18. října 2017

Přímá demogracyje

Se směsí překvapení a pobavení zjišťuji, jaké partaje do svého programu zamontovaly jakési prvky „přímé demokracie,“ a dokola se snažím pojmout, do jaké míry jsou podobné návrhy motivovány a) neznalostí (tedy jsou tak míněny), či b) populismem. A nemám jen na mysli partaj, jež má „přímou demokracii“ v názvu, protože málokdo myslící asi pochybuje, že celý projekt je promyšlený marketingový tah. Nihil novi sub sole.

Když se měnila ústava, abychom mohli volit přímo presidenta, mnozí jásali, že se konečně zbavíme volebních trapností v parlamentu. Mně přišlo intuitivně divné, že by se institut presidenta měl takhle měnit, a spíše jsem se zhrozil, jak snadné je změnit tak zásadní bod ústavního systému, a s jakým nápadem se může přijít příště. Od té doby zatím vede pouze Chovanec se svým pokusem ústavně uzákonit právo na nošení zbraně. Bloody hell.

Zakomponování nesystémové přímé presidentské volbu – a že si pak ústavu Miloš za odměnu několikrát povodil – vycházelo z podobných pocitů, s jakými dnes někteří více volají po více přímé demokracie: Politika je špinavá, politici jsou zkorumpovaní, je třeba to vzít do vlastních rukou. Stejně jako jsme po opakovaných parlamentních trapárnách vzali do rukou presidentskou volbu. Zní to krásně, téměř noblesně. Navíc nás zbavuje nutnosti (povinnosti, řekl bych téměř) politiky kontrolovat a angažovat se, což je přeci jen o trochu obtížnější, než na ně povykovat z hospody a pak jim to v referendu osladit.

Už několikrát jsem slyšel argument Švýcarskem, že prý ve Švýcarsku referenda fungují, tak mohou fungovat u i nás. Aniž by kdokoli připomněl, že Švýcarsko je konfederace autonomních kantonů, se kterými státoprávní uspořádání ČR nelze srovnávat. Jako bychom měli v programu, že postavíme nové přílivové elektrárny, s tím, že v Holandsku to funguje. Nu a co na tom, že nemáme moře.

Jak psáno již, nepochybuji, že Pitomio má jediný programový cíl, a to dostat se k moci, slávě a prachům s tím spojených, a k tomu bude říkat cokoli a kdekoli za číkoli prachy. Vlastně si nejsem jist, že sám věří blábolům, které hlásá, ale účel světí prostředky. V tom si třeba nejsou nepodobní se Zemanem, jenž se stal přes noc Socanem, když pochopil, že vedle Klause další místo není. Co ale jiné partaje, jež maí vlhké sny o přímé demokracii, jako třeba Piráti, jejichž blouznění o vládě lidu téměř nahání strach, ať už jde o odvolávání soudců, či vyhlašování referend.

O referendech se ve svém programu zmiňují i Zelení, kteří ale zůstávají na místní a krajské úrovni, kde chtějí snížit hranici pro jejich závaznost a zrušit hranici účasti. Zajímavá myšlenka s potenciálem zvýšení občanského zapojení do důležitých rozhodnutí na místní úrovni, kde lze potenciální následky mnohem snáze domyslet a vykomunikovat, ale asi budu muset dumat dále, aby mi tento návrh intuitivně neevokoval dobrými úmysly dlážděnou cestu víme kam.

Není na naší politické scéně strana, ve které nejsou idioti. A není ani taková, která by v programu neměla odpudivé návrhy. Jsou strany státotvorné a státunebezpečné, tedy takové, jimž nejde o demokratickou budoucnost České republiky, ale v lepčím případě o prospěch jejich představitelů. V horším případě o totalitarizaci naší společnosti. K těm státunebezpečným řadím i tři, jež prý mají šanci usednout v parlamentu: ANO, KSČM a SPD. Všechny se vyznačují dobrým marketingem a schopností obchodovat s lidskou hloupostí. I proto se trochu bojím, že nedělní probuzení bude hodně kruté.

Asi máme u nás nějaký dar, že demokratické procesy, jež by měly více méně eliminovat přístup sociopatům k moci, ho u nás naopak zprostředkovávají. Možná je taková doba. Možná je to jen jeden z dalších projevů příslovečného českého masochismu, dle kterého si nakálíme do vlastního hnízda, abychom pak mohli svádět na jiné. Aneb hodně štěstí, Česká republiko, budeš ho potřebovat.

17. října 2017

#metoo

Na sociálních sítích probíhá kampaň, kde žena, jež byla kdy vystavena sexuálnímu obtěžování, napíše #játéž. Některá tu a tam přidá i detaily. Nečasté mužské reakce na příspěvky většinou mísí sympatie s podivem, kolik že žen to vlastně bylo někdy sexuálnímu obtěžování vystaveno.

Pamatuji si velmi přesně, kdy jsem dospěl já. Předsilvestrovský let roku 2006 z Baku do Milána měl zpoždění, tak jsme s mou tehdejší polovičkou různě bloudili po letišti, načež mi po mém návratu z toalety sdělila, že jí vedlesedící pán dával vizitku, že si prý po návratu do Baku můžou udělat hezky. Než jsem chlápka šel honit po letišti, chvíli jsem zůstal jak opařený. Po následném opakovaném povídání, jak často, kdo, kdy a jak, mi brzy bylo jasné, že se dozvídám jen zlomek jejích i pro mě nezřídka žaludekzvedajících „zážitků“ – stejně jako mi bylo jasné, že se kvůli mým emotivním reakcím o nových už asi dozvídat nebudu. Začal jsem se tedy ptát i jiných, abych zjistil, jak se věci kolem mě mají, a záhy mi došlo, jak často se stává, i v mém okolí. A nakolik si spousta žen zvykla, už dávno neřeší, nezřídka se jen usmějí a pronesou něco neutrálně laskavého v odpověď, protože si nejsou jisty, čeho všeho může být obtěžující schopen. Raději nedráždit a případně vědět, kudy zdrhnout.

Nemyslím si, že #metoo kampaň cokoli změní. Nemyslím si, že třeba i zvýší širší povědomí o sexuálním obtěžování. Přesto se mi vrací: What the fuck took us so long?! Proč se o tomto nemluví nahlas už dávno? Proč je stále třeba definovat hranici mezi slušným a neslušným, přijatelným a nepřijatelným? Proč si pořád myslíme, že oplzlé kecy, narážky, osahávání, zneužívání postavení atp. jsou v pořádku? Asi i proto, že dosud existují i v ČR učebnice Kriminologie pro policejní akademie, jež obsahují pojednání o podílu oběti na vině.

V Americe se dnes hodně mluví o white privilege, privilegovanosti bílé rasy, jejíž představitelé nepochybně mají v průměru startovní čáru o hodně kilometrů dál, než ostatní. Méně se mluví o male privilege, asi proto, že následuje termín feminismus, se kterým se pojí příliš negativních konotací.

Když jsem nedávno jedné kamarádce líčil, že jsem feminista, trochu se zděsila, že jsou přeci dané fyziologické rozdíly a predispozice, a proto nemůžeme být stejní. Stejní být nemusíme a nebudeme, ale stejné možnosti a práva mít musíme, i právo na to, aby nás jakýsi idiot s pocitem vlastní neodolatelnosti sexuálně neobtěžoval, respektive aby takové chování nebylo považováno za normální. #metoo #whatthefucktookussolong

14. října 2017

Lízači

Čeští mobilní operátoři jsou neuvěřitelní. Za poslední měsíc jsem si ve třech zemích pořídil sim kartu. V každé z nich za zlomek ceny v porovnání s Českou republikou a minimálně s 2,5 násobkem objemu dat, než je u nás nabízen „věrným zákazníkům.“ Nerozumím telekomunikačním procesům, jen mi selský rozum říká, že a) když lze v Irsku, na Ukrajině, či v Gruzii, musí jít i u nás, a b) když u nás není, znamená to, že se o to nikdo nezajímá, resp. necháme si klidně kálet na hlavu a budeme platit, kolik vrchnost nařídí, zatímco si tři velcí hráči budou nekonkurovat, aby náhodou nepřišli o monstrózní zisky? Připadá mi nestoudné a anachronické, protože zákazník neznamená nic a nakonec jde jen o to se co nejvíce a co nejrychleji nabalit. A připomíná mi starý vtip, který jsem kdysi slyšel v Dánsku. Víte, proč si psi olizují přirození? Protože můžou. Omlouvám se za vulgárnost, ale se stále rostoucí intenzitou se mi při pohledu na vypasené mobilní operátory v ČR vybavuje image rozvaleného líného psa. Raději se ale nedívat, co dělá.

13. října 2017

Fanatici

Do politických diskusí se veřejně snažím nezapojovat, ale zjišťuji, že se stále častěji ukazuje, že se má domněnka později potvrdí. A ani nedělám tak, jak je dnes moderní, tj. vyházet ze sebe několik protichůdných domněnek a pak jen říct to "jsem vám říkal." Tak schválně: Čtu si, že Trump shodil ze stolu dohodu s Íránem, protože tam vládnou fanatici a dohoda je prý příliš měkká. Já si zas říkám, že se rozjíždí poslední kolo boje o kontrolu na Blízkém východě, kde má nyní díky Sýrii a Iráku Irán výrazně navrch. Což se mnohem méně než USA, logicky nelíbí Izraeli, ale též velmi významně Rusku, které potřebuje Irán trochu ze Sýrie vyšachovat. By mě prostě zajímalo, jak moc to Donnie s Vovou konzultovali. A kdo diriguje

A napíšu protentokrát i anglicky:

I try not to enter public political discussions, yet am increasingly finding out that my presumptions tend to turn out to be correct. And I don't use the popular trick of making multiple mutually exclusive presumptions in order to then be able to say "I told you so." Hence: I am reading that Trump refused to continue certifying the Iran deal, because Iran is ruled by fanatics and the agreement is allegedly too lenient. I am thinking that we are seeing the last round of the battle for control in the Middle East, where, thanks to Syria and Iraq, Iran has quite the upper hand. Quite less than the USA, this logically upsets Israel, but also very importantly Russia, who needs to freeze Iran out of Syria a bit. I am just wondering, to what degree Donnie and Vova have consulted each other on this. And who the conductor is.

12. října 2017

Píchlí

Píchli jsme asi sto metrů pod kopcem, v téměř tříkilometrové výšce a po třech hodinách stoupání, jež nám příjemně znepříjemňovala stáda ovcí a krav, která pasáci ženou na zimu do údolí. Po dvou minutách zastavilo projíždějící auto, neznámý řidič nabídl pomoc a nezištně nechal i sadu na lepení pneumatik. Když odjel, došlo nám, že kola máme píchlá dvě. Celou sadu jsme vyplácali, jeli dál a ptali se každého dalšího projíždějícího na cestě, jež má reputaci jedné z nejnebezpečnějších na světě, zda nemá pryž na lepení. Neměl nikdo. Jen ten jeden řidič, který sám od sebe nabídl. Karma asi. Lavrenti ho po návratu do údolí dohledal přes známé a poslal mu dvacet litrů vína. A tak to má být. Že se v horách píchne těm, co píchli.

2. října 2017

Catalunia

Co dodat? Zas tu smrdí Ruskem a jeho snahami o destabilizaci Evropy a zemí v ní. Nic nemění na tom, že španělská vláda udělala úplně všechno špatně. Ani na tom, že je v Katalónsku spousta lidí, kteří si nezávislost z různého důvodu přejí. A jelikož odpůrci nezávislosti referendum ignorovali, dopadlo referendum, jak dopadlo. Se 42 procentní účastí. A dál to bude pro Španělsko, které se sice začalo pomalu škrábat z dlouhé v ekonomické krize, masakr, který asi nedopadne dobře. Čeho jsme se báli v holandských, rakouských, německých volbách tak nějak nakonec přišlo nečekaně z Katalónska. Nemám tím samozřejmě na mysli, že by v Katalónsku zvítězili nacisté, jen že vyhrála zvláštně rozvratná směs nacionálního populismu, která koneckonců čeká za pár týdnů i nás.

I když principiálně jsem zastáncem slučování spíše než rozdělování, chápu atraktivitu rétoriky sebeurčení, která mi však přijde snadno zneužitelná různými hochštaplery a manipulátory. Napadlo mě srovnání s Trumpovým Making America Great Again, které se dívá kamsi do historie, podobně jako se Katalónci dívají do osmnáctého století, případně k Francově režimu, který též neměl Katalánsko příliš v lásce. Katalónci, z nichž velká část do Barcelony a okolí přišla z jiných částí Španělska tedy, a ve válce o španělské dědictví stáli jejich předci na vítězné straně bez následného útlaku a omezení práv, jež prý mnozí dosud vnímají jako historickou křivdu. Průběh referenda zas trochu připomíná Krym – protiústavnost, pochybná pravidla, pochybný proces, vyloučení mnohých, kteří by asi měli mít právo se ke státnímu uspořádání Katalánska vyjádřit. Ale to asi nakonec též vadit nebude a s výsledkem se bude operovat jako s právoplatným. Časem pak lidu dojde, že jde zas jen o moc a prachy, umně zabalené do vznešených sloganů, a zbyde jen divná pachuť.

