Balení

Balím a nebaví mě to, jako vždy předtím. Naštěstí jsem tentokrát přijel v rozpoložení dočasnosti, takže toho zas tak moc k balení nemám, ale přeci jen. Nazraň 2003, Vladikavkaz 2005, Baku 2008, Kábul 2009, Tbilisi 2014, Ammán 2017 a Erbil 2018, sedmé zásadní balení směrem do ČR od počátku století. A spoustu pohybů mezitím. Dávno tvrdím, že balení je horší než návštěva u zubaře, a nic se nezměnilo. Hate it.

Třídní nepřítel

Izraelská vláda zveřejnila výroční seznam neziskových nepřátel s požadavkem, aby je Evropská Unie přestala financovat, že prý podporují teroristy. Letos se na seznam dostali i kolegové z jiné norské organizace. Protože kdokoli kritizuje izraelskou okupaci palestinských území, politiku dehumanizace a deindividualizace, či praktiky izraelské armády, podporuje teroristy. Jak jinak? Přístup hodný nejednoho totalitního režimu. Žel bohu. Nejen proto, že, jak víme z dějepisu, jde o přístup poněkud sebedestruktivní.

Kamarád na xichtoknize nedávno zveřejnil video z Hebronu, na kterém izraelští vojáci šikanují palestinské děti, a dostalo se mu verbálního výprasku, že podporuje teroristy a popírá dějiny. Jako by se poukazováním na dnešní prachbídné výsledky české fotbalové reprezentace popíralo finále Mistrovství Evropy v roce 1996. Pravda, kamarád strávil v Jeruzalémě přes čtyři roky a po takové době málokdo, kdo je ideologicky neutrální a pracuje v lidskoprávní organizaci - a humanitární organizace jsou ve své podstatě lidskoprávní - zůstane chladný k rozsáhlým lidskoprávním a mezinárodněprávním excesům, jichž se Izrael systematicky dopouští. Většina kolegů si nicméně uvědomuje, že ve chvíli, kdy je svět kolem příliš černobílý, je třeba putovat jinam.

Když jsme v Jordánsku chtěli vylepšit interní anglicko-arabský slovník nejčastěji používaných právnických termínů, kohosi napadlo nechat se inspirovat podobným slovníkem, který sestavili naši kolegové v Palestině. Mezi prvními výrazy bylo slovo “buldozer”, protože velká část naší právní pomoci na Západním břehu je poskytována palestinským rodinám, jejichž obydlí se kdosi snaží srovnat se zemí. A nejde o mimogalaktické civilizace, ze kterých by bylo možno se zachránit stopem, pivem, buráky a ručníkem. I izraelské soudy našim (též izraelským) právníkům koneckonců vesměs dávají za pravdu.

Argumentování historickým útlakem k legitimaci utlačování jiných není na Blízkém východě nic neobvyklého. Jen úplně nesedí k imydži demokratické správy, kterou se Izrael alespoň donedávna odíval. Veškerá argumentace hájící izraelskou (protiprávní) expanzi na palestinských územích, protizákonná věznění, či masová zabíjení jako třeba před pár týdny v Gaze, jen obhajuje extremistické praktiky, které cílí k vyhnání či jinou eliminaci nepohodlných a nenáviděných. Je však nemožné poukazovat na nepochybné paralely mezi atributy současného Izraele a totalitami 20. století, aniž by člověk byl obviňován z antisemitismu, revizionalismu, ba nacismu. Přitom třeba šíření izraelských osad je jak vystřižené ze sto let starých příruček na téma Lebensraum. Kdo kritizuje, dostane se na seznam nepřátel. Ještě, že se prababička za svobodna jmenovala Fröhlich.

Izrael roku 2018 mi v lecčems připomíná Stanfordský experiments tím rozdílem, že zatímco ti, kterým byla udělena role dozorců, mají rostoucí sadistické sklony, herci obsazení do role vězňů, se se svou rolí odmítají smířit, což dozorce jen vede k eskalaci násilí. Ani detence 1,8 miliónů lidí v největší věznici pod širým nebem, jak se Gaze nezřídka přezdívá, z Gazanů vězně neudělalo, což dozorce běsní natolik, že je třeba jednou za čas (naposledy v 2014) důkladně vybombardovat a jindy zas střílet. S odůvodněním, že se jednalo o sebeobranu, protože Hamas. “Já ho nebodl, on mi na nůž upadl. Sedmkrát.”

A hlavně dehonestovat kohokoli, kdo se odváží nesouhlasit. Jednou jsou to mezinárodní neziskovky, podruhé členové Rady bezpečnosti OSN, hlasující pro rezoluci, kárající Izrael za flagrantní porušování mezinárodního práva, potřetí třeba novináři, politologové atd. Nepřátel se najde vždy dost, protože nakonec nejde o to, jak se chovám, ale jak takové chování vyobrazují jiní.

P.S. Mám dost kamarádů v Izraeli a asi i více sionisticky (v mytologickém smyslu) smýšlejících mimo Izrael. Nepíšu tu proto, abych změnil jejich či číkoli jiný názor. Jen se při sledování izraelské politiky, včetně například nové neformální koalice Trump-Saudi-Izrael, nedokážu ubránit dojmu, že kdokoli to s Izraelem myslí alespoň trochu dobře, nemá dnes vůbec čemu aplaudovat.

Magoriada

Dlouho mě už nic takhle nerozčílilo. Asi proto, že částečně prožívám se dvěma z nejbližších kolegyň. Obě jsou mladé, supervzdělané Arabky. Obě katoličky. Jedna s americkým, druhá s brazilským pasem. A spolu koukáme na zprávy z Gazy, kde armáda prýdemokratické země střílí po lidech za plotem. Civilistech beze zbraní, kterým se nelíbí, že žijí v největším žaláři na zeměkouli, ze kterého jim navíc stále někdo ukrajuje.

„Závodí, kdo odstřelí víc čéšek,“ vysvětlil mi jiný arabský kamarád. Zapřísáhlý ateista, nihilista a houslista. S jordánským pasem. „Některým z těch maniaků ale nadosmrti zmrzačit nestačí, psychopaticky se radují z každé smrti, protože oběti nepovažují za lidské bytosti.“ Armáda země, která se dobrovolně řítí do totalitní propasti za povyku maniaků, vykreslujících obraz externího nepřítele. Ironií samozřejmě je, že se jedna anti-... (chybějící doplňte) hysterie nebezpečně podobá druhé a že z hodin dějepisu víme, že se z maniakálních bachařů dříve či později stávají vězni. I z těch, kteří dříve sami byli za plotem.

Vše v souladu s metaplánem, který není na týden, na měsíc či na rok, ale na staletí a dále a má dovésti skupinu lidí do jakéhosi stavu blaženosti a věčné, sebedefinované spravedlnosti. Nelze si nepovšimnout, jak jsou si navzájem podobné apokalyptické vize sionistických kazatelů, iránských ajatoláhů a magorů stvořivším uskupení, jež nazvali Islámský stát. Z jakéhosi důvodu se nicméně v Čechii šíítských a sunnitských magorů bojíme, ba dokonce raději označujeme za magory veškeré šíty a sunnity (aniž by nás jen trochu zajímal ten nebetyčný rozdíl), zatímco magorům sionistickým téměř bezmezně fandíme. Protože... proto.

Téměř šedesát mrtvých, tisícovka či dvě zraněných za jediný den. A stále se kdosi pře, že si za to asi můžou sami. Jako by po sobě sami stříleli, pochodujíce ve vlastní zemi a neohrožujíce nikoho, tím méně po zuby ozbrojené vojáky. Ne, nic není černobílé, kdo však považuje masové zabíjení civilistů za obhajitelné, měl by se nechat vyšetřit.

A mezitím se v Jeruzalémě, navzdory mezinárodním úmluvám, slaví přesun americké ambasády, na kteréžto oslavě promluvili mj. i pastoři Robert Jeffers, který údajně kdysi přiřadil Judaismus mezi náboženství, jež dovedou lidi do věčného pekla, a John Hagee, jenž se asi nejvíc proslavil svým výrokem, že Hitler byl na zem seslán bohem, aby dostal Židy na svou domovinu.

A k tomu asi není moc co dodat.

Blushing Parrot

Od dob teplického gymnaziálního hudebního tělesa Vlak jsem nikdy nebyl členem žádné formální muzkální gruppy. Až jsem přijel do Erbilu a začal pobrnkávat s několika kolegy, načež vznikl Blushing Parrot. Arménský Libanonec na bicí, Brazilec s německými předky na basu, Francouz s italským dědečkem na kytaru a Britka u mikrofonu. A já. Čech ze Sudet.

Původně jsme se jmenovali Modrý papoušek podle Hovigova opéřeného spolubydlícího. Po pubertálním povykování kolem významu písně Come Together, jsem navrhl přejmenování na papouška rdícího se. Blue-blueish-blushing.

Musel jsem si koupit v Erbilu kytaru, asi nejhorší, kterou jsem kdy vlastnil, a ozvučit jí snímacím mikrofonem, abych se do kapely vůbec vešel, ale stálo za to. I když jsme se za čtyři měsíce produkce zatím ještě ani jednou nesešli všichni pohromadě. A ani nesejdeme, protože to do mého odjezdu za čtyři týdny už nestihneme. Čtyři z pěti nicméně už zní docela dobře.

Coby mé celkově druhé formální hudební uskupení bude Rdící se papoušek vždy zaujímat významné místo v mé nevýznamné muzikální kariéře. A je jedno, nakolik budou návštěvníci naší první, a pro mě zároveň poslední veřejné produkce nadraní.

Countdown on

Začal jsem další odpočet. Tentokrát bez velkých emocí, protože nehledě na to, že se dobře bavím a v porovnání s Irákem jsem zažil už mnohem horší štace, co se kvality života týče, na konec se nakonec těším. Že opadne stres a práce zas nebude hlavním všehohybatelem. I když jsem chvilku zvažoval, zda už tak prodloužený pobyt neprodloužit, abych dokončil, co jsem načal. Aby mé dosavadní úsilí nepřišlo vniveč. „Nu což, ať přijde,“ říkám si nakonec, sám se nemám zač stydět a za to, co se stane, když nejsem, odpovědnost nést nemohu. A vypnout potřebuju, říká mi zas mé chřasnoucí a lenivějící tělo. A asi se opět zamyslet, zda je stávající má práce to jediné, co chci či můžu dělat. Mám k tomu na léto už naplánován docela nabitý program, na který se úplně nepokrytě těším. Itálie, Libanon, Jordánsko, Čína...

Major Tom to ground control. 31, 30, 29...

Hmyz

V bagdádské letištní kavárně leze po stěně šváb. Není moc velký, zhruba pětinový v porovnání se šváby, kteří se mi občas proběhli po ammánském bytě. Ve svém mometálním erbilském jsem zatím švába nepotkal. Asi proto, že dlím v devátém patře. Vlastně je mé momentální setkání prvním iráckým švábem. Nice to meet you. Achlan, achlan.

Zatímco po bagdádském letišti běhají švábi a létají vrabci a holubi, na erbilském jsou různě rozestavěné odpadkové koše, které lapají kapky z protékající střechy. Slavné mezinárodní letiště bylo na zavření, než irácký premiér svolil s obnovením mezinárodní dopravy. Střecha ale kape dále, jen chlapík v odletovém baru má radost, že má zas zákazníky.

Nepoměr mezi bohatstvím a relativně vysokou, leč od americké vojenské intervence strmě padající úrovní vzdělání na jedné straně a extrémní nefunkčností a nefektivitou na straně druhé je jedním z největších iráckých paradoxů. Obrovský potenciál podpořený příjmy z ropy a vedle něho lenost a nezájem společně tvořit, pramenící z extrémní, nikoli nepochopitelné nedůvěry ke strukturám, jež Iráčany obklopují.

USA s válečným povykem sice svrhlo Saddámův totalitní režim, ale zároveň s ním i rozbořila po desetiletí, možná staletí budované sociální, kulturní, ekonomické a intelektuální vazby. V nastalém chaosu se začal rodit nový, primárně šííty ovládaný politický systém, ve kterém se časem prohlubovaly Saddámovi nikoli nepodobné totalitní prvky a bezbřehá korupce. Včetně neochoty se o moc s kýmkoli dělit.

Nerozvážná a nenaplánované americká invaze možná cíleně možná mimoděk způsobila ostrakizaci třetiny populace. Ve mnoha ohledech vzdělanější, protože za Saddáma protežovanější části populace, jejíž méně vzdělaná část se pak dala na ozbrojený odboj proti okupantům. Chaos plodí chaos a neschopnost či neochota centrální bagdádské vlády rozumně vládnout nakonec přispěla k nástupu fanatiků.

Přemítám, kolik jsem za půl roku v Iráku potkal jedinců, kteří by sami od sebe udělali byť jen o píď více, než zadaný úkol, a napadá mě, co asi lze očekávat od lidí, kteří přestali důvěřovat strukturám kolem sebe a nemají žádnou motivaci podílet se na čemkoli, co jim nepřinese bezprostřední výhodu. Bez struktur, pravidel a norem je každý nejblíž sám sobě. A nedůvěra k pravidlům a jejim tvůrcům dál živí chaos. Všude víceméně stejné. I na letišti, kde část personálu nepokrytě pospává.

Šváb zalezl do škvíry v omítce a já jdu nasednout do letadla. Alespoň tedy myslím, že se lid hrne směrem k letadlu na Erbil. Mezinárodní baghdádské letiště totiž veřejně hlásí pouze arabsky a na tabuli zatím žádný gate nesvítí. Uvidíme. Naštěstí je stále kolem dost lidí, kteří ochotně a rádi poradí. Anebo ne.

Qolbám zas

Ulice lemují desítky papírových plakátů, místy jich je i tucet na čtverečním metru. A dle stejného mustru. Xicht či dva, dvě čísla, jedno partajní kandidtky a druhé místa na ní, a pochlubení se ukončeným vysokoškolským vzděláním. Místy připadá, jako by se kandidáti v davu předháněli, kdo se dostane dopředu ve frontě na jízdenku. Vlak vyjíždí dvanáctého května.

