.

Asi bych měl vypnout počítač a dělat něco veselejšího.

Čistit zuby nepomáhá (i když možná?)

Odporná psyhologie. Viděl a slyšel jsem spoustu výbuchů, i několik vražd, ale když se natolik přiblíží k milým, známým a nečekaným místům, zůstává rozum stát. Policie zatkla dvaatřicetiletého Nora, Anderse Behringa Breivika, který dle předběžných informací může stát za bombou ve vládní čtvrti i masakrem na letním táboře. Xichtokniha už má téměř sto různých skupin se jménem norského maniaka. Mezi nimi i několik na jeho podporu. A čistit zuby nepomáhá.

Při poslechu NRK si silněji a silněji uvědomuji, proč mám k Norsku tak obrovský respekt. Ať už mluví premiér, ministr, šéf policie, novinář, sociolog, děcko, které přežilo masakr na táboře mladých socialistů, nebo kolemjdoucí, je cítit spousta síly a odhodlání se z tohohle průseru společně vysekat. Ani jeden politik se nesnaží zbavit odpovědnosti, či ukazovat prstem na jiné. Kompetentní a silní lídři (chtěl jsem napsat vůdci, ale to mi zavání), jejichž jediným společným zájmem je pomoci zemi překonat národní tragedii. Profesionálové skrz na skrz, jejichž emoce nejsou ani trošku kašírované, stejně jako to odhodlání, které jednoznačně říká: "I have a job to do here," jehož (of the job-to-do) součástí je i poskytovat co nejvíce informací veřejnosti. Ve všech rozhovorech přímo či nepřímo zaznívá otázka, nakolik se Norsko následkem terorismu změní. Doufám, že málo pokud vůbec, jakkoli se při dnešní depce zdá málo pravděpodobné. Firmitas, fortitudo, sapientia!

Sedm vteřin slávy

Koukám v transu na rozmlácenou ulici v takzvané vládní čtvrti v Oslo a připadá mi, jako by mi to bouchlo před barákem. I když po zastřepené ulici chodívám jen několikrát do roka – máme kancl za rohem, asi o padesát metrů dál.

Sleduji BBC, online televizi bulváru VG, který má kanceláře vedle epicentra bomby, a poslouchám norské rádio. Nestíhám se divit, kolik dementů volá do všech těchto médií, aby ve svých sedmi vteřinách slávy opakovali totéž a totéž (byla to rána, vymlátilo to okna atd.), a proč si tvůrci mediální reality myslí, že je lepší dát prostor dementům, než nezatěžovat už tak přetížené telefonní linky, díky čemuž by se třeba více lidí dovolalo dříve svým blízkým, aby je ujistili, že jsou v pořádku.

Je to všechno nějak smutný, tohleto.

Špijóni

Zprávy o zhacených teroristických útocích spředených ruskými tajnými službami se v gruzínských státních televizích množí. Teď nám navíc zatknuli a obvinili ze špionáže čtyři gruzínské fotografy s těsnými kontakty na přední představitele země, včetně osobního fotografa pana presidenta. Míša se nechal záhy slyšet, že je rozhořčen, ale nemůže nic dělat, protože v demokratické Gruzii nemá ani president na policii a soudy žádný vliv. Málem bychom uvěřili, kdybychom podobnou frašku viděli poprvé.

Osoby a obsazení

Zurab Kurcikidze, fotograf frankfurtské agentury EPA (European Pressphoto Agency), dle řízené mediální masáže špionský don s napojením na ruskou vojenskou kontrarozvědku.

Irakli Genedidze, Míšův osobní fotograf na volné noze obviňován z toho, že Kurcikidzemu prodával tajné fotografie, k čemuž se i přiznal.

Natia Genedidze-ová, fotografka a manželka Irakla Genedidze, propuštěná na kauci 10,000 Lari (ca. 110,000 Kč) s oficiálním odůvodněním, že se beztak přiznala a navíc má dvě děti. Neoficiálně bylo její zatčení pouze vychytralým trikem, jak donutit manžela k doznání.

Giorgi Abaladze, fotograf na volné noze pracující pro gruzínské ministerstvo zahraničí.

Genedize a Abaladze jsou vinění z toho, že pořizovali fotografie Míšových plánů, schématu presidentského paláce a dalších tajných dokumentů a prodávali je Kurcikidzemu, který je posílal dále. Šéfredaktor EPA zněl ale vcelku přesvědčivě, když tvrdil, že veškeré fotky, které Kurcukidze posílal, včetně těch, které šly do Moskvy, byly dány volně k dispozici agenturám po osobním schválení presidentem.

Zdá se, že skutečné důvody zatčení novinářů je spojeno s demonstracemi v předvečer Dne nezávislosti, které skončily policejním masakrem šíleného davu. Několik tbilisských novin zveřejnilo otvřený dopis Giorgie Abaladzeho, ve kterém tvrdí, že zatčení novinářů je osobní pomstou presidenta Saakašviliho za zveřejnění fotografií z 26. května. Coby provládní novinář sledoval Irakli Gegelidze protesty z policejní strany a údajně udělal spoustu snímků policejní brutality včetně jedné oběti, o které v oficiálních médiích nebyla žádná zmínka.

Snaha gruzínských úřadů bagatelizovat skutečnost, že všichni zatčení jsou novináři (a tudíž se nejedná o útok na svobodu médií), je komická, nikoli však příliš směšná, protože dotyčným hrozí 8-12 let odnětí svobody za dle všeho smyšlená obvinění. Gruzínské soudy jsou známy velkou efektivitou, což v místním žargonu znamená téměř stoprocent rozhodnutí v neprospěch obžalovaného. Soud už navíc rozhodl, že se přelíčení vzhledem k tajným informacím budou konat za zavřenými dveřmi. Nikoli náhodou zaujímá Gruzie světově čtvrté místo v počtu vězňů na počet obyvatel a pokud za vším opravdu stojí všemocný Míša, statistiky zas maličko poskočí.

Highlander

Cestou do Gali mi v autě zahráli. Queeny. Who wants to live forever... Koplo mě na konec osmdesátých, když jsme chodili ke kamarádovi na video a tohle byl jeden z prvních filmů. Tenkrát jsme žrali,tak jsem si po návratu do Tbilisi pustil. Hrozivá srajda. Za pětadvacetiletou vzpomínku na kradmé plížení do kamarádova bytu po odpoledce nicméně stálo. There's no time for us, there's no space for us...

Galiwood, my love

Gali je poloopuštěné, ze tří čtvrtin zničené městečko na jihu Abcházie, kterému místní láskyplně přezdívají Galiwood, což zní úplně stejně jako ruská výslovnost jedné losangelské čtvrti. Ač téměř výhradně Gruzíny osídlená jížní část Abcházie zhusta připomíná další Ocelové město po výbuchu, má Galiwood obrovskou duši a jezdím sem rád. Přijde mi proto nefér, že něj ta hnusná ruská propaganda, podporovaná židovsko-zednářskými kapitalisty z Gůglu zase dělá middle of nowhere.

 

Ano, ano, samozřejmě mě napadlo, že obrázky jížní Abcházie strejda Gůgl nemá proto, aby nebyly vidět všechny ty ruské vojenské základny, co se tu vyrojily za posledního půldruhého roku, ale nejsem žádný konspiracionalista, abych to tu psal přeci.

Plivání do moře

Zatímco já trávím pár dní v Baku na jakési konferenci o občanské společnosti, na kterou místní ministerstvo zahraničí zakázalo pozvat neprovládní neziskovky, v pondělí jsme „oslavili“ Mezinárodní den uprchlíků. Dostupné statistiky tvrdí, že v loňském, desátém roce následkem konfliktů a válek nemohlo být doma 43.7 miliónů lidí. Jejich počet prý poslední tři roky stoupá v následku dlouhotrvajících a neřešených konfliktů a zahrnuje 27.5 miliónů takzvaných vnitřních uprchlíků a 16.2 miliónů takových, kteří při útěku z domova překročili mezinárodně uznávanou hranici. Polovina světových vnitřních uprchlíků je koncentrována v pěti zemích: v Kolumbii, Súdánu, Iráku, Kongu (co si říká demokratické) a Somálsku. Ve všech těchto zemích pracujeme a asi budeme ještě dlouho. A za rok to zas "oslavíme."

He did it again!

Napsal dle mého soudu nejlepší knížku o první čečenské válce (s Carlottou Gall). Napsal dle mého soudu nejlepší knížku o Karabachu (česky prý bude až na podzim). A teď na čtyřiceti stranách popsal velkou část gruzínské reality s bravurou, která se často nevidí. Thomas de Waal did it again! A kdo chce alespoň trochu pochopit, nemůže pominout Thomasův popis pomezí, na kterém se Gruzie dnes nachází. Pro českého čtenáře zajímavé i proto, že jedna z možných cest není nepodobná počátku devádesátých českých let, protože je založené na jedné ruce, o které se v našich krajích hojně hovoří, jedni ji spílají druzí vyznávají lásku, kterou ale nikdy nikdo neviděl.

Bonton

Většina gruzínských řidičů nezná dopravní předpisy. Většina gruzínských policajtů patří mezi většinu gruzínských řidičů a platí o nich totéž. Jediné pravidlo, které je jakžtakž respektováno, je pravidlo pravé ruky, na ostatní značení nehledě. Jinak má přednost ten, kdo jede po ulici, po níž se více jezdí. Naivní Evropan se snaží zprva místní řidiče edukovat, ale vesměs stačí pár seřvání, že jste někomu nedali právé jízdy zprava, ač jste na hlavní, naivního idealistu poučí.

Mám tři cesty do práce, které variuji, aby mi nezevšedněly. Na jedné z nich je křižovatka, kde je cestou z kopce zvyková hlavní, i když na ní dávno vísí obrovské dejpřednostvjízdě. Před třemi měsíci se objevil převrácený trojúhelník i na druhé z ulic ústících na křižovatku. Od minulého týdne se má dle dopravního značení dávat přednost v jízdě i ze třetího směru. Čtvrtá ulice je jednosměrná a z křižovatky se po ní jen vyjíždí. Škola dobrých mravů pro divoké řidiče, anebo má někdo spřízněný s radnicí firmu na značky a neví, co s nimi.

Nevyšlo

Oči mi přistály na starším článku, který se jmenuje „S Wilfriedem to nevyšlo, Česko bude reprezentovat syn rodáka z Etiopie.“ Byl jsem zvědavý, co že to nevyšlo, a čtu, že před dvěma lety fotbalový svaz zjišťoval, jestli by jeden kluk z Pobřeží slonoviny mohl získat české občanství a reprezentovat. Nevyšlo to. Dumám, lze-li srovnávat pokus o získání občanství pro cizince s tím, že se v Třebíči narozený český občan dostal do nedávné nominace. Facth asi nevyšlo.

Milorad Komadič

Prý bych se měl začít vyjadřovat k aktuálním světovým otázkám, aby se mi tu trochu zvedla návštěvnost. Druhá možnost je pověsit sem pár hambatých obrázků a tu a tam použít nějaké to lascivní slovíčko, které mě nachytá do internetových vyhledávačů. Nechám až jako plán Bé. Poněvadž o zvednutí návštěvnosti zas tak nestojím, zkusím nejprv ty politické aktuality.

Dumaje nad zprávami o „dopadení“ srebrenického řezníka se nemohu zbavit myšlénky, že se tak nestalo bez vědomí, ba svolení staříkovy rodiny a minimálně s desetiletým zpožděním. Srbským politikům bylo opakováno, že se o jejich evropských ambicích bez Mladiče v Haagu nikdo bavit nebude, takže natahovali, jak mohli, a nakonec, když už se skoro nikdo nedíval, Ratka za poklepování do vlastních ramen pustili. Nezapomněli přitom opakovat, že dopadení bylo umožněno zvýšením odměny za informace k němu vedoucím, o čemž si nemůžu myslet než jedno: Bullshit.

