Du travail

Ve čtvrtek jsem odmítl práci s dvouletým kontraktem, dnes mám další dvě nabídky v různých místech, různého trvání, od různých entit a asi si říkám, že až za dva měsíce skončím v Ammánu, nebude to s dlouhodobým nicneděláním tak žhavé. Zajímavé, že jedna z nabídek přišla od dámy, která mě kdysi střelila norské neziskovce, se kterou jsem pak zůstal zhruba dvanáct let. Že by byl čas přeci jen cyklický, jak nás učil Milčo? Na první dnešní dotaz jsem sice odvětil záporně (ma connosaince de français est abominable), přesto si prý příští týden promluvíme. Voyons.

Ženy

Israa se včera bavila, když mě trápila při zkoušení z arabštiny. Nehaya během dvaceti minut probrala snad všechna možná témata a když jsem jí na jednu otázku odpověděl, že ona je z nás dvou teď šéfová, opravila mě, že jsme partneři. „Ne jako partneři, partneři, ale teďko partneři,“ málem dostala záchvat smíchu. Nesreen se spíše potutelně usmívala, prohodila jen pár slov a ani jí nevadilo, že jsem ji navedl o ulici vedle. Tři z jedenadvaceti za poslední týden, přesně jedna sedmina, čili asi čtrnáct procent z řidičů uberu, kterými jsem se v Ammánu svezl, byly řidičky. Nepamatuji si, kdy jsem naposled jel v českých zemích s ženskou taxikářkou.

Naháči

Nemyslím, že demonstrace povedou k nějaké krátkohorizontální změně, ale třeba pomůžou leccos obnažit.

Jako když se Zeman jedním dechem těší na další výlet do Moskvy, kde ho nikdo nekritizuje a nezesměšňuje, naopak všichni mu podkuřují a lichotí, jak se aparátčíci naučili řídit své staříky v dobách, na něž mnozí stále vzpomínají s vlhkým zrakem. Druhým dechem připomíná, že volby jsou volby a on si bude beztak dělat, co zachce, zákon nezákon, takže Andrejko se nemusí o nic bát. I rezignovavšího ministra necháme v úřadu, klidně jen proto, abychom naštvali partaj, která se kdysi Miloušovi v naprosto jiném složení přestala klanět, ba se k němu zachovala nepřátelsky. Jako když kopneš psa za to, že tě jiný pes kousnul. A třetím dechem… Asi už úplně nedodýchá, protože nám chřadne, chudák, navzdory mlžení kreautur z hradní kanceláře v čele s hysterickým mluvčím.

Zemanův bratr v triku, ano ten, co od něho koupil Agrofert za setinu tehdejší hodnoty, se zas diví, že se lidé bouří, když neumírají hlady, protože jediným měřítkem štěstí je přeci žrádlo, materiální sytost, která má všem stačit k tomu, aby drželi hubu a krok. Navíc se proti zlodějům z ODS a ČSSD, co se dali dohromady v osmadevadesátém, přeci takto nikdy nedemonstrovalo, tak sakra, Marku, udělej s tím něco. Chtěl jsem stát řídit jako firmu, jako vlastní firmu a furt mi do toho někdo řve.

Zeman s Babišem společnými silami ještě pár let asi budou držet naší pěknou zemi v hrsti. Doufejme ale třeba, že se během té doby najde vícero situací, ve kterých se jejich záměry a metody budou dále obnažovat, aby snad i ti nejméně zrakově nadaní nakonec mohli zvolat, že král i králík jsou nestydatí hambáři.

A já si asi večer zajdu do ammánské Šumanovy knihovny na „Hoří, má panenko.“ Protože můžu.

Motýle?

Včera byl nejdelší den v roce. Na 31.95522 stupni severní šířky si tedy člověk zas tak moc neužije, tak jsem šel spát brzičko. Na 50.6404 to určitě muselo vypadat jinak, a co teprv na 59.91273, kde jsem si dvakrát užíval, jak slunko jedenadvacátého června nezapadne vůbec.

Probouzím se do sobotního rána s tím, že nechci zas psát o Babišovi, že nechci vyznívat obsesivně.

„Proč máme řešit teď, 31 let dopředu, rok padesát, jenom proto, že je tu teď taková klima atmosféra,“ se asi zapíše do historie, jako jeden z jeho velmi mála zapamatovatelných výroků. Zase nešlo o obsah, ale o formu. Věda, že rok 2050 je pro většinu voličů z české čtvrté cenové absolutně abstraktní, nešlo nevyužít spolu s polskými a maďarskými populisty možnost ukázat, že si evropský diktát nenecháme líbit. Palcové titulky po celém světě na sebe nenechaly dlouho čekat. Ani Prchalovi se o takovéto reklamě nezdálo. Přitom šlo o jednu formulaci v evropském komuniké. Ambiciózní a moudrou. Závazek dětem, vnoučatům a pravnoučatům stávajících ANOnistických voličů.

Do roku 2050 máme stejně daleko jako od roku 1988 k nám. Ten si většina ANOnistických voličů pamatuje jistě docela dobře. Pravda, svět tenkrát vypadal jinak než dnes, ale opravdu to zase tak daleko není. Stejně jako není daleko do 2050. Zvlášť když se ze všech stran hrnou zprávy, jak se díky čínsko-americko-ruským závodům o roztání severního pólu země velmi rychle klimaticky mění, což s sebou ponese, předpokládáme, migrační vlny, konflikty, potápění území řady států i extrémní klimatické výkyvy v místech, kde dosud bylo relativně mírně. Tedy i v českých a moravských luzích a hájích. Motýlí křídla. Tipl bych si, že v roce 2050 si nejdelší den v roce zas moc užívat nebudeme.

Nezbývá než sázet stromy. A protestovat proti parazitům. Aby tu za 31 let nějací motýle ještě zbyli.

Pirkmistr

Pitomio bezděčně odhalil svůj projekt, když na svém xichtoknižním profilu zaútočil na novinářku z rozhlasu a lživě ji obvinil z vlastního chování. Asi v rauši z toho, že se konečně našel jeden cizinec, který je obviněný ze znásilnění. Po letech pokřikování. Jako když se zlatokop pomátne při nálezu blyštivého kovu. Pitomio se nepomátl, jen počítá.

Semlelo se tak, že se paní novinářka zeptala, odkud má místopředseda parlamentu informaci o znásilnění šestnáctileté české dívky cizincem, přičemž jedna z otázek zněla „tak případů znásilnění se denně dějou stovky. A nás právě zajímá, proč právě tento jste komentoval, když není jisté, že to byl cizinec.“ Načež si Pitomio na svůj profil vymyslel, že paní na něho redaktorka útočila a zástupy vlastenců pod komentářem rozjely pekelný rej, často za hranicí zákonem přípustného.

Málokdo, kdo sleduje Pitomia, pochybuje o tom, že se jedná o sociopata s primárním cílem získání moci, postavení a peněz, k čemuž je ochoten zaujmout jakoukoli roli. Tu vysněnou našel v roli vůdce všech zamindrákovaných, u nichž je potřeba rozvíjet davový hněv, nejčastěji prvotně pramenící z vlastního komplexu méněcennosti.

Život je obtížný, vyznat se v něm dá opravdu práci, uspět, tím spíš v porovnání s ideály, jež se na nás hrnou ze všech stran, je místy téměř nemožné. A pak beztak zhebneme. Takže je třeba nadávat a hledat viníky vlastního neúspěchu. Kdokoli k ventilaci frustrací a mindráků poskytne platformu, jako projekt Pitomio, má vyhráno.

Kdo se pokusil Pitomiovi na jeho sociálních sítích oponovat, ví, že jako správný demokrat velmi bedlivě sleduje a rychle maže jakékoli náznaky disentu, jehož původce následně zablokuje. Cokoli tedy publikuje na xichtoknize je jednoznačně cílené a promyšlené. V posledním případě by klidně ze strany postižené novinářky mohlo být na žalobu, ale dočkáme se asi jen pár rozohněných reakcí pro veřejnost a všechno tak nějak zas vyšumí. Do dalšího pomateného důchodce, který bude chtít vykolejovat vlaky. Do kohosi dalšího, kdo si v pomýleném vlasteneckém vzepjetí půjde vyřizovat účty s posledním cílem Pitomiovy kalkulované nenávisti.

Každá společnost má extremisty, násilníky, vulgární hovada i zakomplexované idioty. Společnost, která projevy těchto lidí ignoruje ba mlčky akceptuje v rámci jakési pomýleně alibistické definice svobody vyjadřování, si koleduje o rozklad. Společnost, kde osoby ve vrcholných ústavních funkcích zcela cíleně extremistické, násilné, hovadské a idiotské projevy inspirují, vyvolávají a podporují, je dost v hajzlu.

Lidem jako Pitomio se říkávalo lidský póvl. Dnes se jim, díky ANOnistům, říká místopředseda sněmovny. Starosta českého Mindrákova.

Přepis i záznam zmíněného rádiorozhovoru zde.

#WRD2019

Moderní doba se projevuje i tak, že máme ve světě 25,9 milionu uprchlíků, z kteréhožto počtu jsou polovina děti do osmnácti let. Každé dvě vteřiny musí z domova zdrhnout další člověk následkem konfliktu nebo persekuce, 37 000 lidí každý den. Konflikt a persekuce coby klíčová slova v české vesměs emotivně neinformované a manipulované veřejné debatě, kde 99 procent obyvatel netuší, co znamená být uprchlíkem, v životě žádného nepotkalo, ale přesto je považuje za největší nepřátele.

Před čtyřmi lety se mě na začátek debaty v DVTV Martin zeptal, co pro mě slovo uprchlík znamená a já jsem byl zaskočen, jak důležitá je asi podobná kategorizace, protože uprchlík pro mě svým způsobem znamená totéž, co blonďák nebo Čech. Spousta různých lidí, kteří mají společného cosi, za co zas tak úplně nemůžou. Situaci, ve které se ocitli nikoli vlastním přispěním či vinou.

Samozřejmě, že odejít z vlastní země za lepším, jak se u nás často vypráví, je volbou. „Za lepším“ ale často znamená „před vězením, před mučením, před válkou, před destrukcí, před smrtí“ a tak dále, na což často rádi zapomínáme. Jakpak by se asi zachovali obyvatelé našich luhů a hájů, kdyby kdosi začal bombardovat, nebo kdyby se po naší krásné řepkové krajině začali prohánět chlapíci s kalachy, střílející na vše, co se hýbe? Vlastně víme, i když si nepamatujeme. Za druhé světové bylo v Evropě až dvacet milionů uprchlíků, včetně těch československých.

Jestli mají uprchlíci jakékoli společné rysy, je to často (nikoli vždy) obrovská vůle přežít a obnovit důstojné životní podmínky, okolnostem navzdory. Neuvěřitelná výdrž a vynalézavost, se kterou řeší problémy, o nichž se zmíněným 99 procentům ani nezdá. Za svou kariéru jsem potkal statisíce uprchlíků, bavil se stovkami, možná tisíci z nich, a pokud z těchto interakcí převládá nějaký dominantní pocit, je to pocit pokory a obdivu z odvahy a síly činit nejobtížnější rozhodnutí, počínaje rozhodnutím často s celou rodinou včetně dětí opustit vlastní domov a odejít do nepohostinného neznáma, vypořádávat se s nepředstavitelnými překážkami, a nezřídka vše zvládat s pokorou a smyslem pro humor v naději, že bude líp. Snad ano tedy.

Dnes je Světový uprchlický den. #WRD2019

P.S. Uprchlík je člověk, který z důvodu persekuce, konfliktu a generalizovaného násilí překročil mezinárodně uznávanou hranici a požádal o statut uprchlíka. Počet 25,9 milionů nezahrnuje dalších 41,3 milionů, kteří mezinárodně uznávanou hranici nepřekročili a jsou na útěku ve vlastních zemích. Nejvíce uprchlíků dnes hostí Turecko, Pákistán a Uganda. Největšími producenty uprchlíků jsou Sýrie, Afghánistán a Jižní Súdán.

Lies, damned lies...

Kdesi kdosi zmínil smlouvu, kterou prý Bureš uzavřel s národem před volbami. Dokument jsem neznal, tak jsem se něj mrkl, a hle, smlouvy se mají plnit asi o vánocích jen, i když se slovy autorů jedná o zprávu naléhavou. Krom úvodních kydů smlouva obsahuje několik závazků, tak mě napadlo, že se na ně mrknu.

ZAVAZUJI SE PROTO VÁM VŠEM OBČANŮM NAŠÍ ZEMĚ:
1. Budu vládu řídit s péčí řádného hospodáře. Budu šetřit naše společné peníze a usilovat o efektivní stát.

