Gréťané

Je roztomilé sledovat, jak jedna mladá Švédka budí vášně, a s ní i děcka, která v pátek místo do školy chodí povykovat po ulicích. I já jsem před třiceti lety chodil místo školy povykovat, což budilo vášně podobné. Ne kvůli mně, nejsem Švéd, ale kvůli tomu, že se ulejváme ze školy pod pofidérní záminkou. Vždyť se přeci jinak máme tak skvěle.

Na rozdíl od Gréty a spol. jsme si alespoň tenkrát mohli myslet, že nám případné vzdělání k něčemu bude, a nemuseli přemýšlet, zda ještě dožijeme na planetě, která neshoří či se nepromění ve stovky klimatických konfliktů, protože vody, stínu, hmyzu a jiných živočichů bude stále méně. Krom homo sapiens.

Dnes, zatímco hoří lesy v Amazonii, na Sibiři v Indonésii či jižní Africe, koukáme v televizi na zábavné pořady o tom, jak se zeměkoule otepluje a mění se ozonová díra nad severním pólem, jako by šlo o fikci, nikoli o realitu, ve které se dramaticky snižuje produkce kyslíku a zásoby pitné vody na planetě. A není rozdíl, jestli drancují těžaři v Brazílii, výrobci palmového oleje v Indonésii, nebo spekulanti s kůrovcem či řepkaři u nás.

Proto asi chápu, že se mnozí mladších ročníků více a více děsí, v jakých podmínkách budou žít, když se egotistickým šedesátníkům a sedmdesátníkům, co jsou dnes u moci, zdá být vše jedno. Protože zůstat dnes u moci je mnohem důležitější než zajistit budoucnost planety. Přestože se zdá stále reálnější, že už za pár desetiletí budou části Evropy stěží obyvatelné, zatímco se na nás budou valit vlny nebožáků z ještě méně pohostinných krajů.

Momentálně je jistě snazší zesměšňovat švédskou mladici, protože to jde, a dodává nám pocitu vlastní důležitosti. Štve nás, že je slavná, že nás vyrušuje v iluzi vlastní výjimečnosti, když sama je jen prostou dcerkou mezzosopranistky ze Stockholmu. Jako vždy je snazší střílet na nositele vzkazu než se nad vzkazem samotným zamýšlet, ba dokonce jednat.

Historie je plná situací, kdy se tváří v tvář hrozbě lidé jen tupě usmívali a jeden druhého navzájem přesvědčovali, že vlastně o nic nejde. Téměř jako ve sbírce fiktivních slavných posledních slov. Mezi má oblíbená patří třeba „To není ledovec.“ (kapitán Titanicu), nebo „Odkud se vzali všichni ti Indiáni?“ (generál Custer u Little Bighorn). Za dvacet-třicet let se k nim přidají i některá dnešní prohlášení čelných politiků, i když asi příliš úsměvu budit nebudou.

Habemus agrum

V lednu jsem začal, v září skončil, nikoli úsilím českomoravských soudů, leč snahou jedním soudem nominované notářky. Po 73 letech tak snad již brzy bude změněn zápis v katastru u jednoho pozemku na Chrudimsku. Zajímavý, zábavný a poučný proces, který nicméně nekončí, protože dále je třeba aplikovat na uživatele půdy paragrafy 2991 a 629/1 Občanského zákoníků a následně pozemek dovést k další změně majitele. Krok sun krok, asi by chtělo si dát další mezník, dokdy bych rád dořešil. Abych ale nebyl moc přísný, co třeba březen? Mezitím si alespoň vyplatím to tágo.

Právo a schíza

Právo a Spravedlnost je název polské politické strany, která se poslední léta spíše profiluje jako neonacistická. I když si spíše říkají konzervonacistická. PiS s jedním s. Asi jim někdo měl poradit, že právo a spravedlnost nejsou totéž, ba jsou nezřídka ve vzájemném rozporu. Kdo se tedy pokusí sloučit, ba zaměnit, nevyhne se jakési schíze. A když schíza vládne, není to žádná sranda. Jak mnozí v Polsku již vědí, či alespoň tuší.

Začínáme tušit i u nás, napadlo mě nad pročítáním zpráv o zastavení čapího trestního stíhání. Podle práva nebylo přesně v moment získání dotace hnízdo Burešovo, takže se (podle práva) jednalo o subjekt, jenž dotaci směl dostat. Co na tom, že o dotaci žádal Agrofert (viz např. daňové přiznání agrofertí akciové společnosti ZZN Pelhřimov přiložené k dotační žádosti) a ani sám Bureš se nikdy netajil tím, že se jedná o jeho oblíbenou zoologickou, přes kterou léta Agrofert pral peníze. Tím posledním se tedy tají. Až tak, že zatajil, když si na podobou praxi v dobách jeho finančního ministrovaní stěžovali z Němec.

Podle práva, práva, práva je prý totiž vše v pořádku. Jen spravedlnost dostala schizofrenický záchvat a kdesi zvrací v pangejtu. Z právního hlediska nešlo v čapí dotaci o podvod, z etického hlediska šlo o jednoznačnou šmelinu, ale na to se právo neptá. A Anonisté mají zas o důvod více vesele hýkat, jak to všem nandali, protože u nás odjakživa obdivujeme vexláky a šmelináře, kteří dokážou systém zmást (chtěl jsem napsat "ochcat", ale nebudu sprostý, pane redaktore).

Právo a spravedlnost. Si aspoň juchněmež, že ta naše varianta je stále milosrdnější než, co se děje u severních sousedů. Taková krásná devadesátá léta, kdy si estébáci mastili kapsy a všem to vlastně nakonec bylo šuma fuk. Hlavně, že jsou koblihy a pár stovek extra na důchod. Juch.

9/11

Najn ilevn, najn ilevn, najn ilevn, napadá mě spojsta myšlének, kam se od té doby posunul svět, dnes plnoletý ze svého největšího novodobého šoku, z něhož se dosud, ne vždy zcela úspěšně vzpamatovává. Myšlénky si asi prozatím nechám pro sebe a vzpomenu oběti různých teroristických útoků, bez rozdílu vyznání, rasy, barvy pleti či politických preferencí. Nejen kvůli najn ilevn mi přijde, že ono "bez rozdílu" je tak nějak potřeba opakovat stále častěji.

Rok

Přesně před rokem jsem se šel projít parkem na Zámeckou a zpět téměř nedošel. Pár kroků, jež otřásly mým nedůležitým světem. Počínaje změnou všech plánů na žádné.

V mnohém prapodivný, v mnohém nečekaný, v mnohém překvapivý, v mnohém zajímavý, v mnohém výtečný rok, na různé peripetie nehledě. Takže vlastně nakonec klidně jen tak dále. Pouze bez potřeby vyhledávat lékařskou pomoc tedy.

Vyrážím na procházku stejným směrem jako před rokem. Ne že bych chtěl pokoušeti paní štěstěnu. Na oslavu uplynuvšího. Decentně. Pomalu. Pomaličku.

Negramoti

Přišla mi sms, že mi banka posílá urgentní dopis. Následující den jsem dopis obdržel. Obsahoval výhružku, že jestli do jistého data nedodám nespecifikované informace, přestanou se mnou spolupracovat. S upozorněním, že se mě opakovaně pokusili kontaktovat. Stejný dopis během 24 hodin dorazil i e-mailem a vyskočil na mě v internetovém bankovnictví. Tři stejné výhružky v jeden den. To musí být asi dost velký průšvih.

Jediné, co vím, je, že se mě nikdo nepokoušel kontaktovat. Ač asi generický, je obsah dopisu tedy lživý a nepatrně naznačuje, že kdosi kdesi neudělal svou práci. Protože asi kontaktovat měl. Nevím. Pod nepodepsaným dopisem je jméno paní s titulem „váš bankovní poradce.“ Po telefonu mi vysvětlí, že banka potřebuje kopii mého občanského průkazu. No jo, mělo mi dojít, že když dostanu tři výhružky, půjde asi o něco takto zásadního. Než zavěsíme, posílám scan mailem. Celé trvá asi deset vteřin.

Asi není obtížné si domyslet, jakými myšlenkovými pochody příslušný úředník či úřednice prošli. Zdramatizujeme, trochu zamlžíme, trochu zalžeme, nasázíme nějaké ty paragrafy, ať vypadá seriózně, hlavně žádné mazlení, hezky preventivně zařveme, aby debilové pochopili závažnost situace. A vidíte, funguje to, blbečci se sami ozývají!

Napadá mě, že pokud takovýto způsob komunikace odpovědní lidé v bance nepovažují za podivný, jsou to buď negramoti, anebo jsme se opravdu ve společenském diskursu dostali tam, kam nás veřejněprostoroví burani typu Zemana dlouhodobě sunou: Už se spolu nebavíme, už po sobě jen pořváváme. To je přeci normální. Negramoti či burani tedy? Asi obojí tak trochu.

Dlouhodobě mám pifku na české banky a mobilní operátory, že se ke klientům chovají jako prasata. Kdykoli mi dojde s některým ze zmiňovaných trpělivost, řeší oni mou zákaznickou nespokojenost nastrčením osobního konzultanta, poradce atd. Nejde o poskytování kvalitních a cenově přijatelných služeb, jde o to dokázat dotčeného klienta následně ukecat zdánlivě osobním přístupem. Má nepodepsaná paní poradkyně též říká, jak o ničem nevěděla a jak má teď spoustu práce s uklidňováním dotčených klientů. Vlastně ani nevím, jestli mě zas tak zajímá, protože na výsledku nic nemění:

Nedůvěřuji jedincům ani entitám, které mi lžou a chovají se neprofesionálně. Teď docela dumám, jak s tímto pocitem vůči komerčce naložit. Přihořívá, přihořívá…

Panoptikum

Johnson se chová jako rozmazlený fracek a Corbyn jako zastydlý hippiesák, který s nostalgií vzpomíná na první četbu Kapitálu s polonahými kámoškami a jointem, aniž by si uvědomoval, že ač možná kdysi bylo lépe, Marxem to asi nebylo. U obou zaráží jedno: jakási posedlost ideologií, jež nebere v potaz následky vlastního konání na davy, o kvalitu jejichž života by jim mělo jít především. Ideologie, jež často natolik přebíjí samotný obsah, že by se i Lenin rděl. Johnson navíc zašel o krok dál a začal de facto vylučovat z partaje poslance (de iure z poslaneckého klubu), kteří si dovolili hlasovat v rozporu s jeho ideologií, což se dotklo i bývalých členů vlády, či vnuka jakéhosi Sira Churchilla.

A mezitím nikdo v Británii nemá tři roky po plebiscitu ani páru o tom, jak může Brexit vypadat, a co bude znamenat pro milióny lidí, kteří v Británii žijí. Ve svém ideologickém zaslepení hraje Johnson na to, že Brexit bude co největší průšvih, aby pak ze všeho mohl obvinit Unii a vzkázat masám: „vidíte, ještě, že jsme odtud zdrhli.“ A masy budou hýkat, jako hýkaly vždy vstříc pomateným ideologům. Aniž by dále věděly, kam je tito novodobí pištci vlastně vedou, protože ani ti ponětí nemají. Wow.

Po třech letech naprosté nekompetence a zmatku ze strany ostrovních politiků se tak nějak zdá, že je vlastně jedno, jestli Británie v Unii zůstane či nikoli. Tedy kdy a za jakých podmínek odejde a zda vůbec zůstane posléze pohromadě. Na srdci spíše leží osud Irska a možné rozdmýchání jen zdánlivě uhašených konfliktů. I osud znavené Unie, která, s Británií nebo bez, bude nadále potřebovat spoustu vizionářství a energie, jež nekonečná, nesmyslná brexitová vyjednávání pouze vysávají.

Pocitově asi nejsem jediný, který to s Brexitem má podobně jako s rozdělováním Československa. Začal jsem emočně a nechápavě, proč že to ti Slováci rozpad chtějí, když jsme ani pořádně nezačali diskusi nad dalším uspořádáním naší nově demokratické země. Načež jsme si po týdnech a měsících mečiarovského slizu na myšlenku rozdělení zvykli a vlastně si přáli, aby k němu už došlo co nejdříve, abychom nemuseli ty žvásty poslouchat. Odchod Britů z Unie si tedy stále nepřeji, ale už jsem přešel přes denial/popírání a anger/hněv, načež jsem vynechal bargaining/smlouvání a depression/depresi a zůstalo jen acceptance/smíření. Zdá se, že zatímco Unie je tak nějak celkově ve stádiu smíření, Britové nadále smlouvají. Deprese se tedy teprve má dostavit. Deprese z vlastní pomalé, dobrovolné sebedestrukce.

Na článek z roku 1992 v Reflexu jsem si vzpomněl, už když jsem tu o Brexitu před třemi lety psal poprvé (a zmínil Johnsonův hlad po premiérském křesle). Šlo o reportáž ze slovenských příprav na rozdělení státu, která si všimla mimo jiné i toho, že si někteří řidiči začali lepit na auta SPZku „SO.“ Načež článek končil větou, která se mi momentálně hodí i na Brexit: „Sbohem Somálsko, budeš nám scházet!“

P.S. Pro případné Somálskomily: Proti této zemi nemám naprosto a vůbec nic. Premiér Chaire případně potvrdí.

