Optimisticky

Přemítám, co pozitivního si myslet o výsledcích eurovoleb. Že ČR tentokrát nemá druhou nejhorší účast, ale třetí. Že ANOnisté vše nepřeválcovali. Že se dostalo za ČR pár normálních lidí. Že nedošlo k obávanému nárůstu anti-evropských (vesměs proruských) partají a poslanců. A dál asi nevím. Ale jsem skromný, takže pro tentokrát si s tímto výčtem vystačím. I když by ten opačný byl asi podstatně delší. Dostatečná tedy, byť s odřenýma ušima.

V metru

Na IPPáku dnes verbovali k volbám do europarlamentu lidovci. Když jsem šel zpátky, zastavil jsem se na chvilku, abych si vzal leták a popřál rozdávajícímu hodně štěstí do voleb řka, že sourozence si člověk nevybírá. Ač se lidovců neštítím, ze spoust důvodů je považuji za nevolitelné. Byť by snad díky desítce na eurokandidátce stáli za to, volit je nebudu ani tentokrát. Přesto mi pan mile Hayato poděkoval a přátelsky poplácal po ruce.

Polepšovny

Více než šedesát poslanců chce prosadit návrat do situace, kdy budou rodiče mít možnost zavřít vlastní děti do polepšovny. Na pikosekundu mě napadlo napsat „nezvladatelné“ před slovo děti, protože takto se o dětech často hovoří. Přitom kdokoli se základní znalostí psychologie ví, že problémem nebývají tzv. nezvladatelné děti, ale nekompetentní rodiče. Aneb odložit vlastní dítě do polepšovny může jen neschopný a nekompetentní rodič.

Vždy je lepší trestat než pomáhat a předcházet problémům. Nejlepším způsobem, jak vychovávat pokřivené charaktery, je pak vinit děti z problémů, za které nemůžou. Když už jsme u těch psychologů: neexistují rozmazlené děti, existují debilní rodiče, které děti nutí fungovat ve vzorcích, jež pak děti samy považují za nejefektivnější. Neexistují problémové děti, existují debilní rodiče, kteří nedokáží vytvořit základní zázemí, ve kterém se děcko cítí bezpečně a komfortně. Dítě je dítětem proto, že mnohé věci, včetně vlastní funkcionality nechápe a následně reaguje všelijak. Dojalo mě vyjádření ředitele jednoho z diagnosťáků, který návrh kvitoval s tím, že konečně rodičovská vyhrožování polepšovnou nebudou pouze planá. Jako by vyhrožování polepšovnou patřilo ke standardním výchovným metodám a chudáci rodiče momentálně neměli čím vlastním dítkám vyhrožovat, aniž by se vystavovali nařčení z vymýšlení. A to je třeba změnit.

Nabízí se známé cui bono a nelze se ubránit dojmu, že jde primárně o finanční hru, kde se komusi přesunou prachy. Pasťákům? Ministerstvu školství, které tzv. diagnostické ústavy zřizuje? Načež se postupně z MŠMT stane ministerstvo detence, když už o školství samotném nemá páru a pomalu jej táhne do hlubin rakouského absolutismu? I s tímto posledním návrhem. Připomnělo mi dobu, když jsem bydlel v Gruzii a ministrem školství se stal jakýsi Dimitri Šaškin, sám téměř stále ještě ve školním věku. Předtím dělal právě ministra detencí. Však to také poté za jeho řízení ve školství pěkně začalo lítat.

Jedna procházka po městě stačí, aby si člověk uvědomil, kolik lidí svá děcka vědomě či nevědomě emocionálně prasí. Za což je třeba hazlíky trestat praktikami z devatenáctého století. Dát do servisu jako nefunkční káru. I soudruh Makarenko by měl radost. Apropos, pobyt v polepšovně prý má navíc přijít na 5 300 kaček. Jsem zvědav, kdo si bude moct dovolit.

Penzisté

Dostal jsem do schránky kandidátky do voleb v Evropském parlamentu a zdá se, že kandiduje celá republika, její teta, bratranec a křeček. Asi si všichni dobře spočetli, jak málo je s očekávanou minimální volební účastí třeba hlasů, aby se člověk dostal k teplému bruselskému fleku a následně nepřekonatelné penzi. V minulých volbách se do EP dostala i partaj se ziskem 79 540 hlasů. No to jsem býval mohl kandidovat i já, i když tolik kámošů zas nemám.

Minimální znalost o tom, jak EU a její instituce fungují, a oblíbená obsese antievropskými bludy bude znamenat, že qolbám přijdou jen skalní fandové jednotlivých partají, případně tací, kterým za hlas kdosi jakkoli zaplatí. V Agrofertu je prý účast povinná. Takže ač o jedenadvacet europoslaneckých lavic soutěží 815 kandidátů, o vítězi asi netřeba pochybovat. Otázkou je jen, kolik křesel ANOnisté získají. A kolik se do EP dostane anti-poslanců.

Já se chystám hodit Fíšovi. Šanci asi nemá, ale šel s kůží na trh, a to se počítá. Z Teplic navíc určitě ještě hlas neměl.

Žrádlo

Ještě jednou o červené kšiltovce bojující za silné Česko, konkrétně o oblíbeném tématu kvality potravin. Rozveselila mě pravidelná týdenní xichtoknižní litanie mafiánova pýár týmu: „Proč si naše děti nemůžou koupit v obchodě originál zmrzlinu Magnum? Tu pravou. Tu s lepší polevou. S lepší čokoládovou chutí. Rozdíl pozná každý, kdo si ji někdy dal třeba hned za hranicemi na první benzínce v Německu. Takovou si u nás děti dopřát nemůžou.” Je tam totiž všechno. Reklama na pravou čokoládu s lepší polevou a chutí, starost o děti i spravedlivé rozhořčení nad abstraktními zlořády.

Když jsem si kupoval minulý týden Magnum u nás ve večerce, přišlo mi, že má čokošku dobrou. Jen mi paní prodavačka vycinkala, že si kupuji nejdražší zmrzku. Že prý ona by si takhle drahou nekoupila. Asi jako většina posluchačů, čtenářů a obdivovatelů, hltajících Andrejovy kydy. Ti kupují stále více produkci Agrofertu, který plíživě predátorsky přebírá kontrolu nad potravinářstvím v Čechách a hrne do našich obchodů největší odpornosti.

Kostelecké uzeniny bývávaly kvalitním producentem, kterému se od schramstnutí Agrofertem nějak nedaří nacpat do výrobků dost masa. Vodňanské kuře pod vlasteneckou značkou mimo jiné přebaluje zbytkové výseky z Polska a Německa a před nedávnem se proslavilo prodejem salmonely. Globus zas vyřadil z prodeje špekáčky od agrofertího Krahulíka, protože měly nejméně masa a nejvíce nepatřičných ingrediencí. Makro sundalo Andrejův gothaj, co měl sice na obalu 60 procent masa, ale ve skutečnosti ho bylo o dvacku méně.

Zloděj křičí chyťte zloděje. Kdesi zapadla scénka z kampaně, kdy při rozdávání koblih Andrej daroval bezďákovi pětitisícovku. Trvalo jen pár vteřin, než se z dobrodince stal arogantní veksláček, opovrhující chudobou obdarovaného. Zatímco na veřejnosti a před kamerou předstírá, jak strašně mu na všech záleží, ve skutečnosti všemi, kdo mu uvěří, opovrhuje.

Borci z Agrofertu teď mimochodem prý mají na mušce Madetu, na kterou se údajně valí jedna státní kontrola za druhou. V naději, že se majitelé zlomí a levně prodají, jako mnozí před nimi. Abychom si mohli užívat víc Andrejova potravinového humáče a přitom nadávat, jak nám ostatní škodí.

Demo

Poprvé v životě jsem byl na demošce jedenáctého jedenáctý 1989. Pamatuji si nesmělé, anonymní postávání na Benešáku, v klobouku a se šátkem kovbojsky přes obličej. Kdosi nám z kašny vysvětloval, v jakých zplodinách vévodíme světovým tabulkám. O den nebo dva později jsme z náměstí došli i před KoKos, jak se říkávalo Okresnímu výboru KSČ, a vyvolávali jméno tajemníka Váni, že s ním chceme mluvit. Nevěděl jsem sice úplně o čem, ale zajímalo mě, jak dopadne. Záhy se z ekologických demošek staly protikomančské a jednou dopadlo tak, že zatímco já jsem se nenápadně vytratil, když se objevili policajti v kordonu, Luboš, co chodil o ročník níž, dorazil po víkendu do školy v nepatrně pomuchlaném stavu.

Dnes jsem šel na demošku zas, poprvé od devětaosmdesátého. Dva znudění policajti na kraji jiného náměstí a kolem kašny asi stovka lidí. Podstatně méně než před třiceti lety. I klidněji. A na jiné téma. Většině nevadí, že jim vrchuška kálí na hlavu, jako nevadilo před třemi dekádami. V Praze alespoň plný Staromák. Prý až čtyřikrát plnější než před týdnem.

Nehledě na jejich obsesi veřejným míněním, nemyslím, že demošky donutí dnešní aparátčíky změnit chování. Podobně jako můj hlas ve volbách nepovede ke změně vlády. Nevyjádřit se nicméně v případě, kdy se sliz cestou naší krajinou otírá o vše, co mu přijde pod ruku, by mi přišlo zbabělé.

Silné Česko

Když jsme se před patnácti lety stali členy EU, zašel jsem s kamarády ve Vladikavkaze na pivo s radostně-hrdým pocitem, že je všechno, jak má být, že byla postkomančská transformace dokončena. Že jsme se konečně dostali do slušné společnosti a na cestě k nezměrné prosperitě si stojíme jen my sami.

Za pár neděl máme volby do europarlamentu a většina takzvaně etablovaných partají se předhání v tom, kdo bude znít vlastenečtěji, jako by nám z EU cokoli hrozilo. Zvykli jsem si, že naši politici výsledky vlastního – pravda, ne vždy kompetentního – vyjednávání v Bruselu a s Bruselem doma prezentují jako jakýsi diktát. I že umně využívají obraz abstraktní externí zlomoci, aby zamaskovali vlastní zájmy a inkompetenci.

Stávající premiér, na úkor ČR dlouhodobě dojící EU pro svůj byznys jako neveselou krávu, si k volbám nasadil trumpovskou čepici a s imbecilní, leč na lid ze čtvrté cenové nepochybně působící kampaní vyrazil na steč za silné Česko. Jež má v pořadí zájmů asi tak na osmnáctém místě. V lepším případě.

Vidím-li fízla, který dlouhodobě drancuje mou zemi, hlásat, jak Česko nekompromisně a tvrdě ochrání, napadá mě, že první, před kým bychom měli tuto zemi chránit, je on sám. Jo, ještě něco mě vlastně napadá: Fuck you.