Jakkoli je symbolika Mladičova dopadení obrovská, mohlo a mělo k němu dojít mnohem dříve a srbští politici, policie a kdokoli se na kolotoči podílel by se měl hanbou propadnout. Možná čtu příliš mnoho krimi, prostě mi přijde zvláštní, že ex-generála bylo obtížné vypátrat, když celá jeho rodina věděla, kde se nachází (dům v Lazarevu, kde byl „dopaden“, patřil příbuzným). Nehledě na videomateriály s ním, které se periodicky objevovaly ve veřejném prostoru. Ze všeho mi na jazyku zůstává nepříjemná pachuť, kvůli níž se nemohu zbavit dojmu, že fraška, kterou jsme shlédli tento týden, je spíše plivancem do tváře pozůstalých po tisících obětí, které má ochrnutý generál na svědomí.

Tlačítka

Tak mi zas přistála myšlénka, se kterou jsem se nemohl tady Na Mýtince nesvěřit. Loudnul jsem si stránku, že začnu psát, a v tom vedle svého xichtu vidím tlačítko „Zobrazit celý můj život.“ Zatracené podvědomí, zatracený Sigmund, zatracený zrak. Zase ale proč by ne: klikneš a vyskočí ti nějaký organigram nebo životogram a nemusí to být jak v té reklamě na vizoura (co se ti mihne hlavou, když...) nebo k použití pouze těsně před sebepověšením. By se třeba slušně hodilo k výchovným účelům: „Hele mladej, pocem, sedni si, tak, klikni si sem, vyďyš, co ty seš za zmetka!“ Mmm, anebo radší ne. A o co jsem se s deníčkem chtěl podělit původně, jsem samozřejmě zapomněl. Beztak bych mu zase lhal. Raději budu domýšlet, jak se dobrat k tomu sebeesemesování, o které se opravdu, ale opravdu dlouhodobě zajímám, protože mi dávno lezou na mozek mnohé aeroporty světa. Aha, možná by šlo spojit. Klikneš, zobrazí se ti celý život, a pak se esemesneš do ...

Na pranýři

Chystaje pranýř pro druhé, chytil jsem se sám. Před nedělní půlnocí, která se odehrála ve středu odpoledne. Že se nebojím, tak tady to je.

K maturitám (a těžebním limitům)

O víkendu doťukalo dvacet let od chvíle, kdy jsem obelstil rodiče a odmaturoval a pár dní dříve, než jsem oznámil. Tedy rodičům jsem jen chtěl ušetřit nervy, obelstil jsem učitele na teplickém gymnáziu, kteří mě od maturity do mnohatýdenních alkoholických spárů poslali vcelku spokojeného. Čeština, anglina, matika, ruština, a jen z té češtiny jsem měl za dvě. Se spokojeným úsměvem vzpomínám, jak v dobách ještě stále polistopadových nebylo obtížné přesvědčit porotu (pardon: maturitní komisi), že sebezvaná superstár Kosťa umí rusky. Když jsem o deset let později vyprávěl Čečencům, za břicho se popadali.

Dvacet let po Kosťově maturitě se slovutné (a jsme uňho zas) ministerstvo škol rozhodlo otestovat po desetiletí chystané státní maturity. Krom meziškolního souboje na prestiž (heč, naši kluci a holci jsou chytřejší než vaši) mi smysl státních maturit uniká. Proto asi budu v příštích volbách volit to politické uskupení, které si dá za cíl nejen státní maturity zrušit, ale i konkrétně vyjmenuje a postaví na pranýř chásku, která na ně z eráru vytunelovala miliardy a chystá se těžit dál. Těžební limity bylo třeba nastavit dávno nejen v rámci Severočeského hnědouhelného revíru.

P.S. A pokud současní čeští vládci odkývají ničení dalších lidských obydlí a ohlodávání Krušných hor za účelem zisku sirného hnědého uhlí a tučných dotací pro politické jedince a strany od uhelných megakopáčů, hlasuji pro zavedení státních maturit pro členy vlády a za špatné výsledky domácí vězení. Totéž bych koneckonců uložil i některým viditelně brainwashlým českým novinářům, kteří mi včera z obrazovky tvrdili, že se nyní jedná o energetickou budoucnost země a vůůůbec ne o obchodní zájmy uhelných lobbistů.

Docent, dochtor, kandidát, zvěd

Jako správný virtuální člověk. Nejprve mi spadne čelist při čtení čehosi, následně něco napíšu na xichtoknihu a přitom mě napadne, že toho musím napsat víc, a skončím tady. Tentokrát o vysokoškolských titulech.

Neexistuje asi lepší důkaz o zamindrákovanosti české společnosti než lpění na vysokoškolských titulech. Když přijdu na úřad, nebo jednám se spřízněnou firmou, je mi úplně fuck, jaké má kdo formální vzdělání. Nemluvím o dochtorech medicíny, právnících a dalších, mluvím o tom, že si někdo napíše hrdě před jméno Bc., což já nečtu jinak než: A safra, to musí být ale mindrák! Chápu, že ukončené vysokoškolské vzdělání je bránou k lepšímu zaměstnání apod., naprosto normální, samozřejmě. Též vím, že v určitých situacích působí vážněji, jako dobrý trik, vezměme například takové kandidtské listiny do voleb. Nic nemění na tom, že nevidím důvod si kazit pěkná jména nějakými písmenky, které často pranic nevypovídají o vzdělání, umu, či pracovnímu použití člověka.

Jedna banka mi vyrobila kartu, kterou jsem reklamoval, protože mi na ní přidali můj trapný titul, který přitom v žádném dokumentu krom diplomu oficiálně nemám. Po dvou reklamacích, které k nápravě nevedly, jsem rezignoval a doufal jen, že až karta vyprší, nová bude v pořádku. Nestalo se. Slečně v bance jsem se pokusil vysvětlit, že žádné komplexy ohledně vlastního vzdělání nemám a písmenka před jménem mi přijdou směšná. Marně. Na rozloučenou mi dala vizitku, na které bylo napsáno "student-DiS", což prý znamená diplomovaný specialista a vysokoškolským titulem ani není. Nová dimenze, pochopil jsem: Ať si každý před i za jméno hodí, jaká chce písmena, jako ten posunovač u dráhy z vtipu (PUDr.).

FBBr. (FejsBukař+BloggeR) PK kandidát, zvěd

Zlobiví rodiče

Slovutné ministerstvo školství prý už na podzim začne testovat smlouvy s rodiči dětí s kázeňskými problémy, dle kterých si například rodič bude muset vyzvednout ze školy zlobivé dítě, které personál nemůže (či nechce?) zvládnout. Protože mám apriori odpor k sankčním řešením rodinných, společenských, ba mezinárodnch problémů, maličko jsem při čtení zpráv nadskočil (naštěstí v Oslo zemětřesení neznají, takže žádná panika), protože se mi vybavilo množství situací, jak asi bude uvedený paragraf naplňován v praxi. Je život na Marsu, není život na Marsu, mmm, už vím, proč není, všichni Marťani jsou na MŠMT.

Navrhovaný text smlouvy neznám, takže si jen domýšlím, jaké asi budou sankce při nenaplnění (nevyzvednutí zlobivého děcka). Zákaz vstupu do školy, vyloučení z kolektivu, přeřazení do zvláštní školy (ano, vím, že přejmenovali), sám bych navrhoval vyloučit ze vzdělávacího procesu: Zlobí, znamená že se nechce učit, tak proč to těm dětem cpát, dyk máme demogracii a demogracie je i pro děti, které si v tomto případě vybralo „nechci se učit.“ To už by byl ale zas ten Ázerbajdžán, kde se na dotaz, jak je možné, že prezidentovy děti vlastní nemovitost v Dubaji za desítky miliónů dolarů, dostalo Washington Post odpovědi, že Ázerbajdžán je demokracie a každý, dokonce i děti, může vlastnit, co chce.

Napadá mě i přirovnání s Gruzií, kde se vzdělávací strategie, je-li jaká, též soustřeďuje na následky, nikoli příčiny problémů. Gruzínské ministerstvo školství řeší problém rostoucího násilí na školách instalací kamer a civilních policajtů (absolventi policejní akademie zaměstnaní školstvím) bez jakýchkoli pokusů řešit příčiny problému. Poslat zlobící děcko ze školy je řešením podobným, takže proč se neinspirovat a rovnou i u nás nenabrat policajty a nenakoupit kamery. Ha, možná jsem nakonec pochopil, why on earth se ABL (pardon: VV) dostala do vlády.

Nevím, jestli lze předpokládat, že většina nezvládnutelných dětí vyšla z obtížných rodinných podmínek, kde se jim rodiče nemohou či nechtějí řádně věnovat. V každém případě považuji za nebezpečné, ba zákeřné, že se ministerský návrh odívá do blahých záměrů zvýšení zájmu rodičů o vzdělání potomků, anžto ani za třicet chilských per neuvěřím, že si na ministerstvu kdokoli opravdu myslí, že podpisem smlouvy se rodičovský zájem zvýší. Jestli se cokoli zvýší, bude to množství fyzických trestů dětem, pravděpodobně i množství dětí, které postupem času do školy, která je nechce a jen prudí rodiče, přestanou docházet. Smyslem rodičovského kontraktu je legitimizace radikálních posupů vůči dětem, které jsou v tom vesměs nevinně. Že se maskuje za blahý záměr zvýšit rodičovský zájem, je přinejmenším podezřelé.

Ještě že to tady nikdo nečte, jinak by se na mě určitě navalily výtky, že nechápu jak je to se zlobivými dětmi obtížné pro učitele, jak jeden harant dokáže narušit vzdělávací proces pro ostatních děti atd. Raději tedy podotknu, že podobné výtky nejsou místné, protože nenamítám, ba se ani nezamýšlím nad kázní ve školách, ani nepodporuji anarchii ve třídě. Navrhované řešení mě nicméně leká, a to mj. proto, že neřeší příčiny, jen se pokouší dosti nemotorně odstraňovat následky, což potažmo může příčiny dále prohlubovat, případně ohrozit jejich řešení, které často škola může (ba měla by) poskytnout.

Abych ale nezněl jen jako kverulant a přišel s nějakým protinávrhem. Navrhuji vybavit školy plejstejšnama, jejíž vzdělávací hodnota (postřeh, strategie, často základy angličtiny atd.) je neoddiskutovatelná, a každé neuklidnitelné děcko bych vyhodil ze třídy, ať si jde hrát. A každého učitele bych hodnotil podle toho, kolik dětí udělá vše pro to, aby mohly jít na plejstejšna. A kohokoli napadlo uzavírat smlouvy o trestání zlobivých dětí za jejich nekompetentní rodiče bych poslal zpět na Mars.

Myslete na přírodu

Zase jsem dostal email, na jehož konci mě odesílatel nabádá, abych myslel na přírodu, než si email vytisknu. Nejen že si nepamatuji, kdy jsem si naposledy vytiskl jakýkoli email, tento poslední mi sděloval něco v duchu: „OK, zavolám, až budeš zpátky v Tbilisi.“ Sedím tu a myslím na přírodu – má mě ráda, nemá mě ráda... Ať už je jakkoli, tento email opravdu asi nevytisknu, abych ji ušetřil, chuděru.

Jako správný nerd nemohu nepodotknout, že na rozdíl ode mne, který maily nikdy netiskne (a tudíž dle logiky odesílatele mailu konstantně chrání přírodu), zbytečná zelená věta v mailu, nezřídka doplněná minigrafikou stromu či podobného, přidává bajty, které je třeba dopravit virtuální sítí, a tudíž nepatrně zvyšuje energetické nároky na přenos zprávy. Jinak též řečeno, odesílatel tedy przní přírodu více než příjemce, který beztak netiskne, a pokud by náhodou vytisknout potřeboval(a), slogan ho (ji) nezastaví. Ha, jsem vám to nandal, krysy kancelářské! Přiznejte se, že jde o mrzký reklamní trik, který vám snad ani nemůže dodávat pocit dobrakonání, vy rádobyekoteraristé. I když čort znajet. U nás v kanceláři mají někteří kolegové radost ze sebe a z toho, jak recyklují papír, zatímco jim nedělá problém namísto vypnutí při plně sálajícím topení otevřít okno.

Myslete na přírodu. Opravdu musíte vytisknout tento blábol?

Tatort

Sedl jsem na velikonoční pátek do auta a odjel necelých šest set kilometrů do stolice vedlejší země, ve které jsem strávil půltřetího roku, leč dávno pořádně nebyl. V Baku jsem před necelými čtyřmi lety napsal svůj první blog, takže téměř návrat na místo činu.

