Pytlíci a pytlíky

Zahlédl jsem zprostředkovaně titulek v jednom bulvárním plátku, který popisoval hromadné venčení psů v teplickém lázeňském parku, coby poslední geniální způsob, jak posedávání v témž parku znechutit arabským návštěvníkům lázní. Je pravda, že po teplické lázeňské zóně poletuje nepatrně více igelitových pytlíků než dříve a asi bude pravda i to, že zčásti lze přisoudit zahraničním lázeňákům, kteří si vcelku oblíbili posedávání v parku v představě, že po nich, stejně jako doma, někdo uklidí. Sám jsem měl několik minirozhovorů, ve kterých jsem vyčerpal veškerou arabskou slovní zásobu, jež však nakonec vesměs skončily tím, že dotyčný poponesl svůj pytlík o pár metrů do jednoho z mnoha odpadkáčů. Teď mě napadá, že je mi pár bezprizorních pytlíků asi milejších než park plný psích výkalů, ale co nadělám, když to část sousedů vidí jinak. Jen aby pak na vysbírání všech těch sraček nakonec stačily pytlíky.

Postfaktuálně

Amdžad se mi dávno nepokrytě směje, že ve svých solilokviích často lamentuji nad úskalími dnešní postfaktuální doby, ve které už neexistují žádná fakta, jen vlastní domněnky a předsudky, v nichž se díky virtuálnímu informačnímu balastu jen stále utvrzujeme. Debatovat již není potřeba, protože je mnohem snazší nic si nemyslet a příliš nenamáhat mozek, jen selektivně pracovat se sebeobskurnějšími zdroji, které se nám hodí. Debatovat je téměř nebezpečné, protože po komkoli s jiným názorem se agresívně plive. Hloupneme, anžto debata není příležitostí k vzájemnému obohacení se o nové informace, ale soubojem na život a na smrt, ve kterém je třeba vyhrát a ony vlastní domněnky a předsudky uhájit všemi možnými prostředky. Naučit se pár, ne vždy ověřených či ověřitelných, argumentů a s vážností ve tváři je opakovat, nejlépe s „že jo“ na konci, aby bylo jasné, že jediné, co se v reakci očekává, je souhlas. Nikoli opakování smyšlených floskulí, leč debata je pro blby. A gůgl umí vyplivnout odkazy k čemukoli. Právě jsem třeba napsal "earth is flat" a za pouhé 0.63 sekundy dostal 159 miliónů odkazů. Už se těším, jak si večer počtu a pak se zapojím do nějaké heliocentrické internetové diskuse.

Když jsem si nedávno byl veřejně popovídat o hordách uprchlíků, dostalo se mi různých reakcí, včetně vulgárních urážek jen proto, že mám na téma názor, který kdosi nesdílí. Od lidí, které jsem v životě nepotkal. Míra frustrace a agrese nejen v internetových debatách mě částečně zaráží a částečně fascinuje. A asi nejvíce utvrzuje v tom, jak progresívně hloupneme. Téměř prskám smíchy nad komentářem pod výrokem veřejné osoby typu: „Dosud jsem vás volil, ale po tomhle zapomeňte.“ Jako bychom vždy ve všem museli souhlasit a nesouhlas znamenal nepřátelství. Jako bychom měli být všichni naprogramováni na tytéž názory. Válka je mír, svoboda je otroctví, nevědomost je síla.

Nedivím se, že se ze souboje myšlenek a vizí ohledně směřování společnosti politika změnila v pouhou technologii udržení moci. Že je tak málo politiků, kteří se nebojí mít na cokoli vyhraněný, argumenty podepřený názor. Velká část voličstva nebude souhlasit s jakýmkoli názorem a co pak v příštích volbách. I když je vlastně jedno při pohledu na politickou garnituru, ať už tu část, jež nejen nám vládne či na ty, co sedí v opozičních lavicích. Beztak bude v příštím parlamentu zas o trochu víc rasistů, xenofobů a hochštaplerů. A ze mě holt politik nebude, když jako blb dokola opakuju svým kolegům, že se mnou nemají souhlasit jen proto, že jsem jejich šéf, že potřebuju, aby si vytvořili svůj názor, protože nejlepší možné řešení vygenerujeme pouze skrz debatu, podrobné zkoumání různých názorů a porovnávání dat, na základě kterých si každý z nás názor vytvořil.

Vím, vím, když s někým nesouhlasím, nezřídka zvýším intenzitu hlasu a pustím se do vášnivé debaty, ve valné většině situací však jen kvůli debatě samotné. Přinejmenším do chvíle, než se můj spoludebatér urazí. Nebo řekne, že má právo si myslet, co chce. Respektuji. Jako já mám právo si myslet, že názory druhého jsou pitomost, i když je mi vždy líto, když ze sebe kdokoli mně milý dělá vola. Hm, před týdnem jsem jednomu téměř neznámému chlapíkovi řekl, že je full of shit. To jsem asi ještě nikdy neudělal. Asi se mi krátí zápalná šňůra. Nebo se jen snižuje má tolerance k rasistickým a xenofobním zhůvěřilostem. Od kohokoli. Včetně v Anglii žijícího Nepálce.

Postfaktuálno je potenciálně totalitní, nejen proto, jak je totalitními režimy protežováno. Všiml jsem si poprvé během války v Čečensku, kdy ruská média vypouštěla vždy několik verzí posledních událostí, vytvořila několik pravd (včetně dětsky absurdních lží), aby každý mohl věřit té své a skutečná pravda nakonec nevyšla najevo. Přestala existovat. Totéž jsme viděli i kolem MH17, jehož první výročí sestřelení ruskou armádou (sic!) jsme si nedávno připomněli. Totalitní mašinérii opět stačilo vypustit několik verzí příběhu a fakta přestala existovat. Každý si vybere vlastní verzi dle míry vzdělání, různých loyalit a dalších intelektuálních a emocionálních parametrů a ve všem ostatním uvidí konspiraci, protože pravdou je jen nakonec to, čemu sami chceme věřit, na fakty nehledě. Přestaly existovat.

Na chvilku jsem si teď připadal jako stařík, co varuje před nástrahami internetu a jiných moderních komunikačních technologií. Vím, že i před lokomotivou varovali jako před ďábelským strojem. Ale to jsem nebyl já. Ani před internetem nevaruji. Jen mě fascinuje. Včetně nepřímé úměry mezi zajímavostí mnohých autorů a množstvím slov, jež dokážou napáchat (aneb jedna rána do vlastního palce nikdy není ku škodě). Při pohledu na zpola plnou sklenku si raději myslím, že postfaktuální nakonec neznamená totéž co předtotalitní, že se Orwell nesekl o pár desetiletí a vše to byla a je jen fikce.

Gaza +1

Je hodně míst, o kterých se u nás mluví jen v souvislosti s nějakým problémem. Třeba s válkou. Třeba Gaza, kterou před rokem rozmašírovala izraelská armáda. Potřetí za posledních deset let. Spravedlivému boji proti kassámům padlo za oběť 2 200 palestinských převážně civilistů a 73 izraelských převážně vojáků. A taky 17 200 obydlí, z nichž ani jedno nebylo za rok opraveno, anžto blokáda Gazy pokračuje a izraelská vláda pod různými záminkami brání importu stavebního materiálu. Nejen.

Operaci „Ochranné ostří“ jsem vloni sledoval zejména na BBC a Al Jazeera a nevěděl, zda se smát či plakat nad výroky ideologicky šílených politiků a komentátorů, reprezentujících obě strany konfliktu. Rozdíl byl nepatrný, ale byl. Možná jsem ale jen nespravedlivý. Bo mi je hůř při poslouchání lží a výmyslů proudících z úst vojenských a politických představitelů státu, který chce být považován za demokratický, než při sledování palestinských představitelů, od kterých toho zas tolik nečekám. K tomu všemu ještě český internet, jenž dychtivě hltal jakoukoli volovinu, kterou mu předhodila propaganda izraelské armády. Zatímco já měl v Gaze během války několik kamarádů, kteří ten masakr cítili na vlastní kůži a jejichž následný popis událostí vyvolal nejednu vzpomínku na zážitky z ruského bombardování Čečenska.

Válka je vůl. Úplně každá.

P.S: Nejstarší izraelský denník Haaretz vydal k prvnímu výročí zvláštní přílohu, která alespoň zčásti stojí za přečtení.

Island v ČR nechceme

Jakožto vystudovaný nordista (paní docentka snad promine, že se k tomu stále ještě hlasím) nemohu nevyjádřit rozhořčení nad tím, že se po různých českých náměstích scházejí skupinky frustrovaných alkoholiků právě pod tímto sloganem. Island je nádherná země, která nikdy nikomu nic neudělala, kromě vlastního krachu (z něhož je prý už ale venku) a porážky českých fotbalistů v kvalifikaci na ME. Za tu si zas prý ale můžeme sami. Navíc, zdá se, málokterý z čelných aktivistů tohoto hnutí na Islandu byl. Jeho šéf se dokonce přiznal, že byl jen kdysi stopem v Turecku, což je ale úplně, ale úplně na blbou stranu.

Tvýt

Za sedm let mě příliš nezaujal. Teď převzalo naše mediální oddělení. Prý damage control. I fotku změnili. #seprýnevejdudo140znaků @kostitras

Ramadán

Končí nám Ramadán. Lidi jsou unavení z tepla a nedostatku spánku, protože o Ramadánu se paří. Rodinně. Celou noc se pochoduje z návštěvy na návštěvu, protože spát beztak nemá smysl, když každý večer začíná rodinnou sešlostí, bo iftar je třeba absolvovat mezi nejbližšími. A noc je pak příliš krátká na to, aby se přehánělo se spaním. Takže se spí čtyři hodiny denně a další den vypadá divoce. Minulý týden jsem na dvou kilometrech od nás do kanclu jiné kanceláře minul čtyři bouračky. Drobné. Polibek dvou plechovek, protože pozornost a reakce o Ramadánu není totéž, co jindy. Pozítří už ale konec. Moudrý muž zahlédne dalekohledem kousíčíček přibývajícího měsíce a začně Eid, čtyřdennní oslava a rychlý návrat do reality. Pro naše zaměstnance i změna ze šestihodinové na osmihodinovou pracovní dobu v roční období, kdy teplota v lágrech hravě přesahuje čtyřicítku.

Vloni jsem měl pocit, že je jordánský Ramadán nervóznější, letos mi přijde opak. Možná i proto, že se ráno dostanu do práce za šest minut, zatímco běžně mi stejná cesta trvá klidně i třikrát déle. Krokem přes abdounský most troubícím davem plechovek. Ať už je jakkoli, usmívám se při vzpomínce na svůj první Ramadán před třinácti lety i při myšlence na to, jak se mé vnímání tohoto i jiných rituálů postupem času změnilo. Ramadan kareem, stále ještě, i když vlastně už Eid mubarak!

Sport je sport

Vždy jsem rád v televizi koukal na různá sportovní klání a donedávna sledoval bednu v různých zemích jen kvůli sportu a zprávám. Zjišťuji, že mi zůstaly už jen ty zprávy, protože sport je stále divnější a divnější.

Nemám iluze a je mi jasné, že už starořečtí olympijští sportovci nebyli žádní mazlíčti a že různá sportování byla odjakživa primárně soutěží o peníze či moc, v lepčím případě obé. I představa sportovce coby společenské ikony je dávná; krotonský Milón by mohl vyprávět. I tehdy nepochybně platilo coubertinovské, stále aktuálnější heslo o tom, že není důležité se zúčastnit, ale přežít.

V posledním desetiletí jsme zvládli olympyjádu v Peking či Soči. Druzí jmenovaní se, podobně jako kdysi Adolf, jali organizace takřka v předvečer napadení sousední země. Jiný diktátor, který o olympyjádě sní od dob, kdy ještě v pozici syna diktátora a velitele místního olympyjského komitétu postavil ve své zemi několik olympyjských vesnic, si nakonec vymyslel evropskou olympyjádu, před kterou odklidil do chládku kohokoli, kdo by ho mohl kritizovat. Welcome to the Land of Fire. Evropské hry. Jak dlouho asi sportovním bafuňářům trvalo, než vymysleli nový způsob, jak si namastit kapsy, když do opravdové olympyjády je tak daleko.

Do toho absurdní drama ve FIFA. Mnozí dávno víme, že FIFA je odporná instituce, a kdo neví, měl si pustit Johna Olivera. Teď se FIFA válí ve špíně vlastních podvodů a lží a tucty delegátů se třesou, že se na ně přijde. Dávno třeba ignorovat megafirmy, které FIFA sponzorují, takže už žádný Budweisser, žádná coca-cola, žádný adidas, McDonald či Sony, jen přechod z VISA k jinému poskytovateli budu muset chvilku počkat. Už se těším na mistrovství světa v Rusku a Kataru – dosud jsem měl za to, že ve 2018 se skupina smrti bude hrát v Grozném, ale Luhansk bude momentálně asi lepší volba. Každopádně se smiřme s tím, že demokratické země, ve kterých se politici zodpovídají svým voličům, budou mít stále méně apetitu utrácet miliardy za sportovní klání, na nichž vydělá vždy někdo jiný.