Hokejka v Číně

Prezident Zemák se popáté vydal do Číny a tentokrát s sebou vzal i českou sportovní ikonu. Asi proto, že nám klesá vývoz a roste dovoz a s ním i schodek obchodní bilance. Anebo proto, že ikona už všechen výdělek projela v automatech a je třeba dívat se po alternativních zdrojích příjmu i nových přátelích. Ani trochu mě nepobuřuje. Pan Kolek, tehdejší řidič na dánské ambasádě a trenér slávistické hokejové mládeže mi dávno vysvětlil, že když pámbu naděloval, každému dal jednou. A tihle kluci umějí hrát hokej.

Bavím se spíš, jak snadné je vytvořit fiktivní příběh, kterým se dokola zaobírají desítky novinářů. Kdokoli Čínu alespoň maličko vnímá, přeci musí jednoznačně dojít k závěru, že česko-čínské obchodní partnerství je spíše iluze. Čína nemá zájem obchodovat s Českem, má zájem expandovat a šířit vlastní zájmy. Ať již skrz komunistickou stranou kontrolovanou mobilní společnost, jež buduje internetové sítě, nebo státní firmu napojenou na vojenskou rozvědku, která kupuje fotbalové kluby. Fakt lze ještě být skalním slávistickým fandou? Nebo kupovat věci od Mountfielda či pít pivo Lobkowicz?

Doma je Čína maximálně soběstačná a žádné velké české investice, které by se navíc vymykaly státní kontrole, nepotřebuje. Jako nepotřebuje investice americké, kanadské, maďarské, ruské či madagaskarské. Dobrá, existují technologie, jímž se v Číně musejí učit (kudos škodováckým motorům pro sučouské metro), ale i takové jsou jen dočasné, protože jakmile se naučíme, vyrobíme si sami. Je nás sakra půldruhé miliardy.

Až se za deset let budeme dívat na dnešní léta ekonomické čínské diplomacie, zbyde jen pachuť z ješitného kolaborantského staříka, kterého ani v Číně nikdo nebral vážně. Krom jednoho zmateného hokejisty.

Jaro

Když byla relativně nezvyklá, míval jsem tu kytku rád. Dánsky jsem si raps pletl s rasp, což znamená strouhanka. Anglicky se řekne rape, stejně jako znásilnění. Žlutá kytka, která se jako mor rozpíná českou krajinou, zabíjí hmyz, ničí půdu a zásoby vody a prská nám do očí, že tady je Babišovo. Lány a lány cestou z Českého středohoří do Prahy. Znásilňování české krajiny za hlasitého fandění momentálně třiceti procent národa.

Delčevo

Z kopce na kopec kousíček od bulharských hranic patnáctiletým pežotem a opakujícím se rituálem, jenž začíná více méně stejně: „Dobar den, my nabljuduvači od OBSE.“ Začátek už v šest ráno, abychom mohli pozorovat otevření vybrané volební místnosti. A zatímco v prvním volebním okrsku jeden člen brumlá, že se mu dnešní volby vůbec nehodí, protože hodlal být úplně někde jinde, během dne se stále více projevuje svátečnost prezidentské volby. Alespoň v přístupu volebních komisařek a komisařů.

Rumunská kolegyně v každé námi navštívené místnosti úhledně vyplňuje kontrolní dotazník, já sleduji volební účast a povídám si přes překladatelku Tanju se členy volební komise. Reakce variují mezi nervózní formalitou a přátelskou zvědavostí, odkud jsme a nakolik asi ten divný strejda z Češky rozumí makedonštině. Ništo ne razbiram, nebojte.

Za jeden den nakonec nestíháme víc než šest volebních okrsků ve školách, jeden obecní úřad, vesnický kulturák, bývalý obchod a dvě garáže. Den končí v okresní volební komisi, kde se do půlnoci sčítají výsledky ze šestatřiceti okrsků v okresu Delčevo. Na chodbě trpělivě čekají šéfové a šéfky jednotlivých okrsků. Uvnitř místnosti si předseda okresní komise rázně sjednává pořádek a nařizuje Pýterovi, ať otevře okno, že už uvnitř dochází kyslík. Poslechnu, pustím dovnitř studeno a beru si od jeho zástupkyně ze starého hrnce jablko.
- „Odkud jsou?“ ptám se, „z Traboteviště?“
- „Kdepak, z Virče, tam jsou lepší.“

Dobrá. Příště určitě musíme zajet i do Virče tedy.

Alláhu akbar

Nikdy by mě nenapadlo, že z hořícího domu daleko od domova může být tak zvláštně smutno. I když je dům starý a hezký. I když jde údajně o nejnavštěvovanější památku v Evropě. Co napadlo, je, že každá podobná událost vyvolá vcelku standartní reakce masy. Je přeci jasné, že šlo o muslimský útok na symbol katolicismu. V lepším případě prý o pojistný podvod, či úmyslné zapálení francouzskými vládci, aby odvedli pozornost od protestů tzv. žlutých vest. Ale spíš ti muslimové, protože, jak si mnozí všimli, se často na internetu objevuje zvolání alláhu akbar. Navíc když i Youtube se rozhodl šířit konspirativní teorie mezi prvními…

Zvolání, že bůh je největší, zvané takbír, jsem za svých cca. patnáct let života v různých muslimských komunitách po celém světě slyšel nesčetněkrát. Většinou vícekrát denně. Když se kamarádovi v Ázerbajdžánu narodilo dítě. Když jsme se v Afghánistánu dohodli na spolupráci s guvernérem jedné severní provincie. Když v Čečensku vytáhli člověka živého z auta, které předtím rozmašíroval ruský transportér. Když v Ingušsku tehdejší nejhledanější muž Ruské federace, Šamil Basajev, ironicky děkoval místní vládě, že ho nechala vyloupit vojenské sklady. Když kolegové v Sýrii opustili jednání právnických odborů jen půl hodiny předtím, než budovu rozbombardovala syrská letadla. Na konci politického mítinku v Jordánsku, kde se takbír vyvolával téměř místo potlesku. Od ochranky našeho kanclu v pákistánském Pešaváru, když kousek od nás bouchla bomba. Předpokládám, že si na velikost boha vzpomněli i ti, co bombu instalovali.

Zvoláním, že bůh je největší, začíná každá muslimská modlitba i volání muezzina. Velikost boha vzývají i někteří fotbaloví fanoušci. Takbír je též vepsán do bílého pruhu irácké vlajky. Zkrátka je v islámském světě všudypřítomný a největší jako bůh sám. A netřeba mu a priori přisuzovat význam, který nemá, i proto, že má významy všechny.

Velikost boha je zkrátka nekonečná pro ty, co věří. Občas i pro ty, co ne. Třeba když hoří božský symbol ve Francii. Alláhu akbar.

Mačety a klávesnice

Dvacáté páté výročí začátku rwandské genocidy, ve které za sto dní přišel o život téměř milión lidí. Byli jsme tenkrát zmatení z válčení na Balkáně a Rwanda připadala tak nějak strašlivě daleko. Oba konflikty začaly podobně. Nálepkováním, vymezováním se vůči skupinám lidí, kteří se chovají, vypadají nebo modlí jinak. Nabídkou zoufalcům a ztracencům někým být, někam patřit a cítit se důležitě s pistolí, puškou či mačetou v ruce. Ještě, že se sapiens tak vyvíjí a dnes si zoufalci a ztracenci vybíjejí své mindráky primárně v anonymitě internetových komentářů a debat. Oder?

Geobbelsovina

Andrejův PR tým každou neděli vydává na xichtoknize zprávu o tom, jak je náš mafiánský premiér skvělý. Zdánlivá rekapitulace uplynulého týdne má prezentovat slovenského miliardáře coby chlapíka z českého lidu, pojmenovat momentální nepřítele a dokázat, že vše hezké, co se kolem nás děje, se děje díky božskému Ájovi.

Mustr se více méně neliší: Ahoj lidi, strašně pracuju, ale kdo by se pro vás neobětoval, tohle jsem pro vás tento týden udělal, a támhleto překazili jiní. Většinou tak na sedmi až deseti stranách, které průměrný Andrejův obdivovatel nemá šanci přečíst. Potenciálně kontroverzní témata a kauzy, ve kterých jede ANO, jsou opomíjena. Aktivity jiných entit, které by mohly vést ke zlepšení životů v ČR, jsou prezentovány jako výdobytky samotného guru. Asi žádný jiný politik si takto pravidelně veřejně a dobrovolně nevymýšlí a nelže. Zeman a jeho prasátko jsou totiž značně nepravidelní.

Tuto neděli se Andrej pustil do tématu exekucí. Pár měsíců poté, co sněmovna při projednávání novely insolvenčního zákona přehlasovala ve prospěch exekutorů senát, primárně díky angažmá ANOnistických poslanců v čele s místopředsedou #mýto Faltýnkem. Tak nějak se dávno v kruzích ví, že špičkou exekutorské mafie býval přerovský Vrána a že k jeho skvadře a nástupcům má prostějovský Faltýnek setsakra blízko. Šušká se, že třeba komančskou podporu exekutorů vyhandloval za ANOnistické odhlasování zdanění církevních restitucí.

Andrej však v neděli, alespoň verbálně, vyrazil do boje. Nejprve pochválil svého ministra Kněžínka za změnu, kterou prosadil Kněžínkův předchůdce Pelikán, jenž zas ale prý dle Andreje nedělal nic. Následně pochválil sám sebe, že zrušil dvě stě tisíc exekucí, které však nadále probíhají, a na jejichž zrušení nedávno jedna neziskovka založil speciální web zvaný Doložkomat.

V jednom odstavci sedmistránkové litanie jako by byl shrnutý celý estébákův pýár: Pochválím svého kolegu za cosi, co udělal někdo jiný. Do ostatních se navezu, že jsou nemakačenkové. Smyšlenou informací dokážu, jak se rázně zasazuji o práva občanů, taktéž s přivlastněním úsilí někoho jiného. Když ale opravdu mohu reálně změnu prosadit, dělám, co je mně a mým blízkým nejprospěšnější.

Týdenní zprávy jako by byly technologickým apgrejdem dlouhých projevů, v nichž si hoví diktátoři. Světový rekordman Chavez například rád přerušoval večerní vysílání státní televize, aby se pak dlouhé hodiny s diváky dělil o sebe sama. K tomu se zatím Andrjucha nepropracoval, tak asi buďme rádi, že si je v češtině a bez předem připravených notiček stále nejistý.

P.S. Zmiňovaný xichtoknizí statut byl během dneška změněn.

Za volantem

Cestou do Prahy za volantem malého, roztomilého vozítka dumávám nad chováním spoluřidičů. Napadá mě, do jaké míry se právě za volantem člověk teprve stává sám sebou. Ať si moderní psychologie říká, že „sám sebou“ neexistuje, že se mění dle situací, ve kterých se nacházíme. Nemůžu si pomoci – jedny z nejhorších řidičů jsem potkal v Gruzii, kde se nekompromisně neustále závodí, protože, existují-li stereotypní společné rysy, Gruzínci jsou nadprůměrně netrpěliví. Proto se nestojí ve frontách, proto, když jsem si na úřadě vytáhl pořadové číslo více jak o pět vyšší, než které právě svítilo na tabuli, prosili mě moji kolegové, ať raději přijdeme jindy. I když šlo maximálně o dvouminutovou čekací dobu.

