Mers je od předvčírem pryč a Valiko se včera před barákem se Žorikem a Robinsonem ožral, aby vzpomněl čtyřicet dní po tátově smrti a mohl se oholit. Nechal jsem u kluků alespoň karton cigaret z duty free, vodku necháme holt na jindy.
P.S. Tak prý olivový.
Anglický herec a spisovatel, Stephen Fry, předevčírem zveřejnil na svých stránkách otevřený dopis Cameronovi a Mezinárodnímu volympyjskému výboru, ve kterém nabádá k bojkotu her, jakožto jedinou možnou reakci na nedávno v Rusku uzákoněnou homofobii. Fry, Žid a homosexuál, jak sám sebe nazývá, srovnává Soči s berlínskou volympyjádou v šestatřicátém, kde svět jen trapně přihlížel kriminalizaci jiné minority a její vyloučení ze sportovních klání a jež nepochybně zafungovala jako katalyzátor Hitlerova přerodu v nekontrolovatelné monstrum.
Putin se, pravda, už tak deset let moc nemění, takže přerod v superdiktátora asi nehrozí, i když homofobní legislativa de facto posvěcuje praktiky dávno Kremlem kontrolovaných extremistických skupin, se kterými by si Gestapo nezadalo. Nemyslím si, že Fry vyprovokuje více než pár příspěvků na téma, jak je nesprávné sportovní klání politizovat, ve kterých si jejich autoři jen naběhnou na hranu otevřených dveří, protože kdo si ještě myslí, že volympyjáda nemá nic společného s politikou, ať raději skočí z Nuseláku. Jen podobní naivkové ještě mají dilema mezi zúčastnit-se-a-mít-možnost-ovlivnit a ostrakizovat-a-zříct-se-naděje-na-změnu-ba-rozzuřit. Podobně jako Čína před pěti lety, ani Rusko si nenechá kecat do vnitřních záležitostí jako jsou zákony země, a s oblibou a výhledem na nemalé finanční zisky bude dál vodit své západní známé za nos jako užitečné šašky.
Mě asi nejvíc baví, jak Fry s odkazem na principy volympyjsmu vlastně říká: zrušte to, nebo se přiznejte, že vaše sebranka je nahatější než Andersenův císař. Mani mejkz mani a Fryova výborně napsaná výzva nakonec máloco změní. Do Soči se nicméně díky němu vypraví banda bezpohlavních naháčů, což může být s ohledem na ruské homofobní zákony nakonec ještě docela bžunda.
P.S. Přiznávám se, napsal jsem vlastně jen proto, abych tu mohl pověsit odkaz na Stephenův text. :)
Něco pro pamětníky:
Vybavují se sněmy Sládkových republikánů na začátku devadesátých v kovoprůmyslovém kulturním domě na Smícháči, kde jsme tenkrát měli kancl. Zpocení a polomytí chlapíci s pohledem, za který by se nestyděl ani devotní konsument LSD, v oblečení ze sedmdesátých a obligátní igelitkou či dvěma. Jednou jsem vešel na veřejný záchodek v prvním mezipatří, kde tři postávající u pisoáru měli kalhoty spadlé na zem, jejich hanbatou záď naštěstí kryly dlouhé kostkované košile. Igelitky ležely vedle. Vyběhl jsem hodně rychle. Zpátky se mi pořád nechce.
Gunavův soud je zajímavý v mnoha ohledech, téměř učebnicový příklad, s čím se nová vládní koalice potýká (a za co je mohutně mezinárodně kritizována zejména Míšovými dávnými známými). Jen naivkové pochybují o totalitních a korupčních praktikách předchozí vlády – od října vládnoucí Gruzínský sen se koneckonců dostal k moci mimo jiné na základě slibu, že kriminálníky potrestá, do čehož se noví vládci též s nemalou vervou pustili. Vyšetřování a soudy fungují víceméně dle stejného scénáře: o někom „se ví“, že je hajzlik, začnou se sbírat důkazy a na základě první indicie se dotyčný obviní a pokud možno pošle do cely předběžného zadržení. Jakmile je pod zámkem, či veřejně označen za špatného, další důkazy o původních i nových obviněních se shánějí snáz a obžaloba se rozroste o další trestné činy. Nakonec se ale nezřídka ukáže, že důkazů nejsou zcela přesvědčující nebo jich je málo, nikoli nutně proto, že be neexistovaly, ale proto, že prokuratura v Gruzii moc dobře nevyšetřuje, protože deset let nepotřebovala (vše bývalo rozhodnuto předem), anebo jsou informace utajené.
Podobně se má i s Gunavou, jehož první obvinění znělo nelegální držení zbraně a drog. O pár dní později prokurátor přidal zneužití pravomoci, zpronevěru a lehké ublížení na zdraví (načež ho Míša jmenoval guvernérem Mingrélie-Horní Svanetie). Na základě velmi sporadických (sporadicky zveřejněných) důkazů mi přijde nejpravděpodobnější, že 1) Gunava opravdu postřelil minimálně jednoho člověka kvůli osobnímu sporu a 2) Nákladal si, jak chtěl, se státními prostředky. Soud nakonec zprostil Gunavu obžaloby z ublížení na zdraví, protože poškození nemohli potvrdit, že střílel Gunava, anžto v té chvíli stáli zády, tedy cítili pouze střelu zezadu v noze, načež viděli Gunavu s pistolí v ruce. Balistika se nekonala. Soud nakonec uznal Gunavu vinným ze zpronevěry tří tisíc tun pohonných hmot a asi 50 tisíc lari (ca. půl miliónu korun), za což mu napařil osm let, ihned snížených na čtyři díky jakési amnestii.
Netuším, do jaké míry se zpronevěru podařilo prokázat, protože veškeré dotazy na osud pohřešovaných peněz a hmot byly smeteny s poukazem, že byly použity při výkonu služební funkce, jež byla vázána státním tajemstvím. Vše v dobách, kdy byl Gunava šéfem generální inspekce ministerstva vnitra. Tato část jednání proběhla za zavřenými dveřmi, takže nevíme, jaké důkazy prokurátor předložil, nicméně se nepatrně zdá (opět: z velké dálky), že důvodem odsouzení byla Gunavova neschopnost prozradit, co se s prostředky stalo, nikoli prokurátorovy důkazy o zpronevěře, tj. důkazní břemeno bylo alespoň zčásti přeneseno na obžalovaného. Jen tak na okraj: říci, že bývalí pohlaváři pod rouškou státního tajemství prošustrovávali gruzínské finance, je jako dva plus dva se rovná čtyři. Informace o "presidentských fondech" či účtenkách za návštěvu strip-baru už jsou koneckonců veřejné. Stále však ještě zarazí - nikterak inovativní - cynismus, se kterým si mocní pěchují kapsy s poukazem na státní zájmy a vnějšího nepřítele.
A jsme u mého oblíbeného tématu, oněch nespravedlivých gruzínských soudů. Opět: kdo chce, ví, že Míšokracie byla postavena na organickém propojení moci legislatvivní, exekutivní a justiční, což mimo jiné znamenalo, že v trestních řízeních stát hravě odsuzoval 999 obžalovaných z tisíce. I proto se valná většina obžalovaných snažila dohodnout o vině a trestu (plea bargaining), v systému, který gruzínské právo zprzněně přijalo od amerických bratrů, a kde dosud nikdo pořádně neví, kam se peníze, jimiž si odsouzení kupovali měsíce a roky svého života, vlastně děly. Od října máme v parlamentu vůbec poprvé opravdovou opozici (strana bývalé vlády lidově zvaná Míšisté), tj. parlament začal (stále se učí) fungovat jako parlament a nová vláda se jala oddělovat od sebe i soudy, které pomaličku začínají fungovat jakž takž nezávisle. Jedním z prvních kroků ministryně spravedlnosti například bylo výrazné zpřístupnění dříve vesměs uzavřených soudních přelíčení. Když si teď tedy Míša stěžuje na nespravedlnost gruzínských soudů, ví dobře, o čem mluví. Sám je tak nastavil.
Možná kdyby se mu Němcová pohrdavě nesmála, když přišel hodit šavli na klenoty, pověřil by jí. Takhle si vymyslel vlastní vládu a sestavení se ujal spolupartajník ze strany, jež se shodou okolností jmenuje jako pověřitel a již nikdo nevolil. A ani se kluci (a jedna pani) neohřáli a už padají žaludy. Chápu, chápu, dle jakéhokoli scénáře jsou parlamentní volby za rohem, tudíž je zatraceně málo času na fantrejsynk, dobytí pozic a zvýšení šancí, aby se jinak naprosto nevolitelná partaj, založená k apotheose vrtošivého mocnáře, dostala do příštího parlamentu.
Nu tož se na mě nezlobte, že se dokola budu pošklebovat zvláštní české většinové zálibě v psychopatech. Vždyť je to doopravdy k popukání.