Česká kotlina nezaostává, nejveseleji asi v podobě zasloužilého hráče a trenéra, který si, zdá se, nechával tučně platit za protežování sportovních talentů. Na kauze mi přijde zajímavé, kolik lidí se trenéra po prvním obvinění a priori zastalo. Na modly se nesahá. Modlám se promíjí. A vinnen je nakonec člověk, který zapískal na varovnou píšťalu. Asi podobně jako je žena vinna za své znásilnění. Zatímco se obvinění proti pachateli kupí a sportuznalí jen rozpačitě krčí rameny, že tak to přeci chodí. Neházím kamenem, nevím, jak co bylo, vlastně ani příliš nesleduji, protože mi nepřijde zas tak zajímavé. Jen jsem si vzpomněl na příběhy o též modle, rozverně vyprávěné jeho tehdejším trenérským kolegou, jež končívaly vždy stejně: To víš, když pánbu naděloval, dal každému jen jednou. Nu a Vláďa umí hrát dobře hokej.

Co mi přijde zajímavé, je, že, aniž bych o to usiloval, přestává mě sledování sportu bavit. Možná mi dochází definice fotbalu, dle které tisícovky plebejců křičí oplzlosti na dvaadvacet multimilionářů. Spíše mi ale stále méně imponuje fyzická zdatnost coby znak lidské kvality a důstojnosti. Na stovky pijavek, na každé sportovní odvětví přilepených, nehledě. Opravdu nemám iluze o jakékoli lidské činnosti a zcela jistě se nechci pasovat do pozice etického arbitra (komu nejde o prachy a moc, ha?!), jen mi adorace ba apoteóza sportovců přijde čím dál více srandovnější. Hloupější též, protože značí nedostatek jiných sledováníhodných vzorů a postupný pád ve společenství hokejek a okresních přeborů.

Brusel

Nebyl jsem patnáct let, takže jsem vlastně nebyl nikdy. Jediné, co z poslední návštěvy vytane, je otevřený kufr, ve kterém chybí náhradní ponožky a slipy a můj následný první samostatný nákup obého. V sedmadvaceti letech. Ponožky jsem trefil, velikost trenek samozřejmě podcenil, což mě poučilo na celý zbytek života. Anebo tak něco. Plus-mínus pár let. Jediné, co si pamatuji? To musel asi být hodně záživný výlet!

Dnes ráno jsem dorazil po jedenácti hodinách putování. Navzdory pochybám recepčního byla hotelová postel zrovna ustlaná, aby se nový nájemník mohl bez čekání zabydlet. Na spánek leč žádné pomyšlení, anžto dvě prioritní varianty programu jsou a) pročítání materiálů na zítřejší četná jednání, nebo b) nevelká procházka a poznávání samozvané (administrativní) evropské stolice. Tak asi B, jdu se kochat. Nejprv raději mrknu, jestli jsem zabalil vše, co bylo třeba. Tedy krom napájení laptopu, o kterém už vím.

Málo rytířů

Kulatý stůl. Kolem žádní rytíři. Tedy až na jednoho profesora ekonomie z Oxfordu. Téma ekonomická emancipace běženců, ergo jak postavit argument, aby vláda uznala výhody poskytnutí příležitostí k tomu, aby syrští uprchlíci mohli mít legální příjem, stali se autonomními a zbavili se závislosti na druhých. Abychom zastavili jejich ekonomickou, sociální a lidskou degenerovaci. Sir Paul zakončil diskusi metaforou květiny na stole, již je třeba postupně zalévat a kultivovat, aby se uchytila a rozrostla. Žádná radikální řešení, jen spousta pilné a postupné práce, která snad nakonec povede ke změně politického a společenského klimatu. A třeba ne. Téměř jak z mého oblíbeného filmu. I když nakonec vyznělo téměř bizarně, nejen proto, že se ukázalo, že kytka na stole je umělá.

Obtížné a nejednoznačné téma holt kdekoli na světě, i v Jordánsku, které nabídlo přístřeší více než šesti stům tisícům Syřanů. Vzpomněl jsem si na nedávný článek v českém tisku, dle kterého si naše hrdinná vláda za skupinového nesouhlasu většiny českých putyk dojatě plácala po ramenou, když se dohodla, že přijmeme patnáct syrských rodin. Zní mnohem bizarněji.

17. květen

Národní kroje a vlaječky. Nejvýznamnější norský svátek, den ústavy. Kdo měl sílu, odebral se po snídani s přáteli do centra podívat se na zbytky průvodu. Kdo sílu neměl, šel na další party. Ukázalo se, že mýty opředený sedmnáctý květen je ponejvíc dnem, kdy se vše smí. Třeba pít šampaňské k snídani.

Dřevěné zuby a smír

Nastal čas zas pilovat neoblíbenou disciplínu, posedávání na letištích. Nechyběla mi, ale pytel se zas roztrhl. Pasivní planespotting. Donedávna jsem si vedl hrubé statistiky, kolik času trávím přesuny z místa na místo, ale pak jsem se smířil, že s tím nic nenadělám, protože teleporty ani sebesmsování za mého života nikdo nevymyslí. Lord, give me the strength to accept the things I cannot change...

Stejně jako třeba z Tbilisi či z Baku, i z Ammánu se nejčastěji létá uprostřed noci, a tak zas sedím na Atatürkově letišti a čekám. Kafe na probuzení už jsem měl. Málo letišť znám lépe a k nemnohým mám roky tříbený vztah jako ke zkratce IST. Od prvotního nadšení přes mnohaletou nechuť, po smír i s tím, že nic nenadělám ani s cenami, ani s nefunkčním internetem ani s vystresovanou a nestíhající obsluhou v občerstvovnách. Lord...

Samé malichernosti. Vytanula mi mysl na cestovatele z dob předletadlových. Takový Andersen třeba procestoval kus Evropy v kočáru a cesta z Kodaně do Prahy mu možná trvala desetkrát, dvacetkrát, třicetkrát déle než dnes nám. Pokud na cokoli lamentoval, asi nejvíc na to, jak mu nesedí jeho nová dřevěná zubní protéza. Jinak není obtížné si představit, že měl v té takzvaně pomalejší době čas na sebevzdělávání, kochání se krásami světa a hloubáním nad vším možným. Andersenovy dřevěné zuby versus nejen má dnešní netrpělivost a vůbec hledání co nejsnazších a nejrychlejších řešení, která často nic neřeší. Jen domnění nedostatku času.

Dřevěných zubů mnoho nemám, ani nepíšu sexuálně frustrované, zčásti depresivní pohádky, leč jsem si vzpomněl na svou cestu s bolavými zuby. Výlet vlakem na trase Moskva-Leningrad-Murmansk-Leningrad. Celkem asi 36 hodin v kupé, jídelním voze a s děžurnou; za polární kruh a zpět (opětovné překročení sedmdesáté rovnoběžky). Neuvěřitelné nikdy nekončící soumraky. Když jsem kvůli bolavým zubům nemohl číst, vydržel jsem hodiny konsternovaně koukat na míhající se krajinu a přemítat o čemkoli. Jen ne o tom, že jen za pár měsíců budu zcela nečekaně smět nahlédnout za oponu, kde život vypadá dost jinak, nebo že za čtvrt století budu mít chytrý telefon. Bez drátů. A z istanbulského letiště psát na placce zprávy do světa. Šikovné počítače tehdy přeci jen potřebovaly vlastní pokoj a spoustu děrovacích štítků. Pravda, též by mě tehdy nenapadlo, že nakonec odmaturuji na dánském gymplu a z dánštiny si vytáhnu právě Andersena a jeho odvážného cínového vojáčka.

Se mi ty myšlénky rozjely. V gate-u číslo 217. Rozjímání na jakékoli téma nicméně asi lepší než se stresovat, kolik mi přesun z místa na místo bere času. S bolavými zuby nebo bez.

P.S. Karma. Dopsal jsem smířlivě a de facto uzavřel mnoholetou kapitolu vlastní posedlosti tím, kolik toho nalétám, za což jsem byl nečekaně a nezištně odměněn povýšením do business třídy. Smír naplněn.

1. máj

Svátek práce a lásky čas. Deset měsíců v Jordánsku. Den strávený ve spa v Mövenpicku u Mrtvého moře s Carlem a Jenny, pak trochu tenisu, happy hour a opulentní večeře. There are times when the life of a humanitarian aid worker is not all that mediocre.

Ne tvá válka

Pamatuji si, kdy jsem Okean Elzy slyšel poprvé. Bílý Nissan Patrol s modrými písmeny na cestě z Nazraně do Vladikavkazu. Každodenní shuttle, který měl nepravidelně měnit trasu, aby na nás někdo zpozabuku nevyskočil, i když by bývalo bylo vcelku snadné, protože možnosti byly jen dvě. Přes Beslan nebo Čermen. Ráno do Nazraně a většinu večerů zpět.

Než konvoj vyrazil na cestu, služebně mladší se rychle snažili vymyslet, s kým si sednout do auta, kde bude větší bžunda. Na mě se většinou cestou do Vladiku čekalo, protože práce bylo příliš a dny byly krátké, ale pokud jsem náhodou měl hotovo dřív než ostatní, vybíral jsem dle řidiče. Všichni prima chlapíci a každý svůj. Gena byl strašlivě upovídaný. Serjoga měl příšerný hudební vkus a nově instalovaný MP3 přehrávač v autě, který dával na odiv tak, že nebylo nic slyšet. Magomed neříkal nic, jen se těšil, až zastaví a dá si cigáro. Amerchan rád vyprávěl vtipy, kterým nikdo nerozuměl. Saša zas ulétával na popisu výhod různě zahnutých a připnutých třímetrových HF antén.

Březnový večer před jedenácti lety měl volant i muziku pod kontrolou Saša Kuks. Jeli jsme čermenskou trasou a na kopcích kolem bylo stále hodně sněhu. V autě ticho, pár z nás bylo znaveno po celodenním běhání po uprchlickém táboře, každý dumal o svém a kochal se od zapadajícího slunce oranžovými horami. Já přemítal i o tom, jak se mi zas, nikoli bez vlastní viny, sype osobní život. A Saša pustil Холодно z čerstvě vydané desky Tvій формат. Na prstech jedné ruky spočítám, kolikrát v životě hudba zapadla přesně do momentální nálady.

Proč to tu píšu? Dnes zveřejnili Vakarčuk a spol. nový klip s názvem „Не твоя війна.” Je to sice pořád stejné, ale i pořád dobré, přijde mi. Tak se dělím. Vakarčuk s písní poslal i svůj vzkaz: “Hlavní bitva je v každém z nás, v naší společnosti. ‘Tvá válka’ je válka s vlastními komplexy, strachem změnit cokoli kolem sebe, přestat se vymlouvat na kohosi a cosi, a vzít situaci do vlastních rukou.” A nejde jen o to, že je na Ukrajině válka.

Dánsko

Objevil jsem se po pět a půl roce. Jízdenku na metro jsem ve čtvrtek ráno na letišti koupil anglicky, protože jsem si příliš nevěřil, že dánština bude fungovat, když jsem tolik let pořádně nepoužil. V sobotu už jsem si vyprávěl vtipy s farmářema na jihu Dánska a všichni jsme se divili, že bez problémů rozumím jejich silnému dialektu. Data na hard disk jsou stále dostupná, hurá.

Celá devadesátá léta jsem v Dánsku býval několikrát do roka, z velké části abych si prodloužil rok života na dánském gymplu, který na dlouho ovlivnil, kdo jsem. Než přišly další roky více jak dekádu poté, kdy mě jiná zahraničí opakovaně donutila a stále nutí dokola přehodnocovat, co je a není důležité. A teď se tu zas divím, jak se v Dánsku cítím neuvěřitelně dobře.

Kosmonauti

Před třinácti lety jsme jeli na výlet do čegemské soutěsky. Ve zlaté („šampaňská“ není barva) čtyřdvéřové Nivě. Ruští dopraváci si na blokpostech GIBDD (gosudarstvěnnaja inspekcija bezopasnosti dorožnogo dviženija) krátili sychravé ráno buzerací projíždějících a naše fáro s nul-šestkovým okresem na dálku hlásalo, že bude na kom si smlsnout. Ingušská nul-šestka a čečenská pětadevadesátka byly po celém Kavkazu známé tím, že jsou řidiči buď netrpěliví nebo mají pocit viny, což většinou znamenalo rychlý, bezbolestný úplatek. O to více jsme si užívali zmatení natěšeného obtloustlého gajíšníka („dopravák“ dle původní zkratky GAI – gosudarstvěnnaja avtoispekcija), když se ze zlatého korábu vynořily čtyři evropské hlavy a popřály vše nejlepší ke Dni kosmonautů.

Dnes si, koukám, Gagarina nikdo příliš nepřipomíná. Možná proto, že sovětská výročí získala díky středověkým praktikám současného ruského prezidenta zvláštní pachuť. A stovku kilometrů na sever zuří válka, která se nedávno posunula do další země v regionu a ve které též stále více převládají středověké praktiky. A v USA se půldruhého roku do voleb začínají hlásit kandidáti o Barackovo místo. A keňské úřady populisticky rozkřikují, že zavřou největší uprchlický tábor na světě. A Turecko odvolalo svého velvyslance ze Svatého moře kvúli Františkově zmínce o genocidě. A Ibrahim mi ráno cestou na Ministrerstvo vnitra hlásil, že Real Madrid už je jen dva body za Barcelonou.