Státní rozpočet na rok 2019 počítá se čtyřicetimiliardovým schodkem. Dobrá vloni bylo saldo asi tři Jardy v plusu, ale nezapomeňme, že se v rozpočtu rozpustil asi dvaadvacetimiliardový zůstatek ze zrušeného Fondu národního majetku. Takže co se hospodaření týče mínus devatenáct.

Počet státních úředníků posledních pět let každoročně roste, mezi roky 2018 a 2019 se jejich počet má zvýšit o šestnáct tisíc, což odpovídá asi 23 miliardám, o které se navýšil rozpočet na jejich mzdy. Ne že by navyšování počtu zaměstnanců bylo vždy a priori špatně, ale šetření společných peněz a efektivní stát vypadá asi přeci jen trochu jinak.

Vlastně ta naše vláda místo řádného hospodáře připomíná nepatrně chaotickou squadru, která se snaží hledat prachy, kde se jen dá, vesměs nekoncepčně a nesystematicky, aby bylo z čeho zaplatit bující byrokracii a přilepšovat různým skupinám lidí, kteří se pak odmění svými hlasy. Symptomatické je odůvodňování zdražování spotřební daně z alkoholu, tabáku a hazardu, s čímž sám o sobě problém nemám. Ministr zdravotnictví burcuje, že k nám lidi ze zahraničí jezdit chlastat a že je třeba image měnit, mimo jiné daní. Do Čech se ale jezdí primárně na pivo a tam chce vláda zdanění naopak snížit (levné pivo = spokojený volič). Případné vyšší daně navíc nepůjdou na boj s následky závislostí, ale rozpustí se v rozpočtu, takže sice odůvodňujeme tím, že je potřeba bojovat se závislostmi, ale je to všechno vlastně jen takové blábolení pro davy. Aneb, jak říká výše Martin, největším závisláckým problémem u nás je závislost vlády na utrácení našich peněz. Anglicky se tomu říká asi "řádní hospodáři, my ass."

A teď jsem se dozvěděl, že ANOnisté přes odpor Senátu protlačili sněmovnou zhola nepotřebnou Národní sportovní agenturu. Dalších šest miliard v čudu. No comment.

2. Budu Vám vždy naslouchat, zůstanu s Vámi v častém kontaktu tak jako doposud a budu se snažit řešit Vaše každodenní problémy.

V praxi znamená třeba to, že když se na Václaváku sejde 120 000 lidí, aby demonstrovali proti vládě, budeme dehonestovat organizátory a pošleme jim vzkaz, že nás ani trochu nezajímají.

3. Budu podporovat a rozvíjet demokracii v České republice a chránit svobodu a důstojnost každého člověka.

Demokracie se samozřejmě nejlépe brání tak, že budu diktovat vlastním médiím, kdysi přezdívaným „strážci demokracie“, co smí, nesmí, mají a nemají psát. I když jsem tedy na zdraví vlastních dětí přísahal, že to nikdy dělat nebudu. Svoboda a důstojnost každého člověka pak končí, když má syna vyslýchat policie kvůli mým finančním machinacím.

4. Budu se snažit zefektivnit fungování veřejných institucí a změním jednací řád sněmovny po vzoru Německa, abych omezil zbytečné a nesmyslné blábolení politiků.

Pomineme-li, že jednací řád sněmovny mění táž sněmovna, nikoli jeden jouda, i když je Slovák, žádný pokus o změny jsem ze strany premiéra v tomto ohledu nezaznamenal. Naopak, předsedové obou komor prý lamentují nad tím, že je vláda v čele s Andrejem ignoruje, protože raději honí vlastní pýár.

5. Odmítnu všechny pokusy o destrukci nezávislého státního zastupitelství a soudnictví a budu vždy bojovat za vymahatelnost práva a rovnost lidí před zákonem.

Aha, tak proto se na ministerstvu spravedlnosti zabydluje madam Benešová a dále asi zpět na bod 2. Rovnost práva před zákonem jsou skvělé motýle, pokud tedy zrovna nejde o mě. V takovém případě totiž nejde o právo, ale o spiknutí.

6. Zasadím se o nezávislost policie, která nesmí být pod vlivem politiků. Korupce se musí vyšetřovat u politiků na všech úrovních.

Výborně, takže si nejprve v souladu s mezinárodními normami nadefinujme korupci coby zneužití mocenského postavení ve vlastní prospěch, a pak si třeba přečtěme audit eurokomise, který není o ničem jiném než o systematickém zneužívání mocenského postavení majitele Agrofertu, jenž dotyčný sice formálně přímo nevlastní, nicméně nadále nepochybně kontroluje.

7. Slibuji, že na nejvyšší míru ztížím život korupčníkům a lidem, kteří vysávají veřejné rozpočty a tím i Vaše daně.

Tak to zní téměř masochisticky. Vysávají naše daně. Mea culpa, mea maxima culpa. Pravda tedy, Švachulu brněnští ANOnisté odvolali relativně rychle, možná by šlo udělit první desetinku bodu. Na druhou stranu ale Faltýnek pořád hýbe ANOnistickou strukturou, nehledě na nikdy řádně neobjasněné a dnes už asi zas hezky zapomenuté techtle s Kapschem a šéfem antimonopolního úřadu. Takže zas tu desetinku odebereme a budeme natolik milosrdní, že nebudeme užívat záporná hodnocení.

K tomu vysávání ještě tedy, nedávno proletěla zpráva o tom, že komise neproplatí stošedesátimiliónovou dotaci agrofertímu Penamu na „inovativní“ chlební linku, ve které zaujalo několik věcí. Samotný fakt neproplacení znamená, že Penam vysaje český státní rozpočet. Linka je natolik inovativní, že ji United Bakeries už vlastní i bez dotací. Vysávání rozpočtu se tedy de facto děje s cílem podpořit Agrofert ve válcování konkurence na základě lživého odůvodnění. Vysavači jedni. Penamu navíc, zdá se, jde o spolknutí United Bakeries, následkem čehož by bezkonkurenčně kontroloval asi padesát procent českého pekárenského trhu. Takže od vysátí veřejného rozpočtu k tomu, aby nás krmil svým sajrajtem, cesta relativně krátká.

DÁLE VÁM SLIBUJI:
1. Zasadím se o pravidelné zvyšování důchodů a základní důchod navýším jednorázově všem stejně.

Toto se děje. Bod. Sice by to asi chtělo začít pořádně makat (abych použil Andrjuchovo oblíbené sloveso) na penzijní reformě, aby zbyly nějaké důchodové fufníky i na ty, z jejichž daní se dnes důchody platí, ale to nikdo nesliboval. Jen připomínám, že kupovat si z veřejného hlasy klíčových voličských skupin není nic nového a obtížného.

2. Mladým rodinám pomůžu s bydlením a dostupností jeho financování.

Sliby nebolí, hlavně mysleme na děti. Žádné ambiciózní vládní plány ohledně dostupnosti bydlení zatím neznám, jen jsem zaznamenal konfuze kolem vyplácení rodičovských, jež, zdá se, nakonec rozťal právě premiér s tím, že kupovat si z veřejného hlasy klíčových voličských skupin není nic nového a obtížného. Jo, aha, o tom už tu řeč byla. Že jsem zapomněl na investiční program Výstavba (sociálního bydlení pro chudé), který má pod sebou Ministerstvo pro místní rozvoj? Ani ne, spíše na projekt zapomnělo samo ministerstvo, zdá se. Byl sice po několika odlukách nakonec vyhlášen, ale experti se shodují, že je brutálně poddimenzován a podfinancován.

Na téma bydlení vlastně zaujalo ještě jedno podtéma, které se možná přímo nedotýká přístupnosti pro mladé, ale tak nějak charakterizuje vládní přístup k této problematice. Jednak je navýsost divné, když daň z převodu nemovitosti platí ten, kdo peníze utrácí, nikoli ten, kdo z transakce má zisk. Řada opozičních poslanců též navrhuje zrušení daně, vláda v čele s ANO je proti. Asi aby bylo z čeho platit dotace Agrofertu. Druhak paní ministryně radí obcím, ať zvyšují daň z nemovitosti. I když vlastně intuitivně souhlasím, že je daň z nemovitosti u nás relativně nízká a potenciálně vyšší daň (stejně jako například plánované zvýšení poplatků na katastru) finanční dostupnost bydlení nezvýší, vypovídá to o tom, jak vláda o bydlení uvažuje. Nejde o výdajovou, ale primárně příjmovou položku.

3. Budu usilovat o kvalitní a dostupné zdravotní a sociální služby pro každého.

Zatím úplně nevím, co znamená. Jen jsem zaznamenal, že od léta nebudou dále hrazeny některé kompenzační pomůcky pro skupiny postižených, kteří na tom už teď nejsou finančně nejlépe. Dostupné asi v Průhonicích znamená něco jiného než u nás. Někteří drzouni si navíc myslí, že namísto dostupných sociálních služeb vláda vyhlásila válku chudým. Hlavně že máme na ten autobus.

4. Z vyššího výběru daní Vám vrátím peníze, které Vám vzaly předchozí vlády.

Vyšší výběr daní je prý primárně způsoben stávající ekonomickou prosperitou, škoda jen, že v době relativní ekonomické konjuktury se zase prachy utrácí na uplácení davu, namísto toho, aby se rozumně investovalo. Za mě je nejstrašnější příspěvek studentům a důchodcům na dopravu, kterou z velké části čerpají ziskové soukromé subjekty. Jako by jízdenka za 79 mezi Teplicemi a Prahou byla nepřekonatelná částka. Dáme tedy za devatenáct a zbytek doplatíme. Měsíčně klidně pár miliard. Jak že to bylo? Řádný hospodář? Koblihář!

5. Budu prosazovat nižší zdanění práce tak, aby Vám zbylo více peněz na výplatní pásce.

Ani ťuk. Ani ťuk.

6. Budu se snažit řešit dlouhodobě neřešený problém vyloučených lokalit.

Ani ťuk. Ani ťuk. Vlastně ťuk jeden mě napadl – když si v jednom xichtoknižním hlášení pan premiér přivlastnil úsilí druhých, kteří se zabývají dluhovou problematikou, jež je částečně spjatá s vyloučenými lokalitami. Právě ANO též zabilo změny insolvenčního zákona a vyhandlovalo s komančema podporu za vlastní podpoření zdanění církevních restitucí.

7. Nezvýším daně firmám a živnostníkům. A během následujícího volebního období udělám maximum pro to, aby ubylo byrokratických povinností pro podnikatele, a zjednoduším styk lidí s úřady.

Daně jsme nezvýšili, jen zaklekáváme a přidáváme byrokracii, ponejvíce asi symbolizovanou několikakolovým zaváděním EET. Zatímco oligarchistický premiér přihrává své firmě miliardy ze státní i evropské kasy, díky EET zavřely krám tisícovky, zejména venkovských provozovatelů primárně v maloobchodě a pohostinství. Naposledy se pod meč EET dostali řemeslníci a lékaři, zatímco poskytovatelé sociálních služeb a prodejci vánočních kaprů utekli jen o fous, ANOnistické ministryni financí navzdory. Prostě třeba sbírat prachy, kde se dá.

Apropos ANOnistická ministryně, prý se nechává zvát na raut neznámo kým, což pak vydává za vlastní iniciativu setkávání s podnikateli, jež prý tímto způsobem konzultuje. Pardon tedy, minimálně v jednom případě víme, kdo pořádal, Babišova Mafra, takže sebepýárko vydáváno za inkluzivní politiku. Ta paní je fakt srandovní. Kdyby neřídila státní kasu tedy.

A SAMOZŘEJMĚ:
1. Zavazuji se, že v žádném případě nezneužiji politickou funkci ve svůj prospěch. Jako doposud budu posílat veškeré příjmy z politiky na charitu.

Jasně, že člověk s přiznanými miliardovými příjmy nemá problém poslat z vlastního pohledu drobné na charitu. Zajímavý úhybný manévr. Jen kdyby zveřejněný nástřel unijního auditu neříkal právě přesně to, že Andrjucha politickou funkci ve svůj prospěch zneužívá. Koneckonců pouze kvůli tomu vstoupil do politiky. Kdo nevidí, nechce.

2. Slibuji, že na ministerské posty budu prosazovat odborníky bez ohledu na politickou příslušnost.

Třeba takový ministr zdravotnictví určitě minimálně jednou před nástupem do funkce u doktora byl a koho jiného na funkci ministryně spravedlnosti než absolventku Panevropské vysoké školy, na které si titul rychlododělával nejeden politik. Ještě, že druhá jmenovaná obšlehla svojí diplomku, jinak by se asi fakt ministryní bývala stala. Nejlepší kvalifikace na ANOnistický státní post? Loyalita k vůdci, nic jiného si nenamlouvejme.