President měl povinnost vypsat volby na říjen, leč raději chvilku ještě sečkejme, než začneme věřit, který ze dvou termínů, jež presidentská administrativa vyhlásila je ten správný. Během osmačtyřicetihodin se z paláce ozvalo sedmadvacátého, ne pardon, administrativní chyba, jedenatřicátého, ne ježiš špatně, sedmadvacátého. Odvolávám, co jsem odvolal. Nezřídka se s kolegy dohadujeme, zda je lepší, když je president maniodepresivní, nebo pokud je alkoholik. Pár anekdot z dálné i blízké české minulosti vždy postačí, aby kolegové zaplesali, že může být i hůře. Na rozdíl od našeho trotla, v Gruzii už bude brzy president nový.
Kandidáti se zatím příliš moc nehrnou. Zatímco se ministr školství reprezentující vládní koalici ve srovnání s vlastní partají těší asi poloviční lidové podpoře, všeobecné očekávání, kohopak asi nominuje presidentské UNM, bylo nakonec saturováno jménem, které čekali všichni. Ani si vlastně nikdo nevšiml, že primárky v UNM proběhly dle stejného klíče jako všechny dosavadní volby krom té poslední říjnové. Zahrajeme si na napětí a konkurenci a nakonec vyhraje kandidát, o jehož vítězství od začátku nikdo nepochyboval. Tedy minimálně od té chvíle, co si korunní princ Vano šel sednout do cely předběžného zadržení, kde čeká na soud. Davita Bakradze tedy, bývalý předseda parlamentu. Rozdá si to s dnes už bývalým ministrem Margvelašvilim a nik jiný než dvě hlavní politické síly nemá šanci, ba ani veselé figurky typu Nino Burdžanadze, která jako kanagom dveřma ven a oknem zpět.
Termín bychom tedy měli (nu dobrá, sedmadvacátého), hlavní aktéry též, teď ještě zjistit, kdo má právo volit. Podle posledních údajů Centrální volební komise je v Gruzii zaregistrováno 3 537 249 voličů, asi o 76 tisíc méně než k říjnovým voleb, což by jaksi potvrzovalo již tak mnohokrát potvrzenou domněnku, že bývalá vláda ráda před volbami rozdávala mezi spřízněnými skupinami druhé občanky. Dejme si například do souvislosti s informací z centrální matriky (NAPR), která po volbách vydala nové dokumenty čtyřiašedesáti tisícům běžencům z Abcházie. Ve většině případů údajně šlo o sloučení dvou paralelních identit v jednu. Však nám též bylo chlapíků a holek z NAPR líto, že dostávali vydávání falešných dokumentů befelem.
Termín, kandidáti, voliči... vlastně vše v cajku, o co se tedy hraje? O nic. O prestiž. Budoucí president bude mít méně pravomocí než jiní presidenti v parlamentních demokraciích (o našem joudovi tu řeč neveďme). Volby budou nakonec zejména prvním veřejným testem vládní koalice a oznámkování její schopnosti naplnit naděje a tužby voličů z parlamentních voleb. I hry o nic bývají vcelku zajímavé, zvlášť když hlavní protagonisté vše berou jako velmi prestižní mistrák.
Nehýbou se jen šutry a podloží, ale i lidé. Tedy kdosi si přeje, aby se hýbali. Nejprve posunout v Abcházii působící mezinárodní organizace co nejdále od místa konání her (check). Poté přijít s nápadem, že by na dobu konání her měli kontrolu nad severní Abcházií převzít ruští policajti. Kosa se dotkla kamene, protože i v Suchumi si řekli, že když jednou přijdou, nikdy neodejdou, načež přestaly proudit ruské federální peníze. Holt si budeme muset v Galiwoodu na dostavbu kulturního střediska ještě chvilku počkat.
Teď tedy máme Snowdena, který nakonec jen prozradil to, co se všeobecně předpokládalo, a v určitých kruzích asi i dávno vědělo. Včetně těch evropských, jejichž rozhořčená reakce na údajné odhalení americké špionáže byla téměř směšná. Nejzajímavější na případu Snowden nakonec je, že se odehrává téměř jako dle studenoválečného scénáře, ve kterém hrdinovi naháněnému podlou imperialistickou mocností poskytne útočiště osvícený car ve svém Totalitaristánu, ať už je to matička Rus, Venezuela či jiný ráj na zemi.
Světové sdělovací (manipulační) prostředky pochopitelně nafoukly aféru Snowden do nečekaných rozměrů. Tiskové agentury nejprve vyslaly své zástupce do tranzitního prostoru, kde se měl Snowden potulovat. Nejčastěji se prý kupovaly letenky do Minsku s přestupem v Moskvě, který dotyčný novinář prostě vypustil. Letadlo na Kubu, v némž Snowden měl či mohl sedět, též vezlo nemálo novinářů, kteří si cestou tam a zpět fotili a natáčeli prázdné sedadlo. „Zde mohl sedět.“ Jako by všem unikalo, že podobně jako Manning, jenž se přiznal k porušení amerických zákonů v deseti bodech, spáchal i Snowden ve své zemi s největší pravděpodobností trestný čin, za který by měl být souzen. Tak to holt v určitých společnostech chodí, a neznalost zákona, případně skutečnost, že se mi zákon nelíbí, neomlouvá.
Snowden není žádný hrdina, ale od reality odtržený geek. Neumím se přimět, aby mi ho bylo byť trochu líto. Spíš smutním nad moudrými hlavami, které si hrdiny dělají ze Snowdenů a z jejich autokratických patronů. Robinov Gůdov ně chvatajet?
Zatímco Rusko dál vesele dodává zbraně Assadovi, ke kterému se připojil libanonský Hizballáh, lámal si západ dlouho hlavu s tím, jak a kdy vstoupit do jámy lvové, ze která není úniku. Řekneš-li A, nelze neříct B, zvlášť když jde o válku, a A bylo vyřčeno v listopadu, když se zformovala Národní koalice syrijských revolučních a opozičních sil, jíž záhy uznalo 19 zemí v čele s USA, Tureckem, devíti členskými zeměmi EU atp. Jen pro upřesnění: Západní země uznaly koalici coby legitimního představitele syrského lidu, nikoli coby jediné legitimní představitele Sýrie coby země.
Co s tím tedy, když uznáváte koalici představující syrský lid, který je po tisících vražděn a po miliónech vyháněn ze svých domovů následkem války, ve které jedna strana evidentně masí druhou. Neříct B bylo nemožné, ať už se snažili oddálit jak se dalo. Nakonec kdosi namaloval rudou čáru vedle použití chemických zbraní a ta byla překročena již před pár měsíci, když jsem ještě seděl v Antiochii a s kolegy jsme popíjejíce Efes sledovali oblohu, zda k nám nemíří srandovně barevné mraky.
Osoby a obsazení
Na jedné straně státy podporující Assadův režim tedy primárně Čína, Rusko a Írán, jehož letci nezřídka pilotují syrské stíhačky. Každý je v tom z jiného důvodu, nikdo nicméně není škodný a tradičně je v těchto zemích vládcům jedno, co se děje s obyčejnými smrtelníky. Ironií osudu je fakt, že zatímco si rebelové krátí čekání na dodávky zbraní ze západu ruskými a čínskými zbraněmi, jež dorazily s největší pravděpodobností z Kataru a Saudské Arábie.
Na straně druhé Turecko, Arabská liga, vybrané západní státy, kteří usoudili, že bombardováním vlastních měst, kde se tehdy ještě vcelku mírně demonstrovalo, ztratil Assad legitimitu považovat se za představitele lidu, a momentálně utrácejí milióny, miliardy dolarů na humanitární následky krize v samotné Sýrii a ve všech okolních zemích. Cesta zpět žádná nevede a dál jedině bez v listopadu odepsaného Assada, kterého kryje Rusko.
Uvnitř Sýrie rostoucí rozměšky mezi jednotlivými částmi opozice, která od samého počátku zahrnuje všechny myšlenkové proudy od politiky západního typu po brigádu Al Nusra. Západ si dávno uvědomil, že po dříve či později nevyhnutelném Assadově pádu zbyde tak tři a půl minuty na to, aby se zformovalo nové politické vedení země, jinak chaos, občanská válka, případné následné rozdělení Sýrie na několik útvarů, z nichž zejména ten kurdský by byl velmi špatnou zprávou pro severního souseda. Turecko de facto nezávislý irácký a syrský Kurdistán ztěží ustojí. Nejeden si je vědom toho, že při současné hysterické náboženské a etnické polarizaci povede zastavení jednoho masakru ihned k druhému, aneb zkuste dnes na severu Sýrie říct, že jste Ší‘it.
Pravděpodobnost, že západ ve svém syrském angažmá uspěje je momentálně maximálně destiprocentní, což si politici samozřejmě uvědomují. Možná proto neslyšíme žádné hlasité reakce na otázku, zda by v přechodné vládě měli či mohli být zástupci Assadova režimu, což syrská Koalice samozřejmě odmítá. Odmítání Assadovců je však ostrakizací náboženské minority, což se jaksi příčí západním hodnotám, pod jejichž vlajkou chceme dodávat do Sýrie zbraně.
Patovou situaci si velmi dobře uvědomuje i Rusko, kterému se s vidinou tučných výdělků nemůže dočkat, jak jakýkoli posun v konfliktu, ve kterém tak jako onak nic pěkného čekat nelze, bude kvitovat lakonickým „my jsme vám to říkali“. Win-win situation v mnoha ohledech, nemluvě o tom, že o podobném oslabení Turecka (klidně i na chvilku opomiňme vnitřní tenze) se nezdálo ani Velikým Romanovovům.