Pravidlo, že „first“ je důležitější než „fast,“ vyznávají i řidiči v řadě dalších východních zemí, ale třeba v Jordánsku po neúprosném boji o mezírku za autem před vámi dojde často k jakémusi tichému usmíření mezi soupeřícími řidiči. V Afghánistánu zas jako by každý jel sám za sebe a o ostatní se příliš nestaral. První den v Baku se zas můj taxikář popral s jiným taxikářem, který mu hodil myšku, zatímco řada gruzínských řidičů, abych se vrátil zas na začátek, jezdí jako notoričtí melancholici. „Zase jste se kochal, batono Giorgi?“

Ke každému stylu řízení lze téměř spolehlivě přiřadit společenskou charakteristiku, zejména pokud jde o napětí ve společnosti, frustrace jednotlivců, nebo sebevnímání řidiče v rámci celku. Míra choleriků v jakékoli skupině řidičů jako by předjímala funkcionalitu dané země.

I u nás máme řidiče predátory a zdá se, že existuje přímá úměra mezi velikostí vozu a mírou predátorství. Máme i melancholiky – dříve se jim říkalo kloboukáři – ale choleriků, přijde mi, tak nějak přibývá. Podobně jako se cholerizuje společenský diskurs. Díky precedentním případům vybržďovačů všeobecně víme, že se podobné dělat nemá, ale aut, jež se na silnici chovají jako prasata, je stále dost.

Přijde mi zajímavé, že se často jedná o firemní vozy, jejichž řidiči jako by ani nezauvažovali nad tím, jakou reklamu své firmě dělají. Napadá mě, jestli není nepodobné domněle anonymním internetovým komentářům, kde spousta lidí pod vlastním jménem píše v soukromí své jeskyně největší hlouposti a strašnosti. Přeci mě nemůžete vidět, když já vás nevidím.

Řekl jsem si, že podobně jako se některá média zaobírají odhalováním největších idiotů na internetu, budu si zaznamenávat firmy, jejichž auta mě během jízdy ohrozí či omezí. Na mou listinu dementních řidičů jsou tímto nominováni: Cablex, Chládek a Tintěra, Jihoměstská majetková a Bilfinger. Nu což, jel jsem jen osmdesát kilometrů, sbírka se určitě bude rozšiřovat.

Dodávky

Ani jsem se nestačil pořádně zamyslet a Andrjucha už hlásí, že si neuvědomil, jak je časové omezení rodičovských dávek nešťastné a že tedy odvolává, co odvolal, a slibuje, co slíbil.

Když jsem byl děcko, dělal jsem spoustu věcí intuitivně, aniž bych věděl, ba se příliš trápil nad tím, co je správně a co je špatně. A občas (dobrá: často) jsem se netrefil. K zoufalství rodičů jsem vždy nemohl než potvrdit, že jsem si následky vlastního chování neuvědomil. Nepomohly žádné tresty a „sis zas neuvědomil, co?“ se stalo jednou z nejoblíbenějších tátových frází. Alespoň mi přišlo, že ji má rád, když ji tak často opakuje. Naštěstí jsem neměl ambici řídit stát. Protože kdo řídí stát, měl by mít více inteligence než dospívající dítě.

Jestli tedy estébák nekecá a o žádné neuvědomění nešlo, ba naopak jde o zcela cílenou strategii testování reakcí. Strategii, již jsem poprvé viděl zmáknout nikoho jiného než Vladimíra Vladimíroviče. Ten činí pouze taková rozhodnutí, která jsou výhodná jemu samému, a každé rozhodnutí má podpořené kvalitní mediání mašinerií. Když usoudí, že negativní reakce přesáhla určitou mez, rozhodnutí prostě změní a svede ho na někoho jiného. Nikoli nepodobně, jak když kdysi prý čitelný deník, dnes propagandistický plátek Agrofert Dnes, začne bušit do socanské ministryně, přesně dle Vladimírova návodu. I když „Nezastavitelný dávkomat“ možná není zas tak úplně špatná přezdívka.

Na koncert

Kdysi dávno jsem měl velmi neobvyklý lístek na koncert mé v té době asi nejoblíbenější britské kapely, na který jsem nakonec z divného důvodu nešel. Tenkrát muzikanti byli v nejlepších letech, dnes jsou z nich důchodci, kteří slaví padesát let existence. Po sedmadvaceti letech si splácím dluh a vyrážím do Pakulu. Tak ať točí se svět mladší o sedmadvacet let na desce Jethro Tull.

P.S. Bylo to fajn. Ian sice už téměř nic neodspívá, ale stále křepčí a fouká náramně.

Dávky

Vláda prý nemá dostatek peněz, tak schválila, že se rodičovský příspěvek od prvního ledna zvedne jen na děti, které se narodí po prvním lednu. Nehledě na to, že původně měl být příspěvek zvednut pro všechny, kteří na něj budou mít k prvnímu lednu nárok, tedy i dříve narozeným. Zpráva mě zaujala, protože mi ve věčném boji dobra proti špatnu nenaskočila jasná odpověď. Jistě zčásti i proto, že jedním z argumentů proti omezení příspěvku jsou příběhy lidí, kteří se rozhodli prodloužit si čerpání stávajícího příspěvku, aby to do toho prvního ledna tak nějak doklepali. Mělo to ve mně vyvolat soucit, ale spíše vyvolalo otázky, kdo všechno asi různě s dávkami spekuluje.

Dvě protichůdné myšlééénky. Nepředvídatelnost a netransparentnost státní správy vůči nejpotřebnějším (příspěvek náleží rodinám s příjmem do výše 2,7-násobku životního minima), ad hoc rozhodování a velká řada rodičů v nepochybně prekérní situaci vs. jakási vypočítavost těch, kteří dávky berou a rozhodli se, nezřídka i na doporučení úřadu, svou závislost na dávkách prodloužit, aby následně dostali(y) více. Ještě, že se v případech, o kterých čtu, jedná o gádže, jinak by se asi zas demonstrovalo proti zneužívaní a nepřizpůsobivým.

Kdosi prý slíbil, ať už to byl „stát“, konkrétní ministr(yně) či paní na úřadě, a na základě slibu se mnozí rozhodli spekulovat na budoucnost, asi netušíce, že od politických slibů je ke konkrétním zákonům a vyhláškám cesta dlouhá. Protože žijí v jiné zemi než já a v životě se nesetkali s politiky, kteří za loupák či s koblihou naslibují hory doly. Navíc je přeci třeba platit soukromým firmám za sedmdesátipětiprocentní slevu na jízdném pro studenty.

Nechci, aby vyznělo jako šmahný odsudek. Je naprosto legitimní, že každý hledá své finanční strategie v rámci možného, i s občasným opomíjením možných rizik. Neznám jednotlivé příběhy, či kontext každého z těch rozhodnutí. Nevím, kolik poběraček rodičovského příspěvku je třeba v exekuci, které u nás úspěšně ničí nejchudší domácnosti. Nebo kolik je žen samoživitelek bez přispívajícího otce, jež zas tak moc možností volby mít nebudou.

Zároveň platí, že by výše jakéhokoli příspěvku, pokud se tedy jedná o paušál, měla být stejná pro každého, kdo příspěvek v danou chvíli pobírá. Systém, který jedněm ve stejné situaci dává a druhým nikoli, podkopává a ironizuje sám sebe. Pokud tedy je cílem vlády dávat smysl. I když ani to není jisté, prý ani paní ministryni.

Jdu studovat tento přehled různých sociálních dávek, abych se trochu poučil, a třeba se nakonec vše projasní. Anebo ne.

Teroristé

Ráno jsem se probudil se zprávou, že se v novozélandském Chrustchurchi střílí. Of all places. Masovou vraždu si prý střelci dali na internet, asi aby ukázali, jací to jsou hrdinové. Jako když si nacisté natáčeli masové popravy civilistů na východní frontě.

Mentálně nevidím rozdíl mezi magory střílejícími do lidí, kteří (a jen proto, že) vyznávají jiného Boha, pomateným staříkem, který háže klacky na koleje nebo lidmi, co se bouří proti záměru ubytovat v jejich okolí jiné nouzi. Mají společnou iracionální nenávist vůči lidem, jež neznají a které na základě přisuzování imaginárních kolektivních vlastností dehumanizují. Mají společnou i řadu politických a jiných predátorů, kteří se na nenávisti živí a profitují z ní, u nás v dnešní době primárně reprezentovaných Pitomiovou partou a prezidentem. Totality nezřídka začínají právě tak, že si najdeme někoho, koho neznáme a koho můžeme nenávidět.

Spolu se šimpanzem učenlivým (pan troglodytes) je homo sapiens prý jediným živočišným druhem, který je schopen se organizovat za účelem zabíjení příslušníků stejné rodu. Až se jednou budou děti ve školách učit o začátku 21. století… jestli se budou děti učit o začátku 21. století, bude to studium zániku civilizace. Zániku, který nepřišel zvenčí, ale zevnitř, z nás. Ze všech agresivních pologramotných idiotů, kteří projektují vlastní frustrace do slabších. Multikulturalismus neselhává kvůli nepřizpůsobivým menšinám, ale kvůli neschopnosti a neochotě většin menšiny a jinakost jako takovou respektovat.

Carl Linné nás nazval moudrými, sapiens. Stále častěji se tak nějak zdá, že to buď byl nabubřelý náfuka nebo nezměrný optimista.

ET302

Od nedělního pádu Boingu 737 Max 8 etiopských avialinek se zjistilo, že vylepšený model letadla má jednu finesu, kterou se pilotům nikdo neobtěžoval příliš vysvětlovat. Spekuluje se, že jde o hlavní důvod, proč za necelý půl rok spadlo krátce po startu již druhé zbrusu nové letadlo téhož typu. Proč z Addisu do Nairobi letících 149 cestujících a osm členů posádky ze 36 zemí již nikdy nedorazí domů.

Přestože je letecká doprava se svými ročními cca. šesti miliardami člověkoletů jednou z nejbezpečnějších, co se počtu obětí na uživatele týče, nedokážeme uchopit její fatalitu. Asi i proto, že coby přirozeně empatičtí tvorové se obtížné vciťujeme do pocitů člověka, sedícího v padajícím letadle. Přesto či proto nicméně létáme dále, navíc dokážeme od anonymních obětí krásně abstrahovat. Podobně třeba jako od obětí válek či přírodních katastrof.

Nedělní pád ET302 jsem zaregistroval jen tak letmo, jako většinu dosavadních leteckých nehod. Řekla mi o něm Lenka a má reakce zůstala někde mezi aha a sakra. Než jsem včera večer zabrousil na xichtoknihu, jíž se snažím co nejvíce vyhýbat. Sama Pegrama jsem neznal, Clémence ano, i když mozek jako by chvíli odmítal informaci propojit a přiznat si, že tvář na fotce není cizí. S nedělním pádem letadla nic nenadělám. Alespoň tedy tichou vzpomínku všem obětem a jim blízkým.