Patnáct

Žorikovi by dnes bylo kolem jedenadvaceti. Žádný Žorik už tedy, hezky správně Giorgij. Ba dokonce Giorgij Tamerlanovič Agajev. Student medicíny či práv, automechanik, profesionální jůťůbr, či voják základní služby, kdo ví.

Kdyby nešel prvního září 2004 poprvé do školy, kdyby tou školou nebyla beslanská první, kdyby v té době nezuřila válka v Čečně, kdyby se ve škole neobjevila banda bradáčů, kdyby se ruská armáda nerozhodla rukojmí „vysvobodit“, kdyby se Žorik dostal ven.

Na Támika vzpomenu docela často, byť jsme se čtrnáct let neviděli ani nebyli jinak v kontaktu. Pokusil jsem teď vygůglovat a našel předloňský článek, dokonce s fotkou a dávno zapomenutým příběhěm, jak jeho žena, která strávila tři dny ve školní tělocvičně společně s tisícovkou dalších rukojmích, kojila cizí děti mlékem, jež bylo původně určeno její osmiměsíční dceři, Viktorii, kterou nechala na čtvrthodinku doma, aby doprovodila dva syny na první školní den. Ze čtvrthodinky nakonec bylo sedmatřicet dní a několik operací. Koukám na fotku Támika se synem Sašou a mám radost ze shledání.

Prvního září evokuje různým lidem různé věci. Mně už patnáct let začátek tří strašidelných dnů a všeho, co následovalo. Vzpomínáme.

O dům dál kamán

Dvanáct týdnů ve službách královny Margarety druhé je za mnou a čumák zas míří na Prahu. Za necelé tři měsíce v oblíbeném Ammánu mě napadá, zda by to možná nechtělo na chvíli změnit prostředí a dát si k Blízkému východu nepatrný odstup. I když je asi málo zajímavějších kontextů a k životu v humanitárním světě vlídnějších míst než Urdun. Nemluvě o dráždivě se lepšící arabštině, jež nepochybně stojí za další investici. Byť arabské texty číst nikdy nebudu.

Přesouvám se na rodnou hroudu v očekávání, co bude dál. Uvidíme. Nyní zatím mé již třetí „nashle, Ammáne.“ Má saláma. Bašúfak bádein.

Abu Šaríf

V Ammánu je prý sedmadvacet let, alespoň mi to hlásil při prvním setkání. Ihned mi též oznámil, že už mu je padesát. Při druhém si ze mě dělal srandu, že jdu pozdě. Při třetím mi vyrval z rukou tašky, že prý je odnese za mě.

Když přinesl první účet za elektřinu, zjistil jsem až po zaplacení, že se účtenka týkala někoho jiného. Zeptal jsem se, proč mi dává cizí účtenky, načež se Abu Šaríf přiznal, že neumí číst. Že nikdy nechodil do školy.

Téměř každé ráno si potvrdíme, že se oba máme dobře, téměř každý večer se mnou procvičuje arabštinu. Baví ho, jak se trápím, a rád prokládá rozhovor těmi málo anglickými slovíčky, která zná. Nejoblíbenější je asi „relax."

Při jednom povídání jsme se dostali k jeho rodině a Abu Šaríf se přiznal, že má doma v Egyptě manželku a čtyři děti, dva kluky a dvě holky. Na jméno nejstaršího jsem se ptát nemusel, když je Abu, ale zeptal jsem se, proč je tak daleko od rodiny, v Jordánsku. On se jen usmál a zeptal se „a proč jseš tady ty? Mám tu práci přeci.“

Každý ammánský činžák má svého Egypťana, který se stará o údržbu a úklid a většinou bydlí v komůrce v podzemí. Měsíčně si vydělá tak 30 dinárů (asi tisícovka korun) z každé partaje, což je třeba v našem šestnáctipartajovém domě mnohem víc, než by si Abu Šaríf vydělal v Egyptě. I když si nedělám iluze, že mu všichni platí včas.

Předevčírem jsme seděli na zídce před domem a Abu Šaríf se zeptal, kdy odjíždím. „Pozítří.“ Zatvářil se smutně a vysolil mi kompliment. „Ty též, Abu Šarífe, enta kamán.“

Dnes ráno jsem dobalil a pozval Abu Šarífa, ať se přijde podívat, zda se mu nebude hodit cokoli z toho, co balit nechci. Naložil šest igelitek a při pohledu na česnek zavzpomínal, že nejlepší mají právě v Egyptě. Cibuli prý též. Měl radost, že jsem o egyptském česneku slýchával už v dětství, i když jsem (naštěstí) slavnou komančskou reklamu převyprávět nedokázal. A co vy, máte doma dost česneku?

P.S. Just in case: Abu znamená otec, Umm je matka. Za jménem následuje prvorozený syn. Abu Šaríf je tedy otec Šarífa; jeho civilní jméno, tedy to, jež má zapsané v pasu, neznám. Umm Chalíl, je matka Chalíla (a též výborná restaurace v Džeraši). Podobně funguje i Ibn/Bin (syn) či Bint (dcera). Jordánský král Abdullah II Bin Hussein, je synem (bývalého krále) Husseina.

G7

Na setkání G7 Macron nečekaně pozval iránského ministra zahraničí, zatímco Donald přesvědčoval všechny, že je potřeba pozvat Voloďu. Připomeneme-li si k tomu, že jakýsi poslanec Dumy v předbíháni se v tom, kdo nejinovativněji odsoudí ignorantský západ, dávno označil schůzku nejmocnějších bez účasti posledně jmenovaného za vykastrovanou organizaci, plyne nám několik ponaučení:

Evropané se zdaleka nebojí Iránu tolik, jak by si Donald přál. Na něho zas Rusové asi opravdu vědí dost zajímavých věcí. Nu a ruský prezident je dle poslance Romanoviče varlaty.

Konev

Dva dny po výročí sovětské okupace ČSSR si připomínáme osmdesát let od podpisu sovětsko-německého paktu (aka Ribbentropp-Molotov), ve kterém se dva největší masoví vrazi 20. století dohodli, že a jak se budou kamarádit. Asi mi přijde důležitější, než že kdosi, jako koneckonců již pravidelně, pocákal pražskou sochu rudého maršála barvou.

Ruská ambasáda ale pravděpodobně potřebuje odvést pozornost od sovětského podílu na zahájení druhé světové, takže hlasitě protestuje za Koněva. MID si prý dokonce kvůli soše (kvůli soše!?) pozval na koberec českého chargé d’affaires. Ruština má na podobné situace trefné sloveso: Охуели. Vlastně ještě jiné slovo napadá: Долбоебизм.

Okupanti

Na výročí okupace k sobě Mylouš pozval proponenty okupačního režimu. Padesát let poté, co čeští policajti, nikoli už sovětská armáda, stříleli na své spoluobčany, si místo uctění památky obětí dáme obídek s představiteli partaje, která měla vše na svědomí a dosud se k odkazu vítězného února a prasáckého srpna hrdě hlásí.

Není to vůbec náhoda samozřejmě. Zeman ví, co dělá, a jako archetypální zapšklý dědek si nemůže nechat ujít příležitost plivnout si na jiné. Bylo by vlastně komické, kdyby mu to statisíce nežraly. A tvory bez svědomí a plazy bez páteře.

My ostatní si nicméně stále 21. srpna připomeneme oběti sovětské okupace a zrůdného komančského režimu.

Teplákovice +1

Deloitte měří v projektu Obce v datech kvalitu života v českých městech, též zvaných statutární obce s rozšířenou působností. Zahrnuje 206 soutěžících. Loňský i letošní vítěz zůstal stejný a se stejným starostou, což potěší. Asi by mělo též těšit, že se mé milé Teplákovice oproti loňsku posunuly o celých devět míst. Jen kdyby to místo nebylo pořád to 184. A 2,9 bodů z možných deseti. Myslete si o mě, že jsem kverulant, ale nejstarší české lázně holt pamatují mnohem lepší časy. I když, pravda, předehnat Sokolov či Bruntál též není k zahození.

Zajímavý je náhled na konkrétní indikátory štěstí, kde Teplákovice vedou v kraji v indexu kin (10. v republice) a krásného umístění dosáhly i třeba v indexu finanční dostupnosti bydlení (ČR: 26. místo/kraj: 12. místo), ba v indexu bankomatů (36/2), supermarketů (46/4) či restaurací (50/2). Ani silniční síť prý není špatná (30/6) a ve železničním provozu též skórujeme důstojně (49/6), jen kdyby se do Prahy nejezdilo dvakrát pomaleji a třikrát dráž než busem.

Na druhou stranu se Teplákovice propadají v indexu hazardu (202/16), průměrné délky života (198/10), exekucí (196/11), dopravní nehodovosti (193/9), zájmu o obecní a krajské volby (192/10) či znečišťovatelů (184/10).

Plusy i mínusy výše jsou vždy ve vztahu k ostatním městům. Pokud bychom měřili dle dosažených bodů (bez ohledu na umístění ostatních), vyskočila by ještě mezi plusy dojezdovost do nemocnice (kvality zdravotnických služeb se průzkum netýká) a mezi mínusy třeba index nabídky pracovních míst.

Přemítám, co všechna ta čísla znamenají. Asi zatím nic příliš. Půlbodový meziroční pozitivní postup bude potřeba potvrdit za další rok, aby se ukázalo, že nejde o náhodu, ale třeba vskutku o následek toho, že se dlouholetý nemakačenko primátor přesunul do Práglu. Prý senátorovat na plný úvazek, i když trochu pochybuji, že ví, co „na plný úvazek“ znamená. Navíc v důchodu.

Takže kdepak že se nám to tedy „daří“? Relativně levně se u nás bydlí a máme nadprůměrně hospod, kin a supermarketů stejně jako exekucí, nehod, heren a smradu. Ještě někomu jinému přijde, že zatímco „pozitiva“ jsou vesměs následkem obchodní činnosti soukromníků, většinu negativ spíše ovlivní lokální politici? Aniž bych chtěl tedy docházet k ukvapeným závěrům.

Například si lze i říct, že množství prodejen žrádla a zábavy (v širším smyslu slova) nekoreluje s teplákovickým ekonomickým obrazem relativně vyšších exekucí a nepříznivého pracovního prostředí. Dokud si neuvědomíme, že finanční gramotnost a obezřetnost jdou ruku v ruce s mírou vzdělání a vnímání vlastní odpovědnosti, tedy, že čím méně vzdělaná skupina lidí, tím méně zmíněná zábavně-ekonomická korelace funguje. Ale abychom to zas s tou interpretací nepřeháněli.

Raději se snažme, abychom příští rok předehnali ještě třeba Aš, nebo Kopřivnici, když už jsme letos dali Bílinu.

Boldog születésnapot

V Mezinárodní den mládeže slaví narozky i jakýsi György Schwartz, kterému je dnes devětaosmdesát a jehož známe pod jiným jménem coby symbol všeho zlého, co se ve světě děje. Minimálně obdivovatelé totalitních režimů mu tedy nemohou přijít na jméno. Chlapík, jenž na jedné straně vydělal miliardy na finančních spekulacích, a na straně druhé na různé dobročinné účely rozdal čtyřikrát více, než momentálně vlastní. Což nicméně stále převyšuje roční rozpočet Kypru, Bosny a Hercegoviny či pětapadesátimiliónové Tanzánie.

Vzpomněl jsem si na příhodu, kdy jsme v Jordánsku měli hostit kohosi z OSF, načež nepříčetný francouzský bezpečák začal vyšilovat, zda víme, kdo se za OSF skrývá a že tento člověk je dávným známým těch pedofilů Clintonů. S odkazem na bizarními médii vášnivě propagovanou rusko-trumpovskou konspirativní teorii.

Nehledě na různorodé reputační skvrny, nedokážu si představit, že, když o vás Rusové s takovou vervou šíří bludy, můžete být úplně špatným člověkem. I proto vše nejlepší k narozeninám, György. Boldog születésnapot.

Eid al Adha

Svátek oběti. Kurban Bayramı. Eid Qurban. Začíná dnes, desátý den posledního měsíce v roce. Lunárním roce. Měsíce hadždže, tedy pouti do Mekky. Jeden ze dvou stěžejních islámských svátků. Na památku Abrahámovy připravenosti obětovat Bohu vlastního syna. Milióny obětních beránků na celé zeměkouli, ze kterých se alespoň třetina rozdává potřebným.

Sedím ve třetím patře opuštěné kancelářské budovy a užívám si klidu a ticha. Bi al-ism...

عيد مبارك

Víza

V Iránu skončil velvyslanec, údajně kvůli netransparentnímu vydávání víz. Ministerstvo tvrdí, že velvyslanci prostě doběhl mandát a že už beztak přesluhoval.