S pádem paní železné se nijak nezměnilo a platí i zde, že ruský win-win je lose-lose pro západ. V momentě, kdy je Rada bezpečnosti naprosto zablokovaná a syrský problém nezadržitelně metastázuje do okolních zemí, by pouhé přihlížení bylo cestou do pekel. Někteří z nás si nicméně myslí, že jí je též vyzbrojování jedné ze stran konfliktu. Z pekla do pekla to holt není zas tak daleko.
2:185 Postním měsícem je měsíc ramadán, v němž Korán byl seslán jako vedení správné pro lidi a jako vysvětlení tohoto vedení i jako spásné rozlišení. Kdo z vás spatří na vlastní oči měsíc, nechť se postí! Ten z vás, kdo je nemocen nebo na cestách, nechť postí se stejný počet dní později; Bůh si přeje vám to usnadnit a nechce na vás obtížné. Dodržujte plně tento počet a chvalte Boha za to, že správně vás vede - snad budete vděční!
Ramadan kareem!
- Úplatek – neoprávněná kompensace za produkt či služby
- Provize (neobchodní a neoficiální, nikoli obchodnická, jinak též kick-back či otkat) – forma úplatku, kdy si nakupující nechá dát všimné
- Zpronevěra – Použití veřejných zdrojů pro soukromé či nesprávné účely
- Vymáhání – nabytí čehokoli vymáháním, vydíráním či přehnanými nároky
- Nadržování / protěžování (z anglického favouritism) včetně nepotistismu – nespravedlivé protěžování jedné osoby na úkor druhé (nepotismus zahrnuje příbuzné)
- Plýtvání – včetně neefektivity, špatné správy prostředků a nedostatku vnitřní kontroly.
Capisci?
Jo, jo, pochopil jsem, že část debaty je vědomě či nikoli zamotána do rozdílu mezi tím, co je korupce a co je naplněním skutkové podstaty trestného činu korupce. Není totéž, ale řeč je o korupci.
Diskuse je velmi zajímavá. Určitě nikoli nevědomě někteří relativizují poukazem na skutečnost, že politické vyjednávání je handl samo o sobě. Rozdělme tedy velmi tentativně například na:
- Výsledkem je politická výhoda vyplývající z mandátu / výkonu politické funkce; a
- Výsledkem je materiální výhoda / situace neplynouci z výkonu politické funkce.
A nyní si vyzkoušíme:
1. Funkce ve sněmovně či sněmovním výboru? Politický proces.
2. Trafika ve státní firmě? Korupce, pokud dotyčný neprokáže, že je nejlepším možným / zainteresovaným kandidátem.
Zkoušejme si dál...
3. Výměna politického mandátu za práci kdekoli? Korupce.
4. Nedůvodněná nadměrná odměna pro vedoucí kanceláře, která je zároveň mou milenkou? Korupce.
A teď pozor: 5. Zaměstnání nekvalifikovaného příbuzného, příp. pobírání náhrad (od slova nahradit) za neuskutečněné cestovné a jiné platby? Korupce (nepotismus a zpronevěra).
To se neochodí. Jako pomůcku můžeme v úzkých použít míru tajnůstkářství, ke kterému se aktéři při různých úkonech uchylují. Politiky nezaměstnáváme, ale za 2., 4., a 5. se u nás běžně vyhazuje na hodinu.
Zevnitř kaféšky se ozývá stále opilejší hlas chlapíka v abcházské policejní uniformě, šéfa okresní úřadovny služby abcházské národní bezpečnosti.S přibývajícími panáky je ruština stále lámanější a častěji přechází do megrelštiny. Z ruštiny je nejvíc slyšet mat-pjeremat. Vulgární slang. Chlapík řeší s babama problémy světa jménem Gali a je pořád víc sladko. „Mimozo, kurva, řekni mi jako chlap...“ Cink a ať jsme zdraví. Každý se svými kamarády.
Nejradši bych asi šel k předčasným volbám, ze kterých vzejde parlament bez ODS (kdo tu chásku, můjtyskutku, ještě může volit?), leč ve kterém sedí Piráti a Zelení, ať už je vláda jakákoli, jen když v ní nebude Filip, Remek a jejich soukmenovci. Kalousek by už též mohl do politického důchodu, ale je mi to vlastně jedno. Jako bych se nedivil, kdyby se stal mezitím na čas premiérem. To by byl úplný mišn akomplišd.
České zprávy pročítám v Gali u Kokuty na dvorku ("na terásce" by nebylo dostatečně popisné). Dlouho jsem nebyl a je tu krásně, i když ten business prý nejde jako dřív. Můžou za to Rusáci, říkají místní, na svatbu ani na pohřeb se do Abcházie už nejezdí, co je čára tak nepropustná, a kaféška nevydělává jako předtím, kdy též nebylo žádné terno. Dal jsem si karbanátky s bramborovou kaší, zapil pár Baltikami (Suchumské prý seženou zítra) a popovídal si o všem novém, tedy o ničem.
Nakonec se nachomýtl opilý soused Zaza s otázkou odkud jsem. „Z Česka? I love you, že jo, akorát jinak“ Přesně tak, akorát jinak. V každém případě zajímavější než číst zprávy, na kterých mě nakonec asi nejvíc zaujalo, že svátek má Adolf.
Každý z nás snadno dokáže, že není rasista, protože známe jednoho vochočenýho Cikána, se kterým se normálně bavíme (mmm, "kamarádíme" bychom asi neřekli, aby se nám ostatní nesmáli). Jen všichni ostatní jsou kriminálníci a špinavci (já proti nim nic nemám, ale podívej se, jak se chovaj’), jedna výjimka jaro nedělá. Občas na mě někdo zkusí i „no, ono to je asi jiné, kdybys s nima bydlel, víš.“ Česká nenávist k Romům je psychopatologie, nenávist rodící nenávist, kterou v sobě nikdo nechce řešit. Nenávidět jakoukoli skupinu lidí za barvu kůže, vyznání, pohlaví, názor, etnickou příslušnost atd. vychází vždy ze strašlivého mindráku, který je u nás, zdá se, hluboce kolektivně zakořeněn a v poslední době viditelně progresivně sílí. Přitom je gádžovský anticiganismus tak strašlivě primitivní.
Oblíbeným antiromským argumentem je jejich údajné příživnictví, ergo zneužívání sociálních dávek. Kdo chce, ví, že jde o jednu velkou demagogii. Krom toho, že jediné statisticky významné zneužívání dávek plyne z nelegální práce lidí pobírajících podporu v nezaměstnanosti (a kdo dneska v ČR zaměstná cikána?), zaregistrovali jsme v souvislosti s protiromskými demonstracemi zatím jediného pravomocně odsouzeného příživníka - byl jím nácek pořádající demonstraci v Duchcově. Málokdo se zastaví nad tím, kolik gádžů vydělává na tom, že je romská komunita nedovzdělaná a chudá, ale jakmile se do pasti podvodníků a lichvářů chytne nějaký bělásek, všichni víme, kdo je dobrý a kdo je zlý. Nedělím svět na bílé a černé, pokud vůbec, v tomto případě na vzdělané a nevzdělané, bohaté a chudé, a dokážu najít spoust objektivních příčin, proč je mezi Romy procentuelně více socek než mezi bílými. Abychom ale mohli alespoň náznakem řešit tento jednoznačně sociální, nikoli etnický problém, musíme se zbavit živočišně rasistického diskursu. Ani vlastně nevím, jestli to ještě u nás jde, když ty cygány tak nesnášíme.
Český rasismus mě trápí, považuji ho za iracionální a jeho metastázy za projev debilizace naší společnosti. Nedochází mi, jak není normálním lidem hloupé vyjadřovat se jako náckové. Hledání vnějšího nepřítele k zapomenutí frustrací a zahlazení vlastních průšvihů je dlouholetou politickou strategií i základem bulváru, ve kterém se rýpeme v cizích životech, abychom se nemuseli rýpat v těch vlastních, případně si mohli říct, jací jsou ostatní na rozdíl od nás idioti. Nebaví mě kázat o morálce, na to jsem sám příliš velký idiot, jen se trochu děsím, kam Česko směřuje a nepřipadá mi nereálné, že se u nás schyluje k brutálnímu střetu. Alespoň to tak vypadá, když se na české hroudě objevíte jen jednou za čas a pokaždé vás kopne, jak se protiromská rétorika přiostřuje a popularizuje. Ač se možná nezdá, i při absenci intelektuálních a etických elit není nikdy pozdě přešaltovat směrem k sebevědomé společnosti. Při pohledu na výsledkovou tabuli se totiž jinak dělá trochu mdlo. Po poločase 10:0 pro Buranov.