Vše nejlepší ke Dni kosmonautiky, přátelé.

Stěhování

Třetí stěhování během deseti měsíců. Amy je doma, na Filipínách, takže tentokrát musím balit sám. Chronická ospalost nepomáhá, ani to, že mi Jennifer kamsi poschovávala věci. Chce to jít dnes brzy spát a ráno se do toho pustit. Obětovat sobotní ranní rituál s chodítkem a saunou. A koupit hodně velkých igelitových pytlů, aby se vše lépe skládalo. I tak si pořád myslím, že i návštěva zubaře je lepší než balení.

Na večeři

„Ty jsi z Norska?“ zeptala se mě náměstkyně ministra zahraničních věcí.
„Ne, já jsem ze země, ve které president zakázal Vašemu velvyslanci přístup na Hrad.“
„Velvyslanec Schapiro je ale opravdu skvělý člověk,“ řekla na to paní velvyslankyně.
„Když se s ním náš president nechce stýkat, nepochybuji o tom, že velvyslanec Schapiro je opravdu skvělý.“

Welcome home, girls

Nelze nemít radost z toho, že jsou holky na svobodě.

V březnu 2013 se veřejná debata rozdělila na dva hlavní tábory – první káral „proč tam lezly, ...“, za tři tečky si dosaďme jakoukoli nadávku, a druhý hrdě hlásil, že v Pákistánu též byl a je to tam všechno velmi bezpečné. Na rozdíl například od jízdy autem po českých dálnicích. O dva roky později zůstal jen tábor první. Ne že by se nenašlo dost rozumných a soucítících lidí, jen nejsou pro nedostatek hlouposti a extremismu slyšet stejně silně jako táborníci. Není mi ku podivu při pohledu na směs hloupostí, jež na též téma během posledních pár dní chrlily naše sdělovací prostředky.

Souhlasím s Terezou, že není třeba se pídit, jak k propuštění holek došlo, a existuje pro to spousta důvodů. Jen se přiznám, že mě baví mít pocit, že mi spousta kusých informací zapadá do relativně přehledného celku. Tuším víc než vy, he, ale nebudeme se v tom rýpat, protože v podobných situacích raději ani nenaznačovat.

Jeden ze vcelku známých střípků mi přijde spiklenecky zábavný. Tureckou organizaci IHH znám a potkávám déle než desetiletí a kdo se zajímá, může si dohledat, jak se měnil její modus operandi a rostl její význam spolu s významem jejího hlavního patrona. Můj přidrzlý úsměv pramení z toho, že se v dominantně sionistickém (anti-Arabském) Česku na pár dní stala hrdinou organizace, jež se světově proslavila poté, kdy se její aktivisté vrhli s tyčemi a noži na izraelské vojáky na palubě lodi Mavi Marmara v květnu 2010.

Nemění nic na tom, že nelze nemít radost z toho, že jsou holky na svobodě a přát jim hodně štěstí, trpělivosti a síly. Welcome home, girls.

Letní čas

Přiznávám, že mě John Oliver uchvátil a nezřídka si spravuji náladu jeho Last Week Tonight. I tím, jak vtipně využívá image nemotorného Brita při rozkrývání různých pitomostí. A co na tom, že tu a tam přešlápne či argumentačně přifantazíruje. Třeba takový příspěvek o FIFA v předvečer brazilského mistrovství světa byl na hranici geniality.

Dnes ráno jsem se probudil do ammánského letního času a jakmile jsem zjistil, což, přiznám, chvíli trvalo, protože jsem čekal až zítra, nemohl jsem si nevzpomenout na Johnovu rubriku How is This Still a Thing (volně třeba: Jak to, že tohle ještě někoho zajímá / existuje) na téma letní čas.

Den pomalu končí a, nehledě na změnu počasí, které je už téměř letní, já si nejsem zcela jist, zda se čas změnil či ne. Elektronika se mi automaticky přenastavila, tak třeba zjistím zítra. Může připadat banální, ale při první návštěvě Jordánska jsem se spolehl na elektroniku, která nezaznamenala, že král rozhodl o neplánované změně času, a zatímco dvacítka kolegů čekala na mou powerpointovou prezentaci, já nekonečně dlouho snídal v hotelové restauraci a říkal si, jak je skvělé, že mám do začátku jednání skoro hodinu času.

Ale což, je pátek, víkend v plném proudu, do neděle je vlastně jedno, kolik je hodin. Raději ale rychle něco uvařím, abych nevečeřel o půlnoci, jakkoli letní. A jako bonus tu nechám zmíněný příspěvek o FIFA.

Výročí

Pětadvacátáho března jsem nastoupil do letadla, jež mě doletělo do Moskvy. Několik desítek tisíc vydeklarovaných dolarů a letenka v kapse, k tomu roční kontrakt na cestu, o jejíž smysluplnosti jsem měl do poslední chvilky valné pochybnosti. Dělám správně, že se vzdaluji? Co vím o práci, která mě čeká? Zvládnu to vůbec? Mladý idiot, který si a se chce vyzkoušet, přiznávám.

O tři hodiny později mě Pléša vyzvedl na letišti, odjeli jsme spolu do Českého domu a na umakartovém nábytku do plastových sklenic nalili vodku, aby nám předávka šla od ruky. Pád do naprostého neznáma, jenž se měl dále prohloubit přeletem na severní Kavkaz o pár dní později, kde se Riži cestou z letiště Pléšy vyptával, co jsem zač a proč tak blbě vypadám.

Pamatuji si trans prvních dní, kdy jsem nechápal vůbec nic, jen se snažil tvářit, že všemu rozumím a chovat se, jak prý se má. Razítko v pasu jsem díky předpůlnočnímu přistání na šeremetěvském letišti získal až šestadvacátého, což mi následně přivodilo nemalé problémy. Tak jsi tu od pět-a nebo šest-a, to zní podezřele, opakovali mi do nekonečna ingušští fízlové. Hodný a zlý.

Před třinácti lety jsem vkročil do naprosto neznámého světa s úmyslem jen si tak trochu vyzkoušet. Jsem v něm pořád. Menší pako (doufám), životem nějak poučen, ba vyučen, dá-li se tak slušně pojmenovat, vcelku profesionál v branži, ve které je nezřídka o profesionály nouze. Mnoho jsem se naučil i mnoho ztratil, leč vše, čím jsem byl, byl jsem rád. Jinak to asi nemá smysl. The road not taken.

Ajsis

První, co mě napadne, když slyším „Islámský stát,“ je, že to žádný stát není. I když se všemožně snaží tak vypadat. Dokonce záhy po převzetí kontroly nad částmi Sýrie a Iráku začal vydávat vlastní bumážky. Třeba příjmový doklad na hlavičkovém papíru – pochlubil se mi s ním jeden z řidičů, co vozí náklad z Jordánska do Iráku. Já tu bandu zovu ISIS, hezky anglicky, „Ajsis“, aniž by kdo potřeboval vědět, co ta zkratka znamená. Neznamená nic, jen čtyři písmena. Případně Daeš, dle arabské zkratky.

Druhé, co mě napadne, je, jak málo se o Ajsisu ve světě ví. O jeho motivech, východiscích a cílech. A jak naše neschopnost pojmout neznámé nepřímo terorismu nahrává. Neznalost a hloupost plodí hrůzu (terror), která teroristy živí jako pijavici, jež hltá náše nepochopení a strach z neznámého. Strach se dál transformuje do nenávisti ke všem, kteří mají s teroristy podobné poznávací znaky (například vyznání), čimž vytváří komunikační bloky, působí agresivně a dál nás od sebe navzájem oddaluje. Místo toho, abychom se pokoušeli o sblížení a vzájemné pochopení, budí z hlouposti vařená nenávist jen další nenávist.

Třetí mě napadá, nakolik je Ajsis asi nebezpečný. Nemám ponětí, i když jejich nejbližší základna je jen pár stovek kilometrů od místa, kde zrovna sedím. Doba, kdy různí magoři ve světě cítí křídla, na kterých se mohou dopravit expres do ráje, asi nebude moc dlouhá, ale už od Kajdy víme, že mezinárodní magorismus funguje tak trochu jako byznys. Hlavní je marketing, branding a zapamatovatelný slogan či logo. Čím brutálnější, tím zapamatovatelnější. Čím více následovníků, tím lépe se shánějí peníze. I proto dnes v Rakce řežou lidem hlavy. Když jsme se začali díky Amíkům bát Al Kajdy, objevila se všude a u mnohých vytvořila bizarní představu centrálně organizovaného celosvětového spiknutí. Kejdu coby brand jsme si vytvořili sami, Ajsis na to jde mnohem sofistikovaněji.

Ajsis řeže hlavy, pořádá veřejné popravy, kde pálí lidi zaživa, věší je, stíná hlavy či shazuje ze střechy domu, a ničí staré památky (jejichž originály jsou dávno hojně v Berlíně). Má rád oranžové uniformy a rád si své skutky natáčí, aby mohl ukázat celému světu, jak se na jeho území dnes krásně žije. Na rozdíl od Kejdy, která o vytvoření Kalifátu jen usilovala, ho Ajsis prohlásil za vytvořený. A Kalif je, jako papež, představitel Proroka na zeměkouli, ergo všichni Muslimové musejí následovat. Pokud tedy existenci Kalifátu uznají, což se dá u mnohých předpokládat, protože mít Kalifát je lepší, než ho nemít. Odpůrci západního vzdělávání (Boko) se už přihlásili. Uvidíme, co na to Mládež v Somálsku či Studenti v Afghánistánu a Pákistánu – i když mi nepřijde, že by pro Šabáb nebo Tálibán bylo prozatím marketingově výhodné. Ať už se za Ajsis uzná kdokoli, půjde spíše o frančízu, než o homogenní, organizovanou, mezinárodní skupinu.

Marketing, klíčové slovo mezinárodního terorismu, nejen když budí strach a hrůzu jako maníci v Nigérii či Iráku. Je nezbytné znát svou cílovou skupinu a podle toho volit strategie a vzkazy. Jedny postrašit, druhé zaverbovat a neustále demonstrovat vlastní sílu. Ajsis se přitom nerozrůstá, naopak pomaličku a neomylně spěje k vlastní implozi, i proto, že ve 21. století středověké uvažování jaksi nepatří. Jako bychom dnes četli Starý zákon doslova.

Čtu si v jednom pražském denníku, že Islámský stát dál řádí. Tentokrát v Jemenu. Branding, nic víc. Srandista, co podobné napsal, ještě připomíná, že Islámský stát jsou sunnité. Vzpomněl jsem si na jednu jinak výbornou americkou faktografickou knížku, kde autor cítil potřebu vysvětlit čtenářům, že Evropská unie je dobrovolný spolek několika evropských zemí. Aneb kdo nezná rozdíl mezi šííty a sunnity, nepochopí ani tehdy, když novinář napíše. Jako třeba maník na budějovické demonstraci proti Islámu, když v odpověď na otázku „Co si myslíte o Islámu“ bezelstně odpověděl: „Nechceme ho. Ať zmizí, ty Židi. Všechno podřezat.“ Znáte z restaurace.

Pořád si myslím, že spíše než Kejd a Ajsisů je třeba se bát vlastní hlouposti a nevzdělanosti.

Novruz

Jarní slunovrat. Novruz Bayram. Slavil jsem poprvé před devíti lety v Masalli. Tenkrát bylo hezky, dnes ty vzpomínky spíš bolí. Hlavně že se nám ale zas začnou dloužit dny a stíny a teplota zůstane, kde má. Novruz mubarek. Bayraminiz mubarek.

Lokál

Vešel jsem dovnitř. Pětkrát šest metrů včetně třímetrového barového pultu. U sedmi dřevěných stolů posedává tucet místních. Barman pobaveně sleduje, jak se rozhlížím, a ptá se: „Hledáš někoho?“ Jen se usměju, přemítaje, zda lokál nemá další místnost. „Máte pivo,“ vracím otázku a potetované ruce mechanicky zmizí pod barem a vytáhnou místní Amstel, jenž stejně mechanicky otevřou a posunou mým směrem. Pomalu se s lahváčem v ruce přesunu k jedinému volnému stolu a dumám, zda mi temný, zahulený lokál spíše připomíná undergroundový klub před dvaceti lety, nebo nonstop hospu. Spíš to první, protože nonstopáče mám příliš spojené s pachem vylitého a rozšlapaného piva. Jen kdyby se z repráků nelinul hlas Billyho Joela.

Ammánský Picadilly Pub. Čekám na Lukáše s Vláďou a napadá mě, jestli jsem dveřmi naproti tržnice Abdali nevešel do jiného světa. Vedle chlapík srkavě dojídá manty. Za mnou jiný luští u čaje křížovky. Na baru sedí dva další, kteří popíjejí pivo a koukají ustrnule před sebe. Scenérii doplňuje trojice, co si zašla popovídat po práci, dva muži a jedna žena. Beru zpět. Vypadá spíše na ten nonstop. A barman má Billyho Joela asi hodně rád, protože už pouští třetí flák. Jeď Billy.