Když se na Blízkém východě začali shromažďovat a bouřit mladí narkomané a bin-ladenisté, kdosi bakuským vládcům pošeptal, že nejlepším způsobem, jak předejít podobnému vývoji událostí v Ázerbajdžánu, je ukázat národu, že chtějí zatočit s největším společenským nešvarem zvaným korupce. Korupce v ázerbajdžánském kaspicko-ropném rozměru je nepopsatelná, dokud člověk nezažije. Já se časem uchýlil ke srovnání, že válečné a poválečné Čečensko, kde cokoli bylo za nevelký obnos možné (píše hrdý majitel platného - nikdy nepoužitého - čečenského řidičského oprávnění, doktorát z práv mi jako narozeninový dárek přišel přeci jen příliš), bylo mateřskou školou oproti ázerbajdžánskému postgraduálu, kdy vám úmyslně vyrobí špatné potvrzení o bezinfekčnosti, aby ho mohli za další peníz opravit. Ještě že se na severu Afriky dost fetuje a vládci ohňové země se mají čeho bát a jali se korupci kosit. Po svém.

Nejprve mi kamarádi, pracující ve (polo)státních (a polorodinných) ropných podnicích, hlásili shromážďování pracujících, při kterých jim vypasené šéfstvo vysvětlovalo, proč a jak korupce škodí. Následně se nestačili divit, když po nich ve styku s úřady nikdo nic nechtěl a na obvyklou otázku „tak kolik jsem dlužen“ následovalo smutné kývnutí směrem k vyvěšenému oficiálnímu ceníku. Registrace importovaných automobilů prý za poslední dva měsíce stoupla o pětinásobek. A všichni se večer modlí, kéž by blízkovýchodní rebélie pokračovaly dostatečně dlouho na to, aby se nikomu nechtělo vracet zpět do bakšišistánské kleptokracie.

Jediný, kdo si stěžuje, jsou majitelé luxusních obchodů a různých zkrášlovacích center, kterým významně klesly tržby. Ropná šlechta se bojí propagovat vlastní bohatství a přestala utrácet. Nu budiž. Bez toho se též obejdeme.

Lichva

S lichvou jsem se poprvé dostal do styku před mnoha lety, když jsme na ni začali upozorňovat v některých českých romských lokalitách. Z počátku malé dluhy se látaly většími, výše úročenými, až oběť nijak nemohla ven z kola a ze spárů vyděračů.

Jak nedávná minulost nekompromisně potvrdila, mnohé státy se nechovají jinak než Romové – své půjčky záplatují novými půjčkami s vyššími úroky. V jedné takové zemi zrovna žiju. Na den kosmonautů hrdě vydala 500 dolaromiliónů obligací, aby zacementovala tři roky staré dluhy. Problém je v tom, že ta země má minimální vlastní příjmy a jejím nejvýnosnějším exportním artiklem je šrot. Ještě že nejsem ekonom...

Smutno a prázdno

Pokaždé, když přiletí ze známých míst strašidelné zprávy. Nejdříve nějaký debil spálí v Americe posvátnou knihu, načež jiní debilové zavraždí několik lidí. Pár neděl si teď budeme číst o střetu civilizací, islámských hrozbách, radikálních katolících a já nevím o čem. Dále no comment.

Útok byl v pátek, předchozí odstavec jsem napsal v sobotu, v neděli na mě vyhrkla z obrazovky jména obětí, jedno z nichž bylo setsakra povědomé. Hodně zvláštní pocit, i když jsme se osm let neviděli. RIP.

Na pomoc obětem

Pravidelně přispívám několika humanitárním organizacím, abych se cítil lépe. Tu a tam pošlu peníz navíc, když se někdo něco stane, abych se cítil ještě líp. Občas podpořím dobrou myšlénku, protože je mi sympatická čísi angažovanost, jako třeba studentské snahy o obnovu kaple na mém gymplu.

Jelikož se pohybuji v humanitární branži, přijde mi naprosto přirozené, že jedni pomáhají druhým, kteří se nikoli vlastní vinou octli v řiti a jejichž vlády nejsou schopny či ochotny je odtud vytáhnout. Anžto posledních pět let pracuji pro organizaci, která sídlí v zemi, jež na politickou objednávku svých občanů patří mezi top-five držav poskytujících vůbec nevyšší procento HDP na humanitární a rozvojovou pomoc, příliš nechápu smysl diskusí o nutnosti či přiměřenosti přispívaní na bídu druhých. Ha, zdalipak je pouhou náhodou, že se v top-five dlouhodobě drží čtyři monarchie a jedno velkovévodství.

Světem momentálně zmítají tři velké humanitární krize. Nejvíce mediální a lidské pozornosti nepochybně a pochopitelně lákají tragické a dynamicky se vinoucí události v Japonsku. Řada organizací, včtně několika českých, začala sbírat peníze, abychom se cítili dobře, i když japonská strana vcelku jasně prohlásila, že žádnou zahraniční, finanční či materiální pomoc nepotřebuje. Japonsku zdárně konkuruje Libye, kde se, krom vojenských operací, z humanitárního pohledu neovlivnitelných, humanitární rozměr krize odráží na ca. čvrt miliónu gastarbeitrů, kteří opustili zemi a doufají, že jim někdo pomůže dostat se domů. Třetí krize, trvající od listopadových voleb, vyhnala ze svých domovů na půl miliónu lidí. Devětitisícová vojska Africké Unie nejsou schopna zajistit bezpečnost ni základní potřeby civilistů. O Pobřeží slonoviny, případně Libérii, kam značná část běženců zamířila, jsem už ale dlouho v médiích nic neviděl a nečetl.

Pětadvacet

Pětadvacátého února ve mně pokaždé trochu hrkne, asi při mimoděké vzpomínce na čtvrtou třídu, když nám soudružka učitelka pouštěla Gottwaldův projev ("všechny mé návrhy tak, jak byly podány, přijal"), přerušovaný křikem davu: "Ať žije soudruh Gottwald." Ha, nikdy mě nenapadlo, jestli ten pokřik nebyl naaranžovaný, podobně jako třeba posléze zmizel z Klémovy oblíbené fotky spolusoudruh Clementis. Asi ale ne, na to je dav přílis často debil.

Letos jsem si na únor vzpomněl při sledováni záběrů jiného maniaka, kterého maminka neměla ráda. Jeden z posledních pohrobků Studené války včera zavolal do tripolisské televize a půl hodiny tu lichotil, tu vyhrožoval, tu láteřil, tu se oddával melancholickým vzpomínkám. Ach, jak by bylo symbolické, kdyby libyjský maniak odešel ve výročí nástupu k moci paranoidního alkoholika.

Papuče do nového roku

Začal jsem blogovat, protože jsem chtěl popisovat své dumky a jejich zveřejněňování mě nutilo popisy hnát do čitelných forem, což je sám o sobě zajímavý proces, protože u nejednoho postřehu nutí dohledávat si informace, vzdělávat se, nezřídka přestat psát, protože vás hodí do slepé ulice. Psával jsem o věcech spojených s prací, leč jedna blogovací nehoda najednou celé blogování hodila za rámec pracovní etiky, takže jsem si musel říct, že o práci a s prací spojených tématech dále už ani slovo. A najednou není nic moc myšlének, o které by se člověk chtěl podělit. Jako by krom práce nic zajímavého v životě nehrozilo. Musel jsem si dát důkladnou inventůůůru, abych se přesvědčil, že tomu tak není. Facht není! Jen člověku (mně jako) přijde banální psát o životních postřezích, když jsem si v jedněch novinách před pár hodinama přečetl zásadní příspěvek, odhalující že pravidla slušného chování velí Čechům nosit méně papučí. Nedalo mi a pustil jsem se do recenzí trenek a slipů na Amazonu. High literature skrznaskrz, vedle které mé životní radosti a trable prostě nemají šanci.

Nedají mi ani ony papuče, protože jejich filipika vychází z představy, že kdesi echsistuje kodex slušného chování, který do nejmenších detailů popisuje, co se má a nesmí. Předpokládám, že estéti jsou si vědomi toho, že každý kraj má jiný mrav, takže by asi každý národ / země / kultura měla mít svůj detailní popis dobrého tónu. Občas se na analogické, mnohem zajímavější (bačkoráři prominou) téma bavím v souvislosti s cizími jazyky a postoji různých normokazatelů ke změnám v nich. Jedni zastávají názor, že jazyk je nástroj, který si lidé přizpůsobují svým potřebám, a tudíž cokoli se užívá a zažívá je správně (viz třeba změny v americko-anglické ortografii), jiní zase mají za to, že správnost jazyka má určovat jakýsi spolek moudrých, což třeba znamená, že dávno nenormotvorné mlsky v českém pravopisu budou trápit další a další generace školáků a že méně a méně obyvatel ČR bude psát správně česky (tedy krom lol, jj a dalších nových slov, jež se nicméně do pravidel beztak nedostanou).

Spjet k papučám ale. Dumám, jak naložit s informací, že se nemají nosit v práci pantofle, nebo návštěvy nutit k přezouvání. Kde je hranice mezi tzv. bontónem a elementární tolerancí k jinakému chování a zvykům. Asi nezjistím jinak, než že se budu muset začít v práci přezouvat do papučí, což, abych se přiznal, mě trochu sere.

Se řehtám

Světové zprávy příliš nestíhám a o tom, co hýbe, zeměkoulí se často dozvídám náhodně, nezřídka ze statusů xichtoknižních přátel. Uplácení papalášů čutálistické asociace při udělování pořadatelství kopáčských mistrovství. Pak štosy papírů, předložených egomaniaky z Wikileaků, které mj. velmi jednoznačně pojmenovávají prohnilost ruské kleptokracie. Nakonec si čtu, že za osm let bude takzvaný největší fotbalsvátek v Rusku. No není to k popukání? Stadion v Grozném je prý v užším výběru fotbalových stánků pro mistroství, což jistě posune termín "skupina smrti" do zcela nové roviny. Těšme se.

Zátah v parku

Vake je prý nejlepší tbilisská čtvrť a Vake park prý nejlepší tbilisská zeleň, kterou hojně využívají mimo jiné holky, co zaneprázdněným Tbilisanům hlídají v pracovní době děcka. Chůvy. Leč žádné pohádkové babky. Mmm... hledám vhodný výraz, radí mi online slovník, prý "paní u dítěte," no to je ale blbost. Shodněme se na chůvách. Většina z těch, jež vyrazily včera do parku, skončila na fízlárně po zátahu finanční policie, která se jala prověřovat, zda řádně odvádějí daně. Šli samozřejmě najisto, daně holky neplatí. Představa akčního zátahu v parku na chůvy je každopádně parádní a při obědě jsme rozebírali, kdo a jak na to asi přišel. Chudáci děti. A chudáci vládci, jestli si opravdu myslí, že podobné zátahy pomohou zalátat strašlivě děravý rozpočet. Zdá se, že tady ani heslo Stopařova průvodce po galaxii nepomůže. Tohle je spíš pro Marvina.

Mmm, paní na hlídaní... to je skoro jako pán na flám...

Co jsem dělal, když...

Prý se říkalo, že si každý pamatuje, co dělal, když byl zavražděn Kennedy. Pro naši generaci asi co dělal, když to do dvojčat napálila letadla. U nás předpokládám i co kdo dělal sedmnáctého listopadu devětaosmdesátého. To by v tom byl čert, aby se nám počet pochodujících na Národní za poslední dvě dekády minimálně nezdvacetinásobil.

Byl pátek, pamatuji si, že jsem většinu večera promastil maryáš v Bořislavi na setkání perspektivních svazáků Radim, do kteréhož jsme se Sternem zalezli s tím, že pak bude jednodušší se dostat na vejšku. Tvrdil alespoň on. Se ségrou provdanou do Švajcu. Tak jsme šli. Navíc tam byly supr baby z ekonomky, které jsem se nikdy neodvážil oslovit. Bylo mi šestnáct, to snad alespoň zčásti omlouvá i ostych i co se může zpětně jevit jako oportunistická ideologická promiskuita. Dosud mě nikdy nenapadlo, že jsem v šestnácti byl promiskuitní, nikdy jsem o tom tak nepřemýšlel, asi proto, že se není i beztak čím pyšnit. Si tempora (O mores!).