Já chci bejt taky expert, kde se mám přihlásit?
| Země | 1. ledna | 15. května | Odhad konec dubna | Nárůst |
|---|---|---|---|---|
| Egypt | 13 001 | 66 922 | 140 000 | 5,15x |
| Irák | 67 625 | 146 951 | 117 321 | 2,17x |
| Jordánsko | 117 321 | 471 677 | 513 000 | 4,02x |
| Libanon | 129 106 | 469 217 | 1 000 000 | 3,63x |
| Turecko | 148 441 | 347 157 | 400 000 | 2,34x |
| Celkem | 475 494 | 1 501 924 | 2 203 000 | 3,16x |
Počet obětí konfliktu (odhad opozice): 100 000 osob, nepočítá ty, kteří zemřeli druhotnými následky, tj. například z nedostatku běžných léků. Počet diabetiků, hypertoniků, kardiaků a jim podobních, kteří už své léky potřebovat nebudou, odhadujeme na padesát tisíc.
Počet vnitřních uprchlíků (valná většina zaregistrovaných v tabulce výše se nejprve potulovala různými částmi Sýrie, než se rozhodla odejít do nejbližšího zahraničí): 5-7 miliónů.
Počet obyvatel planety, kterým je úplně jedno, odhadujeme na necelých sedm miliard (z toho asi 10,5 miliónu v ČR). Nedivím se nezájmu, ani dávce škodolibého znechucení, které se nemálo vidí, i když mi přijde zvláštní, že se konfliktu, ve kterém jakýmsi způsobem krom samotné Sýrie figurují USA, Rusko, Čína, Turecko, Izrael či Irán, nevěnuje přeci jen trohu více pozornosti. Zároveň přemítám, že by asi nebylo od věci přestěhovat se na jižní polokouli.
Zmíniv presidenta, už pomalu škytáme z jeho neustálých výpadů vůči nové vládě, jimž nelze upřít invenci. Nedávno se třeba opřel do premiéra, že málo jezdí do zahraničí, čímž izoluje Gruzii a vhání ji do ruského područí. Málokdo zapochyboval o tom, že Míša tak chtěl jen zavrtět psem a odvést pozornost od svých přečastých, z eráru placených zahraničních cest. Podruhé za měsíc v USA, tentokráte v doprovodu vybraných spolustranníků na návštěvě u neznámého kongresmena, se kterým je třeba utužovat vztahy, protože bude v příštím volebním období presidentem. Modří jen tuší, leč Míša už ví.
Míša se ale též bojí, protože jeho nejbližším spolupracovníkům včeně bývalého premiéra a stávajícího předsedy Míšovy strany (anglicky UNM) hrozí vazba za zpronevěru státních peněz. Obžaloba ho viní z propůjčení si 5,2 miliónů lari (necelých šedesát našich melounů) na zaplacení agitátorů vládní strany před loňskými volbami. Kdo byl, nepochybuje, že na tomto šprochu je pravdy více než trochu.
Jedním z hlavních důvodů, proč bývalá garnitura padla, bylo nejen „stále méně demokracie a stále více autokracie“, jak popsal rozvoj post-růžovorevoluční gruzínské demokracie s autokratickými prvky jeden místní politolog, ale též, ba i více, rostoucí neschopnost rozlišovat mezi statky veřejnými a soukromými (partajními), nebo nutnosti rozdělení (v demokratické společnosti) moci výkonné, zákonodárné a justiční. Demonstruje to nepřímo i presidentovo varování před uvalením vazby na obžalované politické souputníky, když na své xichtoknize (sic!) varuje, že pokud vláda nezajistí, aby soud rozhodl proti obžalobě, hrozí Gruzii propad to totalitní společnosti. Což zas ale vysvětluje, proč za bývalého vedení soudy rozohodovali 99.9% případů ve prospěch obžaloby (tedy státu). Jenom chránili demogracyjy!
A než jsem tohle dopsal, na petici přibylo 100 podpisů, to vůbec není špatné.
Gruzie je velmi konzervativní, silně věřící s dlouhou sovětskou tradicí a dekádou válek a anarchie, ve které právě církev zůstala jednou z mála jistot a symbolů národní identity a sjednocení. Osmdesátiletý patriarcha je nepochybně nejvlivnějším člověkem v zemi, s jehož názory se veřejně nepolemizuje. Pravoslavná církev a spolu s ní i valná většina Gruzínů (tipuji minimálně 95%) považuje homosexualitu za nemoc, o které se nemluví, ba jíž je třeba vymýtit.
Spousta lidí stále věří, že když se kluk zamiluje do kluka nebo holka do holky, je to volba jako každá jiná, v mnoha případech dokonce projev zvrácenosti. Já věřím spolu s moderní vědou v genetiku a děložní prostředí (nikoli absolutně, ve smyslu víry, pouze ve vztahu k určování lidské sexuální orientace :)). Neméně silně věřím v práva menšin jakéhokoli druhu i v právo jakékoli skupiny osob svobodně vyjádřit svůj názor či postoj, aniž by na ně kdokoli házel kameny. Mezinárodní den proti homofobii a transfobii je vyjádřením postoje.
Že je gruzínská společnost manipulovatelná bigotními představami o světě a takřka teroristicky reaguje na jinakost, není vzhledem ke zmíněnému konzervativismu (však si připomeňme Klause a jeho šašky) ani nedávné historii příliš velkým překvapením. Nemůže nicméně nebýt zklamáním pro nás, Gruzofily, kteří bychom si přáli, aby naše oblíbená země v tomto testu z tolerance, vyspělosti, moudrosti a sebevědomí takto flagrantně nepropadla.
Takhle to dneska vypadalo. V minibusu jsou demonstrující za práva LGBT evakuovaní policií (pokud se nemýlím, všichni se vešli do jednoho, možná do dvou), kolem debilní, šílený dav.
Smažák. Kde se vzal, přeletěl mi přes nos. Brambory mám, dokonce nové, vyběhl jsem do (vcelku četných) sousedských krámků v naději, že najdu přijatelný sýr, a hned napodruhé se podařilo. Přímo naproti baráku prodávají eidam, ještě ani nestihli rozbalit. Arménská rodinka obchůdek otevřela před měsícem, tak jim chodím dělat tržbu, aby nezkrachovali jako jiný krám, dvě hospody a fitness centrum, co se ve stejných prostorách za ty tři roky, co tu bydlím, vystřídali. Dnes mají moji noví sousedé další plus a smažák už netrpělivě syčí na pánvi, no to bude zas prasárna k večeři.
Zpět full time Sakartvelo-ši je prima, ale asi si budu muset najít nějakého koníčka. Začnu třeba tím, že se objednám k zubaři, už jsem zas půl roku nebyl.
Od samého začátku se jednalo o velmi problematický koncept, nehledě na skutečnost, že si velká část PRT najala do týmů profesionální humanitárce a jiné odborníky. Armáda má válčit, zatímco humanitárka musí zůstat oddělená od politických priorit a jednotlivých stran konfliktu, aby si mohla uchovat nezávilost a důvěru komunit, se kterými pracuje.
NATO je v Afghánistánu od samého začátku jednou ze stran konfliktu. PRTy fungují v naprostém rozporu se základními humanitárními principy a vytěsňují skutečné (apolitické) humanitárky, protože běžný Afghánec ani Talib nerozezná, zda konkrétní aktivitu dělají vojáci (PRTi), na které se střílí, nebo civilisté, se kterými se dokázal dohodnout. Humanitárka musí být založena pouze a jen na potřebách lidí, kterým má sloužit, bez ohledu na jejich vyznání, politickou příslušnost, rasu atp., a její politizace, tj. využívání pomoci k získávání lidských srdcí a duší (hearts and minds) je nejen cestou do pekel, ono to navíc ani vůbec nefunguje, jak dokazuje právě Afghánistán (cosi podobného se plánuje v Sýrii).
Díky PRTům a jim podobným jsme v Afghánistánu museli vyklidit 40 procent lokalit, ve kterých jsme dříve pracovali, protože místní mezi námi a vojáky přestali rozlišovat a naše projekty se staly pro nás a často i pro ně nebezpečné. Nezřídka mělo velmi podobný scénář: Humanitárka v pohodě pracuje, všichni (ano, všichni) vědí, kdo jsme zač a co děláme, až do vesnice dorazí několik Humvees s civilními horlivci z nejbližšího PRTu. Po druhé náštěvě už místní bradáče nepřesvědčíte, že ani my, ani vesničané nemají s vojáky nic společného, a raději v místě přestanete pracovat, protože je jen otázkou času, kdy na vás začnou střílet. Nickie, Shirley, Jackie a Mohammad by mohli vyprávět. Vlastně nemohli.
Zpět k nepřímým obětem PRTu českého, jeho zaměstnancům. Zajímavý je patos v titulku - prý sloužili Česku. Přitom akorát chodili do práce, a pokud někomu sloužili, bylo to Afghánistánu, z něhož teď díky svým zaměstnavatelům mají odejít. Aneb kdo z nás by chtěl uzavřít pracovní poměr, následkem čehož se bude muset přestěhovat do Afriky?
Souhlasím, že když jsme už cosi zbabrali (například život lidem), je třeba se o ně postarat, netřeba však přidávat hrdinsko-nacionalistický patos, hraničící s vymýváním mozku. Navíc zavání zvláštním precedentem, protože i pro udělování asylu existují určitá pravidla (viz článek 3a konvence 1951-ého roku) a asyl neudělují novináři ani politici, nýbrž, v našm případě, Ministrestvo vnitra. Většinou na základě pohovoru, kde dotyčný prokáže, že potěbuje mezinárodní ochranu, protože mu osobně doma hrozí pronásledování z důvodu vyznání, rasy, ..., příslušnosti k určité sociální skupině. Poslední se hodně natahuje a podle všeho nám vznikla nová sociální skupina. Tlumočník PRTu, rizikové povolání. Anebo jde o všechny zaměstnance českých zahraničních misí? Co takhle zahradník na kábulské ambasádě nebo uklízečka na pákistánské?