Nejvíce se do případu pustil Deník N, který začal fabulovat, jak vše mohlo vypadat, včetně zapojení strašáků jménem Kavan a Zbytek, coby zástupců česko-íránské obchodní komory. Dle Enka se mělo seběhnout asi takto: Kavan a Zbytek vytipovávali lidi a společně s velvyslancem Čumbou brali peníze za to, že posledně jmenovaný vydával víza Íráncům, včetně takovým, kterým bylo schengenské vízum dříve odmítnuto, ergo se k nám pravděpodobně dostali i nebezpeční jedinci.

V reálu bych si tipl, že bylo asi tak, že Kavan se Zbytkem užívali starého kamarádšoftu s velvyslancem a společně pomáhali stávajícím a potenciálním obchodním partnerům organizovat výlet, případně rodinnou dovolenou do Prahy.

Každou zprávu lze podat různě. Protekce je sice stále korupce, jen přeci jen trochu jiného rázu, ač ve výsledku bylo podobné: pár set lidí dostalo víza bez jinak zdlouhavé a nejisté procedury. Ale můžu se samozřejmě mýlit. Vlastně mi, samému navzdory, tak nějak rámcově nejvíce sedí verze, kterou dal Kato rozhlasu. Ač tedy viditelně zlehčuje, ve snu by mě nenapadlo, že s ním kdy budu souhlasit. Byť jen rámcově. Včetně části rozhovoru, týkající se sankcí.

Sám si místo zkorumpovaného velvyslance spíše představuji frustrované úřednice na konzulárním, kterým do jejich práce už tak ne příliš oblíbený velvyslanec neustále kecá a mj. jim narušuje plnění ministerských kvót na zamítnutí vízových žádostí.

Nechci zlehčovat samozřejmě. S vízy, i těmi českými, se šmelilo a šmelí často. Ani Kavanovi se Zbytkem ani náhodou nefandím, jen mi přijde, že Enko tentokrát svou dramatizací ustřelilo. Přidali se i další, například senátor Fischer s implicitním vzkazem, že snad sám velvyslanec nabízel víza na inzerát. Asi si pamatuje ze své dřívější praxe, nebo já nevím. Samotnému mi podobná idea přijde naprosto absurdní.

Nejvíc mě nakonec na celé nekauze zajímá ochota, ba touha uvěřit jakékoli verzi příběhu, ze které vyjde špatně kdokoli má blízko ke stávající české věrchušce, jako třeba právě Zbytek a Kavan. Chápu, že ve stávajícím marasmu, kdy ve veřejném prostoru dominují a o naší budoucnosti rozhodují podvodníci a lháři typu Zemana a Babiše, vypadá nejedno lejno jako suchohřib a nezřídka se i za suchohřib vydává. Přesto bychom asi neměli sbírat příliš často.

Ministrovy lázně

Památkářům a jiným odborníkům navzdory podepsal ministr Staněk poslední den (sic) ve funkci rozhodnutí, že teplické Hadí lázně nejsou kulturní památkou, ergo, že si Jarda Třešňák, lázně kdysi koupil a nechal rozpadnout, může dělat, co chce. Koupit a nechat rozpadnout, případně shořet, to vrchní teplický šmelinář docela umí. Kdysi mu šla na ruku Kuberou okupovaná radnice, teď naposledy Zemanem protežovaný ministr Babišovy vlády, který o kultuře nemá ani páru.

Návrh nové budovy, která má být postavena na místě brzy asi již zbourané kulturní památky, vypadá důstojně. Já bych si spíše tipl, že v teplákovické lázeňské čtvrti vyroste epesní panelák.

A teď si čtu, že Třešňák sponzoroval Zemana. Se krásně uzavírá, že?

Восьмое августа

Osmého srpna mé myšlenky již jedenáctý rok neomylně zamíří do země, kde jsem strávil půl pátého roku svého života a již mám hodně rád. Jedno z dat, u kterých se mi vrací známé „co jsem dělal, když.“ A pokaždé vytane podobný sled obrazů z dob, kdy jsem ještě bydlel jinde.

Víkendové páteční odpoledne v Kábulu něco mastím do počítače, v pozadí BBC a blikající foťáky těsně před začátkem slavnostního zahajovacího ceremoniálu napjatě očekávané pekingské olympiády, která má, snad poprvé od Berlína, glorifikovat totalitní režim. A do toho střih na ruské nálety na Gori. Následně Míša žvýkající kravatu a mé panické hledání Rogera, který měl právě být na dovolené v místech, kde se začínalo bojovat. Než se ozval z Bejrútu, kam se vydal místo původního plánu, anžto mu uletěl spoj z Dubaje do Tbilisi.

Osmý srpen coby začátek nové kapitoly ruské zahraniční „politiky.“ Den shozených rukavic, po němž následuje opakované zkoušení, kolik asi projde. Aby v Kremlu opakovaně zjišťovali, že naprosto cokoli. Včetně kongeniálního masírování mozků a uplácení politiků v čele s armádou českých Kremlobotů.

Mám Rusko rád. Je mi zle z jeho mocenských ambicí a ze všech, kteří je slepě obdivují.

И дальше разрешено читать только настоящим любителям России. Я сам прожил в путинской России почти четыре года. Встретил и хороших и плохих людей, и бедных и богатых, и мудрых и глупых, и враждебых и гостеприемливых. Видел, как люди рождаются, и как они преждевременно умирают, в том числе мои друзья оружием сотрудников своего-же правительства. Многому удивлялся, над многим изумлялся, многое-что не понимал - может тоже из-за того, что, как с гордостью и часто говорят, Россию умом не понять. Хотя одно я понял достаточно быстро: Россия была бы еще прекраснее, если бы ее верхушке не наплевать на то, как люди живут. Единственное, что их интересует, это власть и деньги. Самое главное не то, чтобы собственному народу было хорошо, но чтобы остальным было плохо. Целью российскиж властей не являестя процветание России, но разруха других государств. И как раз про это стоит напомнать.

საქართველოს გაუმარჯოს

Písmena

Několikrát do roka mě napadne zabrouzdat si netem, abych se podíval na mně neznámé zajímavé občanskospolečenské projekty a mohl si říct, že dokud se různí lidé v mém rodném okolí angažují nad rámec vlastních materiálních tužeb a potřeb, je vlastně vše, jak má být. Občas z toho vyplyne pár stovek pro zajímavý projekt, jakási osobní, většinou anonymní odměna pro ty, co se snaží, aniž by museli. Napadlo mě si zabrouzdat i jeden dlouhý večer v zemi, ve které nesmím veřejně říct, že jsem.

Postup mám dávno nacvičený: web – trocha z historie a současnosti organizace – přehled kdo je kdo – poslední výroční zpráva. Tentokrát jsem ale dlouho nevydržel, protože se mi udělaly mžitky před očima. Ne že bych neznal, ale více než obvykle mě vykolejilo, nakolik jsou u nás lidé pomatení vysokoškolskými tituly. Jak si každý musí před jméno či za jméno napsat alespoň pár písmenek (čím více tím lépe), jinak by mu / jí asi shnilo a odpadlo pravé ucho. Jako by dosažení vysokoškolského titulu samo o sobě znamenalo cokoli více, než to, že dotyčný/á strávil/a více času ve formálním vzdělávacím procesu.

Ředitelka jedné neziskovky si říká Mgr. et Mgr. a začíná vlastní profil oznámením, že vystudovala dvě vysoké školy zároveň. V jiné neziskovce je zas provozním manažerem Bc. Ve vedení jiné jsou zas údajně PhDr., Mgr. PhD., PhDr., Mgr., Mgr. a Ing. Blimey!

Asi před osmi lety jsem tu popsal oblíbenou historku z jedné banky. Od té doby jsem si v telefonu zaznamenal jediný vysokoškolský titul před jménem kamaráda, který vloni odpromoval s inženýrským titulem a letos mu bude pade. Nikoli proto, že by mu titul dodal na kráse, moudrosti, mužnosti, majetku či morálce. Dávno se jedná o ztracený případ. Ale z úcty ba obdivu, že dokázal obětovat leta víkendů ke splnění nesnadného cíle.

Jinak mě ale shluky písmen děsí a připomínají, jak nesebevědomě se máme. Naštěstí jsem nakonec zabrouzdal na www.sazimestromy.cz, kde si na písmenka nehrají. Asi znamení.

Tatort

Z letišti mě obrněné vozítko odvezlo vyprahlým brzkým ránem do hotelu. Sice se teprve rozednívalo, ale teploměr nepadal pod sedmadvacet. Zeptal jsem se Karwana, kde přesně se ve středu střílelo, a on potvrdil, že ve čtvrti, ve které jsem před rokemaněco bydlel.

Jinak asi nic nového. Přes den venku pětačtyřicet. Navečer v baru jedeadvacet. Apropos bary… V Classy hotelu bývalo plněji, stejně jako ve vedlejší Well Done Bowl, kde zas ale alespoň čeká jistota v podobě účtenky, na které místo piva dosud objevíte „mix fruit juice.“ Na prodej vína licenci mají, na pivo nikoli. Proto i v zakalených sklenicích.

Dle ministerských bezpečnostních instrukcí nesmíme veřejně sdělovat, kde se zrovna nacházíme, takže neprozradím, jestli zrovna piju Carlsberg v Classy nebo WDB. Catch me if you can.

Řádní hospodáři

Jak víme, na konci května dostala česká „ambasáda“ při EU dopis s návrhem auditní zprávy týkající se možného střetu zájmů jednoho Slováka. Audit se týkal Fondu soudržnosti a Evropského sociálního fondu. Začátkem června následoval návrh dopisu se zjištěními auditu týkajícího se jiného fondu, Evropského zemědělského. Stejný Slovák. Jen dopis prý je procesně dále než audit. První jsme viděli, druhý vláda raději zatloukla, takže se můžeme jen domnívat. Příliš se ale asi lišit nebude.

Nástřel auditní zprávy jsem si přečetl se zájmem. Víceméně na základě vzorku několika transakcí a majetkově-kontrolních vazeb Agrofertu říká, že Slovák stále Agrofert kontroluje + Agrofert stále bere prachy z evropských fondů + o rozdělování dotací rozhodujé vládní úředníci + Slovák je součástí vlády = dochází ke střetu zájmů, tudíž byly dotace poskytnuty neoprávněně. Po vlně rozhořčených reakcí, jež měly zejména oslovit antievropanskou část populace stylem „co si to ta EU dovoluje,“ se nějak po informacích slehla zem.

Následně jsme se ale nicméně například dozvěděli, že:

- Paní ministryně si postěžovala, že by na odpověď potřebovala více času – asi se jen tak vykroutit nebude snadné
- Babiš inkasoval za minulý rok z holdingu, který nevlastní, 98 miliónů korun
- Ministerstvo dopravy zrušilo povolení ke stavbě obchvatu kolem Olbramovic na základě několika protestů, mezi nimiž nechyběl ani protest od majitelů Čapáku, kteří předtím za 3,7 miliónu korun prodali státu pozemky na obchvat, prý jen za osminásobek ceny stanovené znalcem
- Čapí hnízdo bylo dlouhodobě používáno coby přístroj na krácení daní z holdingu, aneb zadáme fiktivní reklamu, snížíme tak zisk a odvody daní, zatímco věčně prodělečný Čapák beztak nic platit nebude
- Na podobnou a jednoznačně podvodnou praxi upozornil české úřady již v roce 2014 německý berňák, ale česká finanční správa dala informaci k ledu. Kdo že to byl tehdy zrovna ministr financí s oblíbeným koníčkem zaklekávat na nebezpečnou konkurenci?
- O problematičnosti "reklamní strategie" Čapáku hovoří již posudek z roku 2008, který nedoporučil přiklepnutí dotace, jíž se nicméně hnízdu i tak dostalo
- Český stát bude muset vyplatit stamilióny, možná miliardy korun firmám, jež finanční správa neoprávněně zaklekla, oficiálně nazýváno „soud zrušil zajišťovací příkaz.“ Nemálo z firem bylo zakleknutím de facto zklikvidováno. Andrej zrušil konkurenci, odškodné zaplatí stát. Geniální.

Welcome to Barbados, have a nice stay!

Apropos, a tu o tom, jak ministerstvo financí platí melouny za reklamu Burešem vlastněnému rádiu znáte? Tak to též není anekdota.

Nataša

Těžko uvěřit, že je už to asi patnáct let, co jsme se poprvé setkali, a dnes přesně deset let ode dne, kdy jsem se dozvěděl, že se už nikdy nepotkáme. Při onom prvním setkání bylo Nataše zhruba stejně, jako je dnes mně. Před deseti lety ji kdosi ráno unesl před domem a odpoledne pohodil s prostřelenou hlavou na ingušské straně hranice. Protože chtěla žít v normální zemi.

Asi netřeba zmiňovat, že se nikdy nic nevyšetřilo a za vraždu nikdy nikdo nebyl potrestán. V zemi, kde pro mnohé zítra stále znamená nikdy, leč jež má u nás doma stále početnější stádo obdivovatelů.

Budiž ti země lehká, Natašo. Vzpomínáme.