Jako mnozí vrstevníci (ba i starší a pokročilí) najdu snadno tucet příčin vlastní nevyhraněné ideologické orientace před jedenadvaceti lety s přesvědčením, že jsem se od té doby vyhranil. Místy až příliš, řekli by známí. Ideologicky dozrál, přezrál a následně vyzrál na český politický rybník odjezdem do krajů, kde lze o vnitropolitické situaci volně a nezávazně filosofovat, protože se vás zas tak netýká.

Nic nenadělém, od Bořislavi uplynulo jedenadvacet let a teplickou ekonomkou prošla spousta supr bab, ze kterých jsou ztahané maminy nezřídka pravděpodobně a la recherche du temps perdu jako mnozí z nás. Z mého Československa se po několika pomlčkách a přesmyčkách stala Česká republika, kterou ve světě poslední desetiletí reprezentují hokejisté, pivo a modrý president. Svůdné téma, jež v uplynulých dnech proměnilo veškerá česká periodika v pissing contest na téma Quo vadis Bohemia, Moravia, Silesia... Mi tak nějak přijde, že to docela ujde, a za komančistán bych neměnil ani na vteřinu. Bon anniversaire.

Tisk

Je víkend, brouzdám na netu českým tiskem a zjištuji, že mi dost vadí, jak novináři prasí můj rodný jazyk. Nemůže být tím, že nevnímám jazykové proměny, protože nefunguji v českém prostředí. Jde v lepším případě o neobratnost, v horším o neznalost. Česky sám mluvím jak prase, a proto nejsem žádný pedant a divím se, jak mi to prznění vadí. Jestli nebude tím, že mi při odpudivém obsahu novinářkých textů zůstávala alespoň forma, o kterou asi též přicházím. Nebo tím, že jsem míval pár novinářů, kteří se dali číst (není totéž jako "s nimiž jsem souhlasil!"), a ani oni už se nedají, anžto chrlí a blábolí. Jako třeba před chvíli, když jsem se u jednoho dočetl:

"...(v roce 2001) Američané prohlásili, že nad Tálibánem zvítězili. Ti, co však v Afghánistánu byli jak za ruské okupace, tak za americké, pochopili, že nad touto zemí není možné zvítězit..." a na této tezi je postavený celý článek. Jenže tato teze nám říká:
1) Tálibán = Afghánistán;
2) Cílem americké intervence bylo zvítězit nad Afghánistánem.

A pod takovýmhle blábolem se strhne debata čtenářů-znalců, kteří všemu rozumí a všude byli. Ani jedno ani druhé se nedá číst.

Škola pasťákem (mrtvá vrtule)

Tak jsem se minulý týden v západní Gruzii dozvěděl, že každá škola má mít svého fízla. Říká se mu bezpečák, ale popisem práce, alespoň jak mi bylo zprostředkováno, připomíná spíše šedého mora. Nebo šéfa místní buňky partaje.

Nikoli nadarmo má Tbilisi svůj prospekt George Bushe mladšího, který Vám zamává svůj farewell cestou na letiště. O část své silnice se Jirka musel před půl rokem podělit s tragicky zesnulým prezidentem Kaczinským (an záhy po vypuknutí srpnové války doletěl do Gruzie a vůbec nejostřeji ze všech zahraničních politiků odsoudil ruskou agresi). George Bushe mladší sice přes oceán též morálně Gruzii podporoval, nicméně těžko odpouštět, že za hlavní gruzínské město nadále považuje Atlantu.

Na ochlazení (anglicky: reality check) v americko-gruzínských vztazích nehledě, Míša je v USA pečený vařený (údajně na oficiálních návštěvách) a americká inspirace v Gruzii je vcelku vidět. Počínaje slavnostním otevřením McDonnalda v Kutaisi a konče, dejme tomu, fízlama ve školách. A je mnoho důvodů se obávat, že Amerikou inspirovaným, po gruzínsku provedeným inovacím zdaleka není konec.

K fízlům ale. Má se tak, že napadlo kohosi, řekněme, že ministra školství, který má ve svých pětatřiceti za sebou mimo jiné i krátkou kariéra ministra vězeňství, že morálka na školách upadá a děti už nejsou tak ukázněné, jak bývaly, a proto je kázeň třeba zavést. Kde jinde se poučit než v amerických školách a kázeň zavést zavedením ukázňujících kamer a policajtů, kteří budou kontrolovat nejen děti, ale z jedné vody i učitele. Na všech školách by měla být zavedena lázeň, dí klasik, a někoho bývalo stálo trochu ochladit. Dle dostupných informací, se fízlové zatím zaměřují na pokutování opozdilců. Pozdní příchod do školy, ať učitel či žák, 300 lari (asi 3,300.- Kč), tj. zhruba dvouměsíční kantorský plat. Při sedmdesátiprocentní nezaměstnanosti nemá většina rodin ani na ten a čort znajet, co si s fízlem zaslanou složenkou počne.

Za poslední rok jsme ve školské reformě zaregistrovali několik zásadních změn: 1) Zavedení nového předmětu „výchova k patriotismu,“ pod kterýmžto titulkem si krom různých žvástů představuji pytlíky a gumičky; 2) stovky Englishovořících mladíků a mladic do škol pod mantrou: „All Georgians must speak English;“ 3) jiný nový předmět, hodiny tance, k čemuž nejlepší gruzínský komik, který si jinak na živobytí vydělává velmi seriozní prací, připomněl, že bez hodin tance by si gruzínská mládež utrhla ostudu na vlastní svajbě.

Co naplat, gruzínské vzdělávání se nám pomalu leč jistě reformuje. Štěstí, že Jan Amos nebyl odusd, jinak by z něj už dávno byla mrtvá vrtule.

Virtuální člověk

Mám pět emailových adres, z nichž používám dvě, pracovní a soukromou. Mám třista kamarádů na xichtoknize, stopadesát ve skypu. K MSN Messengerovi jsem zapomněl heslo, k ICQ i číslo, jsem členem dvou dalších sociálních skupin, několika diskusních skupin (s hesly to mám různě), víceméně pravidelně nakupuji asi v tuctu online shopů a mám dva blogy, na které moc nepíšu. Jsem bloody virtuální člověk. Si ještě musím rozmyslet, co si o tom myslím. Nic extrémně pozitivního od sebe a rozmyšlení nečekám.

Nechápu

Leč nechápat je lidské. V Pákistánu se počet postižených povodní blíží dvojnásobku počtu oyvatel České republiky, plus mínus pár Prah a Brn, a FTS zatím ukazuje mizerných 292 milionů vybraných na humanitární pomoc. Šestnáct doláčů na člověka, který přišel úplně o vše. Zatraceně málo, i kdyby ta suma neobsahovala režijní výdaje humanitárních organizací, jež jsou nezbytné a zaberou klidně dvacet i třicet procent celkové sumy. To u těch levnějších, neziskových nevládek, u agentur OSN je to mnohem více, zejména některých, oblekářských. Penězmi přispívají jednotlivé státy, které Pákistánu, jenž zažívá humanitární katastrofu dosud nepoznaných rozměrů, nabídly částku podobnou třeba Palestině. Jako by zapomněli, že bída z lidí vlky činí, světová teroristická elita prošla pákistánskými medresami a výcvikovými tábory a vlky žene z lesů hlad. Nezapomněli všichni, zdá se. Třetina darovaných peněz přišla od spojence číslo jedna, USA, jež dva roky podporují boj pákistánské armády proti Talibánu na severozápadě země. Tedy nejprve pákistánskou vládu donutily bojovat a od té doby ji podporují. Druhý nejlepší přítel, Saudská arábie, která v dobách studené války ke každému dolaru z americké kasy přispěla dolarem svým a donedávna se řadila mezi nejvýznamější mezinárodní pakistánské dárce, se propadla na pouhé tři procenta z celkové darované sumy a desetinu amerického příspěvku. Doufejme, že to zas neznamená přesun saudských peněz do neoficiality, z čehož těžívávaly nejen pákistánští politici a tajné služby, ale i různé zájmové spolky plnící seznamy teroristických organizací.

Půl druhého miliónu zničených domů, osmnáct miliónů lidí povodeň nějak zasáhla. Mozek mi to nebere. Ani jak se nás ten strašlivý průser netýká. Nejsem somnambul, který bude mobilizovat a zoufat si a nadávat, že nikdo nepomáhá, protože pomáhat bližním se má, blablabla. Prostě mi došlo a divím se, jak je nám to jedno, a konstatuji, že jsme přírodníma a jinýma katastrofama přesycení a že prostě přepneme a zapomeneme na předchozí program. Život je krátký a beztak všechny bídy světa nenapravíme. Tím spíše, že o těch bídách víme vše a hned. Zlaté devatenácté století a sladké nevědomí. Nestěžuji si, přijde mi nepochopitelné i pochopitelné zároveň. Koho zajímá, že nějaký Indus prostě smyl šestou nejlidnatější zemi světa. Dyk ani pořádně nesmyl - týká se jen zhruba desetiny Pákistánců! Ani ne dvojnásobek počtu obyvatel České republiky, plus mínus pár Prah a Brn.

Deja vu

Jsem se včera doškrábal do sedmého patra, protože se porouchal výtah, a pak to bouchlo. Nejprve to vypadalo na byt, pak dům, pak čtvrť, pak město, než se vyjasnilo, že bez elektriky je celá Gruzie. Byt bez elektriky je dům bez vody a bez výtahu, tak mě to koplo zpět k první návštěvě před osmi lety, bo tenkrát Gruzie takto vypadala pořád. Zvlášť když jsem seskákal do krámu, abych koupil a nahoru vytáhl deset litrů vody. Porucha na centrálním rozvaděči Kartli-2 nakonec netrvala déle než hodinku, hodinku a půl, a byt se soustou hořících svíček též nevypadal úplně špatně.

Chviča

Včera byl v Gali večírek, loučili jsme se s Anou, která po třech letech opouští Abcházii. V nedávno otevřené restauraci, jediné v okresním městě, kam se vejde dvacet lidí. Z celkem asi pěti restaurací, které v Gali jsou. Po nijakém začátku to bylo nečekaně prima, spontánní, veselé a upřímné. Chviča byl tamada a hlavní fotoreportér večera. Jako všichni se velmi dobře bavil. Když jsem ráno dorazil do kanclu, Chviča všem předváděl své snímky a minifilmy. V poledne jsem se sebral a odjel do Tbilisi, zatímco inženýři se rozjeli za prací – potřebujeme rychle dokončit rozpočty na 120 domů, které chceme do zimy opravit. Já dojel v pohodě, inženýr Chviča to ale napálil do stromu a už se nikdy nevrátí. Po včerejší veselici se najednou chystá pohřeb. Galiwoodská story jak vyšitá, jako by si v té mizérii nikdo nezasloužil veselit se příliš dlouho.

U moře

Venku je vedro, větší než v Tbilisi. Hrstky ruských turistů, kterým nezbylo na dovolenou v Antálii, hordami nenazvete. Před pár a dvaceti lety nejnavštěvovanější letovisko v celém CCCP. Dnes klidné městečko, které však neztratilo na půvabu nehledě na pokročilý poločas rozpadu, na nějž oživovací ekonomické pokusy příliš vlivu nemají. Suchumi se mi líbí. Blasfemicky doufám, že klidným městečkem zůstane, na poločasa rozpadu nehledě.

O smrti

Nemám rád příměs heroismu, která se s naší prací občas pojí, ač klišé rádi živí mnozí moji kolegové. Motivací dělat cokoli je habaděj, touha namastit si ego bývá téměř univerzální (let me feel important!) a humanitární práce je k maštění ideální. Občas, prava, bývá neveselo, občas ještě hůř, a zprávy o padlých kolezích nemohou nešokovat. Náš foch není zas tak velký, na rozdíl například od profesionálních řidičů, kterých jistě též umírá nemálo, a po několika pátcích v branži je téměř jisté, že buď oběť znáte, nebo znáte někoho, kdo zná. Pokud se navíc jedná o vám povědomá místa, minimálně na povědomí mihne „it could have been me.“ Jakkoli patetické a asi trošku protiřečící úvodu odstavce.