Ještě jednou: Tlumočníkům to přeju, ale vůbec nezávidím. Doufám jen, že jim alespoň někdo pomůže učinit informovaná rozhodnutí, jak dál naložit s vlastními životy a životy blízkých, včetně třeba vysvětlení, že udělení asylu vylučuje návštěvu Afghánistánu, dle staré dobré rovnice: Bojíš se pronásledování? = Dostaneš asyl. Jedeš domů? = Nebojíš se pronásledování a asyl nepotřebuješ. Ještě jiná rovnice mi neustále tane na mysli, ta o cestě do pekel a dobrých intencích.
Po třech měsících v Turecku vím, že tu spousta věcí funguje mnohem lépe než v našem Mindrákově. A že Turecko o členství v Unii už zas tak moc nestojí. Kdyby vás léta tahali za nos, asi by vám trpělivost došla také. Proč o tom Zeman tedy mluví? Sbírá body, jako vždy. A kameny melou a melou.
Labda tedy. Spolužák (posléze na gymplu i spolusedící) dostal ve čtvrté, možná to byla pátá třída k vánocům fotbalový míč. Nebyl žádný velký fotbalista, ale vymýšlet vánoční dárky, jak víme, není žádná prča, tak mu ho tam rodiče šoupli. A já mu labdu záviděl. Možná byl míč obligátní (se to lehce vybírá), říkám si teď, anebo chtěli malýmu Sternovi naznačit, že by se měl místo prohánění po Písečáku víc kamarádit s klukama, co kopou u botanický zahrady do mičudy. K botance jsem chodíval i já - hrál jsem tenkrát za teplický Sklo Union a kopal bych kdykoli a kdekoli. A u botanky se hrávalo skoro stejně často jako na Políčkách.
Labda ale. V dobách, kdy šlahounek s jehlou patřil v klučičích domovech k hi-tech vymoženostem, mi nepřestával imponovat elektrický kompresor ve vstupní hale sklíčkařského stadionu, tak jsem chvilku po vánocích Sternovi nabídl, že mu jeho dárek na tréningu profesionálně nafouknu. Cestou ze stadionu zůstal v trolejbuse číslo tři na konečné u Nových lázní, na což jsem si sice vzpomněl dřív, než jsem došel domů, ale to už byl pryč.
Labda, labda. Vzpomněl jsem si, když jsem předevčírem vyprávěl Shaunovi, jak divně funguje má paměť. Pamatuji si spoustu zbytečných čísel. Tedy si alespoň myslím, že si pamatuji. Míč stál 325 korun československých a já Sternoví ze svého dvacetikorunového kapesného, které se občas díky babičce s dědou dostalo na pade, tenkrát splatil pětačtřicet. Zbylých dvě stě osmdesát jsem, desetiletý, zůstal dlužen. Shaun měl jediný komentář: Taks' mu ho vrátil pozdějc, ne?
Míč. Na třicet let jsem na něj zapomněl. Doktora Sterna jsem neviděl tak pět. Dneska jsem mu poslal zpátky jinýho labdu. Třeba se jim bude doma hodit. Pokud tedy neodmítne coby úplatek od anonymního pacienta.
Autor: Handan Kartal
Česká republika podepsala dohodu o spolupráci s Turkish Airlines (THY), podle které budou THY od července letošního roku poskytovat marketingovou podporu české vládě a oběma komorám parlamentu ČR. Oznámilo to prostřednictvím svého mluvčího české ministersto zahraničí. Základním pilířem spolupráce bude kampaň na zlepšení (sebe)prezentace předních českých politiků s cílem zvýšení jejich oblíbenosti. Garantem projektu bude česká agentura STEM. „Chtěli bychom už konečně zveřejnit nějaký výzkum veřejného mínění, kterému nebudeme věřit jen my sami,“ uvedl pro Cumhuriyet zdroj z agentury, který si nepřál být jmenován.
K chystané spolupráci se exklusivně vyjádřil i jeden z jejich koordinátorů za českou stranu, bývalý pražský primátor, Pavel Bém: „THY vede dlouhodobě žebříčky oblíbenosti mezi evropskými aerolinkami. U nás ať se snažíme, jak chceme, pořád je všude akorát Schwarzenberg, Dienstbier nebo Zeman,“ uvedl po slavnostním aktu podepsání dohody o spolupráci. “Guma z Nagana nevyšel, musíme mířit výš. Bude to chtít chytlavou znělku a vtipný slogan,“ připomněl spolupráci THY s Lionelem Messim, Kobe Bryantem, Manchester United či bývalou světovou tenisovou jedničkou Caroline Wozniacki a znělku THY (We are Turkish Airlines, we are globally yours, pozn překl.). „Ta nepřeložitelná slovní hříčka je prostě geniální,“ dodal. O spolupráci na projektu prý už projevila zájem pákistánská badmintonová federace či keňský svaz lyžování. „Vypadá to slibně, bude z čeho vybírat,“ těší se Bém. Finální výběr partnera či partnerů provede STEM na základě obvykle rozsáhlého souboru respondentů.
K projektu se váhavě vyjádřila i turecká strana. „Jde nám o dlouhodobé partnerství. Zatím sice přesně nevíme, čemu bychom se od českých politiků mohli naučit, něco ale určitě vymyslíme. THY například zatím nemá žádnou zkušenost s ovlivňováním průzkumů veřejnosti, či s hlasováním pro vlastní oblíbenost v živých televizních pořadech,“ potvrdil dohodu vedoucí marketingového oddělení THY, Nisan Šahin. „Čeští politici jsou též nepředstavitelně imunní vůči kritice zákazníků. Na základě jejich zkušeností chceme vyzkoušet vůbec první ekologicky-splachovací zákaznické centrum,“ dodal.
Na projekt bude z české strany dohlížet speciální akční výbor pod vedením poslanců a senátorů s praxí z turistického ruchu. Již na úvodním zasedání výboru jeho členové schválili první konkrétní návrh, který údajně nejlépe vyjadřuje snahu českých politiků o zlepšení vlastní image, tedy ambici i směr, jímž se chtějí vydat. „Nechceme tajit inspiraci tureckým „globally yours““, shodují se koordinátoři kampaně, jež v Česku proběhne pod sloganem „up yours.“
překlad: PK
Till Bruckner nazval adrenalínovou vládou v modu perpetuální revoluce, kde jsou osobní styky mnohem důležitější a ceněnější než kompetence jednotlivce. Vlastně jsme se s politiky nakonec stýkali jen proto, abychom učinili bontonu za dost, nikoli proto, že by nám tu a tam scházely jejich často prázdné, ideologicko dogmatické deklarace. Chtěl-li člověk něco vyřešit, musel si vytipovat úředníka, který smí a umí. Abych ale nebyl nespravedlivý: i mezi top politiky byli lidé schopní a pracovití, na ministerestvech, se kterými pracujeme my, však takových bylo méně než šafránu.
Něco je jinak. V pátek jsem se potkal s jedním ministrem a dvěma náměstky z různých resortů a měli byste vidět ten široký úsměv na mém (též širokém) xichtu, když jsme se rozešli. Člověk úplně zapomene, že chce vůči nové vládě zachovávat obzřetnost, aby je nepřechválil, protože přeci není možné, aby Gruzie najednou měla logicky smýšlející a analyzující vládce, kteří nejen, že mají naprosto jasno v tom, kam směřují a co dělají, ale navíc to dle všeho se zemí myslí dobře. Fingers crossed, fingers crossed.
Byli jsme na Kypru v dvoutisícém devátém, na jihu, v Pafosu. Na jednom výletě, co jsme si koupili, nám místní slovenská průvodkyně vypočítávala výhody různých kyperských sociálních podpor. Nedokázala zmlknout, takže jsem si minimálně tři minuty pamatoval, jaké jsou důchody, nemocenské, mateřské atakdál. Zapomněl jsem mnohem rychleji než stačilo opadnout její nadšení. „Často sa ma tiež pýtajú, ako sa to tu má s dôchodkami, takže vám poviem...“ Doteď si na holku doma občas vzpomeneme.
Dobrá, dobrá jedna paní povídala turistům na výletě. Nic nemění na tom, že pořád vypadá jako další splasklá bublina, na dluh žijící ostrov, kterému došly prachy, k čemuž většinou dochází tak, že prožereme (i s "s" místo "ž") investice a naše příjmy se neblíží výdajům. Zkrachovalý Kypr a Unie obviňovaná z toho, že mu dává na záchranu peníze. Když se to řekne takhle, zní trochu bizarně. Nechce mrcha dát celých sto procent na záchranu mrtvolných bank. By se člověku mohlo zdát, že i těch sedmdesát procent je docela dobrých, ale říkejme tomu zdanění, vyzní to líp pro všechny ty nevinné politiky a bankéře a nebohé občany, kteří ty politiky do svých pozic dosazovali. Ale což, nejsem ekonom, nerozumím tomu.