1. října 2017

He said yes

Posledních pár dní jsem často myslel na kamaráda Roberta, se kterým jsme v červenci brázdili ulice Barcelony, a on mi po roce poflakování popisoval, jak se jedno ráno probudí a nemá stání, jak moc se mu chce zpátky do práce, a další ráno se mu z pouhého pomyšlení na možné pracovní povinnosti dělá nevolno. Dokonce v jednu chvíli přijal a pak zas odmítl nabídku odjet do Iráku s odůvodněním, že se ho poprvé zeptali ve špatné ráno. I já měl tento týden několik rán, kdy mi pomyšlení na práci nedělá dobře, když jsem zvažoval pro a proti poslední pracovní nabídce a nacházel nepoměrně více kladů. Došlo mi, že kolem ranní deváté hodiny začínají převkádat klady, a kdosi mi poradil, že je proto třeba se rozhodovat před devátou. Též znám, jak vám obtížná rozhodnutí zamotají hlavu, která během prvních 24 hodin poté dokáže vymyslet spoustu negativ. I když, pravda, nepamatuji si, kdy jsem naposledy plakal nad rozlitým mlékem.

V každém případě se má tak, že je půl deváté ráno asi dvacet hodin poté, co jsem kývl na to, že se na tři měsíce přesunu do Iráku, a pořád mi přijde jako dobrý nápad. I když jsem ještě před týdnem ani trochu neplánoval a viděl se úplně na jiném světadíle. A teď si broukám svůj oblíbený popěvek, jakousi svou znělku, kterou si obvykle brnkám u balení při přejezdu ze štace na štaci:

Nenapadla mě žádná melodie,
kterou by už někdo nenapsal
Napadlo mě ale,
že už mám namále,
že už zase musím o dům dál

Popadla mě zvláštní nostalgie,
i když nemám, na co bych si stěžoval
Myslím na to stále:
Změny, i ty malé
v životě mě kopnou o kus dál

Apropos, Roberto je v Afghánistánu, na tři měsíce. Asi se zrovna příliš dobře probudil.

30. září 2017

Zas qolbám. Damn

Podle delší verze volební kalkulačky mám nejvyšší názorovou shodu se Zelenými, následují STAN, po nich Piráti, čtvrté místo pro KDU, páté TOP09. Dobrá, dodám, že na šestém jsou Socani stále ještě se sedmdesátiprocentní shodou. Spodní pětku tvoří Blok proti Islamizaci, ČSNS, DSSS, Rozumní a Realisté. V kratší verzi kalkulačky jsem měl mezi nejhorší pětkou i ODS a Svobodné. Je téměř roztomilé, že desáté místo spolu sdílejí ANO a Komančové. Žádné velké překvapení, ani v tom, že za mě kalkulačka nevyřešila koho volit. Jsem neočekával. V každé straně jsou jedinci, ze kterých je mi zle. Každá strana má v programu návrhy, které mě jednoznačně děsí a svědčí buď o tom, že straníci nevědí, co dělají, případně vědí a blouzní, v jiném případě jen potvrzují, že se dnes bez trocha populismu v ČR politika dělat nedá. Damn.

I když volební program Zelených je asi nejlepší z těch, které jsem zatím přečetl (čti: prolistoval), Piráti a Zelení jsou dle mého gusta střídavě naivní a tak nějak příliš vlevo, pokud tedy pravolevé rozdělení ještě vůbec funguje. V každém případě mi některé mladické návrhy, jako třeba pirátské blouznění o přímé demokracii, přijdou nebezpečné. Stejně jako třeba návrh STANu, že k zacílení dávek pomůže převedení části odpovědnosti na obce, jež budou uchazeče lustrovat. Přestože KDU ve svém programu opatrně mlčí o tématech, na kterých se jinak radikálně neshodneme, KDU i TOP09 mě zas primárně ničí některými jedinci. I když třeba Kalouska nepovažuji za takového démona, jak se s oblibou traduje, pořád čekám na vysvětlení nákupu padáků na ministerstvu obrany, když tam před dvaceti lety náměstkoval. Od té doby měl lizů mnohem více. V KDU zas zuří boj mezi Bělobrádkovským a Čunskovským křídlem a druhý jmenovaný je dle mého soudu jen další populistický sociopat. Nu a Socani, když už jsem je zmínil: V dobách vládnutí bratří v triku, Klamana se Zeusem, tedy od neslavné Oposmlouvy, jednoho ze stavebních kamenů novodobé české korupce a klientelismu, kdy si kluci rozporcovali státní výdaje mezi ČSSD a ODS, se pro mě stali nevolitelnou partají (ne že bych kdy volil). Zároveň mě ale nejvíce děsí předvolební průzkumy, které predikují drtivou výhru ANO, která tu z nás udělá jedno velké čapí hnízdo - ano, opakujme si první slovo stále dokola, abychom si zvykli, jak to tu bude po takových volbách vypadat. Zkrátka si říkám, že pro setrvání demokracie v ČR potřebujeme další minimálně srovnatelně silnou partaj, která dokáže autokratům typu mistra Andrjuchy alespoň nějak oponovat. Jediná, kdo může takovou roli sehrát, je ČSSD, jejíž program navíc považuji za víceméně nekonfliktní. Jak ironické. Damn.

Apropos průzkumy, dle toho zářijového by se do PSP dostalo sedm partají: ANO, ČSSD, KSČM, ODS, SPD, Piráti a KDU. Komančové do vlády nepůjdou a v největším bizáru se nám rýsuje povolební koalice mezi ANO, ODS a SPD, jak napsal Ivan Dérer v Respektu. Spojení maniakálního sociopata v čele SPD s mafiánem z ANO může být vcelku zábavné, kdyby se tedy nejednalo o mou zemi. Ještě si pak znovu zvolit Zemana presidentem a asi už se bude chtít kouknout po jiném občanství, anebo se začít učit plavat v českém politickém bahňáku. Damn.

Již pár týdnů, vlastně od shlédnutí nového dokumentu Selský rozum, se bavím nad slovní hříčkou, že stejně jako lid žere podvodného Babiše, žere i jeho třetiřadé potraviny. Bavím se vlastně i nad zjištěním, že v kosteleckých uzeninách je méně masa, než v konzervách pro psy, a to i přesto, že se z německého či polského masa určeného pro též konzervy údajně ty uzeniny vyrábějí. Když jsme v devadesátých letech spekulovali, jak dlouho asi potrvá, než se česká společnost posune od zamindrákovaného maloměšťáckého, práskačského marasmu k moderní evropské společnosti, tipovali jsme dvě generace: Prý je třeba generace, která bude vychována rodiči a učiteli, nezatíženými komunistickou minulostí. Ukazuje se, že to nebude zas tak snadné, jak nám koneckonců před lety kongeniálně objasnil Slavomír Hubálek, dle něhož asi pětina lidí k životu svobodu nepotřebuje a třetina jsou prostě rození hlupáci. Zaráží nicméně, že právě hochštaplerům typu Babiše, neřku-li Okamury na lep skáče lidí mnohem více. Asi doopravdy masivně hloupneme. Damn.

29. září 2017

Srandistka

Cestou z mostecké nemocnice jsem ráno v autě zapnul Radiožurnál, kde se probírala zásadní zpráva, že se česká eurokomisařka odhlásila z Facebooku, protože prý šíří nenávist, a to ona, cituji, podporovat nebude. Nevěděl jsem chvilku, jestli se smát či blinkat, když je podobná informace vydávána za zprávu ve sdělovacím prostředku, který chce být považován za seriózní. Naštěstí marasmus zachránil přivolaný IT expert, který ve výborném rozhovoru de facto řekl, že problém není v sociálních sítích, ale že prostě lidé určité generace jim nerozumí, ergo, že jedinou informací v této zásadní zprávě je, že paní eurokomisařka je stará. Jsem se podíval a je jí třiapadesát. A před jménem si píše Mgr. et Mgr. To je snad ještě směšnější.

27. září 2017

Práce?

Člověk míní…, říká se. A jak jsem ještě předevčírem radostně odpovídal na otázku ohledně vlastní budoucnosti, že nic nevím, žádné plány nemám a do práce se určitě nechystám. Najednou je jinak. Bude to zhruba asi možná pravděpodobně přesně rok, co mě můj šéf prosil, ať se z Jordánska přesunu do Iráku, alespoň na pár měsíců, protože naše tamní mise byla na pokraji kolapsu. Odmítl jsem, protože jsem chtěl dotlouct v Ammánu a chystal se, jak si poté odpočinu. Na dodatečnou dávku stresu jsem fyzicky ani psychicky neměl, i když profesně by bylo bývalo nesmírně zajímavé. Parádní výzva. Uplynul tedy rok a včera se ozval týž, již bývalý šéf se stejným dotazem. A já dumám a dumám, i proto, že na váze plusů a mínusů je mínus vlastně jediný, jakkoli významný: Musel bych se přestat flákat, což mě dosud nesmírně bavilo. Irák říkáte? A bordel že je ještě větší než před rokem? Hmmm… dobrá, do soboty si promyslím.

26. září 2017

Vlivy a vjemy

Napsal mi Mága z ingušské Nazraně, že se včera zhulil a koukal při tom na koncert Cure a že prý si vzpomněl na mě, protože jsem ho ke Cure přitáhl. Hulit jsem ho fakt neučil, přísahám, to se mladí lidé v podobně nešťastných koutech učí snadno a sami. Mágu jsem neviděl 12 let a vůbec si nepamatuji, že by v našich kulturně-výměnných konverzacích Kjůři figurovali.

Po Mágově zprávě, jež dorazila po několikaletém mlčení, mě napadlo, jak člověk neustále v životě potkává lidi, kteří mu něco ukážou, nějak ho ovlivní, aniž by si uvědomoval, a jak je zábavné si připomínat, že podobné vlivy přicházejí z nejrůznějších stran. Jako třeba, když řidič Saša jednou večer pustil cestou do Vladiku v autě Okean Elzy a od té doby je poslouchám. Nebo když mě Bekchan, který dělal v naší ingušské ochrance, zasvětil do díla Borise Akunina. Nebo když mi týž Mága ukázal svět počítačových her, u kterých jsem tedy dlouho nevydržel. Duškův snídaňový recept naopak tu a tam uvařím dosud. A to byl severní Kavkaz mou první štací, po níž jsem následně pobýval v mnoha místech a poznal stovky, ba tisíce různých lidí, kteří mě nějak ovlivnili, a na nichž jsem třeba zanechal nějakou stopu i já.

Asi je přirozené, že většina lidských interakcí se odehrává v rámci kulturně, sociálně či jinak dané hierarchie. Rodič-dítě, učitel-žák, starší-mladší, žena-muž, nadřízený-podřízený, chudý-bohatý, místní-cizinec atp. Nezřídka se i implicitně předpokládá, že v rámci též hierarchie existuje dominance jedné ze stran, rozložení síly, které a priori určuje kdo smí dávat a kdo smí brát, respektive kdo smí mluvit a kdo poslouchat. Od dětství mě bavilo apriorní hierarchie zkoumat a bořit (rodiče i učitelé jistojistě bez otálení potvrdí) a s přibývajícím věkem se z mluviče stávám poslouchačem, přijde mi, protože toho zas tolik říct nemám, zatímco příběhy, náměty a vhledy jiných mě baví poznávat, i když nemusím vždy souhlasit, či brát za své. Třeba Mágovo pozvání na Dutch Passion Brooklyn Sunshine při další návštěvě Severního Kavkazu s chutí odmítnu.

25. září 2017

Severoirský Brexit

“Severní Irsko stojí Británii víc než EU,” říká Hugh u večeře, ke které uvařil jakési karikuře. “Kdyby to Angličani věděli, možná by nejdřív hlasovali o vystoupení z úplně jiné unie. Vystoupením z EU navíc Británie přijde o mnohonásobně více obchodu, než kolik do Unie posílá peněz. Ale to je všem jedno. Hloupý a laciný nacionalismus nevidí, že díky Brexitu už tak skomírající Severní Irsko půjde dále do [cenzurováno].”

Cestou z dublinského letiště na sever jsme předtím s Hughovou ségrou spekulovali, co všechno může Brexit pro Severní Irsko znamenat. Jak třeba asi bude vypadat dnes neexistující hranice mezi dvěma částmi ostrova, která se momentálně pozná více méně jen podle toho, že se cedule v kilometrech změní na míle a místo eura se platí sterlingem. Jak bude z jedné části ostrova na druhý proudit zboží, jaké celnice, pohraniční kontroly vzniknou. “Docela by mě bavilo, kdyby po Brexitu Republika začala jezdit vpravo,” rozjímá večer Hugh. Nezávislost na britské automobilové produkci by prý byla v mnoha ohledech dlouhodobě výhodná a záoveň by byla zábava sledovat britské investice do terminálů.” Když namítnu, že by irská investice do přeznačkování a výměny aut nebyla menší, mávne rukou: “I tak by to stálo za to.”

Hughova rodina jsou katolíci, tedy původní Irové, kteří dnes tvoří asi polovinu obyvatel britské části Irska. I po pěti stech letech britského osídlování Irska se místní komunita dělí na místní a přistěhovalce, kteří se dávno jako přistěhovalci necítí. Ač The Troubles jsou dávno za Severním Irskem a na povrchu se zdá, že co se stalo, stalo se, segregace a vzájemná nedůvěra, respektive vědomí, kdo je Ir a kdo je Brit nadále visí ve vzduchu a stále se vrací. Projevuje se například tak, že se Katolíci a Protestanti dosud potkávají v různých hospodách a obchodech.