Snažím se identifikovat různá politická uskupení. Stopadesátdvojku má strana bývalého premiéra Malikiho, stodevítka jsou proíránské šíítské milice. Celkem 6 904 kandidátů ve 204 stranách bojujících o 329 křesel. Achmad si cestou do Zelené zóny žádné iluze nedělá. „Je úplně jedno, koho volíš, jsou tam pořád stejní lidé, kterým jde jenom o vlastní koryto.“ Volit se nechystá ani on, ani Asma, která s náma jela na jednání na jakýsi vládní úřad. Ani můj další průzkum mezi místními kolegy nevyjevil jediného zapáleného voliče. Znělo nepříjemně povědomě. Nebude poprvé, kdy se mé plánování voleb omezuje na různé plány omezení pohybu zaměstnanců, protože být v den voleb venku znamená nebezpečí.

První volby po pádu islamistů můžou dopadnout jakkoli, protože v postkonflitní společnosti se najdou veškeré profily. Zkorumpovaní vyžírkové, fanatičtí islamisté šíítského i sunnitského ražení, prozápadní i protizápadní politici, politici, kteří věří v jednotný Irák a očekávají od nadcházejících voleb demonstraci národní jednoty, i tací, kteří by nejraději ve své provincii, okrese či kraji vytvořili vlastní království a o Baghdádu nechtějí nic slyšet. A hodně z nich má zbraně a nikdo neví, jak se kdo dokáže vyrovnat s případnou prohrou, jen víme, že krom vítězů budou nevuhnutelně i poražení.

Jak už to ale nakonec v podobných situacích bývá, nejdúležitější je, jestli bezpečnostní složky dokáží zabránit teroristickým útokům a volby potvrdí, že je Irák nakonec přeci jen bezpečnou, či alespoň bezpečnější zemí. Asi víc po volbách než před nimi.

Dospěle

Pětadvacátý březen si připomínám každý rok, coby den, kdy jsem sedl do letadla a nastartoval dospělý život. V relativně pokročilém věku a se spoustou následných nedospělostí. Vyrovnávat se s vlastní dospělostí je dosud místy podobně obtížné jako se vyrovnávat s těmi nedospělostmi, ale za snahu to stojí.

Sixteen years and counting.

C11

Nic nepíšu, protože pořád létám. V průměru dvakrát týdně. Momentálně čekám na spoj směr Dohá, pak Bagdád, Erbil, Bagdád, Ammán, Bagdád. A tak dál.

První dovolená z Iráku a spousta času na přemítání, co a jak dál, díky němuž třeba vím, že je třeba se na chvíli zas vrátit k nicnedělání. Po sedmi měsících volna teď sedm měsíců pracuji, a třeba mi bude podobný režim vyhovovat i dál. Každý měsíc volna si odpracuji. Nebo naopak. Jen to volno maličko lépe plánovat.

Popořádku ale. Gate C11 volá.

Burešland

Čtu si, že společným úsilím Burešovců, komančů a neonácků byl do čela parlamentní komise pro kontrolu Generální inspekce bezpečnostních sborů zvolen chlapík, který byl za komančů zaměstnancem podobného sboru a aktivně se účastnil mlácení lidí za jejich názory. Pomiňme, že je krajně nechutné, leč nepřekvapivé, a podumejme, co asi může znamenat. Tak například:

a) Babiška si nenechá ujít žádnou příležitost, aby se nepokusil vytočit tu menšinovou část národa, které záleží na elementárních hodnotách, principech a lidských právech, častěji přezdívanou různými jakobyhanlivými výrazy, například Pražská kavárna. I proto, že ví, že jeho voličské jádro miluje, když to může někomu nandat, zejména lidem, kteří jsou více méně v pohodě;

b) Babiška půjde komukoli na ruku, aby se udržel u moci, a je mu úplně jedno, jaký prostředek použije k dosažení účelu, ergo těšme se na příště, protože toto je jen jeden z mnoha testů odolnosti a nakonec mu projde mnohem více;

c) Babiška ví, že má demokratické partaje v hrsti, protože ho Zeman nechá u moci, jak dlouho bude chtít, na důvěru nehledě, a zároveň teď prokazuje, že se dokáže snadno domluvit, ba dokonce si zavázat partaje, se kterými nikdo jiný nechce kamarádit. Vzkazuje tedy: Nepotřebuji vás, ale pokud se budu muset spolehnout na tytéž kreatury dlouhodobě, je to i vaše chyba.

d) Systematické nasírání a dehonestace vzdělaných lidí nakonec není nic jiného než novodobá varianta diktatury proletariátu, po níž se mnohým tak stýská a komančové dosud mají v programu. Zas to nandaváme té nepracující inteligenci a vyžírkům z Prahy, jen balíme do jiného hávu.

A zatímco pražští kavárníci zoufale lomíme rukama, většina bude halekat: „co je na tom divné, ten člověk je přeci též zvolený poslanec, má důvěru lidu“ atp. A jiný bullshit. Nejde o Ondráčka, ale o to, že strategie rozděl a panuj funguje stále lépe. A jen té kavárně není jedno, že se život v Burešlandu pomalu mění v totál(it)ní absurdistán.

Zas v tom létám

Podle čeho se pozná, že pracuju? Že zas počítám lety. Za první dva měsíce roku celkem sedmnáct a na březen zatím plánuji deset. Šest zemí. Osm letišť. Ach ta stopa. Ach ten čas strávený v letadlech a na letištích. Ach, kdy už konečně někdo vymyslí, jak se bezpečně teleportovat z místa na místo. Nebo whatsappnout.

Sedmdesát

Pětadvacátý únor nelze nepřipomenout, když se nad demokraty v českých zemích smráká. A je nám to tak nějak kolektivně jedno. Před sedmdesáti lety se dostala k moci komančská sebranka a dnes se dere k moci sebranka jiná. S podobně prospěchářskými cíli a podobně pologramotná. A podobně podporována moskevskými imperialistickými ambicemi v čele s megalomanským presidentem (tenkrát generálním tajemníkem).

Byť jen na vteřinku jsem se zastavil a zamyslel nad tím, jak je skvělé, že už se za rozdílné názory neposílá do uranových dolů, jak je prima, že jsme členem evropského společenství, založeného na právech jedince, umožňujícího nám potkávat se s různorodostí a nechávat se jí obohacovat. Jak je důležité, že rostou nové generace, navigované místo mindráků ambicemi a vírou ve vlastní schopnosti. I jak je nebezpečné, že se k moci dostávají mnozí, kteří mindráky chtějí prohlubovat, aby mohli manipulovat a postupně nás zase vracet k totalitním praktikám.

Rádi naše kolektivní historické povědomí opíráme o křivdy nám způsobené okolím, abychom mohli na jiné svalit vinu za vlastní nedokonalost a slabost. Nikoli Jan Hus, Bílá hora či Mnichov, nad pětadvacátým únorem je třeba skuhrat, protože jsme si ho vybrali sami.

Před sedmdesáti lety se Gottwald vrátil z hradu od těžce nemocného presidenta, který to s Českem myslel dobře. Teď máme těžce nemocného presidenta na hradě zas, navíc takového, jemuž je Česko úplně ukradené. A premiéra, jemuž jde též primárně jen o sebe a vlastní business, který za sedm dekád nahradil ideologie. Nemalujme ale straky na vrbu, jen si připomínejme, k čemu podobná konstalace může vésti.

Vanessa

Mám sedavé zaměstnání a od nedostatku pohybu a přehršle stresu bolí záda. I proto jsem si oblíbil masáže v erbilském hotelu Noble, i když po pár měsících svým „ka pun kap“ už žádnou ze čtyř masérek neohromím. Alespoň na mě ale též nekoukají s obavou, zda si neřeknu o happy ending, což je prý jinak v erbilských masážních salonech zahrnuto v ceně. I v hotelu Noble jsem již párkrát narazil na podivné individuum, domáhající se nadstandardních služeb, a opakovaně si oddychl, když byl takový potenciální zákazník vykázán. Protože člověk vlastně nakonec nikdy neví. Do Noble jsem se odvážil jen proto, že doporučily ženské kolegyně.

„Ty tu dlouho? Byl doma? Letiště zavřené, nemůžu domů,“ řekla mi dnes Vanessa asi nejdelším anglickým projevem, který jsem od ní kdy slyšel. Jinak na mě tu a tam něco chrlí thajsky a strašidelně se u toho směje. Veškeré pokyny, kdy se jak mám hýbnout, zadává poklepáním ruky, nebo protáhlým okéééj.

Vanessa je gastarbajtr, který dorazil do Erbilu v dobách, kdy měl irácký Kurdistán tolik autonomie, že kontroloval i irácké hranice. Návštěvník tudíž vůbec nemusel přijít do styku s federálními úřady. Po zpackaném kurdském referendu se ale vše změnilo, počínaje okamžitým uzavřením erbilského letiště pro zahraniční lety, díky čemuž se najednou tisíce cizinců, včetně stovek humanitárních pracovníků, ocitli v Iráku nelegálně, protože kurdské vízum či povolení v pobytu za mostem vůbec nic neznamená. A jinak než přes ten pomyslný most se odsud dostat nedá. Pokud tedy člověk nevyrazí přes neoficiální hranici do Turecka či Íránu, což sice některé organizace dělají, ale thajská masérka by asi hned tak neprošla. Navíc by beztak neměla, kam putovat dál, a minimálně na turecké straně přechodu Ibrahim Chalil prý začíná dost přituhovat. Humanitárky mezitím dokázaly vyjednat speciální režim legalizace pobytu, hodně lidí stále však Ibrahim Chalil používá.

Následkem zářijového referenda byly zrušeny desítky civilních letů a množství zboží putujícího letištěmi v Erbilu a Sulejmanii spadl z dvouapůltisíce na deset tun měsíčně. Federální bagdádská vláda zároveň přitáhla rozpočtové kohouty, zamezila legálnímu kurdskému prodeji irácké ropy a převzala kontrolu nad jedním z největších iráckých nalezišť Baba Gurgur. Irácký Kurdistán už téměř půl roku stagnuje a propadá se do hluboké ekonomické krize, státní zaměstnanci protestují, protože nejsou peníze na jejich mzdy, nemocnice nemají na provoz a každý týden kdesi kdosi demonstruje za znovuotevření letišť a neomezený pohyb lidí a zboží. Dodnes mě ale nenapadlo, že jednou z obětí hloupého referenda je i Vanessa a tisíce jí podobných, kteří se sice do iráckého Kurdistánu vypravili zcela legálně, ale momentálně nemají žádnou možnost se odsud stejně legálně (čti: bez úplatků a mnohastodolarových pokut) dostat. A asi to krom Vanessy nikoho zas tak moc nezajímá.

Vivat Maastricht

Tento týden si připomínáme šestadvacáté výročí podpisu Maastrichtské dohody. Ve stejný týden se partičky z ANO, Pirátů a Pitomiovy bandy prý sešly, aby si popovídaly o tom, jak v ČR zavést referenda, jež nás následně potenciálně dostanou ze spárů Unie, jíž je Maastrichtská dohoda jedním z pilířů. Unie mnohými nenáviděné, protože ač není třeba o EU příliš vědět, je snadné ji vinit ze všech vlastních neúspěchů. Jako třema jedna má nedávná debata, ve které mi kdosi nutil, že jsme kvůli Unii zaváděli idiotské změny v dobách, prosím pěkně, kdy jsme členy Unie ani ještě nebyli. Když jsem opáčil, že podobná opatření v Unii dosud neexistují, debata se stočila jinam, protože to je jedno, ale prostě to tak bylo.

Šestadvacátá výročí často nestojí za moc zmínky, ale v dobách, kdy se země, jejímž pasem se prokazuji na hranicích, jednostranně obrací proti geniální evropské myšlence, za vzpomínku stojí, protože za rok, za dva, už třeba nebude co připomínat. A co na tom, že představa vystoupení z EU je jak z jiného světa, kterou může podporovat jen absolutní negramot či představitel země, které jde o destabilizaci ČR či EU. I když i idiot si dokáže pro a proti zpočítat, nebo ne? Přesto konec českého evropanství vůbec není nereálný. I s ohledem na Brexit, o jehož ekonomické škodlivosti pro Británii zatím víme tolik, že je nedopočítatelná – na společenskou škodlivost raději nehledět. Ale koho dnes zajímají fakta, když na sebe můžeme pokřikovat nadávky a nechat se manipulovat snadno uvěřitelnými blbostmi.

Vzpomínám si, jak jsme s Veselkou, Brit a Samem ráno třetího června 1992 pod zříceninou hradu Kalø ve spacácích zklamaně poslouchali rádio, které hlásilo výsledek dánského referenda, jež o 46 847 hlasů první Maastricht odmítlo. Pamatuju si, jak jsme se tenkrát bavili o dánské malosti, falešném nacionalismu, nevzdělanosti a asocialitě. Načež Dánové pozměněný, na Edinburgh přejmenovaný Maastricht posléze přijali. Bez čtyř výjimek. Nepochybuji že až Češi, Moraváci a Slezané půjdou hlasovat o setrvání v EU, vezmou to pěkně z gruntu a hezky po svém dají najevo, co si o těch Evropanech myslejí, protože není důležité v čem budeme dále žít. Je důležité vytočit naše oponenty a pořádně to hlavně nandat těm, co mají víc a lépe.

I proto mě napadlo, že je dobré připomenout, že sedmého února byl podepsán Maastricht. Užívejme si, dokud můžeme, než nám to zoufalci z ANO, fašouni z SPD a pirátští naivkové zatrhnou. Není nakonec vlastně geniální, jak se česká společnost a politická scéna totalitarizuje pod nálepkou přímé (čti: více) demokracie?

Vzduchem

„Musela jsem zdrhnout, abych se vymanila z vlivu rodiny, hlavně co se týče náboženství. V Egyptě to vůbec není jednoduché.“
„U nás v Číně náboženství nemáme, věříme vědě.“

Sedí naproti mně dvě mladé holky, zatímco se o deset hodin zpožděné letadlo na lince Ženeva-Dohá flegmaticky vznáší nad alpské vrcholy. Ani jedné nebude ještě ani třicet a teď se před šestihodinovou šichtou dělí mezikulturními poznatky. Číňanka je z Hong Kongu, ukazuje se, a právě vysvětluje Egypťance, že zatímco Hong Kong je dnes po 99 letech britské nadvlády součástí Číny, Tchaj-wan je Čína divná.

Zazní první zvonek, holky se odpoutají, téměř synchronizovaně sundavají fialovou karkulku katarských avialinek a oblékají firemní saka. A já se mrknu, co je dnes ve filmové nabídce, nemysleje na to, že se po probdělé noci hned tak nevyspím. Yalla, bye.