Vincent a ti druzí

Vincenta jsem potkal jedinkrát. V Gruzii před třemi lety. Do té doby jsem znal jen z novin a z vyprávění kolegů a kamarádů, kteří byli blízko jeho únosu.

Záložka u videa říká: „Vincent Cochetel strávil v roce 1998 v zajetí 317 dní, když pracoval pro úřad Vysokého komisaře OSN pro uprchlíky v Čečensku. Poprvé popisuje svou zkušenost – jaké bylo žít ve tmě, v podzemní komůrce, připoutaný k posteli, až po nečekané konverzace se svými únosci.”

Na Severním Kavkaze byl Vincent svým způsoben ztělesněním praktiky únosů, asi proto, že byl vysoce postaveným představitelem OSN, tedy VIP, a že se jako jeden z mála po takové době dostal na svobodu. Sám začíná svůj TEDtalk výčtem lidí, kteří nepřežili. A já bych do seznamu z hlavy mohl jednoduše přidat až deset kamarádů.

Vincenta sice neznám, znám ale velmi dobře spousty lidí, kteří s ním pracovali, včetně Edika, jenž ho ten osudový lednový večer provázel domu a dostal nařezáno od únosců. Pět let poté jsme spolu pracovali ve stejné kanceláři v devátém patře Projektového institutu ve Vladikavkaze.

Ve svém povídání se při vzpomínce na výčitky francouzského premiéra Vincent zamýšlí i nad tím, proč děláme práci, kterou děláme. „Věřím, že pomáhat lidem, kteří čelí nebezpečí, je zodpovědné.” „Máme odpovědnost pokusit se pomoci. Výsledky záleží na různých parametrech, můžeme i neuspět. Mnohem horší než neuspět je nezkusit to, když můžeme.”

Určitě stojí za shlédnutí.

Čtyři roky

Moji kolegové se v ulicích Oslo ptali kolemjdoucích, co se v jejich životech za poslední čtyři roky událo. Někdo se rozvedl, někdo oženil, další změnil práci, chlápkovi v brýlích se narodilo děcko a pár kluků se pochlubilo, že začali chodit do školy. Pro většinu lidí v mém nynějším okolí byly poslední čtyři roky ve znamení války.

Téměř čtyři milióny uprchlíků v okolních zemích, dalších odhadovaných osmi miliónů potřebuje pomoc uvnitř Sýrie. Téměř dvě třetiny tvoří ženy a děti. Největší humanitární krize na světě od druhé světové, zatímco okolní země pomalu ale jistě zavírají hranice a boje uvnitř Sýrie pokračují mezi více méně čtyřmi stranami na několika frontách zároveň.

Čtyři roky války a světové lhostejnosti.A konec v nedohlednu. Jen světla dál zhasínají.

P.S. Podle vědců z USA a Číny zhaslo v Sýrii za poslední čtyři roky 83 procent světel. Damašek jen bliká; Aleppo zhaslo téměř docela. Zato je víc světel v Libanonu a severním Jordánsku, které dohromady hostí asi polovinu syrských uprchlíků.

π-day

Čtrnáctého března. Narozeniny mého strýce. A Alberta Einsteina. Všechno nejlepší! Jako každý rok si i letos připomínáme i zapomenutého Velšana Williama Jonese, jen je ten letošní čtrnáctý březen maličko výjimečný a všichni nerdi světa se radují. Alespoň ti, kteří dle amerických zvyklostí píší datum s měsícem nazačátku – 3.14. π-day se každoročně slaví minutu před druhou (3,14159), letos is však nejeden díky patnáctému roku nastavil budík čtyři minuty před půl desátou ranní a večer si může zopakovat a vrnět blahem, až na budíku naskočí 9:26:53, aneb 3,141592653. Hepi Pí day, nerdi.

Švédské hrdinství

Švédská čerstvá vládní koalice měla hodně na mále. Jablkem sváru byla mezivládní dohoda mezi se Saudskou Arábií, jíž dobíhá druhá pětiletka a kterou bylo potřeba letos v květnu obnovit. Po loňském tuhém vyjednávání státního rozpočtu, který opozice na chvíli zablokovala v parlamentu, asi aby si noví ministři příliš nezvykali n jedoduché vládnutí, čekala zeleno-oranžovou koalici první závažná zkouška, jejíž výsledek si ještě před týdnem nikdo neodvažoval tipnout.

Mezistátní smlouva obsahuje i švédské dodávky zbraní a její neprodloužení pocítí zejména švédský průmysl. Jenže vůbec poprvé ve švédské historii jsou ve vládě Zelení, kteří jsou principielně proti jakémukoli zbrojnímu obchodování a při případném prodloužení saudské smlouvy hrozili odchodem z vlády. Jejich koaliční partneři ze Socdem jsou na druhou stranu proslulí vehementním hajením zájmů švédského průmyslu a s ním spojených pracovních míst.

I proto to dlouho vypadalo na zásadní vládní krizi, již nakonec vyřešili Saudové sami. Rozhodli se vycinkat švédské premiérce za komentář o tom, že bičovat kohokoli za jeho názor (Free Raid Badawi!), je středověké, a zatrhli jí vystoupení na pondělním zasedání Ligy arabských národů v Káhiře, kam byla pozvána za odměnu za nedávné švédské uznání Palestiny.

Jakkoli nelze švédskému rozhodnutí neprodloužit smlouvu se Saudy upírat dávku kuráže, zejména v dnešní geopolitické realitě, kde nic není důležitější peněz a mezinárodně-obchodních zájmů, je roztomilé, jak jsou teď Švédi a jejich premiérka opěvováni jako hrdinové. Já sám se nemohu zbavit pocitu, že švédská vláda si oddychla, jak jim saudské arogantní přestřelení vyřešilo potenciální patovou situaci. Navíc způsobem, který jim voliči nemohou neschválit.

Shocked and saddened

Dvě adjektiva, která jsem napsal nesčetněkrát různým známým a přátelům, když jsem se dozvěděl, že je či jejich blízké postihla srovnatelná pohroma. Vražda kolegyň a kolegy z americké NGO v Paktice v srpnu 2008. Kolega, co byl v mešitě v severovýchodním Pákistánu, kterou vyhodil Tálibán do vzduchu. Shocked and saddened. Jako dnes. Po vraždě člověka, ke kterému nemám žádný osobní vztah, jenž ale tak nějak stále více ztělesňoval naději, že se v Rusku ne všichni definitivně zbláznili. Jako jsem neznal žádného z cestujících malajského letadla, ani nikoho v divadle na Dubrovce - oběti téhož režimu, který má na svědomí i tisíce mrtvých v Čečensku či na Ukrajině.

Borja je mrtev, jako před ním třeba Serjoža, Anička nebo Nataša, všichni nepohodlní kritici nenažrané totalitní chobotnice. Vzkaz dalším kritikům a odpůrcům, který má jen potvrdit slova Sašy Čerkasova, jež dnes zmínil Ondra: "Je to, jako když stojíš na jevišti a ze všech stran na tebe míří reflektory, takže nic nevidíš. Jenom víš, že někde ve tmě je člověk s pistolí. Ale odkud výstřel přijde, nemůžeš tušit."

Lze-li na včerejší vraždě najít cokoli pozitivního, je tím opětovná nahota všech trollů a užitečných idiotů, kteří mlží (nezřídka za vydatné ruské podpory) o roli a podstatě dnešního Ruska. Schválně, který z těch našich se první chytí zhovadilostí, jež už ruské tajné služby vesele šíří internetem. Možná si zkusme i tady.

Tak tedy: Příčinou smrti Borise Němcova, který byl zastřelen v centru Moskvy čtyřmi ranami do zad, je:
a) Potrat Němcovovy ukrajinské milenky
b) Němcovův postoj k Charlie Hebdo
c) Provokace ze strany odpůrců Kremlu
d) Sebevražda.

Druhé kolo

Vlastně už třetí. I když druhé se nakonec Jordánsku vyhlo. Dnes v noci ale už sníh zase napadl. Předcházelo méně paniky a více plánování z naší strany, zejména s cílem panice zabránit. Zásadní poučení z první vánice: Je úplně jedno, co se děje, hlavní je uklidnit okolí.

Vláda příjala podobnou taktiku. Po systematickém šíření paniky v lednu, únorovému sněhu předcházely velmi jednoznačné výhružky. Ponaučení číslo dvě, které se zaručeně potvrdilo: V Jordánsku se nevládne zákony, ale příkazy, které vláda posílá přes sdělovací prostředky. Tak jsme se třeba dozvěděli, že čtvrtek je pracovní den, posléze krátký pracovní den a nakonec státní svátek a kdo bude nutit jiné k práci musí jim zaplatit o polovičku více než obvykle.

V Ammánu nakonec začalo včera sněžit kolem čtvrté odpolední a přes noc napadalo asi třicet centimetrů. Je pátek, víkend, nikde se nic neděje, sněží dál a žádná panika. Občas na nás mrkne i sluníčko. Možná si takhle Ammán nakonec na zimu i zvykne.

VVP

Jako by kdokoli pochyboval o tom, že zatímco bude VVP předstírat, že souhlasí s příměřím, udělá vše pro intensifikaci konfliktu, aby ve chvíli, kdy na jakékoli skutečné jednání dojde, Rusko kontrolovalo co nejvíce ukrajinského území. Momentálně asi nejnebezpečnější člověk na planetě.

Šunka v Ammánu (zpověď)

Přiznám se, že mě potěšilo, že po celém Ammánu několik dní vlají české vlajky. Přiznám se, že jsem na setkání do Interkontinentálu šel primárně se záměrem zjistit, jestli v prezidentském doprovodu nebude někdo známý, případně zda nepotkám kohokoli, s kým bude zajímavé si popovídat. Přiznám se, že více než poprvé naživo slyšená Zemanova touha za každou cenu bonmotit na hranici netaktnosti mě zaujal projev jordánského premiéra, který jako by právě zejména vedlestojícímu představiteli mé rodné země dlouze vysvětloval, že psát rovnítko mezi náboženstvím a lidskou šíleností je hloupost, protože idioti a lunatici existovali a existují v islámu i v křesťanství, což neznamená, že by jakékoli z těchto vyznání bylo více či méně násilnické. Přiznám se, že jsem si do fronty na potřesení si rukou s presidentem nešel stoupnout zcela úmyslně. Přiznám se, že krom pár velmi zajímavých setkání mě na celé presidentské návštěvě nejvíce zaujala čerstvě dovezená šunka. S křenem.

Nad dopisy diváků

Často se mě posluchači a čtenářky ptají, co takový humanitární pracovník dělá. Též nezřídka dostávám dotazy, proč náš oblíbený komentátor (já jako) nepíše častěji. Hodně tazatelů se správně domnívá, že zachraňovat svět není žadná procházka růžovým sadem, protože se záchranář má co ohánět. Tu vyléčit malárií zužované děcko, tu naložit kamion plný mouky, tu se schovávat před palbou nevyzpytatelných teroriistů. Nemohu se nepodělit svými znalostmi na toto téma.

Devadesát procent času trávím v kanceláři psaním emailů a jiných dokumentů a posedáváním na různých schůzkách. Protože je mé stávající pracoviště velmi rozsáhlé a dynamické, nezbývá mi než se spoléhat na moderní technologie, abych si všechny své závazky pamatoval. Na konci týdne můj následující víkend vypadá zhruba takto:

Na volné dny si záchranář krom psaní blogu a sjíždění posledních zpráv ze světových finančních trhů naplánoval výlet do uprchlického tábora a pozdní odpoledne na masáži v Šanghaj centru, následované hodinou arabštiny. Trvá nicméně jen chvilku, než se plány změní natolik, že ani na emaily během pracovní doby čas nezbyde. Aneb takto vypadá kalendář na konci týdne.

Samozřejmě vše velmi produktivně a úspěšně strávený čas. Napadlo mě, že za každých pět nalezených rozdílů bych mohl věnovat písničku, ale bylo by moc jednoduché. Raději budu přemýšlet, jak fungovat jinak, aby se ze mě nestala totální kancelářská krysa.

Běhátko

Vytáhl jsem včera Carla na masáž a on mě dnes ráno zlákal do fitcentra. Pravda, v onom lákání sehrála roli skutečnost, že fitko v mém sousedství, jež Carlo frekventuje, má saunu a džakuzi pod otevřených nebem.

Nikdy jsem neměl posilovny či fitness centra rád, téměř jako nemám rád slovo „fitko.“ Hle, a hned jsem si vzpomněl na spoustu jiných nevábných českých lexikálních mršin či zdrobnělin, jako třeba čauky a ahojky, meníčko nebo když někdo někomu chce písnout. O popelníčku raději nehovořit – já v hospodách žádával jedině popelnici. Všechna diminutiva jsem neexkomunikoval, třeba taková pařbička v mém slovníku místo má, ač s přibývajícím věkem, pravda, spíše teoreticky. Malíček omlouvá jeho velikost, ale jídelníček by klidně mohl být jídelník. Konec odbočky.