V červnových britských parlamentních volbách vyhrála největší severoirská probritská strana, DUP, následovaná největší proirskou stranou, Sinn Féin. DUP, často označovaná za extremistickou, se před hlasováním o setrvání Británie v EU postavila na stranu Brexiterů a dnes vytváří parlamentní většinu jinak menšinové vládě Theresy May. I když Skotsko, Londýn a právě Severní Irsko byly jediné regiony, které většinově hlasovaly pro setrvání Británie v EU. Nikdo zatím neví, co bude Brexit pro Severní Irsko znamenat, krom všeobecné obavy zejména mezi irskými Severoiry, že vše bude bolet. „Britská vláda se pořád tváří, že v jednání s EU drží dobré karty, ale nemá vůbec nic. Ani plán. Je to trapně směšné a pro nás maličko schizofrenní. Na jednu stranu chceš, aby Unie Británii nedala nic zadarmo a aby si to ti idioti vyžrali až do dna. Na druhou stranu ale potřebujeme dohodu, která nás nepoloží. A k tomu bude třeba vstřícnosti a kompromisů ze strany EU,“ zamýšlí se Hugh a usmívá se nad posledním projevem Theresy May ve Florencii, který prý zase neobsahoval ani náznaky jakékoli strategie či plánu ze strany Británie. Vlastně jen požádala o prodloužení Brexitu o dva roky. „Bylo by to celé komické, kdyby na tom nezáležela naše budoucnost a budoucnost našich dětí.“

Poznámka pod čarou: Ač částečnou motivací skotsko-anglické okupace Irska historicky byla irská dekatolizace, rozdělování na Katolíky a Protestanty je v Severním Irsku spíše zkratkou. Mnohem více šlo o půdu a další zdroje obživy a anglickou touhu kontrolovat Irsko coby případnou líheň protianglických nálad. Vnímání severoirského konfliktu na základě náboženských rozporů, jak se tu a tam by tedy bylo zjednodušující a nepřesné.

21. srpna 2017

Srpen memento

Ač jsem omezil své dlení ve veřejném prostoru, přijde mi dnešní datum hodně důležité. Vlastně po pár měsících v ČR důležitější, než bych si chtěl připustit, protože nečekaně silně vnímám, že:

1) Naše společnost se totalitarizuje a trochu se bojím, že po nadcházejících parlamentních volbách se zas posuneme dále od moderní demokratické společnosti směrem k zamindrákovanému marasmu, ve kterém si mocní stále více dělají, co chtějí, a občan nadává na všechno a všechny u piva. Kde se jakákoli debata o směřování naší země promění v pokřikování ještě dříve, než začne. Kde se glorifikují zloději a mafiáni a zesměšňují občanské inciativy a pokusy společnost pozitivně měnit. Momentálně například hrozí, že se premiérem ČR stane agent KGB („bývalí“ nebývají, říká se v Rusku), který hlásá, že stát je třeba řídit jako firmu, aniž by dodával, že má na mysli, že cílem podobného řízení je co největší zisk pro majitele, tedy jeho samotného. V ČR dnes neexistuje debata na žádné důležité společenské téma, společnost se tedy nikam nevyvíjí, neposouvá, jen hloupne a stává se více apatickou, což je živná půda pro všemožné extremisty. Nástup komančů v Rusku i nácků v Německu začal velmi podobně.

U nás zatím probíhá i tak, že laťka slušnosti a přijatelnosti dále klesá s každým dalším výrokem hradních šasků i nejednoho politika mainstreamových stran. Říká se tomu s oblibou nazývání věcí pravým jménem, ve skutečnosti jde ale o hraní na elementární lidské pudy a živení prostých (často pochopitelných) lidských strachů. A jelikož šíření a prohlubování strachu je samou podstatou terorismu, stává se naše společnost inherentně teroristickou, nikoli proto, že by nám kdo hrozil, ale proto, že mýtus hrozby a s ním spojený strach je dávno dokonalým prostředkem kontroly a manipulace masou. Jen chce najít správného externího nepřítele, s čímž jsme zas nikdy žádné problémy neměli.

2) V ČR vesele řádí desítky Kremlem podporovaných desinformačních kanálů, které se tváří jako seriózní noviny. Slouží však primárně jako myčky mozků, které mají destabilizovat společnost a podrýt její demokratické principy opakovanou relativizací důležitých hodnot, včetně takzvaně evropských, a šířením strachu a nenávisti. Členové společnosti, ve kterých se místo debat na sebe jen pokřikuje (dle zmíněného slavného českého „my se fackujeme“), nedokážou analyzovat svět kolem, který je navíc přehršlí informací stále komplikovanější, a proto jsou náchylnější věřit kvalitně formulovaným nesmyslům a konspiračním teoriím. Stejně jako věří vysoce profesionálně zvládnutému mediálnímu obrazu zmíněného KGB-áka, a co na tom, že jde o čistou science fiction. Zaráží mě, kolik lidí se mi tajně svěřilo, jak nedůvěřuje veřejnoprávním médiím, jež mají veřejně dohlížené etické kodexy, a získávají informace, z takzvaně „alternativních“, Ruskem podporovaných médií, opakovaně nade vší pochybnost dosvědčených ze lží a manipulací.

3) Zčásti díky rostoucímu ruskému vlivu se v ČR se šíří hlasy, které bagatelizují nebezpečnost ruské propagandy a které chtějí dostat ČR co nejdále na východ, což má podporu i u čelných politiků státu, počínaje bývalým a dnešním prezidentem. První si z Ruska nechává platit práci svého „institutu“, druhému Rusko přispělo na volební kampaň. Vše, co je ze západu, je špatně, Rusko není zas tak zlé a Putin je jediný charizmatický politik, který dokáže všude zavést pořádek.

Rusko je nádherná země, kde žije spousta zajímavých, dobrých a inspirativních lidí, a Putin je možná momentálně nejschopnější politik na planetě. To nic nemění na tom, že v Rusku vládne zločinný a vražedný režim, který má na svědomí i životy několika mých kamarádů, a jehož cílem vůbec není, aby se lidem na západ od Ruska žilo lépe. Ba naopak. Destabilizace Evropy a USA je jedním z klíčových bodů ruské zahraničněpolitické doktríny. Přesto se ale najde spousta samoznalců, kteří Rusko obdivují. Někteří proto, že bytostně nesnášejí západ, jiní proto, že nedokážou oddělit informace od mýtů, další jsou za to placeni, jako třeba zmíněni páni presidenti.

Nepovažuji se za žádného experta na Rusko, jen za Rusofila. Na rozdíl od valné většiny spoluobčanů však umím plynně rusky a dlouhodobě a pravidelně sleduji ruské sdělovací prostředky. Též si nabubřele myslím, že coby absolvent literárních věd docela dobře umím analyzovat psané i mluvené slovo. Mám na to nejen vysokoškolský diplom, ale i oficiální diagnózu. Zároveň jsem v Ruské federaci, byť ve velmi specifické části, téměř čtyři roky žil. A když přidám další země bývalého CCCP, dám dohromady let deset v postsovětském prostoru.

V Nazrani míval šašličnou Ázerbajdžánec Abdullah, který nám vždy za láhev vodky vyprávěl, jak v osmašedesátém přijel tankem na dovolenou do Prahy. Vyprávění probíhalo vždy dle zažitého scénáře:

- „Abdullo, vyprávěj nám, jaks nás přijel zachránit.“
- „Museli jsme vás zachránit, protože lidi chtěli šoustat v parku!“

Jestliže pětatřicet let po svém výletu Abdullah věřil, že přijel na tanku zachraňovat morálku mých rodičů (upřímně doufám, že si to ještě stačili před příjezdem tanků užít), o deset let později už ruská státní televize vyrobila oficiální dokument o srpnu 1968, ve kterém nás sovětská vojska přijela zachraňovat od fašistů. Stejně jako „zachraňovala“ v posledním desetiletí v Gruzii nebo na Ukrajině. Sýrii nepřidám, protože tam jde o trošku něco jiného, ač životů stojí ještě více.

Můžu mít jakkoli nerad USA, EU, Indii, Brazílii, Čínu a kohokoli jiného. Nikdy mi z toho ale asi nevyjde obdiv k současnému ruskému politickému systému. Přijeli na tancích před 49 lety a přijedou s chutí zas, pokud to bude jen trochu možné. A proto je třeba si 21. srpen dokola připomínat. Zeptejte se na Ukrajině.

21. června 2017

Bez práce

Třetí měsíc nicnedělání a omezení přítomnosti ve virtuálním prostranství mi zatím jde k duhu. Ne že by po patnácti letech nastálo (či spíše „nastálo“) v ČR a pětadvaceti v rodných Teplicích nebylo nad čím dumat a o čem psát, jen se mi nechce příliš tlouct do počítače, který, chci-li či nikoli, je připomínkou pracovního života, od kterého se snažím co nejvíce izolovat.

Na přemítání o věcech kolem sebe mám spoustu času a hodně věcí mě napadá, třeba se tu o ně sám se sebou i podělím, zatím mě nicméně baví nic nedělat, číst si, koukat se na dokumenty, poslouchat hudbu, kterou jsem dlouho neposlouchal. Naučil se žehlit, chytil první rybu v životě (tedy celkem tři nebohé oukleje, ale na to se historie ptát nebude). Ohořel jsem si obočí a řasy (nechtěně), v Libanonu se opálil do červeno-fialova (též nechtěně) a posléze na svatbě v horách vytvořil osobní rekord v délce tancování (možná i v konzumaci vína). Prošel jsem se v Krkonoších a ochutnal přeslazené borůvkové knedlíky. Udělal jsem si pár mezinárodněprávních online kursů a zašel po dvaceti letech do Národní galerie. Původně jsem se chtěl jen mrknout na Kupku, ale nakonec jsem strávil tři hodiny. Úplně mě odvařili třeba Švabinský, Čapek nebo Schikaneder. Instalace od Wej Weje s podtitulkem „Není žádná uprchlická krize, jen krize lidstva“ byla zajímavá, ale patří do té jiné rubriky na téma „co mě po návratu do ČR napadá“. Takže jindy. A začal jsem zas plavat. Ještě pár týdnů a začnu se blížit své formě z před třiceti let (a z před třiceti kilogramů).

Naučil jsem se i pracovat s neustále se vracejícím pocitem, že nic nedělám a zbytečně plýtvám čas. Prý normální, že si po letech stresu a adrenalinu mozek připadá přitrouble, když nemá a učí se zabavit se jinak. Sečteno a podrženo, nepracovní život mi zatím hodně jde. Doporučuji.

31. března 2017

Consummatum est

Na konci posledního pracovního dne v Jordánsku a na dlouho i kdykoli jinde mě domů vyprovodila egyptská kapela. Hrává na svatbách a kolemjdoucí se prý divili, proč že vedle mě stojí chlap. Naštěstí byla na silnici asi stovka kolegů, kteří při zaváření mobilů stačili vysvětlit, že se o svatbu nejedná a že Carlo není manželka, ale můj nástupce.

O patnáct let a deset zemí později jsem se po roce vahání rozhodlal (toto slovo češtině viditelně chybí) k dlouhé přestávce, během které snad vymyslím, co, kde, s kým v životě dál. Zbývá jen zabalit, poslat své švestky do střední Evropy, vyřídit pár administrativních restů a hurá na letiště. Krok do známého neznáma, na který se hodně těším. Here I come, Česká republiko, did you miss me?

25. března 2017

15

Pětadvacátý březen mi vždy připomene nástup do letadla s plánem si na rok vyzkoušet, jaké to je pracovat v humanitární misi. V Moskvě jsem přistál pár minut po půlnoci a službudržící mi do pasu vyberanil razítko s číslem šestadvacet. V Českém domě mě následně dle rezervace pokoje zaregistrovali pětadvacátého, což mě pak pronásledovalo jako bumerang. Počínaje příletem do Ingušska, kde si mě hned vychmátli kluci z FSB. Hodný mi říkal, jak je jeho posláním nám pomáhat, ale k tomu potřebuje moji spolupráci. Zlý do mě hučel, že mu mám vysvětlit, proč je na imigračním razítku v pasu o den později než na datumu mé registrace v Moskvě. Jinak prý mě může na 72 hodin zadržet, aby zkontroloval moji totožnost. Nakonec nezadržel a já později zjistil, že Achmad není zas tak zlý a že hodný je vlastně jeho zlý šéf. Též jsem zjistil, že různí ruští policajti mají nepokrytou zálibu ve zkoumání razítek v mém cestovním dokladu.

Pětadvacátý březen byl roku 2002. Místo jednoho roku je nakonec patnáct. Neuvěřitelná jízda, která stála za to. Ve zlém i dobrém.

17. března 2017

Holandští vítězové a poražení

Při pročítání zpráv o výsledcích holandských parlamentních voleb jsem se nejprve zarazil. Nikoli kvůli samotnému výsledku, ale kvůli způsobu, jakým je oslavováno druhé místo extrémní pravice. Před deseti lety komická marginální figurka, kterou nikdo nebral příliš vážně, dnes lídr druhé největší politické strany v Holandsku. A svět se raduje, že byl až druhý. Protože jsme si tak nějak zvykli, že extrémisté a hochštapleři různého druhu postupně přebírají moc. Tedy krom Holandska, alespoň prozatím.

Wildersova Strana svobody získala v porovnání s předchozímí volbami o pět parlamentních křesel víc, nicméně nevyrovnala výsledek z roku 2010, kdy měla 4 navíc. Na druhé místo se letos dostala díky totálnímu propadáku Strany práce, která ztratila 29 z 38 křesel. Zelení leví, křešťanští demokraté i sociální liberálové z D66 získali více nových parlamentních míst než Wilders. Takže nakonec nic tak světoborného. S výjimkou laboristů kdosi trochu získal, jiný trochu ztratil, jen sdělovací prostředky se soustřeďují na téma, které jim snad pomůže prodat více reklamy. A nejvíce poražení jsme nakonec my sami, anžto se necháváme ovlivňovat a oblbovat mediální virtuální realitou.