Vořech

Berlín, pak Frankfurt. Ženeva stále čeká. Ocitl jsem se v jakémsi hotelu, kde páteční diskotéka řve, jak může. Zlatý včerejší gay klub, kam jsme s Timmem náhodou zapadli, protože nás zajímalo, co asi může být v jednom z nejstarších frankfurtských domů. 1526. Krawal, ukázalo se, naprosto bizarní prostor. A jedno z lákadel frankfurtské gay scény.

Teď už ale jinak bizarní prostor, dýdža v hotelu, ve kterém nemůžu spát. Dostal jsem pivo jako cenu útěchy a objednal si k němu ořechy. A při nich mě napadla haiku:

When you are
Nuts about nuts
After nuts still come nuts
But nutsing more

Ně pojman, ně vor

Dokonáno jest a říkám si, naprosto v klidu, jak je celý ten volební proces poučný. Nic totiž nenadělám s tím, že si národ zvolil alkoholika, lháře a korupčníka (teď nemám na mysli Bejbiše, ten nechlastá), který porušuje zákony a jentaktak se udrží na nohou. Loutku v rukou ruských a čínských agentů. Protože lhát a porušovat zákony se může. A protože je přeci jasné, že primárním zájmem čínských a ruských vůdců je blahobyt občanů ČR.

Už slyším námitku, nezřídka používanou mafiány, že neodsouzen znamená nevinnen. Jenomže když ten Myloš odsouzen za lhaní je. A při porušování zákonů ho zachytily i televizní kamery. I s tím ale asi bude nadále utrum, když koukám na pokusy Mylošových nohsledů kameramany fyzicky napadat. A zas je národ spíš rozezlen na dotěrné kameramany než na buranské chování Mylošovy kliky.

Apropos klika a rozveselený Pitomio na Mylošových oslavách, to je panečku též řacha. Anebo jen potvrzení toho, že Levňošovi stačí správně podkuřovat, a bude z vás jeho nejlepší kámoš. A že Pitomio podkuřovat umí víme z dob, kdy se coby cizinec pasovával do role propagátora českého multikulturalismu. Než tedy zjistil, že ho k moci, slávě a prachům u nás přivede naprosto opačná rétorika. I v tom jsou si vlastně s Mylošem podobní, aneb ten se stal sociálním demokratem až poté, co pochopil, že vedle Klause nemá šanci a že nalevo je spousta neoraného místa. A dosud jsou velcí kámoši. I Ruska a Číny.

S výbornou gratulací přispěchal i Bejbiš, když připomněl, že nejen Myloš, ale i on sám je obětí nečestných pomluv. Asi proto, že čornout padesát míčů u nás už dávno není nic špatného, ba naopak dělá to z premiéra Robina Hooda. Nevím, co bude následovat dále, možná referenda o vystoupení z NATO, EU a dalších spolků, proti kterým lůza brojí. Protože v Číně či Rusku nám bude lépe, jak jinak. Vím, co následovat nebude: růst inteligence populace.

Jen já si dál budu myslet, že lidé, co volí Zemany a Babiše, si pletou politiku s fotbalem, a namísto budoucnosti země, ve které žijí oni, jejich děti, vnoučata, psi a papoušci, volí chiméru, která to těm papouškům jednou (spíše vícekrát) pěkně osladí. Zemani a Babišové navíc nemají zájem na kultivaci veřejného prostoru a prospěchu společnosti. Jde jim jen o prospěch vlastní a k němu potřebují spíše společenský marasmus a snadno manipulovatelný dav, který se bojí vlastního stínu. A pár věrných poskoků.

Samého mě nakonec překvapuje, jak mě výsledek volebního klání nechává klidným a dochází mi, že se peru s jediným poznáním. Že mám kolem sebe tolik lidí, kteří vědomě volí primitivní nacionalismus, sprostotu, korupci, lhaní a buranství, a že si takových lidí prostě nemohu vážit. To je na celé té volbě úplně nejhorší.

Mezopotámský pravdoláskař

“A kdopak ti řekl, že tohle je tříměsíční vízum, habibi,“ ušklíbl se policajt v uniformě ze sedmdesátých let, s komickým knírem a bílými sluchátky v uších. Vedle něho sedící maník v civilu jen s vážou tváří přikývl. Stál jsem u imigrační přepážky v Baghdádu, poloospalý po rychlém pivu na erbilském letišti, ve snaze dostat se do dalšího letadla, které mě z Iráku přes Doha donese pět a půl tisíce kiláků do Práglu. Z Iráku, z Mesopotámie, či jakkoli ještě se prostor mezi Eufratem a Tigridem po tisíciletí jmenoval.

A první paragraf Preambule irácké ústavy nenechá nikoho o historickém významu Iráku na pochybách: „My, lid mesopotámský, domov apoštolů a proroků, místo odpočinku ctnostných imámů, kolébka civilizace, tvůrců písma a domov matematické gramotnosti. Na naší zemi byl přijat první, člověkem stvořený zákon a sepsána nejstarší úmluva spravedlivého vládnutí, a na naší půdě se modlili světci a Prorokovi souputníci, teoretizovali filosofové a vědci, a vynikali spisovatelé a básníci.“

Erbil-Baghdád-Doha-Praha, abych hodil lístek do urny a nepřipadal si trapně, až hnusota a sliz vyhraje víkendové prezidentsky-volební klání. Tedy i díky tomu, že mám pak jednání v pár německých městech a v Ženevě, takže bylo téměř cestou. Voba už vypukla a já raději nesleduji, jak se co vyvíjí. Nějak bude.

Jedna milá osoba se mi dnes svěřila s obavou z výsledků volby a mě napadlo: V životě se spíše stýkáme s lidmi, kteří nám jsou emocionálně, hodnotově a intelektuálně blízcí. Těch ale není většina, což je vidět i v tom, kolik lidé v našem blízkém okolí se o hodnoty buď nezajímá, nebo je má dány zcela jinak, či se stále méně dokážou v chaosu dneška orientovat a jsou náchylní následovat různé pištce, nabízející snadná řešení. Souhlasím s těmi, kteří ríkají, že ponižováním a nadávkami se nikam nedostaneme, takže jsem se smířil s tím, že v demokracii rozodují hlasy méně vzdělaných, méně sebevědomých, více ustrašených a snadněji manipulovatelnych jedinců. Nemám to ani jim ani demokracii za zlé.

I tak si stále myslím, že jsou morální hodnoty důležité. Že lhát, podvádět a krást se nemá a že se k sobě jako lidé máme chovat s úctou a respektem, prostě, že pravda a láska musí vítězit nad lží a nenávistí. I když dostává zatraceně na frak. Ať už v osobě našeho nynějšího hradního kašpara, tak i třeba v té Mesopotámii. Boarding na let do Doha právě začíná, tak ať to vše dobře dopadne.

Splašený drak

Do konce kontraktu mi zbývá pár týdnů a já se rozhodl zůstat o pár měsíců déle, i proto, že se zatím výtečně bavím. když na bavení vlastně ani nemám čas, protože je to jízda na horské dráze v obrovském tempu. Dráha navíc byla dlouho bez řidiče, takže sviští nejrůznějšími směry a pravá ruka většinou netuší, co dělá levá. Ukočírovat splašeného draka je strašná facha, ale zároveň je to nesmírně zábavné. Když navíc drak letí hustě trnitým křovím, je to úplný masakr. Juhůůů.

Co za křoví? Nefunkční úřady, které každý týden přicházejí s novými, často krajně nepřijatelnými nároky. Zkorumpovaní úředníci, kteří šlohnou polovinu vládní pomoci a pak nás veřejně obviňují, že jim házíme klacky pod nohy a nenecháme pracovat. Žádost o víza, která se kdesi ztratila, takže se nám 25 lidí nemůže dostat zpátky do Iráku. Bující prostituce kolem jednoho z našich táborů, do které jsou dle všeho zamícháni i vojáci irácké armády a členové polovojenských skupin. Buzerace kolegů na úřadech, že prý pomáháme teroristům. Kolaps bank, které přestaly přijímat zahraniční transakce, takže jsme asi tři týdny nesolventní, což zatím znamená nesplacené faktury asi za milión dolarů – při šedesátimilionovém rozpočtu se meloun utratí jakbysmet, ještě, že je začátek roku, kdy se utrácí vždy méně. Copak ještě máme… Namátkou třeba denní dávka anonymních emailů obviňujících každého napravo nalevo ze všeho možného. Nu a taky zemětřesení. Téměř každý týden. Počínaje tím největším naměřeným v historii Iráku v den, kdy jsem sem doletěl. A spousta dalších zajímavostí.

Něco nám tu ale chybělo… Z Mosulu hlásí úmrtí na následky ptačí chřipky? Jasně! Nějaká pořádná epidemie tu schází. Ebola je na jiném kontinentě, no tak aspoň dáme pořádnou chřipajznu. A hlavně hodně paniky kolem. Tak jsem si dnes koupil a slavnostně upekl jedno kurdské kuře.

Bagdádské dvojky

Než jsem došel sto metrů z guesthousu do kanclu, bouchlo to dvakrát na Tajranově náměstí a během dalších dvou hodin ještě dvakrát na dvou různých předměstích. Zrovna když mám naplánovány dvě schůzky se dvěma velvyslanci.

V Bagdádu to bouchá téměř každý den, jen se o tom každý den nemluví. I když jsme vlastně měli pár neděl relativního klidu, kdy se z denních výbuchů staly týdenní. Těžko říct, zda se opět přiostřuje, i když by se asi málokdo divil. Zatímco v ČR se v předvolebním boji lidé urážejí, v Iráku se názorové rozdíly nezřídka řeší výbušninou. Ať už jde o lokální roztržky, obchodní jednání nebo třeba snahu podkopat věrohodnost premiéra, který jen před měsícem vyhlásil konec islamistů. Či pokus premiérových příznivců dokázat, že je v boji proti šílencům třeba pokračovat a jediným, kdo to dokáže, je právě stávající předseda vlády. Je jedno proč a asi je i jedno kdo. Bagdádská politicko-sociálně-etnická struktura zrcadlí Irák a každé čtvrti vládne jiná vojenská skupina. Jako ti chlapíci, co sídlí naproti hotelu Gardenia.

Zvenku vypadají bagdádské explose nebezpečně, z Iráku vcelku rutinně. Pravděpodobnost, že by člověk byl v nesprávný moment na nesprávném místě je hodně malá. Rozhodně menší než třeba v Čečně, Afghánistánu či Pákistánu. Nám bagdádské bomby vlastně způsobují primárně logistické problémy, protože kvůli dodatečným checkpointům a zvýšeným kontrolám zpomalují dopravu a zhoršují naši možnost dostat se v už i tak přehuštěné dopravě z místa na místo. Tentokrát je ale město relativně průjezdné, což znamená, že se lidé bojí a zůstávají doma.

Cestou ze švédské ambasády jsem projel přes Tajranovo náměstí. Bylo prázdné, stejně jako většina ulic v centru města, takže dočasné checkpointy příliš nezpomalovaly. Vojáci se při kontrolách ležérně bavili, jako by se bývalo nic nestalo. Život jde dál, i na výbuchy se dá zvyknout. A z jejich obětí už jsou zas jen statistiky.

Sliz

Volíme presidenta. Podruhé beze mě. A s největší pravděpodobností vyhraje týž chlapík, který se během svého prvního volebního mandátu primárně vyznamenal svým alkoholismem, ignorováním ústavy, či laškováním na téma vraždění novinářů.

Mám sice nutkání dokola někomu opakovat, proč je Zeman příšerná volba, ale není to k ničmu. Vím, že bude znít elitářsky, ale...: Intelektuálně kompatibilní vědí, že Zeman je průser, a jeho podporovatelé o debaty nestojí, protože málokoho zajímají fakta či jakési přitroublé morální hodnoty. Kdo si nemyslí, že president má být jakýmsi morálním kompasem země, tomu nebude vadit prolhaný sociopat, kterým jak Hurvajsem kroutí jiní. Co na tom, že mi přijde neuvěřitelné, že kdokoli může dát hlas chlapíkovi s nulovým morálním kreditem, jednomu z autorů novodobého českého klientelismu, člověku, který sjíždí dětské porno, kamarádí se s fašounama a programově proti sobě poštvává různé části společnosti. Beztak to vyhraje. A je to vlastně jedno. Jen je mi prostě líto, že si zas budu méně vážit kohokoli, kdo mu hodí hlas. Protože se stále naivně obtížně srovnávám s tím, že kdokoli může dát přednost slizu před čímkoli jiným a že lidé mně milí sliz před čímkoli jiným preferují. Ale i to je asi nakonec jedno.

Jiří Přibáň napsal v Novinkách: „Paradox české politiky spočívá ve vytvoření samostatného státu pro nesamostatný národ, který se upíná k autoritám i v republikánském režimu tak, jako kdyby se jednalo o monarchickou moc. Namísto politiky jako povolání bohužel značná část společnosti dodnes vnímá politiku jako poslání, a proto je z jejího reálného provozu permanentně a předem zklamaná.“ Fakt si za všechno můžeme sami.

2018

Usnul jsem kolem desáté večerní a půlnoční petardy a veselice mě probraly asi jen na půl sekundy. I proto jsem vstal brzy, oteřel okna a dveře na bakon, abych do bytu pustil ten nový rok. Dvoutisícíosmnáctý.

Století od pádu Habsburské monarchie se nabízí spousta různých reflexí a přání pro zemi, jejíž pas ukazuji na hraničních přechodech, ale vše se nakonec stáčí k jedinému: abychom se k sobě navzájem chovali slušně. Ať už si myslíme cokolivěk. K čemuž potřebujeme trochu více sebevědomí a smíření se s tím, že spoustě věcí nerozumíme. A jiného presidenta. Když už dnes slavíme to čtvrstoletí od vzniku samostatné České republiky, tak bychom si snad někoho normálního zasloužili.

Většinu minulého roku jsem strávil bez práce a hodně mě bavilo, i když jsem třeba ne vždy dokázal práci nahradit čímsi jiným a část času prachsprostě proflákal. Což je ale v pořádku. I do 2018 si přeju méně práce a více života, a naštěstí jsem už dost velký na to, abych věděl, že to záleží pouze na mně. Taky si přeju třeba, aby rodičécé byli zdrávi, aby Bára odstátnicovala a Jéna se dostal, na kterou vejšku chce. A vůbec aby se všichni moji blízcí měli dobře, na různá nesplněná přání a nenaplněné sny nehledě.