Pokud začneme jednoduše srovnávat, nová vláda, na rozdíl od té předchozí, například zatím nikoho nezabila. Nezávislost soudů v Gruzii nikdy neexistovala, takže není co ohrožovat, je nicméně roztomilé, jak se svět o nezávislost justice začal zajímat až po říjnových volbách, aniž by příliš vadila skutečnost, že třeba takový tbiliský soud leta rozhoduje 99% případů ve prospěch žalobce, tedy státu. O plea bargain systému se raději nezmiňovat, stejně jako o gruzínském trestním řádu. Pokles (postup) ze čtvrtého na šesté místo v počtu vězňů na 100,000 obyvatel je jen slabou útěchou. Pořád jsme na tom líp (máme procentuálně víc vězňů) než Kuba, Bělorusko či Ázerbajdžán, i když je jenom o prsa.
Srovnání se nabízí i ve školství, kde se zrušení licence (ano, politováníhodné) jedné soukromé universitě ani náhodou nevyrovná bývalému ministrovi školství (dříve ministrovi vězeňství), který za pár let stihl zavést brannou výchovu (resp. výchovu k partiotismu), vyhazoval zaměstnance, kteří nesouhlasili s presidentovými názory, a vymyslel, že v každé škole musí být policajt a kamerový systém.
Nehledě na jisté tápání, ba naivitu v rozhodovacích procesech, částečně asi způsobených tím, že premiér Ivanišvili zatím Gruzii řídí jako účetní velkou fabriku, nikoli stát, v míře totality nesahá vláda snílků svým progresivně autokratickým a kleptokratickým předchůdcům po kolena. Vůbec nechci bagatelizovat současné chyby, naopak jsem z nových vládců zatím ve velkých rozpacích, vidím nicméně nebezpečí v tom, že jestli západ dál bude jen ve svých odsudcích papouškovat své kamarády z vlády předchozí či kamaráda presidenta, jehož mnozí zápaďáci z nepochopitelných důvodů dosud nekriticky obdivují, Gruzie se může urazit a opravdu se vydat směrem, který si nikdo nepřeje, kde ale existují jedinci a entity, kteří současné vládní snažení ocení. V angličtině se tomu říká sebenaplňující se proroctví.
Zatím posledním zářným příkladem evropské naivity, ba užitečného idiotismu je povzdech poslanců Evropské lidové strany, že Gruzie sklouzla z demokratické pěšiny. (Jo, souhlasím, ale stalo se tak před pěti lety.) Gruzínský premiér reagoval šestistránkovým dopisem (stojí za přečtení), ve kterém mimo jiné zmiňuje, že president Saakašvili na sebeprezentaci a vlastní lobbisty jen v loňském roce utratil ze státního 16 miliónů dolarů. Tak to abych se na ty evropské naivky asi přestal zlobit. Však i od nás víme, že tváří tvář takovéhle PR přesile se rozum používá velmi obtížně.
Posledních deset let ukázalo, že krom výše uvedeného je Klaus hlavně totální mimoň, což jako by sám chtěl podtrhnout výběrem panoptika hradních šašků. V míře irelevance ho předhoní už jen jeho rodná ODS, která se stejně jako bývalý předseda, pohybuje natolik mimo realitu, že její veřejně výpady místy připomínají Pythonovský Létající cirkus.
Léta s Klausem zatím nejzajímavěji zbilancoval Spiegel, který mimo jiný píše (abychom nezapomněli): „Za 25 let v politice je obtížné najít jediné geopolitické téma, ve kterém by se Klausova pozice lišila od Ruska.“ Spiegel nepřipomněl asi jen aféry s blonďatými letuškami, které se vracely pokaždé, když se někdo zamyslel nad tím, zda pan president není náhodou čtyřprocentní. Že si někdo v presidentské kanceláři usmyslel, že je lepší být považován za smilníka než za homosexuála, beru jako tolikrát omílaný návrat k tradičním hodnotám.
Klausovo zhruba o patnáct let přetažené odcházení je zatím nejlepší českou politickou událostí roku, dokonce nehledě na to, že ho v úřadu nahradí jiný populista, který mu českou kleptokracii pomáhal vytvořit. Ve světě Klause znají díky ukradenému peru, u nás si budou pamatovat zejména kvůli zbabrané amnestii. Nového presidenta zas za chvilku budou všude znát coby arogantního alkoholika (a kuřáka), se kterým se též nedá příliš bavit, protože krom sebe nikoho neposlouchá. Že bude i dál sranda, asi nikdo nepochybuje.
V hospodách se nekouří v mnoha evropských zemích, ani na Sri Lance, v Keni, Libanonu či v Turecku, abych zmínil pár nedávno navštívených míst, kde jsem musel hulit na chodníku. Z bývalého ostbloku se v hospodách nehulí v Polsku, Maďarsku, na Ukrajině či v pobaltí. Teď se přidává i Rusko, zatímco česká tabáková lobby dále spokojeně vydělává na tom, že si do hospody raději bereme oblečení na jedno použití. Raději nemluvě, že pro tisíce spoluobčanů, kteří nám roznášejí chlast a jídlo, se hulí první liga na pracovišti.
Zastánci kouření v hospodách u nás horují proti státnímu zasahování do soukromého majetku, aniž by se pozastavovali nad tím, že stát už široce zasahuje, když diktuje minimální hygienické podmínky, včetně nutnosti mít hajzlik s teplou vodou na ruce pro zákazníky. Otázka hulení v hospodách má máloco společného s liberálně-socialistickým diskursem. Hopodské kouření je pro mě otázkou čistě hygienickou, a to nejen s ohledem k pasivně inhalujícím nekuřákům. Nebudu se pouštět do přímé úměry mezi omezením veřejného kouření a náklady na léčbu následků, což by svobodomyslným spoluobčanům nemělo být jedno, aneb méně následků = menší výdaje = menší daně = menší stát. Hurá.
Zastánci hospodského kouření též namítají, že kdokoli si nepřeje pasivně kouřit, může zůstat doma, nebo zajít do nekuřáckého podniku. Podle tohoto diskursu je normální kouřit a komu se nelíbí, ať jde z kola ven. Diskuse o tom, zda by se Česko mělo vydat nekuřáckou cestou, je však mnohem více debatou nad stavem společenosti, která si vybírá pravidla soužití. Debatou nad tím, jsme-li moderní či rozvojovou zemí. Zahulené hospody připomínají středověké hostince, kde se stoluje a vyměšuje ve stejné místnosti, tak si řekněme, zda zůstaneme v kuřáckém středověku, nebo vytěsnáme hulení mimo veřejný prostor, čímž mj. přestaneme čudit do xichtu lidem, kteří si to nepřejí. Na zájmy kuřácké a hospodské lobby nehledě.
V Rusku zítra zas znamná včera, v Česku se dál bavíme o tom, jestli chcát na výčep nebo poprosit zákazníky, ať jdou na záchod. Uf, a jdu si zapálit na chodník.
Tohle jsem napsal, když se stalo 15.července 2009.
Bývalí politruci pomalu oslzávají krajské politická pozice, leč i na to nehledě, příliš se neobávám návratu do dob po pětadvacátém únoru osmačtyřicátého, anžto nevěřím v nakažlivost slizu. Jako jsem stále rád, že nám už komančové nevládnou.
Druhý přechod asi o dvěstě kilometrů východněji jsme na základě první hladké zkušenosti podcenili. Na hranici jsme nakonec strávili tři hodiny. Před námi cizince neviděli a turecký pohraničník se nám nejprve snažil vysvětlit, jak moc turecké vládě a lidu záleží na naší bezpečnosti. Nakonec po různých vyjednáváních přišel s tím, že máme štěstí, protože zrovna byly schváleny nové podmínky pro cizince z členských zemí NATO. Ha, nepátráme, kdo, kde, jak pískl. Celník to nepochybně celou dobu myslel dobře, nechtěl udělat chybu, nevěděl.
Na syrské straně hlídkují různě odětí chasníci s zbraněmi dle systému na koho co zbylo. Svobodná syrská armáda. Stojí i jeden tank, který z jakéhosi důvodu nemíří na Damašek, ale do Turecka. Bombardéry přitom létají z jihu, několikrát týdně. Možná míří jinam proto, že letadla létají jen za dobré viditelnosti a předevčírem bylo pod mrakem. I proto jsme při loučení přáli hodně deštivých dnů.
Chaos na takzvaných osvobozených území (asi dvacetikilometrový pás na syrském severozápadě, který je zcela pod kontrolou povstalců) mi připomněl čečenské začátky, i když i tam nakonec bylo mnohem organizovaněji. Problémy, se kterými se syrští civilisté potýkají, též nejsou nové: zima, kam se podíváš, protože tradiční zdroj tepla, mazut, buď není vůbec, nebo je strašlivě drahý, a elektřina coby alternativní zdroj, buď není, nebo je hodně nestálá. Ve městech se už prý začíná topit okny a dveřmi, na vesnicích lidé kácejí olivové háje, tedy klíčový zdroj obživy. Fronty na chleba vypadají nekonečně a úspory docházejí, zatímco práci a příjem mají vlastně jen překupníci a pašeráci a ceny na základní komodity vyrostly klidně i desetkrát.