15. března 2017

Výročí

Začalo protirežimními demonstracemi. Zatím neskončilo. Šest let války, na kterou je každý expert, ale jež už nakonec nikoho nezajímá. Tedy dokud lidé, kteří z války utíkají, nedoplavou k našim břehům. Šest let, bloody hell, a konec stále v nedohlednu. #WithSyria

25. února 2017

Zpěvně

Již vzhůru psanci této země, již vzhůru všichni, jež hlad shnět...

A everybody: Dělníci, též rolníci, bratři, jsme velkou stranou dělnickou, všem lidem jenom země patří a zahaleči ať již jdou.

Tak jo, tak já coby nedělník a nerolník jdu. Na letadlo do imperialistického Norska. Když zas máme to vítězné únorové výročí.

Jsem si nedávno přečetl ruský článek o hře na jakoby. Jak má každý v dnešním Rusku dvě identity, jednu veřejnou, servilní a přicmrndávací, druhou soukromou, naštvanou a realistickou. Fungovalo to tak asi i u nás kdysi. Veřejně jsme drželi ústa a krok a doma se od vlastní veřejné persony distancovali. Byl to jen avatar, který musel vypadat konformně a úhledně, ale nikdo přece nemohl brát vážně. Teď už jen nadáváme, zdá se. A vzpomínáme, jak nám nebylo. Zatímco si věrchuška nadále vítězoslavně mne ruce, jak nás má všechny krásně pod kontrolou. Tak pojme, psanci!

10. února 2017

Achtung, sušenky

Provozovatel těchto stránek (známý též jako strýc Gůgl) mě už chvíli nabádá, abych vyvěsil upozornění, že tu mám sušenky a že za to může EU. Strejda mi prý jakési upozornění i vyrobil a já mám zaručit, že funguje, jenže nemám vůbec páru, jak se to dělá. Navíc má prý být upozornění klikací, se kterým musíte souhlasit. Jelikož mám silně vyvinutý smysl pro pořádek, spravedlnost, světový mír a čistotu počítačů, upozorňuji, než vydumám jinak, tímto způsobem:

MÁM TU SE STREJDOU SUŠENKY. OMLOUVÁM SE, ŽE SI TEĎ NEMŮŽETE NA NIC KLIKNOUT A VYJÁDŘIT SVŮJ EXPLICITNÍ SOUHLAS. POKUD SE VÁM TO NELÍBÍ, BĚŽTE SE ZPÁTKY BROUZDAT PORNOGRAFICKÝMI STRÁNKAMI. TAM ŽÁDNÉ SUŠENKY NEJSOU. ANI VIRY.

P.S. Apropos chápu Unii, že se stárá o Vaše soukromí a drobky v klávesnici. Byste nevěřili, jaké všechny různé informace na Vás strejda už má.

22. ledna 2017

Countdown on

Za devět týdnů předám žezlo a o týden později skončím. Téměř na den patnáct let od chvíle, kdy jsem nasedl poprvé do letadla, abych si na rok vyzkoušel, jaké to je pracovat v končinách postižených válkou. Vím, že krom tikajících let ze mě desítka zemí, ve kterých jsem pracoval, tisíce rozmanitých lidských osudů a adrinalinová práce se spoustou odpovědnosti a stresu udělala jiného člověka. Skrytě doufám, že snad lepšího.

Netuším, co bude dál, nic neplánuji, krom toho, že potřebuju vypnout mozek a kompletně nabít baterky. Není důležité, kde, ani co bude potom. Odpočet začal, jako já si začínám zvykat na myšlenku, že mě čeká úplně jiný život.

Kamarádi v Ammánu už uzavírají sázky, jak rychle sám sobě půjdu na nervy. Za jak dlouho mi bude chybět adrenalin a pocit vlastní důležitosti, který, doufám, nepramení z mé nabubřelosti, ale spíše z víceméně VIP statutu, jenž tak nějak k mé stávající práci patří. Vůbec nevylučuji, že se k humanitárce vrátím, ale zatím o tom nechci přemýšlet. Ani o ničem jiném. Jen vypnout motory a alespoň pro začátek se nechat maličko unášet proudem. Uvidíme, kam proud donese. 10, 9...

20. ledna 2017

45. POTUS

Máme nového presidenta. My teda ne, i když vlastně jo. Celá zeměkoule. A všichni se předhánějí v předpovědích, co asi bude Donald pro svět znamenat, nejlépe na základě jeho tweetů a nesouvislého blebtání do kamery. Jakkoli lze pochybovat o intelektuální způsobilosti nového amerického presidenta, nemůžu se zbavit pocitu, že o něho nakonec jde úplně nejméně. Podaří-li se mu vyhnout impíčmentu, což vzhledem ke složení obou komor amerického parlamentu není vůbec nemyslitelné, ať už udělal a udělá cokoli, čekají nás čtyři roky v nezvyklé situaci, kdy hradním šaškem je panovník sám, zatímco různí Ryšelijové sunou svět směrem, jenž nebudeme mít při analýze všech tweetů a jiných šaškáren čas sledovat. Bylo by chybné spokojit se s konstatováním, že je POTUS mimoň a čtyři roky nedělat nic jiného, než se mu posmívat.

Že jsme dosud byli zvyklí brát každé POTUSovo slovo vážně a ze všech stran jakýkoli projev analyzovat, neznamená, že tak musí být navždy. I když jistě nelze ignorovat nepředvídatelnost a náchylnost na jakoukoli kritiku přecitlivělého chlapíka hledat podporu v extrémních kroužcích. Doma mezi rasisty a šovinisty různého druhu, venku mezi diktátory. Jen ho ale nechme, ať si tweetuje a plodí vzájemně si odporující nesouvislé věty, a raději se zaměřme na to, co dělají lidé kolem něho. Aby to nedopadlo tak, že se oni nakonec budou smát naposledy. Spolu s ostatními Donaldovými kamarády.

7. ledna 2017

Pura Vida

Pralesy, zvířátka, sopky, občas i čoudící, kafe, gallo pinto a pláže. Hodně pláží. Nejlepší výlet za posledních x let. Hlavně mít správného průvodce.

17. prosince 2016

Aleppo

Konec humanity. V přímém přenosu a na našich oblíbených sociálních sítích. Napadá mě spousta věcí, ale nakonec nemám slov.

7. prosince 2016

Lufthansa

Sedm letů za poslední dva týdny. Plus jeden zrušený, kvůli kterému jsem musel krát dva. Stávkující piloti oslovili i včera ve Frankfurtu, když po hodině odmražování letadla – bo napadl první sníh – ohlásili, že bude třeba vyměnit posádku, protože jinak by celkově museli pracovat přes čas. FRA-AMM trval místo původně ohlášené tříapůlhodiny dvakrát déle. A zaplacené konfortní sedadlo nebyl k dispozici. Kolega se mě v Oslo ptal, jestli letím s Luftwaffe. Jedna z posledních aerolinek v Evropě mi začíná vadit. To mám sakra problémy.

Donedávna jsem si vedl evidenci letů, abych věděl, kolik času prosedím v letadlech a na letištích. Po zběžné rekonstrukci mi 2016 zatím vychází asi na cca. 49 letů a 17 letišť ve 14 zemích, tj. asi takto: AMM-BEY-AMM-VIE-PRG-VIE-AMM-FRA-OSL-BLL CPH-FRA-AMM-IST-OSL-IST-AMM-FRA-BRU-OSL-BRU-FRA-AMM-DWC DXB-DOH-AMM-CDG-PRG-ZAG-SKP SKG-PRG-CDG-AMM-FRA-OSL-VIE-AMM-FRA-PRG-VIE-AMM-DXB-AMM-DXB-FRA-PRG-VIE-AMM-DXB-AMM-FRA-VIE-NCE-FRA-AMM-FRA-OSL-FRA-AMM. Do konce roku ještě přibyde AMM-BEY-AMM-TXL-PRG-CDG-SJO. Už se těším do důchodu. Bez létání.

1. prosince 2016

Prší

Po mnoha měsících. A ammánští řidiči se chovají, jako by se strhl blizzard. Řidiči jsou nervóznější, zácpy zacpanější a ulicemi se valí voda, kterou kanalizace nezvládá vstřebat. Naši bezpečáci raději doporučili lidem zůstat doma a nikam nechodit, protože pravděpodobnost dopravní nehody stoupla z obvyklých 90 procent na 95. A komu by se chtělo v dešti čekat na policajta. A to nám začíná víkend. A poslední měsíc tohoto podivného roku, jehož ani déšť nesmyje.

28. listopadu 2016

Zatím asi tak

Zvláštní rok. Začal vesmírným odletem Davida Bowieho, končí odchodem Fidelovým. Mezitím BREXIT a americké volby, které vynesly do křesla takzvaně nejmocnějšího člověka světa možná nejméně kvalifikovaného kandidáta v historii amerických presidentských voleb. A jeho bandičku multimilionářských kámošů. A nakonec odchod jednoho z posledních Mohykánů Studené války. Že by symbolická předávka? Uvidíme. Do konce zbývá ještě měsíc.

Psali to v novinách

A: Nechci skončit jako v Německu?
B: Jak skončili v Něměcku?
A: Vždyť to víš.
B: Nevím
A: Útoky na ženský, znásilňování chlapečků v bazénu...
B: Jo? Odkud to víš?
A: Psali to v novinách, vždyť to víš. A ví to každej.
B: Nevím. V jakých novinách?
A: Třeba v Parlamentních listech.
B: To nejsou noviny. První místo ve vymýšlení blbostí, manipulaci a vymývání mozků.
A: Jo? Tak třeba Aeronet.
B: To je ruská propaganda.
A: To je jedno, ale psali to.
B: Kde?
A: To je jedno, prostě jenom nechci skončit jako v Německu.
B: Pořád nevím, co tím myslíš. V novinách nic takového nepsali a není to pravda.
A: Ale víš. Nepíšou o tom, protože se to snaží utajit, aby neměla Merkelová problémy.
B: Tak psali to v novinách nebo nepsali? Co se snaží utajit?
A: No ty znásilnění a útoky Muslimů na ženský.
B: Jaká znásilnění?
A: To je jedno, prostě nechci skončit jako v Něměcku. Muslimové sem nepatří.
B: Proč ne?
A: Mají jinou kulturu. Islám a tak. Podle Koránu jsou třeba ženy méněcenné, a to mi vadí.
B: Podle Bible taky.
A: To je jedno. Biblí se ale dneska už nikdo neřídí.
B: Taky to podle toho vypadá.
A: Jak to myslíš?
B: Nijak. K rodinné bitce došlo poté, co syn přivedl představit rodičům nevěstu a babička utrousila: „To nás Pánbu trestá, že se nemodlíme.“
A: To nechápu.
B: To je citát od Jahelky.
A: Od koho?
B: To je jedno. Pojďme se najíst.

Aneb jak jsme se nenápadně přesunuli z postfaktuálního do postracionálního světa.

25. listopadu 2016

Sans prix

Cena za nejlepší nadaci roku, která propaguje mír a sport, nakonec přistála v klíně někomu jinému, ale přesto se výlet do Monaka vydařil. I když jsem si připadal trochu jako Marťan mezi stovkami sportovních funkcionářů, kteří si lámou hlavu nad tím, jak vymyslet projekty v komunitách, které je potřebují. Včetně uprchlických. Možná jsem si místy připadal i jako lépevědoucí, protože mi úroveň některých debat připomínala první ročník střední humanitární. Bez povýšenecké blahosklonnosti.

V každém případě zajímavé pozorovat a poznávat myšlenkové pochody mezinárodních sportovních uskupení, federací a výborů a dozvídat se, jak se jich stále více snaží rozšiřovat společensky odpovědné projekty pro marginalizované skupiny dětí a mladých. Mezinárodní federace volejbalu, ping-pongu a taekwonda zaujaly nejvíce. FIFA se též pochlapila, i když jsem stále bez iluzí. A na otázku, zda má smysl utrácet peníze za mostrózní, komerční a velmi zpolitizované masové sportovní akce typu světových mistrovství a olympiád, nebo raději podobné peníze utratit za projekty, které přímo pracují s mládeží a dětmi, nikdo odpovědět nedokázal. Nebo neuměl. Nebo nechtěl.

23. listopadu 2016

Stávková karma

Odpoledne mám něco povídat na semináři, ale stávkují němečtí piloti, takže sedím ve Frankfurtu na letišti a přemítám, zda si začít připravovat příspěvek, když doletím oklikou o pět hodin později a z letiště v Nice vylezu zrovna ve chvíli, kdy má hodinový seminář začít.

Nevím, jak často piloti Lufthansy stávkují, ale asi je příznačné, že se děje zrovna dnes. Do Monaka jsem vůbec nechtěl, téměř mi bylo nařízeno kolegy, ač jsem se bránil nehty zuby. Nakonec jsem si koupil letenku a smířil se s dalším párdenním letem do Evropy, který mi ani nám příliš k ničemu nebude, maximálně tak si převezmeme jednu mezinárodní cenu. Pokud na zítřejším téměřoskarovém ceremoniálu zazní naše jméno.

Karma. Stávka. V letadle zapomenutý (posléze vrácený) iPad. Jakýsi chlapík, na pohled a dle jazyka, kterým konverzoval s manželkou, odkudsi ze západní Afriky, mi při vystupování začal nadávat do blbečků a chytrolínů, když jsem ho poprosil, ať si neopírá baťoh o mou hlavu. A já se udržel a choval se dál slušně a s úsměvem, jako už se dokážu nezapojovat do žlučzdvihajících internetových diskusí.

Když se člověku nechce, tak se nepovede. Stav mysli je předpokladem úspěchu. Och, jak banální. Už se těším, jak budu v Nice na letišti marně čekat na zavazadlo.