Venku poprchává, ale pořád je zvláštně podzimně teplo. I proto jsem vyrazil ven, že se konečně podívám na citadelu v centru Erbilu. Bohužel mě nenapadlo, jsem tu stále víceméně nový, že podobný nápad dostane celé město. Ani jsem se nesnažil zaparkovat a návštěvu odložil. Nejlépe na nějaké páteční ráno, kdy město ještě spává.

Cestou z centra jsem se zastavil u největšího erbilského parku, že se alespoň maličko provětrám a poprocházím. Též vlastně poprvé od příletu do Iráku. Uprostřed parku jsem objevil běžecký okruh s červeně pomalovaným asfaltem, který má pravděpodobně připomínat tartanovou dráhu. Vydal jsem se po směru hodinových ručiček, takže proti směru ojedinělých chodců a běžců, jak se záhy ukázalo, a v půlce kruhu potkal indického kolegu Subhaše. Popřáli jsme si vše dobré, chvilku poklábosili a pak se každý vydali vlastním směrem.

Dokončil jsem první kolo a odkudsi mě, programového neběžce, napadlo, jestli se nemám jít dom převléknout a nevrátit se popoběhnout. Nakonec si říkám, že se projdu ještě jednou dokola, tentokrát správným směrem, a uvidím. Stahují se mraky, než bych se vrátil ve sportovním, asi začne pršet, honí se mi hlavou. Dobrá, dám ještě jedno. Ona ta rychlochůze též není úplně od věci a půldruhého kilometru se ukazuje jako optimální – svižně se projdete a nikdy nejste daleko od cíle. Takže ještě kolečko přidávám, ale tentokrát se, blížíce se k cíli, nohy najednou samy rozebíhají. Na konci šestikilometrového krouživého (jak jinak, jsme v Erbilu) pajdání najednou běžím v pohorkách a riflích, vstříc dvoutisícémuosmnáctému roku, novým zážitkům, místům a známostem. Bude OK, cítím to, ba ještě lepší než OK. Bude přesně takový, jaký si ho vymyslíme. Vše dobré všem vám, ať se daří!

2017 mezinárodně

Pokračuji v bilancování, tentokrát globálně. Začneme asi zas u voleb, kde si Amerika inaugurovala pravděpodobně nejtupějšího presidenta v dějinách. Ne, on to opravdu nehraje, opravdu je maximálně vypatlaný. A sociopat. To Němci si znovuzvolili Angelu a zamezili výraznému nástupu neofašistů, které podobně odmítli i Holanďani v parlamentních volbách, a nakonec i Francouzi v těch presidentských, i když po výrazném začátku není o Macronovi zas tak moc slyšet. A v Rakousku převzali vládu Svobodní. Zatímco v Polsku a Maďarsku vládnou stále stejní fanatici, díky nimž už EU jedná, zda neposadit naše severní sousedy na trestnou lavici. Už jen fakt, že Fico sám sebe označuje za posledního demokrata ve Visegrádu, by měl spouštět veškšeré poplašné signály.

To taková Libérie si asi nakonec zvolila presidentem bývalého nejlepšího fotbalistu světa, zatímco jiný bývalý fotbalista téhož AC Milán usedl do křesla starosty Tbilisi. Následkem presidentských voleb v Somálsku, které vyhrál tamní premiér, se novým premiérem zas stal můj bývalý kolega Hassan. V Íránu obhájil presidentské křeslo jiný Hassan, Ruhani, což se britské premiérce Mayové povedlo jen s odřenýma ušima a s podporou severoirských nacionalistů, ač si ještě pár dní před volbami nepřipouštěla žádné velké starosti.

Apropos Británie... Půldruhého roku po brexitním hlasování stále není jasné, jak takový Brexit vůbec může vypadat. A nikdo nedokáže pořádně spočítat, kolik to bude Británii nakonec stát. Prý tolik nul žádná kalkulačka ani nemá a na brexitní slogany, lživě slíbující přesun z unijních peněz do sttního zdravotnictví, se taky už dávno zapomnělo. Zatímco se vláda jala potichounku státní zdravotnictví privatizovat. Takže v Británii vlastně nic nového, stejně jako třeba v takovém Rusku, kde pan president vyslyšel národ a souhlasil, že bude příští rok počtvrté kandidovat, načež mu preventivně diskvalifikovali asi jediného reálného, byť jen strašlivě teoretického soupeře. Nezměnilo se vlastně ani nic v Číně, kde devatenáctý sjezd poprvé od předsedy Mao přijal novou doktrínu pojmenovanou po stávajícím vůdci.

Též se dál hodně válčilo a zabíjelo. Na Irák či Sýrii jsme zvyklí, ale etnické čistky proti muslimským Rohingům v Barmě nebyly úplně čekané, alespoň takto otevřeně a v takové míře. A že se děly a stále dějí za bubnování významných buddhistických mnichů a pod dohledem nositelky Nobelovy ceny míru, která de facto legitimizovala armádní vyvražďování. V Sýrii se alespoň objevily záblesky naděje, že se snad válčení pomalu sune ke konci, ač s vítězem v podobě maniaka, který celou válku způsobl. Lokální příměří a pakty o neútočení (než maniak nabere síly a své protivníky definitívně zničí) sice ještě zcela nezabírají a v takové Východní Ghutě pořád umírají děti z hladu, ale tzv. Islámský stát je víceméně historickou záležitostí, alespoň ve své původní podobě. Což mě přivádí k Iráku, kde v prosinci premiér slavnostně potvrdil, že na území země už IS nekontroluje žádné území. Zatímco v Jemenu pokračující nálety a blokády nadále živí největší epidemii cholery v dějinách lidstava a posunuly počet lidí na hranici hladomoru k osmi miliónům.

Měli jsme i dvě význačná referenda o nezávislosti. Obě založena na bizarních pohnutkách a obě nakonec ironicky vedoucí k zásadnímu omezení autonomie, kterou si Katalánie a irácký Kurdský region po desetiletí užívaly. Nebudu se pouštět do polemiky na téma územní celistvost vs. právo na sebeurčení, i proto, že o žádné sebeurčování ani v jednom z referend, dle mého, nešlo, jen je mi líto, že se nesplnil sen některých kurdských kamarádů, kteří básnili o nové fotbalové lize území s neuznanými referendy, ve které si Erbil zahraje s Barcelonou. A bacha, i když dnes hraje v první národní, nejsou to žádná ořezávátka. Od počátku století získal Erbil SC čtyřikrát irácký titul.

2017

Začal jsem dle plánu na kostarické pláži, končím trochu nečekaně v iráckém paneláku. Další rok pryč a zas jsme starší a někteří z nás snad i o trochu moudřejší. Dřív jsem tu bilancovával hesly, abych otestoval, zda s odstupem času budu rozumět, tedy zda mé osobní milníky budu stále vnímat podobně důležitě. Hodně hesel se týkalo putování po světě, ve kterémžto ohledu jsem se letos maličko flákal, alespoň v porovnání s předchozími lety. Šestnáct letišť v patnácti zemích (plus další dvě země po zemi), asi padesát tisíc km ve vzduchu a pětatřicet letů též není málo. Přemítám vlastně co bilancovat teď. Začnu druhou největší letoění životní změnou. Přestal jsem pracovat. Na prvním místě změn pak vévodí, že jsem zas pracoval začal.

Nejdůležitější veřejnou zprávou jsou asi výsledky českých parlamentních voleb, jež dále posunuly hranice společensky přijatelného hnusu. Ať už v osobě všemi očekávaného premiéra, nebo jeho nezřídka nameteného hradního kumpána, či dalšího kámoše, momentálního velitele českých xenofobů s japonskými kořeny. Že je Miloš ve spárech Moskvy snad už nikdo nepochybuje. V příštím roce se navíc už snad dozvíme, že ani Andrej ani Pitomio nejsou v tomto ohledu o moc pozadu. To už bude Miloš zas presidentem a všem nám úplně jedno.

Taky jsme konečně přestali hulit v hospodách. Asi s dvacetiletým zpožděním. Přesto se dodnes mnozí vlastenci perou za naše právo páchnout k zblití. Hodně se v debatě o zákazu kouření argumentovalo tím, že povede k zavírání hospod. Budu muset vyrešeršovat, ale nic jsem nezaznamenal. Na rozdíl od různých občerstvoven, jež zavřely v následku zavedení EET, proti kterým zas ale žádní vlastenci nebrojili. Asi že je zaváděl ten samý chlapík, co okradl Evropskou unii o padesát míčů, jež prý teď bude sanovat státní rozpočet. A část zákona o EET mezitím jeden brněnský soud prohlásil za protiústavní. I to nám je vlastně jedno.

Jestli tedy on ten končící rok nebyl vlastně rokem, kdy nám bylo všechno stále více jedno. Jestlipak se mentálně neposouváme zpět směrem k normalizaci, kde lid drží hubu a krok a papalášové si s pomocí hrstky nohsledů dělají, co chtějí. A pak nám pomocí sebou vlastněných sdělovacích prostředků vysvětlí. Asi nejsme dostatečně vzdělaní k tomu, abychom dokázali stále méně přehledný svět chápat. A asi to o sobě i víme. A protože nám je z vlastní omezenosti trochu trapně, jsme sklonější k rychlým a jednoduchým soudům, aby si náhodou nikdo nevšiml, že nemáme páru, o čem je řeč. Místo debat na sebe pořváváme. Místo přirozených pochyb a nekončícímu hledání pravdy přijímáme za své nejobskurnějšími zdroji servírovaná dogmata. Nezřídka podávaná na uchlastanému buranismu Milošově, či špatně hrané, leč bravurně režírované lidovosti Andrejově. Lidový fízl Andrej, který se, když se nikdo nedívá, lidu nepokrytě posmívá. I proto, že ví, že v normalizaci jsou jakékoli hodnoty, integrita, pravidla, společenský konsensus atd. většině totálně ukradené. Tak ahoj lidi, sorry jako, máme smůlu. Kunda sem, kunda tam. Ale bude lépe.

Gardenia

Hotel Gardenia býval v baghdádské čtvrti Karada, v nenápadné postranní uličce, těsně vedle školy. Budova hotelu tam stojí stále, jen v ní místo dřímajících turistů všude sedí naši zaměstnanci. I v kuchyňkách bývalých apartmánů.

V Paulinině kanceláři visí turistické mapa Iráku s obrázky největších atrakcí. Ur, Uruk, Lagaš a Kiš, učil nás Blažíček na gymplu jména sumérských měst. Z Uru pocházel Abrahám. O Gilgamešově eposu jsme se zase učili na češtině. O Gilgamešovi, který Uruk obehnal vysokou zdí. Uruk, jenž dle všeho dal Mezopotámii, Suméru, Akkadu jeho dnešní jméno. Irák. Společně s Egyptem a induským Harappanem nejstarší známá civilizace, která si zapsala i jeden ze sedmi divů světa, babylonské vysuté zahrady Semiramidiny.

O babylonském králi Chammurabim nám též říkali ve škole. Do kamene vytesaných, na veřejnosti vystavených 282 zákonů, aby si nikdo nemohl vymýšlet, co se smí a co nesmí, ani se obhajovat neznalostí práva. Nyní jsou sice pečlivě střeženy v Louvru, ale před 3,800 lety se dvoumetrový šutr tyčil na některém z babylonských náměstí a hlásal, že z vůle boží „přináší spravedlnost do země, aby zničil hříšníky a zloduchy, aby silní neubližovali slabým...“ Při četbě Chammurabiho zákonů si nelze odpustit myšlenku, do jaké míry se tehdejší sumérský chaos asi podobal dnešnímu chaosu iráckému, že bylo třeba kodifikovat oko za oko a kost za kost.

Jen padesát kiláků od Babylonu je Karbala, sedmdesát Nadžaf, města patřící mezi nejvýznamější šíítská poutní místa. Koukám na umně namalované obrázky mešity Imama Hussejna a Aliho na mapě na zdi a zase se divím, že jsem jen kousek od tolika historie. Sumér, Babylon, Karbala. A tisíce, stovky a desítky let divných vládců a vlád, kterým nasadila korunu zpackaná americká okupace, ze které se Irák ne a ne probrat. Tolik míst na mapě, které by stálo za to vidět, a tak málo smyslu a možnosti se jet podívat.

Během dne zazvoní v Gardenii každou hodinu zvonek, který oznamuje začátek hodiny ve vedlejší škole. Angličanka Pauline, šéfová našeho baghdádského kanclu, mi vypráví, jak se v minulém životě nechala vysvětit na farářku a jak přišla ke švýcarskému pasu. Za chvíli vyrazíme z kanclu do guesthousu, který je od hotelu Gardenia jen stovku metrů. Dál zatím pěšky nesmíme. Natož jako turisté.

Hajlendr hadr

Nechce se mi šermovat, ale můj soupeř pořád vyzývavě nadzdvíhává můj meč svým. Že prý mě vyzval na souboj. Poštou. Já mu oponuji, že jsme ve čtrnáctém století a pošta dosud neexistuje. Ale od mě ignoruje a dál mi neodbytně ťuká do meče řka, že je můj problém, že si nevybírám schránku. Prý je i můj problém, že ho neznám. Všechno prý mám v poště. Neexistující. Zvednu meč, odvrátím mdlý útok, a ruka mi spadne na zem. Přece mi nemohl poslat nic poštou, když pošta ještě neexistuje. Ale což, logiku nehledej. Navíc se nezdá, že by to byl nějaký velký šermíř, tak pojďme na to.

Z radosti, že si po dlouhé době vybavuji souvislou část snu, jsem se nemohl nepodělit.

Cestovatelův úděl

O nehygieničnosti létání bylo napsáno docela dost, včetně žebříčků hnusoty různých částí letadla, kde takové okno, bezpečnostní pás či sklápěcí stoleček neúprosně konkurují záchodovému prknu. Protože momentálně v létání neexistují pořádná hygienická pravidla. Dodejme k tomu chemikalizaci potravin, které mají vypadat čerstvě i po hodinách skladování v igelitu, a vychází, že létání je jedna z nejprasáčtějších činností. A prodavači potravin v odletových halách letišť to moc dobře vědí – i proto jsou ceny často tak brutální. I přes ně je hodné se před vstupem do letadla najíst. A během letu nevypínat klimatizaci, která alespoň část baktérií odhání od vás.