20

Dnes je tomu dvacet let ode dne, kdy se Česká republika včlenila do Severoatlantické aliance. A dál se mi ani nechce psát, jen si užít tu myšlenku. A veřejně deklarovat, že si opravdu myslím, že o vystoupení z NATO (idem z EU) může v ČR usilovat jen negramot, idiot, či ruský bot.

Vlaštovka

Že se Andrjucha dostal do Bílého domu, by jistě byl velký úspěch, kdyby v Bílém domě vládl kdokoli připomínající racionálně uvažujícího presidenta, ať už s jakýmikoli názory. Dobrá ale: český premiér se hned tak do D.C. pracovně nepodívá, takže, budiž, za úspěch považujme. Humbuk, jenž kolem návštěvy ale uspořádala (nejen) veřejnoprávní média, byl nicméně na hraně či za hranou trapnosti. Spíše za tedy. I to se ale dá pochopit - když neexistuje příliš pozitivních zpráv, jež lze o českém premiérovi jinak odvysílat, je potřeba tuto jednu vlaštovku vyždímat do poslední kapičky. I proto, aby se neřeklo, že jsou veřejnoprávní média podjatá. Přesto možná asi nebylo úplně třeba chuděru vlaštovku zadusit k smrti.

Co jsem v televizních zprávách nezahlédl, nicméně co bylo asi jediné zajímavé na celé návštěvě, bylo, jak chlapíci zapomněli na společné foto a nechali ženské zaparkované před barákem.

P.S. o den později: Koukám, že téma zaujalo i Fíšu, tak to budeme muset zítra na pivu probrat.

Půlrok

Šest měsíců poté, co jsem se přestal řádně hýbat, už zas nejen obrazně skáču přes kaluže. Stále tedy opatrně, ale skáču. Navíc jsem se za poslední půlrok dozvěděl spoustu věcí.

Třeba že se bolest i snížená hybnost dá snášet relativně (relativně) snadno, když si to srovnáte v hlavě, ale to na oplátku není úplně jednoduché. Naštěstí se stále učím přijímat věci, které nemůžu změnit, takže nakonec nebylo tak strašné. Alespoň pro mě ne. Jak moc jsem lezl a stále lezu na nervy druhým, asi úplně nevím. A asi mě to nějak méně trápí. Že bych konečně ve svých stoosmapadesáti letech dospěl? To by bylo velké zklámaní.

Nebo že nechybí ani nechyběla práce jako taková, ale procesy s ní spojené. Intelektuální výzvy i čemu se asi dá říkat ambice, kterou asi každý kvantifikujeme jinak. Někdo penězi, někdo veřejným uznáním, někdo mediální slávou, někdo lajkama na xichtonknize, já asi nejvíc vědomím, že dávám smysl. I když ten smysl bylo třeba řádně přehodnotit.

Nebo že se nedostatek intelektuálních výzev dá suplovat různými šolichy či studiem, ale že to chce něco déledobého, s cílem. Projekty, o kterých víte, kam vedou. Dostudovav třetí zábavný a záživný kurs na třetí severoamerické universitě, mi najednou 6-10 týdenní projekty, které díky přehršli času stihnu za třetinu času, přijdou příliš krátké. Každopádně těch několik neděl se Stevem Joordensem na Toronto Scaroborough nebo s Paulem Bloomem na Yale bylo nesmírně zábavných.

Nebo že dokážu soužít v jedné domácnosti se zvířetem, které jsem se v životě předtím nepotkal. Tedy se specifickým poddruhem, se kterým žiji a který se chová nepatrně odlišně od většiny, jsem se nepotkal. A nejedná se poddruh homo sapiens, kdyby se někdo ptal.

Nebo že české zdravotnictví není tak zlé, jak se o něm tu a tam říkává, ale bez vizionářských politiků asi hned tak lepší nebude. Což by si zejména ti pracující v českém zdravotnictví sakra zasloužili.

Nebo že když je člověku zle (respektive ne tak dobře, jako obvykle), nevyhledává příliš společnost ostatních a soustředí se více na sebe a vlastní přismyslechbytí. A že to někoho urazí, někdo to pochopí a někomu je to zcela šuma fuk.

Nebo že potřeba prezentovat vyhraněný názor na úplně všechno a na svých názorech tvrdošíjně trvat je nejčastěji vlastní lidem, kteří žádné vlastní názory nemají.

Nebo že když pečete chleba, opravdu záleží na tom, kolik do těsta dáte vody, a že se to napoprvé občas nepodaří. Ani napodruhé. Ani napotřetí.

Nebo že už je asi fakt potřeba začít se dívat po regulérnímu návratu do pracovního procesu.

Gottwaldov

Před jednaasedmdesáti lety se Klement vrátil z Hradu a rok poté po něm pojmenovali město, jehož název předtím zůstával beze změn po šest staletí. První zmínka z roku 1322 ho tedy, pravda, přepisovala Slyn.

Před padesáti lety se v průchodu domu u Václaváku zapálil Jan Zajíc na protest proti Klementům a jejich okupujícím bratřím. Těm, co by nás i dnes s radostí přijeli zachraňovat od chimér. Na tancích.

Podíval jsem se, kdo je na Pražském hradě dnes a kdosi rozvinul transparent s xichtem Putina, Zemana a Okamury. I proto, že protestovat se dnes smí. A stále více tak nějak musí, aby se zabedněnost, škodolibost, nenávist a extremistické názory nestaly normou.

Vzpomínku všem obětem komunistického režimu.

Veřejnoprávně

Jedu si autem a Štěpán Macháček začne vysvětlovat, jak že se to má se zbytky tak zvaného Islámského státu. Málem jsem se přitom vyboural. A ne, že bych byl najednou v transu z jasnosti a propracovanosti zpravodajových argumentů.

K jedné informaci (poslední bitva je u konce) přidal pár domněnek a více nesmyslů. Napadlo mě, že by asi pan Macháček měl vědět, že když je člověk zpravodajem na Blízkém východě, měl by se o regionu něco naučit. Jinak bude Český rozhlas dál hlásat bludy, které pak s radostí přejímají naši pologramotní politici.

Štěstí

Dokončil jsem Úvod do psychologie na Yaleově univerzitě a dostal jsem hlad. Ne proto, že jsem šestitýdenní kurs prošel za týdny dva. Ani proto, že posledním tématem byla behaviorální ekonomie a měřitelnost štěstí. Že prý si po všech těch teoriích, pokusech a úchylkách na závěr dáme něco pozitivního. Hezky podle Kahnemana, který vědecky potvrdil, že konec dobrý, všecko dobré.

Vyšel jsem stmívajícím se Šanovem hledat potravu a cestou zpět se v lázeňském parku najednou probral ze smršti různorodých myšlenek. Z jedné strany mi do očí svítil úplněk a z druhé stejně velké, jen trochu méně vzdálené, hodiny na budově Vojenských lázní. A ze třetí strany Orion, který mi již dávno svítí na cestu, jak se praví v jedné, asi třicet let staré a zatím ne příliš slavné básni.

Štěstí není muška zlatá. Je to dědičná chemie v mozku.

NE

Politická strana pro všechny je politickou stranou pro nikoho, respektive politickou stranou pro sebe sama. Když její šéf prohlašuje, že nestojí na žádné ideologii, protože bude pro všechny, neznamená to, že všichni budeme z její činnosti profitovat. Znamená to, že strana samotná bude dělat tu to a tu ono, aby sama profitovala co nejvíce. A země bez jasné vize a směru nakonec neodvratně zakrní a zvadne. Až je mi trapné to vůbec chrlit. I třeba připomínat, že už tu jedna taková partaj údajně pro všechny byla. Táž, co nastolovala zmíněnou diktaturu proletariátu.

Na rozdíl od některých mých známých se mi nedělá ze šklebícího se mafiána fyzicky zle, jen se periodicky vrací smutek z toho, že lidé, jež považuji za soudné, mu tak snadno, ba rádi sedají na lep. Přitom je jasné, že ke svému majetku přišel podvody a mafiánskými praktikami, že lže, jak a kdy se mu zlíbí, že je ochoten svým ambicím obětovat vlastní děti i že ta jeho agitka, dnes zvaná pý ár, je strašlivě průhledná. Že prostě dělá z lidí kolem idioty, a nejen idioti mu na to sedají. Což je asi nejtěžší si domyslet. Když z vás někdo dělá idiota, a vy mu na to sednete, nestáváte se automaticky idiotem. Pokud si tedy dokážete včas uvědomit. Kde je ta hranice ale…

Dnešní stranický sjezd probíhá dle očekávaného scénáře. Počínaje fotkou s vlajkou a všeobecně známým citátem z Masaryka, jenž na sociálních sítích kdosi již vtipně přeformuloval na „nebát se a čerpat.“ Pokračuje vtipkováním nad autoritářským vedením (vítězný mančaft se přeci nemění). A konče… kdo ví, jak to vlastně skončí všechno. Že nás prezidentsko-premiérské duo směle vede do etického a morálního marasmu, není třeba připomínat. Nedávná varování (poté, co jsme všem slíbili vše) z finančního resortu možná nenápadně naznačují, že se nás chystají přivézt i na mizinu.

Echsperti

Baví mě, když se mou různí mediální experti souhlasí, a ani mi nevadí, že o svém souhlasu, ba o mé existenci nemají ani páru. Baví mě i vyrovnávat se se skutečností, že tu a tam je semnousouhlasící součástí uskupení, jež je mi v lepším případě krajně nesympatické. Jako třeba dnes ODSácký politolog, Petr Sokol, který mě v přímém vstupu na ČT24 citoval téměř doslova, když glosoval komančský útok na současného ministra zahraničních věcí, řka, že jde primárně o snahu se opozičně připomenout a zviditelnit se na společensky více méně nezajímavé téma, jež nicméně, zejména mezi proruskými trolly, vyvolává značné emoce. Jen se trochu divím, že se nepřidali trollové z SPD.

Ve zkratce řečeno komančům vadí, že ministr zahraničí prosazuje moderní prozápadní zahraniční politiku. Asi nejvíce je naštvala Petříčkova nedávná návštěva Ukrajiny, kde jednoznačně pojmenoval ruskou okupaci Krymu a roli Ruska v konfliktu na východě Ukrajiny. Ani o jednom člověk minimálně znalý kontextu nepochybuje. Komančové ano, protože loajalita k velkému bratrovi přebijí veškeré informace a spolehlivě vypíná mozkové závity již po několik desetiletí. Je srandovní, že soudruzi obviňují ministra z nehájení českých zájmů, protože dostatečně nehájí zájmy ruské, jež chtějí hájit oni.