Valná většina humanitárních smrtí je způsobena jen tím, že se člověk prostě ocitne ve špatný moment na špatném místě. Paradoxně je toto nezřídka spojeno se znalostí prostředí, vedoucí k oslabení ostražitosti. Dát si rychlý picknick v Badachšánu například není zas úplně marťanský nápad, zvláště když, jako Tom, znáte Afghánistán za třicet let jak své boty. Skoro na den přesně dva roky poté, co se holky nevrátily z Paktie.

International Assistance Mission je, čemu v praxi říkáme faith-based organizace, kterou Tálibán obvinil z šíření křesťanství, čímž si odůvodnil popravu deseti lidí. Asi se bude hojně zkoumat, zda obracení na jinou víru, bylo součástí práce IAMu, jistě se najdou mnozí, kteří si řeknou: „Dobře jim tak, neměli tam lézt.“ Mj. obvyklý závěr dementů diskutujících na českých zpravodajských serverech. Jako by vrazi nebyli vrazi a zavraždění měli podíl na vlastní smrti. Jiní moudří analytici zas dojdou k závěru, že vrahy jsou koneckonců všichni Afghánci, či ještě lépe Muslimové, jiní budou mudrovat, že mezinárodní přítomnost je součástí invaze atd atp. Mezi takovými argumenty (AIM je mimochodem v Afghánistánu od roku 1966) a argumentací Talibánu není příliš velký rozdíl. Snaha odůvodnit si či ostatním nesmyslnou a neosmyslitelnou smrt. Na tom, že bylo zbytečně zmařeno deset životů to nic nezmění. Apropos rozčílí, že některá západní média ve svých zprávách oddělují západní smrti od smrti Afghánců. Jako by lidský život měl jinde jinou cenu. Jako by si někdo zasloužil umřít méně než ostatní. Říkám si, že jen nevědí co činí. Ale i to je nakonec jedno. Všechno je to prostě jeden velký průser, se kterým nic nenaděláte.

Showmani

Takhle jsem se nad politikou nenasmál už dlouho, jakkoli je kontext velice tragický. Vova s Dimou si nenechají ujít žádnou příležitost k demonstraci své jednoty a síly. Začalo to vlastně celé před mnoha a mnoha lety, když Dimu ještě nikdo neznal a Vova byl v Kremlu začátečníkem. Přímé přenosy ze zasedání vlády, ve kterých Vova piloval svůj nově nabytý slovník: „Důrazně trvám na ... (Ubědítěljno nastájivaju)“ jsem si oblíbil hned. Pak přímé přenosy z tete-a-tete s ministry, při kterých nkdo nemohl zůstávat na pochybách, kdo je pánem. Ubědítěljno-nastájivajů bylo hodně a většinou následovaly po křížovém výslechu, proč to či ono nefunguje.

Dima po svém nástupu do funkce zdědil i mediální poradce i osvědčené PR postupy. Bylo mi zvláštně, když jsem v dubnu koukal na ruské zprávy ze Smolenska a asi po půl hodině hlasatel přerušil s tím, že mají živý vstup z Kremlu, ve kterém, nikdo se nediví, sedí Vova s Dimou ve známé místnosti a Dima začíná hovořit: „Vladimíre Vladimíroviči, stala se tragédie.“ Scénáristu měli vyměnit už dávno. Nic proti používání dialogu mezi dvěma hlavními představiteli státu coby sdělovacího prostředku nových informací národu, ale co je moc, to je příliš. Informovat takto o tragédii, když celý svět už hodinu nemluví o ničem jiném... Kdo se dívá na televizi, zprávy viděl, mám na mysli. Možná toho scénáristu rovnou zastřelit.

Zatímco si podobné mediální praktiky oblíbil Vovův arcinepřítel Míša, jak již psáno, Vova s Dimou se posunuli o stupínek výše. Ke svému sitcomu už nepotřebují být v jedné místnosti. Mohou si spontánně zatelefonovat a pokud budou mít štěstí, najde se na každém konci drátu maskér i kameraman, a dobrý rejža, co to ukočíruje, aby vypadalo přirozeně. Anebo to nebyl rejža? Střihače každopádně nestřílet!

S díky Ondřejovi za sdílení.

Soutěživý

Jsem asi nejméně soutěživý ze všech svých známých. Bude to tím, že sice nerad prohrávám, ale zase taky hodně nerad vyhrávám. I když, pravda, těch proher zas tak moc není. Nedávno jsem se například zúčastnil literární soutěže na jedněch veřejných strankách a bylo mi místy hloupé sledovat, jak nikdo jiný nestíhá uhodnout autory různých citátů. Ještě že nejsem soutěživý.
Nemám rád ping-pong a šachy: coby majitel staršího brachra, který se v uvedených tagzvaných sportech vyžíval, jsem do svých dvadvaceti nevyhrál ani partii. Prý znechutí. V jiných sportech jsem ale zas vynikal, skok na špek mi šel nejlíp. Možná škoda, že nejsem soutěživý.

Babička to byla, kurva fix.

Výhoda soukromých stránek asi nejvíc spočívá v tom, že tam facht můžete fláknout jakoukoli ptákovinu.

Požáry

Když někdo řekne léto 2002, vzpomenu si, jak jsem se po půl roce vydal do Čech na dovolenou, abych se na pražském letišti dozvěděl, že Prahu zrovna zaplavilo a já jsem evakuován. Domů jsem se dostal po dvou týdnech jen na pár hodin před koncem dovolené. Léto 2003 mám zas spojené se třemi pracovními nedělemi na Profsojuzné v Moskvě, kde se vůbec nedalo fungovat. Odšvabování trvalo několik dní, mrtvých brouků byly stovky, živých naštěstí mnohem méně. Netekla teplá voda, jak už je v Moskvě v létě zvykem. A hlavně hořela rašeliniště kolem Moskvy, což je jako když vám před domem někdo neustále pálí pneumatiky, kterýžto zápach se střídavou intenzitou proniká do každé mozkové buňky. V Čechách jsme si na povodně zvykli, o nedostatku letní tekoucí vody v Moskvě nemluvě. Co ale s požáry. Čtu si zprávy v Ruska a je mi mdlobno. Hrůza hrůzoucí.

Wikileaky

Podíval jsem se na Respekt Blog na psaní o úniku afghánských informací, jež měl zprostředkovat server WikiLeaks. Podával jsem se na leaky. Podíval jsem se na interview se šéfem WikiLeaků. Došel jsem k závěru, že válka je pořád špatná, že ji vedou negramoti a že zakladatel WikiLeaků je nafoukaný idiot, kterému vůbec nejde o svobodný přístup k informacím.

Všichni prezidentovi negři

Život v Gruzii nabízí spoustu veselostí, k jedné z nichž bezpochyby patří sledování počínů gruzínského prezidenta. O svůj názor na jeho typologii se nebudu dělit veřejně, abych nebyl náhodou obviněn ze slepého obdivu k člověku, jenž taktéž není bez chyb. Podělím se o jeho poslední veselost, kterou jsem dokonce shlédl v přímém přenosu, aniž bych tedy chápal, o co přesně jde.

Pan prezident se rád fotí a filmuje. Inspirovav se Vladimírem Vladimírovičem, nechává Míša v přímém přenose snímat zasedání gruzínské vlády, během kterého demonstruje svou rozhodnost a státnictví vůbec, zejména tím, že se naváží do některého (většinou několika) z přítomných ministrů. Předevčírem jsem měl za to, že se koukám na další díl tohoto sitcomu, ale posléze zjistil, že se jednalo o zvláštní vydání, během kterého Míša navštěvuje postupně všechna ministerstva a cosi úředníkům vypráví. Opět státnicky. Bez znalosti jazyka je rozdíl mezi Hugem a Míšou nepatrný, je mi líto, pane prezidente.

Možná to chce trochu kontechstu. Nikterak nepodobně druhým, není gruzínská politika definována na základě vizí, ale momentálních trendů. Gruzínská vláda je momentálně například uhranuta jediným všelékem na další rozvoj země, jež momentálně přežívá zejména díky zahraničním dotacím. Nová mantra se zove „zahraniční investice“ a vše je třeba tomuto státnímu zájmu podřídit, jak se koneckonců nedávno přesvědčil jakýsi náměstek na ministerstvu pro ekonomický rozvoj. Přišel o práci, protože potenciálnímu zahraničnímu investorovi žádajícímu o informaci odpověděl nikoli ihned, ale pouze v zákonem stanovené lhůtě.

Přesuňme se na předvčerejší Míšovo setkání s úředníky ministerstva financí. Prezident se pozastavil nad tím, že skupina španělských turistů byla při vstupu na gruzínské území zkontrolována celníky. „Stává se vám, když jedete do Španěl, že by vás někdo kontroloval?“ burácí prezident na nejblíže sedícího úředníka a po tichém „ne“ dotaz opakuje s různými variacemi i směrem k druhým. „Proč se to tedy stává u nás? Copak jsme nějací negři? Proč se chováme jako divoši?“ zeptal se Míša nakonec. Kdyby uměl starý idiom použít správně, býval by řekl: „Copak jsou to nějací negři?“ I když by ho významově posunul, protože se tradičně používá v první osobě, pokud má člověk pocit, že je diskriminován, či je s ním jednáno nespravedlivě. A pokud je tedy člověk v lepším případě buran a v horším rasista.

O Míšovi, jenž se stále v Gruzii těší široké oblibě, se všeobecně povídá mnohé a zdaleka ne všechny poznámky jsou lichotivé. Jeden evropský diplomat mi řekl, že jeho ambasáda zvažuje demarši s žádostí o vysvětlení negrovského výroku. Prezidentská kancelář zareagovala politováním nad tím, že se média snaží zkreslovat prezidentovy výroky. Já se jen těším na další pokračování nové reality show na televizním kanálu Rustavi 2 a pilně studuji gruzínská slovíčka.

Kyrgyzstán

Dva noční lety s dlouhým čekáním v Istanbulu mě přistály na letišti v Biškeku, které nese mezinárodní zkratku FRU po bolševikovi s téměř gruzínským jménem. Jedním z mála předpříletových bezpečnostních doporučení bylo nejezdit v noci taxíkem, už vůbec ne černým, ale co dělat v neznámé krajině, když se nedostaví objednaný řidič. Hlavně si chlapíčka nejdřív oťukat a v hotelu se zeptám, o kolik jsem přeplatil standardní cenu. Raději se tu nebudu přiznávat.

Můj zaměstnavatel se rozhodl mrknout do Kyrgyzstánu a zjistit, zda tam máme co dělat. S Ullou a Glennem jsme nakonec dorazili k závěru, že ano. Mezitím jsme absolvovali desítky rozhovorů s vládními úředníky, mezinárodními humanitárkami, zaměstnanci OSN a, nikoli v poslední řadě, lidmi, které jihokyrgyzské zmatky zasáhly bezprostředně. Na obou stranách barikád. Nikdo si netroufne jednoznačně popsat, k čemu na jihu Kyrgyzstánu došlo, shodneme se však, že nalepení etikety mezietnického konfliktu by bylo hloupou zkratkou a že všem nezdarům není konec, protože ingredience, ze kterých byl zmatek smíchán, zůstávají. Etnické čistky? Boj o zdroje a lukrativní pozemky v centru měst? Či prostá závist kyrgyzských nemakačenků nad domnělým blahobytem činorodých Uzbeků? Nebo třeba neshody mezi různými drogovými kartely? Po Hedábné stezce již dávno neputuje hedvábí, leč nejkvalitnější afghánský mák.

Desetidenní výlet kulminoval setkáním s paní prezidentkou, již nedávné referendum utvrdilo ve funkci získané politickým převratem o pár měsíců dříve. Nezdá se, že by kdokoli pochyboval o prezidentčiných nejlepších a nečistších úmyslech, není však jasné, nakolik bude schopna chod dějin ovlivnit, či dokonce změnit. Na rozdíl od svých víceprezidentů, či třeba i starosty a místostarosty Oše, nemá Róza vlastní armádu, jen ca. 15,000 ozbrojených složek, jejichž loyalita k současnému vládnímu režimu je přinejmenším diskutabilní. Posmotrim. Jak se říká: Hope for the best, plan for the worst.