Dobrá, o letadlech bylo napsáno dost, třeba tady, na zbytek UTFG. O čem se píše méně, je hygiena imigračních úředníků. V Afghánistánu jsme úzkostlivě hlídali, aby policajt nevzal kontrolovaný pas do levé ruky, která je často používána k velmi specifickému účelu, aniž by každý měl automatizované následné důkladné umytí. V Pákistánu jsme vybírali frontu nikoli dle délky a předpokládané doby čekání, ale podle toho, který z policajtů se zrovna nedloube v nose a pak s obavou sledovali, zda si přeci jen nerozmyslí těsně před tím, než mu podáte svůj pas.

Včera v Erbilu zas milý úředník trpěl rýmou a ve chvíli, kdy jsem mu podával pas, mohutně kýchl. S úsměvem se omluvil, pravou rukou si setřel hlen z obličeje a natáhl ji pro můj pas. A v tu chvíli se kolem nás zastavil čas. Dát či nedát? Předstírat, že jsem se spletl a vůbec nechci pasovou kontrolou projít? V panice jsem se rozhlédl, zda neuvidím v jiné frontě známého, ke kterému se můžu hlásit, ale hned mi došlo, že už je pozdě. Místo předání pasu, jsem jej jen položil na přepážku a začal cosi hledat v kapsách v naději, že pár nanosekund zpoždění zmírní dopad policajtových hlenů. Přitom jsem si vzpomněl na článek, který popisoval, že virus chřipky žije minimálně dvě hodiny. To je moc, tolik nemám. Navíc by mě čekající ve frontě za mnou asi umlátili svými příručními zavazadly, bo trpělivost nepatří k blízkovýchodním přednostem. A mezitím se policajtova usmrkaná ruka (je to pravák!) natahuje po mém pasu. Prohrál jsem. Místo prevence je třeba myslet na represi. Hygienický kapesník Iráckých avialinií, který jsem si odnesl z letadla a zapomněl na něj, najednou získává cenu zlata.

Má fotografie v pasu, jako koneckonců většina mých foteček, připomíná zfetovaného sériového vraha. Něco na tom bude. Od včerejška vraždím imigrační úředníky. Pečlivě uschovaným erbilským chřipkovým virem.

Dokola

Uprostřed Erbilu stojí šesttisícletstará Citadella a samotné město je uspořádáno do několika kružnic, které se nazývají (či přezdívají) dle vlastní šířky. Dvacetimetrová ulice se zove Barzany. Nad ní je Šedesátimetrová, s velkým Š, protože se tak i oficiálně jmenuje, i když si říká i Kurdistánská. Dál od centra je pak čtyřicetimetrová, aneb Gulan, pak stometrová Qazi Muhammad a nakonec Stodvacetimetrová taky s velkým, i když se nejedná vlastně ani o čtvrtkužnici. Nebyl by to Blízký východ, aby nebyla čtyřicítka mezi šedesátkou a stovkou, aneb logiku nečekejme a nehledejme. I to ježdění kolem dokola nějak k tomuto regionu asi patří.

Během posledních dvou dní jsem dal dva okruhy na Šedesátce. Stovkou zas jezdím do práce a z práce. Stovkou tedy jezdím osmdesát, protože jako obezřetný řidič dodržuji pravidla silničního provozu. Aspoň že na Šedesátce je povolená šedesátka a koneckonců stodesítka na Stodvacítce též není ůplně mimo.

Možná i onen krouživý pohyb po Erbilu byl důvodem, proč mi přijde, že mé nové pracovní prostředí je jakýmsi neustálým honěním se dokola. Respektive si připadám jako bych zastavoval v kruzích se motající kolegy a nenápadně i nápadně jim naznačoval, že je třeba se společně vydat jiným směrem, a pokud možno více méně rovně. Je to zábava a půjde to, i když ztuha a bolestivě. Ale zatím mě fakt baví. Ač se možná trochu bojím, aby mě krouživé pohyby nevcucly a já sám se nezačal motat kolem dokola.

Uprostřed Erbilu stojí šesttisícletstará Citadella a samotné město je uspořádáno do několika kružnic, které...

P.S. Koukám, jak jsou ty kružnice krásně šišaté, asi jako když jsem si v první třídě zapomněl doma kružítko a pokusil se paní učitelku obalamutit, když jsem vysmahl kružnice od sedmileté ruky. Dostal jsem, jak jinak, kouli. První v životě.

Pařba

Přes 200 přání v 16 jazycích asi ze 40 zemí. Jen na jedné sociální síti. A že jich je. Říkejme si, co chceme, ale tohle je milé. Milá sociální síť. Lepší by jistě bylo narvat tu dvoustovku do jedné místnosti a pořádně společně zapařit. Možná by se našel i sedmnáctý, i dvacátý jazyk. I když samozřejmě chápu, že xichtoknihy všem všechno pořád připomínají, takže si vzpomenout na mě není žádné hrdinství. I tak je milé. Trhněte si nohou. Každý má právo být tu a tam trochu senti. Nebo mentální.

Bráchové

Tento týden jsem zajel do dvou měst.

Kirkuk. Nejbohatší irácké město, a, jak mi řekl kurdský řidič Kazwa, možná i nejbohatší na celém světě. Protože leží na ropě. A slavné ropné pole Baba Gurgur, jež prý už půltřetího století hoří věčným plamenem, hlídá osmimetrová socha Pešmergy (kurdského bojovníka, pozn. překl.). Symbolicky vedle nápisu „WELCOME,“ který si před měsícem vzaly za svůj jednotky irácké armády, když Kirkuk a území kolem získaly po 14 letech opět pod kontrolu Baghdádu ihned poté, co zkomírající kurdské elita vyhlásila nesmyslné referendum.

Ropná sláva je i ropné prokletí, prokládané etnickými nesváry a čistkami. Irácko-kudské vedení si dlouho zahrávalo s Baghdádem a neslyšelo varování, že mu hrozí políček, když si nepřestane vyskakovat. Neposlechlo. A rázem má tipec. Přišlo i o ropu, do které strašlivě chtěl investovat Rosněft, i o mlčenlivé svolení ropou nezákonně šmelit, i o část federálního rozpočtu a hlavně o iluze.

A mezitím v Kirkuku, jako se bývalé kurdské vedení města snažilo cíleně zbavovat všech nekurdů, dělají teď Turkméni a Arabové maličko totéž. Sumérský Kirkuk je stále soudkem prachu, an maličko doutná a kdykoli může bouchnout. Stejně jako okresní město Hawidža, na jih od Kirkuku, kde se snažíme začít něco dělat. Hawidža prý byla za americké okupace považována za jedno z nejnebezpečnějších míst pro americké vojáky. O chvíli později se pak spolu s Mosulem prosadila masovými popravami v rukách islamistických šílenců. Od 4. října je prý ale Hawidža od tzv. Islámského státu očištěna, jen lidí je zpět zatím hodně málo. Asi proto, že je všude zaminováno.

Mosul. Dokud ho neobsadil tzv. Islámský stát, málokdo jevil o druhé největší irácké město zájem. I proto asi, že od Saddámova pádu Mosul strašlivě vadl. Peněz ale v bankách bylo dost, takže když dorazili před víc jak třemi lety bradáči, stala se z bandy idiotů nejbohatší teroristická organizace na světě. Na celé tři roky. Checkpoint na každém kroku, a na téměř každém checkpointu jiná vlajka, která odkazuje k jinému oddílu Hašd. Všeirácké lidové milice, složené z asi dvacítky rozmanitých skupin. A dva poslední mosty přes Tigrid, které spojují klidnější východní Mosul s částečně vybombardovaným západním, ve kterém prý stále šmejdí bradáči. Na západ se jezdí přes Starý most a na východ přes most Svobody. A přes neuvěřitelně dlouhé fronty.

Kirkuk a Mosul. Zní jak bráchové z legendy. Jeden statný a chrabrý, druhý moudrý a shovívavý. Dvě historické křižovatky v kolébce civilizace, kde civilizace zase projednou tragicky selhala. Země Semiramidiných zahran a Babylonské věže, podobenství lidské neschopnosti se navzájem mezi sebou domluvit. A obnovit rozmlácené bude trvat stokrát déle než samotná destrukce. Zejména v myslích.

Mezopotámie

Místo na mapě, kterým nás prudili ve škole. Někde daleko. Mezi řekami. V úterý ráno jsem se probudil u Tigridu. Ve středu ráno u Eufratu. Mezi nimi poušť, dálnice se spoustou checkpointů, a dokola prach, suť a špína. A uprchlické tábory. Není těžké si pod nánosem prachu domyslet, že Irák býval bohatý kraj se spoustou sociální nerovnosti. Bohatství lze tušit stále a nerovnost dál jen narostla.

Ve vesnické pidiškole stála venku stovka vyděšených, nemytých prvňáků v děravém oblečení a pantoflích. Dalších dvěstěpadesát se mačkalo v pěti nevelkých třídách. Běženci z území donedávna kontrolovaných takzvaným Islámským státem. Když jsem se chtěl jedné prvňačce podívat do sešitu, zděsila se, jako bych se jí ho chystal sebrat. Poklad. Jinak nic. Jen zoufalý ředitel, že nemá kam děcka posadit, natož jim opatřit základní pomůcky.

A neustálý pocit naprosté křehkosti momentálního příměří mezi dávno znesvářenými sektami. Za Saddáma mastili sunnité šííty. Po americké invazi šííté sunnity. Pak přišli fanatičtí sunnité a mastili vše kolem a nynější ofenzívu proti nim zas vedou šííté. Smíření je iluze, pomsta denní realitou. Stačí jen říct, že člověk kolaboroval s islamisty, měl bráchu, ségru, strýce atd. Stačí k vypálení domu se vzkazem „sem se už nevracejte.“ Před pár měsíci jsme prý za plotem tábora, co máme na starost, ráno našli kupku spálených těl. Vzkaz běžencům, že se hned tak domů nedostanou. Protože bydleli na území pod kontrolou fanatiků, které teď dobývá irácká armáda. Říká se tomu "osvobozuje." Následkem osvobození se lidé stávají ve své zemi vězni, kterým nikdo nevěří.

Od Eufratu k Tigridu je to jen něco přes sto kilometrů. Vzdálenost mezi lidmi v Mezopotámii žijícími však momentálně spíše připomíná tisíce světelných let. Válka je svině.

Noční přistání

Projížďka večerním městem cestou z letiště byla plná blikajících památek a svítících fontán. Aršed mi popisoval, kudy zrovna projíždíme a kochal se, jak je město v noci krásné. Protože není vidět omšelost a špína. Na mostě se desítky mladíků opíraly o zaparkovaná auta kochajíce se pohledem na noční řeku.

Ráno jsem se probudil se zvoněním zvonů. Zvonů. Kostelních. V Baghdádu.

28

Krom narození stále ještě nejdůležitější datum v mém životě. Dík.

Třasy

Došel jsem se svým prvním nákupem domů, zavolal do Ammánu, jak jsme se s Neilem domlouvali, a když jsem se zvedal z gauče, začalo se všechno třást. Nejprv nepatrně, pak více, pak ještě víc, a zas a s každým dalším zachvěním se intenzita trochu zvětšovala. V devátém patře nedávno dostavěného paneláku hned člověku dojde, že nemá příliš na vybranou a musí se spolehnout na to, že iráčtí stavitelé udělali svou práci dobře. Zdrhnout nestihnu – navíc je schodiště plné lidí. Stoupnu si tedy raději na chvíli do dveří, protože je rám prý neodolnější vůči nárazům shora, když už případnému pádu dolů nemám jak zabránit. A ještě jeden třes, ze kterého se téměř zvedl žaludek.

Nakonec jsem se před barákem potkal s desítkami nových, vesměs polooblečených sousedů a za chvíli zavolal Pierre, že si pro mě jedou. Dojeli jsme o pár bloků dál a zastavili stále nebezpečně blízko jiným novým panelákům. Zatímco se začali shromažďovat další kolegové, jali jsme se obvolávat všechny naše lokace, abychom zjistili, zda jsou všichni v pořádku. Baghdad: OK. Mosul: OK… Nigelovi, který vyběhl jen bos a do půl těla, jsem půjčil košili, a zvracející Jen někdo odkudsi sehnal prášky a colu. Prášky měly polský nápis, takže ten kdosi byl Filip, ale to není důležité, beztak je vyzvracela.

Co dál, když další otřesy nemůžeme plánovat. Zjišťujeme, kde máme jakou volnou ubytovací kapacitu, aby kdo chce alespoň mohl přespat v nižších domech či patrech. Ale to jen abychom uklidnili ty více šokované. Během večera pár poloodětých kolegů vyběhne do bytečku a zpět a i mně se nakonec vrácená košile hodí, když nám teplota klesne pod patnáct.

Nakonec jsme venku vydrželi několik hodin a poslední z nás se rozešli po půlnoci. Asi do tří do rána jsem seděl na stejném gauči obut a oblečen a s evakuačním baťůžkem po ruce, ale nakonec se rozhodl, že přeci jen iráckým stavařům důvěřuji. Na rozdíl od mnohých místních, kteří se rozhodli nocovat v parku před domem. Asi nevěděli, že k bezpečí je třeba mít nejméně dvě výšky domu daleko.

Po různých dohadech nám nakonec nahlásili 7,3 Richtera v místě epicentra na íránské straně hranice, vzdálené asi 250 kilometrů. U nás prý se projevovaly otřesy kolem 4,5, ale mě úplně v rozkinklaném paneláku stačilo. I tak Irák včera údajně zaznamenal největší otřesy ve své historii. Přesto vyvázl podstatně, podstatně lépe než Írán, který už hlásí přes čtyři sta obětí.

A necelých čtyřiadvacet hodin poté má zemětřesení už i svou stránku na wikipedii. Ve dvaceti jazycích.

Saudské chvění

Libanonský premiér bylo povolán do Saudské Arábie, aby rezignoval na svůj post. Jeho letadlo prý už na letišti obklíčila policie, sebrala všem cestujícím mobily a za chvíli se rezignující premiér objevil na obrazovce, čta svou rezignaci, spílaje Íránu. Hariri-syn strávil v SA velkou část života a má tam významné obchodní zájmy i rodinu, přesto je hodně zvláštní, že ho z premiérského křesla odvolá cizí mocnost. Která ho navíc nechce pustit zpět dom. Jako za studené války. Po odvolání Haririho vyzvala saudskoarabská vláda své občany k opuštění Libanonu. Už zase.