Zatím mi připadá, že v Petříčkovi máme snad jediného ministra vlády, který má hlavu a patu a, zdá se, i kvalifikaci k výkonu své funkce. Mezi bandičkou pologramotných bafuňářů docela nevídaný zjev, asi proto i tak ve srovnání s ostatními členy vlády září. I proto leze komančům i ruskému agentovi na hradě na nervy. Lepší ocenění si asi sám nemohl přát.

Je důležité připomínat, že ač se ohánějí demokracií, jsou dnešní komančové stále totalitní stranou, věrně se hlásící k odkazu marxismu. Jednou z jeho centrálních doktrín je nastolení diktatury proletariátu, aneb nechejme hovořit mistra autora: „[…] prvním krokem v dělnické revoluci je pozvednutí proletariátu na panující třídu, vydobytí demokracie. Proletariát využije svého politického panství k tomu, aby postupně vyrval buržoazii všechen kapitál, soustředil všechny výrobní nástroje v rukou státu, tj. proletariátu zorganizovaného v panující třídu, a co nejrychleji rozmnožil masu výrobních sil.“

Sám jsem docela trpělivý a na nastolení diktatury proletariátu nijak nespěchám. Jestli se ale soudruzi nemůžu dočkat, ať se, coby experti na zahraniční politiku, přesunou do míst, kde už tento ráj na zemi existuje. Venezuela, Bělorusko, Kuba, Čína či Rusko volá.

Sportovně

Beethoven pro Elišku složil sonátu, agent Bureš prý Martině postaví halu (tentokrát nikoli pro polské kuřata). Protože když někdo sbírá slávu na sportovním kolbišti a tím probouzí naše vlastenectví, je třeba ukazovat, že jsem součástí stejné skupiny. Navíc nám v naší republice naprosto nutně chybí ovál na kroužení dokola na ledě.

Je jasné, že si lidé v dětství či mládí spíše vybírají sporty, které jim osobnostně pasují. Dávno se proto nových známých, včetně vybraných kandidátů na pracovní pozici, ptávám, co v dětství dělali za sport. Ne že bych dle toho vybíral, či existuje správná odpověď, jen mi přijde důležité pro pochopení osobnosti tázaného.

Na základě mého velmi nevědeckého zkoumání existuje značná korelace mezi lidmi, kteří se věnovali kolektivním sportům a jejich schopností práce v kolektivu, včetně dovednosti řešit problémy konzultativně, naslouchat, ocenit názory jiných atp. Ne že by všichni obdivovatelé individuálních sportů byli sociopati, ani náhodou, jen jsou některé sporty více introvertní než jiné, více kompetitivní než jiné i třeba méně férové než jiné.

I v kolektivních sportech jsou rozdíly mezi dělníky a primadonami, mezi sólisty a těmi, na nichž mančaft (с немецкого: Mannschaft) stojí. Coby bývalý fotbalový stoper, který vidí vše před sebou, rozdává přihrávky a diriguje minimálně část orchestru prostě nemohu mít tuto teorii nerad.

Vlastně jsem si poprvé uvědomil s bývalým kolegou, který mi prozradil, že v mládí dělal rychlobruslení. Zafungovalo jako epifanie. Trochu jsem předtím trápil, jak ho vnímat a jak s ním pracovat, než jsem pochopil, že jeho urputnost a překotnost kopíruje skloněnou hlavu, tunelovou vizi a víceméně osamělé kroužení po ledu kolem dokola, kde začátek a cíl jsou si téměř k nerozeznání podobni.

Aniž bych chtěl nabádat k horlivé stavbě sportovišť (pokud tedy nebudou stavěna z rozpočtových peněz odebraných takzvaným bojovníkům za svobodu), přijde mi, že než rychlobruslaře spíše potřebujeme fotbalové stopery a basketbalové rozehrávače, ale asi hlavně ragbisty, co nejvíce ragbistů. V ragby se totiž nefilmuje, hraje se sice tvrdě, ale maximálně férově, a vítězové po zápase vyprovází poražené ze hřiště potleskem.

Zlo nevymýtíš

„Zlo nevymýtíš. Ale musíme křičeti zlo, aby to zlo nemělo tak lehké.“

Často jsem s Josefem Klímou nesouhlasil, občas mě nudil, tu a tam mě iritovala zdánlivá sebelibost. V mladickém maximalismu má člověk pocit, že všichni kolem musejí být perfektní, což pro mě vždy tak nějak znamenalo i perfektně reflektivní a pokorní. Asi poprvé mě silně bouchlo před necelými deseti lety, když zemřela Nataša. Prostě je občas důležitější zkoumat cíle lidského počínání než metody, jež lidé k naplnění cílů užívají.

To jsem ale vykročil trochu jiným směrem, než jsem původně chtěl. Budiž tento úkrok nepřímou omluvou panu Klímovi za pokaždé, kdy jsem nesouhlas zaměňoval za osobní antipatie. Ne že by o mém nesouhlasu tedy věděl, tím méně že by ho naše nesouznění jakkoli trápilo.

Úvodní citát je od jiného Josefa, Čapka, Klíma ho nicméně cituje v rozhovoru, který poskytl serveru neovlivni.cz. Mimo jiné také říká: „Mediální svět je zahlcený kauzami. Čili došlo k devalvaci kauz, k devalvaci skandálů, a tím pádem se to všechno rozplývá v takovém mediálním šumu. […] Může za to stav tohoto státu, který tady nevytvořil účinné orgány činné v trestním řízení. Pokud by kauzy odhalovaly, odsoudily a nevracely by se, pokud by celé jednání bylo zjednodušené, byla by tu úplně jiná situace. A navíc by ubylo nových kauz. Protože ti staří nepotrestaní lumpové rozjíždějí nové kauzy. A nové kauzy zdržují vyšetřování těch starých. Vezmi si teď toho Babiše juniora. Já si vůbec nedovedu představit, jak po tomhle odhalení dopadne celá dotační kauza Čapí hnízdo.“

Nebo třeba: „Dřív tady bylo množství zájmových skupin, koneckonců to vidíš na konfliktech Bakala, Krúpa. Někde je Komárek, někde je Kellner. Tyhle skupiny měly své zájmy a své metody, jak je prosazovat. Ale jediný Andrej Babiš pochopil, že pokud chce uplatňovat své ekonomické zájmy neomezeně, musí jít do politiky a musí se vyšplhat nahoru. Aby pak kontroloval ostatní.”

“Je otázka, jestli toho dneska nelituje. Protože mu to přivodilo strašně moc potíží, strašně moc osobního stresu. Ten člověk dneska vynaloží osmdesát procent energie na to, aby obhajoval sám sebe, a zbude mu jen dvacet procent energie na to, aby řídil stát.”

Dovoluji si dopnit nicméně, že možná není úplně od věci, pokud tedy tomu tak doopravdy je, že má Andrjucha jen 20 procent na řízení státu. Raději si nepředstavovat, kdyby toho času měl více.

Mužíci

Při mém prvním příletu do Kosova na letišti fungovali chlapíci z bývalého Sovětského svazu a já si při pasové kontrole marně snažil vzpomenout na školní ruštinu, abych navázal kontakt. I kdybych si ale býval vzpomněl, nepomohlo by. Byli to vojáci. Sovětského ražení. S ruskými insigniemi. No nonsense. Byť dle oficiální kremelské rétoriky vlastně de facto humanitárci, jejichž první várku Voloďa vysadil přímo na prištinském letišti, když se nikdo nedíval. Asi právě z Kosova vyplývá Vovovo ponaučení, že jeden výsadek kýžený výsledek nezajistí, je třeba dělat více. Osm let poté, přes velké ruské protesty, vyhlásilo Kosovo nezávislost.

Nikdo se nedíval ani na Krymu, kde se objevili zelení mužíci bez jakékoli identifikace a k nimž se nikdo ze začátku nehlásil. I když třeba obsazovali parlament, do kterého pouštěli jen věrné, aby hlasování o budoucím referendu dopadlo, jak mělo dopadnout. Celý svět věděl, odkud zelení mužíci jsou, i bez vojenských indicií, v rozporu s mezinárodním právem, jak jinak. Celý svět krom našeho presidenta tedy. Neumím na netu dohledat rozhovor, který jsem zahlédl v ruské televizi, kde se Voloďa prokecne a řekne něco jako: „Když jsme obsadili Krym…“ Načež mu dojde, že asi poprvé veřejně přiznal, komu zelení mužíci patřili, na vteřinu se odmlčí, potutelně se usměje a pokračuje dál. Protože už bylo jedno.

Pak si ruští vojáci vyjeli na neoficiální dovolenou na východní Ukrajinu. A i po sestřelení civilního malajského letounu se dál tvářili, že tam nejsou. Tváří se vlastně tak trochu dosud, i když snad nikdo, stále krom našeho presidenta, nepochybuje. Navíc je dnes zatloukání snazší, protože se ruská vojenská přítomnost s klesající intenzitou konfliktu zmenšila. Náklaďáky s číslem 200 prý nicméně do Ruska stále jezdí. „Náklad 200“ (rusky: груз 200) je klasické označení mrtvých vojáků. Gruz 100 jsou ranění.

Naposledy se zelení mužíci začínají objevovat ve Venezuele. Zatím prý primárně chlapíci z gestapáky adorující Vagnerovy soukromé vojenské společnosti, která je nechvalně známá svými aktivitami na Ukrajině a v Sýrii, ale působila i třeba v Gabunu či Súdánu a momentálně cvičí kohosi ve Středoafrické republice. Privátnost Vagnera je důkladně rozporována, aneb se dle některých pozorovatelů de facto jedná o jednotku ministerstva vnitra, jež je používána na černou práci, od které se Kreml nemůže než distancovat. Plausible deniability.

Začátkem týdne pak údajně přistál v Caracasu prázdný ruský Boing 777, jenž, říká se, má naložit patnáct procent venezuelských finančních rezerv. Pokud ano, možná i včetně presidenta Madura a jeho blízkých. Podobně jako ruské helikoptéry evakuovaly ukrajinského presidenta Janukovyče, s nímž z Ukrajiny zmizelo asi 40 miliard státních dolarů. I když bych se divil, kdyby ruská „humanitární pomoc“ Venezuele skončila jen jejím vytunelováním. Asi začátek nové kapitoly, při jejímž čtení se nebudeme stačit divit.

P.S. Výčet zelenomužictví posledních 18 let zdaleka není úplný. Gruzíni a Syřané prominou. S Vagnerovou soukromou vojenskou společností se ale asi budeme setkávat více a více, takže k pokračování tématu bude příležitostí dost.

Oligarchie

Ještě k exekucím, jejichž fenomén mě fascinuje, čím více se dozvídám.

Dle výtečné Mapy exekucí bylo ke konci roku 2017 v České republice v exekuci 863 000 lidí, což je asi o třicet tisíc více než v roce šestnáctém. Více než polovina z nich má exekucí tři a více a existují i tací, kteří mají exekucí přes třicet. Celkem je v České republice exekucí 4,6 miliónu, které se týkají celkové dlužné částky (jistina bez často predátorských úroků) ve výši 239 miliard korun. A každý den je v ČR prý zahájeno téměř 2 000 nových exekučních řízení.