Tak to tak vypadá

Tak to tak vypadá, že i já se vypravím do Uzbekistánu omrknout, zda můj zaměstnavatel může jakkoli podpořit mezinárodní úsilí o nakrmení, zastřešení atakdále uprchlíků z Kyrgyzstánu. Jakmile jsem kývl na to, že se mnou mají na pár neděl počítat, vytanulo mi, že mě příští týden čeká přestěhování z jednoho tbilisského bytu do druhého. Stěhování považuji za horší aktivitu než je třeba návštěva zubaře, srovnatelnou s operací slepého střeva s lokálním umrtvením na levé noze. Nu což, nebudu na to asi mít celý víkend, takže nezbyde příliš času na přemýšlení, co kudy a kam. V každém případě škoda, že se zatím nedá balit online; bych býval mohl mít už hotovo a dále si užívat abcházského klimatu.

Po výletě

Brzy poránu jsme doletěli z Tel Avivu do Tbilisi. Po následném předlouhém pracovním dni jsem se dobabral dom, abych po telefonu dořešil pár věcí s Oslo a popral hadry před pozítřejším odjezdem do Abcházie. Hodil jsem pár izraelských fotek a jeden klip na web a přiom zabrousil k oblíbené paní a její jedné písni ve výtečné interpretaci. Nemůžu ji nemáznout sem: ač sentimentální nebývám, emotivnější píseň jsem snad neviděl; zaposlouchat se do techstu a srovnat s původní verzí z roku 1970. Třicet let rozdíl a Joni jako by vymázla celý svůj život. Brrr. Spooky.



Tady je ta mladá verze, nejlépe pustit si ji první:

Fejsbučení

Jsem se rozhodl, že zametu před vlastním prahem a nekompromisně uberu ze svých fejsbučících přátel ty, kteří mají rasistické kecy, případně propagují rasistické materiály. Dřív jsem si nevšímal, mávl rukou a odpouštěl lidskou pitomost, ale řekl si dost. A jestli toho nenechají, vymažu si jejich telefonní čísla z mobilu, jako v téhle hitovce:

Nejhorší, co tě může potkat, je
že všichni tvoji kámoši jsou offline (a out of line),
tobě klekla baterka v mobilu,
všechny kontakty se vymazaly
a tvůj pes tě nechce poznávat,
dokud mu nezahraješ jeho oblíbenou písničku...

Tři, čtyři

Qolbám

Moskva 2002, Tbilisi 2010. Společného mají to, že jsem mezi tím díky českým zákonům a různým odkladům nebyl volit. Leošní volby se alespoň na dálku zdají dost vyhrocené, koneckonců jakbyne, vrchní partajníci jsou už příliš dlouho od koryt. Koho budu volit, jsem se rozhodl před půl rokem. Hned jak mě napadlo, přišlo mi strašlivě přirozené, absolutní, nepochybné. O to více potěšilo, že se mi má volba posléze opakovaně potvrdila jako správná. Vím, že můj malý hlas nic nebude znamenat v moři papíru, ale beztak se těším, jak to tam hodím.

Dlouho v ČR nebydlím, jezdím na návštěvy a pitomost politiků mě už moc nevzrušuje. Štve mě korupce, ve které se veze tolik lidí, a rasismus, jenž ve všech bují. Rasismus mi vadí víc, i proto, že při častých rasistických výrocích mých známých cítívám obrovskou bezmoc. A volby na tom máloco změní, protože parlament zůstane stejným Buranovem, jakým je už dlouho, a stavět se rasismu nemá kdo. Naopak. Na rasismus se v našem Zamindrákově ostudně loví hlasy. A nemám na mysli jen brojení proti tzv. sociálně nepřizpůsobivým pojídačům dávek, to je spíše xmíchu - tipl bych si, že devadesát procent lidí na toto slyšících bude šampiony v osírávání vlastního zaměstnavatele, berňáku atd., dále si dosaďme, co chceme. Pořád stejný bulvár, ve kterém zloděj hnán závistí a iracionální nenávistí křičí "Chyťte zloděje."

Sedím v Tbilisi, vášně žádné, zítra a pozítří volby, které po, doufejme úspěšném, vhozu hodlám zapít prvním letošním zahradním pivem. Pokud tedy u Rainera bude v pátek večer místo. V neděli mimochodem volí shodou okolností Gruzíni a o svobodném souboji ideí nemá cenu polemizovat. Příštím tbilisským starostou bude Gigi, jako že se PK jmenuju.

Jako poprvé

Dávno jsem si zvykl, že se tu a tam otrávím nějakým jídlem. Poprvé se mi pořádně stalo ještě v Čechách a závodní restauraci v České televizi, jejíž smažená játra mi vysloužila týdenní pobyt na interní chirurgii v Motole. Naštěstí nakonec bez řezání.

Poprvé je prý všechno zvláštní a člověk si jinak zapamatuje, proto na Motol nedám dopustit a další otravy se mi vybavují jen zlomkovitě. Třeba jak se ke mně blíží naše dvě čečenské doktorky v Nazrani, které pracovaly v uprchlických lágrech, jedna původně patolog, druhá onkolog, a já si v jedovatém oblouznění představuji, že za zády skrývají obrovskou injekci. Nakonec se ukázalo, že jim šlo jen o klystýr, který jsem srdnatě přestál a následně sledoval kapačku zavěšenou na smetáku nad mou postelí a přitom poslouchal dunění dělostřeleckého útoku v nedalekých Galaškách, kudy se rozhodla přesunout armáda Ruslana Gelajeva.

Hrávali jsme tehdy hru s několika kamarády, dochtory - já jim ze země obdivovatelů medicín (čím více tím lépe!) posílal seznam mně doporučených léků a oni museli hádat, co mi asi je. Většinou jsem se pak dozvěděl, že jsem buď zcela zdráv, anebo že jsem už beztak chcíp'. Asi jim to přišlo vtipné. Pamatuji si, jak jsem na jednoho z nich zkoušel Chylak Forte a bylo mi opáčeno, že nikterak ve všech jazycích chybí H a že mi dochtor nezávidí, protože Hýlak voní i chutná jako blitky míchané s chcánkama. Měl pravdu, ale co bych neudělal pro své zdraví (a patoložkou a onkoložkou vymlácenou střevní flóru). Na Dr. Sterna jsem poté myslel několikrát denně, když jsem Hýlaku holdoval, častěji než po ony čtyři roky, co jsme spolu sdíleli jednu lavici.

Těch otrav opravdu bylo, pár za rok minimálně, nepočítám. Kolik jsem kvůli nim omezil pokrmů, si nicméně dost dobře pamatuju. Ta předvčerejší byla hnusná, první letošní. Rybu si taky zas hodně dlouho nedám.

Judo

Večer v Bakuriani jsme se dívali na zprávy. Rustavi 2 už dávno šlape v mnohých očích na paty radiu Jerevan. Zaujal zejména šot o jednom z kandidátů na tbilisského starostu. Volby proběhnou shodou okolností stejný víkend jako ty české parlamentní. Relkamní, pardon reportážní šot o Gigim trval minimálně půl hodiny. Gigimu je asi 30, civilním povoláním starosta Tbilisi za prezidentskou stranu. Reportáž nabídla i exkluzívní interview s v USA pobývajícím prezidentem Míšou, který jednoznačně řekl, že nikoho jiného než Gigiho volit nelze. Pozor. Ví, o čem mluví, sám býval starostou a pamatuje si, stejně jako většina Gruzínů, že z tbilisské radnice je to do prezidentského paláce jen kousíček. Míšovi vyprší druhý volební mandát za tři roky a možná pak ani nebude třeba Gigiho volit. Hlavně už žádné revoluce prosím.

Druhý zazmínkustojící šot byl o vítězství gruzínské judistické sborné v týmové soutěži na vídeňském mistrovství Evropy. Na finálové boje přijel i předseda ruské judistické federace, jehož team vybojoval nakonec třetí místo, a čestný předseda evropské judistické federace v jedné osobě, civilním povoláním momentálně premiér Ruské federace, Vladimír Vladimírovič. Sledovat gruzínskou vítěznou extázi na tatami a za radujícími se borci smušelou (a notně unavenou) tvář VVP mělo téměř stejný podtext jako československá hokejová vítěsztví nad CCCP. Televizní místnost nekřičela, naopak najednou ztichla, každý z kolegů se napájel po svém, i když se mi přeci jen na chvilku zazdálo, že nával potlačovaných, bizarním zadostiučiněním prosolených emocí exploduje.

Celý svět se učí islandsky

Mě samozřejmě nemohlo napadnout ani náhodou, že se mi mé základy islandštiny získané v rámci vysokoškolského učebního procesu budou kdy hodit. Ég heiti Pétur, musel jsem opakovat po paní docentce, og ég er Jánsson. Celý svět teď ví, že eyja je ostrov fjall je hora a jökull je ledovec, dokonce i se základy výslovnosti [fjatl] [jökutl].

Po islandském ekonomickém krachu se Island přirovnával k Irsku, rozdíl mezi oběma zeměmi prý jedno písmeno - dle anglického Iceland vs. Ireland - a šest měsíců. Nyní je islandský vulkán srovnáván s teroristickými útoky na Velké Japko. Chudáci homogenetičtí Islanďané se ze svého ďábelského ostrova (ha, zas Eyja, Djöflaeyjan!) asi brzy zcvoknou. A my máme docela prima reality check, mnohem zajímavější než když třeba v kanceláři na pár hodin padnou počítače a nevíme, kam se vrtnout.

Copak se stane, když nikam nepoletíme? Objednat kočár a čerstvé koně v hostincích podél trasy Tbilisi-Oslo? Se na to už přeci nehraje, máme auta a pohybujeme se mnohem rychleji a víc stíháme. Přesto se o nás v žádných učebnicích psát nebude.

Mediální válka

Ani mně se nestává příliš často, že mi v sobotu večer někdo zavolá, aby mi sdělil, že o dvacet kilometrů dál ruská armáda kohosi bombarduje a její tanky se blíží na město, ve kterém sedím. Ha, falešný poplach, gruzínská televize se předvedla a odpromítala simulaci ruského útoku na Gruzii podle scénáře války v srpnu 2008, jen zapomněla předem upozornit, že se jedná o simulaci. Naštěstí se na zmanipulovanou státní televizi zas tolik lidí nedívá, a kdo se dívá a myslí, každou zprávu raději ověří. I my se tedy jali ověřovat, mezitím však pořad skončil, a reportér nám sdělil, že nešlo o reál. Nezaráží mě tupost televizních mágů, spíše fakt, že jsme nikdo nepovažovali informaci o dalším ruském útoku na Gruzii za fantasmagorickou.

Reportáž o reportáži na ČT24.

Kábul

Koukám se na No Comment na Euronews na obrázky ze včerejšího ranního Kábulu. Takhle na dálku to přijde strašlivě nereálné, přitom jen před pár měsíci jsem kolem vybuchlého obchoďáku jezdíval téměř denně. Dokonce jsme si i říkali, že asi dlouho nevydrží. Kdybych byl včera v Kábulu, dneska už na včerejší výbuch ani nemyslím. Napadá mě, že v televizi válka vypadá mnohem strašlivěji než v reálu, ale je to asi blbost. Reál se přeci jen nedá vypnout, přepnout, nebo přetočit zpět.

Koule

Jsem se právě dozvěděl, že vyletím-li pátého v pátek v pět nula pět z Tbilisi, budu v pátek pátého v pět padesát pět v Praze. Tak jo. Snad to tentokrát vzlétne.