Správně

Jelikož pracuji pro dánské ministerstvo zahraničí, musel jsem se zaregistrovat na dánské matrice, či jak se registrující úřad zove. Po měsíci jsem se dozvěděl, že už registrační číslo mám. Z doby, kdy jsem žil v Dánsku. Což bylo v letech 1991-1992. Zděšení, pobavení a údiv během několika vteřin. Vůbec si nepamatuji. Je vlastně nefér, že na rozdíl od dánštiny mají v češtině slova (státní) správa a správnost stejný kořen.

Ťutínek

Na internetu trenduje ministr kultury, který jako by si řekl, že nemá, co ztratit, a proto ze sebe udělá největšího veřejného trottla. Nebo si spočítal, že poloha ublíženého prosťáčka, kterej ty vole přece kope za lidi, je nejlepším způsobem, jak se zavděčit nejen lidu, ale i hradnímu pánovi. Asi netuší, bláhový, že Jálošovi o nějakého Staňka ani trochu nejde. Opravdu jde pouze o to provokovat a vykoupat kohokoli, kdo má jiný názor. Tak se totiž dnes u nás definuje charakter a síla.

Nic nemění na tom, že Staněk místy roztomile žvatlá, na což mě tedy navedl Jusup a já jen pod obrázkem pokračuji v započatém trendu.

Dnes jsem byl na oficiálním představení Národní strategie pro mládež. Byl tam premiér Razzaz, ministr kultury (sic!) a mládeže Abu Rumman, velvyslanci EU či UK, nějak mi tu ale chyběl M. ŠMARDA, kandidát na ministra kultury, ale asi mu to jeho poradci nevyhodnotili jako důležitý projekt , škoda... , bylo to skvělé.

Fakt.

Štěbet

Zaznamenal jsem na twitteru kopii xichtoknižního pípnutí jakéhosi radního, Martina Hermana.

Na pohled možná nevinný, na druhý už mnohovypovídající píp. Ach, pane radní, státní kasa není totéž, co Alena Schillerová. Ta ji má jen (naštěstí) dočasně na starosti. Jako se třeba řidič autobusu MHD nestává jeho majitelem, ani si nemůže jen tak vymýšlet, kam zrovna pojede. Zbavíme-li zmíněný statut náznaků, nelze než číst jako „vědí oni, blouznivci..., ze my ze státního davame jen kámošum?“ Pán je radní pro investice Středočeského kraje, takže nám možná i vcelku nápadně naznačil, jak se u nich investice rozdělují. Ergo jsme zpět, kde jsme byli za komančů a za oposmlouvy. Pokud jsme se tedy kdy od klientelistických praktik vzdálili. Smile and keep the pace.

Podíval jsem se zběžně na pánovu xichtoknihu a asi jsem neměl dělat, protože co post, to intelektuální perla. Nejde o vyložené hlouposti, jen o zdánlivou sofistikovanost, založenou na selském rozumu, která by ale asi neprošla základní zkouškou logického myšlení. Do jisté míry možná archetyp průměrného občana kdekoli na světě, což je naprosto v pořádku. Jen kdyby průměrnost nebyla zaměňována za bystrý intelekt a autoritu utvářející veřejné mínění.

Kongen er fan'me nøgen.

Du travail

Ve čtvrtek jsem odmítl práci s dvouletým kontraktem, dnes mám další dvě nabídky v různých místech, různého trvání, od různých entit a asi si říkám, že až za dva měsíce skončím v Ammánu, nebude to s dlouhodobým nicneděláním tak žhavé. Zajímavé, že jedna z nabídek přišla od dámy, která mě kdysi střelila norské neziskovce, se kterou jsem pak zůstal zhruba dvanáct let. Že by byl čas přeci jen cyklický, jak nás učil Milčo? Na první dnešní dotaz jsem sice odvětil záporně (ma connosaince de français est abominable), přesto si prý příští týden promluvíme. Voyons.

Ženy

Israa se včera bavila, když mě trápila při zkoušení z arabštiny. Nehaya během dvaceti minut probrala snad všechna možná témata a když jsem jí na jednu otázku odpověděl, že ona je z nás dvou teď šéfová, opravila mě, že jsme partneři. „Ne jako partneři, partneři, ale teďko partneři,“ málem dostala záchvat smíchu. Nesreen se spíše potutelně usmívala, prohodila jen pár slov a ani jí nevadilo, že jsem ji navedl o ulici vedle. Tři z jedenadvaceti za poslední týden, přesně jedna sedmina, čili asi čtrnáct procent z řidičů uberu, kterými jsem se v Ammánu svezl, byly řidičky. Nepamatuji si, kdy jsem naposled jel v českých zemích s ženskou taxikářkou.

Naháči

Nemyslím, že demonstrace povedou k nějaké krátkohorizontální změně, ale třeba pomůžou leccos obnažit.

Jako když se Zeman jedním dechem těší na další výlet do Moskvy, kde ho nikdo nekritizuje a nezesměšňuje, naopak všichni mu podkuřují a lichotí, jak se aparátčíci naučili řídit své staříky v dobách, na něž mnozí stále vzpomínají s vlhkým zrakem. Druhým dechem připomíná, že volby jsou volby a on si bude beztak dělat, co zachce, zákon nezákon, takže Andrejko se nemusí o nic bát. I rezignovavšího ministra necháme v úřadu, klidně jen proto, abychom naštvali partaj, která se kdysi Miloušovi v naprosto jiném složení přestala klanět, ba se k němu zachovala nepřátelsky. Jako když kopneš psa za to, že tě jiný pes kousnul. A třetím dechem… Asi už úplně nedodýchá, protože nám chřadne, chudák, navzdory mlžení kreautur z hradní kanceláře v čele s hysterickým mluvčím.

Zemanův bratr v triku, ano ten, co od něho koupil Agrofert za setinu tehdejší hodnoty, se zas diví, že se lidé bouří, když neumírají hlady, protože jediným měřítkem štěstí je přeci žrádlo, materiální sytost, která má všem stačit k tomu, aby drželi hubu a krok. Navíc se proti zlodějům z ODS a ČSSD, co se dali dohromady v osmadevadesátém, přeci takto nikdy nedemonstrovalo, tak sakra, Marku, udělej s tím něco. Chtěl jsem stát řídit jako firmu, jako vlastní firmu a furt mi do toho někdo řve.

Zeman s Babišem společnými silami ještě pár let asi budou držet naší pěknou zemi v hrsti. Doufejme ale třeba, že se během té doby najde vícero situací, ve kterých se jejich záměry a metody budou dále obnažovat, aby snad i ti nejméně zrakově nadaní nakonec mohli zvolat, že král i králík jsou nestydatí hambáři.

A já si asi večer zajdu do ammánské Šumanovy knihovny na „Hoří, má panenko.“ Protože můžu.

Motýle?

Včera byl nejdelší den v roce. Na 31.95522 stupni severní šířky si tedy člověk zas tak moc neužije, tak jsem šel spát brzičko. Na 50.6404 to určitě muselo vypadat jinak, a co teprv na 59.91273, kde jsem si dvakrát užíval, jak slunko jedenadvacátého června nezapadne vůbec.

Probouzím se do sobotního rána s tím, že nechci zas psát o Babišovi, že nechci vyznívat obsesivně.

„Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra,“ se asi zapíše do historie, jako jeden z jeho velmi mála zapamatovatelných výroků. Zase nešlo o obsah, ale o formu. Věda, že rok 2050 je pro většinu voličů z české čtvrté cenové absolutně abstraktní, nešlo nevyužít spolu s polskými a maďarskými populisty možnost ukázat, že si evropský diktát nenecháme líbit. Palcové titulky po celém světě na sebe nenechaly dlouho čekat. Ani Prchalovi se o takovéto reklamě nezdálo. Přitom šlo o jednu formulaci v evropském komuniké. Ambiciózní a moudrou. Závazek dětem, vnoučatům a pravnoučatům stávajících ANOnistických voličů.

Do roku 2050 máme stejně daleko jako od roku 1988 k nám. Ten si většina ANOnistických voličů pamatuje jistě docela dobře. Pravda, svět tenkrát vypadal jinak než dnes, ale opravdu to zase tak daleko není. Stejně jako není daleko do 2050. Zvlášť když se ze všech stran hrnou zprávy, jak se díky čínsko-americko-ruským závodům o roztání severního pólu země velmi rychle klimaticky mění, což s sebou ponese, předpokládáme, migrační vlny, konflikty, potápění území řady států i extrémní klimatické výkyvy v místech, kde dosud bylo relativně mírně. Tedy i v českých a moravských luzích a hájích. Motýlí křídla. Tipl bych si, že v roce 2050 si nejdelší den v roce zas moc užívat nebudeme.

Nezbývá než sázet stromy. A protestovat proti parazitům. Aby tu za 31 let nějací motýle ještě zbyli.

Pirkmistr

Pitomio bezděčně odhalil svůj projekt, když na svém xichtoknižním profilu zaútočil na novinářku z rozhlasu a lživě ji obvinil z vlastního chování. Asi v rauši z toho, že se konečně našel jeden cizinec, který je obviněný ze znásilnění. Po letech pokřikování. Jako když se zlatokop pomátne při nálezu blyštivého kovu. Pitomio se nepomátl, jen počítá.

Semlelo se tak, že se paní novinářka zeptala, odkud má místopředseda parlamentu informaci o znásilnění šestnáctileté české dívky cizincem, přičemž jedna z otázek zněla „tak případů znásilnění se denně dějou stovky. A nás právě zajímá, proč právě tento jste komentoval, když není jisté, že to byl cizinec.“ Načež si Pitomio na svůj profil vymyslel, že paní na něho redaktorka útočila a zástupy vlastenců pod komentářem rozjely pekelný rej, často za hranicí zákonem přípustného.

Málokdo, kdo sleduje Pitomia, pochybuje o tom, že se jedná o sociopata s primárním cílem získání moci, postavení a peněz, k čemuž je ochoten zaujmout jakoukoli roli. Tu vysněnou našel v roli vůdce všech zamindrákovaných, u nichž je potřeba rozvíjet davový hněv, nejčastěji prvotně pramenící z vlastního komplexu méněcennosti.

Život je obtížný, vyznat se v něm dá opravdu práci, uspět, tím spíš v porovnání s ideály, jež se na nás hrnou ze všech stran, je místy téměř nemožné. A pak beztak zhebneme. Takže je třeba nadávat a hledat viníky vlastního neúspěchu. Kdokoli k ventilaci frustrací a mindráků poskytne platformu, jako projekt Pitomio, má vyhráno.

Kdo se pokusil Pitomiovi na jeho sociálních sítích oponovat, ví, že jako správný demokrat velmi bedlivě sleduje a rychle maže jakékoli náznaky disentu, jehož původce následně zablokuje. Cokoli tedy publikuje na xichtoknize je jednoznačně cílené a promyšlené. V posledním případě by klidně ze strany postižené novinářky mohlo být na žalobu, ale dočkáme se asi jen pár rozohněných reakcí pro veřejnost a všechno tak nějak zas vyšumí. Do dalšího pomateného důchodce, který bude chtít vykolejovat vlaky. Do kohosi dalšího, kdo si v pomýleném vlasteneckém vzepjetí půjde vyřizovat účty s posledním cílem Pitomiovy kalkulované nenávisti.

Každá společnost má extremisty, násilníky, vulgární hovada i zakomplexované idioty. Společnost, která projevy těchto lidí ignoruje ba mlčky akceptuje v rámci jakési pomýleně alibistické definice svobody vyjadřování, si koleduje o rozklad. Společnost, kde osoby ve vrcholných ústavních funkcích zcela cíleně extremistické, násilné, hovadské a idiotské projevy inspirují, vyvolávají a podporují, je dost v hajzlu.

Lidem jako Pitomio se říkávalo lidský póvl. Dnes se jim, díky ANOnistům, říká místopředseda sněmovny. Starosta českého Mindrákova.

Přepis i záznam zmíněného rádiorozhovoru zde.

#WRD2019

Moderní doba se projevuje i tak, že máme ve světě 25,9 milionu uprchlíků, z kteréhožto počtu jsou polovina děti do osmnácti let. Každé dvě vteřiny musí z domova zdrhnout další člověk následkem konfliktu nebo persekuce, 37 000 lidí každý den. Konflikt a persekuce coby klíčová slova v české vesměs emotivně neinformované a manipulované veřejné debatě, kde 99 procent obyvatel netuší, co znamená být uprchlíkem, v životě žádného nepotkalo, ale přesto je považuje za největší nepřátele.

Před čtyřmi lety se mě na začátek debaty v DVTV Martin zeptal, co pro mě slovo uprchlík znamená a já jsem byl zaskočen, jak důležitá je asi podobná kategorizace, protože uprchlík pro mě svým způsobem znamená totéž, co blonďák nebo Čech. Spousta různých lidí, kteří mají společného cosi, za co zas tak úplně nemůžou. Situaci, ve které se ocitli nikoli vlastním přispěním či vinou.