3. Slibuji, že veřejné peníze budu rozdělovat ve veřejném zájmu a apoliticky.

Asi už toho necháme, ne? Mark Twain kdysi připsal anglickému premiérovi Benjaminovi Disraelimu slavný výrok o tom, že existují tři druhy lží: Lži, zpropadené lži a statistika. Lies, damned lies and statistics. Kdyby hoši žili dnes u nás, asi by nemohli jinak než Lies, damned lies and Babiš. Ve zcela vlastní kategorii.

Con ella

Někdy v devadesátém jsme šli na koncert oblíbené kapely do Ústí a cestou se ve všudypřítomné euforii rozhodli, že muzikanty obdarujeme květinou. Ženská že dostane opravdovou a chlapům vystřílíme papírové na pouti v centru města. Nebo obráceně? Už vlastně ani nevím, jen si pamatuju, že jsem na jedinou špejli spotřeboval asi třicet korun. Střela byla za kačku. Po neuvěřitelnou energií nabitém koncertě jsme se probojovali do šatny a nepatrně nachmeleným muzikantům kytky předali. Všechno to bylo tak nějak skvěle normální. Nebo normálně skvělé.

Zpěvačku jsem osobně potkal ještě jednou. Na horní stanici Můstku uprostřed Václaváku byly telefonní budky na kartu a my se u jedné pětkrát plaše prohodili, když ani jednomu z nás volaný nebral telefon. S omluvou a úsměvem jsme si jeden za druhého několikrát stoupli do fronty.

Dnes by oslavila šedesát. Všechno nejlepší tedy. Tam někde mezi anděly.

Mobilně

Cesta do práce i jako připomenutí rozdílných mobilních světů. O2 mi po přistání nabízí „levné“ datové balíčky, které do levnosti mají stejně daleko jako já na Mars, možná ještě dál. Kdo se nachytá, asi se nakonec nedoplatí. Jako jeden můj kolega, co skončil se desetitisícovým účtem, i když prý jen používal google mapy, aby se dostal, kam potřebuje.

Vlastně lze slovo „levně“ snadno považovat za lživou reklamu, aneb kolikátá již připomínka, že se čeští mobilní operátoři dávno zařadili do šiku oblbovačů masy, které, zdá se, má dav docela rád. Jako by existovala podivná vzájemná kauzalita. Masa obdivuje oblbovače, kteří tím více oblbují, a pak skončíme třeba s bezmasými kosteleckými uzeninami.

V Ammánu na letišti jsem koupil simku o trochu levněji, než mám v ČR paušál, ke kterému jsem se musel probojovat mírnými výhružkami změnou operátora. Zatímco doma mám za 749 korun šest giga měsíčních dat s dvouletým závazkem odběru, v Jordánsku za 487 korun na měsíc osmnáct giga plus devět na sociální sítě plus čtyři giga, kdekoli za hranicemi hlavního města, protože wifin je méně a spoleh na data musí být všude. Víceméně vám tu jakýkoli ze třech hlavních operátorů nabídne neomezená data, protože kolik mám, ani náhodou nespotřebuji, jen nechá limit, aby vás donutil přejít na dlouhodobější předplatné, máte-li vyšší nároky.

Porovnávám neporovnatelné? Možná, ale kdyby se nelišilo x-násobně, asi by se dalo ošít. Teď nedá. Čeští mobilní operátoři svorně šikanují zákazníky, kteří si to nechávají líbit asi i proto, že kruciální část má telefon od zaměstnavatele a nic neřeší.

Potkali jsme se v Bejrútu s Billem, který mi před šestnácti lety v Čečně vnukal jedno ze svých nejdůležitějších životních mouder: You can screw me, but you have to at least kiss me. A od O2 pořád ani ta pusa.

P.S. Koupil jsem si večer malý balíček M&Ms a ta čokoláda v nich byla fakt skvělá, neporovnatelná s tou, co koupíte u nás. Chudáci děti.

Audity

Z reakcí na nástřel auditní zprávy Evropské komise na téma Agrofert vybíráme:

„V návrhu auditu jsou nepřesnosti a zavádějící tvrzení.“
Možná. Nicméně základní zjištění, tedy, že Babiš nadále kontroluje Agrofert a tím se dostává do střetu zájmů, nepřesné není. Audit mimo jiné popisuje, kdo jak jmenuje správce svěřeneckého fondu (Babiš), kdo drží kontrolní hlas mezi správci (Babišová), kdo držitele kontrolního hlasu vybírá (Babiš), nebo v jakém případě lze správce odvolat (působí-li proti finančním zájmům Babiše) a kdo tak smí udělat (Babiš).

„Interní záležitosti České republiky bychom měli řešit doma, je škoda, že se řeší v Bruselu.“
Čerpání evropských dotací není interní záležitostí ČR, naopak, komise má za úkol dohlížet na to, zda jsou u nás správně nastavena pravidla čerpání. O čemž i primárně zmíněný audit je. Se vcelku jasným závěrem. Nejsou. Což koneckonců sami po ROPáckých aférách dávno víme.

„Trváme na tom, že v oblasti dotací postupujeme přesně podle zákona, což v minulosti potvrdila i řada kontrol a právních expertiz, které máme k dispozici. Taktéž Andrej Babiš učinil vše, co po něm zákon požadoval, tedy vložil akcie svých firem do svěřenských fondů.“
Ano, nicméně základní zjištění, tedy, že Babiš nadále kontroluje Agrofert a tím se dostává do střetu zájmů, tato reakce nevyvrací. Ale když už zmiňujete, těším se, jak si výsledky té řady kontrol a právních expertíz přečteme. Šup, šup, sem s nimi.

„Audit EU je útok… Je to ohrožení České republiky a českých firem.“
Není, je to audit správnosti čerpání evropských peněz, kterých u nás ve firmě míváme v mnohem větším rozsahu několikrát do roka. Není to ohrožení České republiky, je to ohrožení Babišových soukromých zájmů, který kvůli nim bez okolků a rád zavede Českou republiku do lejna. Možná i proto, že jedním z doporučení první auditní zprávy je důkladnější prozkoumání všech dotací, které Agrofertu šly. Audit sám nahlížel jen na nevelký vzorek. Pokud se tak stane, asi nám Andrjucha trochu zchudne, pokud tedy nebudeme muset vracet z daní my.

Dalším rizikem je i to, že Andrjuchovi marketéři mu mohou naordinovat radikální antieuropeanismus, na který u nás zejména méně vzdělaná masa docela dobře slyší. Úplně se mi nechce sunout ČR dále k maďarskému stylu vládnutí, kde nejde už ani trochu o obsah, ale o formu, která se vytváří jen k tomu, aby vyhrála další volby a zajistila pokračující přístup k moci a prachům z ní vyplývající.

„Brusel nám vykládá český zákon? Co ještě? Hrajeme tu hru o trůny.”
Ne. Brusel nevykládá zákon členské země, jen popisuje, jak realita zákonu neodpovídá. Předkládá svou zprávu členské zemi k právní, nikoli hysterické reakci. Aneb opravdu kdokoli pochybuje o platnosti starého známého "kdo nejvíc křičí, pod tím to fičí"?

První auditní zprávu jsem si, viditelně na rozdíl od většiny pokřikujících, přečetl. Přišla mi vcelku jasná, pokorná a věcná. Místo toho, aby se nad ní vedla věcná debata, ozývá se křik potrefeného husy a jeho kumpánů, včetně výhružek komusi, kdo zprávu asi vynesl na veřejnost. Jako by podobné informace neměly být v normální společnosti automaticky volně přístupné.

Dělám v neziskovce, kde každý zaměstnanec, včetně řidiče, co nemusel ani dostudovat základku, ví, že pokud může jakýmkoli způsobem osobně profitovat z organizačního rozhodnutí, má o tomto možném střetu zájmu informovat, a, pokud možno a relevantno, z podobného rozhodování se vyloučit. Jinak jde jednoznačně a neokecatelně o korupci, za kterou se vyhazuje z práce.

V České republice si premiér, dříve coby ministr financí, vesele přihrává státní a evropské miliardy, a když ho konečně někdo klepne přes prsty, křičí jak hysterka. Přitom by bylo naprosto normální a jediné logické, že by si Agrofert neměl k vůbec žádným erárním prachům ani čuchnout, dokud jej Andrjucha neprodá a nevyváže se ze všech správních orgánů. Nebo, chce-li čerpat, ať odejde ze všech politických funkcí. Tak se to totiž ve slušných společnostech dělá, cokoli ostatní je korupční chování. A o tom právě evropský audit i z velké části je.

Platí samozřejmě i pro všechny ostatní politiky. Vlastě mi přijde trapné, že se o takovýchto věcech vůbec musíme bavit. Už oposmlouva ukázala, že vadí korupce jen těm, kteří z ní sami neprofitují, takže je třeba hodně rozdělovat a panovat. Zevnitř se nezměníme, tlak zvenší by snad pomoci mohl, i když též nejsem naivní. Navíc má hlavní mafián tu svou výbornou marketingovou mašinérii. Téměř nezbývá než doufat ve více evropských auditů.

Qálu

Před rokem a čtyřmi dny jsem přestal pracovat. Ne že bych celý rok nic nedělal, naopak, zejména od začátku roku si připadám strašlivě vytíženě, ale stálé placené povolání žádné. Jen tři procestované měsíce, pět vystudovaných vysokoškolských online kurzů, jeden neonline intenzívní jazykový, dvě zoponované a pár zkonzultovaných diplomek, desítky injekcí a infuzí, jeden volebně-pozorovatelský výlet, jeden napsaný a vyjednaný strategický plán, pár projektových žádostí, čtyři strategické dokumenty na různá témata a spoustu seriálů na Netflixu, jež mi nezřídka hrají v pozadí, když se hladově vnořím do jakéhokoli tématu.

Teď tedy zpět do pracovního prostředí, zpět k válu. Od roku 2006 nebude poprvé mým zaměstnavatelem norská neziskovka, i když se neodchyluji daleko, respektive se téměř symbolicky vracím ke starším kořenům. Kdesi mě našlo dánské ministerstvo zahraničí našlo a já se na několik měsíců vracím na Blízký východ, zčásti abych i znovu zjistil, zda zvládnu ještě normálně pracovat. Asi se i trochu těším. Ale uvidíme.

Organizační evoluce

„Vyznávám přirozenou evoluci,“ řekl říďa v diskusi o možných posunech v řízení organizace. Tak mě napadlo, jak může taková přirozená evoluce v organizaci vypadat.

Darwinovu evoluční teorii si většina lidí asi představuje jako nelítostný boj o přežití těch nejzdatnějších. Asi proto, že se to nejlépe pamatuje. Kdo četl Richarda Dawkinse, asi největšího současného Darwinova následovníka, vnímá evoluční teorii maličko šíře. Třeba jako neutuchající genetické mutace, jež mají zlepšit potenciál vlastní replikace. V českých zemích jsem nedávno zaregistroval prý dávné (nejsem cíťa, ale přišlo mi nějak zvláštně vulgární) pořekadlo o silnějších psech, jenže v reálu jde nejen o silnější, ale i třeba o pružnější, lehčí, těžší, mimikrovatější, barevnější, delší, kratší, menší, větší atakdále.

V metafoře nekonečného závodu ve zbrojení zvyšuje lovec i lovený, potenciální agresor a potenciální oběť, neustále svou kapacitu útoku, respektive obrany. Jedním z paradoxů evoluce je, že často nedochází k zásadnímu zvýhodnění jedné či druhé strany, i proto, že vyhubení veškeré potravy není v zájmu hubeného ani lovce. Každé vlastní zlepšení, jež vede ke zlepšení druhé strany, následně způsobuje další zlepšení vlastní a tak dále. Pokud si tedy něco vzít z evoluční teorie pro rozvoj organizací, asi potvrzení, že jednotlivé zlepšováky mají potenciál generovat další zlepšováky.

Jinak je evoluce asi primárně nekonečnou sousledností pokusů a omylů, kde se jen část genetických mutací stává progresívní, protože poskytuje kompetitivní výhodu. Geny s kompetitivní výhodou žijí nejdéle a následně se nejvíce replikují. Právo silnějšího je v tomto ohledu spíše právo nejoptimálněji zmutovaného. Mutace s cílem úspěšnější replikace vlastních genů a lepší adaptability na měnící se prostředí. Jako třeba, když se britskému ptactvu následkem populárního veřejného dokrmování začaly prodlužovat zobáky. V organizační teorii by tedy možná bylo lepší nečekat na genetickou mutaci a prodloužit si zobák sám ve chvíli, kdy mě to učiní produktivnějším. Ne proto, abych vyžral vše ostatním, ale pro vlastní růst, sílu a sílu mého společenství.