Stalo se asi půl roku poté, co si Saudi vyšlápli na Katar, který jim již dlouho lezl na nervy svou nepoddajností a neustálým provokováním. Cokoli SA udělala, Katar udělal jinak, ne-li naopak. Dokonce se prý kamarádil z arcinepřítelem Íránem. A navíc si založil dnes již velmi významnou televizní stanici. Zpacifikovat myš, která křičela, nakonec pomohl sám Katar, když dle všeho vyplatil výkupné za chycené sokolníky i velmi pochybným entitám.

A do toho pokračující válka v Jemenu pod vedením saudských (a jordánských a emirátských a dalších) letadel, která možná začala jako domácí konflikt, ale velmi rychle se stala dalším saudsko-iránským konfliktem, ať už v reálů, nebo jen ideologicky.

A do toho nebývalé čistky uvnitř vládnoucích saudských kruhů, které (zatím?) znamenali jedenáct princů v domácím vězení a téměř dvě tisícovky obstavených bankovních účtů.

Není těžké si domyslet, proč asi Saudská Arábie stále silněji mlátí do stolu. Samozvaná centrála sunnitského Islámu panikaří z rostoucí regionální dominance Íránu, centru šíitismu. V pokračující demolicí tzv. Islámského státu hrají centrální roli iránské a Íránem podporované vojenské a polovojenské skupiny i taktéž šíítský libanonský Hizballáh, momentálně asi nejsilnější, či minimálně nejkompaktnější politické uskupení v Libanonu, jež nakonec podporuje i nominálně křesťanský president. V Sýrii vítězí, opět s podporou Íránu, Assadovi alawitští baathisté. A o Hizballáh a jeho odstranění od moci jde Saudům v Libanonu především, i když je podobný požadavek nejen nerealistický, díky momentální šíítské síle v zemi, a de facto vyzývá k další občanské válce, jak dnes i poznamenal Robert Fisk v Independentu. Vždy potěší, když jiní vidí situaci podobně jako vy, ať už jinak o autorovi míníte jakkoli. Na rozdíl od Fiska si nemyslím, že sledujeme začátek saudského konce. Spíše přerozdávání karet, kde na konci licitace asi žádná velká svadba nebude.

Tacet

Koupil jsem si letenku do Ammánu. Letím za dva týdny. Sedm měsíců a jeden den poté, co jsem z Ammánu odletěl a začal se flákat. A deset zemí poté. A už se na těch pár dní v Ammánu, než pojedu dál do svého nového dočasného domova, těším. Domluvili jsme se na třech měsících, ale uvidíme, jak nakonec dopadne. Ne že by bylo otevřené, jen prostě beru krok za krokem. A baví mě dělat, co mě baví. Takže snad nebude bavit příliš, přestože zatím je to dost velká bžunda. Kdo by to byl řekl, že největším konkurentem nicnedělání se může stát Irák.

Morálisté

Přijde mi pochopitelné, že s agentem Burešem nikdo krom Pitomia nechce do vlády. I když tedy asi ne proto, že se čímsi provinil nebo mohl provinit, ale prostě proto, že se ho bojí. Má neuvěřitelnou (čti: psychopatickou) schopnost lhát a odrovnávat nejen své soupeře, ale i souputníky. Obdivuhodně v předvolební kampani dokázal úspěchy vlády, i ty proti kterým zprvu brojil, představit jako vlastní, zatímco neúspěchy padaly na vrub Socanů a KDU, kteří ale jako by u žádných úspěchů vlády ani nebyli. I třeba zákon o registru smluv, napsaný v té době opozičním Janem Farským ze STAN, Bureš rád představoval jako vlastní úspěch.

Pirátům asi věřím jejich principiální skrupule – minimálně intuitivně vnímají, že se ještě musí učit, možná i obrousit své anarchistické sklony, pokud se jim tedy kdy povede. Komančové do vlády nepůjdou z principu, nemají na to lidi ani program, navíc jim role opozice bez odpovědnosti vždy vyhovovala. Ostatní by ale možná i do vlády šli, ale bojí se. Vědí, že je Bureš zaříne, jakmile se mu bude hodit. I když všechny ty strany tak nějak spiklenecky pomrkávají, že problém mají s Burešem, nikoli s ANO jako partají, tedy, že by vstup do vlády s ANO bez Bureše možná i zvážily, nikdo to pořádně nekomunikoval a na náznaky se nehraje.

Ironie kategorického odmítání vstupu do vlády s Burešem skýtá jistá nebezpečí. Spoléhají-li se pomrkávající na to, že Bureš státotvorně odstoupí, asi se přepočítají, protože on vládnout patologicky touží a chce vládnout pokud možno po svém, aniž by mu do toho kdokoli kecal. Takže se krásně může domluvit s Pitomiem. A s Miloušem též něco kreativního vymyslí, aby se vlk nažral a koza zůstane celá – o Burešově budoucí podpoře Miloušovy opětovné prezidentské kandidatury snad nikdo nepochybuje.

Zkrátka mě napadá, že nakonec může dopadnout tak, že partaje zaštiťující se morálkou a obavami o stav demokracie v ČR svou apriorní neochotou hovořit s Burešem nakonec akcelerují nástup neskrývaných, čistě totalitních tendencí a procesů. A pak už bude pozdě Bureše honit. Pořád nevím, jak se česky řekne self-fulfilling prophecy.

25085

Vlastně mi to přijde roztomile zábavné: AB nepopírá, že se s Šumanem setkával, jen tvrdí, že nevěděl, že jde o StBáka. Šuman zas u soudu, nikoli překvapivě, řekl, že si vázací akt vymyslel. Na chlup stejně jako před ním mnoho dalších fízlů ochránilo své práskače. I když tedy slovenský Ústavní soud zrušil předchozí rozsudky, není vyloučeno, že vše nakonec skončí stejně, tedy že AB odejde s puncem naivního informátora, který nevěděl s kým si povídá. Přesně takového ho koneckonců známe dosud.

Stejně AB nemůže popírat, že vzal evropskou dotaci na čápy, jen tvrdí, že v té době čápi nebyli jeho. I když nikdo nepochybuje a on sám opakovaně tvrdil, že jsou čápi jeho velkým projektem. Nicméně je třeba zkoumat téměř týden po týdnu, ne-li den po dni, aby se ukázalo, kdo přesně kdy čápy vlastnil, respektive kdy AB na koho čápy přepisoval, aby na dotaci mohl dosáhnout.

AB tedy nepopírá ani v jednom případě, že k činu došlo, jen že ty činy byly takové neviňoučké - navzdory množství důkazů o opaku. V obou případech to vypadá jako husa, kýhá to jak husa (nejčastěji komicky křičí "spiknutí, spiknutí"), chodí to jako husa, plave to jako husa a jestli soudy nakonec rozhodnou, že to husa není, můžeme tomu říkat třeba kokršpaněl.

Po volbách

Co k tomu všemu říct. Že jediným volebním pozitivem bylo pár zajímavých povolebních debat, ve kterých neúčinkovali politici, ale lidé, kteří opravdu svému oboru rozumí. Napadlo mě, že se ještě jednou podívám do volebních programů, abych si tu vyjmenoval nejnebezpečnější návrhy jednotlivých stran, ale je to asi nakonec jedno.

Národ si vybral chlapíka, jenž vstoupil do politiky proto, aby zabezpečil své obchodní zájmy, a i díky tomu za čtyři roky více než zdvojnásobil vlastní majetek. Který je trestně stíhán za krádež padesáti melounů, ale protože to byly prachy evropské, velká část spoluobčanů v tom vidí jistý způsob hrdinství. Který prý chce řídit zemi jako firmu, tedy s jediným cílem co největšího finančního zisku pro sebe a své blízké. Který se netají tím, že chce změnit Ústavu za hranu demokratičnosti, aby se u moci udržel co nejvíce, nicméně ze sebe dokázal učinit oběť spiknutí. Který si na první povolební vyjednávání vybral Komanče.

Ve volbách uspěli i modří ptáci, kteří se před čtyřmi lety prokorumpovali k historickému kolapsu a od té doby jim k úspěchu stačilo nic nedělat. Pitomiovu partu zmiňovat nebudu, protože se z ní dělá fyzicky nevolno, aneb hlavní uprchlíkobijci mají vice poslanců, než kolik ČR uprchlíků přijala. Jedinými pozitivy voleb je nakonec úspěch Pirátů a historický propad Komančů, kteří sice utrpěli nejhorší výsledek vůbec, ale pořád dostali o 7,76 procent víc hlasů, než si zaslouží.

Přesto marně hledám v sobě frustrace a rozhořčení. Asi proto, že překvapen zas tak nejsem. I když se bojím. Primárně toho, že se ČR v následujících čtyřech letech posune do Asie. K odpovědnosti za výsledky voleb se koneckonců prý už přihlásil Islámský stát.

Přímá demogracyje

Se směsí překvapení a pobavení zjišťuji, jaké partaje do svého programu zamontovaly jakési prvky „přímé demokracie,“ a dokola se snažím pojmout, do jaké míry jsou podobné návrhy motivovány a) neznalostí (tedy jsou tak míněny), či b) populismem. A nemám jen na mysli partaj, jež má „přímou demokracii“ v názvu, protože málokdo myslící asi pochybuje, že celý projekt je promyšlený marketingový tah. Nihil novi sub sole.

Když se měnila ústava, abychom mohli volit přímo presidenta, mnozí jásali, že se konečně zbavíme volebních trapností v parlamentu. Mně přišlo intuitivně divné, že by se institut presidenta měl takhle měnit, a spíše jsem se zhrozil, jak snadné je změnit tak zásadní bod ústavního systému, a s jakým nápadem se může přijít příště. Od té doby zatím vede pouze Chovanec se svým pokusem ústavně uzákonit právo na nošení zbraně. Bloody hell.

Zakomponování nesystémové přímé presidentské volbu – a že si pak ústavu Miloš za odměnu několikrát povodil – vycházelo z podobných pocitů, s jakými dnes někteří více volají po více přímé demokracie: Politika je špinavá, politici jsou zkorumpovaní, je třeba to vzít do vlastních rukou. Stejně jako jsme po opakovaných parlamentních trapárnách vzali do rukou presidentskou volbu. Zní to krásně, téměř noblesně. Navíc nás zbavuje nutnosti (povinnosti, řekl bych téměř) politiky kontrolovat a angažovat se, což je přeci jen o trochu obtížnější, než na ně povykovat z hospody a pak jim to v referendu osladit.

Už několikrát jsem slyšel argument Švýcarskem, že prý ve Švýcarsku referenda fungují, tak mohou fungovat u i nás. Aniž by kdokoli připomněl, že Švýcarsko je konfederace autonomních kantonů, se kterými státoprávní uspořádání ČR nelze srovnávat. Jako bychom měli v programu, že postavíme nové přílivové elektrárny, s tím, že v Holandsku to funguje. Nu a co na tom, že nemáme moře.

Jak psáno již, nepochybuji, že Pitomio má jediný programový cíl, a to dostat se k moci, slávě a prachům s tím spojených, a k tomu bude říkat cokoli a kdekoli za číkoli prachy. Vlastně si nejsem jist, že sám věří blábolům, které hlásá, ale účel světí prostředky. V tom si třeba nejsou nepodobní se Zemanem, jenž se stal přes noc Socanem, když pochopil, že vedle Klause další místo není. Co ale jiné partaje, jež maí vlhké sny o přímé demokracii, jako třeba Piráti, jejichž blouznění o vládě lidu téměř nahání strach, ať už jde o odvolávání soudců, či vyhlašování referend.

O referendech se ve svém programu zmiňují i Zelení, kteří ale zůstávají na místní a krajské úrovni, kde chtějí snížit hranici pro jejich závaznost a zrušit hranici účasti. Zajímavá myšlenka s potenciálem zvýšení občanského zapojení do důležitých rozhodnutí na místní úrovni, kde lze potenciální následky mnohem snáze domyslet a vykomunikovat, ale asi budu muset dumat dále, aby mi tento návrh intuitivně neevokoval dobrými úmysly dlážděnou cestu víme kam.

Není na naší politické scéně strana, ve které nejsou idioti. A není ani taková, která by v programu neměla odpudivé návrhy. Jsou strany státotvorné a státunebezpečné, tedy takové, jimž nejde o demokratickou budoucnost České republiky, ale v lepčím případě o prospěch jejich představitelů. V horším případě o totalitarizaci naší společnosti. K těm státunebezpečným řadím i tři, jež prý mají šanci usednout v parlamentu: ANO, KSČM a SPD. Všechny se vyznačují dobrým marketingem a schopností obchodovat s lidskou hloupostí. I proto se trochu bojím, že nedělní probuzení bude hodně kruté.

Asi máme u nás nějaký dar, že demokratické procesy, jež by měly více méně eliminovat přístup sociopatům k moci, ho u nás naopak zprostředkovávají. Možná je taková doba. Možná je to jen jeden z dalších projevů příslovečného českého masochismu, dle kterého si nakálíme do vlastního hnízda, abychom pak mohli svádět na jiné. Aneb hodně štěstí, Česká republiko, budeš ho potřebovat.

#metoo

Na sociálních sítích probíhá kampaň, kde žena, jež byla kdy vystavena sexuálnímu obtěžování, napíše #játéž. Některá tu a tam přidá i detaily. Nečasté mužské reakce na příspěvky většinou mísí sympatie s podivem, kolik že žen to vlastně bylo někdy sexuálnímu obtěžování vystaveno.

Pamatuji si velmi přesně, kdy jsem dospěl já. Předsilvestrovský let roku 2006 z Baku do Milána měl zpoždění, tak jsme s mou tehdejší polovičkou různě bloudili po letišti, načež mi po mém návratu z toalety sdělila, že jí vedlesedící pán dával vizitku, že si prý po návratu do Baku můžou udělat hezky. Než jsem chlápka šel honit po letišti, chvíli jsem zůstal jak opařený. Po následném opakovaném povídání, jak často, kdo, kdy a jak, mi brzy bylo jasné, že se dozvídám jen zlomek jejích i pro mě nezřídka žaludekzvedajících „zážitků“ – stejně jako mi bylo jasné, že se kvůli mým emotivním reakcím o nových už asi dozvídat nebudu. Začal jsem se tedy ptát i jiných, abych zjistil, jak se věci kolem mě mají, a záhy mi došlo, jak často se stává, i v mém okolí. A nakolik si spousta žen zvykla, už dávno neřeší, nezřídka se jen usmějí a pronesou něco neutrálně laskavého v odpověď, protože si nejsou jisty, čeho všeho může být obtěžující schopen. Raději nedráždit a případně vědět, kudy zdrhnout.