Samozřejmě, že odejít z vlastní země za lepším, jak se u nás často vypráví, je volbou. „Za lepším“ ale často znamená „před vězením, před mučením, před válkou, před destrukcí, před smrtí“ a tak dále, na což často rádi zapomínáme. Jakpak by se asi zachovali obyvatelé našich luhů a hájů, kdyby kdosi začal bombardovat, nebo kdyby se po naší krásné řepkové krajině začali prohánět chlapíci s kalachy, střílející na vše, co se hýbe? Vlastně víme, i když si nepamatujeme. Za druhé světové bylo v Evropě až dvacet milionů uprchlíků, včetně těch československých.

Jestli mají uprchlíci jakékoli společné rysy, je to často (nikoli vždy) obrovská vůle přežít a obnovit důstojné životní podmínky, okolnostem navzdory. Neuvěřitelná výdrž a vynalézavost, se kterou řeší problémy, o nichž se zmíněným 99 procentům ani nezdá. Za svou kariéru jsem potkal statisíce uprchlíků, bavil se stovkami, možná tisíci z nich, a pokud z těchto interakcí převládá nějaký dominantní pocit, je to pocit pokory a obdivu z odvahy a síly činit nejobtížnější rozhodnutí, počínaje rozhodnutím často s celou rodinou včetně dětí opustit vlastní domov a odejít do nepohostinného neznáma, vypořádávat se s nepředstavitelnými překážkami, a nezřídka vše zvládat s pokorou a smyslem pro humor v naději, že bude líp. Snad ano tedy.

Dnes je Světový uprchlický den. #WRD2019

P.S. Uprchlík je člověk, který z důvodu persekuce, konfliktu a generalizovaného násilí překročil mezinárodně uznávanou hranici a požádal o statut uprchlíka. Počet 25,9 milionů nezahrnuje dalších 41,3 milionů, kteří mezinárodně uznávanou hranici nepřekročili a jsou na útěku ve vlastních zemích. Nejvíce uprchlíků dnes hostí Turecko, Pákistán a Uganda. Největšími producenty uprchlíků jsou Sýrie, Afghánistán a Jižní Súdán.

Lies, damned lies...

Kdesi kdosi zmínil smlouvu, kterou prý Bureš uzavřel s národem před volbami. Dokument jsem neznal, tak jsem se něj mrkl, a hle, smlouvy se mají plnit asi o vánocích jen, i když se slovy autorů jedná o zprávu naléhavou. Krom úvodních kydů smlouva obsahuje několik závazků, tak mě napadlo, že se na ně mrknu.

ZAVAZUJI SE PROTO VÁM VŠEM OBČANŮM NAŠÍ ZEMĚ:
1. Budu vládu řídit s péčí řádného hospodáře. Budu šetřit naše společné peníze a usilovat o efektivní stát.

Státní rozpočet na rok 2019 počítá se čtyřicetimiliardovým schodkem. Dobrá vloni bylo saldo asi tři Jardy v plusu, ale nezapomeňme, že se v rozpočtu rozpustil asi dvaadvacetimiliardový zůstatek ze zrušeného Fondu národního majetku. Takže co se hospodaření týče mínus devatenáct.

Počet státních úředníků posledních pět let každoročně roste, mezi roky 2018 a 2019 se jejich počet má zvýšit o šestnáct tisíc, což odpovídá asi 23 miliardám, o které se navýšil rozpočet na jejich mzdy. Ne že by navyšování počtu zaměstnanců bylo vždy a priori špatně, ale šetření společných peněz a efektivní stát vypadá asi přeci jen trochu jinak.

Vlastně ta naše vláda místo řádného hospodáře připomíná nepatrně chaotickou squadru, která se snaží hledat prachy, kde se jen dá, vesměs nekoncepčně a nesystematicky, aby bylo z čeho zaplatit bující byrokracii a přilepšovat různým skupinám lidí, kteří se pak odmění svými hlasy. Symptomatické je odůvodňování zdražování spotřební daně z alkoholu, tabáku a hazardu, s čímž sám o sobě problém nemám. Ministr zdravotnictví burcuje, že k nám lidi ze zahraničí jezdit chlastat a že je třeba image měnit, mimo jiné daní. Do Čech se ale jezdí primárně na pivo a tam chce vláda zdanění naopak snížit (levné pivo = spokojený volič). Případné vyšší daně navíc nepůjdou na boj s následky závislostí, ale rozpustí se v rozpočtu, takže sice odůvodňujeme tím, že je potřeba bojovat se závislostmi, ale je to všechno vlastně jen takové blábolení pro davy. Aneb, jak říká výše Martin, největším závisláckým problémem u nás je závislost vlády na utrácení našich peněz. Anglicky se tomu říká asi "řádní hospodáři, my ass."

A teď jsem se dozvěděl, že ANOnisté přes odpor Senátu protlačili sněmovnou zhola nepotřebnou Národní sportovní agenturu. Dalších šest miliard v čudu. No comment.

2. Budu Vám vždy naslouchat, zůstanu s Vámi v častém kontaktu tak jako doposud a budu se snažit řešit Vaše každodenní problémy.

V praxi znamená třeba to, že když se na Václaváku sejde 120 000 lidí, aby demonstrovali proti vládě, budeme dehonestovat organizátory a pošleme jim vzkaz, že nás ani trochu nezajímají.

3. Budu podporovat a rozvíjet demokracii v České republice a chránit svobodu a důstojnost každého člověka.

Demokracie se samozřejmě nejlépe brání tak, že budu diktovat vlastním médiím, kdysi přezdívaným „strážci demokracie“, co smí, nesmí, mají a nemají psát. I když jsem tedy na zdraví vlastních dětí přísahal, že to nikdy dělat nebudu. Svoboda a důstojnost každého člověka pak končí, když má syna vyslýchat policie kvůli mým finančním machinacím.

4. Budu se snažit zefektivnit fungování veřejných institucí a změním jednací řád sněmovny po vzoru Německa, abych omezil zbytečné a nesmyslné blábolení politiků.

Pomineme-li, že jednací řád sněmovny mění táž sněmovna, nikoli jeden jouda, i když je Slovák, žádný pokus o změny jsem ze strany premiéra v tomto ohledu nezaznamenal. Naopak, předsedové obou komor prý lamentují nad tím, že je vláda v čele s Andrejem ignoruje, protože raději honí vlastní pýár.

5. Odmítnu všechny pokusy o destrukci nezávislého státního zastupitelství a soudnictví a budu vždy bojovat za vymahatelnost práva a rovnost lidí před zákonem.

Aha, tak proto se na ministerstvu spravedlnosti zabydluje madam Benešová a dále asi zpět na bod 2. Rovnost práva před zákonem jsou skvělé motýle, pokud tedy zrovna nejde o mě. V takovém případě totiž nejde o právo, ale o spiknutí.

6. Zasadím se o nezávislost policie, která nesmí být pod vlivem politiků. Korupce se musí vyšetřovat u politiků na všech úrovních.

Výborně, takže si nejprve v souladu s mezinárodními normami nadefinujme korupci coby zneužití mocenského postavení ve vlastní prospěch, a pak si třeba přečtěme audit eurokomise, který není o ničem jiném než o systematickém zneužívání mocenského postavení majitele Agrofertu, jenž dotyčný sice formálně přímo nevlastní, nicméně nadále nepochybně kontroluje.

7. Slibuji, že na nejvyšší míru ztížím život korupčníkům a lidem, kteří vysávají veřejné rozpočty a tím i Vaše daně.

Tak to zní téměř masochisticky. Vysávají naše daně. Mea culpa, mea maxima culpa. Pravda tedy, Švachulu brněnští ANOnisté odvolali relativně rychle, možná by šlo udělit první desetinku bodu. Na druhou stranu ale Faltýnek pořád hýbe ANOnistickou strukturou, nehledě na nikdy řádně neobjasněné a dnes už asi zas hezky zapomenuté techtle s Kapschem a šéfem antimonopolního úřadu. Takže zas tu desetinku odebereme a budeme natolik milosrdní, že nebudeme užívat záporná hodnocení.

K tomu vysávání ještě tedy, nedávno proletěla zpráva o tom, že komise neproplatí stošedesátimiliónovou dotaci agrofertímu Penamu na „inovativní“ chlební linku, ve které zaujalo několik věcí. Samotný fakt neproplacení znamená, že Penam vysaje český státní rozpočet. Linka je natolik inovativní, že ji United Bakeries už vlastní i bez dotací. Vysávání rozpočtu se tedy de facto děje s cílem podpořit Agrofert ve válcování konkurence na základě lživého odůvodnění. Vysavači jedni. Penamu navíc, zdá se, jde o spolknutí United Bakeries, následkem čehož by bezkonkurenčně kontroloval asi padesát procent českého pekárenského trhu. Takže od vysátí veřejného rozpočtu k tomu, aby nás krmil svým sajrajtem, cesta relativně krátká.

DÁLE VÁM SLIBUJI:
1. Zasadím se o pravidelné zvyšování důchodů a základní důchod navýším jednorázově všem stejně.

Toto se děje. Bod. Sice by to asi chtělo začít pořádně makat (abych použil Andrjuchovo oblíbené sloveso) na penzijní reformě, aby zbyly nějaké důchodové fufníky i na ty, z jejichž daní se dnes důchody platí, ale to nikdo nesliboval. Jen připomínám, že kupovat si z veřejného hlasy klíčových voličských skupin není nic nového a obtížného.

2. Mladým rodinám pomůžu s bydlením a dostupností jeho financování.

Sliby nebolí, hlavně mysleme na děti. Žádné ambiciózní vládní plány ohledně dostupnosti bydlení zatím neznám, jen jsem zaznamenal konfuze kolem vyplácení rodičovských, jež, zdá se, nakonec rozťal právě premiér s tím, že kupovat si z veřejného hlasy klíčových voličských skupin není nic nového a obtížného. Jo, aha, o tom už tu řeč byla. Že jsem zapomněl na investiční program Výstavba (sociálního bydlení pro chudé), který má pod sebou Ministerstvo pro místní rozvoj? Ani ne, spíše na projekt zapomnělo samo ministerstvo, zdá se. Byl sice po několika odlukách nakonec vyhlášen, ale experti se shodují, že je brutálně poddimenzován a podfinancován.

Na téma bydlení vlastně zaujalo ještě jedno podtéma, které se možná přímo nedotýká přístupnosti pro mladé, ale tak nějak charakterizuje vládní přístup k této problematice. Jednak je navýsost divné, když daň z převodu nemovitosti platí ten, kdo peníze utrácí, nikoli ten, kdo z transakce má zisk. Řada opozičních poslanců též navrhuje zrušení daně, vláda v čele s ANO je proti. Asi aby bylo z čeho platit dotace Agrofertu. Druhak paní ministryně radí obcím, ať zvyšují daň z nemovitosti. I když vlastně intuitivně souhlasím, že je daň z nemovitosti u nás relativně nízká a potenciálně vyšší daň (stejně jako například plánované zvýšení poplatků na katastru) finanční dostupnost bydlení nezvýší, vypovídá to o tom, jak vláda o bydlení uvažuje. Nejde o výdajovou, ale primárně příjmovou položku.

3. Budu usilovat o kvalitní a dostupné zdravotní a sociální služby pro každého.

Zatím úplně nevím, co znamená. Jen jsem zaznamenal, že od léta nebudou dále hrazeny některé kompenzační pomůcky pro skupiny postižených, kteří na tom už teď nejsou finančně nejlépe. Dostupné asi v Průhonicích znamená něco jiného než u nás. Někteří drzouni si navíc myslí, že namísto dostupných sociálních služeb vláda vyhlásila válku chudým. Hlavně že máme na ten autobus.

4. Z vyššího výběru daní Vám vrátím peníze, které Vám vzaly předchozí vlády.

Vyšší výběr daní je prý primárně způsoben stávající ekonomickou prosperitou, škoda jen, že v době relativní ekonomické konjuktury se zase prachy utrácí na uplácení davu, namísto toho, aby se rozumně investovalo. Za mě je nejstrašnější příspěvek studentům a důchodcům na dopravu, kterou z velké části čerpají ziskové soukromé subjekty. Jako by jízdenka za 79 mezi Teplicemi a Prahou byla nepřekonatelná částka. Dáme tedy za devatenáct a zbytek doplatíme. Měsíčně klidně pár miliard. Jak že to bylo? Řádný hospodář? Koblihář!

5. Budu prosazovat nižší zdanění práce tak, aby Vám zbylo více peněz na výplatní pásce.

Ani ťuk. Ani ťuk.

6. Budu se snažit řešit dlouhodobě neřešený problém vyloučených lokalit.

Ani ťuk. Ani ťuk. Vlastně ťuk jeden mě napadl – když si v jednom xichtoknižním hlášení pan premiér přivlastnil úsilí druhých, kteří se zabývají dluhovou problematikou, jež je částečně spjatá s vyloučenými lokalitami. Právě ANO též zabilo změny insolvenčního zákona a vyhandlovalo s komančema podporu za vlastní podpoření zdanění církevních restitucí.

7. Nezvýším daně firmám a živnostníkům. A během následujícího volebního období udělám maximum pro to, aby ubylo byrokratických povinností pro podnikatele, a zjednoduším styk lidí s úřady.