Kdysi dávno jsem si vymyslel teorii, že sport, který člověk dělal v mládí, definuje jeho osobnost, a často se lidí na jejich sportovní minulost ptám. Došlo mi při setkání s klukem, který dětství trávil rychlobruslením. Ona to zas tak světoborná teorie není, vím, a určitě jsem nevymyslel já, protože je nakonec vcelku logické, že je lidská osobnost alespoň do jisté míry formována aktivitami, které člověk dělá, respektive si člověk vybírá aktivity, které mu osobnostně vyhovují. Tím spíš v dětství. Já vždy tíhl ke kolektivním sportům a i po skalách jsem lezl primárně kvůli partě. Posilovny jsem opravdu nikdy neměl rád. Na gymplu jsme sice s klukama zdrhali ze školy, ponejvíce před chemií a bižulí, vzali třídnici, aby nikdo nemohl zapsat, a šli na zimák do čerstvě otevřeného fitnessu, ale nakonec nezřídka skončili popíjením vaječňáku na baru. To bylo též naposledy, co jsem vstoupil do posilovny s úmyslem převléci se do sportovního.

Teď jsem si musel dohledat český překlad anglického „treadmill“, i když běhátko zní hezky. Shodou okolností se mi nedávno dostalo zajímavé průpravy, jak si správně v tělocničně vybrat. Akorát že dnes ráno bylo v téměř prázdném sále zrovna čtvrté zleva obsazené velmi těhotnou paní, kterou jsem nemohl ani násilím ani hypnózou přesunout jinam. Navíc jsem měl trochu jinou starost, protože jsem na běžeckém pásu nikdy nestál a třeba mě nenapadlo, že budu mít vlastní televizi, jen sluchátka zapíchnout. A i když bylo mé běhátko po většinu času rychlochodítkem, v napínavých scénách filmu jsem musel hodně dávat pozor, abych udržel krok a nesvezl se z pásu na zem.

Má průprava spočívala i v tom, že si mám dávat pozor, jaký budu mít výhled, což jsem vůbec nezvládl. Celou dobu totiž proti mě tu šel tu poklusával nějaký obtloustlý, potící se Evropan, tak jsem nakonec musel sundat brýle, aby na mě neviděl. I tak jsem ho pak potkal ve sprše, v autě i doma.

Sauna byla zavřená. Dopoledne uklízeli. Nevadí ale, vyzkouším zítra ráno.

Charlie

Nevím, kolik z nás před týdnem vědělo o existenci časopisu Charlie Hebdo, já neměl ani páru. Dnes je CH symbolem čehokoli se nám zachce: Svobody slova, globálního terorismu, sociální nespravedlnosti, nebezpečnosti Islámu, každý si vybere.

Každý si vybere i reakci. Od prostě lidského šoku po paralely s 9/11. Od odsouzení činu pár pomatenců po ztotožnění těchto pomatenců, případně ISIS-u či Al Kajdy s Islámem – jako kdyby Ku-Klux-Klan symbolizoval světové křesťanství. Od cynického posměchu nad tím, jak se západní sdělovací prostředky v honbě za sledovaností, čteností a poslouchaností snaží z pařížské tragédie vyždímat každou kapičku, po opovržení nad tím, že se západní společnost může podělat z několika mrtvých ve Francii, zatímco ve stejné době dvě tisícovky zmasakrovaných civilistů v severonigerijském Baga pomatenci z Boko Haram nezajímají vůbec nikoho.

Přidejme ještě spravedlivé rozhořčení, že Muslimové nikde teroristické útoky neodsoudili, jako by na německých, francouzských, či britských demonstracích byli účastníci při vstupu lustrováni dle svého vyznání. Odsudky pařížských pomatených činů z různých muslimských stran se tak nějak nepočítají, jak třeba kdosi připomeněl pro Fox News, kde se prý též různí odborníci rozhořčují nad nedostatkem muslimské reakce. A zatímco se většina muslimského světa od pařížského útoku distancuje, dodejme, že volání po „muslimské reakci“ samo o sobě dělí reakce na muslimské a nemuslimské, ergo působí nepatrně bigotně kristianocentricky. Mi přijde.

Nu a nakonec tu máme jakousi soutěž na téma, která reakce je adekvátnější, protože každá podobně výjimečná událost poskytuje mediální prostor všem grafomanům světa (viz PK zde) a nejeden se potřebuje a priori vyhranit, aby byl slyšet, vidět, sám sobě zajímavý. Logicky nemohly nenásledovat i hlasy vysmívající se, ba odsuzující použití hash tagu #JeSuisCharlie, protože prý podporuje intolerantní publikace postiženého žurnálu. Přidal se,dle mého dost mimo, i můj oblíbenec Joe Sacco - přišlo mi od něho hodně hloupé, ale i to se stává.

Hash tag přeci neznamená nic více než výraz solidarity s obětmi, včetně těch muslimských, a utvrzení v tom, že podobné útoky nesmějí ovlivnit hodnoty, na kterých naše společnost stojí, i když nemusíme se všemi jejich projevy vždy souhlasit. Spousta lidí považuje karikatury, které v Charlie Hebdo vycházely, za urážlivé. Já názor nemám, nikdy jsem CH neviděl a výraz mé solidarity tedy logicky není vyjádřením podpory karikaturám, které neznám. Musíme zároveň hodně opatrně. Aniž bychom si zatím chtěli příliš připouštět, zachování hodnot znamená nedopustit, aby se na saních fóbie svezli různí populisté, extrémisté a jiní domácí fanatici. Z Francie se již například z úst jisté dámy ozvalo, že stojí za zvážení obnovení trestu smrti. Náš dementní president se koneckonců již též zamyslel nad tím, jak genetický determinismus nedovolí Afričanům žít v Evropě. Co by na to asi řekl... třeba..., francouzský ministr a bývalý poslanec Evropského parlamentu, Kader Arif.

Jakákoli slušná a inteligentní reakce mi přijde legitimní a neočekávám, že se ze všech lidech na zeměkouli přes noc stanou světoobčané, kteří reagují stejně na jakoukoli tragédii kdekoli na světě. Proto mě ani nenapadne vyčítat západním médiím, že popisují stránky o událostech v Paříži, zatímco mnohem krvavější dění v jiných končinách světa zmiňují jen okrajově. Jestli se něčeho v Evropě obávám, není to růst islámského extermismu, ale rozkvět lidské blbosti a všelijakého odporně populistického a totalitního odpadu, který si na boji proti imaginárnímu nebezpečí vybuduje či posílí společenskou prestiž či politickou kariéru. I proto je třeba dokola připomínat: #NousSommesCharlie.

Zimistan

Tak to přišlo. Zeptal jsem se dnes ráno Amdžada, jak se arabsky řekne zima.
- „Šitaa.“
- „Hm, to je asi dost trefné,“ usmál jsem se a přepsal anglicky na tabuli: Shit-aaa!
- „No jo vidíš, my bychom asi psal Chita’, ale takto je to opravdu asi přiléhavější.”

Předcházel týden horečných spekulací, jenž vyvrcholil panickými přípravami. Ve středu odpoledne začne sněžit. Naivně jsem zašel do Carrefouru v City Mallu koupit pár potravin a uviděl národ splašeně se zásobující na několik týdnů válečného stavu. Vzpomínky na loňský rok nakonec pomohly. Minimálně zákaz vycházení, vyhlášený civilní obranou počínaje středečním ránem, přispěl k tomu, že se po městě neválejí opuštěná auta. Zároveň tedy, spolu s médii, vyvolal hodně paniky, včetně mezi našimi zaměstnanci. Část z nich, pravda, uvízla cestou z Irbidu asi na hodinu na zasněženém kopci a po návratu do Ammánu se tvářili, že už mě nikdy nechtějí vidět, protože jsem je donutil se dostavit do práce. Davová psychóza má hodně podob.

Při prvních padajících vločkách propadali panice i kolegové v Ammanu, zčásti díky příbuzným, kteří začali svolávat všechny dom. „Sněží, sněží, rychle se vrať.“

Asi o pět hodin později jsem šel domů i já:

Večer bylo asi takto.

A ráno moudřejší večera, sníh s deštěm naštěstí nesahal výše než po kotníky a po prázdných silnicích se šlo vcelku klidně a svižně. Stalo se mi poprvé, že mě stejně osamělí a zachumlaní protijdoucí i jeden parkující taxikář spontánně pozdravil. Salam, salam.

Prostě den, který by u nás nikdo ani nezaznamenal. Večer prý zas nasněží a o víkendu má mrznout, tak se těšme na další bžundu.

P.S. „Zimistan“ je zima daríjsky (afghánská perština), kdyby se někdo ptal.

Sníh

Trochu jako čekání na Godota, i když tenhle určitě přijde, i kdyby měl jen na chvilku. Předpověděli sníh, takže čekáme a pamětníci vzpomínají na loňskou zimu, kdy sníh během několika hodin paralyzoval Ammán a uvěznil asi 70,000 jeho obyvatel v místech, kde jistojistě uvězněni být nechtěli. Z kanceláří a obchoďáků nebylo jak se dostat. Silnice zasypané natolik, že lidé opouštěli své vozy uprostřed cesty a brodili se domů pěšky. Nikdy dříve prý na třicet tisíc nahodile pohozených aut v Ammánu k vidění nebylo. A našich čtyřicet lidí zůstalo neplánovaně v unimobuňkách v Zaatari, kde každý den horečně rozdávali plynové bomby, aby uprchlíci nezmrzli.

Čekáme tedy. Zítra prý, možná pozítří, popozítří ale určitě. V kanceláři jsem díky nefunkční klimatizaci ztěží klapal do klávesnice, doma si obleču tři vrstvy a budu čekat dál. Na sníh. Na kopci uprostřed jordánské pouště.

Vyloupení

M. pracuje v UNICEFu a za městem si se svou jordánskou manželkou postavil krásný nový barák, který mu před měsícem kdosi vykradl. Přelezli plot, vyrvali žaluzie, rozbili francouzské okno a prošmejdili celý dům. Bezpečnostní kamery na potvoru nezafungovaly, takže když jsem dnes přijel, zrovna montovali nové. A právě dovezli štěně od veterináře, anžto mezi ukradenostmi byl i M.-ův pes. Který nakonec majiteli chybí nejvíc, protož všechno ostatní jsou jen věci a nejhorší na domácích zlodějích je vyloupení, ba znásilnění vlastního soukromí, zóny intimity. Polámané skříně, rozházené oblečení a otisky zabahněných bot v místnostech, kam nezvaná návštěva nesmí. M.-ova těhotná manželka se zatím bojí vytahovat žaluzie a preferuje život v zatemněném domě. M.-ovi se krom psa stýská po kávovaru. Což se u Itala dá ale chápat. Oba trápí ztráta důvěry k lidem, kteří do domu dřív pravidelně chodívali, živená policajty a jinými dobrodinci, kteří neopomínají připomínat, že, statisticky vzato, domácí loupež bývá nejčastěji inside job. Zahradník docházíval párkrát týdně, paní na uklízení denně. Teď prý volají, kdy zas můžou přijít, zatímco se vyloupení manželé rozhodují, jak dál.

Vzpomněl jsem si, jak mě vykradli ve Vladikavkaze. Dodnes si vlastně myslím, že nejpravděpodobnějším viníkem byl syn paní, co mi uklízela, který využil chvilky, kdy se máma nedívá, a sebral pár nahodilostí, na které dosáhl. Druhá varianta byl náhodný kolemjdoucí, který uviděl otevřené dveře bytu. Ať bylo jakkoli, nikoli náhodnou se stalo ve středu, kdy paní chodívala uklízet, a nikoli náhodou se škody omezily na minipřehrávač, foťák, lampičku a pár CD-ček, které ležely u vchodu a byly lehce sebratelné. Po třech policejních výsleších bylo nakonec jasné, že se pravdu nikdy nedozvím, a zůstala jen pachuť z narušení soukromí kýmsi velmi nezvaným. Navíc se seběhlo v srpnu 2004, necelé dva týdny před událostmi v Beslanu, po kterých jsme všichni na pár ukradených cetek zapomněli.

Zapomněl jsem i na ten pocit emocionálního vyloupení, se kterým se M. obtížně smiřuje a dnes mi živě připomněl. Napadlo mě pak, že si v každé štaci pouštím do soukromí lidi, kteří se mnou, ba pro mě pracují, a vlastně ani neuvažuji, zda očekávám či neočekávám, že budou respektovat mé hranice intimity. Rozumím a chápu, že každý je jinak čestný a upřímný, ale pořád mi místo paranoidního strachu přijde důležitější důvěřovat, i když třeba někdy může znamenat, že přijdu o nějakou nepotřebnost. A tak to mám se vším.

Jak na Nový rok

Místo bilancování pohled vpřed a první den prý napoví, jak bude probíhat zbytek. Takže: Po milé silvestrovské pařbičce relativně brzké vstávání, výlet do přírody, sauna, koupání pod termálním vodopádem, večeře v prima restauraci a brzy do hajan? OK, beru, zvládnu klidně ještě třistačtyřiašedesátkrát.