Proporcionálně nejhorší dluhová situace je v Ústeckém kraji, kde je v exekuci téměř pětina obyvatel, téměř polovina z nich se třemi až devíti exekucemi. V mých Teplicích bylo v roce 2017 v exekuci 7 586 lidí s celkovým počtem 35 972 exekucí. Jako by šlo o sport, nebo populárního koníčka.

Nebo prostě jen o prima byznys, který si tu ušila partička kámošů. Obrovský byznys, který dle odborníků na problematiku významně přispíval na Zemanovu prezidentskou kampaň či úzce spolupracuje s jakýmsi prostějovským Faltýnkem, jenž prý nařídil svým věrným hlasování proti změnám v insolvenčním zákoně a s komanči údajně vyhandloval za ANOnistickou podporu zdanění církevních restitucí.

Politicko-lichvářsko-exekutorské mafii samozřejmě pomáhá společenská stigmatizace dlužníků. Považujeme je apriori za amorální a politikům se daří tento obraz udržovat. Aniž bychom zkoumali důvody, ze kterých se lidé do dluhů dostávají (zkusme třeba tady, nebo tady anebo tady). Aniž bychom zkoumali vinu predátorských půjčovatelů, kteří často neměli zájem na tom zkoumat solvenci dlužníka, ba své půjčky vnucovali, protože nešlo o to, aby dlužník vracel, ale o to, aby vracet nemohl. Aniž bychom zkoumali, proč si někteří politici před otevřením vymahačských byznysů zvedli odpovídající poplatky. Proč jsou poplatky u nás stále vyšší než třeba v Německu. Proč je v exekuci i asi šest tisíc dětí od tří let. Proč se dluhy například na jízdném městskou v Praze prodávaly za víc, než byla jejich nominální hodnota.

Včera jsem si dozvěděl o jednom případě, kde si kdosi půjčil patnáct tisíc a exekuce je na 700 000, padesátinásobek původní půjčky. Soud smetl i napodruhé se stolu jako amorální. Alespoň něco. Přesto je prý asi 300 000 exekucí u nás vedeno nezákonně. A nikoho netrápí, že se společnost dále zadlužuje, frustruje, že lidé v dluzích přestávají věřit svému okolí a demokratickým procesům, protože představa, že demokracie má přinášet jakousi spravedlnost v jejich životě, nějak nefunguje. Jak řekl nedávno jeden moudrý pán, z demokracie se stává oligarchie. A my jen přihlížíme a dáváme volnou šmejdům a mafiánům.

Mafiáni

Za posledních 24 hodin zaujaly dvě zprávy:

1) Vyšetřovatel kauzy Čapí hnízdo se stal sám vyšetřovaným nedlouho poté, co byli na posty jeho šéfů dosazeni ANOnisté. No to je náhodička, pane Borovička.

2) Senátní změny v novele insolvenčního zákona umožňující oddlužení těm nejbídnějším byly v poslanecké sněmovně hlasy odéesáků, SPD a ANOnistů svrženy ze stolu. Je všeobecně známo, že nejbídnější a nejméně vzdělaní lidé u nás volí SPD, ANOnisty a komanče (tam proti senátu hlasovalo sedm z patnácti), které sice deklarují, jak jsou na straně proletariátu, ale když dojde na lámání chleba, nevidí si do huby.

Ad 1) asi no comment. Chapadla ANOnistické mafie se rozpínají dále a dále, takže nazdar lidi, přísahám na život vlastních dětí, že jediné, o co mi ve vládě půjde, bude můj vlastní byznys. Když už jsem všechny předchozí přísahy porušil.

Ad 2) míra zadlužení v České republice nemá obdob a ani zdaleka se nejedná pouze o nezodpovědné idioty, kteří si chtějí žít nad poměry. Mnohem větším problémem jsou dlouhodobě lichvářská a exekutorská mafie, která nechce své oběti pustit ze spárů. Dávno se ví, že zákonodárci podporována neviditelná ruka trhu u nás nechala působit predátory, kteří vnucovali půjčky lidem, kteří na ně neměli, aby se z nich stali jejich oběti na celý život. Vesměs nešlo o samotnou půjčku, ale o to, dostat člověka do situace, kdy nemůže splácet a je tak vydán na pospas věřiteli.

Aneb půjčím Vám rychle dvacet tisíc, ale splatit musíte rychle a úroky z prodlení jsou mnohonásobné. Pak stačí jen čekat na první nesplátku, následkem které už se nikdy z mých spárů nedostanete. Případně Vám na splátku půjčím zas, a dál není co řešit. Protože v následné exekuci se dostanu nejen k Vašemu majetku, ale i k části Vaší výplaty či sociálních dávek, a protože ve smlouvě jasně stálo, že za každý den opožděné vratky účtujeme 500 procent původní částky, i kdybyste mi posílali měsíčně tisícovku, do Vaší smrti se mi těch původních dvacet táců vrátí násobněkrát.

V senátních návrzích šlo primárně o to, aby lidé, kteří se jakýmkoli způsobem dostali do dlužnické spirály, mohli po určité době splátcovské kázně (tj. pokud se průkazně snaží původní dluh splatit) dluh určitým uskupením umazat, a postavit se tak na vlastní nohy. Nepovedlo se, chceme závislé socky, protože jimi lze nejsnáze manipulovat.

A dál cituji osobu povolanější: „Kromě toho, že senátní návrh zvyšoval předvídatelnost oddlužení a zvyšoval kontrolu nad splácením, umožnil by oddlužení nejzranitelnějších skupin obyvatel. Polovina ze všech exekucí v ČŘ je vedena pro směšné částky, které narostly úroky a penalizacemi do obřích rozměrů. O predátorských úvěrech a loupežných smlouvách se píše posledních 15 let, skoro každý zná někoho, kdo se stal obětí šmejdů. Exekutoři a advokáti naúčtovali skoro 900 000 obyvatel České republiky něco mezi 50 a 100 miliardami za své služby, řada z dluhů byla vyrobena a vymáhána právě kvůli těžení advokátních náhrad a nákladů exekucí. Za 5 000 vymáhají některé společnosti stovky tisíc. [...] Pro seniory, dětské dlužníky a oběti predátorů byla senátní verze nadějí. Proti ní lobovali šmejdi, lichváři a vymáhací industrie. Byli šikovnější a je v [t]om hromada peněz a vyhráli tohle kolo. A je dobré vidět, kdo chrání příjmy šmejdů. Nic to společnosti nepřináší, ničí rodiny a vztahy ve společnosti i demokracii v míře, která nemá v Evropě obdoby.“

Danění církevních restitucí (čti: nástupce zloděje prosadil danění navrácení ukradeného majetku) či rozhodnutí černošického městského úřadu ohledně Burešova střetu zájmů necháme na jindy. Abychom si nepřivodili infarkt.

Jardův list

Když už jsme u těch presidentů.

A když už se zdá, že člověka nic nepřekvapí, dočte se, že jedna z nejnechutnějších kreatur veřejného života se rozhodla obohatit náš politický brčálník. List Jaromíra Soukupa je jméno nové partaje, která má svého vůdce dotáhnout do presidentského křesla. Nikdy neříkej nikdy, taky mě při Zemanově první kandidatuře nejprve napadlo, že přeci tohoto v jádru zlobného, vulgárního, ba zlého spoluautora české korupce nikdo nemůže brát vážně. A jak dlouho ho už musíme snášet.

Soukup tedy. Dávno strčil do kapsy svůj vzor, mistra Železného, jehož Volejte řediteli inspirovalo řadu, místy i dobrých parodií. Dobré poledne a dobrou chuť, pokud právě obědváte. Železný dávno skončil na Nově i Barrandově, jeho učeň se rozjel do nebývalých rozměrů, nepochybně díky svým konexím, které, jak jinak, vedou i do Ruska a Číny. S podporou od Zemana, Babiše, kterému Soukup president bude vyhovovat, voličů SPD a jiných extremistických stran, se zahraničním kapitálem v zádech…

Vlastník 37 firem včetně největší mediální agentury, díky svým jedenácti pořadům pátý na Mistrovství Evropy v moderování, za což ho prý čeká metál od Zemana. Nebo za neustálé podkuřování spíše, ale to nevadí. Dlouhodobě ztrátový mediální „magnát“ a „podnikatel“ s půlmiliardovými dluhy je přesně to, co na Hradě potřebujeme. Zkrátka typický hochštapler, kteří tak nějak dlouhodobě většinovému elektorátu imponují. Nejen u nás tedy.

Už se těším na to volební klání s jiným Zemanovým kámošem a spoluautorem českého korupčního klientelistického systému, který sice televizní stanici nevlastní, ale presidentem už byl. Případně s jeho synem.

Dobré poledne a hodně štěstí, budeme ho potřebovat.

P.S. Dopsal jsem a zcela náhodou narazil na toto. Holt nás s Martinem zajímají podobná témata, hehe.

Presidenti

Dnes dva roky s Trumpem.

Přemítám, co pozitivního se o něm dá říct. Napadá jen, že díky němu, Madurovi a Dutertemu nemáme nejdebilnějšího presidenta na světě. Naposledy před třemi týdny do Top Five dorazil Bolsonaro.

V Americe arogantní, hloupý ješita, v Brazílii člověk s nepokrytě fašistickými názory, na Filipínách kriminálník, který se rád chlubí, že ve svém životě už i vraždil. Ve Venezuele ideologicky zmatený autobusák.

Takhle v perspektivě se česká situace nejeví zas tak strašně. Zkorumpovaný, zlobný, mstivý, arogantní a zákonynectící stařík s minimem moci je ve srovnání s výše jmenovanými jen slabým vývarem. A co na tom, že mu jsou čínské či ruské zájmy bližší než ty naše. Hmmm… jen kdyby sakra nebyl prezidentem v zemi, na které mi na rozdíl od něho záleží.

White media

Fašounský server White Media je mimo provoz a s ním i seznam údajných nepřátel vlasti, který obsahoval fotografie a krátké popisky údajných nevlastenců. Na tomto serveru jsem poprvé zahlédl slovo dobroser. Vedle mé fotky. Na zařazení do vcelku zajímavé společnosti jsem možná byl i trochu hrdý. I když…

I když, na lichotivost nehledě, jsou podobné seznamy vlastní extremistům, podobně jako je extremistům vlastní mnohé arbitrární nálepkování skupin údajných nepřátel. A nálepkování se zdá v naší extremizující se společnosti stále oblíbenější.

Dobroser, sluníčkář, pražská kavárna, eurohujer, havloid, pravdoláskař a nevím, co ještě. Vesměs se používá pro označení osob, které mně osobně bývají sympatické. Asi proto, že ctí jakési hodnoty a často upřímně přemýšlejí o světě kolem. A vůbec s nimi nemusím zbožně souhlasit.