Dalším zajímavým komponentem evoluce jsou neustálé tenze mezi mutacemi, jež vedou k různým výhodám a jež se nezřídka navzájem anulují. Extravagantnější vzhled zvířete může na jedné straně mít potenciál k páření a replikaci vlastních genů, na straně druhé ale sníží ochranu před nepřítelem, tedy možnost přežití. Nebo jak píše Dawkins, samice africké Vidy sice mohou preferovat samce s co nejdelším chvostem, délka chvostu má ale zároveň vliv na samcovu schopnost létat a tedy přežít. Z tohoto pohledu je tedy evoluce též jakýmsi pokračujícím kompromisem mezi různými ambicemi rozvoje, mezi vzhledem a funkcionalitou, pohlavním výběrem a přirozeným výběrem.

Co z této zkratky vyplývá pro evoluční přístup k organizačnímu rozvoji? Asi že, budeme-li preferovat přirozenou evoluci, budeme se častěji plést, než kdybychom dělali cíleně správně. Že evoluční změny trvají mnohem déle než ty řízené. Že sice na jednu stranu jedno zlepšení povede k dalšímu, ale na druhou stranu každá spontánní akce vyvolá reakci, která spíše zmrazí status quo. Že tedy raději u nás ne.

Busem

- Paní učitelko, je hora Říp nejvyšší?
- Nejvyšší v okolí ano.
- Paní učitelko, tohle je ještě Praha?
- Už ne, už jsme vyjeli za Prahu.
- Paní učitelko, Čína je na jihu?
- Čína je na východě.
- A jak se tam dá dostat?
- Přes moře.
- A letadlem?
- Letadlem taky.
- Jela jste někdy letadlem?
- Říká se „letěla.“
- Letěla jste někdy letadlem?
- Ano.
- Paní učitelko, kdy už tam budeme?
- Za čtyřicet pět minut.
- Paní učitelko, a támhleto je hora Říp?
- Ano, to je hora Říp.
- Rolničky, rolničky, kdopak vám dal hlas…
- Honzo, nezpívej, paní učitelko, Honza zpívá
- Kašpárkovy kuličky…
- Paní učitelko, my pojedeme na Benešák?
- Ano, vystoupíme na Benešáku.
- A za jak dlouho tam budeme?
- Za třicet minut.
- Paní učitelko, já půjdu domů sama. Táta už bude z práce, tak půjdu k tátovi, jinak chodím k babičce. Táta dělá ve sklárně.
- Ty půjdeš domů sama, jo, Míšo? Paní učitelko, Míša půjde domů sama, když bydlí v Újezdečku?
- Babička bydlí v Újezdečku v těch barácích, táta bydlí pak tam dál.
- A fakt půjdeš domů sama, jo?
- Jo, já už jsem domů sama šla. Půjdu k tátovi, už bude z práce doma.
- Já už jsem taky šla sama domů, paní učitelko, my jsme s Míšou šly samy domů.
- No vidíte, dneska dojedeme na Benešák…
- A paní učitelko, kdy už tam budeme?

Optimisticky

Přemítám, co pozitivního si myslet o výsledcích eurovoleb. Že ČR tentokrát nemá druhou nejhorší účast, ale třetí. Že ANOnisté vše nepřeválcovali. Že se dostalo za ČR pár normálních lidí. Že nedošlo k obávanému nárůstu anti-evropských (vesměs proruských) partají a poslanců. A dál asi nevím. Ale jsem skromný, takže pro tentokrát si s tímto výčtem vystačím. I když by ten opačný byl asi podstatně delší. Dostatečná tedy, byť s odřenýma ušima.

V metru

Na IPPáku dnes verbovali k volbám do europarlamentu lidovci. Když jsem šel zpátky, zastavil jsem se na chvilku, abych si vzal leták a popřál rozdávajícímu hodně štěstí do voleb řka, že sourozence si člověk nevybírá. Ač se lidovců neštítím, ze spoust důvodů je považuji za nevolitelné. Byť by snad díky desítce na eurokandidátce stáli za to, volit je nebudu ani tentokrát. Přesto mi pan mile Hayato poděkoval a přátelsky poplácal po ruce.

Polepšovny

Více než šedesát poslanců chce prosadit návrat do situace, kdy budou rodiče mít možnost zavřít vlastní děti do polepšovny. Na pikosekundu mě napadlo napsat „nezvladatelné“ před slovo děti, protože takto se o dětech často hovoří. Přitom kdokoli se základní znalostí psychologie ví, že problémem nebývají tzv. nezvladatelné děti, ale nekompetentní rodiče. Aneb odložit vlastní dítě do polepšovny může jen neschopný a nekompetentní rodič.

Vždy je lepší trestat než pomáhat a předcházet problémům. Nejlepším způsobem, jak vychovávat pokřivené charaktery, je pak vinit děti z problémů, za které nemůžou. Když už jsme u těch psychologů: neexistují rozmazlené děti, existují debilní rodiče, které děti nutí fungovat ve vzorcích, jež pak děti samy považují za nejefektivnější. Neexistují problémové děti, existují debilní rodiče, kteří nedokáží vytvořit základní zázemí, ve kterém se děcko cítí bezpečně a komfortně. Dítě je dítětem proto, že mnohé věci, včetně vlastní funkcionality nechápe a následně reaguje všelijak. Dojalo mě vyjádření ředitele jednoho z diagnosťáků, který návrh kvitoval s tím, že konečně rodičovská vyhrožování polepšovnou nebudou pouze planá. Jako by vyhrožování polepšovnou patřilo ke standardním výchovným metodám a chudáci rodiče momentálně neměli čím vlastním dítkám vyhrožovat, aniž by se vystavovali nařčení z vymýšlení. A to je třeba změnit.

Nabízí se známé cui bono a nelze se ubránit dojmu, že jde primárně o finanční hru, kde se komusi přesunou prachy. Pasťákům? Ministerstvu školství, které tzv. diagnostické ústavy zřizuje? Načež se postupně z MŠMT stane ministerstvo detence, když už o školství samotném nemá páru a pomalu jej táhne do hlubin rakouského absolutismu? I s tímto posledním návrhem. Připomnělo mi dobu, když jsem bydlel v Gruzii a ministrem školství se stal jakýsi Dimitri Šaškin, sám téměř stále ještě ve školním věku. Předtím dělal právě ministra detencí. Však to také poté za jeho řízení ve školství pěkně začalo lítat.

Jedna procházka po městě stačí, aby si člověk uvědomil, kolik lidí svá děcka vědomě či nevědomě emocionálně prasí. Za což je třeba hazlíky trestat praktikami z devatenáctého století. Dát do servisu jako nefunkční káru. I soudruh Makarenko by měl radost. Apropos, pobyt v polepšovně prý má navíc přijít na 5 300 kaček. Jsem zvědav, kdo si bude moct dovolit.

Penzisté

Dostal jsem do schránky kandidátky do voleb v Evropském parlamentu a zdá se, že kandiduje celá republika, její teta, bratranec a křeček. Asi si všichni dobře spočetli, jak málo je s očekávanou minimální volební účastí třeba hlasů, aby se člověk dostal k teplému bruselskému fleku a následně nepřekonatelné penzi. V minulých volbách se do EP dostala i partaj se ziskem 79 540 hlasů. No to jsem býval mohl kandidovat i já, i když tolik kámošů zas nemám.

Minimální znalost o tom, jak EU a její instituce fungují, a oblíbená obsese antievropskými bludy bude znamenat, že qolbám přijdou jen skalní fandové jednotlivých partají, případně tací, kterým za hlas kdosi jakkoli zaplatí. V Agrofertu je prý účast povinná. Takže ač o jedenadvacet europoslaneckých lavic soutěží 815 kandidátů, o vítězi asi netřeba pochybovat. Otázkou je jen, kolik křesel ANOnisté získají. A kolik se do EP dostane anti-poslanců.

Já se chystám hodit Fíšovi. Šanci asi nemá, ale šel s kůží na trh, a to se počítá. Z Teplic navíc určitě ještě hlas neměl.

Žrádlo

Ještě jednou o červené kšiltovce bojující za silné Česko, konkrétně o oblíbeném tématu kvality potravin. Rozveselila mě pravidelná týdenní xichtoknižní litanie mafiánova pýár týmu: „Proč si naše děti nemůžou koupit v obchodě originál zmrzlinu Magnum? Tu pravou. Tu s lepší polevou. S lepší čokoládovou chutí. Rozdíl pozná každý, kdo si ji někdy dal třeba hned za hranicemi na první benzínce v Německu. Takovou si u nás děti dopřát nemůžou.” Je tam totiž všechno. Reklama na pravou čokoládu s lepší polevou a chutí, starost o děti i spravedlivé rozhořčení nad abstraktními zlořády.

Když jsem si kupoval minulý týden Magnum u nás ve večerce, přišlo mi, že má čokošku dobrou. Jen mi paní prodavačka vycinkala, že si kupuji nejdražší zmrzku. Že prý ona by si takhle drahou nekoupila. Asi jako většina posluchačů, čtenářů a obdivovatelů, hltajících Andrejovy kydy. Ti kupují stále více produkci Agrofertu, který plíživě predátorsky přebírá kontrolu nad potravinářstvím v Čechách a hrne do našich obchodů největší odpornosti.

Kostelecké uzeniny bývávaly kvalitním producentem, kterému se od schramstnutí Agrofertem nějak nedaří nacpat do výrobků dost masa. Vodňanské kuře pod vlasteneckou značkou mimo jiné přebaluje zbytkové výseky z Polska a Německa a před nedávnem se proslavilo prodejem salmonely. Globus zas vyřadil z prodeje špekáčky od agrofertího Krahulíka, protože měly nejméně masa a nejvíce nepatřičných ingrediencí. Makro sundalo Andrejův gothaj, co měl sice na obalu 60 procent masa, ale ve skutečnosti ho bylo o dvacku méně.

Zloděj křičí chyťte zloděje. Kdesi zapadla scénka z kampaně, kdy při rozdávání koblih Andrej daroval bezďákovi pětitisícovku. Trvalo jen pár vteřin, než se z dobrodince stal arogantní veksláček, opovrhující chudobou obdarovaného. Zatímco na veřejnosti a před kamerou předstírá, jak strašně mu na všech záleží, ve skutečnosti všemi, kdo mu uvěří, opovrhuje.

Borci z Agrofertu teď mimochodem prý mají na mušce Madetu, na kterou se údajně valí jedna státní kontrola za druhou. V naději, že se majitelé zlomí a levně prodají, jako mnozí před nimi. Abychom si mohli užívat víc Andrejova potravinového humáče a přitom nadávat, jak nám ostatní škodí.

Demo

Poprvé v životě jsem byl na demošce jedenáctého jedenáctý 1989. Pamatuji si nesmělé, anonymní postávání na Benešáku, v klobouku a se šátkem kovbojsky přes obličej. Kdosi nám z kašny vysvětloval, v jakých zplodinách vévodíme světovým tabulkám. O den nebo dva později jsme z náměstí došli i před KoKos, jak se říkávalo Okresnímu výboru KSČ, a vyvolávali jméno tajemníka Váni, že s ním chceme mluvit. Nevěděl jsem sice úplně o čem, ale zajímalo mě, jak dopadne. Záhy se z ekologických demošek staly protikomančské a jednou dopadlo tak, že zatímco já jsem se nenápadně vytratil, když se objevili policajti v kordonu, Luboš, co chodil o ročník níž, dorazil po víkendu do školy v nepatrně pomuchlaném stavu.

Dnes jsem šel na demošku zas, poprvé od devětaosmdesátého. Dva znudění policajti na kraji jiného náměstí a kolem kašny asi stovka lidí. Podstatně méně než před třiceti lety. I klidněji. A na jiné téma. Většině nevadí, že jim vrchuška kálí na hlavu, jako nevadilo před třemi dekádami. V Praze alespoň plný Staromák. Prý až čtyřikrát plnější než před týdnem.

Nehledě na jejich obsesi veřejným míněním, nemyslím, že demošky donutí dnešní aparátčíky změnit chování. Podobně jako můj hlas ve volbách nepovede ke změně vlády. Nevyjádřit se nicméně v případě, kdy se sliz cestou naší krajinou otírá o vše, co mu přijde pod ruku, by mi přišlo zbabělé.

Silné Česko

Když jsme se před patnácti lety stali členy EU, zašel jsem s kamarády ve Vladikavkaze na pivo s radostně-hrdým pocitem, že je všechno, jak má být, že byla postkomančská transformace dokončena. Že jsme se konečně dostali do slušné společnosti a na cestě k nezměrné prosperitě si stojíme jen my sami.

Za pár neděl máme volby do europarlamentu a většina takzvaně etablovaných partají se předhání v tom, kdo bude znít vlastenečtěji, jako by nám z EU cokoli hrozilo. Zvykli jsem si, že naši politici výsledky vlastního – pravda, ne vždy kompetentního – vyjednávání v Bruselu a s Bruselem doma prezentují jako jakýsi diktát. I že umně využívají obraz abstraktní externí zlomoci, aby zamaskovali vlastní zájmy a inkompetenci.