2014

Posledních pár let jsem se tu snažil bilancovat v heslech (jako třeba vloni nebo předloni), že bude s odstupem času zajímavé porovnat, zda si ještě pamatuji, co že jsem to měl na mysli. Letos bilancovat nechci, i když o témata ani trochu nouze. Hodně velkých životních změn a jedno zásadní poznání: Když je člověk ve velkých sračkách, aniž by na to kdy dříve myslel, či spoléhal, najde se spousta kamarádů, kteří pomůžou držet hlavu nad hladinou a posléze i z bahna vytáhnout. I proto byl dvoutisícíčtrnáctý dobrý rok. Dík.

Krátké kalhoty

Třetí výročí. Vlastně není co napsat.

Mám lhostejný, možná dokonce i nepatrně negativní vztah k okázalým projevům davové psychózy pod vlajkou čehokoli. Kbelíkem s ledovou vodou bych se nepolil, ani kdyby platili mně. Movember jsem kolegům v práci znechutil, jakmile kdosi nesměle navrhl „pro dobrou věc.“ Řetězově vyzván ke zveřejnění deseti knížek, které mě nejvíce ovlivnily, jsem si místo intelektuální exhibice vlastní sečtělosti (ha, nebylo čím exhibovat!) vzpomněl na žákovskou. Koneckonců po zveřejnění žákovských z hudebky i jiní pochopili, že jsem nemohl volit jinak. Dnes brzičko ráno jsem nicméně vlezl do letadla a ohrnul kalhoty. Nešlo neohrnout.

Vzpomínáme.

Sydney a Pešavár

Zprávy a výkřiky na fejsbuku. Nejprv lunatik v Sydney, který ani neví, jak vypadá vlajka bandičky, již prý chce podpořit, pak jiná bandička s logem Talibánu v Pešaváru. Sleduji a odolávám nutkání připojit na xichtoknihu svůj výkřik. Já si přeci též něco myslím, též asociuji s tím, co znám, taky je mi z toho všeho zle a zlobně. Z čeho všeho ale. Jako by byla souvislost mezi činy iránského pomatence v kavárně a bandy fanatiků v Pešaváru.

Sydney mi nejprve připadalo jako zbabraný policejní zásah proti duševně chorému chlapíkovi, jehož náboženství není směrodatné. Pokud tedy člověk trochu vnímá rozdíly mezi sunnity a šííty, Araby a Peršany, lidmi a lidmi. Pak jsem se dozvěděl, že policejní akce začala asi poté, co se jeden ze zaměstnanců kavárny pokusil odzbrojit usínajícího teroristu, který ho přitom zastřelil. Nebyl na únosy trénován, nemohl vědět, že se od první lekce učí, že odzbrojovat únosce vypadá dobře ve filmu, ale v reálu se rázně nedoporučuje. Nechci, aby znělo jako poučování. Strašlivá škoda každého lidského života a všechna čest památce člověka, který se chtěl zachovat jako hrdina.

Ani jsme nedočetli zprávy ze Sydney a začal Pešavár. S mnohem menší pozorností médií v určitých částech světa, což asi nemusí nutně znamenat, že pokud se cosi podobného děje v muslimské zemi, je to vcelku normální a oběti si za vše vlastně můžou samy. I já jsem, přiznám se, prožíval mnohem méně intenzivně, než bych býval prožíval před několika lety. A to jsem v Pešaváru strávil nemálo času a beslanskou zkušenost dosud považuji za nejhorší v životě. I já si nakonec pomyslel, že po tolika zažitých výbuších, včetně útoku na hotel Pearl Continental, který nám vymlátil půl oken (nemluvě o islamabádském Marriottu, kde tenkrát zůstal i český velvyslanec), je další teroristický útok vlastně jen jakousi statistickou položkou. Není. Není ani typickým projevem náboženství, ke kterému se hlásí půldruhá miliarda lidí, ani nemá nic společného s tím, jestli v Evropě máme Muslimů sto, tisíc, nebo milión.

Neumím si pomoci, ale na každé špatnosti se snažím hledat něco pozitivního. Tak třeba se finanční a politická podpora skupiny, která si říká „Studenti“, po monstrózním útoku na jiné studenty propadne pod bod mrazu. Třeba začne pákistánská armáda, vláda a samospráva konečně fungovat, jak má.Třeba víc lidí pochopí, že nehledě na vlajky, pod kterémi se nehumánní zvěrstva páchají, většina obětí tzv. islámského radikalismu jsou Muslimové, tedy že kořeny násilí mají s vírou málo společného. Jen těm děckám to život nevrátí.

Nákupy

Doba předvánoční inspiruje mnohé, kdo můžou, k bezhlavému utrácení. A já nemůžu za to, že můžu. Ani za to, že jsem kdysi při vybavování opraveného bytu přišel o veškeré zábrany ohledně internetových nákupů. I když asi budu muset přehodnotit, když mi údajně nejlepší český online obchod prodává věci, které nemá, a nakonec i poslal i zcela jiný dárek, než jsem si u Jéžy objednal. Jediné, co potěší, je vyděšený výraz rodičů, když jim domů kdosi přivezl sestavu reprobeden. Představuji si, jak si významně ťukají na čelo: „Co si to zas koupil za blbosti?“ I když uvažuji o tom, zda není na čase změnit kariéru, DJ ze mě asi už nikdy nebude.

P.S. 19.12.2014: Doletěl jsem na rodnou hroudu, že se reklamace ujmu telefonicky, když se mi nikdo ve slíbených třech pracovních dnech neozval. Po dvaceti minutách poslouchání drnkání s občasným "všichni naši operátoři mají napilno atd." jsem nakonec položil. Holt ze mě nakonec bude DJ.

Putinterna

Jsou myšlenky, které prostě nesmějí zapadnout. Jako třeba rozhovor bývalého Putinova poradce, Andreje Illarionova, pro polovinně-prosincové vydání polský týdeník Wprost:

"Co znamená název "Putinterna"? To je neformální, ale velmi vlivná skupina lidí, podporujících Vladimira Putina. Její členové se v ruském prezidentovi zhlédli a jsou za to reálně odměňováni. Jejich politická orientace přitom není důležitá. Patří k nim šéfová francouzské Národní Fronty Marine Le Penová, český prezident Miloš Zeman, maďarský premiér Viktor Orbán nebo bývalý italský premiér Silvio Berlusconi. Získali je. Pokoušeli se získat i další, ale ne vždy se jim to podařilo. Nejlépe se získávají politici z Evropy, v USA to jde hůř, složité je to v zemích, které k Rusku přiléhají, třeba v Polsku. Ideálním příkladem člena Putinterny je bývalý český prezident Václav Klaus. Inteligentní člověk s velkým přehledem a dobrým vzděláním. Jeho institut publikuje všechno, co řekne nebo napíše Putin. Klaus naprosto přejal Putinovu interpretaci dění na Ukrajině. Oddanějšího člověka Putin v Evropě nemá."

Máša

Nejednou jsme narozky slavili spolu. K šestnáctým jsem u něj doma dostal od holek hrníček s nápisem „Nobody is perfect.“ Posléze čtyři Petři ve Fool Teamu s dvorním krejčím, dnes kardiologem Šternem, který nám všem nejprv ušil první šusťákové bundy s neuvěřitelně dlouhými rukávy, pak i kalhoty na chmel ze závěsu, co jsme stáhli na gymplu v aule, a posléze i přestříkal trička. I am the fool on a hill. Nakonec se z obou stal online konzultant na mé různé cestovatelské neduhy. Ortoped Máša naposed léčil můj v Kábulu zlomený kotník.

Je to přes rok, co se ztratil na Barunce. Další narozeniny už spolu neoslavíme. I tak všechno nejlepší, dochtore, ať už se touláš kdekoli.

Burác

Hodně jsme spolu pívali a kouřívali a společně s Wapmanem do toho ještě vymýšleli, jak zgruntu reformovat české školství. Já pak odjel za hranice všedních dní a nechal všechnu práci na Burácovi. Už tenkrát mi při pivech občas vysvětloval, co mu chemie dělá v hlavě. Nakonec to zabalil. Přesně před sedmi lety a asi čtyři roky poté, co jsme se viděli naposledy. Vzpomenu si občas, Buráci, pokaždé rád, a doufám, že se tam máš dobře.

Čtvrt století

Nebudu vzpomínat, co jsem dělal, když. Nejsem sentimentální, i když po Průstovsku rešeršovat perdůované tempsy mě vcelku bavívá. Vzdechnu jen, jak je skvělé, že jsme se zbavili Komančů a toho odpornéhe politicko společenského zřízení. I když se ukazuje, jak nepřipraveni jsme byli a dosud jsme na život ve světě, ve kterém se očekává, že vezmeme plnou odpovědnost za vlastní osudy na sebe. Včetně přehršle rozhodnutí, které musíme denně činit. Jak jsme stále v rozpacích z toho, že i ve svobodné společnosti existují vychcánkové, kteří mají navrch, protože ignorují dohodnutá pravidla, a jak mnozí reagují apatií, v horším případě vlastním vychcánkovstvím. Jak pokračující nesvoboda naší společnosti pramení z ignoranství, elementární, chytrolínstvím zakrývané hlouposti a neschopnosti naslouchat a analyzovat informace, které k nám proudí, a jak si namísto toho utváříme názory na základě bizarních předsudků a osobních sympatií k nositelům nejobskurnějších myšlenek a teorií, kterým věříme natolik, že je volíme do parlamentních komor a naposledy i na Hrad. Jak omlouváme vlastní hloupost a sklony k patologickému chování – viditelné například na pokračující popularitě různých extrémních a populistických uskupení, počínaje tímiž Komančy a konče Pitomiem, Dělnickou stranou či stávajícím ministrem financí – pokřiveností druhých. Místo abychom s tou pokřiveností všemožnými způsoby bojovali, jen ji nakonec podporujeme. Jak, ač již pětadvacetiletí, se stále chováme jako nezodpovědní puberťáci.

Nehledě na to vše ale jsem bezmezně rád, že žijeme ve společnosti, ve které žijeme, že bráchovy děti nikdo z titulu státní moci nebuzeruje za to, co si oblečou, a že můžou nejen snít, ale i se pokoušet ty životní sny naplňovat. Čtvrt století svobody. Je sakra co slavit. A všichni Komančové ať klidně puknou, anebo se odstěhují do Pchjongjangu.

Tenhle bilanční, i když nijak strašlivě optimistický rozhovor se mi líbil, tak se třeba taky mrkněte.

Insomnia

Vždy jsem rád spal, s přibývajícím věkem se však daří stále méně. V Ammánu nejprve budila mládež juchající pod oknem, pak trojice muezzínů, jejichž ranní „Alláhu akbar“ se kolem páté potkávají nad Wadí Saqra, do něhož míří většina mých oken. Wadi je údolí, saqra nevím, pokud tedy není původně latinsky. Teď už se budím dříve než muezzín, jediný ze tří co není z pásku, foukne ráno do mikrofonu, aby zkontroloval, zda funguje. Asi nejvyšší čas zajet někam na dovolenou a/nebo do lázní a pořádně se vyspat a vypláchnout mozek. Třeba se někdo přidá.

Tráva a déšť

Stáli jsme před budovou zvanou Al Majeed, kde shoudou okolností sídlíme, a káplo mi na hlavu. Podíval jsem se, ze kterého klimatizačního agregátu kape, a Cate jen suše poznamenala: „Jo, jo, je to tak, prší.“ Prší? To není možné, děšť jsem neviděl tří měsíce a úplně jsem zapomněl, jak vypadá. Yaghi se jen usmál: „Tys‘ možná neviděl tři měsíce, my ale rok.“ Těch pár kapek zatím prach nesmyje, ale za úspěch považuju už ten téměř zapomenutý zápach deště.

Ammánský podzim s kapkami deště, veselého či smutného, dle toho, jak se kdo zrovna má. Vyprahlá tráva už velký deště cítí, vzpomněl jsem si na písničku, kterou jsme zpívali v hudebce. Po trávě a zeleni vůbec se mi též stýská, nejen proto, že okna mého teplického bytu míří do lázeňského parku. Zvláštní, kolik podob může stesk mit.

Po večeři

Najedli jsme se v čínské kousek od Rainbow street a usoudili, že jídlo sice vcelku ujde, ale že lokál je nepochybně pračkou peněz. Kolegové odjeli každý svým směrem a já došel na taxíka do míst, kde taxikáři loví podnapilé cizince a nabízí jim troj- a vícenásobné ceny. Na třetí pokus jsem našel maníka, co souhlasil jet téměř podle taxametru, a nakonec jsme si cestou krásně popovídali:
- Co děláš v Jordánsku?
- Pracuju.
- Jo, a kde?
- V humanitární organizaci.
- Cože?
- Třeba v Zaatari.
- V Zaatari? V uprchlickém táboře?
- Jo.
- A znáš NRC?
- Tam pracuju.
- Nekecej, můj nejlepší kámoš dělá v Zaatari, já mu zavolám. Neznáš ho. Hamza se jmenuje, dělá na distribuci.
- Neznám, sorry.