To by bylo, abychom toho Oskara zítra nedostali!

20. listopadu 2016

Sedmadvacet

Letošní výročí jsem téměř nezaregistroval. Uvědomil si nakonec až večer na pivě s Ester. Po očku zahlédl rozruch v českých ulicích, který komusi navál optimismus dožil, jinému zvedl adrenalin, případně obočí nad exponenciálně se ztrácejícími skrupulemi mocipanů a jejich šasků (aka mluvčích).

Strategie hajzlíků se podobá všude na světě. Čím více jim kdosi dokazuje, že lžou či mluví z cesty, tím hlasitěji budou pobouřeně prskat a ukazovat a házet vinu na všechny kolem. Nejlépe s přidanou nálepkou, která už dávno nemusí mít tvar šesticípé hvězdy. Jak daleko to asi zas dojde. Jak dlouho asi bude trvat, než se česká putyka vzbouří a půjde se zbraní v ruce hájit hradní šašky? V nejlepší tradici Lidových milicí a pod rouškou zákona na ochranu majestátu. Vzhůru zpět! Sedmadvacet let!

Letošní výročí snad alespoň na chvíli připomnělo, že je u nás ještě spousta lidí, kteří si nepletou post-faktuální dobu s dobou post-racionální. Že i když fakta už dávno neexistují, respektive je ve spoustě bludů nechceme či neumíme rozeznávat, mozek ještě používat umíme. Ne všichni, ale zatím to stačí.

10. listopadu 2016

POTUS

Láká to láká, zapojit se do debat, ve kterých je každý odborník na americkou politiku. Proč on ano, proč ona ne, já to dávno věděl, je to nespravedlivé, protože USA má hloupý volební systém atp.

Sám se divím, jak se nedivím. Asi jsem se nakonec přeci jen naučil nezaobírat se příliš věcmi, jež nezměním, nespekulovat, co možná bude či ne, zaměřit se na řešení problému, než zoufání z toho, že problém existuje. Nečiní mě to lepším či moudřejším. Pokud cokoli, tak možná malinko klidnějším. A to jsem si chtěl po Klausově zvolení chtěl nechat tisknout triko s nápisem „Not My President“ a po Zemanově se zoufale chytal za hlavu, co že jsme to za voly - čímž se všem volům omlouvám. A přitom ani jeden z těchto českých zoufalců nemá špetku moci, co má POTUS. Podobají se jen tím, že tvoří kolem sebe vylhané příběhy, jež, jak víme, mají sílu měnit realitu, vyvolávat nálady a posouvat hranici mezi slušným a neslušným, pravdou a lží i povoleným a nepovoleným.

Nakonec jsem nevydržel a rozhodl se zapojit v tichosti mé Hospody Na Mýtince, bo mě zhruba napadá následující:
1) Amerika si zvolila nejnevydíratelnějšího presidenta. Čím větší odpudivost se na něj dozvíme, tím více podpory bude mít
2) Copak asi věděli maníci v Norském Nobelově výboru, když současnému POTUS-ovi udělili cenu jen pár měsíců po nástupu do funkce. Tehdejší „Ježišzaco“ se dnes mění v mnohem lakoničtější „Aha!“
3) Možná je nakonec dobře, že si Amíci svolili presidenta, který nevyvolá občanskou válku jen proto, že nevyhrál. Beztak nakonec stráví většinu času soudními obžalobami lidí, kteří si o něm dovolí říct cokoli negativního.
4) Stejně jako si stále více Čechů uvědomuje, že asi opravdu máme na Hradě psychopata, uvědomí si i za vodou.
5) Zeď na mexicko-amerických hranicích přinese ochodní růst a tisíce pracovních příležitostí. Pro Mexičany.
6) Lid v Rusku, Číně a Severní Koreji nemá příliš možností k oslavám, tak jim to alespoň na pár dní přejme.
7) Mnohem horší než oranžový POTUS je republikánské ovládnutí obou komor amerického parlamentu.

A písničku nakonec.

7. listopadu 2016

Máchnutí křídel

Jakási dáma v Ammánu pořádá kursy kreslení, prý vodovkami, řekla mi dnes Helen při čaji v přestávce vrkšopu. A já si vzpomněl na tank číslo 23 a Auroru, jež mi vždy vcelku bez větší námahy garantovaly dvojku z kreslení. Už od první třídy. Vzpomněl jsem si i na lampioňák, při kterém jsme fascinovaně koukali na ohňostroj a padáčky ve tvaru obřích semeníků pampelišky, které dosud nevím, odkud se braly. Až pak mi došlo, že je dnes výročí Velké říjnové. V listopadu. Na lampioňák se nechystám, jen mě napadlo, jak málo stačí k tomu, aby najendou vše bylo naprosto jinak. Jako před devětadevadesáti lety. Snad nás nečeká podobné, až se zítra večer či pozítří ráno sečtou v Americe hlasy.

26. října 2016

V Ammánu bez šunky

Při každé českou ambasádou pořádané oficialitě v Ammánu se mi začnou jako Pavlovovu psu sbíhat sliny při vzpomínce na šunku, která byla zlatým hřebem loňské Zemanovy návštěvy. Zvlášť když se mě kdosi zeptal, zda si nechci popovídat s panem presidentem, ale já měl jasno, že priorita je jinde.

Včerejší oslavy založení československého státu i letos zůstaly jen o Plzni a uheráku. Pivo navíc došlo před desátou. Nevadilo mi tolik, jako novozélandskému kolegovi, jehož jsem všude představoval jako manželku (velvyslance tím notně obveselil), protože jsem byl po denním přeletu z ČR trochu groggy. A navíc Plzní doma za víkend pár vypil a šunku servírovali v pátek na olomoucké radnici, takže mám její vůni a chuť stále v čerstvé paměti. A ani při tom neslintám.

V letadle z Vídně vedle mě seděly dvě milé paní, důchodkyně, které s početnou skupinou mířily na výlet do Jordánska a Izraele (aka Palestina). Povídali jsme si o různých blízkovýchodních věcech, o islámu i o strachu, který toto slovo díky různým magorům různého ražení a vyznání vyvolává. Snažil jsem se je uklidnit, byť s vědomím, že ač strach, naprost srozumitelný a legitimní, dokážu třeba ukonejšit, předsudky asi nevyvrátím. Nakonec se mě jedna z paní zeptala, co si myslím o panu presidentovi a mou odpověď kvitovala se zadostiučiněním: „Ostuda, že jo, vidíte, alespoň na něčem se shodneme.“ Tak jsem asi nakonec pochopil, jak to Zeman myslel, když sliboval, že bude národ spojovat. Mistrná taktika!

21. října 2016

Vladaři

Pět let od smrti Kaddáfího se Libye potácí v de facto dvoustátí. Oblíbená mantra populistů světa, Klausem počínaje a Trumpem konče, ráda připomíná, jak byla za tyrana mnohem lépe. Východní konspiráti navíc zamumlají poznámku o americkém vlivu na poničení krásného odvážného světa, který v regionu panoval. Jak krásně byla za Saddáma za Muammara a dalších, pokud tedy zrovna nevraždili, nemučili, neplynovali (nehodící se škrtněte) své odpůrce.

Pět let od Kaddáfího smrti hledají mnozí, kdo je na vině. Libyi neznám, jen mě namátkou napadá: Francouzská (čti Sarkoziho) horlivost tvořit bezletové zóny bez řádné domluvy s dalšími velkými hráči (čti Rusko), kteří se urazili a rozhodli, že to zápaďákům jednou vrátí. Neexistující plán, co má být po Kaddáfím, protože radost z konce tyrana stačí ke změně zřízení v zemi. Neexistence alternativních leaderů. Nezkušenost s jiným než totalitním zřízením a nedůvěra k alternativám. Vše v kombinaci s Kaddífího dlouhodobou strategií fragmentalizace země, v nejlepší tradici hesla Rozděluj a panuj. Nejlépe to asi vystihl jeden libyjský profesor, kterého jsem potkal před pár týdny: „Do Kaddáfího existoval systém stipendií a kvót, který znamenal, že na každé škole, na každé universitě v zemi se potkávali mladí lidé z různých koutů, rodin, klanů, etnických skupin Libye. Kaddáfí to zrušil a naopak cíleně podkopával volnou interakci mezi různými skupinami v zemi. Teď se vlastně pořádně neznáme, nevíme, proč bychom si měli důvěřovat. Lokální zájmy jsou mnohem důležitější, než zájmy země jako celku.“

Je to všechno nějak komplikované, a proto raději obviňujme Amíky a další z toho, jak vše rozsekali, a s láskyplným úsměvem vzpomínejme na dobu vlády masových vrahů. Protože za nich bylo líp. Stejně jako za Komančů třeba. Aneb jak říkají psychologové: Amnésie je jedním z nejdůkladnějších, nejfunkčnějších a nejdůležitějších způsobů, jak si mozek dělá život alespoň trochu snesitelným.

16. října 2016

Inzerát

Je zvláštní koukat na inzerát na vlastní job. Dávno jsem se rozhodl, že na přelomu roku dám minimálně dočasný humanitární důchod a dlouho zvažoval optimální datum odchodu. Ani příliš brzy, ani příliš pozdě... Inzerát byl venku den poté, co jsem sdělil šéfovi a šest měsíců před mnou zmíněným nejzašším termínem ústupu ze současných pozic. K dnešnímu dni, tj. šest dní od zveřejnění, se na mou práci přihlásilo 135 uchazečů, a to máme ještě více jak týden do uzávěrky. Snad nakonec protrhneme i dvoustovku. A já abych začal pomalu mentálně balit, protože čas letí jak zběsilý, a zároveň nebalil příliš rychle, protože než den D nastane, práce se sama neudělá. Určitě jedno z nejtěžších profesionálních rozhodnutí, ke kterému jsem spěl možná příliš dlouho a během bloumání nad nímž jsem s úsměvem odmítl řadu zajímavých pracovních nabídek se slovy: Kdybych hledal práci, zůstal bych, kde právě jsem. Aneb jak se říká, přestávat se má v nejlepším, a já se pomalu začínám těšit. I se špetkou obavy, co budu bez práce vlastně dělat. Něco vymyslíme. Pláží je na světě vcelku hodně.

30. září 2016

Aleppo

Pozastavení bojů trvalo jen necelý týden. Než americká letadla vybombardovala syrské pozice u Deir-ez-Zoru a Assad v odvetu napálil humanitární konvoj u Aleppa. Od té doby bombarduje východní Aleppo vice než kdykoli dříve. S ruskou podporou. A za ruského skřípání zubů. Do poslední kapky krve.

Napadá mě, že mě nenapadá žádné přirovnání. Neuvěřitelný masakr, který nelze nijak ovlivnit, jen sledovat v médiích, pokud si člověk troufne. A mezitím doufáme, že se Rusové s Američanama třeba zas pokusí domluvit na něčem, co masové vraždění a válečné zločiny zastaví.

11. září 2016

Milníky

„Kdes byl, když zabili Kennedyho“, „kdes byl, když k nám vrthli Rusáci,“ „kdes byl, když se na Národní hledal neexistující zabitý student?“ „kdes byl, když to letadla napálila do WTC?“ a spoustu dalších, veřejných i soukromých. Milníky, jež jsem zažil, pamatuji dobře. Ten dnešní jsem seděl v podzemní kanceláři na Kavčích horách, Anna K. na Radiožurnálu zpívala „všechno nečeká blízko, tak nelítej nízko“ a Igor volal, ať se jdu podívat na televizi, co ti „moji Čečenci“ spáchali.

Bylo v dobách, kdy za veškeré zlo na světě ještě mohli jen Čečenci, než se presumpce kolektivní viny rozšířila na všechny vyznavače druhého největšího světového náboženství, pro které dnes začíná největší svátek, Eid al-Adha, jenž připomíná Akedu, boží výzvu Abrahimovi, aby obětoval to nejcennější, co má, a ten místo syna našel podřezaného beránka. Pár minut, jež změnily svět? Asi ano. I když svět spíše následně změnila hrstka politiků v čele s republikánským presidentem, napojeným na americký zbrojní průmysl.

9. září 2016

Isra

„Je tu příšerně,“ říká mi. V náručí tříletá Maria, za sukni se drží dvě další děti. Do Jordánska se se zbytkem rodiny dostali před půl rokem a teď žijí v uprchlickém táboře Azraq. Třicátnice Isra učila angličtinu na střední škole v Homsu, ze kterého její rodinu válka vynala do Palmyry a odtud pak ještě dál, až na jordánskou hranici. „Z Palmyry jsme utekli, když přišel ISIL, od té doby se tam pořád bojuje. Žádní civilisté tam nezbyli,“ vypráví mi.

Po letech putování z místa na místo se rozhodli odejít ze Sýrie do Jordánska, i proto, že Isřina teta je Jordánka. Na hranici měli štěstí. Dostali se přes ni už po týdnu čekání, na rozdíl od desetitisíců dalších, kteří na možnost vstupu do Jordánska čekají měsíce. Celkem odhadujeme, že na čáře squatuje asi osmdesát tisíc lidí, leč hranice je už dva měsíce zavřená.

Azraq je tábor uprostřed severojordánské pouště, proslulý extrémními klimatickými podmínkami i tím, že v jeho okolí jinak chcípl pes. Padesát stupňů v létě přes den, minus deset v zimě v noci, de facto nemožnost se z tábora dostat, zatímco uvnitř je služeb a možností výdělku poskrovnu. S asi 400 syrskými zaměstnanci jsme v šestatřicetitisícovém Azraqu zdaleka největším zaměstnavatelem. „Já jsem učitelka a manžel je inženýr, v Homsu byl manažer firmy, tady nedělá nic, nudí se, a je konstantně naštvaný. Tábor je hrozná varianta, hlavně pro vzdělané lidi.“ Souhlasím. Tábor je hrozná varianta ve většině kontextů.