Příměry

S bráchou si libujeme v různých příměrech, vesměs demonstrujících potměšilost nápadů druhých. "To je jako kdyby...," ha, nic mě zrovna nenapadá, ale třeba inspirace z nedávné odpovědi kamarádce, která si hledá novou práci: "To je jaky kdybyste se hlásila na chirurgii a řekla, že o tom teda nic nevíte, ale chcete si to zkusit." Tak tedy přejet ze země do země je jako kdybyste se ve svém mentálním vývoji posunuli do dětství, říkávám já. Musíte se naučit mluvit, tj. komunikovat v jinojazyčném prostředí, kde jen menšina ovládá stejný jazyk jako vy, navíc vám kvůli přízvuku a stylistice padesát procet z té menšiny nejprve nerozumí. Učíte se chodit, zjišťujete, kam vás které kroky, doslovné i obrazné, dovedou. Má kábulská kotníková fraktura třetí den v Afghánistánu s tímto souvisí pouze nepřímo: Když něco dělám, dělám to pořádně. Procházíte poprvé rutinní úkony, jako je nákup běžných potravin, návštěva kadeřníka atp., nemluvě o pokaždé jiných a velmi specifických pravidlech silničního provozu. Minimálně pro nás, kteří se pohybujeme v méně rozvinutých zemích. Jednou z nejobtížnějších a zároveň nejurgentnějších změn je přechod z potenciálně nebezpečných prostředí, které determinují vše, co děláte, a kde neustále děláte, co musíte, do prostředí vesměs vlídných, přátelských, kde nemusíte téměř nic, ale spoustu toho najednou můžete.

Veškerý život v Afghánistánu a Pákistánu je založen na práci a logistické podpoře zaměstnavatele. Pěšky se vesměs neprojdete, volný čas trávíte prací, již zpestřují limitované sportovní aktivity (i já začal hrát v Kábulu tenis), posezení v některé z nečetných restaurací, expatské večírky, či hektická konzumace pirátských DVD filmů. Život v Kábulu či Pešaváru je vlastně velmi snadný, protože nemusíte činit spoustu rozhodnutí, která, ač okořeňují běžný život, jsou nezřídka zdrojem stresu. Co ale dělat, kdž se člověk vymaní ze snadného života a dostane se do situace, kdy může a vše záleží na vlastní volbě? Když jsem skončil v Čečně, trvalo mi několik měsíců vůbec začít plánovat volný čas. Nikoho jsem v Baku neznal, nevěděl jsem, co se dělat dá, ani že se dělat může. Navíc byla zima. Stejné výmluvy, které mám teď, tak snad mi nevydrží příliš dlouho.

Pár líných pohledů z mého okna

Skoro doma

"Nečkej na mě, vrať se domů, kdyby něco, tak tě vzbudím," houkl jsem na rozloučenou na řidiče Petreho, který mě ve čtyři ráno hodil na letiště. Cestou jsme se smáli, že to by tedy bylo, kdyby kvůli mokrému poprašku letadla nelétala, zrovna když nutně potřebuju na víkend doletět do Čech. Zpátky jsem si vzal taxíka. Přišlo mi nefér ho budit.

Kamaz

Jsem strávil druhý den diskusemi o osudu našeho Kamazu, u kterého zničehonic odešel motor. Cena repasovaného motoru asi osm tisíc dolarů, cena Kamazu bez motoru maximum tisíce dva, cena Kamazu s repasovaným motorem až třináct. Osm plus dva je třináct nejen v Gruzii ale, a vlastně se na to nehraje, jde o to smířit proud, který prosazuje zakoupení motoru, s jinou částí zaměstnanců, dávají přednost svržení nefunkčního náklaďáku ze skály - obrazně řečeno, coby norská organizace jsme na ekologii vysazeni. Musel jsem zapojit veškeré znalosti ze školení na téma Situational Couching, abych kolegům objasnil svůj názor na osud nebohého Kamazu, jemuž je mimochodem jen jedenadvacet let: Dohodněte se a navrhněte řešení s použitím GROW modelu. Kde jsme teď? Kam se chceme dostat? Jaké vedou do cíle cesty? Jaké kroky tedy podnikneme? atd. Ještěže jsem dával pozor.

V rámci západovýchodního sbližování jsme nemocný Kamaz zaparkovali v tbilisském Volvo centru. Jinak parkuje v Gali, ve východní Abcházii, kde vozí stavební materiál z Gruzíny kontrolovaného Zugdidi přes hraniční řeku Enguri do našeho skladu a dále klientům, kteří si z materiálu staví či opravují domy. O tom ale třeba někdy jindy.

Zanovo a na mýtince

Založil jsem si kdysi tady účet, že si budu hrát, trochu se naučím html tagy a obohatím tak vesměs nevýrazný soukromý život humanitárce. Pár tagů sice znám, ale daleko jsem se nedostal. Jen si navíc založil veřejný blog na Respektu, který se nakonec ale zvrhl v nutkání tu a tam naplácat pár jakobymouder, jež nakonec ani mě příliš nezajímají. Vracím se sem tedy, abych si tu skromně a ve vší tichosti tu a tam ulevil, aniž by mě následně kdokoli peskoval. Zbloudilý čtenář nechť odpustí.

Měsíc v Gruzii, zvláštní, jak je to tu známé a nové zároveň, i když si užívám schopnosti v novém kontextu fungovat téměř ihned a bez škobrtání. V Baku jsem například hledal po příletu deset minut vypínače v půjčeném bytě, což se neobešlo bez několika ran elektrickým proudem, a první večeři snědl v restauraci, která se v recenzích mých pozdějších známých vyjevila největším pajzlem v okolí. To v Tbilisi jsem od roku 2003 zhruba podesáté. Skoro jako doma. I když vím stále pramálo, což se v dohledné době snad začne pozvolna měnit. Happy to be here, in any case.

Úvod zbloudilému čtenáři

Introduction to a random reader





Obdivuji Caravaggia a Tomáš je mým alter ego.

I admire Caravaggio and Doubting Thomas is my alter ego.

Od rudé k ruské a zpět za šedesát let

Článek byl publikován 28. února 2003 na serverech Infoservis.net a iDnes.cz

Alexander Tichanov je Rus, který strávil dva roky v jednom z grozněnských sklepů. Nedávno se přestěhoval o patro výš, nemůže chodit a je plně závislý na humanitární pomoci, kterou mu pravidelně vozí společnost Člověk v tísni. Narodil se před 76 lety v Grozném a město dle vlastních slov dlouhodobě opustil jen jednou, když za 2. světové války jako kluk sloužil v Rudé Armádě, na což vzpomíná s lehkou nostalgií.

"Čečenskij variant"

V Grozném dodnes existuje organizace veteránů Velké vlastenecké války, kteří mají i speciální nemocnici, zvanou krátce VOV. Vždy začátkem května dostáváme žádost o poskytnutí zvláštní potravinové pomoci stále žijícím veteránům, kteří si na paměť slavného vítězství hrdě nasazují medaile za statečnost. Nad hlavní grozněnskou ulicí, dnes totálně rozmbombardovaným Prospektem Lenina, visívá na kusu prostěradla vzorně vyvedené motto: Zdravíme u příležitosti Dne vítězství. Na obou koncích prospektu je ruské vojenské kontrolní stanoviště - blokpost.

Je leden a naše Lada Niva se blíží k jednomu z blokpostů na Lenince. Čečenská ochranka si otráveně připravuje služební průkazku, na rezolutní mávnutí mladičkého vojáka zastavuje, otevírá dveře (protože stáhnout okno je obtížnější) a cedí skrz zuby: Otděl ochrany. Vojáček, se, kývaje hlavou mým směrem, překvapivě zeptá, jestli má občan taktéž dokumenty, kde bydlí, ke komu jede na návštěvu a na jaké adrese je registrován. Zatímco se zbytek posádky vozidla nepokrytě vysmívá vojákovým dotazům, vytahuji služební průkazku, řka Gumanitárka a na doplňující otázku odpovídám, že se zabýváme humanitární pomocí.

Jedeme dále a vojákovy otázky dlouho přispívají k veselé náladě v autě. Je nový, neví, že cizinci v Grozném nežijí a že do Čečenska de facto smějí jen humanitární pracovníci, navíc zřídka a pouze na zvláštní povolení vojenského velení republiky. Výzbroj, ke které nezbytně patří i dlouhý kulomet, dodává mladému ruskému záklaďákovi vzhled Ramba, špinavé tenisky však prozrazují, že je vskutku nový - kanady nezbyly. Mazáci by taktéž v chladném počasí na postu nemrzli.

Jen mezi federálním kontrolním stanovištěm Kavkaz 1, nacházejícím se na ingušsko-čečenské hranici, a Grozným bývalo až 14 blokpostů. Dnes jich je méně než polovina a na mnohých federální vojska plně nahradila čečenská silniční policie. Pravidelně se objevující informace o tom, že partyzánské bojůvky sešly s hor, dočasně přivedou na trasu federální vojáky, kteří si alespoň mají možnost přivydělat výbíráním neoficiálního mýtného.

Ruští vojáci taktéž dennodenně procházejí podél silnice a hledají ve škarpách ručně vyrobené miny, tzv. fugasy. Otřepaný místní vtípek říká, že jede-li zrovna konvoj Člověka v tísni, mají vojáci poněkud méně práce, protože se vždy snažíme do Grozného projet co nejrychleji, a tudíž de facto celou silnici pročešeme. Kdyby některý z našich Kamazů náhodou vylétl do vzduchu, což se zatím naštěstí nestalo, je jasné, že mina byla právě tam.

Vše probíhá v souladu s komplexem navyklostí a postupů, kterým se souhrnně říká Čečenskij (případně Ingušskij) variant.

Populární asi jako vepřové maso

V samotném Grozném je přítomnost federálních vojsk znatelnější, a to nejen proto, že stále patrolují na všech blokpostech. Čečenské hlavní město je dějištěm častých přestřelek a výbuchů, ulice brázdící vojenské kolony jsou postrachem civilních vozidel - kdo včas neuhne, je nemilosrdně sražen do škarpy či přejet a na jihovýchodním předměstí, v Chankale, sídlí hlavní ruská vojenská základna.

Historky o malém, hrdém národu, který bojuje proti invazi chátrající mocnosti jsou pouhým mýtem a i když jsou samotná ruská vojska v Čečensku stejně populární jako vepřové maso, není obtížné si představit, že jejich případný odchod by republiku vrhl do chaosu občanské války. Uvědomují si to i mnozí Čečenci, kteří se však pochopitelně nedokáží smířit s tím, že pro federální vojáky platí jen málo zákonů, že se pod vlivem pocitu beztrestnosti a absolutní moci a zároveň konstantního strachu z možného napadení ze zálohy, nezřídka chovají jako nejhorší kriminálnící.

Nedávný proces s plukovníkem Budanovem, který v březnu 2000 brutálně znásilnil a zavraždil osmnáctiletou čečenskou dívku, ale nakonec byl vojenským tribunálem osvobozen pro momentální nepříčetnost, jen přilil benzínu do ohně protiruských nálad. Údajně přijeli nastolit ústavní pořádek, leč mnozí z nich by namísto kasáren měli sedět v káznicích s nejtvrdším režimem.

I postoj ruských vojsk se však v posledních měsících postupně mění, paradoxně je za jednu z příčin možné považovat teroristický útok na moskevské dějiště muzikálu Nord-Ost. Zatímco se mnoho komentátorů, stejně jako po 11. září, domnívalo, že nic již nemůže svazovat ruským orgánům ruce při naprosté silové pacifikaci Čečenska, poslední trend ukazuje spíše opak.

Byť v některých částech Čečny stále probíhají nechvalně známé speciální operace (začistky), provázené rabováním, drancováním, nelegálním zadržováním osob, či dokonce mimosoudními popravami, stále častější jsou i cílené operace, které mohou probíhat i několik týdnů, nijak neovlivňují život civilního obyvatelstva a na konci vedou k nalezení nelegálních skladů a zásobišť i likvidaci členů paravojenských a kriminálních band.

Většina Čečenců je ale přesvědčena, že skutečným cílem protiteroristické operace není pacifikace kriminálních živlů, ale čistý obchod, na kterém se podílejí jak vojenské tak civilní složky v republice, stejně jako takzvaní teroristé. Jedním z neochvějných důkazů je prý fakt, že ač je Čečensko malé, dosud se nepodařilo nejen najít prezidenta Maschadova, ale ani snížit oficiální počty čečenských partyzánů.

Když naše auto zastaví před zbytky domu, kde Alexander Tichanov žije, koordinátorka Roza vyběhne a ze všech sil začne křičet, že přijíždíme my a nikdo jiný. Zacházíme a zatímco Roza vybaluje potraviny, poněkolikaté posloucháme Alexandrovo vyprávění. Ve čtyřiačtyřicátém u Stalingradu téměř přišel o život.

Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku

Ramadán aneb ingušské bolesti hlavy

Publikováno 8. listopadu 2002 na serveru Infoservis.net a 10. listopadu 2002 na serveru iDnes.cz

"Když nejím, jsem agresivní," říká Chamzat, příslušník ingušské policie, momentálně vydělený na ochranu kanceláří OSN v Nazrani. Náš Bekchan, splňující stejné poslání jen o pár metrů dále, u dveří s nápisem "Čelověk v bědě", doplňuje: "Nemluv na mě, jsem nervózní, od rána jsem nekouřil."

Ač rtuť teploměru stabilně nepřesahuje 5 stupňů, další dva členové ochranky, Alichan s Ruslanem, stojí v tričku na sluncem rozpáleném chodníku a kouří. Navzájem se chápou, dnes to ještě nešlo, člověk se pořádně ani neumyl, Ruslan měl noční, takže se nestačil nasnídat. Prostě to ještě není ono, ale zítra se začíná doopravdy.

Luizka, naše kuchařka, utíká dříve z práce a omlouvá se, že jí není dobře, motá se jí hlava a musí si jít lehnout. Účetní Lima přibíhá se svým obvyklým pozdravem: "Zdravstvujtě, ljudi" (s hodně dlouhým "a"), chvíli hledá v šuplíku svorku, postěžuje si na bolení břicha a opět se vypaří. Koordinátor Selim telefonuje zkroušeným hlasem z naší kanceláře v Grozném, aby zjistil podrobnosti o chystaném potravinovém konvoji. Polyká a přiznává, že ho svrbí jeho zažloutlé prsty. Sekretářka Fatima je klidná, vyrovnaná, migrény jí prý naopak zmizely, nastávající období by mělo přinést očistu a věčnou spásu. Jedním slovem shrnuto: V Ingušsku začal Ramadán.

Začátek muslimského postního měsíce letos padl na listopad a jen tak tak se nesrazil s jiným slavným dnem. Ramadán roku 2002 začal 6. listopadu a 7. listopad je v Rusku státním svátkem, připomínajícím výstřel jakéhosi křižníku v St. Petěrburku. Symbolické setkání dvou hnutí, které silně ovlivnily národy severního Kavkazu a jejichž otisky dnes bizarním způsobem formují duši každého Kavkazana.

Těžko říci, zda zde máme co do činění s hrdými muslimy, zprzněnými sovětskou výchovou, či se zvláštním hybridním Korán ctícím druhem "Homo postsovieticus". Každopádně je setkání s postkomunistickou mentalitou jedním z největších kulturních šoků, zatímco konfrontace s kavkazskou urputností a (často nepochopitelnou) hrdostí bývá úsměvná až fascinující.

Oslava říjnové revoluce však byla v Ingušsku očekávána radostněji než začátek ramadánu, jelikož svou náplní spíše připomíná jeho konec. Nejdůležitější je totiž skutečnost, že se nejde do práce, na konec ramadánu (očekáván 8.-9.12.) lze navíc zkonzumovat alkoholu za celé postní období.

Začátek a konec postního měsíce se od druhých, přečetných svátků, oslavovaných stále v soudružském, kašírovaném duchu (tj. kyticí, diplomy a vodkou), v mnohém liší a nelze jej srovnávat s Dnem požárníků, parašutistů, milicionéřů (mimochodem 10.listopadu) či dalšími. Ramadán je stejně jako pohřeb, svatba či narození dítěte, dlouholetou tradicí, rituálem, který má svůj řád, ač již taktéž částečně ovlivněný vodkovou mentalitou. Večer před začátkem měsíce se všichni muži musí naposledy opít, po jeho skončení se opíjejí tři dny.

Mezinárodních humanitárek se ramadán příliš netýká. Někdo posunul pracovní dobu dopředu, aby místní zaměstnanci mohli se západem slunka odcházet na předčasnou večeři. Pár humanitárců se z různých důvodů postí spolu s místními. Týká se to i části humanitární mise společnosti Člověk v tísni. Výsledek po prvním dnu však není příliš lichotivý. Jsem nevrlý, agresivní a nervozní, bolí mě břicho, motá se mi hlava a strašně bych kouřil.

Petr Kostohryz
Autor je vedoucím humanitární mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku

Obnova pod dohledem gangsterů

Publikováno 15. listopadu 2003 na serveru Infoservis.net

Lidé z proruské čečenské administrativy, kteří bdí nad činností humanitárních organizací, nám zakázali jezdit do Čečenska. Vlastně nám to - prý z bezpečnostních důvodů - takřka nepovolili. Vzhledem k prezidentským volbám se prý dalo očekávat cokoli, zejména dočasné zhoršení bezpečnostní situace následkem "teroristických útoků ze strany čečenských separatistů". Nepochopili jsme ale, proč jedním ze čtyř dnů, kdy jsme do Čečenska v září směli, byl poslední den v měsíci, tedy datum snad nejblížší k oněm nevyzpytatelným volbám. Podobně nám nepovolili vstup do Čečenska již několikrát v minulosti, i když zrovna žádné volby nebyly. Přesto se podle stejných informačních zdrojů, kterými je v tomto případě velení ruských vojsk v Čečensku a Federální bezpečnostní služba (FSB - pokračovatelka sovětské tajné služby KGB), situace stabilizuje, urovnává a uklidňuje. Důkazem tohoto procesu jsou ostatně i ony prezidentské volby. Hladce v nich zvítězil dosavadní šéf čečenské správy Ahmad Kadyrov. S nadsázkou lze říci, že "vyhrál" už tři týdny před 5. říjnem, kdy se volby konaly.

Podivný klid před bouří

Situace v Čečensku před volbami a během nich byla extrémně napjatá bázlivým očekáváním dalších tragedií v podobě teroristických útoků či obnovení bojů. Ministerstvo školství od 26. září vyhlásilo mimořádné prázdniny. Hlavním důvodem bylo, že ve valné většině škol byly umístěny volební okrsky, čímž se dostaly velmi vysoko na virtuální seznam budov, ohrožených teroristickým útokem. Nákladní automobilová doprava byla maximálně omezena, pokud se kdosi přeci jen rozhodl vyjet, musel počítat s důkladnými kontrolami na četných vojenských check pointech. Mnoho Čečenců se před volbami raději dočasně přemístilo do sousedního Ingušska. Přes několik přestřelek, které nepřesáhly běžný rámec, však nakonec "Volby Kadyrova", jak se jim mezi lidmi říkalo, proběhly naprosto v klidu. V samotný volební den byly ulice téměř pusté, veškerý pohyb zejména v městech se omezil na vyřizování nejnutnějších záležitostí. Po ulicích patrolovali vedle federálních vojáků také po zuby ozbrojení příslušníci osobní ochrany budoucího prezidenta. Předvolební napětí bylo patrné také v Ingušsku, kde dosud žije asi 75 000 čečenských běženců. Byly uzavřeny všechny tržnice a posíleny policejní kontroly. Většina humanitárních pracovníků opustila region, kam se naopak nahrnulo pár set zahraničních novinářů, pečlivě a úzkostlivě hlídaných ruskými vojáky a tajnými službami.

Mnoho Čečenců vám řekne, že jsou raději, slyší-li výbuchy a střelbu, než když je příliš velký klid, který za stávající situace nemůže znamenat než blížící se bouři. Život civilního obyvatelstva se po obrovském předvolebním napětí pomalu vrací do starých kolejí a lidé vítají konec volebního procesu s velkou úlevou. Někteří snad dokonce i s radostí, že republika má nakonec nového prezidenta. Ve skutečnosti se ale za tím skrývá konec stresu, plynoucího z nepředvídatelnosti situace. Málokdo věří, že by samotné zvolení dlouholetého nejvyššího představitele promoskevské čečenské správy prezidentem mohlo přinést podstatné politické změny. Na druhou stranu je vědomí, že ani tak závažná událost, jako jsou prezidentské volby, nevedla k zásadnímu zhoršení bezpečnostní situace, pro mnohé nadějí. Doufají, že Čečensko sice pomalu, leč jistě spěje k nastolení míru a právního řádu.

Jeřáby mezi ruinami

Kromě březnového ústavního referenda a prezidentských voleb je rok 2003 pro Čečensko významný ještě v dalším ohledu. Teprve letos, čtvrtý rok po začátku války, nastal viditelný posun v obnově zničené republiky. A to i přes skutečnost, že Federální program obnovy Čečenska běží od roku 2000. Až na konci roku 2002 ale bylo najednou možné na ulicích Grozného potkat kolony nákladních automobilů, odvážejících sutiny ze zřícených domů. Od letošního jara se na některých sídlištích objevily jeřáby, které začaly demontovat neopravitelné paneláky. Program oprav si nakonec připsal na konto i obnovu několika zničených škol a nemocničních oddělení. Fungující budovy veřejné správy se postupně oděly do nového hávu a o zvýšené rekonstrukční aktivitě svědčí i kompletní oprava sídla čečenské republikové správy, totálně zničené při mohutné explozi na sklonku loňského roku. Nebude trvat dlouho a svého znovuzrození se dočká i Palác pionýrů na centrálním náměstí Grozného, z něhož po soustavném bombardování zbyly jen ruiny.

Federální program obnovy se zaměřil i na obydlí samotných Čečenců. Běží opravy soukromých i obecních domů a bytů a již v březnu byl slavnostně zveřejněn plán výplaty kompenzací za ztrátu nemovitosti a majetku v následku válečných událostí v Čečensku. Právě na to zoufale čekali ti obyvatelé Čečenska, kteří přišli o svá obydlí úplně. Tito lidé totiž nespadali pod rekonstrukční programy humanitárních organizací, které vydávaly materiál pouze na částečně poničené domy. Krátce řečeno, v Čečensku se opravuje a staví. A to i přes jev, který doprovází zatím veškeré státem řízené pokusy o obnovu Čečenska - totiž že valná část prostředků určených na rekonstrukce končí kdesi v nenávratnu.

K tomuto posunu patrně přispělo i únorové jmenování Anatolije Popova čečenským premiérem. Původně řídil ruskou vládní agenturu, odpovědnou za rozdělování federálních fondů mezi různé struktury čečenské republikové správy a za najímání subdodavatelů na jednotlivé rekonstrukční projekty. Popov na čečenskou politickou scénu vstoupil jako člověk znalý finančních toků určených na obnovu republiky. Ve skutečnosti je ale podnikatelem s nevelkými politickými ambicemi, takže s naopak velice ambiciózním Kadyrovem vytvořil vcelku bezkonfliktní a vzájemně se doplňující dvojici.

Nastolí Kadyrov mír?

Hlavní problém Čečenska, tedy dramatická bezpečnostní situace, ale i nadále zůstává nevyřešen. Pokračují vojenské akce federálních sil, takzvané "začistky", které nekorespondují s lidskými právy či ruskými zákony ani omylem. Dochází tu k nezákonnému zatýkání a zadržování, bití a mučení. Sílí aktivity lokálních polovojenských skupin, často propojených s federálními silami a s promoskevskou čečenskou správou. Výbuchy, přestřelky, samovolné zatýkání a přepadávání osob uprostřed noci či únosy civilistů jsou stále na denním pořádku. Všeobecně mezi Čečenci převládá názor, že současná politická reprezentace ani nemá zájem cokoli měnit. Za nitky v politické a ekonomické hře o Čečensko tahají takovým způsobem, aby jim to přinášelo obrovské zisky: především z ilegálního obchodu s ropou a z prostředků určených na rekonstrukci republiky. Nově zvolený prezident je považován za prominentního reprezentanta této zájmové skupiny. Na druhou stranu si však lze představit, že zvolením na významný politický post dosáhl svého a pod tlakem Moskvy nakonec obrátí čečenskou bárku přeci jen na cestu smíru a normálního života. Kostky jsou vrženy - zatím však není jasné, zda ve prospěch mírového řešení konfliktu či pokračujícího bezpráví a násilí.

Petr Kostohryz
Autor je vedoucím stálé mise společnosti Člověk v tísni v Čečensku