Cítím se hloupě, že pořád neznám všechny naše místní zaměstnance, ale jsou jich skoro čtyři sta. Můj nový kámoš mezitím na semaforu vytáčí číslo a huláká anglicky do telefonu:
- „Ahoj Hamzo, neuvěříš, koho zrovna vezu“, -- počkej, jak se jmenuješ?
- Řekni, že vezeš šéfa, schválně, jestli uhodne.
- „Hamzo, jak se jmenuje tvůj šéf?“
- „Anůd.“
- „Tohle není Anůd. Tohle je chlap a cizinec,“ -- jak se tedy jmenuješ?
- Pítr.
- „Jmenuje se Pítr, chceš s ním mluvit?“
- „Idiote, to je náš ředitel, polož to.“
- Tak prý s tebou Hamza mluvit nechce, Pítr. (řehtá se a kroutí hlavou nad vydařeným vtípkem)

Hamzu jsem dnes v práci nepotkal, asi byl celý den na distribuci. Potěšilo každopádně, že nás zná náhodný taxikář, že umí anglicky i že mě nakonec chce pustit zadara. Tak jsem mu nechal solidní dýško.

Interkulturně

Pět národností pokuřuje na dvorku před naším ammánským kanclem a ve spleti konverzací dojde na otázku, jak kde slang označí pěknou holku. Kanaďanka nijak neoslní svou „hottie.“ Srbská „rybka“ už zní zajímavěji a nepřebije jí ani šťavnatý arabský „salát.“ Probereme i kralíčka a zajíčka a já po chvíli váhání, kterou z kostí, šťabajzn, štramand a číč dát do placu, zaboduji prostou „kočkou.“ Načež se ozve „velbloudice“ a všichni se smějíce a kroutíce hlavou vracíme zpět k výtahu.

Prvního

Prvního září. Kornouty, natěšené děti a rozpačití a dojatí rodiče. Pro mě nesmazatelně spojené s událostmi před deseti lety. Často se podivuji, tu a tam i pyšním svou zběsilou pamětí, která dokáže z velké dálky vydolovat spoustu nedůležitých detailů. Třeba i ten, že jsem 1.9.2004 seděl v autě, které řídil Saša Kuks. Cestu přes Čermen mám zafixovanou stejně jako ty natěšené prvňáky – všichni v uniformách, holky s mašlema ve vlasech.

Každý z nás, kdo by tenkrát v Severní Osetii, si jednou za rok vzpomene. Nejprve rutinní zpráva, že je zas zle v nějaké škole. Až během dne se ukáže, že je mnohem hůř než jindy, když nás musejí z Ingušska evakuovat na poslední chvíli a neznámými cestami.

I já si každý rok vzpomenu a vybavím spoustu detailů, ze kterých kouká Támik, co měl v beslanské škole manželku a obě děti. Včetně prvňáka Žorika, kterého to ráno viděl naposledy. Pár dní prožitých v transu, racionálně nedokážu uchopit dosud. Vzpomínáme.

Impotenti

Po měsících vytrvalého vyzbrojování vlastních bojůvek na Ukrajině už se Rusko ani netají tím, že si chce zabrat území cizí země a vybojovat koridor na anektovaný Krym. Tisíce ruských vojáků oficiálně zabloudily anebo jsou na dovolené a ve volném čase a s pomocí ruské vojenské techniky masí ukrajinskou armádu. Nehledě na to, že nejpozději od dubna mají zaměstnanci ministerstva vnitra i ministerstva obrany (FSB už déle) zákaz výjezdů do zahraničí. Ruští poitici s veselým úšklebkem krčí rameny, že nemohou kontrolovat, co si kdo dělá ve volném čase. A EU i USA ruské, jakkoli průhledné, lhaní vyhovuje, protože nemusejí zasahovat. Jen francouzký president navrhuje sankce na ruský kaviár. Demokratický svět, nebo alespoň to, co si tak říká, nechce i když může. Hajzl je to, hajzl, řekla by paní učitelka.

Tři milióny

Nejde o oslavu kulatého obyvatele Litvy, tam stále do tří miliónů pár tisíc chybí. Ani o žádnou jinou z těch asi stopadesáti zemí, které jsou populačně menší. Ba ani o poslední jackpot Sazky, nebo výdělek některého z našich tenistů. UNHCR zaregistrovalo třímiliontého uprchlíka ze Sýrie, jak nám za pár hodin sdělí prostředky. A to je irácká hranice kontrolována neznabohy z tak zvaného Islámského státu a Jordánsko i Turecko se prakticky dalšímu přílivu uprchlíků uzavřelo.

Žádný důvod k oslavě. Žádný kupon do obchoďáku pro jubilejního zákazníka. I na zamyšlení je docela pozdě.

Zas o létání

Jsem se včera rozhodl, že zaletím na pár dní do Bejrútu, a už sedím zas na letišti, dokonce v business lounge, protože economy prý na mě nezbylo a s MEA létat nesmíme, anžto šetří a dosud létají přes Sýrii. Royal Jordanian letí sice o trochu déle, ale přelétají jen Západní břeh, tak snad nás netrefí žádná chytrá a přesně mířící izraelská raketa. Slunko zapadlo a muezzin svolává k modlitbě, tak to abych šel do gate-u.

Ještě k té Gaze

Při zprávách o rozsahu izraelského bombardování a poslouchání výroků izraelských politiků mě napadá: Mírové sbory IDF se rozhodli ubránit Izrael tím, že učiní Gazu neobyvatelnou do té míry, že Gazané prostě budou muset odejít. Zatím není jasné kam, ale třeba se nějaký ten koridor časem najde a alespoň se bude snáz mířit. Čtu si o nočním bombardování, prý nejrozsáhlejším za poslední tři týdny, jistojistě nijak náhodou uprostřed největšího muslimského svátku, a vyvolává to ve mně vztek i pocit zmaru nad tím, jak kdokoli kdekoli pod jakoukoli záminkou může podporovat tohle vraždění.

Ammán

Čtyři týdny v novém působišti a pořád mám pocit, že jsem nezvolil vůbec špatně. Až mě to leká. Na první pohled nevábné město zůstává nevábné i na pohledy další, ale to pro začátek nikdy nevadí, protože sem člověk přijel pracovat, nikoli na výlet. A na výlety určitě dojde – zatím si o nich nechávám jen vyprávět. I to město, i když dost drahé, nabízí spoustu různých povyražení.

Tento týden Eid-al-Fitr, zbytky relativního klidu, který trval poslední měsíc, než se všichni zase aktivizují a začnou tropit neplechu. Počínaje našimi zaměstnanci a konče vládními úředníky, kteří měli celý měsíc na to, aby vymysleli, jak jen syrských uprchlíkům učinit život v zemi alespoň méně snesitelným. Není úplně nepochopitelné vzhledem k tomu, co se děje všude kolem, a rostoucí obavě o budoucnost Jordánska, coby poslední stabilní země v regionu.

Netuším zatím, jak co přesně v Jordánsku funguje, jen mě baví ta spousta mladých, inteligentních lidí, které potkávám a kteří jsou naprosto v klidu. Přes půl obyvatel Jordánska (tři čtvrtiny v Ammánu) jsou Palestinci, jejichž předci jsem přišli převážně po vyhnání z Izraele na konci čtyřicátých let, kdy vzniklo i dnešní Jordánsko. Máme mezi zaměstnanci i jednoho Čečence, jehož rodinu sem přivedl prapraděda. Dosud se leká a kroutí hlavou, když se ho ráno zeptám, jak se vede, mucha du olachaš. A královskou gardu tvoří Čerkesové.

Rozmanitá země s rozmanitými lidmi a rozmanitými možnostmi. Po čtyřech týdnech tedy zatím: U mě dobrý!

Gaza, extremisté a diplomy

Dění v Gaze je zajímavým testem vzdělávacího systému různých zemí. Že se diskutující rozdělí na dva tábory (s šedě vidící menšinou uprostřed), je vcelku normální. Hranice mezi fanoušky se nepatrně posouvá dle skupiny hodnotících. Teď třeba sleduji diskursy v amerických, norských, ruských a českých médiích, všude zajímavě polarizované, nicméně s variacemi. Na západě se debatující a komentující vesměs dělí na dva základní tábory:

1) „Zabíjet“, převážně pod vlajkou izraelského práva na sebeobranu se zcela zřetelným implicitním vzkazem, že židovský život má mnohem větší hodnotu než život palestinský. Krom většiny Izraelitů, jsou mezi příznivci toho tábora i radikální muslimové (a čím déle bombardování trvá, tím více neradikálů volá po násilí), kterým samozřejmě imponují Kassámy, létající opačným směrem. Tábor zahrnuje i spoustu obdivovatelů IDF, kteří ho považují za jediný pravdivý zdroj informací, aniž by kriticky hodnotili a přemítali o validitě (nezřídka: směšnosti) předhazovaných argumentů. Jinak by museli sám zdroj a priori odepsat, což by byl problém. Na západě je tento postoj v mainstreamu slyšet vcelku málo, protože se tak nějak ví, že zabíjet se nemá, že jsou v této skupině opravdu jen vesměs extrémisté (a Hebrejci).

2) „Nezabíjet“, tedy výzvy k zastavení bombardování a masakrování civilního obyvatelstva. Tento tábor, pravda, zahrnuje nemálo lidí, kteří prostě mají problém s izraelským apartheidem. Nedivím se tomu, že kdo dokáže s informacemi pracovat, začne sympatizovat s údělem v ghettu zavřených Palestinců, jejichž území stále okusují osadníci a na jejichž domy právě padají bomby. Mám spoustu kamarádů, kteří pracovali léta v Gaze nebo na Západním břehu, a jejich postoje jsou po pohledu zevnitř více než jednoznačné.

V ČR jsou tábory rozděleny jinak - na pro-Izrael (včetně velmi silného anti-Arab) a proti-Izrael. Proto ani žádná normální debata nemůže proběhnout, jsme na fotbale. Většina českých debatujících by asi spadala do prvního tábora (tedy, bohužel, „zabíjet“) – i proto je zajímavé, kolik je zejména ve skupině pro-Izrael pacifistů, věřících, intelektuálů. Zatím málokdo je schopen uvidět, že kritika bombardování platí pro obě strany a není totéž co podpora Hamasu.

Nenapíšu nic nového, když si povzdechnu, že informace nejsou vědění a že v dnešním přebytku informací si každý snadno najde dostatek „argumentů“, jež ho utvrdí ve vlastních předsudcích, a dál nenutí přemýšlet. Jsem si akorát myslel, že učit kritickému myšlení, práci s daty je klíčovou rolí jakéhokoli vzdělávacího systému, abychom třeba někdy mohli dát rovnítko mezi vzdělaný = chytrý. Naivka. Napadá mě, jestli naše obskurní posedlost vysokoškolskými tituly není podvědomým přiznáním skutečnosti, že jsme hodně nevzdělaní a pár písmenek za či před jménem na tom cosi změní. Nevím. Jen vidím, že je král dnes hodně, ale hodně nahý.

Jména

Potkali jsme se ráno u výtahu. Pozdravili se. Shodli jsme se, že už jsme se viděli před týdnem v Irbidu, já si dokonce vzpomněl, že k nám přišla z ministerstva školství a pracuje na jordánské akreditaci našich vzdělávacích projektů pro syrské uprchlíky. Její obličej se snáz pamatuje, protože patří v našem téměř čtyřsethlavém kolektivu jednoznačně k nejstarším. Já se jako obvykle omluvil, že si nepamatuji její jméno, že jich je na mě moc. "Mé jméno je Abír, to se dobře pamatuje, jako pivo, a beer." Slibuju, že nezapomenu a večer si jedno dám, na ramaddán nehledě.

Dobrovolnictví v dobách xichtoknihy

Zcela upřímně se nepovažuji za závislého na sociálních sítích, i když by se asi na mě málokdo mohl zlobit, vzhledem k mému povolání a množství času, které trávím mimo fyzický dosah mně blízkých osob. Xichtoknihu mám vcelku rád, protože mimo virtuální kontakt s jinými vzpřímenými savci funguje jako výborný přehled zpráv a zajímavých textů a informací. Zároveň jsem si setsakradobře vědom, že ten kontakt je právě virtuální, tedy nezaměňuje opravdové vztahy, ba má nebezpečný potenciál je tupit – sledujeme se na xichtoknize, nemusíme se vidět v reálu.

Mám i pár pravidel, nejzávažnější asi s ohledem na zveřejňování vlastního xichtu, ergo je xichtokniha pro mě striktně bezxichtoknihou. Druhé pravidlo se týká nulové tolerance k jakýmkoli projevům rasismu. Tu a tam vymažu známého z přátel za xenofobní pindy, jindy zas píšu xichtoknihařům, že mají špinavé stránky. S tím druhým je nicméně potíž, protože ač se tváří uvědoměle, podezírám je, že třeba skupina s pár set členy a v marginálním českém jazyce, která nabádá k etnickému vyčištění ČR od Romů, nikoho nezajímá. Alespoň mi už dvakrát napsali, že na ní nevidí nic špatného. Zkrátka nerozumějí a nestojí jim za to se s problémem příliš párat.