Nevidím rozdíl mezi tím, když mě White Media označí za dobrosera, nebo kdokoli jiný jakkoli označí kohokoli jiného jen proto, že nesouhlasí s cizím názorem. Považuji za extremistické, ba totalitní. A dávám si závazek to proponentům nálepkování v mých kruzích začít říkat. I když si nedělám iluze, že se hned tak dostanou mimo provoz.

Bůh je v neuronech

Ve svém pokračujícím hledání intelektuálních výzev jsem se vrátil k onlajnovému studiu, aneb i návrat může být pokračováním, jak říká klasik. Anebo neříká. Momentálně jsem frekventantem základů mezinárodního trestního práva na Case Western Reserve universitě v Clevelandu a úvodu do psychologie na universitě v Torontu. Obojí zábavné, každé jinak, každé jinak i náročné časově i intelektuálně, vzhledem k množství informací, jež člověk musí vstřebat.

Vlastně je asi zvláštní, že mi je mezinárodní trestní právo povědomější než psychologie, ale možná je to i tím, že druhá zmíněná stále tak nějak musí bojovat o místo pod vědeckým (čt. exaktním) sluncem, a proto potřebuje dokazovat i nám, onlajnistům (opakuji: onLaJnistům), že není žádné ořezávátko.

Osm hlavních přednášek týdně a ke každé doplňující videa a texty potupně vytvářejí pocit skutečného pensa, příběhu psychologie, do které se sluchátky a stále větší vervou nořím. Hned v prvním týdnu mě docela dostalo hypnotizující neurobiologické video, o které jsem se rozhodl podělit, a které mi přijde strašlivě relevantní, třeba když říká, že:

„Říká se, že moudrost přichází s lety, ale díky otevřenosti a skepticismu, klíčovým principům vědecké metody, nepotřebujeme dekády pokusů a omylů, abychom si rozmysleli, která z našich přesvědčení mohou být nepravděpodobná. Otázkou není, zda jsou naše přesvědčení správná nebo špatná, ale zda emocionální spojení s nimi nám spíše prospěje či nikoli. Svobodná volba neexistuje, dokud jsme emocionálně napojeni na jeden hodnotový systém.“

Taky jsem se třeba dozvěděl, že „když jsme konfrontování s rozdílností názorů, chemické látky produkované mozkem jsou stejné, jako ty, které se snaží zajistit naše přežití v nebezpečných situacích. V takovém defensivním stavu překáží primitivnější část našeho mozku racionálnímu uvažování a limbický systém může vyhodit většinu naší pracovní paměti, což fyzicky způsobuje ‘omezenost‘.“

Prostě jsou veškeré naše činy výsledkem neurobiologických a chemických reakcí v našem mozku, o kterých stojí za to se dozvídat co nejvíce. Anebo ne. Jak kdo chce. Ne že by tato premisa byla něco nového, jen mě zmíněné video fascinovalo, a proto si ho sem uložím.

Pofidérní spolčení

Odkud se vynořila nezpráva, že poslanec ODS a bývalý skokan na lyžích označil jednu bandičku za „pofidérní spolek adorující bývalé estébáky, konfidenty, komunistické policajty a jiné přisluhovače režimu.“ A že si na něho bandička stěžovala ve sněmovně.

Spolek s názvem Český svaz bojovníků za svobodu jsem zaregistroval asi před dvaceti lety a netrvalo dlouho, aby si člověk udělal obraz, o co jde. Respektive o co nejde. O bojovníky za svobodu. Pamatuji si ten rychlý sešup do totální morální kocoviny. Mentálně jsem sletěl od honosného názvu k dost divnému, přislizlému, soběsloužícímu obsahu. Možná jsem si tenkrát i ublinkl.

Funkcionářská struktura, která primárně slouží k výplatám odměn svých funkcionářů a uchovávání vzpomínek na komunistický odboj pod rouchem bezmezného vlastenectví. Jako by to kdy komančové s touto zemí mysleli dobře.

A když se chlapci tu a tam čímsi vyznamenají, stojí to za to. Například udělením čestného členství Miloušovi (tehdy se jejich členem stal i Miloušův mluvčí), metálu mlátíčce z Václaváku, komančskému poslanci Ondráčkovi, a polovině Miloušovy pračky na ruské peníze s názvem SPO (dříve SPOZ). Pak též občasnými xenofobními žvásty, neprůhledným hospodařením, či podporou bývalých esenbáků. Typické sdružení oportunistů, jež bůhvíproč tyje ze státního rozpočtu. Na letošní rok kolem šesti miliónů korun.

Když se před pár lety Andrej poprvé pokusil jejich rozpočet skrouhnout, domluvil mu sám Milouš. Přeci jen dal za dva metály od spolku státní vyznamenání jejímu předsedovi (krycí jméno Josef). Letos Andrej přímo v parlamentu prohlásil, že nevidí důvod podpory, ale ejhle, komančové si ji dali do podmínky podpoření rozpočtu. Protože vládnout s komančskou podporou není jen tak. Tak nějak mi přijde, že si to budeme připomínat více a více.

Quatre mois depuis

Sedmého září si asi budu chvíli pamatovat. Vyšel jsem s bolavými zády na procházku, protože procházky prý často pomáhají, a z města se belhal půldruhé hodiny; šouráním od lavičky k lavičce. Původně měla být patnáctiminutová procházka tam a patnáct zpět.

Čtyři měsíce posedávání a polehávání, během nichž jsem se dvakrát propadl o týdny zpět. Čtyři měsíce, kdy se snažíte nelézt sám sobě na nervy a poslední na co máte chuť je být strašlivě společenský. I když společenský jsem párkrát byl, pravda. Leč na nervy si lezl o mnoho častěji. Navzdory pár nevelkým a nekomplikovaným miniprojektům, které alespoň na chvilku zaměstnaly mé jinak nepříjemně zahálející mozkové závity.

Čtyři měsíce setkávání se s českým zdravotnictvím, které nakonec není tak strašné, jak se říká, vzhledem k tomu, že nic nestojí. Pomáhá tedy, když máte známé, co mají známé. Pravda, v takovém Jordánsku by mě léčili rychleji, bez delšího čekání, za to ale výrazně dráže, na což ale koneckonců existuje pojištění. Jež si platíme i v ČR.

České zdravotnictví mi přichází i přátelštější, než jsem si pamatoval. A plné sympatických profíků, které práce viditelně baví. Ale kteří často tráví více času ťukáním do počítače, než interakcí s pacientem. A kteří nezřídka vypadají dost unaveně. Asi z toho ťukání a ostatních náležitostí.

Po čtyřech měsících pseudostonání jsem dnes došel přes park do lázní (naponěkolikáté, konečně s tím správným papírem), abych se objednal na pár procedur. Byl jsem poslán dom s tím, že je začátek roku a lázně zatím nemají podepsánu smlouvu s odpovídající pojišťovnou. Tak nic, stavím se příští týden zas.

A venku sněží.

BBK

Vlastně není, čemu se divit. Když jsou v naší společnosti nekriticky přípustné otevřeně rasistické kecy, sexistických zhovadilostí si často ani nevšímáme, ba nad nimi rozverně hýkáme, protože bžunda. Je asi i symptomatické, že výborní Branky, body, kokoti přistáli na portálu Blesku v sekci „pro ženy.“ Jako by se chlapů netýkalo, aneb, řečeno slovy jednoho z největších českých veřejných prasáků, který se jakýmsi řízením osudu dostal do čela Senátu: „Drží a mají to rády.“ Proponent sexuálního obtěžování a mistr uslintaných průpovídek, abych citoval výtečnou paní moderátorku (respektive výtečný scénář).

Sexismus a rasismus mě vytáčejí podobně. Oba mají kořeny v hlouposti, neznalosti a nevzdělanosti, oba často vyjadřují jakýsi mindrák. A přesvědčeni o vlastní nadřazenosti. Jedním si něco dokazujeme, druhým ospravedlňujeme. Umím nicméně asi pochopit, že rasistická myšlenka má problém odlišit činy jedince či skupiny od konání všech, kteří mají stejné atributy. Zvlášť, když se jedná o skupinu lidí, o kterých nic nevíme. Dokážu i pochopit, že si lidé dehumanizují jiné, kteří vypadají jinak či jsou odjinud. Vlastně chápu i, že mnohým, často aniž by si uvědomovali, imponují ideály fašizmu, „dokazující“ nadřazenost jedné rasy. Co se sexismem a představě o nadřazeností mužské ale?

V České republice je ročně znásilněno přes sedm tisíc žen, některé analýzy dokonce odhadují jejich počet až ke dvaceti tisícům. I proto, že jen dvě procenta pachatelů soudy potrestají. I proto, že 90 procent žen znásilnění nenahlásí. I proto, že, jako v jiných rozvojových zemích, jsou dosud výrazné názory, že si za znásilnění často žena může sama. Jako by chlap na použití cizího těla měl právo. Jako by si podobné chlap nechal líbit. Jako by nebyl rozdíl mezi uslintanými kecy, osaháváním a znásilněním, co se míry narušení svobody a prostoru jiného člověka týče. Následky pro oběť (namísto v anglosaském světě oblíbenějšího „přeživší“) se samozřejmě různí.

Anebo jsem jen prožil příliš mnoho času mezi lidmi a v zemích, kde se uslintané průpovídky nenosí. Včetně deseti let v islámských kontextech. Anebo si jen nemyslím, že uslintané žertíky a činy jsou vtipné. Jsou slizké, jako jejich proponenti, ať už je to Kubera, Zeman, Duka či jiný zamindrákovaný sexista. #metoo Podruhé.

Dobrá, co že mě tedy zas dostalo? Poslechl jsem si Kuberovy žvásty a udělalo se mi šoufl. BBK nicméně opravdu doporučuji.

Katastr(of)álně

Prababička zemřela před osmatřiceti lety a zanechala po sobě pozemek, který byl tenkrát asi všem ukraden, i když se to oficiálně nazývalo „obhospodařován Jednotným zemědělským družstvem.“ Poslední změna v územním katastru se, zdá se, datuje do roku 1946, a teď jde o to ten zápis změnit v souladu s platnými zákony. Bude to bžunda, téměř poirotovská hádanka. A i když je proces relativně přehledný, včetně četných úskalí, spojených s dohledáváním živých pozůstalých a různých dokumentů, prokazujících spřízněnost a pozůstalost, v rychlost a přesnost českomoravských soudů velkou důvěru nemám. Jinak tedy:

Je čtvrtého ledna. Nesázím na losery, takže dám tisícovku na maximálně optimistický scénář: ke změně zápisu v chrudimském katastru dojde ještě letos. Alespoň se ale už docela dobře bavím. #řekninuděne

Pokora a sebevědomí

Letošní Nový rok přinesl novinku. Předsedové obou parlamentních komor si sedli před kameru a oslovili národ. Zachytil jsem kousky a asi se ztotožňuji se Šídlem. Pokud jsme se něco z projevů dozvěděli, tak to, že v čele státu nemáme státníky. V lepším případě sebestředné kuňky, kteří si nenechali ujít možnost bezplatné publicity. I když…

Vlastně jim ta hra na státníky sluší, protože jinak na sebe ve veřejném prostoru za jakoukoli zmínku o hodnotách spíše pořváváme. Takovéto něco lepší než nic (a sliz). A co na tom, že najednou demokratický Ondráček jezdí na bratrské výlety do Ruska a je členem víceméně totalitního sdružení. No a že k vzájemné úctě vyzývající Kubera jen o pár dní dříve na televizní kameru (zřejmě nevěda, že už se natáčí) nazval svou kolegyni řvoucí krávou. Alespoň víme, co pan senátor dostal pod stromeček, protože jeho výzva k více pokory a sebevědomí nemůže být náhodná. Jedno z ústředních témat předvánočních skutečných dárků. Takže ruksak od Šimona Pánka, pane senátore? No tak si ho zabalte a vydejte se… nu, však Vás už něco napadne. Hlavně sebevědomě a s pokorou.