Stávající premiér, na úkor ČR dlouhodobě dojící EU pro svůj byznys jako neveselou krávu, si k volbám nasadil trumpovskou čepici a s imbecilní, leč na lid ze čtvrté cenové nepochybně působící kampaní vyrazil na steč za silné Česko. Jež má v pořadí zájmů asi tak na osmnáctém místě. V lepším případě.

Vidím-li fízla, který dlouhodobě drancuje mou zemi, hlásat, jak Česko nekompromisně a tvrdě ochrání, napadá mě, že první, před kým bychom měli tuto zemi chránit, je on sám. Jo, ještě něco mě vlastně napadá: Fuck you.

Hokejka v Číně

Prezident Zemák se popáté vydal do Číny a tentokrát s sebou vzal i českou sportovní ikonu. Asi proto, že nám klesá vývoz a roste dovoz a s ním i schodek obchodní bilance. Anebo proto, že ikona už všechen výdělek projela v automatech a je třeba dívat se po alternativních zdrojích příjmu i nových přátelích. Ani trochu mě nepobuřuje. Pan Kolek, tehdejší řidič na dánské ambasádě a trenér slávistické hokejové mládeže mi dávno vysvětlil, že když pámbu naděloval, každému dal jednou. A tihle kluci umějí hrát hokej.

Bavím se spíš, jak snadné je vytvořit fiktivní příběh, kterým se dokola zaobírají desítky novinářů. Kdokoli Čínu alespoň maličko vnímá, přeci musí jednoznačně dojít k závěru, že česko-čínské obchodní partnerství je spíše iluze. Čína nemá zájem obchodovat s Českem, má zájem expandovat a šířit vlastní zájmy. Ať již skrz komunistickou stranou kontrolovanou mobilní společnost, jež buduje internetové sítě, nebo státní firmu napojenou na vojenskou rozvědku, která kupuje fotbalové kluby. Fakt lze ještě být skalním slávistickým fandou? Nebo kupovat věci od Mountfielda či pít pivo Lobkowicz?

Doma je Čína maximálně soběstačná a žádné velké české investice, které by se navíc vymykaly státní kontrole, nepotřebuje. Jako nepotřebuje investice americké, kanadské, maďarské, ruské či madagaskarské. Dobrá, existují technologie, jímž se v Číně musejí učit (kudos škodováckým motorům pro sučouské metro), ale i takové jsou jen dočasné, protože jakmile se naučíme, vyrobíme si sami. Je nás sakra půldruhé miliardy.

Až se za deset let budeme dívat na dnešní léta ekonomické čínské diplomacie, zbyde jen pachuť z ješitného kolaborantského staříka, kterého ani v Číně nikdo nebral vážně. Krom jednoho zmateného hokejisty.

Jaro

Když byla relativně nezvyklá, míval jsem tu kytku rád. Dánsky jsem si raps pletl s rasp, což znamená strouhanka. Anglicky se řekne rape, stejně jako znásilnění. Žlutá kytka, která se jako mor rozpíná českou krajinou, zabíjí hmyz, ničí půdu a zásoby vody a prská nám do očí, že tady je Babišovo. Lány a lány cestou z Českého středohoří do Prahy. Znásilňování české krajiny za hlasitého fandění momentálně třiceti procent národa.

Delčevo

Z kopce na kopec kousíček od bulharských hranic patnáctiletým pežotem a opakujícím se rituálem, jenž začíná více méně stejně: „Dobar den, my nabljuduvači od OBSE.“ Začátek už v šest ráno, abychom mohli pozorovat otevření vybrané volební místnosti. A zatímco v prvním volebním okrsku jeden člen brumlá, že se mu dnešní volby vůbec nehodí, protože hodlal být úplně někde jinde, během dne se stále více projevuje svátečnost prezidentské volby. Alespoň v přístupu volebních komisařek a komisařů.

Rumunská kolegyně v každé námi navštívené místnosti úhledně vyplňuje kontrolní dotazník, já sleduji volební účast a povídám si přes překladatelku Tanju se členy volební komise. Reakce variují mezi nervózní formalitou a přátelskou zvědavostí, odkud jsme a nakolik asi ten divný strejda z Češky rozumí makedonštině. Ništo ne razbiram, nebojte.

Za jeden den nakonec nestíháme víc než šest volebních okrsků ve školách, jeden obecní úřad, vesnický kulturák, bývalý obchod a dvě garáže. Den končí v okresní volební komisi, kde se do půlnoci sčítají výsledky ze šestatřiceti okrsků v okresu Delčevo. Na chodbě trpělivě čekají šéfové a šéfky jednotlivých okrsků. Uvnitř místnosti si předseda okresní komise rázně sjednává pořádek a nařizuje Pýterovi, ať otevře okno, že už uvnitř dochází kyslík. Poslechnu, pustím dovnitř studeno a beru si od jeho zástupkyně ze starého hrnce jablko.
- „Odkud jsou?“ ptám se, „z Traboteviště?“
- „Kdepak, z Virče, tam jsou lepší.“

Dobrá. Příště určitě musíme zajet i do Virče tedy.

Alláhu akbar

Nikdy by mě nenapadlo, že z hořícího domu daleko od domova může být tak zvláštně smutno. I když je dům starý a hezký. I když jde údajně o nejnavštěvovanější památku v Evropě. Co napadlo, je, že každá podobná událost vyvolá vcelku standartní reakce masy. Je přeci jasné, že šlo o muslimský útok na symbol katolicismu. V lepším případě prý o pojistný podvod, či úmyslné zapálení francouzskými vládci, aby odvedli pozornost od protestů tzv. žlutých vest. Ale spíš ti muslimové, protože, jak si mnozí všimli, se často na internetu objevuje zvolání alláhu akbar. Navíc když i Youtube se rozhodl šířit konspirativní teorie mezi prvními…

Zvolání, že bůh je největší, zvané takbír, jsem za svých cca. patnáct let života v různých muslimských komunitách po celém světě slyšel nesčetněkrát. Většinou vícekrát denně. Když se kamarádovi v Ázerbajdžánu narodilo dítě. Když jsme se v Afghánistánu dohodli na spolupráci s guvernérem jedné severní provincie. Když v Čečensku vytáhli člověka živého z auta, které předtím rozmašíroval ruský transportér. Když v Ingušsku tehdejší nejhledanější muž Ruské federace, Šamil Basajev, ironicky děkoval místní vládě, že ho nechala vyloupit vojenské sklady. Když kolegové v Sýrii opustili jednání právnických odborů jen půl hodiny předtím, než budovu rozbombardovala syrská letadla. Na konci politického mítinku v Jordánsku, kde se takbír vyvolával téměř místo potlesku. Od ochranky našeho kanclu v pákistánském Pešaváru, když kousek od nás bouchla bomba. Předpokládám, že si na velikost boha vzpomněli i ti, co bombu instalovali.

Zvoláním, že bůh je největší, začíná každá muslimská modlitba i volání muezzina. Velikost boha vzývají i někteří fotbaloví fanoušci. Takbír je též vepsán do bílého pruhu irácké vlajky. Zkrátka je v islámském světě všudypřítomný a největší jako bůh sám. A netřeba mu a priori přisuzovat význam, který nemá, i proto, že má významy všechny.

Velikost boha je zkrátka nekonečná pro ty, co věří. Občas i pro ty, co ne. Třeba když hoří božský symbol ve Francii. Alláhu akbar.

Mačety a klávesnice

Dvacáté páté výročí začátku rwandské genocidy, ve které za sto dní přišel o život téměř milión lidí. Byli jsme tenkrát zmatení z válčení na Balkáně a Rwanda připadala tak nějak strašlivě daleko. Oba konflikty začaly podobně. Nálepkováním, vymezováním se vůči skupinám lidí, kteří se chovají, vypadají nebo modlí jinak. Nabídkou zoufalcům a ztracencům někým být, někam patřit a cítit se důležitě s pistolí, puškou či mačetou v ruce. Ještě, že se sapiens tak vyvíjí a dnes si zoufalci a ztracenci vybíjejí své mindráky primárně v anonymitě internetových komentářů a debat. Oder?

Geobbelsovina

Andrejův PR tým každou neděli vydává na xichtoknize zprávu o tom, jak je náš mafiánský premiér skvělý. Zdánlivá rekapitulace uplynulého týdne má prezentovat slovenského miliardáře coby chlapíka z českého lidu, pojmenovat momentální nepřítele a dokázat, že vše hezké, co se kolem nás děje, se děje díky božskému Ájovi.

Mustr se více méně neliší: Ahoj lidi, strašně pracuju, ale kdo by se pro vás neobětoval, tohle jsem pro vás tento týden udělal, a támhleto překazili jiní. Většinou tak na sedmi až deseti stranách, které průměrný Andrejův obdivovatel nemá šanci přečíst. Potenciálně kontroverzní témata a kauzy, ve kterých jede ANO, jsou opomíjena. Aktivity jiných entit, které by mohly vést ke zlepšení životů v ČR, jsou prezentovány jako výdobytky samotného guru. Asi žádný jiný politik si takto pravidelně veřejně a dobrovolně nevymýšlí a nelže. Zeman a jeho prasátko jsou totiž značně nepravidelní.

Tuto neděli se Andrej pustil do tématu exekucí. Pár měsíců poté, co sněmovna při projednávání novely insolvenčního zákona přehlasovala ve prospěch exekutorů senát, primárně díky angažmá ANOnistických poslanců v čele s místopředsedou #mýto Faltýnkem. Tak nějak se dávno v kruzích ví, že špičkou exekutorské mafie býval přerovský Vrána a že k jeho skvadře a nástupcům má prostějovský Faltýnek setsakra blízko. Šušká se, že třeba komančskou podporu exekutorů vyhandloval za ANOnistické odhlasování zdanění církevních restitucí.

Andrej však v neděli, alespoň verbálně, vyrazil do boje. Nejprve pochválil svého ministra Kněžínka za změnu, kterou prosadil Kněžínkův předchůdce Pelikán, jenž zas ale prý dle Andreje nedělal nic. Následně pochválil sám sebe, že zrušil dvě stě tisíc exekucí, které však nadále probíhají, a na jejichž zrušení nedávno jedna neziskovka založil speciální web zvaný Doložkomat.

V jednom odstavci sedmistránkové litanie jako by byl shrnutý celý estébákův pýár: Pochválím svého kolegu za cosi, co udělal někdo jiný. Do ostatních se navezu, že jsou nemakačenkové. Smyšlenou informací dokážu, jak se rázně zasazuji o práva občanů, taktéž s přivlastněním úsilí někoho jiného. Když ale opravdu mohu reálně změnu prosadit, dělám, co je mně a mým blízkým nejprospěšnější.

Týdenní zprávy jako by byly technologickým apgrejdem dlouhých projevů, v nichž si hoví diktátoři. Světový rekordman Chavez například rád přerušoval večerní vysílání státní televize, aby se pak dlouhé hodiny s diváky dělil o sebe sama. K tomu se zatím Andrjucha nepropracoval, tak asi buďme rádi, že si je v češtině a bez předem připravených notiček stále nejistý.

P.S. Zmiňovaný xichtoknizí statut byl během dneška změněn.

Za volantem

Cestou do Prahy za volantem malého, roztomilého vozítka dumávám nad chováním spoluřidičů. Napadá mě, do jaké míry se právě za volantem člověk teprve stává sám sebou. Ať si moderní psychologie říká, že „sám sebou“ neexistuje, že se mění dle situací, ve kterých se nacházíme. Nemůžu si pomoci – jedny z nejhorších řidičů jsem potkal v Gruzii, kde se nekompromisně neustále závodí, protože, existují-li stereotypní společné rysy, Gruzínci jsou nadprůměrně netrpěliví. Proto se nestojí ve frontách, proto, když jsem si na úřadě vytáhl pořadové číslo více jak o pět vyšší, než které právě svítilo na tabuli, prosili mě moji kolegové, ať raději přijdeme jindy. I když šlo maximálně o dvouminutovou čekací dobu.

Pravidlo, že „first“ je důležitější než „fast,“ vyznávají i řidiči v řadě dalších východních zemí, ale třeba v Jordánsku po neúprosném boji o mezírku za autem před vámi dojde často k jakémusi tichému usmíření mezi soupeřícími řidiči. V Afghánistánu zas jako by každý jel sám za sebe a o ostatní se příliš nestaral. První den v Baku se zas můj taxikář popral s jiným taxikářem, který mu hodil myšku, zatímco řada gruzínských řidičů, abych se vrátil zas na začátek, jezdí jako notoričtí melancholici. „Zase jste se kochal, batono Giorgi?“

Ke každému stylu řízení lze téměř spolehlivě přiřadit společenskou charakteristiku, zejména pokud jde o napětí ve společnosti, frustrace jednotlivců, nebo sebevnímání řidiče v rámci celku. Míra choleriků v jakékoli skupině řidičů jako by předjímala funkcionalitu dané země.