Rasismus a podobné jevy považuji za nakažlivou, nechutnou špínu, které je třeba se zbavovat hned v zárodcích. Tím spíš, že v ČR nejde o výjimku, ale téměř epidemickou normu. I proto jsem korporaci s odhadovanou hodnotou 80 miliard dolarů nabídl nezištnou pomoc s překladem hlášeného obsahu. Představuji si, že 4,2 milióny českých uživatelů xichtonknihy sázejí jednu stížnost za druhou, tak se asi trochu zapotím, a třeba budu muset omezit jiné volnočasové aktivity, jako třeba plánované hodiny arabštiny. Snad mě ale za to alespoň xichťáci zmíní ve své výroční zprávě. Tak se to u dobrovolníků sluší a paří.

Zlaté ručičky

Včera jsem si vyslechl výborný příběh o jedné koupelně za pár set tisíc. Smontovala soukromá firma na návrh objednatele, načež se po necelém roce objevil několikanásobný defekt na sprchové baterii. Anžto bylo dílo v záruce, zavolali majitelé všudytečoucí baterie zhotoviteli, který přeposlal dodavateli kohoutků. Kohoutkář se dostavil a konstatoval, že před osmi měsíci instalovaný kohout je zcela jiný, než jaký byl objednán a měl být instalován, ba dokonce se jedná o model natolik starý, že je v podstatě neopravitelný.

Nu i vydali se naši hrdinové k soukromníkovi, an koupelnu zhotovil, s reklamací. V odpověď se jim nejprve dostalo popírání defektu („to není možné“), posléze obvinění, že si objednatel sám úmyslně vyměnil novou baterii za starou, a po sérii dalších (prý zčásti hysterických, leč sám jsem nebyl) invektiv a urážek nakonec i původně objednané baterie se slovy, že pán je jistě šikovný a baterii si namontuje sám. Jak ho znám, nenamontuje.

Abychom nebyli zcela kryptičtí prozradíme, že zhotovitelem, který se minimálně ve třech bodech choval v rozporu s českou legislativou, byla teplická firma CBS, od které touto neformální recenzí kohokoli upřímně odrazuji. Dostali možnost uznat a napravit vlastní pochybení, místo toho se zachovali jako bandička hochštaplerů v lepším a podvodníků v horším případě. No tak jim alespoň zahrajeme písničku, ne?

Angkor

Sedli jsme do tuktuku a Samphors nás odvezl k vodnímu příkopu kolem největšího náboženského památníku světa. Průvodce píše, že na prohlédnutí je třeba několik hodin a nejlépe přijít vícekrát. Ve čtyřicetistupňových vedrech i tak vydá jedna hodina za pět lidských.

Třetí den brouzdáme změtí středověkých, původně hinduistických, posléze buddhistických chrámů, a tajeme v tropickém slunci. Po každé superpropocené tůře tuktukem zpět do Siem Reap do sprchy a na masáž. Chmérové jsou veselí a usměvaví i při smlouvání o ceně tradičních kalhot. Místní jídlo též nemá chybu (superdelicious). Říct (napsat) "I love Cambodia!" by znělo hloupě prázdně, tak to psát nebudu a raději si před další atakou angkorských pamětihodností skočím na masáž.

O fotbale

Fotbal jsem měl rád od dětského okopávání panelákových zdí v teplické Šrámkovce. Sledovat jsem začal někdy během mistrovství světa v roce 1982, kde Československo památně remizovalo s Kuvajtem a za celý šampionát vstřelilo jen dva góly. Oba Tonda Panenka, oba z penalty. Na fotbale - hrdě jsem tenkrát čutal za žáky teplického Sklo Unionu - jsme fandili Anglii a zkusmo tipovali výsledky zápasů. Trenér nám pak vyprávěl vtip o tom, jak se jakási babička snaží prchnout z letadla, které přivezlo fotbalisty zpět dom, načež se ukáže, že babička je Vengloš. Smáli se všichni, pochopili jen někteří. Já se též teprve ze vtipu dozvěděl, že Vengloš byl trenérem nároďáku.

Na fotbal se dosud tu a tam mrknu a sleduji výsledky různých klání. Občas s Kájou (se kterým jsme v dětství okopávali ty paneláky) zajdu na regulerní zápas - ponejvíce na "jeho" Baník Modlany, jednou za pár let na ligové Teplice, před několika týdny jsme vyrazili i do Londýna na Kladiváře. Mrkl jsem i dnes ráno, jak že dopadlo včerejší finále Ligy mistrů mezi týmem propagujícím diktaturu a jeho nafoukaným městským rivalem v čele s nechutně arogantním Portugalcem. Posluhovači diktátorů prohráli, Portugalec se zas ukázal jako totální vymatlanec. Vše dle dominantních předpovědí. Jen nějaká ta babička mi v tom trapnu chyběla.

A teď už zas zpět na pláž.

Sugar Man

Flákám se flákám a budiž i blogové ticho důkazem, že asi i nějak odpočívám, i když, pravda, zatím není příliš znát. Nezřídka odpočívám v uších se Sixto Rodriguezem, jehož životní nepříběh mě nedávno naprosto dostal.

K oskarovému dokumentu Searching for Sugar Man jsem se dostal vcelku náhodou. Je o americkém písničkářovi ze začátku sedmdesátých, který se prý nakonec upálil při koncertě na jevišti. Jeho songy se staly kultovním hlasem jihoafrického období apartheidu, srovnatelným s takovým Karlem Krylem (potenciálně s padesátimiliónovým obecenstvem). V JAR nikdo nevěděl, co byl zač, než se pár nadšenců – jeden z nich s přezdívkou Sugar dle Rodriguezovy písně – rozhodlo zjistit, co se s Rodriguezem vlastně stalo, a...

Zbytek je v dokumentu, který se prostě musí vidět. Ve zkratce je o pomocném dělníkovi na stavbě, kterému prorokovali víc úspěchu než Dylanovi, jehož dvě LP si však koupila jen hrstka lidí, a který, aniž by tušil, se stal na jiném kontinentě ikonou. Slavnější než Elvis či Beatles, jak říká ve filmu jeden z jeho protagonistů.

Nevěřím na paranormální jevy, takže je samozřejmě pouhou shodou náhod, že poté, co jsem si předevčírem znovu pustil dokument, jsem se teď dočetl, že autor dokumentu, kterému na konec natáčení nezbyly peníze a dotáčel iPhonem, spáchal včera sebevraždu. RIP Malik.

Dokument je zdarma k vidění tady.

Tak tedy ještě toho Sugar Man-a

Odůmdál

Už zas sedím na letišti se značkou TBS, tentokrát ale nevím, kdy se sem zas vrátím. Chvíle jako stvořená pro Bobbyho Frosta:

TWO roads diverged in a yellow wood,
And sorry I could not travel both
And be one traveler, long I stood
And looked down one as far as I could
To where it bent in the undergrowth;

Then took the other, as just as fair,
And having perhaps the better claim,
Because it was grassy and wanted wear;
Though as for that the passing there
Had worn them really about the same,

And both that morning equally lay
In leaves no step had trodden black.
Oh, I kept the first for another day!
Yet knowing how way leads on to way,
I doubted if I should ever come back.

I shall be telling this with a sigh
Somewhere ages and ages hence:
Two roads diverged in a wood, and I—
I took the one less traveled by,
And that has made all the difference.

V Pankisi a dál

Dlouho jsem kamarádům z Achmety sliboval, že je do svého odjezdu přijedu navštívit a společně vyrazíme do Pankisi. Nakonec vyšlo až den před mým finálním odletem z Gruzie. Chvilka v Duisi, chvilka v Cinubani, bývalém sídle čečenských bojeviků v čele s Ruslanem Gelajevem, pak nahoru údolím až k horní části Chadorské vodní elektrárny. Cestou si povídáme o všem možném, i o tom, jak se Pankisi islamizuje – nejednoho bradáče bez kníru a s kalhotama v ponožkách koneckonců potkáme cestou – jak Kistínci odjíždějí válčit do Sýrie, jak si jeden z nich s sebou vzal i syna-čtvrťáka, aby se učil řemeslu, jak jim za to pěkně platí, i jak Kistínské ženy argumentují tím, že když Gruzie může posílat své vojáky do Afghánistánu, proč by ony nemohly posílat válčit své muže a syny.

Nejvíc se ale bavíme o životě vůbec, o tom, co bylo, včetně organizace, kterou právě zavíráme, i o tom, co bude. Cestou se stavíme na poli u Besových rodičů, kteří mají kousek od Matani asi tři hektary vinohradu, na kterém denně makají. Dáme s nimi symbolicky oběd, zasmějeme se, že zatímco jsem každý rok jezdil k někomu na vinobraní, matanskému vinohradu jsem se prý vyhýbal, protože tam je hodně práce. Pak už ale zpět do Achmety, kde čeká opravdová supra (gruzínská hostina), má poslední - alespoň prozatím. Maličko se Besovi zvrhla, protože najednou byla tak nějak příliš emotivní, stejně jako radost Cialy, mámy jednoho z kamarádů, když jsem se pak cestou do Tbilisi stavil, abych se rozloučil.

Nejeden cizinec si tu a tam utahuje z téměř iracionální lásky Gruzínů ke své zemi. Projevuje se tu mytologizací vlastní historie (ba i současnosti), tu roztomile zaslepeným patriotismem, tu iracionálním zesměšňováním cizích sportovců, tu třeba i letadlem zpívajícím cestou do Tbilisi melancholické národní písně. Když na to přijde, Gruzín potvrdí, že jakkoli se mu líbí cestovat, vždy se strašlivě těší domů. Chápu. Jestli něco, dnešní výlet mě jen utvrdil v touze též se do této země vracet. Prozatím ale: Nachvamdis, Saqartvelo, didi madloba, droebit!

Rahman z Kapisy II

Před necelými šesti lety jsem ho přejmenoval na Rahmana, abych mohl napsat mimo jiné i o jeho nešťastné lásce. Když jsem půldruhého roku poté odjížděl nebylo to s ním, říkejme mu třeba dále Rahman, už tak zlé. V létě 2011 jsem nakonec dostal i pozvánku na svatbu, kterou jsem musel vypustit. Neměl jsem příliš čas vymýšlet, jak v Gruzii nabýt afghánské vízum. Nic neměnilo na tom, že jsem měl za Rahmana radost, a to nejen proto, že jeho nová žena, která u nás též pracovala, byla i krásná i inteligentní i skromná, kombinace, která se prý hned tak nevidí. Prostě výborný pár.

Jen kdyby žena nebyla psychicky labilní a nakonec se jí nepodařilo na třetí pokus oběsit. Stalo se necelý rok po svatbě, kdy jsem Rahmanův život sledoval dál vlastně už jen přes velkého bratra xichtoknihu a z nahodilých zpráv od společných známých. Tak jsem i po nějaké době uviděl i Rahmanův vzkaz „už jsem venku z vězení, díky všem za podporu.“ Před měsícem jsem byl na pár neděl v Kábulu a o víkendu jsme s Rahmanem a jiným kamarádem zašli na oběd do Interkontintálu, jehož jméno zní honosně už od dob sovětské okupace. Tam jsem se nakonec dozvěděl i celý příběh.

O tom, jak ji Rahman dvakrát našel včas, ale potřetí se seběhlo moc rychle. O tom, jak jí prosil, že udělá cokoli i se rozvede, jen aby s tím přestala a byla šťastná. O tom, jak s jejím otcem společně plakali, načež se objevil její strýc a obvinil Rahmana z vraždy. O tom, jak ho následně obvinil i prokurátor a nabídl, že trest smaže za dva a půl tisíce dolarů. O tom, jak se cena za zproštění vymyšlené viny zvyšovala, když bohatý strýc začal licitovat a připlácet. O tom, jak Rahman skončil bez důkazů dvakrát ve vězení, pokaždé nakonec s osvobozujícím rozsudkem, než se strýc odvolal k vyšší instanci. O tom, jak celá peripetie dosud Rahmana stála 55 tisíc dolarů na úplatcích a ještě asi osm zbývá. O tom, jak se široká rodina skládá, zastavila nemovitosti, prodala cennosti, aby Rahman nakonec nebyl odsouzen. Atakdál. Dnes jsem se na xichtoknize konečně dočetl, že je Rahman 21 měsíců po smrtii ženy ze všeho venku a mám upřímnou radost.

Vzpomněl jsem si, jak u francouzské pekárny v Karte Char před naším zaparkovaným autem dostal asi desetiletý kluk epileptický záchvat. Všichni místní od něj rychle odběhli ve směsi opovržení a znechucení, jen norský kolega, jenž si ho všiml první, přiskočil, aby pootočil a zabránil udušení. Jakmile se kluk vzpamatoval, bylo vidět, jak strašlivě se za svůj záchvat stydí. Když mi Rahman popisoval manželčiny stavy a symptomy, přistály na mysl vzpomínky nejen na kluka, ale i na kamarády s klinickými depresemi, z nichž už to někteří též zabalili. V Afghánistánu, kde klinická psychologie ani psychiatrie prakticky nefunguje, asi, chudák, neměla šanci. Snad tu šanci teď dál bude mít alespoň Rahman.