Daně jsme nezvýšili, jen zaklekáváme a přidáváme byrokracii, ponejvíce asi symbolizovanou několikakolovým zaváděním EET. Zatímco oligarchistický premiér přihrává své firmě miliardy ze státní i evropské kasy, díky EET zavřely krám tisícovky, zejména venkovských provozovatelů primárně v maloobchodě a pohostinství. Naposledy se pod meč EET dostali řemeslníci a lékaři, zatímco poskytovatelé sociálních služeb a prodejci vánočních kaprů utekli jen o fous, ANOnistické ministryni financí navzdory. Prostě třeba sbírat prachy, kde se dá.

Apropos ANOnistická ministryně, prý se nechává zvát na raut neznámo kým, což pak vydává za vlastní iniciativu setkávání s podnikateli, jež prý tímto způsobem konzultuje. Pardon tedy, minimálně v jednom případě víme, kdo pořádal, Babišova Mafra, takže sebepýárko vydáváno za inkluzivní politiku. Ta paní je fakt srandovní. Kdyby neřídila státní kasu tedy.

A SAMOZŘEJMĚ:
1. Zavazuji se, že v žádném případě nezneužiji politickou funkci ve svůj prospěch. Jako doposud budu posílat veškeré příjmy z politiky na charitu.

Jasně, že člověk s přiznanými miliardovými příjmy nemá problém poslat z vlastního pohledu drobné na charitu. Zajímavý úhybný manévr. Jen kdyby zveřejněný nástřel unijního auditu neříkal právě přesně to, že Andrjucha politickou funkci ve svůj prospěch zneužívá. Koneckonců pouze kvůli tomu vstoupil do politiky. Kdo nevidí, nechce.

2. Slibuji, že na ministerské posty budu prosazovat odborníky bez ohledu na politickou příslušnost.

Třeba takový ministr zdravotnictví určitě minimálně jednou před nástupem do funkce u doktora byl a koho jiného na funkci ministryně spravedlnosti než absolventku Panevropské vysoké školy, na které si titul rychlododělával nejeden politik. Ještě, že druhá jmenovaná obšlehla svojí diplomku, jinak by se asi fakt ministryní bývala stala. Nejlepší kvalifikace na ANOnistický státní post? Loyalita k vůdci, nic jiného si nenamlouvejme.

3. Slibuji, že veřejné peníze budu rozdělovat ve veřejném zájmu a apoliticky.

Asi už toho necháme, ne? Mark Twain kdysi připsal anglickému premiérovi Benjaminovi Disraelimu slavný výrok o tom, že existují tři druhy lží: Lži, zpropadené lži a statistika. Lies, damned lies and statistics. Kdyby hoši žili dnes u nás, asi by nemohli jinak než Lies, damned lies and Babiš. Ve zcela vlastní kategorii.

Con ella

Někdy v devadesátém jsme šli na koncert oblíbené kapely do Ústí a cestou se ve všudypřítomné euforii rozhodli, že muzikanty obdarujeme květinou. Ženská že dostane opravdovou a chlapům vystřílíme papírové na pouti v centru města. Nebo obráceně? Už vlastně ani nevím, jen si pamatuju, že jsem na jedinou špejli spotřeboval asi třicet korun. Střela byla za kačku. Po neuvěřitelnou energií nabitém koncertě jsme se probojovali do šatny a nepatrně nachmeleným muzikantům kytky předali. Všechno to bylo tak nějak skvěle normální. Nebo normálně skvělé.

Zpěvačku jsem osobně potkal ještě jednou. Na horní stanici Můstku uprostřed Václaváku byly telefonní budky na kartu a my se u jedné pětkrát plaše prohodili, když ani jednomu z nás volaný nebral telefon. S omluvou a úsměvem jsme si jeden za druhého několikrát stoupli do fronty.

Dnes by oslavila šedesát. Všechno nejlepší tedy. Tam někde mezi anděly.

Mobilně

Cesta do práce i jako připomenutí rozdílných mobilních světů. O2 mi po přistání nabízí „levné“ datové balíčky, které do levnosti mají stejně daleko jako já na Mars, možná ještě dál. Kdo se nachytá, asi se nakonec nedoplatí. Jako jeden můj kolega, co skončil se desetitisícovým účtem, i když prý jen používal google mapy, aby se dostal, kam potřebuje.

Vlastně lze slovo „levně“ snadno považovat za lživou reklamu, aneb kolikátá již připomínka, že se čeští mobilní operátoři dávno zařadili do šiku oblbovačů masy, které, zdá se, má dav docela rád. Jako by existovala podivná vzájemná kauzalita. Masa obdivuje oblbovače, kteří tím více oblbují, a pak skončíme třeba s bezmasými kosteleckými uzeninami.

V Ammánu na letišti jsem koupil simku o trochu levněji, než mám v ČR paušál, ke kterému jsem se musel probojovat mírnými výhružkami změnou operátora. Zatímco doma mám za 749 korun šest giga měsíčních dat s dvouletým závazkem odběru, v Jordánsku za 487 korun na měsíc osmnáct giga plus devět na sociální sítě plus čtyři giga, kdekoli za hranicemi hlavního města, protože wifin je méně a spoleh na data musí být všude. Víceméně vám tu jakýkoli ze třech hlavních operátorů nabídne neomezená data, protože kolik mám, ani náhodou nespotřebuji, jen nechá limit, aby vás donutil přejít na dlouhodobější předplatné, máte-li vyšší nároky.

Porovnávám neporovnatelné? Možná, ale kdyby se nelišilo x-násobně, asi by se dalo ošít. Teď nedá. Čeští mobilní operátoři svorně šikanují zákazníky, kteří si to nechávají líbit asi i proto, že kruciální část má telefon od zaměstnavatele a nic neřeší.

Potkali jsme se v Bejrútu s Billem, který mi před šestnácti lety v Čečně vnukal jedno ze svých nejdůležitějších životních mouder: You can screw me, but you have to at least kiss me. A od O2 pořád ani ta pusa.

P.S. Koupil jsem si večer malý balíček M&Ms a ta čokoláda v nich byla fakt skvělá, neporovnatelná s tou, co koupíte u nás. Chudáci děti.

Audity

Z reakcí na nástřel auditní zprávy Evropské komise na téma Agrofert vybíráme:

„V návrhu auditu jsou nepřesnosti a zavádějící tvrzení.“
Možná. Nicméně základní zjištění, tedy, že Babiš nadále kontroluje Agrofert a tím se dostává do střetu zájmů, nepřesné není. Audit mimo jiné popisuje, kdo jak jmenuje správce svěřeneckého fondu (Babiš), kdo drží kontrolní hlas mezi správci (Babišová), kdo držitele kontrolního hlasu vybírá (Babiš), nebo v jakém případě lze správce odvolat (působí-li proti finančním zájmům Babiše) a kdo tak smí udělat (Babiš).

„Interní záležitosti České republiky bychom měli řešit doma, je škoda, že se řeší v Bruselu.“
Čerpání evropských dotací není interní záležitostí ČR, naopak, komise má za úkol dohlížet na to, zda jsou u nás správně nastavena pravidla čerpání. O čemž i primárně zmíněný audit je. Se vcelku jasným závěrem. Nejsou. Což koneckonců sami po ROPáckých aférách dávno víme.

„Trváme na tom, že v oblasti dotací postupujeme přesně podle zákona, což v minulosti potvrdila i řada kontrol a právních expertiz, které máme k dispozici. Taktéž Andrej Babiš učinil vše, co po něm zákon požadoval, tedy vložil akcie svých firem do svěřenských fondů.“
Ano, nicméně základní zjištění, tedy, že Babiš nadále kontroluje Agrofert a tím se dostává do střetu zájmů, tato reakce nevyvrací. Ale když už zmiňujete, těším se, jak si výsledky té řady kontrol a právních expertíz přečteme. Šup, šup, sem s nimi.

„Audit EU je útok… Je to ohrožení České republiky a českých firem.“
Není, je to audit správnosti čerpání evropských peněz, kterých u nás ve firmě míváme v mnohem větším rozsahu několikrát do roka. Není to ohrožení České republiky, je to ohrožení Babišových soukromých zájmů, který kvůli nim bez okolků a rád zavede Českou republiku do lejna. Možná i proto, že jedním z doporučení první auditní zprávy je důkladnější prozkoumání všech dotací, které Agrofertu šly. Audit sám nahlížel jen na nevelký vzorek. Pokud se tak stane, asi nám Andrjucha trochu zchudne, pokud tedy nebudeme muset vracet z daní my.

Dalším rizikem je i to, že Andrjuchovi marketéři mu mohou naordinovat radikální antieuropeanismus, na který u nás zejména méně vzdělaná masa docela dobře slyší. Úplně se mi nechce sunout ČR dále k maďarskému stylu vládnutí, kde nejde už ani trochu o obsah, ale o formu, která se vytváří jen k tomu, aby vyhrála další volby a zajistila pokračující přístup k moci a prachům z ní vyplývající.

„Brusel nám vykládá český zákon? Co ještě? Hrajeme tu hru o trůny.”
Ne. Brusel nevykládá zákon členské země, jen popisuje, jak realita zákonu neodpovídá. Předkládá svou zprávu členské zemi k právní, nikoli hysterické reakci. Aneb opravdu kdokoli pochybuje o platnosti starého známého "kdo nejvíc křičí, pod tím to fičí"?

První auditní zprávu jsem si, viditelně na rozdíl od většiny pokřikujících, přečetl. Přišla mi vcelku jasná, pokorná a věcná. Místo toho, aby se nad ní vedla věcná debata, ozývá se křik potrefeného husy a jeho kumpánů, včetně výhružek komusi, kdo zprávu asi vynesl na veřejnost. Jako by podobné informace neměly být v normální společnosti automaticky volně přístupné.

Dělám v neziskovce, kde každý zaměstnanec, včetně řidiče, co nemusel ani dostudovat základku, ví, že pokud může jakýmkoli způsobem osobně profitovat z organizačního rozhodnutí, má o tomto možném střetu zájmu informovat, a, pokud možno a relevantno, z podobného rozhodování se vyloučit. Jinak jde jednoznačně a neokecatelně o korupci, za kterou se vyhazuje z práce.

V České republice si premiér, dříve coby ministr financí, vesele přihrává státní a evropské miliardy, a když ho konečně někdo klepne přes prsty, křičí jak hysterka. Přitom by bylo naprosto normální a jediné logické, že by si Agrofert neměl k vůbec žádným erárním prachům ani čuchnout, dokud jej Andrjucha neprodá a nevyváže se ze všech správních orgánů. Nebo, chce-li čerpat, ať odejde ze všech politických funkcí. Tak se to totiž ve slušných společnostech dělá, cokoli ostatní je korupční chování. A o tom právě evropský audit i z velké části je.

Platí samozřejmě i pro všechny ostatní politiky. Vlastě mi přijde trapné, že se o takovýchto věcech vůbec musíme bavit. Už oposmlouva ukázala, že vadí korupce jen těm, kteří z ní sami neprofitují, takže je třeba hodně rozdělovat a panovat. Zevnitř se nezměníme, tlak zvenší by snad pomoci mohl, i když též nejsem naivní. Navíc má hlavní mafián tu svou výbornou marketingovou mašinérii. Téměř nezbývá než doufat ve více evropských auditů.

Qálu

Před rokem a čtyřmi dny jsem přestal pracovat. Ne že bych celý rok nic nedělal, naopak, zejména od začátku roku si připadám strašlivě vytíženě, ale stálé placené povolání žádné. Jen tři procestované měsíce, pět vystudovaných vysokoškolských online kurzů, jeden neonline intenzívní jazykový, dvě zoponované a pár zkonzultovaných diplomek, desítky injekcí a infuzí, jeden volebně-pozorovatelský výlet, jeden napsaný a vyjednaný strategický plán, pár projektových žádostí, čtyři strategické dokumenty na různá témata a spoustu seriálů na Netflixu, jež mi nezřídka hrají v pozadí, když se hladově vnořím do jakéhokoli tématu.

Teď tedy zpět do pracovního prostředí, zpět k válu. Od roku 2006 nebude poprvé mým zaměstnavatelem norská neziskovka, i když se neodchyluji daleko, respektive se téměř symbolicky vracím ke starším kořenům. Kdesi mě našlo dánské ministerstvo zahraničí našlo a já se na několik měsíců vracím na Blízký východ, zčásti abych i znovu zjistil, zda zvládnu ještě normálně pracovat. Asi se i trochu těším. Ale uvidíme.

Organizační evoluce

„Vyznávám přirozenou evoluci,“ řekl říďa v diskusi o možných posunech v řízení organizace. Tak mě napadlo, jak může taková přirozená evoluce v organizaci vypadat.