Nemyslím si, že #metoo kampaň cokoli změní. Nemyslím si, že třeba i zvýší širší povědomí o sexuálním obtěžování. Přesto se mi vrací: What the fuck took us so long?! Proč se o tomto nemluví nahlas už dávno? Proč je stále třeba definovat hranici mezi slušným a neslušným, přijatelným a nepřijatelným? Proč si pořád myslíme, že oplzlé kecy, narážky, osahávání, zneužívání postavení atp. jsou v pořádku? Asi i proto, že dosud existují i v ČR učebnice Kriminologie pro policejní akademie, jež obsahují pojednání o podílu oběti na vině.

V Americe se dnes hodně mluví o white privilege, privilegovanosti bílé rasy, jejíž představitelé nepochybně mají v průměru startovní čáru o hodně kilometrů dál, než ostatní. Méně se mluví o male privilege, asi proto, že následuje termín feminismus, se kterým se pojí příliš negativních konotací.

Když jsem nedávno jedné kamarádce líčil, že jsem feminista, trochu se zděsila, že jsou přeci dané fyziologické rozdíly a predispozice, a proto nemůžeme být stejní. Stejní být nemusíme a nebudeme, ale stejné možnosti a práva mít musíme, i právo na to, aby nás jakýsi idiot s pocitem vlastní neodolatelnosti sexuálně neobtěžoval, respektive aby takové chování nebylo považováno za normální. #metoo #whatthefucktookussolong

Lízači

Čeští mobilní operátoři jsou neuvěřitelní. Za poslední měsíc jsem si ve třech zemích pořídil sim kartu. V každé z nich za zlomek ceny v porovnání s Českou republikou a minimálně s 2,5 násobkem objemu dat, než je u nás nabízen „věrným zákazníkům.“ Nerozumím telekomunikačním procesům, jen mi selský rozum říká, že a) když lze v Irsku, na Ukrajině, či v Gruzii, musí jít i u nás, a b) když u nás není, znamená to, že se o to nikdo nezajímá, resp. necháme si klidně kálet na hlavu a budeme platit, kolik vrchnost nařídí, zatímco si tři velcí hráči budou nekonkurovat, aby náhodou nepřišli o monstrózní zisky? Připadá mi nestoudné a anachronické, protože zákazník neznamená nic a nakonec jde jen o to se co nejvíce a co nejrychleji nabalit. A připomíná mi starý vtip, který jsem kdysi slyšel v Dánsku. Víte, proč si psi olizují přirození? Protože můžou. Omlouvám se za vulgárnost, ale se stále rostoucí intenzitou se mi při pohledu na vypasené mobilní operátory v ČR vybavuje image rozvaleného líného psa. Raději se ale nedívat, co dělá.

Fanatici

Do politických diskusí se veřejně snažím nezapojovat, ale zjišťuji, že se stále častěji ukazuje, že se má domněnka později potvrdí. A ani nedělám tak, jak je dnes moderní, tj. vyházet ze sebe několik protichůdných domněnek a pak jen říct to "jsem vám říkal." Tak schválně: Čtu si, že Trump shodil ze stolu dohodu s Íránem, protože tam vládnou fanatici a dohoda je prý příliš měkká. Já si zas říkám, že se rozjíždí poslední kolo boje o kontrolu na Blízkém východě, kde má nyní díky Sýrii a Iráku Irán výrazně navrch. Což se mnohem méně než USA, logicky nelíbí Izraeli, ale též velmi významně Rusku, které potřebuje Irán trochu ze Sýrie vyšachovat. By mě prostě zajímalo, jak moc to Donnie s Vovou konzultovali. A kdo diriguje

A napíšu protentokrát i anglicky:

I try not to enter public political discussions, yet am increasingly finding out that my presumptions tend to turn out to be correct. And I don't use the popular trick of making multiple mutually exclusive presumptions in order to then be able to say "I told you so." Hence: I am reading that Trump refused to continue certifying the Iran deal, because Iran is ruled by fanatics and the agreement is allegedly too lenient. I am thinking that we are seeing the last round of the battle for control in the Middle East, where, thanks to Syria and Iraq, Iran has quite the upper hand. Quite less than the USA, this logically upsets Israel, but also very importantly Russia, who needs to freeze Iran out of Syria a bit. I am just wondering, to what degree Donnie and Vova have consulted each other on this. And who the conductor is.

Píchlí

Píchli jsme asi sto metrů pod kopcem, v téměř tříkilometrové výšce a po třech hodinách stoupání, jež nám příjemně znepříjemňovala stáda ovcí a krav, která pasáci ženou na zimu do údolí. Po dvou minutách zastavilo projíždějící auto, neznámý řidič nabídl pomoc a nezištně nechal i sadu na lepení pneumatik. Když odjel, došlo nám, že kola máme píchlá dvě. Celou sadu jsme vyplácali, jeli dál a ptali se každého dalšího projíždějícího na cestě, jež má reputaci jedné z nejnebezpečnějších na světě, zda nemá pryž na lepení. Neměl nikdo. Jen ten jeden řidič, který sám od sebe nabídl. Karma asi. Lavrenti ho po návratu do údolí dohledal přes známé a poslal mu dvacet litrů vína. A tak to má být. Že se v horách píchne těm, co píchli.

Catalunia

Co dodat? Zas tu smrdí Ruskem a jeho snahami o destabilizaci Evropy a zemí v ní. Nic nemění na tom, že španělská vláda udělala úplně všechno špatně. Ani na tom, že je v Katalónsku spousta lidí, kteří si nezávislost z různého důvodu přejí. A jelikož odpůrci nezávislosti referendum ignorovali, dopadlo referendum, jak dopadlo. Se 42 procentní účastí. A dál to bude pro Španělsko, které se sice začalo pomalu škrábat z dlouhé v ekonomické krize, masakr, který asi nedopadne dobře. Čeho jsme se báli v holandských, rakouských, německých volbách tak nějak nakonec přišlo nečekaně z Katalónska. Nemám tím samozřejmě na mysli, že by v Katalónsku zvítězili nacisté, jen že vyhrála zvláštně rozvratná směs nacionálního populismu, která koneckonců čeká za pár týdnů i nás.

I když principiálně jsem zastáncem slučování spíše než rozdělování, chápu atraktivitu rétoriky sebeurčení, která mi však přijde snadno zneužitelná různými hochštaplery a manipulátory. Napadlo mě srovnání s Trumpovým Making America Great Again, které se dívá kamsi do historie, podobně jako se Katalónci dívají do osmnáctého století, případně k Francově režimu, který též neměl Katalánsko příliš v lásce. Katalónci, z nichž velká část do Barcelony a okolí přišla z jiných částí Španělska tedy, a ve válce o španělské dědictví stáli jejich předci na vítězné straně bez následného útlaku a omezení práv, jež prý mnozí dosud vnímají jako historickou křivdu. Průběh referenda zas trochu připomíná Krym – protiústavnost, pochybná pravidla, pochybný proces, vyloučení mnohých, kteří by asi měli mít právo se ke státnímu uspořádání Katalánska vyjádřit. Ale to asi nakonec též vadit nebude a s výsledkem se bude operovat jako s právoplatným. Časem pak lidu dojde, že jde zas jen o moc a prachy, umně zabalené do vznešených sloganů, a zbyde jen divná pachuť.

He said yes

Posledních pár dní jsem často myslel na kamaráda Roberta, se kterým jsme v červenci brázdili ulice Barcelony, a on mi po roce poflakování popisoval, jak se jedno ráno probudí a nemá stání, jak moc se mu chce zpátky do práce, a další ráno se mu z pouhého pomyšlení na možné pracovní povinnosti dělá nevolno. Dokonce v jednu chvíli přijal a pak zas odmítl nabídku odjet do Iráku s odůvodněním, že se ho poprvé zeptali ve špatné ráno. I já měl tento týden několik rán, kdy mi pomyšlení na práci nedělá dobře, když jsem zvažoval pro a proti poslední pracovní nabídce a nacházel nepoměrně více kladů. Došlo mi, že kolem ranní deváté hodiny začínají převkádat klady, a kdosi mi poradil, že je proto třeba se rozhodovat před devátou. Též znám, jak vám obtížná rozhodnutí zamotají hlavu, která během prvních 24 hodin poté dokáže vymyslet spoustu negativ. I když, pravda, nepamatuji si, kdy jsem naposledy plakal nad rozlitým mlékem.

V každém případě se má tak, že je půl deváté ráno asi dvacet hodin poté, co jsem kývl na to, že se na tři měsíce přesunu do Iráku, a pořád mi přijde jako dobrý nápad. I když jsem ještě před týdnem ani trochu neplánoval a viděl se úplně na jiném světadíle. A teď si broukám svůj oblíbený popěvek, jakousi svou znělku, kterou si obvykle brnkám u balení při přejezdu ze štace na štaci:

Nenapadla mě žádná melodie,
kterou by už někdo nenapsal
Napadlo mě ale,
že už mám namále,
že už zase musím o dům dál

Popadla mě zvláštní nostalgie,
i když nemám, na co bych si stěžoval
Myslím na to stále:
Změny, i ty malé
v životě mě kopnou o kus dál

Apropos, Roberto je v Afghánistánu, na tři měsíce. Asi se zrovna příliš dobře probudil.

Zas qolbám. Damn

Podle delší verze volební kalkulačky mám nejvyšší názorovou shodu se Zelenými, následují STAN, po nich Piráti, čtvrté místo pro KDU, páté TOP09. Dobrá, dodám, že na šestém jsou Socani stále ještě se sedmdesátiprocentní shodou. Spodní pětku tvoří Blok proti Islamizaci, ČSNS, DSSS, Rozumní a Realisté. V kratší verzi kalkulačky jsem měl mezi nejhorší pětkou i ODS a Svobodné. Je téměř roztomilé, že desáté místo spolu sdílejí ANO a Komančové. Žádné velké překvapení, ani v tom, že za mě kalkulačka nevyřešila koho volit. Jsem neočekával. V každé straně jsou jedinci, ze kterých je mi zle. Každá strana má v programu návrhy, které mě jednoznačně děsí a svědčí buď o tom, že straníci nevědí, co dělají, případně vědí a blouzní, v jiném případě jen potvrzují, že se dnes bez trocha populismu v ČR politika dělat nedá. Damn.

I když volební program Zelených je asi nejlepší z těch, které jsem zatím přečetl (čti: prolistoval), Piráti a Zelení jsou dle mého gusta střídavě naivní a tak nějak příliš vlevo, pokud tedy pravolevé rozdělení ještě vůbec funguje. V každém případě mi některé mladické návrhy, jako třeba pirátské blouznění o přímé demokracii, přijdou nebezpečné. Stejně jako třeba návrh STANu, že k zacílení dávek pomůže převedení části odpovědnosti na obce, jež budou uchazeče lustrovat. Přestože KDU ve svém programu opatrně mlčí o tématech, na kterých se jinak radikálně neshodneme, KDU i TOP09 mě zas primárně ničí některými jedinci. I když třeba Kalouska nepovažuji za takového démona, jak se s oblibou traduje, pořád čekám na vysvětlení nákupu padáků na ministerstvu obrany, když tam před dvaceti lety náměstkoval. Od té doby měl lizů mnohem více. V KDU zas zuří boj mezi Bělobrádkovským a Čunskovským křídlem a druhý jmenovaný je dle mého soudu jen další populistický sociopat. Nu a Socani, když už jsem je zmínil: V dobách vládnutí bratří v triku, Klamana se Zeusem, tedy od neslavné Oposmlouvy, jednoho ze stavebních kamenů novodobé české korupce a klientelismu, kdy si kluci rozporcovali státní výdaje mezi ČSSD a ODS, se pro mě stali nevolitelnou partají (ne že bych kdy volil). Zároveň mě ale nejvíce děsí předvolební průzkumy, které predikují drtivou výhru ANO, která tu z nás udělá jedno velké čapí hnízdo - ano, opakujme si první slovo stále dokola, abychom si zvykli, jak to tu bude po takových volbách vypadat. Zkrátka si říkám, že pro setrvání demokracie v ČR potřebujeme další minimálně srovnatelně silnou partaj, která dokáže autokratům typu mistra Andrjuchy alespoň nějak oponovat. Jediná, kdo může takovou roli sehrát, je ČSSD, jejíž program navíc považuji za víceméně nekonfliktní. Jak ironické. Damn.

Apropos průzkumy, dle toho zářijového by se do PSP dostalo sedm partají: ANO, ČSSD, KSČM, ODS, SPD, Piráti a KDU. Komančové do vlády nepůjdou a v největším bizáru se nám rýsuje povolební koalice mezi ANO, ODS a SPD, jak napsal Ivan Dérer v Respektu. Spojení maniakálního sociopata v čele SPD s mafiánem z ANO může být vcelku zábavné, kdyby se tedy nejednalo o mou zemi. Ještě si pak znovu zvolit Zemana presidentem a asi už se bude chtít kouknout po jiném občanství, anebo se začít učit plavat v českém politickém bahňáku. Damn.

Již pár týdnů, vlastně od shlédnutí nového dokumentu Selský rozum, se bavím nad slovní hříčkou, že stejně jako lid žere podvodného Babiše, žere i jeho třetiřadé potraviny. Bavím se vlastně i nad zjištěním, že v kosteleckých uzeninách je méně masa, než v konzervách pro psy, a to i přesto, že se z německého či polského masa určeného pro též konzervy údajně ty uzeniny vyrábějí. Když jsme v devadesátých letech spekulovali, jak dlouho asi potrvá, než se česká společnost posune od zamindrákovaného maloměšťáckého, práskačského marasmu k moderní evropské společnosti, tipovali jsme dvě generace: Prý je třeba generace, která bude vychována rodiči a učiteli, nezatíženými komunistickou minulostí. Ukazuje se, že to nebude zas tak snadné, jak nám koneckonců před lety kongeniálně objasnil Slavomír Hubálek, dle něhož asi pětina lidí k životu svobodu nepotřebuje a třetina jsou prostě rození hlupáci. Zaráží nicméně, že právě hochštaplerům typu Babiše, neřku-li Okamury na lep skáče lidí mnohem více. Asi doopravdy masivně hloupneme. Damn.