Isra doufá, že se brzy z Azraqu dostane a bude moci bydlet u tety. Mezitím se chystá organizovat kroužky angličtiny pro děti. „Chci učit, baví mě to. Tak je alespoň naučím abecedu a počítat,“ plánuje. Načež se zjeví Isřin pětiletý syn a na matčin pokyn zarecituje „Ej bí sí dí í ef dží...“

Než se rozloučíme, popíšu Isře různé možnosti stát se učitelkou v Azraqu, včetně našeho vzdělávacího centra, a Isra se omlouvá, že se ani nezeptala na mé jméno. „Najs tu mýt jů Mistr Pýtr.“ „Najs tu mýt jů tů, Isra, gud lak tu jů ent tu jór femili.“

2. září 2016

Beslan

Dvanáct let mám první zářijové dny spjaté s asi nejhorším životním zážitkem. Dvanáct let pokaždé někam napíšu jméno třicetitisícového severoosetínského městečka a vzpomenu si na Támika, který během masakru přišel o prvňáka Žorika, zatímco starší syn se ženou byli těžce raněni. Několik dní, které otřásly mým světem a definitivně mě naučily, že je spousta věcí, které rozumem nepochopím. Vzpomínáme.

29. srpna 2016

Aladdin a schůzka s ministrem

Cestou na ministerstvo vnitra se před časem Omar podělil, že bude otcem. Prý to bude kluk a bude se jmenovat Aladdin. Jako z pohádky. Omar je náš člověk na kontakty s různými úřady, a tak spolu často posedáváme v čekárnách a pracovnách. Nezřídka jsme si poslední půlrok čekání krátili povídáním o přípravách na Omarovo otcovství. „Už jsem netrpělivý, všechno je připravené, domluvené, peníze nachystané, jen ona pořá nechce rodit,“ říkal mi minulý týden. „Každý den spolu chodíme večer na dlouhé procházky, ale ani to nezabírá.“ Jako zkušený rodič jsem dokázal přispět do debaty jen obligátním „první často přichází o maličko později a vy máte ještě týden.“

Neměli. Ukázalo se v přijímací místnosti ministra pro mládež a sport. Od času domluvené schůzky uplynula čtvrthodina a my stále čekáme. Ministr nikde a místnost plná jiných čekajících, kteří dle všeho měli schůzku domluvenou před námi. Pan ministr se zdržel na jednání vlády a neví se, kdy bude zpět v úřadu.

Omar něco řeší po telefonu a po skončení hovoru je jako opařený. „Co je?“, ptám se, „už to vypuklo?“ „Jo, to byla žena, už to začalo, a já vůbec nevím, co mám dělat.“ O pár telefonátů dál je jasné, že se nejedná o žádný planý poplach. Říkám Omarovi, ať si vezme auto s řidičem, co na nás čeká před ministerstvem, a jede do kanclu pro vlastní, se kterým pak musí vyzvednout ženu a dopravit ji do nemocnice. Že se s plynně anglicky hovořícím ministrem domluvím a z ministerstva dojedu taxíkem. Omar se zdráhá, povinnost mu velí zůstat se šéfem, jen telefon pořád vyzvání s naléhavým „kde jsi?“ V též chvíli zjistíme, že někteří ze spolučekajících sedí v přijímací místnosti už hodinu a že vůbec není jasné, kdy se ministr vrátí. Zdvořile a s pochopením pro ministrův plný program proto prosíme paní sekretářku o nový termín schůzky a mizíme v útrobách Ammánu.

Večer jsem dostal fotku čerstvě narozeného kluka s pozdravem strýci Petrovi. Načež mi Omar, tedy už Abu Aladdin, ergo Aladdinův otec, po telefonu říká, že se těší, až za pár let bude synovi vyprávět, jak jsme kvůli jeho narození zrušili schůzku s ministrem.

21. srpna 2016

Tanky

Při pohledu na to, jak ruská propaganda stále mohutněji okupuje český informační prostor, je vcelku jasno, že k vymytí mozků a získání kontroly už s tanky přijet nepotřebuje. Přesto je třeba si připomínat, že k nám v srpnu osmašedesátého ty tanky vjely. Rodičům bylo jen o pár let víc, než mně v listopadu devětaosmdesátého. Já měl štěstí, že se v našem případě podařilo se z komoušské nesmyslnosti vymanit.

Jasně, nežijeme v ráji a dnešní Česko je stále pouze součinem různých vládnoucích magorů, které jsme si vybrali a kteří jsou českými občany jako my. Nejeden z nich pak produkt bývalého systému, který díky konexím rychle pochopil, jak se v novém naučit plavat. Počínaje šéfem asi nejpopulárnější partaje, jenž se na post-komančském marasmu nejvíce navařil, jehož ale obdivují zejména ti, kterým týž marasmus leží v bachoru.

Osmašedesát let od února, osmačtyřicet let od srpna a sedmadvacet od listopadu postupně blbneme pod tíhou ruské informační okupace, podporované našimi nejvyššími státními představiteli. Mezitím se v Rusku přepisuje historie a děti se zas učí o sovětské záchranné akci i o tom, jak národ při vpádu varšavských vojsk jásal. Slzy byly dojetí, jak jinak. Tanky si proto určitě připomínejme, jen si nemysleme, že jsme bez tanků méně zranitelní.

8. srpna 2016

Coubertinovsky

Ještě k volympyjádě. Mám rád výkony, které se vymykají, zejména takové, jež se daří okolnostem navzdory. Při fandění #TeamRefugees se mi vybavil Eric Moussambami, který v Sidney ve vypůjčených plavkách vytvořil národní rekord Rovníkové Guiney, při kterém vypadal, že se utopí. Moussambami vyhrál svou rozplavbu, ve které byl po diskvalifikaci soupeřů sám. Stovku zaplaval o půl minuty pomaleji, než jsem v nejlepších letech sám plavával. V čase, se kterým by vytvořil v rok mého narození svěťák na dvakrát delší trati.

Nesrovnávám výkon „Erika Úhoře,“ jak ho tenkrát pojmenovali novináři, s letošním uprchlickým týmem. Koneckonců Yusra dala stovku motýlka za 1.09.21 a nechala za sebou čtyři další závodnice. Rok poté, co zachránila dvacet lidí na bárce, kterou se svou sestrou po třech hodinách dotlačily na řecký Lesbos poté, co loďce došla šťáva. Vítězství je velmi relativní pojem.

Tady je Eric

A tady je Yusra

8/8/8/8

Osm let od osmého osmý dva-osm, od zahájení pekingské volympyjády, od začátku války, jež vůbec nezatřásla světem, jen do nedohledna odkrojila kus do té doby sporného gruzínského území. Já sám začal naplno v Gruzii pracovat rok poté a vydržel přes čtyři roky, nejdéle ze všech zahraničních štací. I proto si občas postesknu. I když kravatužvýkající president mi nikterak nechybí.

7. srpna 2016

#TeamRefugees

Volympyjády jsem přestal sledovat asi v Pekingu, když v den zahájení, téměř na den přesně před osmi lety, začala ruská letadla bombardovat Gruzii. Letos jsem měl smíšené pocity, protože se poprvé objevil team, který stojí za to sledovat. Volympyjský výbor vybral ze třiačtyřiceti kandidátů deset uprchlíků, kteří v Riu soutěží pod olympijskou vlajkou. Tady jsou:

James Chiengjiek je z Jižního Súdánu, žije v Keni a reprezentuje v běhu na 400 metrů
Yiech Biel, též z Jížního Súdánu, též v Keni, reprezentuje v běhu na 800 metrů
Paulo Lokoro, odtamtéž tamtéž, reprezentuje v běhu na 1500 metrů
Rose Lokonyen-ová, odtamtéž tamtéž, reprezentuje v běhu na 800 metrů
Anjelina Lohalith-ová, odtamtéž tamtéž, reprezentuje v běhu na 1500 metrů
Yonas Kinde je z Etopie, žije v Lucembursku a běhá maraton
Popole Misenga je původně z DR Kongo, žije v Brazílii a je judista ve váhové kategorii do 90 kg
Rami Anis je Syřan žijící Belgii a reprezentuje v plavání
Yolande Mabika-ová je z DR Kongo, žije v Brazílii a je judistka ve váhové kategorii do 70 kg
Yusra Mardini-ová je Syřanka žijící v Německu a reprezentuje v plavání.

Coubertainovské „Není důležité zvítězit, ale přežít“ dostává zvláštní příchuť. Zvlášť když si člověk přečte životní příběhy těchto olympioniků. Osmnáctiletá Yursa Mardini má za sebou první olympijský závod. A i když vítězství v rozplavbě nezajistilo postup do dalších bojů, chce se vlastně jen smeknout. Před všemi deseti. Před pětašedesáti milióny, které těchto deset sportovců reprezentuje.

24. července 2016

Air France

Naposledy jsme se potkali před sedmi lety na trase z Paříže do Dubaje. Krom nesnesitelného spolucestujícího to byl vcelku pohodový let. I spolucestujícího jsem nakonec ztrapnil a od té doby vzpomínal jen v dobrém. Teď třetí let během měsíce a při pomyšlení, že ještě jeden zbývá, se obrňuji trpělivostí a v duchu medituji.

Po dlouhé době se mi potvrdilo staré francouzské přísloví "s více jak 185cm do Airbusu nelez". Pokus o zakoupení si apgrejdu k nouzovému východu skončil nejprve krachem mobilní aplikace, až poté neochotou slečny u přepážky, které se viditelně o víkendu ráno nechtělo pracovat. Korunu divnému personálu nasadili nejapně vulgárně žertující mladíci u gate-u a slečna, která kritizovala velikost mého příručního zavazadla. Se kterým jsem jen za poslední měsíc letěl šestkrát. S jinými společnostmi. To už jsem se ale těšil na cukrovou vodu, jež pod honosným názvem juice tvoří zlatý hřeb občerstvení na palubě Airbusu. A na radu milé slečny, že si příště mám vzít do kabiny něco menšího, jsem se jen usmál, že se nemusí bát, protože příště s Air France nepoletím.

Kdysi jsem přirovnal turecké airlines k českým politikům kvůli nulové sebereflexi a sebeklamu ohledně vlastní kvality. Co s Air France? Asi jako francouzský president, jenž se pyšní nejnižším ratingem od druhé světové a nic, ale vůbec nic si z toho nedělá. Tak já též nebudu.

16. července 2016

FYROM

Před deseti lety mě po přejezdu hranice vítala táž cedule. Welcome to Greece. Welcome to Macedonia. I řidič byl stejný. Jen mu letos řečtí pohraničníci nalepili na auto srandovní samolepku.

S Duškem jsme se neviděli deset let. Právě při našem společném výletě do Soluně v dubnu 2006 mi kdosi zavolal s otázkou, zda nechci permanentně pracovat pro svého současného zaměstnavatele a já musel na půl hodiny opustit soluňské náměstí a hledat internetovou kavárnu, ze které pošlu své CV. Wifi ani chytré founy tenkrát nebyly. Duškův kamarád Tofo s fenomenální pamětí si dodnes pamatuje, ve které kavárně jsem tenkrát byl. Můj kontrakt s NRC začal prvního června.

Už když jsme spolu sdíleli kancelář ve Vladikavkaze, dělávali isme si srandu, že severní Řecko, zvané Makedonie, je jižní provincií Duškovy bezejmenné rodné země, již sice všichni znají jako Makedonii, leč oficiálně stále FYROM. Teď jsme při jednom z mnoha spritzerů v Debar Maalo hloubali nad možnými variantami pojmenování země, jež by mohlo být pro Řeky přijatelné. Severní Makedonie po vzoru Koree by třeba odpovídala stavu vládnutí. Papua - Nová Makedonie by chtěla alespoň nějaké moře. Asi nakonec nejlépe po britsku Velká Makedonie tedy. Bretaňci se koneckonců též smířili a Velká Bretaň a Velká Makedonie jsou dnes v mnohém podobně tragikomické.

1. července 2016

Urdun

Dnes jsou to přesně dva roky, co jsem se vydal do Jordánska (arabsky: Urdun). Z různých pracovních i nepracovních důvodů mi trvalo hodně dlouho, než jsem se se svým novým domovem zkamarádil, ale teď už si vcelku rozumíme a život v poušti na ammánském kopci mě baví. Hraje svou roli i to, že mám kolem sebe parádní tým lidí, jenž se i neustále rozrůstá. Pětadvacet cizinců z deseti zemí, 450 Jordánců a přes tisíc Syřanů. Krásná země, výborní lidé, vcelku pohodový život, i když můj se z 85 procent skládá z pracovních povinností. Jen arabsky jsem se bohužel nenaučil. Ana ma baref arabi.

Kontrakt mám ještě na půl roku a za pár neděl budu muset začít vymýšlet co dál. Zůstat o pár měsíců déle nebo odejít, alespoň dočasně, do humanitárního důchodu. Uvidíme. Nabídky přesunout se do Osla nebo Iráku mě bezpečně nadále nechají chladným.