Darwinovu evoluční teorii si většina lidí asi představuje jako nelítostný boj o přežití těch nejzdatnějších. Asi proto, že se to nejlépe pamatuje. Kdo četl Richarda Dawkinse, asi největšího současného Darwinova následovníka, vnímá evoluční teorii maličko šíře. Třeba jako neutuchající genetické mutace, jež mají zlepšit potenciál vlastní replikace. V českých zemích jsem nedávno zaregistroval prý dávné (nejsem cíťa, ale přišlo mi nějak zvláštně vulgární) pořekadlo o silnějších psech, jenže v reálu jde nejen o silnější, ale i třeba o pružnější, lehčí, těžší, mimikrovatější, barevnější, delší, kratší, menší, větší atakdále.

V metafoře nekonečného závodu ve zbrojení zvyšuje lovec i lovený, potenciální agresor a potenciální oběť, neustále svou kapacitu útoku, respektive obrany. Jedním z paradoxů evoluce je, že často nedochází k zásadnímu zvýhodnění jedné či druhé strany, i proto, že vyhubení veškeré potravy není v zájmu hubeného ani lovce. Každé vlastní zlepšení, jež vede ke zlepšení druhé strany, následně způsobuje další zlepšení vlastní a tak dále. Pokud si tedy něco vzít z evoluční teorie pro rozvoj organizací, asi potvrzení, že jednotlivé zlepšováky mají potenciál generovat další zlepšováky.

Jinak je evoluce asi primárně nekonečnou sousledností pokusů a omylů, kde se jen část genetických mutací stává progresívní, protože poskytuje kompetitivní výhodu. Geny s kompetitivní výhodou žijí nejdéle a následně se nejvíce replikují. Právo silnějšího je v tomto ohledu spíše právo nejoptimálněji zmutovaného. Mutace s cílem úspěšnější replikace vlastních genů a lepší adaptability na měnící se prostředí. Jako třeba, když se britskému ptactvu následkem populárního veřejného dokrmování začaly prodlužovat zobáky. V organizační teorii by tedy možná bylo lepší nečekat na genetickou mutaci a prodloužit si zobák sám ve chvíli, kdy mě to učiní produktivnějším. Ne proto, abych vyžral vše ostatním, ale pro vlastní růst, sílu a sílu mého společenství.

Dalším zajímavým komponentem evoluce jsou neustálé tenze mezi mutacemi, jež vedou k různým výhodám a jež se nezřídka navzájem anulují. Extravagantnější vzhled zvířete může na jedné straně mít potenciál k páření a replikaci vlastních genů, na straně druhé ale sníží ochranu před nepřítelem, tedy možnost přežití. Nebo jak píše Dawkins, samice africké Vidy sice mohou preferovat samce s co nejdelším chvostem, délka chvostu má ale zároveň vliv na samcovu schopnost létat a tedy přežít. Z tohoto pohledu je tedy evoluce též jakýmsi pokračujícím kompromisem mezi různými ambicemi rozvoje, mezi vzhledem a funkcionalitou, pohlavním výběrem a přirozeným výběrem.

Co z této zkratky vyplývá pro evoluční přístup k organizačnímu rozvoji? Asi že, budeme-li preferovat přirozenou evoluci, budeme se častěji plést, než kdybychom dělali cíleně správně. Že evoluční změny trvají mnohem déle než ty řízené. Že sice na jednu stranu jedno zlepšení povede k dalšímu, ale na druhou stranu každá spontánní akce vyvolá reakci, která spíše zmrazí status quo. Že tedy raději u nás ne.

Busem

- Paní učitelko, je hora Říp nejvyšší?
- Nejvyšší v okolí ano.
- Paní učitelko, tohle je ještě Praha?
- Už ne, už jsme vyjeli za Prahu.
- Paní učitelko, Čína je na jihu?
- Čína je na východě.
- A jak se tam dá dostat?
- Přes moře.
- A letadlem?
- Letadlem taky.
- Jela jste někdy letadlem?
- Říká se „letěla.“
- Letěla jste někdy letadlem?
- Ano.
- Paní učitelko, kdy už tam budeme?
- Za čtyřicet pět minut.
- Paní učitelko, a támhleto je hora Říp?
- Ano, to je hora Říp.
- Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…
- Honzo, nezpívej, paní učitelko, Honza zpívá
- Kašpárkovy kuličky…
- Paní učitelko, my pojedeme na Benešák?
- Ano, vystoupíme na Benešáku.
- A za jak dlouho tam budeme?
- Za třicet minut.
- Paní učitelko, já půjdu domů sama. Táta už bude z práce, tak půjdu k tátovi, jinak chodím k babičce. Táta dělá ve sklárně.
- Ty půjdeš domů sama, jo, Míšo? Paní učitelko, Míša půjde domů sama, když bydlí v Újezdečku?
- Babička bydlí v Újezdečku v těch barácích, táta bydlí pak tam dál.
- A fakt půjdeš domů sama, jo?
- Jo, já už jsem domů sama šla. Půjdu k tátovi, už bude z práce doma.
- Já už jsem taky šla sama domů, paní učitelko, my jsme s Míšou šly samy domů.
- No vidíte, dneska dojedeme na Benešák…
- A paní učitelko, kdy už tam budeme?

Optimisticky

Přemítám, co pozitivního si myslet o výsledcích eurovoleb. Že ČR tentokrát nemá druhou nejhorší účast, ale třetí. Že ANOnisté vše nepřeválcovali. Že se dostalo za ČR pár normálních lidí. Že nedošlo k obávanému nárůstu anti-evropských (vesměs proruských) partají a poslanců. A dál asi nevím. Ale jsem skromný, takže pro tentokrát si s tímto výčtem vystačím. I když by ten opačný byl asi podstatně delší. Dostatečná tedy, byť s odřenýma ušima.

V metru

Na IPPáku dnes verbovali k volbám do europarlamentu lidovci. Když jsem šel zpátky, zastavil jsem se na chvilku, abych si vzal leták a popřál rozdávajícímu hodně štěstí do voleb řka, že sourozence si člověk nevybírá. Ač se lidovců neštítím, ze spoust důvodů je považuji za nevolitelné. Byť by snad díky desítce na eurokandidátce stáli za to, volit je nebudu ani tentokrát. Přesto mi pan mile Hayato poděkoval a přátelsky poplácal po ruce.

Polepšovny

Více než šedesát poslanců chce prosadit návrat do situace, kdy budou rodiče mít možnost zavřít vlastní děti do polepšovny. Na pikosekundu mě napadlo napsat „nezvladatelné“ před slovo děti, protože takto se o dětech často hovoří. Přitom kdokoli se základní znalostí psychologie ví, že problémem nebývají tzv. nezvladatelné děti, ale nekompetentní rodiče. Aneb odložit vlastní dítě do polepšovny může jen neschopný a nekompetentní rodič.

Vždy je lepší trestat než pomáhat a předcházet problémům. Nejlepším způsobem, jak vychovávat pokřivené charaktery, je pak vinit děti z problémů, za které nemůžou. Když už jsme u těch psychologů: neexistují rozmazlené děti, existují debilní rodiče, které děti nutí fungovat ve vzorcích, jež pak děti samy považují za nejefektivnější. Neexistují problémové děti, existují debilní rodiče, kteří nedokáží vytvořit základní zázemí, ve kterém se děcko cítí bezpečně a komfortně. Dítě je dítětem proto, že mnohé věci, včetně vlastní funkcionality nechápe a následně reaguje všelijak. Dojalo mě vyjádření ředitele jednoho z diagnosťáků, který návrh kvitoval s tím, že konečně rodičovská vyhrožování polepšovnou nebudou pouze planá. Jako by vyhrožování polepšovnou patřilo ke standardním výchovným metodám a chudáci rodiče momentálně neměli čím vlastním dítkám vyhrožovat, aniž by se vystavovali nařčení z vymýšlení. A to je třeba změnit.

Nabízí se známé cui bono a nelze se ubránit dojmu, že jde primárně o finanční hru, kde se komusi přesunou prachy. Pasťákům? Ministerstvu školství, které tzv. diagnostické ústavy zřizuje? Načež se postupně z MŠMT stane ministerstvo detence, když už o školství samotném nemá páru a pomalu jej táhne do hlubin rakouského absolutismu? I s tímto posledním návrhem. Připomnělo mi dobu, když jsem bydlel v Gruzii a ministrem školství se stal jakýsi Dimitri Šaškin, sám téměř stále ještě ve školním věku. Předtím dělal právě ministra detencí. Však to také poté za jeho řízení ve školství pěkně začalo lítat.

Jedna procházka po městě stačí, aby si člověk uvědomil, kolik lidí svá děcka vědomě či nevědomě emocionálně prasí. Za což je třeba hazlíky trestat praktikami z devatenáctého století. Dát do servisu jako nefunkční káru. I soudruh Makarenko by měl radost. Apropos, pobyt v polepšovně prý má navíc přijít na 5 300 kaček. Jsem zvědav, kdo si bude moct dovolit.

Penzisté

Dostal jsem do schránky kandidátky do voleb v Evropském parlamentu a zdá se, že kandiduje celá republika, její teta, bratranec a křeček. Asi si všichni dobře spočetli, jak málo je s očekávanou minimální volební účastí třeba hlasů, aby se člověk dostal k teplému bruselskému fleku a následně nepřekonatelné penzi. V minulých volbách se do EP dostala i partaj se ziskem 79 540 hlasů. No to jsem býval mohl kandidovat i já, i když tolik kámošů zas nemám.

Minimální znalost o tom, jak EU a její instituce fungují, a oblíbená obsese antievropskými bludy bude znamenat, že qolbám přijdou jen skalní fandové jednotlivých partají, případně tací, kterým za hlas kdosi jakkoli zaplatí. V Agrofertu je prý účast povinná. Takže ač o jedenadvacet europoslaneckých lavic soutěží 815 kandidátů, o vítězi asi netřeba pochybovat. Otázkou je jen, kolik křesel ANOnisté získají. A kolik se do EP dostane anti-poslanců.

Já se chystám hodit Fíšovi. Šanci asi nemá, ale šel s kůží na trh, a to se počítá. Z Teplic navíc určitě ještě hlas neměl.

Žrádlo

Ještě jednou o červené kšiltovce bojující za silné Česko, konkrétně o oblíbeném tématu kvality potravin. Rozveselila mě pravidelná týdenní xichtoknižní litanie mafiánova pýár týmu: „Proč si naše děti nemůžou koupit v obchodě originál zmrzlinu Magnum? Tu pravou. Tu s lepší polevou. S lepší čokoládovou chutí. Rozdíl pozná každý, kdo si ji někdy dal třeba hned za hranicemi na první benzínce v Německu. Takovou si u nás děti dopřát nemůžou.” Je tam totiž všechno. Reklama na pravou čokoládu s lepší polevou a chutí, starost o děti i spravedlivé rozhořčení nad abstraktními zlořády.

Když jsem si kupoval minulý týden Magnum u nás ve večerce, přišlo mi, že má čokošku dobrou. Jen mi paní prodavačka vycinkala, že si kupuji nejdražší zmrzku. Že prý ona by si takhle drahou nekoupila. Asi jako většina posluchačů, čtenářů a obdivovatelů, hltajících Andrejovy kydy. Ti kupují stále více produkci Agrofertu, který plíživě predátorsky přebírá kontrolu nad potravinářstvím v Čechách a hrne do našich obchodů největší odpornosti.

Kostelecké uzeniny bývávaly kvalitním producentem, kterému se od schramstnutí Agrofertem nějak nedaří nacpat do výrobků dost masa. Vodňanské kuře pod vlasteneckou značkou mimo jiné přebaluje zbytkové výseky z Polska a Německa a před nedávnem se proslavilo prodejem salmonely. Globus zas vyřadil z prodeje špekáčky od agrofertího Krahulíka, protože měly nejméně masa a nejvíce nepatřičných ingrediencí. Makro sundalo Andrejův gothaj, co měl sice na obalu 60 procent masa, ale ve skutečnosti ho bylo o dvacku méně.

Zloděj křičí chyťte zloděje. Kdesi zapadla scénka z kampaně, kdy při rozdávání koblih Andrej daroval bezďákovi pětitisícovku. Trvalo jen pár vteřin, než se z dobrodince stal arogantní veksláček, opovrhující chudobou obdarovaného. Zatímco na veřejnosti a před kamerou předstírá, jak strašně mu na všech záleží, ve skutečnosti všemi, kdo mu uvěří, opovrhuje.

Borci z Agrofertu teď mimochodem prý mají na mušce Madetu, na kterou se údajně valí jedna státní kontrola za druhou. V naději, že se majitelé zlomí a levně prodají, jako mnozí před nimi. Abychom si mohli užívat víc Andrejova potravinového humáče a přitom nadávat, jak nám ostatní škodí.

Demo

Poprvé v životě jsem byl na demošce jedenáctého jedenáctý 1989. Pamatuji si nesmělé, anonymní postávání na Benešáku, v klobouku a se šátkem kovbojsky přes obličej. Kdosi nám z kašny vysvětloval, v jakých zplodinách vévodíme světovým tabulkám. O den nebo dva později jsme z náměstí došli i před KoKos, jak se říkávalo Okresnímu výboru KSČ, a vyvolávali jméno tajemníka Váni, že s ním chceme mluvit. Nevěděl jsem sice úplně o čem, ale zajímalo mě, jak dopadne. Záhy se z ekologických demošek staly protikomančské a jednou dopadlo tak, že zatímco já jsem se nenápadně vytratil, když se objevili policajti v kordonu, Luboš, co chodil o ročník níž, dorazil po víkendu do školy v nepatrně pomuchlaném stavu.