I u nás máme řidiče predátory a zdá se, že existuje přímá úměra mezi velikostí vozu a mírou predátorství. Máme i melancholiky – dříve se jim říkalo kloboukáři – ale choleriků, přijde mi, tak nějak přibývá. Podobně jako se cholerizuje společenský diskurs. Díky precedentním případům vybržďovačů všeobecně víme, že se podobné dělat nemá, ale aut, jež se na silnici chovají jako prasata, je stále dost.

Přijde mi zajímavé, že se často jedná o firemní vozy, jejichž řidiči jako by ani nezauvažovali nad tím, jakou reklamu své firmě dělají. Napadá mě, jestli není nepodobné domněle anonymním internetovým komentářům, kde spousta lidí pod vlastním jménem píše v soukromí své jeskyně největší hlouposti a strašnosti. Přeci mě nemůžete vidět, když já vás nevidím.

Řekl jsem si, že podobně jako se některá média zaobírají odhalováním největších idiotů na internetu, budu si zaznamenávat firmy, jejichž auta mě během jízdy ohrozí či omezí. Na mou listinu dementních řidičů jsou tímto nominováni: Cablex, Chládek a Tintěra, Jihoměstská majetková a Bilfinger. Nu což, jel jsem jen osmdesát kilometrů, sbírka se určitě bude rozšiřovat.

Dodávky

Ani jsem se nestačil pořádně zamyslet a Andrjucha už hlásí, že si neuvědomil, jak je časové omezení rodičovských dávek nešťastné a že tedy odvolává, co odvolal, a slibuje, co slíbil.

Když jsem byl děcko, dělal jsem spoustu věcí intuitivně, aniž bych věděl, ba se příliš trápil nad tím, co je správně a co je špatně. A občas (dobrá: často) jsem se netrefil. K zoufalství rodičů jsem vždy nemohl než potvrdit, že jsem si následky vlastního chování neuvědomil. Nepomohly žádné tresty a „sis zas neuvědomil, co?“ se stalo jednou z nejoblíbenějších tátových frází. Alespoň mi přišlo, že ji má rád, když ji tak často opakuje. Naštěstí jsem neměl ambici řídit stát. Protože kdo řídí stát, měl by mít více inteligence než dospívající dítě.

Jestli tedy estébák nekecá a o žádné neuvědomění nešlo, ba naopak jde o zcela cílenou strategii testování reakcí. Strategii, již jsem poprvé viděl zmáknout nikoho jiného než Vladimíra Vladimíroviče. Ten činí pouze taková rozhodnutí, která jsou výhodná jemu samému, a každé rozhodnutí má podpořené kvalitní mediání mašinerií. Když usoudí, že negativní reakce přesáhla určitou mez, rozhodnutí prostě změní a svede ho na někoho jiného. Nikoli nepodobně, jak když kdysi prý čitelný deník, dnes propagandistický plátek Agrofert Dnes, začne bušit do socanské ministryně, přesně dle Vladimírova návodu. I když „Nezastavitelný dávkomat“ možná není zas tak úplně špatná přezdívka.

Na koncert

Kdysi dávno jsem měl velmi neobvyklý lístek na koncert mé v té době asi nejoblíbenější britské kapely, na který jsem nakonec z divného důvodu nešel. Tenkrát muzikanti byli v nejlepších letech, dnes jsou z nich důchodci, kteří slaví padesát let existence. Po sedmadvaceti letech si splácím dluh a vyrážím do Pakulu. Tak ať točí se svět mladší o sedmadvacet let na desce Jethro Tull.

P.S. Bylo to fajn. Ian sice už téměř nic neodspívá, ale stále křepčí a fouká náramně.

Dávky

Vláda prý nemá dostatek peněz, tak schválila, že se rodičovský příspěvek od prvního ledna zvedne jen na děti, které se narodí po prvním lednu. Nehledě na to, že původně měl být příspěvek zvednut pro všechny, kteří na něj budou mít k prvnímu lednu nárok, tedy i dříve narozeným. Zpráva mě zaujala, protože mi ve věčném boji dobra proti špatnu nenaskočila jasná odpověď. Jistě zčásti i proto, že jedním z argumentů proti omezení příspěvku jsou příběhy lidí, kteří se rozhodli prodloužit si čerpání stávajícího příspěvku, aby to do toho prvního ledna tak nějak doklepali. Mělo to ve mně vyvolat soucit, ale spíše vyvolalo otázky, kdo všechno asi různě s dávkami spekuluje.

Dvě protichůdné myšlééénky. Nepředvídatelnost a netransparentnost státní správy vůči nejpotřebnějším (příspěvek náleží rodinám s příjmem do výše 2,7-násobku životního minima), ad hoc rozhodování a velká řada rodičů v nepochybně prekérní situaci vs. jakási vypočítavost těch, kteří dávky berou a rozhodli se, nezřídka i na doporučení úřadu, svou závislost na dávkách prodloužit, aby následně dostali(y) více. Ještě, že se v případech, o kterých čtu, jedná o gádže, jinak by se asi zas demonstrovalo proti zneužívaní a nepřizpůsobivým.

Kdosi prý slíbil, ať už to byl „stát“, konkrétní ministr(yně) či paní na úřadě, a na základě slibu se mnozí rozhodli spekulovat na budoucnost, asi netušíce, že od politických slibů je ke konkrétním zákonům a vyhláškám cesta dlouhá. Protože žijí v jiné zemi než já a v životě se nesetkali s politiky, kteří za loupák či s koblihou naslibují hory doly. Navíc je přeci třeba platit soukromým firmám za sedmdesátipětiprocentní slevu na jízdném pro studenty.

Nechci, aby vyznělo jako šmahný odsudek. Je naprosto legitimní, že každý hledá své finanční strategie v rámci možného, i s občasným opomíjením možných rizik. Neznám jednotlivé příběhy, či kontext každého z těch rozhodnutí. Nevím, kolik poběraček rodičovského příspěvku je třeba v exekuci, které u nás úspěšně ničí nejchudší domácnosti. Nebo kolik je žen samoživitelek bez přispívajícího otce, jež zas tak moc možností volby mít nebudou.

Zároveň platí, že by výše jakéhokoli příspěvku, pokud se tedy jedná o paušál, měla být stejná pro každého, kdo příspěvek v danou chvíli pobírá. Systém, který jedněm ve stejné situaci dává a druhým nikoli, podkopává a ironizuje sám sebe. Pokud tedy je cílem vlády dávat smysl. I když ani to není jisté, prý ani paní ministryni.

Jdu studovat tento přehled různých sociálních dávek, abych se trochu poučil, a třeba se nakonec vše projasní. Anebo ne.

Teroristé

Ráno jsem se probudil se zprávou, že se v novozélandském Chrustchurchi střílí. Of all places. Masovou vraždu si prý střelci dali na internet, asi aby ukázali, jací to jsou hrdinové. Jako když si nacisté natáčeli masové popravy civilistů na východní frontě.

Mentálně nevidím rozdíl mezi magory střílejícími do lidí, kteří (a jen proto, že) vyznávají jiného Boha, pomateným staříkem, který háže klacky na koleje nebo lidmi, co se bouří proti záměru ubytovat v jejich okolí jiné nouzi. Mají společnou iracionální nenávist vůči lidem, jež neznají a které na základě přisuzování imaginárních kolektivních vlastností dehumanizují. Mají společnou i řadu politických a jiných predátorů, kteří se na nenávisti živí a profitují z ní, u nás v dnešní době primárně reprezentovaných Pitomiovou partou a prezidentem. Totality nezřídka začínají právě tak, že si najdeme někoho, koho neznáme a koho můžeme nenávidět.

Spolu se šimpanzem učenlivým (pan troglodytes) je homo sapiens prý jediným živočišným druhem, který je schopen se organizovat za účelem zabíjení příslušníků stejné rodu. Až se jednou budou děti ve školách učit o začátku 21. století… jestli se budou děti učit o začátku 21. století, bude to studium zániku civilizace. Zániku, který nepřišel zvenčí, ale zevnitř, z nás. Ze všech agresivních pologramotných idiotů, kteří projektují vlastní frustrace do slabších. Multikulturalismus neselhává kvůli nepřizpůsobivým menšinám, ale kvůli neschopnosti a neochotě většin menšiny a jinakost jako takovou respektovat.

Carl Linné nás nazval moudrými, sapiens. Stále častěji se tak nějak zdá, že to buď byl nabubřelý náfuka nebo nezměrný optimista.

ET302

Od nedělního pádu Boingu 737 Max 8 etiopských avialinek se zjistilo, že vylepšený model letadla má jednu finesu, kterou se pilotům nikdo neobtěžoval příliš vysvětlovat. Spekuluje se, že jde o hlavní důvod, proč za necelý půl rok spadlo krátce po startu již druhé zbrusu nové letadlo téhož typu. Proč z Addisu do Nairobi letících 149 cestujících a osm členů posádky ze 36 zemí již nikdy nedorazí domů.

Přestože je letecká doprava se svými ročními cca. šesti miliardami člověkoletů jednou z nejbezpečnějších, co se počtu obětí na uživatele týče, nedokážeme uchopit její fatalitu. Asi i proto, že coby přirozeně empatičtí tvorové se obtížné vciťujeme do pocitů člověka, sedícího v padajícím letadle. Přesto či proto nicméně létáme dále, navíc dokážeme od anonymních obětí krásně abstrahovat. Podobně třeba jako od obětí válek či přírodních katastrof.

Nedělní pád ET302 jsem zaregistroval jen tak letmo, jako většinu dosavadních leteckých nehod. Řekla mi o něm Lenka a má reakce zůstala někde mezi aha a sakra. Než jsem včera večer zabrousil na xichtoknihu, jíž se snažím co nejvíce vyhýbat. Sama Pegrama jsem neznal, Clémence ano, i když mozek jako by chvíli odmítal informaci propojit a přiznat si, že tvář na fotce není cizí. S nedělním pádem letadla nic nenadělám. Alespoň tedy tichou vzpomínku všem obětem a jim blízkým.

20

Dnes je tomu dvacet let ode dne, kdy se Česká republika včlenila do Severoatlantické aliance. A dál se mi ani nechce psát, jen si užít tu myšlenku. A veřejně deklarovat, že si opravdu myslím, že o vystoupení z NATO (idem z EU) může v ČR usilovat jen negramot, idiot, či ruský bot.

Vlaštovka

Že se Andrjucha dostal do Bílého domu, by jistě byl velký úspěch, kdyby v Bílém domě vládl kdokoli připomínající racionálně uvažujícího presidenta, ať už s jakýmikoli názory. Dobrá ale: český premiér se hned tak do D.C. pracovně nepodívá, takže, budiž, za úspěch považujme. Humbuk, jenž kolem návštěvy ale uspořádala (nejen) veřejnoprávní média, byl nicméně na hraně či za hranou trapnosti. Spíše za tedy. I to se ale dá pochopit - když neexistuje příliš pozitivních zpráv, jež lze o českém premiérovi jinak odvysílat, je potřeba tuto jednu vlaštovku vyždímat do poslední kapičky. I proto, aby se neřeklo, že jsou veřejnoprávní média podjatá. Přesto možná asi nebylo úplně třeba chuděru vlaštovku zadusit k smrti.

Co jsem v televizních zprávách nezahlédl, nicméně co bylo asi jediné zajímavé na celé návštěvě, bylo, jak chlapíci zapomněli na společné foto a nechali ženské zaparkované před barákem.

P.S. o den později: Koukám, že téma zaujalo i Fíšu, tak to budeme muset zítra na pivu probrat.

Půlrok

Šest měsíců poté, co jsem se přestal řádně hýbat, už zas nejen obrazně skáču přes kaluže. Stále tedy opatrně, ale skáču. Navíc jsem se za poslední půlrok dozvěděl spoustu věcí.

Třeba že se bolest i snížená hybnost dá snášet relativně (relativně) snadno, když si to srovnáte v hlavě, ale to na oplátku není úplně jednoduché. Naštěstí se stále učím přijímat věci, které nemůžu změnit, takže nakonec nebylo tak strašné. Alespoň pro mě ne. Jak moc jsem lezl a stále lezu na nervy druhým, asi úplně nevím. A asi mě to nějak méně trápí. Že bych konečně ve svých stoosmapadesáti letech dospěl? To by bylo velké zklámaní.

Nebo že nechybí ani nechyběla práce jako taková, ale procesy s ní spojené. Intelektuální výzvy i čemu se asi dá říkat ambice, kterou asi každý kvantifikujeme jinak. Někdo penězi, někdo veřejným uznáním, někdo mediální slávou, někdo lajkama na xichtonknize, já asi nejvíc vědomím, že dávám smysl. I když ten smysl bylo třeba řádně přehodnotit.