30. června 2016

In the air

V červnu jsem přistál v osmi různých zemích: v Německu, Belgii, Norsku, Francii, ČR, Jordánsku, Emirátech a Kataru, a vyzkoušel jsem si sedm různých leteckých společností: Air Brussels, SAS, Air France, Lufthansa, Qatar Airways, FlyDubai a Royal Jordanian. Možná je brzy bilancovat, když mě příští týden čekají další tři přistání a země a dvě společnosti, ale je lákavé se podělit o dojmy z cest, tím spíše, že jsem si poslední měsíc zas připadal jak před pár lety, kdy jsem trávíval na letištích více času než kdekoli jinde. Jako třeba na tom istanbulském, jež předvčírem dostalo od pár sráčů výprask. Chtěl jsem napsat "zbabělců", ale neumím být shovívavý. Jako by vám někdo zpozabuku zmlátil bráchu a vy s tím nic neuděláte. Zoufalství a bezmoc. Sráči ať shnijí v pekle.

Přes Ataturk hava limani se už rok snažím příliš nelétat, protože je neustále přecpané a ztrácí kufry, čemuž jsem se teď beztak nevyhnul. V Bruselu stávkovali nakládači zavazadel. I proto jsem si jinam radši žádná zavazadla nebral. Co se nevejde či co zapomenu, koupím. Z Dubaje mám třeba novou kravatu - kdybych jen věděl, kam jsem ji dal!

Čím horší společnost, tím více řad sedadel a méně místa na nohy. Pět hodin z Ammánu do Paříže byly jedny z nejbolavějších, které jsem kdy zažil. Přidáme-li k tomu výběr nápojů mezi vodou a žlutou cukrovou tekutinou, nabízeným pod názvem džus, nezadá si Air France s nejbanálnější nízkonákladovou společností. To si už raději koupím něco pitelného jako na palubě SAS.

To s Qatar Airways ani nevadilo, že jsem poprvé po letech, pokud ne vůbec, seděl na prostředním místě. Já, uličkář. Pravda, let z Dubaje je kraťoučký, navíc jsem po dvoudenním čekání byl rád, že mám vízum, navíc nepatrně otupělý po budíčku ve dvě ráno: "Vízum je vyřízené, posílám mailem spolu s letenkou, dle které letíš za tři hodiny." Přesto jsou Katařané a Emiráťané na špici pomyslného žebříku. Lufthansa mě též baví, třeba svým designem sedaček. Dokonce jsem si u nich dal i víno, i když během létání běžně abstinuji. A smířil se s tím, že bagáž zůstala v Bruselu.

Na severním Kavkaze jsme měli otevřenou soutěž o nejzoufalejší leteckou společnost. Dlouho jasně vedla Aviakompania Karat, zvlášť když letěl kapitán letadla Arbuzov (arbuz = meloun), jenž jako by pokaždé spěchal dom na večeři a přistával téměř střemhlav. Alespoň nám to tak připadalo. "To je dost, že jdeš, táto, pelmeně už budou pomalu studený!" Do Magasu létající Karát dlouho soupeřil s Aviakompanií Alania s domovským přístavem v Beslanu, zejména co do ošoupanosti pneumatik. Alania nakonec vymyslela trik, který už nikdo nepřekonal, když se u jednoho letadla asi minutu po vzletu otevřely jedny ze dveří.

Vedle dveří sedím i teď, na palubě Airbusu 321 společnosti Air France na lince z Paříže do Prahy, kde jsem tedy ještě nepřistál. Nevypadají, že by se chtěly otevřít, tedy alespoň za letu ne. Kapitán říká, že je v Praze osmnáct stupňů a že se těší, až mě zas poveze. Je ne sais pas, mon ami, s AF mám i zpáteční let do Ammánu, ale pak se asi chvíli zas kamarádit nebudu. Lowcosty moc nemusím. Dost už ale skuhrání v oblacích. Jdeme na přistání.

21. června 2016

VBIED

V Afghánistánu a Pákistánu jsme měli různé improvizované bomby, IED z anglického Improvised Explosive Device. Někdo se bombou opásal (Body Borne, ergo BBIED), jiný ho dal na auto (Vehicle Borne, tj. VBIED), měli jsme i MBIED, tedy motorky, i když místy z jakéhosi důvodu zahrnoval i bicykly, asi proto, že B už bylo zabrané. Tu a tam bouchla i DBIED od slova donkey.

Dnes ráno VBIED na hranici, kde přes šedesát tisíc čeká lidí na možnost dostat se do Jordánska. Útok směřoval na vojenský post a podle oficiálních informací si vyžádal minimálně 14 obětí. Technicky vzato, jde o první podobný útok na jordánském území za posledních deset let, i když nejbližší obec odtud leží asi 170 kilometrů. Stalo se v půl šesté ráno a celou pravdu o tom, jak se vše semlelo se asi nikdy nedozvíme.

Rukban je uprostřed pouště, na trojmezí, kde se potkávají Jordánsko, Sýrie a Irák. Asi sedm hodin jízdy z Ammánu, z nichž poslední dvě jsou bez silnice a dle kompasu. Dlouho víme, že se v blízkosti hranice pohybují chlapíci s černými vlajkami a že se i mezi čekateli na vstup do Jordánska najdou jejich sympatizanti. Na začátku března se v Rukbanu poprvé střílelo a od té doby to jde s bezpečností z kopce. Dnešní ráno vyvrcholením trendu, jež nikdo v takové intenzitě neočekával.

Uvidíme, co bude znamenat pro lidi, prchající před válkou – většina z nově přibyvších se tlačí k hranici v následku rusko-syrské ofenzívy a bezhlavého bombardování. Není obtížné si představit, že jordánská armáda hranici dále utěsní a lidé se budou muset rozloučit s nadějí, že se dostanou ze Sýrie ven. Na činy pár fanatických idiotů vždy nejvíc doplatí ti nejpotřebnější. UNICEF-u se nakonec podařilo dojednat denní dodávku minimálního množství vody, tj 15 litrů na osobu, veškerá ostatní pomoc stojí. Uvidíme, jak dlouho.

20. června 2016

#WRD2016

Dvacátého června je Světový den uprchlíků, World Refugee Day. Letos prý zas rekordní počty, přes 65 miliónů lidí momentálně nespí doma kvůli valkám a konfliktům. Třetina z nich musela odejít ze své země, polovina jsou děti. Nový uprchlík co dvě vteřiny. Tik... Tik... Tik...

Za poslední rok vzrostl počet světových uprchlíků o deset procent a křivka stále stoupá, zatímco schopnost a ochota svěových vládců na čemkoli se dohodnout a zastavit války a masové vraždění jsou nejhorší za poslední půl století.

Napadá, jak snadno dokážeme dehumanisovat, přestat vnímat druhé jako lidské bytosti jen proto, že žíjí jinde, vypadají jinak, modlí se jinak, či mluví jiným jazykem. Já sám nikdy neviděl více síly, lidskosti, kreativity a pevné vůle než v uprchlických táborech na jihu Ruska, v Pákistánu, Afghánistánu, severní Sýrii či v Jordánsku. Uprchlík není statut ani volba, uprchlík je nečekaná a neplánovaná situace, do které se většinou dostali lidé, které by ani ve snu nenapadlo, že budou muset odejít ze svých domovů. Mnozí se léta zdráhají uvěřit, že doma nejsou.

Záhy mi došlo, že uprchlík je úplně stejný člověk jako já. Jinak vzdělaný, s jinými schopnostmi a talenty, ale vesměs s podobnými plány, cíli a životními ambicemi. Světový den uprchlíků má připomínat osudy miliónů lidí, kteří se nikoli vlastní vinou dostali do průšvihu. Pro mě je připomínkou lidské síly, vytrvalosti a obdivuhodné schopnosti vypořádat se s nejhorším.

Války jsou vůl. A kdo pod jakouokoli záminkou podporuje či tvrdí opak, je ještě větší.

15. června 2016

Brexit

Dělení kontinentů se mi intuitivně příčí, takže asi nebudu k možnému britskému vystoupení z EU nikterak objektivní. Podobně jako jsem nedokázal vnímat skotské referendum o vystoupení ze Spojeného království, jež nicméně po případném Brexitu asi začnu podporovat.

Evropský projekt stále považuji za validní a vlastně čím dál víc vida, pod jakým náporem z různých stran se nachází a kdo, kde, jak o něm hovoří. Není vůbec ideální, potřebuje spravit, ale stále se z mého pohledu jedná o jeden z posledních ostrovů stability, těžký koráb, který se zdaleka nepotápí, jen potřebuje zásadní apgrejd a fejslift. Kdosi chce opravit, jiní zdrhají dříve než ona pověstná lodní zvířátka, aby ochránili své národní zájmy. Fish and chips. Pomazánkové máslo, co není máslo. A tuzemák, co nemá s rumem nic společného.

Brexit tedy, velmi reálný, a seznam prominentích podporovatelů je jako z učebnice populismu a lidské hlouposti:
- Boris Johnson, který doufá, že ho jeho kampaň vynese do premiérského křesla
- UKIP
- Donald Trump
- Mariane Le Pen
- Alternative fur Deutschland
- Vladimír Vladimírovič
- Rupert Murdoch se svým slavným výrokem: „Když jdu do Downing Street, udělají, co chci. Když jsem v Bruselu, nikdo si mě nevšímá.“

Good night, UK, and good luck, anebo sbohem, Somálsko, budeš nám scházet?

14. června 2016

Za deště

Ammán: 35. Brusel: 12. Oslo: 25. Brusel: 14. Po roce zas v samozvané evropské metropoli s odskokem na sever a zpět. Belgie žije fotbalem. Já žiji posedáváním na schůzích. I když nejen. Ač se na Grand Marktu stále paří a Manneken Pis dosud fintilsky obléká co chvíli nový ohoz, přijde mi letos Brusel trochu omámený. Nehledě na fotbalový svátek, paří se méně, prootže je asi méně důvodů se veselit. Aniž bych chtěl přehánět a přeinterpretovávat, vnímám jakousi kolektivní zkroušenost, a to nejen na superstřeženém letišti či poblíž stanice metro Maalbek, od níž teď sedím jedva 200 metrů, protože se nachází na též ulici, kde máme kancelář. Přeci jen je rána ještě čerstvá, jen několik měsíců.

Jel jsem ráno téměř prázdným metrem přes Maalbek do stanice Schumann a napadlo mě, kolik teroru je třeba, aby se z lidí stali netečné, anonymní stíny. A proč by tomu tak vůbec mělo být. A o kolik je lepší, když se z lidí tváří v tvář hrozbě stávají idioti. I bez hrozeb. Nejhorší je, že teror vlastně funguje, protože vystraší do netečna či iracionálna. I tvoří prostor pro nejhorší lidský odpad, který vždy rád surfuje na vlně strachu. Z idiotů se stávají celebrity, které mění společenský diskurs. Posunem hranic mezi přípustným a nepřípustným pak nenápadně mění i společnost, která hrubne a stává se agresívnější. Pravidla se mění, pravidla neexistují, pravidla jsem já a já říkám, jak věci jsou doopravdy. Vyhlašuji boj falešné politické korektnosti.

Ale kde jsme to...? Aha. V Bruselu pořád prší a prší.

6. června 2016

Iftar

V červnu je čekání dlouhé, bo slunko zapadá jak jen to pozdě jde. V Ammánu dnes až v 7.47, po šestnácti hodinách. Do muezzinova volání zbývá ještě asi dvacet minut a i já svůj dnešní půst už vydržím. Symbolicky, alespoň jednou, ze solidarity ke všem kamarádům, kteří budou držet celý měsíc. Pak sklenka vody, datle a hurá něco sníst, zatímco údolím zní mnohahlasné Alláhu akbar.

První den Ramadánu, mého celkem jedenáctého, z toho třetího v Ammánu. Ten úplně první jsem popsal takto a od té doby zažil mnoho variant. Ramadan kareem, přátelé! A příští sobotu jsem pozvaný na křtiny.

3. června 2016

Čudit, čudit, čudit

Při pročítání novinek z domoviny zaujala v poslední době zpráva o dalším nezdaru o civilizaci rodné hroudy schválením zákona, jímž se kuřáci vykazují na chodník před hospodu. Takzvaný protikuřácký zákon neprošel díky úsilí hlavního vládního hochštaplera a jeho partaje, jež prý shodou okolností v době projednávání dostala tučný bakšiš od tabákové společnosti. Po neschválení se takzvaně koaliční strany začali dohadovat, kdo za to může, primárně aby ANO mohla rozvířit trochu vody a zasít sémě pochyb. Ke schválení chybělo osm hlasů, z koalice se 16 poslanců ANO zdrželo, 15 bylo proti a 13 pro.

I když si rád dám v hospodě čouda, zákaz hulení považuji za projev vyspělosti společnosti. Nikdy mi nevadilo dát si čouda venku ani neovlivnilo mé rozhodnutí, zda do daného podniku zajít či nikoli. Smirting is fun! Argumenty o omezení svobody podnikání v soukromém prostoru považuji za směšné, třeba proto, že nikdo si na též argumenty nevzpomene, když je řeč o hygienických nárocích. Aneb stejně jako mi přijde normální, že existují normy, jež přikazují, že v kuchyních nemají běhat švábi, že zařízení mají mít teplou vodu a funkční toalety, přijde mi naprosto normální, že by měly existovat normy, jež zakazují v hospodách hulit. Minimální hygienický standard, jenž pomimo řady západních zemí převzali i u nás s oblibou opovrhovaní Turci či Libanonci.

Zpět ke slavné zlatokopské partaji a jejímu šéfovi, jenž jako klíště saje, co se dá. Je to jen několik měsíců, co zčistajasna navrhl snížit DPH na pivo. Teď tedy další malá domu tabáčníkům a maníkům ze čtvrté cenové. V mnoha ohledech fascinující fenomén Babiš není nepodobný fenoménu Trump. Sociální negramocie, extrémní populismus, silné finanční zázemí, patologické lhaní a posedlost mocí. Hm, třeba se nakonec zeměkoule trochu uklidní, když si po celém světě zvolíme do čela megalomany a sociopaty, protože si navzájem budou rozumět. Anebo ne.