Lidé, kteří nemuseli opustit své domovy (ze Sýrie zatím odešlo kolem půl miliónu lidí, odhady vnitřních uprchlíků se pohybují mezi 2 a 5 milióny), zatím jakž takž přežívají, i když frustrace a šok z prudkého poklesu nikdy supervysoké životní úrovně, je znát. „Potřebujeme všechno,“ zní asi nejčastější odpověď na naše otázky ohledně primárních potřeb. Podle všeho bude ještě o dost hůř, než začne být zas lépe. I když nejde o nic nového, nelze se zas než divit, jak je zatraceně jednoduché zpustošit dvacetimiliónovou zemi.
Ciře bude kousek pod sedmdesát. S kolegou Dánem, kterému rovná záda, jí přezdíváme paní mučitelka. Kromě nás a dalších lenochů masíruje i gruzínský rugbyový team a jejich soupeře. Nejmilejší prý byli Japonci. To jí věřím. Jiné příběhy ze života už trochu méně, protože nepatrně zavánějí sebeklamem. Pravdy, kterým o sobě chceme věřit. Že zůstala bez práce, když nemocnici, ve které dřív dělala, obsadili běženci, kteří tam žijí dosud, je ale asi pravda. Tu bývalou nemocnici znám.
Jako správná byznysmenka se Cira snaží tu a tam zalichotit. Nejprve mi ubrala jedenáct let, pak pochválila mé vypracované tělo, které objektivně spíš připomíná pytel brambor. Dnes zas několikrát zopakovala, že jsem dobrý člověk, načež se zeptala, kdy odjíždím na dovolenou ergo kolikrát ještě letos přijdu. Musí splatit to nové lůžko.
Sdílíme i zprávy, což ve snaze upoutat ostatní (tzv. „přátele“) nezřídka znamená i naprosté bláboly a úlety, které by si jinak nezasloužili skončit coby čtivo ani na WC, jež se ale díky nám a řetězové podstatě xichtoknih stávají hity z nejčtenějších. Novodobým pravidlem mediálního úspěchu je tedy vyprokovat co nejvíce lidí, aby si na xichtoknize veřejně odplivli a zajistili sdílení a čtenost. A čím více ve spravedlivém rozhořčení virtuální bludy šíříme, tím více pozornosti se jim logicky dostává, ba nabývají na vážnosti. A protože minimálně třetina občanstva neumí funkčně číst (reálně je procento mnohem vyšší), jsou-li bludy umně napsané, upoutají jednoduchými „pravdami.“ Ne jako tato banalita.
Mnozí veřejně ambiciozní pochopili epidemický potenciál sociálních sítí dávno a i u nás se již veze nejeen hochštapler. Dlouhodobě a asi i nejokázaleji sám president a jeho hradní cháska, která zejmena ústy a klávesnicemi Jaklů a Hájků dokáže plodit vskutku geniální hovadiny. V posledních dnech o sobě zas nechává hojně slyšet nejeden presidentský kandidát. Největším z parazitů jsou asi národně-liberální (zkráceně: nazi) Parlamentní listy, které nejen že mají k parlamentímu stejně daleko jako do nebe, ale jež by asi nikdo moc neznal, kdyby se jim tak často nespílalo.
Zajímavé téma, se kterým nic nenaděláme, jen mi přijde fascinující ho studovat (však je z toho i universitní obor) a přitom si uvědomovat, že s každým veřejným „no to je teda debil“ děláme témuž debilovi reklamu k nezaplacení, jak koneckonů i napsal nejmenovaný novinář, jemuž tu tedy reklamu dělat nebudu. I když patří k hrstce, kterou lze ještě v Čechii číst.
Nepsal bych o něm, kdybych si nepřečetl, že prý pohrozil, že soudně napadne presidentskou volbu, pokud se prokáže, že jsou jím nasbírané presidentské hlasy zfalšované. Trochu mi to připomnělo, když jsme se staršíma klukama hrávali fotbal. Když začali prohrávat, nejvetší vyčůránek mač zrušil, že prý máme špatně pravidla. Tady nejde o fotbal ale ať už si myslíme o přímé presidentské volbě cokoli (mě osobně přijde zcestná), je přinejmenším podivné hrát se všemi a pak si začít stěžovat na pravidla, když najednou hrozí, že nevyhrajete. Pardon, ono to jde, ale pak jen asi potvrzujete, že jste stejní jako ten kluk na hřišti.
Vše výše jsem napsal jen den předtím, než se týž politolog, historik a sociolog svěřil národu, že komunismus je nejdemokratičtějším systémem, jaký může být. Což mě tedy hodně rozesmálo. Ergo: On je navíc i komediant! Tak to si na hrad zaslouží, to ano.
Včera mi přišla odpověď na email, který jsem napsal z Juby před měsícem, tedy před třemi maily a dvěma telefonáty. Možá nás dělí pouhá tři časová pásma, ale já jsem o měsíc napřed. Zavolal jsem tedy znovu s jedinou prosbou, aby se mému poslednímu emailu někdo věnoval dříve než za měsíc a dál slečnu příliš neposlouchal. Odmítl jsem popáté vysvětlit situaci i pobídku pokusit se vyřešit přímo po telefonu s odkazem na mé předchozí dva pokusy, po nichž mi bylo doporučeno, ať napíšu. Nakonec mám letenku, hurá, Ježíšku, snaž se, doufám, že se letos pořádně vytáhneš.
Asi 1600 horníků v Tkibuli stávkuje proti plánovanému propouštění a snižování mezd. Podnik kontrolující tkibulské doly kontroluje bývalá vládní, dnes opoziční strana. Stávkují i zaměstnanci přístavu v Poti proti vykořisťování a za nový etický kodex, který jim zajistí zvýšení mezd na úroveň Dánska, tedy země původu majoritního vlastníka. Stávkují i zaměstnanci hlavního dodavatele elektřiny Telasi, a to za zvýšení platů a opětovného zaměstnání vyhozených kolegů. Ozvalo se i asi 650 doktorů, kteří byli před rokem vyhozeni, protože se začala jejich nemocnice opravovat. V neposlední řadě si zastávkovali i studenti tbiliské Techniky proti osobě svého rektora.
Nejveselejší asi byla stávka řidičů autobusů v Tbilisi vlastněaninevímzacoasitakyzavícpeněz, protože jeden z asiužbývalých korunních princů dnešního (dnesjižopozičního) presidenta, starosta Tbilisi, Gigi Ugulava, během stávky navrhl, že by se dopravní referát mohl přesunout pod ministerstvo pro ekonomický rozvoj. Takhle se panečku řeší problémy! A co na tom, že z velké části vyplývají z monopolizace městské dopravy Gigim a jeho partou na základě zmanipulovaného tendru. Zajímavé na případu je i to, že autobusáci podle všeho zas tak málo neydělávají, alespoň v poměru k jiným (učitel vydělá ztěží polovinu a takový měsíční důchod je osmkrát nižší), ale proč si nezastávkovat.
Celkem sedmnáct mrtvých na obou stranách za jeden den je hodně. Asi bohužel bude nakonec víc. A kluci, kteří nepříjemně často vypadají, jako by jim status quo vyhovoval, se budou dál hádat, kdo začal, protože za to nikdo nic nedá. A podobná debata bude zas dominovat celkovému diskursu, protože už nikdo nemá sílu hledat jinde. A málokoho ještě baví poslouchat či číst, protože při hledání historicky pofidérní pravdy potřebujeme jednoduché odpovědi. Ha, jednu změnu jsem právě zaznamenal při sledování zpráv: Izrael tentokrát neříká ”nám je jedno, kdo začal, na nás nikdo rakety pálit nebude,” ale ”nedovolíme, aby kdokoli překrucoval pravdu o tom, kdo začal.” Hra na začal tedy dle očekávání v plném proudu. Bloody frustrating.
Snílci jsou u moci, všechna ministerstva obsazena (včetně energetického, jemuž šéfuje bývalý bek milánského AC) a zatím vše funguje tak nějak překvapivě dobře. Většina setkání s představiteli nové moci pro mě i kolegy různého zaměření a ražení zatím přecházejí z počátečního pesimismu v upřímné překvapení, nakolik noví vládci již stihli pochopit rozmanitost problémů, jež mají řešit. Mnozí už mají dokonce i velmi logické a konkrétní plány, jak dál. V našem opatrném optimismu se s kolegy po schůzkách s různými ministry a náměstky nepatrně nevěřícně ujišťujeme, že jsme pochopili správně: "Cos' na to říkal, taky ti přišlo, že to má v hlavě srovnané a co říká, má hlavu a patu?"
S úděsem (ba rouhačsky) mě napadá, jestli takovýto bipolární politický systém, kde vítěz bere vše (pokud „bere“ rozumně a slušně), neslouží dané zemi lépe než multipartajní bahňák se stále stejnými xichty, jako máme u nás. Anebo jde jen o ten moment překvapení a nečekané vítězství na vlně budovatelské euforie vrátilo Gruzii zas tak trochu na začátek, kdy to politici opravdu ještě myslívají dobře.