Dnes jsem šel na demošku zas, poprvé od devětaosmdesátého. Dva znudění policajti na kraji jiného náměstí a kolem kašny asi stovka lidí. Podstatně méně než před třiceti lety. I klidněji. A na jiné téma. Většině nevadí, že jim vrchuška kálí na hlavu, jako nevadilo před třemi dekádami. V Praze alespoň plný Staromák. Prý až čtyřikrát plnější než před týdnem.

Nehledě na jejich obsesi veřejným míněním, nemyslím, že demošky donutí dnešní aparátčíky změnit chování. Podobně jako můj hlas ve volbách nepovede ke změně vlády. Nevyjádřit se nicméně v případě, kdy se sliz cestou naší krajinou otírá o vše, co mu přijde pod ruku, by mi přišlo zbabělé.

Silné Česko

Když jsme se před patnácti lety stali členy EU, zašel jsem s kamarády ve Vladikavkaze na pivo s radostně-hrdým pocitem, že je všechno, jak má být, že byla postkomančská transformace dokončena. Že jsme se konečně dostali do slušné společnosti a na cestě k nezměrné prosperitě si stojíme jen my sami.

Za pár neděl máme volby do europarlamentu a většina takzvaně etablovaných partají se předhání v tom, kdo bude znít vlastenečtěji, jako by nám z EU cokoli hrozilo. Zvykli jsem si, že naši politici výsledky vlastního – pravda, ne vždy kompetentního – vyjednávání v Bruselu a s Bruselem doma prezentují jako jakýsi diktát. I že umně využívají obraz abstraktní externí zlomoci, aby zamaskovali vlastní zájmy a inkompetenci.

Stávající premiér, na úkor ČR dlouhodobě dojící EU pro svůj byznys jako neveselou krávu, si k volbám nasadil trumpovskou čepici a s imbecilní, leč na lid ze čtvrté cenové nepochybně působící kampaní vyrazil na steč za silné Česko. Jež má v pořadí zájmů asi tak na osmnáctém místě. V lepším případě.

Vidím-li fízla, který dlouhodobě drancuje mou zemi, hlásat, jak Česko nekompromisně a tvrdě ochrání, napadá mě, že první, před kým bychom měli tuto zemi chránit, je on sám. Jo, ještě něco mě vlastně napadá: Fuck you.

Hokejka v Číně

Prezident Zemák se popáté vydal do Číny a tentokrát s sebou vzal i českou sportovní ikonu. Asi proto, že nám klesá vývoz a roste dovoz a s ním i schodek obchodní bilance. Anebo proto, že ikona už všechen výdělek projela v automatech a je třeba dívat se po alternativních zdrojích příjmu i nových přátelích. Ani trochu mě nepobuřuje. Pan Kolek, tehdejší řidič na dánské ambasádě a trenér slávistické hokejové mládeže mi dávno vysvětlil, že když pámbu naděloval, každému dal jednou. A tihle kluci umějí hrát hokej.

Bavím se spíš, jak snadné je vytvořit fiktivní příběh, kterým se dokola zaobírají desítky novinářů. Kdokoli Čínu alespoň maličko vnímá, přeci musí jednoznačně dojít k závěru, že česko-čínské obchodní partnerství je spíše iluze. Čína nemá zájem obchodovat s Českem, má zájem expandovat a šířit vlastní zájmy. Ať již skrz komunistickou stranou kontrolovanou mobilní společnost, jež buduje internetové sítě, nebo státní firmu napojenou na vojenskou rozvědku, která kupuje fotbalové kluby. Fakt lze ještě být skalním slávistickým fandou? Nebo kupovat věci od Mountfielda či pít pivo Lobkowicz?

Doma je Čína maximálně soběstačná a žádné velké české investice, které by se navíc vymykaly státní kontrole, nepotřebuje. Jako nepotřebuje investice americké, kanadské, maďarské, ruské či madagaskarské. Dobrá, existují technologie, jímž se v Číně musejí učit (kudos škodováckým motorům pro sučouské metro), ale i takové jsou jen dočasné, protože jakmile se naučíme, vyrobíme si sami. Je nás sakra půldruhé miliardy.

Až se za deset let budeme dívat na dnešní léta ekonomické čínské diplomacie, zbyde jen pachuť z ješitného kolaborantského staříka, kterého ani v Číně nikdo nebral vážně. Krom jednoho zmateného hokejisty.

Jaro

Když byla relativně nezvyklá, míval jsem tu kytku rád. Dánsky jsem si raps pletl s rasp, což znamená strouhanka. Anglicky se řekne rape, stejně jako znásilnění. Žlutá kytka, která se jako mor rozpíná českou krajinou, zabíjí hmyz, ničí půdu a zásoby vody a prská nám do očí, že tady je Babišovo. Lány a lány cestou z Českého středohoří do Prahy. Znásilňování české krajiny za hlasitého fandění momentálně třiceti procent národa.

Delčevo

Z kopce na kopec kousíček od bulharských hranic patnáctiletým pežotem a opakujícím se rituálem, jenž začíná více méně stejně: „Dobar den, my nabljuduvači od OBSE.“ Začátek už v šest ráno, abychom mohli pozorovat otevření vybrané volební místnosti. A zatímco v prvním volebním okrsku jeden člen brumlá, že se mu dnešní volby vůbec nehodí, protože hodlal být úplně někde jinde, během dne se stále více projevuje svátečnost prezidentské volby. Alespoň v přístupu volebních komisařek a komisařů.

Rumunská kolegyně v každé námi navštívené místnosti úhledně vyplňuje kontrolní dotazník, já sleduji volební účast a povídám si přes překladatelku Tanju se členy volební komise. Reakce variují mezi nervózní formalitou a přátelskou zvědavostí, odkud jsme a nakolik asi ten divný strejda z Češky rozumí makedonštině. Ništo ne razbiram, nebojte.

Za jeden den nakonec nestíháme víc než šest volebních okrsků ve školách, jeden obecní úřad, vesnický kulturák, bývalý obchod a dvě garáže. Den končí v okresní volební komisi, kde se do půlnoci sčítají výsledky ze šestatřiceti okrsků v okresu Delčevo. Na chodbě trpělivě čekají šéfové a šéfky jednotlivých okrsků. Uvnitř místnosti si předseda okresní komise rázně sjednává pořádek a nařizuje Pýterovi, ať otevře okno, že už uvnitř dochází kyslík. Poslechnu, pustím dovnitř studeno a beru si od jeho zástupkyně ze starého hrnce jablko.
- „Odkud jsou?“ ptám se, „z Traboteviště?“
- „Kdepak, z Virče, tam jsou lepší.“

Dobrá. Příště určitě musíme zajet i do Virče tedy.

Alláhu akbar

Nikdy by mě nenapadlo, že z hořícího domu daleko od domova může být tak zvláštně smutno. I když je dům starý a hezký. I když jde údajně o nejnavštěvovanější památku v Evropě. Co napadlo, je, že každá podobná událost vyvolá vcelku standartní reakce masy. Je přeci jasné, že šlo o muslimský útok na symbol katolicismu. V lepším případě prý o pojistný podvod, či úmyslné zapálení francouzskými vládci, aby odvedli pozornost od protestů tzv. žlutých vest. Ale spíš ti muslimové, protože, jak si mnozí všimli, se často na internetu objevuje zvolání alláhu akbar. Navíc když i Youtube se rozhodl šířit konspirativní teorie mezi prvními…

Zvolání, že bůh je největší, zvané takbír, jsem za svých cca. patnáct let života v různých muslimských komunitách po celém světě slyšel nesčetněkrát. Většinou vícekrát denně. Když se kamarádovi v Ázerbajdžánu narodilo dítě. Když jsme se v Afghánistánu dohodli na spolupráci s guvernérem jedné severní provincie. Když v Čečensku vytáhli člověka živého z auta, které předtím rozmašíroval ruský transportér. Když v Ingušsku tehdejší nejhledanější muž Ruské federace, Šamil Basajev, ironicky děkoval místní vládě, že ho nechala vyloupit vojenské sklady. Když kolegové v Sýrii opustili jednání právnických odborů jen půl hodiny předtím, než budovu rozbombardovala syrská letadla. Na konci politického mítinku v Jordánsku, kde se takbír vyvolával téměř místo potlesku. Od ochranky našeho kanclu v pákistánském Pešaváru, když kousek od nás bouchla bomba. Předpokládám, že si na velikost boha vzpomněli i ti, co bombu instalovali.

Zvoláním, že bůh je největší, začíná každá muslimská modlitba i volání muezzina. Velikost boha vzývají i někteří fotbaloví fanoušci. Takbír je též vepsán do bílého pruhu irácké vlajky. Zkrátka je v islámském světě všudypřítomný a největší jako bůh sám. A netřeba mu a priori přisuzovat význam, který nemá, i proto, že má významy všechny.

Velikost boha je zkrátka nekonečná pro ty, co věří. Občas i pro ty, co ne. Třeba když hoří božský symbol ve Francii. Alláhu akbar.

Mačety a klávesnice

Dvacáté páté výročí začátku rwandské genocidy, ve které za sto dní přišel o život téměř milión lidí. Byli jsme tenkrát zmatení z válčení na Balkáně a Rwanda připadala tak nějak strašlivě daleko. Oba konflikty začaly podobně. Nálepkováním, vymezováním se vůči skupinám lidí, kteří se chovají, vypadají nebo modlí jinak. Nabídkou zoufalcům a ztracencům někým být, někam patřit a cítit se důležitě s pistolí, puškou či mačetou v ruce. Ještě, že se sapiens tak vyvíjí a dnes si zoufalci a ztracenci vybíjejí své mindráky primárně v anonymitě internetových komentářů a debat. Oder?

Geobbelsovina

Andrejův PR tým každou neděli vydává na xichtoknize zprávu o tom, jak je náš mafiánský premiér skvělý. Zdánlivá rekapitulace uplynulého týdne má prezentovat slovenského miliardáře coby chlapíka z českého lidu, pojmenovat momentální nepřítele a dokázat, že vše hezké, co se kolem nás děje, se děje díky božskému Ájovi.

Mustr se více méně neliší: Ahoj lidi, strašně pracuju, ale kdo by se pro vás neobětoval, tohle jsem pro vás tento týden udělal, a támhleto překazili jiní. Většinou tak na sedmi až deseti stranách, které průměrný Andrejův obdivovatel nemá šanci přečíst. Potenciálně kontroverzní témata a kauzy, ve kterých jede ANO, jsou opomíjena. Aktivity jiných entit, které by mohly vést ke zlepšení životů v ČR, jsou prezentovány jako výdobytky samotného guru. Asi žádný jiný politik si takto pravidelně veřejně a dobrovolně nevymýšlí a nelže. Zeman a jeho prasátko jsou totiž značně nepravidelní.

Tuto neděli se Andrej pustil do tématu exekucí. Pár měsíců poté, co sněmovna při projednávání novely insolvenčního zákona přehlasovala ve prospěch exekutorů senát, primárně díky angažmá ANOnistických poslanců v čele s místopředsedou #mýto Faltýnkem. Tak nějak se dávno v kruzích ví, že špičkou exekutorské mafie býval přerovský Vrána a že k jeho skvadře a nástupcům má prostějovský Faltýnek setsakra blízko. Šušká se, že třeba komančskou podporu exekutorů vyhandloval za ANOnistické odhlasování zdanění církevních restitucí.

Andrej však v neděli, alespoň verbálně, vyrazil do boje. Nejprve pochválil svého ministra Kněžínka za změnu, kterou prosadil Kněžínkův předchůdce Pelikán, jenž zas ale prý dle Andreje nedělal nic. Následně pochválil sám sebe, že zrušil dvě stě tisíc exekucí, které však nadále probíhají, a na jejichž zrušení nedávno jedna neziskovka založil speciální web zvaný Doložkomat.

V jednom odstavci sedmistránkové litanie jako by byl shrnutý celý estébákův pýár: Pochválím svého kolegu za cosi, co udělal někdo jiný. Do ostatních se navezu, že jsou nemakačenkové. Smyšlenou informací dokážu, jak se rázně zasazuji o práva občanů, taktéž s přivlastněním úsilí někoho jiného. Když ale opravdu mohu reálně změnu prosadit, dělám, co je mně a mým blízkým nejprospěšnější.

Týdenní zprávy jako by byly technologickým apgrejdem dlouhých projevů, v nichž si hoví diktátoři. Světový rekordman Chavez například rád přerušoval večerní vysílání státní televize, aby se pak dlouhé hodiny s diváky dělil o sebe sama. K tomu se zatím Andrjucha nepropracoval, tak asi buďme rádi, že si je v češtině a bez předem připravených notiček stále nejistý.

P.S. Zmiňovaný xichtoknizí statut byl během dneška změněn.