10. května 2016

Sedmadvacet let od pravěku

Devátého máje, Mezinárodní den ideologů. Světových ideologií tedy, jež se horlivě předhánějí ve vlastních verzích gerojů a nepřátel, u nás dosud na ideologických premisách, jimiž nám čtyřicet let po válce vrchnost vymývala hlavy. Nedávno mě pobavil například Alexandr Zaldostanov, aka Chirurg, aka Putinův kámoš, aka motorkářské vymýtko, když se ho zeptali na rusko-německý pakt ze začátku války. Hodně špatně sehraný údiv a odkaz na bordel v hlavě tázajícího.

Narodil jsem se 27 let po skončení druhé světové. Přesněji tedy, přijmeme-li - jen tak, aby se neřeklo - za konec války 1. září, kdy Japonci podepsali na palubě USS Missouri svou kapitulaci, 27 let, 2 měsíce a jeden den. Kromě toho, že všichni staře vypadající dospělí byli tehdy ukrutně mladí, mé povědomí o druhé světové bylo a dosud z velké části je jako o pravěku, jenž jsem směl poznávat jen skrz zpočátku primárně účelové individuální a kolektivní interpretace. Znamenalo například, že Stalin se nikdy nepachtil s Hitlerem a společně nevymlátili Polsko, americká armáda nikdy neexistovala a poslední velitel 311. bombardovací perutě Britského královského letectva za druhé světové se nejmenoval Jan Kostohryz, DSO.

Letos si připomínáme 27 let od 17. listopadu. Přesněji tedy, 19. ledna 2017 se narodí lidé, kteří budou mít stejný historický odstup ke konci komančské totality, jako já mám ke konci druhé války. Na rozdíl od mé válečné zkušenosti proběhlo posledních 27 let ve svobodné společnosti, kde problémem je přehršel informací, než jejich nedostatek. Postkomančské verze gerojů a nepřátel však zdaleka nejsou tak negativně vyhraněné, jako byly válečné vzpomínky, a denně vidím, jak obtížně se lidé orientují ve světě, který nabízí celé spektrum barev, nejen černou a bílou. Asi i proto mi přišlo důležité si uvědomit, že pro dnes rozené je takzvaně sametový listopad stejným pravěkem jako pro mě druhá světová.

Ba, ba, přiznám, že mě inspiroval výtečný blog Vladimíra Kučery, an jsem si dal k snídani v hotelu uprostřed Oslo, tak se tu o něj též podělím.

9. května 2016

Tatort

Dlouho se mi dařilo istanbulskému letišti vyhýbat. I když jsme se naposledy smířili a já na usmířenou dostal apgrejd do byznyz klásu. Bez týdne přesně přes rokem. Teď jsem tu zas. Po další probdělé noci, jejíž větší část jsem zatím strávil srolovaný na sedačce s číslem 16B. Za rok se nám istanbulský hava limani trochu rozrostl a má „oblíbená“ hospa je přestavěná. Oblíbená jen proto, že měla nejlepší internet. Za euro na den. Jinak nic moc. Cena internetu zůstala, tak alespoň nějaká stálice.

7. května 2016

Koncerty

Prý inter arma silent musae. Nikoli když má jít o solidní PR jako předvčírem ve znovudobyté Palmyře, jež je, na nedávnou destrukci nehledě, stále nejimpozantnějším památníkem římské kultury na Blízkém východě. Světoznámý orchestr pitěrského Mariinského divadla pod taktovkou Putinova přítele a jednoho z nejlepších dirigentů současnosti Valerije Gergijeva. Mezi sólisty i jiný presidentův přítel, v Panama Papers zamotaný cellista Sergej Roldugin. Nakonec na obrazovce i prezident sám. Téměř na témž místě, kde vloni pár děcek popravilo 25 vojáků syrské armády.

Samozřejmě je dobře, že syrská armáda s mohutnou ruskou podporou vyhnala tzv. Islámský stát z Palmyry. I když by mě zajímal podrobnější rozbor toho, proč a jak se ISIL vůbec do Palmyry dostal. Též nemám nic proti Bachovi či Prokofjevovi, ba naopak, oba patří mezi mé velké oblíbence. I asi chápu Putinovu strategii vymývání primárně, leč nejen ruských mozků. Gríša Paťomkin asi v hrobě tleská. A syrská a ruská letadla bombardují největší syrské město Aleppo s obzvláštní zálibou v trefování nemocnic. Zhruba ve stejnou dobu, kdy probíhal koncert, to napálili do jednoho z uprchlických táborů v Idlíbů, kam mnozí z Aleppa zdrhli. A i když nálety polevily, většina místních v Sýrii nadále asociuje ruské vojenské "úspěch" spíše se zvukem raket, bomb a barelů. Takže příště asi spíše Andante z Haydnova 94. opusu, Vladimíre Vladimíroviči.

29. dubna 2016

Bomby

Když před půldruhým rokem práskli Amíci do nemocnice v severoafghánském Kunduzu, byl z toho celosvětový povyk. Naprosto právem. Při flagrantním porušování Ženevských konvencí je potřeba viníky veřejně pranýřovat, co to dá. Rusové ničí jednu nemocnici v Sýrii za druhou, zcela systematicky a cíleně. Teď v rámci ofensivy na Aleppo rozmlátili dětskou nemocnici, kde zůstalo minimálně 27 obětí, včetně oblíbeného syrského pediatra, Dr. Muhammada Wasíma. Nen den poté, co rozbombardovali základnu syrských dobrovolných záchranářů, kde přišli o život Ahmad Abdullah, Khaled Bašar, Ahmad Mahmud, Hamdo Hadž Ibrahim a Hussain Ismail.

Dle klinické přesnosti náletů je nezpochybnitelné, že šlo o ruská letadla, bo Assad podobné prostředky nemá, i o to, že šlo o cílené útoky, které samozřejmě Kreml kdykoli rád popře. Je zvláštní, že zatímco americké prohřešky vyvolají reakce a vlnu solidarity a masového odporu, vraždy ruské vyvolají maximálně povzdech a odevzdané pokrčení rameny, že s tím beztak nelze nic dělat. Kdy se ze smíření se zlem stane jeho podpora?

Bezmocná zlost či zlobná bezmoc ke konfliktům patří. Těžko jsem se učil vyrovnávat se se situacemi, které neumím změnit. Naštěstí jsem se učil v prostředí, kde jsem neměl na vybranou. Možná tenkrát nad Čečnou létala letadla podobná těm, které dnes vybíjejí syrské doktory a Bílé helmy. A zatímco kremelští vládcové posílají bomby na lidi, kteří se snaží pomáhat obětem války, pošlu zas jen pár peněz rodinám pozůstalých. Ne že by mi dodávalo pocit vlastní důležitosti či mě činilo lepším člověkem, jen je asi jasné, že jsou jinde lidé, kteří ty prachy potřebují trochu víc než já.

Dávno mě straší, jak se z válečných obětí stávají jen anonymní statistiky. Toto je proto zcela neanonymní Dr. Wasím.

A tu se dá přispět na pomoc rodinám padlých a zraněných záchranářů.

The Syria Campaign

27. dubna 2016

Tour de Vind

Katolíci mají biřmování, protestanti konfirmaci. I v sekulárním Dánsku, kde je sice každý automaticky od narození členem luteránské církve, ale málokdo do kostela zajde pomimo několika obadů a svátků.

Podle vnitromisionářského kněze, který vedl Astridinu konfirmaci v západojutském Vindu, je dnešní doba zkažená a zrychlená, mladí místo naslouchání poroučejí a vůbec chodí málo do kostela. Vnitromisionáři jsou ortodoxním proudem uvnitř luteránské církve a Morten si svým způsobem užívá, že má plný kostel svátečních neznabohů. Občas se i škodolibě ušklíbne, že jeho dnešní kongregace neví, kdy vstát a kdy říct amen. Než se dostane k vrcholu svého kázání. „S vírou se to má jako s bicyklem. Jeden kolo ani nemá, druhý ho má v garáži a občas ho jen opráší, jiný neví, jak se na něm jezdí, jen mu přijde těžké ho nosit, další se na něm vozí a je mu hej.“ Často jde prý jen o to nebát se vystoupit z vlastního stínu, zóny pohodlí, říká Morten, zatímco si sundavá límec a talár. „Já též na kole dávno neseděl. Tohle jsem si musel vypůjčit.“

Morten s kolem před kostelem

Morten na kole v kostele

Přiznávám se, že na mši jsem nebyl hodně dlouho, možná naposledy v témž Dánsku při nějaké oslavě či obřadu. Což klidně může být i čtvrtstoletí zpátky. Popojíždět kněze v kostele na kole jsem dosud neviděl nikdy. A asi zas hned tak neuvidím.

17. dubna 2016

Čechyje

Zas ten neodbytný pocit, že kdosi vrtí psem. Kde se vzala, tu se vzala čísi iniciativa přejmenovat naši zem v OSN. Prý jen přidat krátké jméno k dlouhému, abychom nebyli se svou republikou únavní. Strhla se debata. Jedni zuřivě Čechii obhajují, protože než člověk dořekne Čekripablik, všichni se rozutečou, jiní argumentují podobností Čechie a Čečenie (jako by si nás dosud nikdo nepletl), pragocentričností názvu, výsměchem zahraničí, či tím, že navrhované krátké jméno je poplatné ruštině. A pořád ten neodbytný pocit, že se někdo někde snaží odvést pozornost od nějakého průseru rozpoutáním vášnivé debaty nad relativní blbostí.

Přemítám, kdy mi začalo být vcelku jedno. Určitě jsem byl kdysi zastáncem zkrácení. Česko používám též, anglický Čekripablik už dávno netrápí a tu a tam se rád dopouštím hrdelních hříchů, když pojmenuji rodnou vlast pouhým adjektivem. Od jazykového purismu jsem se posunul k důvěře k uživatelům, což víceméně kopíruje českojazyčný přístup k jazykovým změnám, Nejsme Francie či Island, abychom jakékoli jazykové posuny nekompromisně perlustrovali. Ujme se, pokud lidé budou chtít používat. Pokud ne, zůstanu rád dále Čekrepablikánem.

15. dubna 2016

Vysmáto

Rozlučka s Andrzejem, který se stěhuje ze severního Jordánska do severního Libanonu. První práci s NRC dostal ode mě před čtyřmi lety v Abcházii. Pěkný večírek v ammánské kavárně, v jejíž druhé části probíhá velká gay party. Libanonec Sami se směje, že na dotaz zná-li Grindr(a) ještě před pár týdny říkal, že neví, kdo to je a kde pracuje. Já jsem se musel zeptat, kdo že to ten Grindr je, načež se mi smála Samiho iránská partnerka. Novozélanďan Jeremy má spikleneckou radost z toho, jak málokdo rozumí jeho přízvuku. V Cambridgi vychovaný Ital Carlo společně se svou francouzskou partnerkou pomalu odchází v bujaré náladě a neustále nám opakuje, kolik je hodin, protože si předevčírem pořídil chytré hodinky. Angličanka Jenny s Italem Cristianem dostávají záchvat smíchu ze zvuku smíchu toho druhého. Belgičanka Emilie se baví se Španělem Robertem a Australan Martin přináší Andrzejovi na rozloučenou tabulku čokolády a pytlík pražené kávy, prý jediné, co Andrjucha, jak mu říkám já, konzumuje. A kolem stolu sedí dalších patnáct lidí mnoha z Jordánska a různých jiných koutů světa. Mám opravdu skvělý tým.

11. dubna 2016

Deutsch

Sedím na vídeňském letišti. Přisedne si chlapík, věk kolem padesátky, přízvuk nevím odkud, ale hodně rakouský. Začne mi cosi povídat a já kývu ano, ne, občas dělám, že jsem zahloubán do svého buřta či trochu zagestikuluji, třeba na dotaz, zda obsluha chodí, či je třeba objednat na baru. Povídá mi dvacet minut a zas odchází, tak mu na cestu věnuji alespoň jedno německé slovo. Wiederschauen, wiederschauen.

7. dubna 2016

Azraq

Byl jsem si včera popovídat s chlapíky z Emirátského červeného půlměsíce, kteří mají na starosti jeden z uprchlických táborů, ve kterém pracujeme, a zajel i do vedlejšího tábora v Azraqu. Vláda na chvilku pootevřela hranice, aby zaplnila volnou kapacitu tábora. Odhadem má přijít kolem dvaceti tisíc lidí, zatím dorazili asi tisíce tři. Každý den teď kolem tří stovek a my rychle ohrazujeme sekce v táboře, kde přý bude docházet k dalším bezpečnostním prověrkám.

Včera v Azraqu jsem povídal většinou s děckama, protože si jordánská policie hlídá a nechce, abychom se příliš vyptávali jinak. V dětech, které dorazily během posledních několika dní, většinou po měsících života v poušti na syrsko-jordánské hranici, se mísila apatie s agresí. Kluci, co jsou v Azraqu už pár neděl, si naopak chtěli povídat. Ani jeden z nich pár let nebyl ve škole, pár vědělo, kde leží Itálie, což udělalo kolegovi Cristianovi radost, na Česko jsem se neptal. Messiho znali všichni. „Potřebujeme míč,“ osmělil se Arsan, jeden z našich nových kámošů. „A papíry a tužky.“

Nejsem velký cíťa, ale chtělo se mi při pohledu na desítky špinavých a nezřídka podvyžívených děcek řvát. Anebo jsem cíťa. Válka je svině.