Nebo že se nedostatek intelektuálních výzev dá suplovat různými šolichy či studiem, ale že to chce něco déledobého, s cílem. Projekty, o kterých víte, kam vedou. Dostudovav třetí zábavný a záživný kurs na třetí severoamerické universitě, mi najednou 6-10 týdenní projekty, které díky přehršli času stihnu za třetinu času, přijdou příliš krátké. Každopádně těch několik neděl se Stevem Joordensem na Toronto Scaroborough nebo s Paulem Bloomem na Yale bylo nesmírně zábavných.

Nebo že dokážu soužít v jedné domácnosti se zvířetem, které jsem se v životě předtím nepotkal. Tedy se specifickým poddruhem, se kterým žiji a který se chová nepatrně odlišně od většiny, jsem se nepotkal. A nejedná se poddruh homo sapiens, kdyby se někdo ptal.

Nebo že české zdravotnictví není tak zlé, jak se o něm tu a tam říkává, ale bez vizionářských politiků asi hned tak lepší nebude. Což by si zejména ti pracující v českém zdravotnictví sakra zasloužili.

Nebo že když je člověku zle (respektive ne tak dobře, jako obvykle), nevyhledává příliš společnost ostatních a soustředí se více na sebe a vlastní přismyslechbytí. A že to někoho urazí, někdo to pochopí a někomu je to zcela šuma fuk.

Nebo že potřeba prezentovat vyhraněný názor na úplně všechno a na svých názorech tvrdošíjně trvat je nejčastěji vlastní lidem, kteří žádné vlastní názory nemají.

Nebo že když pečete chleba, opravdu záleží na tom, kolik do těsta dáte vody, a že se to napoprvé občas nepodaří. Ani napodruhé. Ani napotřetí.

Nebo že už je asi fakt potřeba začít se dívat po regulérnímu návratu do pracovního procesu.

Gottwaldov

Před jednaasedmdesáti lety se Klement vrátil z Hradu a rok poté po něm pojmenovali město, jehož název předtím zůstával beze změn po šest staletí. První zmínka z roku 1322 ho tedy, pravda, přepisovala Slyn.

Před padesáti lety se v průchodu domu u Václaváku zapálil Jan Zajíc na protest proti Klementům a jejich okupujícím bratřím. Těm, co by nás i dnes s radostí přijeli zachraňovat od chimér. Na tancích.

Podíval jsem se, kdo je na Pražském hradě dnes a kdosi rozvinul transparent s xichtem Putina, Zemana a Okamury. I proto, že protestovat se dnes smí. A stále více tak nějak musí, aby se zabedněnost, škodolibost, nenávist a extremistické názory nestaly normou.

Vzpomínku všem obětem komunistického režimu.

Veřejnoprávně

Jedu si autem a Štěpán Macháček začne vysvětlovat, jak že se to má se zbytky tak zvaného Islámského státu. Málem jsem se přitom vyboural. A ne, že bych byl najednou v transu z jasnosti a propracovanosti zpravodajových argumentů.

K jedné informaci (poslední bitva je u konce) přidal pár domněnek a více nesmyslů. Napadlo mě, že by asi pan Macháček měl vědět, že když je člověk zpravodajem na Blízkém východě, měl by se o regionu něco naučit. Jinak bude Český rozhlas dál hlásat bludy, které pak s radostí přejímají naši pologramotní politici.

Štěstí

Dokončil jsem Úvod do psychologie na Yaleově univerzitě a dostal jsem hlad. Ne proto, že jsem šestitýdenní kurs prošel za týdny dva. Ani proto, že posledním tématem byla behaviorální ekonomie a měřitelnost štěstí. Že prý si po všech těch teoriích, pokusech a úchylkách na závěr dáme něco pozitivního. Hezky podle Kahnemana, který vědecky potvrdil, že konec dobrý, všecko dobré.

Vyšel jsem stmívajícím se Šanovem hledat potravu a cestou zpět se v lázeňském parku najednou probral ze smršti různorodých myšlenek. Z jedné strany mi do očí svítil úplněk a z druhé stejně velké, jen trochu méně vzdálené, hodiny na budově Vojenských lázní. A ze třetí strany Orion, který mi již dávno svítí na cestu, jak se praví v jedné, asi třicet let staré a zatím ne příliš slavné básni.

Štěstí není muška zlatá. Je to dědičná chemie v mozku.

NE

Politická strana pro všechny je politickou stranou pro nikoho, respektive politickou stranou pro sebe sama. Když její šéf prohlašuje, že nestojí na žádné ideologii, protože bude pro všechny, neznamená to, že všichni budeme z její činnosti profitovat. Znamená to, že strana samotná bude dělat tu to a tu ono, aby sama profitovala co nejvíce. A země bez jasné vize a směru nakonec neodvratně zakrní a zvadne. Až je mi trapné to vůbec chrlit. I třeba připomínat, že už tu jedna taková partaj údajně pro všechny byla. Táž, co nastolovala zmíněnou diktaturu proletariátu.

Na rozdíl od některých mých známých se mi nedělá ze šklebícího se mafiána fyzicky zle, jen se periodicky vrací smutek z toho, že lidé, jež považuji za soudné, mu tak snadno, ba rádi sedají na lep. Přitom je jasné, že ke svému majetku přišel podvody a mafiánskými praktikami, že lže, jak a kdy se mu zlíbí, že je ochoten svým ambicím obětovat vlastní děti i že ta jeho agitka, dnes zvaná pý ár, je strašlivě průhledná. Že prostě dělá z lidí kolem idioty, a nejen idioti mu na to sedají. Což je asi nejtěžší si domyslet. Když z vás někdo dělá idiota, a vy mu na to sednete, nestáváte se automaticky idiotem. Pokud si tedy dokážete včas uvědomit. Kde je ta hranice ale…

Dnešní stranický sjezd probíhá dle očekávaného scénáře. Počínaje fotkou s vlajkou a všeobecně známým citátem z Masaryka, jenž na sociálních sítích kdosi již vtipně přeformuloval na „nebát se a čerpat.“ Pokračuje vtipkováním nad autoritářským vedením (vítězný mančaft se přeci nemění). A konče… kdo ví, jak to vlastně skončí všechno. Že nás prezidentsko-premiérské duo směle vede do etického a morálního marasmu, není třeba připomínat. Nedávná varování (poté, co jsme všem slíbili vše) z finančního resortu možná nenápadně naznačují, že se nás chystají přivézt i na mizinu.

Echsperti

Baví mě, když se mou různí mediální experti souhlasí, a ani mi nevadí, že o svém souhlasu, ba o mé existenci nemají ani páru. Baví mě i vyrovnávat se se skutečností, že tu a tam je semnousouhlasící součástí uskupení, jež je mi v lepším případě krajně nesympatické. Jako třeba dnes ODSácký politolog, Petr Sokol, který mě v přímém vstupu na ČT24 citoval téměř doslova, když glosoval komančský útok na současného ministra zahraničních věcí, řka, že jde primárně o snahu se opozičně připomenout a zviditelnit se na společensky více méně nezajímavé téma, jež nicméně, zejména mezi proruskými trolly, vyvolává značné emoce. Jen se trochu divím, že se nepřidali trollové z SPD.

Ve zkratce řečeno komančům vadí, že ministr zahraničí prosazuje moderní prozápadní zahraniční politiku. Asi nejvíce je naštvala Petříčkova nedávná návštěva Ukrajiny, kde jednoznačně pojmenoval ruskou okupaci Krymu a roli Ruska v konfliktu na východě Ukrajiny. Ani o jednom člověk minimálně znalý kontextu nepochybuje. Komančové ano, protože loajalita k velkému bratrovi přebijí veškeré informace a spolehlivě vypíná mozkové závity již po několik desetiletí. Je srandovní, že soudruzi obviňují ministra z nehájení českých zájmů, protože dostatečně nehájí zájmy ruské, jež chtějí hájit oni.

Zatím mi připadá, že v Petříčkovi máme snad jediného ministra vlády, který má hlavu a patu a, zdá se, i kvalifikaci k výkonu své funkce. Mezi bandičkou pologramotných bafuňářů docela nevídaný zjev, asi proto i tak ve srovnání s ostatními členy vlády září. I proto leze komančům i ruskému agentovi na hradě na nervy. Lepší ocenění si asi sám nemohl přát.

Je důležité připomínat, že ač se ohánějí demokracií, jsou dnešní komančové stále totalitní stranou, věrně se hlásící k odkazu marxismu. Jednou z jeho centrálních doktrín je nastolení diktatury proletariátu, aneb nechejme hovořit mistra autora: „[…] prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil.“

Sám jsem docela trpělivý a na nastolení diktatury proletariátu nijak nespěchám. Jestli se ale soudruzi nemůžu dočkat, ať se, coby experti na zahraniční politiku, přesunou do míst, kde už tento ráj na zemi existuje. Venezuela, Bělorusko, Kuba, Čína či Rusko volá.

Sportovně

Beethoven pro Elišku složil sonátu, agent Bureš prý Martině postaví halu (tentokrát nikoli pro polské kuřata). Protože když někdo sbírá slávu na sportovním kolbišti a tím probouzí naše vlastenectví, je třeba ukazovat, že jsem součástí stejné skupiny. Navíc nám v naší republice naprosto nutně chybí ovál na kroužení dokola na ledě.

Je jasné, že si lidé v dětství či mládí spíše vybírají sporty, které jim osobnostně pasují. Dávno se proto nových známých, včetně vybraných kandidátů na pracovní pozici, ptávám, co v dětství dělali za sport. Ne že bych dle toho vybíral, či existuje správná odpověď, jen mi přijde důležité pro pochopení osobnosti tázaného.

Na základě mého velmi nevědeckého zkoumání existuje značná korelace mezi lidmi, kteří se věnovali kolektivním sportům a jejich schopností práce v kolektivu, včetně dovednosti řešit problémy konzultativně, naslouchat, ocenit názory jiných atp. Ne že by všichni obdivovatelé individuálních sportů byli sociopati, ani náhodou, jen jsou některé sporty více introvertní než jiné, více kompetitivní než jiné i třeba méně férové než jiné.

I v kolektivních sportech jsou rozdíly mezi dělníky a primadonami, mezi sólisty a těmi, na nichž mančaft (с немецкого: Mannschaft) stojí. Coby bývalý fotbalový stoper, který vidí vše před sebou, rozdává přihrávky a diriguje minimálně část orchestru prostě nemohu mít tuto teorii nerad.

Vlastně jsem si poprvé uvědomil s bývalým kolegou, který mi prozradil, že v mládí dělal rychlobruslení. Zafungovalo jako epifanie. Trochu jsem předtím trápil, jak ho vnímat a jak s ním pracovat, než jsem pochopil, že jeho urputnost a překotnost kopíruje skloněnou hlavu, tunelovou vizi a víceméně osamělé kroužení po ledu kolem dokola, kde začátek a cíl jsou si téměř k nerozeznání podobni.

Aniž bych chtěl nabádat k horlivé stavbě sportovišť (pokud tedy nebudou stavěna z rozpočtových peněz odebraných takzvaným bojovníkům za svobodu), přijde mi, že než rychlobruslaře spíše potřebujeme fotbalové stopery a basketbalové rozehrávače, ale asi hlavně ragbisty, co nejvíce ragbistů. V ragby se totiž nefilmuje, hraje se sice tvrdě, ale maximálně férově, a vítězové po zápase vyprovází poražené ze hřiště potleskem.

Zlo nevymýtíš

„Zlo nevymýtíš. Ale musíme křičeti zlo, aby to zlo nemělo tak lehké.“

Často jsem s Josefem Klímou nesouhlasil, občas mě nudil, tu a tam mě iritovala zdánlivá sebelibost. V mladickém maximalismu má člověk pocit, že všichni kolem musejí být perfektní, což pro mě vždy tak nějak znamenalo i perfektně reflektivní a pokorní. Asi poprvé mě silně bouchlo před necelými deseti lety, když zemřela Nataša. Prostě je občas důležitější zkoumat cíle lidského počínání než metody, jež lidé k naplnění cílů užívají.

To jsem ale vykročil trochu jiným směrem, než jsem původně chtěl. Budiž tento úkrok nepřímou omluvou panu Klímovi za pokaždé, kdy jsem nesouhlas zaměňoval za osobní antipatie. Ne že by o mém nesouhlasu tedy věděl, tím méně že by ho naše nesouznění jakkoli trápilo.