Nedělám si iluze. Současní gruzínští vládci se jistojistě stihnou mnohokrát a velmi zásadně zkompromitovat. Pár náběhů už tu koneckonců máme - a nemám na mysli vcelku úsměvné, byť kontroversní, uřezání nikým nekontrolovaných fondů, jimiž doposud disponoval president či Rada národní bezpečnosti. Vůbec mi nevadí, že presidentský palác už v noci nesvítí, protože mu snížili rozpočet za elektřinu, který byl srovnatelný s účtem zhruba patnácti tisíc gruzínských rodin.
Shrnuto bez podtržení šest neděl poté, Snílci si vedou so far so good, zatím dobré na všech zásadních frontách, což čekal málokdo, možná ani oni sami ne. Jen tak dále, kalbatonebo da batonebo!
Za prvé asi: Radek John je opravdu v Týdnu a přivedl si zřejmě celou svou partu, takže čtenáři Týdne, pokud nějací zůstanou, teď budou mít vše na vlastní oči. To vám tedy nezávidím.
Odkaz jsem našel na xichtoknize, kam ho pověsil populární politik. Za druhé tedy asi: Pro návrat komančů k moci existují vcelku jednoduché důvody. Většina z nich je spojená s jinými partajemi, k jedné z nichž se hlásí i zmíněný oblíbený politik. Jinak řečeno: Soudruhům zpět ke kormidlu pomohli jen jiní soudruzi, kteří to přeci musí vědět, jen se tváří, jako by za nic nemohli. My se nicméně pietně tvařme, že jim jejich pohoršení věříme. Kdo si hraje, nezlobí.
Ani falešný pocit patriotismu mi nedovoluje nadále mhouřit víka nad inkompetencí jiných aerolinek, našich skvělých ČSA. Už léta střídá trapnost druhou a člověk tak nějak opomíjí s poukazem na nevyzrálost (pubertálnost) české společnosti, jíž je ČSA pouhým odrazem. Když mi kamarádi popisují hrozivé zážitky z přeletu Prahou, nestravitelných pokrmů a interakce s personálem ČSA, obvykle se stydlivě ušklíbnu a nabídnu pár konejšivých slov. Sám jsem se naučil meditovat, když přihlížím, jak personál ČSA buzeruje cestující na prvním ruzyňském terminálu, odkud se létá mimo jiné do bývalého CCCP. Naučil jsem se usmát, když se sám cítím buzerován, asi proto, že létám-li na východ, dobrovolně jsem se k tomu shluku barbarů přiřadil a nic jiného si nezasloužím. Má schovívavost k české letecké pýše však dnes dostala velmi zásadní trhlinu, anžto mám pocit, že jsem byl právě okraden.
V létě ČSA oznámily klientům věrnostního programu, že je do konce září oberou o určité množství mil. Budiž, omezenou platnost mají i jiné míle, říkám si a vymýšlím letenku na prosinec. Vánoce v rodinném kruhu, nádherná představa. Uplyne téměř měsíc, než dostanu na svou žádost odpověď, zatímco se ono hrozivé datum, kdy mi míle seberou, neúprosně blíží. Poskytnutá odpověď bohužel není úplná, takže se musím ptát dál a nejprve se spokojit jen s odpovědí o robota (děkujeme za dotaz, v koši nekončí atd.), na lidskou, věcnou musíme počkat minimálně týden. Třikrát tam a zpět s ujištěním, že se nic neděje, nestihneme-li vše vyřešit během expirační doby. Svých padesát tisíc mil jsem nakonec šťastně za letenku vyměnil, leč nastal jiný problém: Jak z Jížního Sůdánu zaplatit letištní poplatek? Píšeme si dál – převystavíme a zaplatíte, až budete v civilizaci. OK. Že by ČSA přeci jen znaly základy komunikace s klienty?
Jsem zpět, mám přístup k normálním telefonním linkám i online bankovnictví, nu tož zavolám, jak jsem slíbil, nehledě na tu pajcku za minutu, co to odsud z Tbilisi stojí - snad se dokážu hbitě procvakat ústřednou s uspávacím hlasem (jestli vám lezu na nervy, stiskněte... jedničku), aniž bych tím ohrozil svůj týdenní rozpočet. A taky že ano, hovor mě nakonec nepřišel ani na tisícovku. A padesát tisíc Mílů. Dozvěděl jsem se totiž, že jsem uzavřená kapitola (a nemají to od nikoho z mých známých, aneb - i ty, Brute?) a na dosavadní komunikaci nehledě mi ČSA nemůžou nikterak pomoci. Schluss a nejistý odkaz na nové instrukce vydané v říjnu. Já bláhový si myslel, že se jen ozvu, poprosím ještě jednou o vystavení a papír, přeci jsme se tak domluvili. Kdepak. Fuck you, PK.
Padesát tisíc mil ve vzduchu je skoro dvakrát kolem zeměkoule. Asi jsem si nic jiného nezasloužil za tuny emisí, na kterých jsem se podílel. Když na internetu nebo při odbavení dávám číslo své „věrnostní“ karty, trochu mě uklidní, že se hodiny prosezené v letadlech a na letištích nějak trošku vrátí. Už vím jak: V nekonečném a nikamnevedoucím dopisování si s klientkým centrem ČSA. Jak jinak pilovat vlastní trpělivost a communication skills.
Jsem teď vše namlátil do notebooku a dle očekávání na sebe terapeutický účinek nenechal dlouho čekat. Čert vem ukradené míle, zaráží nekompetentnost hraničící s institucionální tupostí, která se snaží maskovat tím, že dělá debila z vás. Fuck you, ČSA, právě jsem se zaregistroval v KLM.
Eid mubarek, Bayraminiz mubarek!
Šest neděl v Jižním Sůdánu mě hodně bavilo a čistě profesionálně je dnes asi málo zajímavějších míst a kontextů. Jenže profesionálně je jen jedna (stále méně důležitá) část, takže raději zpět do normálního života. O 37 zeměpisných stupňů na sever. O dvacet teplotních méně. Bye Juba, (I may be back)!
Nebojím se návratu totality, leč mě děsí politické uskupení, jež je totalitně definováno a které je natolik okatě populistické, že mu soudný a vzdělaný člověk nemůže sednout na lep. Leč děje se, pokud si tedy nechceme připustit, že pouze ubývá soudných a vzdělaných. Možná ano, soudní a vzdělaní přeci chodí k volbám, edy zas jen třetina?
Podobně mi rozum nebere, jak se mohou do druhého kola senátních voleb probojovat senátoři, kteří své uplynulé období kvalitně proflákali (viz. například Filipiová, Čunek, Vlček, Topfer či Kubera), nebo člověk, jenž by si spíše zasloužil titul vrchního českého hochstaplera. Okamura san na hrad, po Santovi to bude tak akorát.
Slavomír Hubálek před třemi lety řekl, že třetinu národa tvoří pitomci a k české nátuře dodal: „Ohnout se, neprovokovat a s vrchností pokud možno vyjít co nejlíp a současně si o tom myslet své. Jak říká nadporučík Lukáš ve Švejkovi: "Buďme Češi, ale nemusí o tom nikdo vědět.“" Já dodám, že jsem si rozhovor po čase přečetl se stejnou chutí.
Nakonec jsem pochopil, proč mi moji českyhovořící norští přátelé vždy kladli vehementně na srdce, že přátelé Oslo Oslo neskloňují. Nobelova cena míru z osla vskutku nezní příliš slibně.
Neskloňujme, leč mějme se na pozoru při pohledu na některé nedávné laureáty. 2005 – Mohamed ElBaradei, který se rok po svém odchodu z čela Mezinárodní agentury pro atomovou energii (a pět let po Nobelovce) nechal slyšet, že je iránská nukleární hrozba smyšlená. 2006 – Muhammad Yunus, který byl čtyři roky po Nobelovce vyhozen z vedení své Grameen Bank. 2007 – Al Gore, zmizel několik dní po Nobelovce. 2008 – Martti Ahtisaari, mmm, odešel jen do důchodu a pár věcí se mu docela povedlo. Jeho druhé angažmá v Kosovu nicméně skončilo zajímavým fiaskem zvaným „vyhlášení nezávislosti za vaše prachy“. 2009 – Baracku, Baracku, měl jsi tu cenu raději odmítnout, možná by tvé šance na znovuzvolení byly mnohem jednoznačnější. Pokud necelé čtyři roky po nobelovce odejdeš do politického důchodu, protože tě porazil kandidát velmi nehodný, bude smysl mírové ceny neoddiskutovatelný a její název by se měl rychle změnit na Charon Award. Cena Chárona. Vítězství Pyrrhy.
Vynechal jsem mého oblíbeného laureáta, asi nejvíce se podobajícího tomu letošnímu. OSN získala mírovou nobelovku v roce 2001 – a od té doby je ve stále větším rozkladu, který akceleroval nástup stávajícího Generála pět let po udělení ceny. Sečteno a podtrženo, zdá se, že mírovým laureátům zbývá ca. 3-5 let, než to s nimi půjde z kopce. Asi si raději nebudu k letošní ceně příliš gratulovat. Pošlete sakra alespoň ty dva halíře.