Srandistka

Cestou z mostecké nemocnice jsem ráno v autě zapnul Radiožurnál, kde se probírala zásadní zpráva, že se česká eurokomisařka odhlásila z Facebooku, protože prý šíří nenávist, a to ona, cituji, podporovat nebude. Nevěděl jsem chvilku, jestli se smát či blinkat, když je podobná informace vydávána za zprávu ve sdělovacím prostředku, který chce být považován za seriózní. Naštěstí marasmus zachránil přivolaný IT expert, který ve výborném rozhovoru de facto řekl, že problém není v sociálních sítích, ale že prostě lidé určité generace jim nerozumí, ergo, že jedinou informací v této zásadní zprávě je, že paní eurokomisařka je stará. Jsem se podíval a je jí třiapadesát. A před jménem si píše Mgr. et Mgr. To je snad ještě směšnější.

Práce?

Člověk míní…, říká se. A jak jsem ještě předevčírem radostně odpovídal na otázku ohledně vlastní budoucnosti, že nic nevím, žádné plány nemám a do práce se určitě nechystám. Najednou je jinak. Bude to zhruba asi možná pravděpodobně přesně rok, co mě můj šéf prosil, ať se z Jordánska přesunu do Iráku, alespoň na pár měsíců, protože naše tamní mise byla na pokraji kolapsu. Odmítl jsem, protože jsem chtěl dotlouct v Ammánu a chystal se, jak si poté odpočinu. Na dodatečnou dávku stresu jsem fyzicky ani psychicky neměl, i když profesně by bylo bývalo nesmírně zajímavé. Parádní výzva. Uplynul tedy rok a včera se ozval týž, již bývalý šéf se stejným dotazem. A já dumám a dumám, i proto, že na váze plusů a mínusů je mínus vlastně jediný, jakkoli významný: Musel bych se přestat flákat, což mě dosud nesmírně bavilo. Irák říkáte? A bordel že je ještě větší než před rokem? Hmmm… dobrá, do soboty si promyslím.

Vlivy a vjemy

Napsal mi Mága z ingušské Nazraně, že se včera zhulil a koukal při tom na koncert Cure a že prý si vzpomněl na mě, protože jsem ho ke Cure přitáhl. Hulit jsem ho fakt neučil, přísahám, to se mladí lidé v podobně nešťastných koutech učí snadno a sami. Mágu jsem neviděl 12 let a vůbec si nepamatuji, že by v našich kulturně-výměnných konverzacích Kjůři figurovali.

Po Mágově zprávě, jež dorazila po několikaletém mlčení, mě napadlo, jak člověk neustále v životě potkává lidi, kteří mu něco ukážou, nějak ho ovlivní, aniž by si uvědomoval, a jak je zábavné si připomínat, že podobné vlivy přicházejí z nejrůznějších stran. Jako třeba, když řidič Saša jednou večer pustil cestou do Vladiku v autě Okean Elzy a od té doby je poslouchám. Nebo když mě Bekchan, který dělal v naší ingušské ochrance, zasvětil do díla Borise Akunina. Nebo když mi týž Mága ukázal svět počítačových her, u kterých jsem tedy dlouho nevydržel. Duškův snídaňový recept naopak tu a tam uvařím dosud. A to byl severní Kavkaz mou první štací, po níž jsem následně pobýval v mnoha místech a poznal stovky, ba tisíce různých lidí, kteří mě nějak ovlivnili, a na nichž jsem třeba zanechal nějakou stopu i já.

Asi je přirozené, že většina lidských interakcí se odehrává v rámci kulturně, sociálně či jinak dané hierarchie. Rodič-dítě, učitel-žák, starší-mladší, žena-muž, nadřízený-podřízený, chudý-bohatý, místní-cizinec atp. Nezřídka se i implicitně předpokládá, že v rámci též hierarchie existuje dominance jedné ze stran, rozložení síly, které a priori určuje kdo smí dávat a kdo smí brát, respektive kdo smí mluvit a kdo poslouchat. Od dětství mě bavilo apriorní hierarchie zkoumat a bořit (rodiče i učitelé jistojistě bez otálení potvrdí) a s přibývajícím věkem se z mluviče stávám poslouchačem, přijde mi, protože toho zas tolik říct nemám, zatímco příběhy, náměty a vhledy jiných mě baví poznávat, i když nemusím vždy souhlasit, či brát za své. Třeba Mágovo pozvání na Dutch Passion Brooklyn Sunshine při další návštěvě Severního Kavkazu s chutí odmítnu.

Severoirský Brexit

“Severní Irsko stojí Británii víc než EU,” říká Hugh u večeře, ke které uvařil jakési karikuře. “Kdyby to Angličani věděli, možná by nejdřív hlasovali o vystoupení z úplně jiné unie. Vystoupením z EU navíc Británie přijde o mnohonásobně více obchodu, než kolik do Unie posílá peněz. Ale to je všem jedno. Hloupý a laciný nacionalismus nevidí, že díky Brexitu už tak skomírající Severní Irsko půjde dále do [cenzurováno].”

Cestou z dublinského letiště na sever jsme předtím s Hughovou ségrou spekulovali, co všechno může Brexit pro Severní Irsko znamenat. Jak třeba asi bude vypadat dnes neexistující hranice mezi dvěma částmi ostrova, která se momentálně pozná více méně jen podle toho, že se cedule v kilometrech změní na míle a místo eura se platí sterlingem. Jak bude z jedné části ostrova na druhý proudit zboží, jaké celnice, pohraniční kontroly vzniknou. “Docela by mě bavilo, kdyby po Brexitu Republika začala jezdit vpravo,” rozjímá večer Hugh. Nezávislost na britské automobilové produkci by prý byla v mnoha ohledech dlouhodobě výhodná a záoveň by byla zábava sledovat britské investice do terminálů.” Když namítnu, že by irská investice do přeznačkování a výměny aut nebyla menší, mávne rukou: “I tak by to stálo za to.”

Hughova rodina jsou katolíci, tedy původní Irové, kteří dnes tvoří asi polovinu obyvatel britské části Irska. I po pěti stech letech britského osídlování Irska se místní komunita dělí na místní a přistěhovalce, kteří se dávno jako přistěhovalci necítí. Ač The Troubles jsou dávno za Severním Irskem a na povrchu se zdá, že co se stalo, stalo se, segregace a vzájemná nedůvěra, respektive vědomí, kdo je Ir a kdo je Brit nadále visí ve vzduchu a stále se vrací. Projevuje se například tak, že se Katolíci a Protestanti dosud potkávají v různých hospodách a obchodech.

V červnových britských parlamentních volbách vyhrála největší severoirská probritská strana, DUP, následovaná největší proirskou stranou, Sinn Féin. DUP, často označovaná za extremistickou, se před hlasováním o setrvání Británie v EU postavila na stranu Brexiterů a dnes vytváří parlamentní většinu jinak menšinové vládě Theresy May. I když Skotsko, Londýn a právě Severní Irsko byly jediné regiony, které většinově hlasovaly pro setrvání Británie v EU. Nikdo zatím neví, co bude Brexit pro Severní Irsko znamenat, krom všeobecné obavy zejména mezi irskými Severoiry, že vše bude bolet. „Britská vláda se pořád tváří, že v jednání s EU drží dobré karty, ale nemá vůbec nic. Ani plán. Je to trapně směšné a pro nás maličko schizofrenní. Na jednu stranu chceš, aby Unie Británii nedala nic zadarmo a aby si to ti idioti vyžrali až do dna. Na druhou stranu ale potřebujeme dohodu, která nás nepoloží. A k tomu bude třeba vstřícnosti a kompromisů ze strany EU,“ zamýšlí se Hugh a usmívá se nad posledním projevem Theresy May ve Florencii, který prý zase neobsahoval ani náznaky jakékoli strategie či plánu ze strany Británie. Vlastně jen požádala o prodloužení Brexitu o dva roky. „Bylo by to celé komické, kdyby na tom nezáležela naše budoucnost a budoucnost našich dětí.“

Poznámka pod čarou: Ač částečnou motivací skotsko-anglické okupace Irska historicky byla irská dekatolizace, rozdělování na Katolíky a Protestanty je v Severním Irsku spíše zkratkou. Mnohem více šlo o půdu a další zdroje obživy a anglickou touhu kontrolovat Irsko coby případnou líheň protianglických nálad. Vnímání severoirského konfliktu na základě náboženských rozporů, jak se tu a tam by tedy bylo zjednodušující a nepřesné.

Srpen memento

Ač jsem omezil své dlení ve veřejném prostoru, přijde mi dnešní datum hodně důležité. Vlastně po pár měsících v ČR důležitější, než bych si chtěl připustit, protože nečekaně silně vnímám, že:

1) Naše společnost se totalitarizuje a trochu se bojím, že po nadcházejících parlamentních volbách se zas posuneme dále od moderní demokratické společnosti směrem k zamindrákovanému marasmu, ve kterém si mocní stále více dělají, co chtějí, a občan nadává na všechno a všechny u piva. Kde se jakákoli debata o směřování naší země promění v pokřikování ještě dříve, než začne. Kde se glorifikují zloději a mafiáni a zesměšňují občanské inciativy a pokusy společnost pozitivně měnit. Momentálně například hrozí, že se premiérem ČR stane agent KGB („bývalí“ nebývají, říká se v Rusku), který hlásá, že stát je třeba řídit jako firmu, aniž by dodával, že má na mysli, že cílem podobného řízení je co největší zisk pro majitele, tedy jeho samotného. V ČR dnes neexistuje debata na žádné důležité společenské téma, společnost se tedy nikam nevyvíjí, neposouvá, jen hloupne a stává se více apatickou, což je živná půda pro všemožné extremisty. Nástup komančů v Rusku i nácků v Německu začal velmi podobně.

U nás zatím probíhá i tak, že laťka slušnosti a přijatelnosti dále klesá s každým dalším výrokem hradních šasků i nejednoho politika mainstreamových stran. Říká se tomu s oblibou nazývání věcí pravým jménem, ve skutečnosti jde ale o hraní na elementární lidské pudy a živení prostých (často pochopitelných) lidských strachů. A jelikož šíření a prohlubování strachu je samou podstatou terorismu, stává se naše společnost inherentně teroristickou, nikoli proto, že by nám kdo hrozil, ale proto, že mýtus hrozby a s ním spojený strach je dávno dokonalým prostředkem kontroly a manipulace masou. Jen chce najít správného externího nepřítele, s čímž jsme zas nikdy žádné problémy neměli.

2) V ČR vesele řádí desítky Kremlem podporovaných desinformačních kanálů, které se tváří jako seriózní noviny. Slouží však primárně jako myčky mozků, které mají destabilizovat společnost a podrýt její demokratické principy opakovanou relativizací důležitých hodnot, včetně takzvaně evropských, a šířením strachu a nenávisti. Členové společnosti, ve kterých se místo debat na sebe jen pokřikuje (dle zmíněného slavného českého „my se fackujeme“), nedokážou analyzovat svět kolem, který je navíc přehršlí informací stále komplikovanější, a proto jsou náchylnější věřit kvalitně formulovaným nesmyslům a konspiračním teoriím. Stejně jako věří vysoce profesionálně zvládnutému mediálnímu obrazu zmíněného KGB-áka, a co na tom, že jde o čistou science fiction. Zaráží mě, kolik lidí se mi tajně svěřilo, jak nedůvěřuje veřejnoprávním médiím, jež mají veřejně dohlížené etické kodexy, a získávají informace, z takzvaně „alternativních“, Ruskem podporovaných médií, opakovaně nade vší pochybnost dosvědčených ze lží a manipulací.

3) Zčásti díky rostoucímu ruskému vlivu se v ČR se šíří hlasy, které bagatelizují nebezpečnost ruské propagandy a které chtějí dostat ČR co nejdále na východ, což má podporu i u čelných politiků státu, počínaje bývalým a dnešním prezidentem. První si z Ruska nechává platit práci svého „institutu“, druhému Rusko přispělo na volební kampaň. Vše, co je ze západu, je špatně, Rusko není zas tak zlé a Putin je jediný charizmatický politik, který dokáže všude zavést pořádek.

Rusko je nádherná země, kde žije spousta zajímavých, dobrých a inspirativních lidí, a Putin je možná momentálně nejschopnější politik na planetě. To nic nemění na tom, že v Rusku vládne zločinný a vražedný režim, který má na svědomí i životy několika mých kamarádů, a jehož cílem vůbec není, aby se lidem na západ od Ruska žilo lépe. Ba naopak. Destabilizace Evropy a USA je jedním z klíčových bodů ruské zahraničněpolitické doktríny. Přesto se ale najde spousta samoznalců, kteří Rusko obdivují. Někteří proto, že bytostně nesnášejí západ, jiní proto, že nedokážou oddělit informace od mýtů, další jsou za to placeni, jako třeba zmíněni páni presidenti.

Nepovažuji se za žádného experta na Rusko, jen za Rusofila. Na rozdíl od valné většiny spoluobčanů však umím plynně rusky a dlouhodobě a pravidelně sleduji ruské sdělovací prostředky. Též si nabubřele myslím, že coby absolvent literárních věd docela dobře umím analyzovat psané i mluvené slovo. Mám na to nejen vysokoškolský diplom, ale i oficiální diagnózu. Zároveň jsem v Ruské federaci, byť ve velmi specifické části, téměř čtyři roky žil. A když přidám další země bývalého CCCP, dám dohromady let deset v postsovětském prostoru.

V Nazrani míval šašličnou Ázerbajdžánec Abdullah, který nám vždy za láhev vodky vyprávěl, jak v osmašedesátém přijel tankem na dovolenou do Prahy. Vyprávění probíhalo vždy dle zažitého scénáře:

- „Abdullo, vyprávěj nám, jaks nás přijel zachránit.“
- „Museli jsme vás zachránit, protože lidi chtěli šoustat v parku!“

Jestliže pětatřicet let po svém výletu Abdullah věřil, že přijel na tanku zachraňovat morálku mých rodičů (upřímně doufám, že si to ještě stačili před příjezdem tanků užít), o deset let později už ruská státní televize vyrobila oficiální dokument o srpnu 1968, ve kterém nás sovětská vojska přijela zachraňovat od fašistů. Stejně jako „zachraňovala“ v posledním desetiletí v Gruzii nebo na Ukrajině. Sýrii nepřidám, protože tam jde o trošku něco jiného, ač životů stojí ještě více.

Můžu mít jakkoli nerad USA, EU, Indii, Brazílii, Čínu a kohokoli jiného. Nikdy mi z toho ale asi nevyjde obdiv k současnému ruskému politickému systému. Přijeli na tancích před 49 lety a přijedou s chutí zas, pokud to bude jen trochu možné. A proto je třeba si 21. srpen dokola připomínat. Zeptejte se na Ukrajině.