Úvodní citát je od jiného Josefa, Čapka, Klíma ho nicméně cituje v rozhovoru, který poskytl serveru neovlivni.cz. Mimo jiné také říká: „Mediální svět je zahlcený kauzami. Čili došlo k devalvaci kauz, k devalvaci skandálů, a tím pádem se to všechno rozplývá v takovém mediálním šumu. […] Může za to stav tohoto státu, který tady nevytvořil účinné orgány činné v trestním řízení. Pokud by kauzy odhalovaly, odsoudily a nevracely by se, pokud by celé jednání bylo zjednodušené, byla by tu úplně jiná situace. A navíc by ubylo nových kauz. Protože ti staří nepotrestaní lumpové rozjíždějí nové kauzy. A nové kauzy zdržují vyšetřování těch starých. Vezmi si teď toho Babiše juniora. Já si vůbec nedovedu představit, jak po tomhle odhalení dopadne celá dotační kauza Čapí hnízdo.“

Nebo třeba: „Dřív tady bylo množství zájmových skupin, koneckonců to vidíš na konfliktech Bakala, Krúpa. Někde je Komárek, někde je Kellner. Tyhle skupiny měly své zájmy a své metody, jak je prosazovat. Ale jediný Andrej Babiš pochopil, že pokud chce uplatňovat své ekonomické zájmy neomezeně, musí jít do politiky a musí se vyšplhat nahoru. Aby pak kontroloval ostatní.”

“Je otázka, jestli toho dneska nelituje. Protože mu to přivodilo strašně moc potíží, strašně moc osobního stresu. Ten člověk dneska vynaloží osmdesát procent energie na to, aby obhajoval sám sebe, a zbude mu jen dvacet procent energie na to, aby řídil stát.”

Dovoluji si dopnit nicméně, že možná není úplně od věci, pokud tedy tomu tak doopravdy je, že má Andrjucha jen 20 procent na řízení státu. Raději si nepředstavovat, kdyby toho času měl více.

Mužíci

Při mém prvním příletu do Kosova na letišti fungovali chlapíci z bývalého Sovětského svazu a já si při pasové kontrole marně snažil vzpomenout na školní ruštinu, abych navázal kontakt. I kdybych si ale býval vzpomněl, nepomohlo by. Byli to vojáci. Sovětského ražení. S ruskými insigniemi. No nonsense. Byť dle oficiální kremelské rétoriky vlastně de facto humanitárci, jejichž první várku Voloďa vysadil přímo na prištinském letišti, když se nikdo nedíval. Asi právě z Kosova vyplývá Vovovo ponaučení, že jeden výsadek kýžený výsledek nezajistí, je třeba dělat více. Osm let poté, přes velké ruské protesty, vyhlásilo Kosovo nezávislost.

Nikdo se nedíval ani na Krymu, kde se objevili zelení mužíci bez jakékoli identifikace a k nimž se nikdo ze začátku nehlásil. I když třeba obsazovali parlament, do kterého pouštěli jen věrné, aby hlasování o budoucím referendu dopadlo, jak mělo dopadnout. Celý svět věděl, odkud zelení mužíci jsou, i bez vojenských indicií, v rozporu s mezinárodním právem, jak jinak. Celý svět krom našeho presidenta tedy. Neumím na netu dohledat rozhovor, který jsem zahlédl v ruské televizi, kde se Voloďa prokecne a řekne něco jako: „Když jsme obsadili Krym…“ Načež mu dojde, že asi poprvé veřejně přiznal, komu zelení mužíci patřili, na vteřinu se odmlčí, potutelně se usměje a pokračuje dál. Protože už bylo jedno.

Pak si ruští vojáci vyjeli na neoficiální dovolenou na východní Ukrajinu. A i po sestřelení civilního malajského letounu se dál tvářili, že tam nejsou. Tváří se vlastně tak trochu dosud, i když snad nikdo, stále krom našeho presidenta, nepochybuje. Navíc je dnes zatloukání snazší, protože se ruská vojenská přítomnost s klesající intenzitou konfliktu zmenšila. Náklaďáky s číslem 200 prý nicméně do Ruska stále jezdí. „Náklad 200“ (rusky: груз 200) je klasické označení mrtvých vojáků. Gruz 100 jsou ranění.

Naposledy se zelení mužíci začínají objevovat ve Venezuele. Zatím prý primárně chlapíci z gestapáky adorující Vagnerovy soukromé vojenské společnosti, která je nechvalně známá svými aktivitami na Ukrajině a v Sýrii, ale působila i třeba v Gabunu či Súdánu a momentálně cvičí kohosi ve Středoafrické republice. Privátnost Vagnera je důkladně rozporována, aneb se dle některých pozorovatelů de facto jedná o jednotku ministerstva vnitra, jež je používána na černou práci, od které se Kreml nemůže než distancovat. Plausible deniability.

Začátkem týdne pak údajně přistál v Caracasu prázdný ruský Boing 777, jenž, říká se, má naložit patnáct procent venezuelských finančních rezerv. Pokud ano, možná i včetně presidenta Madura a jeho blízkých. Podobně jako ruské helikoptéry evakuovaly ukrajinského presidenta Janukovyče, s nímž z Ukrajiny zmizelo asi 40 miliard státních dolarů. I když bych se divil, kdyby ruská „humanitární pomoc“ Venezuele skončila jen jejím vytunelováním. Asi začátek nové kapitoly, při jejímž čtení se nebudeme stačit divit.

P.S. Výčet zelenomužictví posledních 18 let zdaleka není úplný. Gruzíni a Syřané prominou. S Vagnerovou soukromou vojenskou společností se ale asi budeme setkávat více a více, takže k pokračování tématu bude příležitostí dost.

Oligarchie

Ještě k exekucím, jejichž fenomén mě fascinuje, čím více se dozvídám.

Dle výtečné Mapy exekucí bylo ke konci roku 2017 v České republice v exekuci 863 000 lidí, což je asi o třicet tisíc více než v roce šestnáctém. Více než polovina z nich má exekucí tři a více a existují i tací, kteří mají exekucí přes třicet. Celkem je v České republice exekucí 4,6 miliónu, které se týkají celkové dlužné částky (jistina bez často predátorských úroků) ve výši 239 miliard korun. A každý den je v ČR prý zahájeno téměř 2 000 nových exekučních řízení.

Proporcionálně nejhorší dluhová situace je v Ústeckém kraji, kde je v exekuci téměř pětina obyvatel, téměř polovina z nich se třemi až devíti exekucemi. V mých Teplicích bylo v roce 2017 v exekuci 7 586 lidí s celkovým počtem 35 972 exekucí. Jako by šlo o sport, nebo populárního koníčka.

Nebo prostě jen o prima byznys, který si tu ušila partička kámošů. Obrovský byznys, který dle odborníků na problematiku významně přispíval na Zemanovu prezidentskou kampaň či úzce spolupracuje s jakýmsi prostějovským Faltýnkem, jenž prý nařídil svým věrným hlasování proti změnám v insolvenčním zákoně a s komanči údajně vyhandloval za ANOnistickou podporu zdanění církevních restitucí.

Politicko-lichvářsko-exekutorské mafii samozřejmě pomáhá společenská stigmatizace dlužníků. Považujeme je apriori za amorální a politikům se daří tento obraz udržovat. Aniž bychom zkoumali důvody, ze kterých se lidé do dluhů dostávají (zkusme třeba tady, nebo tady anebo tady). Aniž bychom zkoumali vinu predátorských půjčovatelů, kteří často neměli zájem na tom zkoumat solvenci dlužníka, ba své půjčky vnucovali, protože nešlo o to, aby dlužník vracel, ale o to, aby vracet nemohl. Aniž bychom zkoumali, proč si někteří politici před otevřením vymahačských byznysů zvedli odpovídající poplatky. Proč jsou poplatky u nás stále vyšší než třeba v Německu. Proč je v exekuci i asi šest tisíc dětí od tří let. Proč se dluhy například na jízdném městskou v Praze prodávaly za víc, než byla jejich nominální hodnota.

Včera jsem si dozvěděl o jednom případě, kde si kdosi půjčil patnáct tisíc a exekuce je na 700 000, padesátinásobek původní půjčky. Soud smetl i napodruhé se stolu jako amorální. Alespoň něco. Přesto je prý asi 300 000 exekucí u nás vedeno nezákonně. A nikoho netrápí, že se společnost dále zadlužuje, frustruje, že lidé v dluzích přestávají věřit svému okolí a demokratickým procesům, protože představa, že demokracie má přinášet jakousi spravedlnost v jejich životě, nějak nefunguje. Jak řekl nedávno jeden moudrý pán, z demokracie se stává oligarchie. A my jen přihlížíme a dáváme volnou šmejdům a mafiánům.

Mafiáni

Za posledních 24 hodin zaujaly dvě zprávy:

1) Vyšetřovatel kauzy Čapí hnízdo se stal sám vyšetřovaným nedlouho poté, co byli na posty jeho šéfů dosazeni ANOnisté. No to je náhodička, pane Borovička.

2) Senátní změny v novele insolvenčního zákona umožňující oddlužení těm nejbídnějším byly v poslanecké sněmovně hlasy odéesáků, SPD a ANOnistů svrženy ze stolu. Je všeobecně známo, že nejbídnější a nejméně vzdělaní lidé u nás volí SPD, ANOnisty a komanče (tam proti senátu hlasovalo sedm z patnácti), které sice deklarují, jak jsou na straně proletariátu, ale když dojde na lámání chleba, nevidí si do huby.

Ad 1) asi no comment. Chapadla ANOnistické mafie se rozpínají dále a dále, takže nazdar lidi, přísahám na život vlastních dětí, že jediné, o co mi ve vládě půjde, bude můj vlastní byznys. Když už jsem všechny předchozí přísahy porušil.

Ad 2) míra zadlužení v České republice nemá obdob a ani zdaleka se nejedná pouze o nezodpovědné idioty, kteří si chtějí žít nad poměry. Mnohem větším problémem jsou dlouhodobě lichvářská a exekutorská mafie, která nechce své oběti pustit ze spárů. Dávno se ví, že zákonodárci podporována neviditelná ruka trhu u nás nechala působit predátory, kteří vnucovali půjčky lidem, kteří na ně neměli, aby se z nich stali jejich oběti na celý život. Vesměs nešlo o samotnou půjčku, ale o to, dostat člověka do situace, kdy nemůže splácet a je tak vydán na pospas věřiteli.

Aneb půjčím Vám rychle dvacet tisíc, ale splatit musíte rychle a úroky z prodlení jsou mnohonásobné. Pak stačí jen čekat na první nesplátku, následkem které už se nikdy z mých spárů nedostanete. Případně Vám na splátku půjčím zas, a dál není co řešit. Protože v následné exekuci se dostanu nejen k Vašemu majetku, ale i k části Vaší výplaty či sociálních dávek, a protože ve smlouvě jasně stálo, že za každý den opožděné vratky účtujeme 500 procent původní částky, i kdybyste mi posílali měsíčně tisícovku, do Vaší smrti se mi těch původních dvacet táců vrátí násobněkrát.

V senátních návrzích šlo primárně o to, aby lidé, kteří se jakýmkoli způsobem dostali do dlužnické spirály, mohli po určité době splátcovské kázně (tj. pokud se průkazně snaží původní dluh splatit) dluh určitým uskupením umazat, a postavit se tak na vlastní nohy. Nepovedlo se, chceme závislé socky, protože jimi lze nejsnáze manipulovat.

A dál cituji osobu povolanější: „Kromě toho, že senátní návrh zvyšoval předvídatelnost oddlužení a zvyšoval kontrolu nad splácením, umožnil by oddlužení nejzranitelnějších skupin obyvatel. Polovina ze všech exekucí v ČŘ je vedena pro směšné částky, které narostly úroky a penalizacemi do obřích rozměrů. O predátorských úvěrech a loupežných smlouvách se píše posledních 15 let, skoro každý zná někoho, kdo se stal obětí šmejdů. Exekutoři a advokáti naúčtovali skoro 900 000 obyvatel České republiky něco mezi 50 a 100 miliardami za své služby, řada z dluhů byla vyrobena a vymáhána právě kvůli těžení advokátních náhrad a nákladů exekucí. Za 5 000 vymáhají některé společnosti stovky tisíc. [...] Pro seniory, dětské dlužníky a oběti predátorů byla senátní verze nadějí. Proti ní lobovali šmejdi, lichváři a vymáhací industrie. Byli šikovnější a je v [t]om hromada peněz a vyhráli tohle kolo. A je dobré vidět, kdo chrání příjmy šmejdů. Nic to společnosti nepřináší, ničí rodiny a vztahy ve společnosti i demokracii v míře, která nemá v Evropě obdoby.“

Danění církevních restitucí (čti: nástupce zloděje prosadil danění navrácení ukradeného majetku) či rozhodnutí černošického městského úřadu ohledně Burešova střetu zájmů necháme na jindy. Abychom si nepřivodili infarkt.