Rána k ráně sedá

Stárnu a páprdovatím. To nebylo novoroční předsevzetí. Jen vzpomínka na půlnoční dělobušné řádění spoluobčanů a mou iritaci nad tímž. Asi jde jen z mé strany o nepochopení, jak normálního člověka může bavit, že kolem něho cosi bouchá.

Možná ale jen stárnu, bez toho páprdovatění. A jako se mi třeba zesiluje strach z výšek, ze kterých jsem neměl žádný respekt, než jsem si coby mladý skálolezec nepěkně nabil zobák, sílí ve mně i nechuť k různému bouchání, jež jsem si nesčetněkrát zažil o mnoho blíže, než bych si býval přál. Stejně jako lidé, kteří v neustálém bouchání žijí.

Místo novoročních předsevzetí raději pár přání: Aby se lidé v menší míře chovali jeden k druhému jako idioti, nehledě na antivzory, jež nás obklopují. A aby přestali bouchat jiným před domem, ať už jde o bomby shazované z letadel nebo levné čínské rachejtle. Protože rána nakonec plodí jinou ránu. A špatně se hojí. Pokud vůbec.

PF 2019

Posledních pár hodin osmnáctého roku a já po dlouhé době přivítám Nový rok v Čechii. Teprve potřetí v tomto století. To jsem už vícekrát silvestrovské slavení zaspal, jako třeba vloni v Erbílu. A klidně bych prospal i dnešní půlnoc, tentokrát z části i s nadějí, že se probudím do něčeho lepšího.

Bývaly doby, kdy jsem tu v poslední den roku heslovitě vyjmenovávával milníky uplynulých 365 (či 366) dní a zkoušel, zda si budu po letech pamatovat, co jsem hesly měl na mysli. Bilancovat mě nějak přestalo bavit. Posledních pár měsíců v prazvláštně všelijakém stavu beztíže mě zas utvrdilo v tom, že novoroční předsevzetí též k ničemu nejsou. Bude, jak bude a jak si zařídíme.

Here is to a great 2019!

Vltava

Má sociální bublina chvíli žila neprodloužením smlouvy řediteli rozhlasové stanice Vltava. Necelý měsíc před jejím vypršením. Za podobné načasování bych asi náš ejčár obšťastnil důtkou. I v Iráku, Afghánistánu či Jižním Súdánu znají zásady slušného chování. V české de facto státní firmě ale asi nikoli. Ne že by se o možném Fíšově osudu nešuškalo už dříve, ale ve slušných společnostech by se mělo formálně komunikovat minimálně s tříměsíčním předstihem. Český rozhlas tedy slušnou společností není.

Sledoval jsem mlčky, protože zaujat. Mám totiž pana ředitele lidsky rád a i intelektuálně, kulturně či novinářsky ho považuji za jednoho z nejzajímavějších českých veřejných zjevů. I proto asi neměl šanci proti mašinerii vechsláků a hochštaplerů, která se motala kolem rozhodnutí o neprodloužení, v čele s generálním rozhlasovým říďou, který připadá jako závistivý a mstivý přizdisráč. Krom toho, že lže, jako když tiskne (hlásá), nesnesl, že lidé, kteří se též kulturou zabývají, Fíšovi fandí. Jako mu fandí třeba i rektor olomoucké university. Nebo rozhlasoví odboráři. Protože je Fíša dobrý člověk (Kláro, nesměj se!), jenže to se dnes nenosí. Vlastně mi nakonec přijde nejhorší, jak kvůli debilům nemůže kompetentní člověk dělat svůj dream job, který mu, dle mého soudu, i dobře jde. Aspoň ale konečně třeba už bude čas na to pivo.

Královská doba

Koukal jsem se na fotbal. Liga mistrů se to jmenuje. Hrál prý nejlepší klub poslední pětiletky, královský. Bez krále, který šel filmovat a primadonovat jinam. Hrál ostudně trapně, byť nikterak proti soupeři z nejsilnějších. A nebylo to úplné béčko ani juniorka. Vzpomněl jsem si na někdejší reklamu stejné soutěže: „Jsou věci, které nelze koupit, na vše ostatní je Mastercard.“ Nebo tak nějak. Fotbalové zápasy tedy určitě koupit jde. I bez Mastercardu. Však by o tom čeští rybáři mohli povídat. Beztak má Mastercard dlouhodobě problémy.

Neříkám, že byl královský zápas koupen, a naznačovat nesmím. Jen byl trapný, až se i hosté divili, jak jde místy vše snadno. Jako jsou vůbec trapné prachy, které se ve vrcholovém fotbale a sportu točí. 2,7 miliónu EUR za výhru v zápase. A to mě, možná trochu blasfemicky, bo jde svým způsobem o mou kůru chleba, moc nebaví oblíbená mediální přirovnání, kolik vakcín, pytlů mouky, učebnic či nakrmených dětí lze pořídit za cenu pěti hamburgerů. Oder?

Devět set tisíc za remízu. Remízová odměna je třetinová oproti výhře, rozdělí si dvě družstva / mužstva, případně jedno mužstvo a jedno družstvo, neboť, podobně jako na tango, i na remízu jsou třeba dva. Zbyde třetina, tedy devět set tisíc europeněz, která jde do fondu a nakonec se jaksi přerozděluje zpět účinkujícím. Bůhví proč, jako by nikdy nebylo dost. Asi na nové kopačky.

Fotbal mě baví od dětství, i jsem nějaký čas čutával seriózněji než na hřišti u Botanky nebo na Políčkách. Čím dál vice ho ale vnímám jako jeden ze symbolů dobového obžerství, kterými se stírá hranice mezi důležitým a nedůležitým. Protože svět je čím dál vice komplikovanější a raději se schovat do pohody, případně si svůj stres z nepřehlednosti vyřvat na jiných. Jako když se stalo moderním v naší zemi nadávat na ”neziskovky,” protože k odvrácení pozornosti od vlastní inkompetence je třeba řvát na jiné. Apropos “neziskovka” nejtěsněji přisátá na státní kase se jmenuje… Fotbalová asociace ČR.

Dobrá, abych se nerouhal zas tak moc, i když se mi opravdu jakýkoli mesianismus dost příčí: V letošní základní skupině bylo remíz čtyřiadvacet, ergo 21,6 ušetřeného miliónu, tedy nějaká půlmiliarda korun, tedy dle stávajícího kursu komodit na neziskovém webu www.skutecnydarek.cz asi 86 400 kuřat, 2 880 oslů s povozem, 24 000 koz, 4 800 vodních pump, 27 000 bezpečně narozených dětí, 25 412 včelích úlů, oblečení pro 36 000 dětí, stejné množství latrín nebo pomůcky pro 1 008 000 školáků. 24 fotbalových remíz. Plus mínus, bez různých nastavení, 36 hodin, z nichž se aktivně fotbal hrál tak polovinu. Zbytek vyplnilo různé chystání, povalování se, simulování, hádání se, hledání či kutálení míče, hlavně že kamery míří na reklamní panely. A ještě zbývá dvacet devět zápasů. Krát devadesát minut each. Možná nějaké to prodloužení.

Jen aby nám to takto ještě chvíli vydrželo.

Za tři kačky

Zajel jsem nakoupit do Alberta a zas si povzdechl, v jaké spoustě výrobků dominuje Agrofert. Odešel jsem nakonec bez masa a v regálech s vybranými mléčnými výrobky musel pečlivě vybírat. Načež doma nakonec stáhl aplikaci „Bez Andreje,“ abych případné následné nákupy urychlil. Sám už nezvládnu. Apka čítá celkem 78 členů holdingu. Kdepak jsou ty časy, kdy se Andrej při skupování českého potravinářského průmyslu schovával za kyperské firmy v obavě, že by jinak mohl přijít o kšefty se supermarkety, jež se jeho sračky zdráhaly kupovat. Teď bereme méně kvalitní potraviny dobrovolně, ba v rámci rodinných nákupů. Jen občas si někdo zasteskne, že je v Německu lépe a levněji. Jak by ne, když v ČR neexistuje poptávka po kvalitě. Sežereme vše a od kohokoli. Doslova i obrazně.

O tom jsem ale úplně nechtěl. Vzpomínka na albertský nákup vytanula kvůli čemusi jinému. Zatímco jsem zkoumal, co je a co není Babišovo (bo Agrofert má dost dotací ze státní kasy a příjem ode mě nepotřebuje), málem mě porazily dvě babky (chtěl jsem napsat „dámy pokročilého věku,“ ale za svou neomalenost si nezaslouží), které se prohnaly směrem ke zlevněninám. Jen za několik vteřin se ale vracely zpět, tentokrát už navykle plouživě, bez vrážení. Jedna na dálku smutně hlásila košík hlídajícímu pánovi v pokročilém věku: „Už to tam nemaj, ale fakt to bylo zlevněný, mohli sme ušetřit tři koruny.“ Nemyslím si, že stačí tři koruny, aby se někteří chovali jako burani. Někteří burani jsou. A za tři koruny jsou ochotni zapomenout. Nebo za koblihu.

Agenti

Bezpečnostní a informační služba vydala výroční zprávu, ve které se mj. v kapitole o kontrarozvědné činnosti vyjímá popis ruské hybridní strategie. Kousek za Ruskem, nicméně v uctivém kvalitativním odstupu, je zmiňována Čína.

Kdo alespoň maličko chápe, jak tyto dvě země fungují, ani trochu se nepodivil. Vlastně by nebylo o čem hovořit. Prioritou čínské zahraniční politiky je, aby se čínští soudruzi měli co nejlépe, a pokud je čínský blahobyt a moc (pro vybrané) třeba zajistit zneužíváním či parazitováním na druhých, nemáme problém. Prioritou ruské politiky není mít se dobře, ale ničit reálné či imaginární protivníky, zejména ty vnější, abychom na ně mohli svést marasmus, který svým nezájmem, neschopností ba parazitismem stvoříme doma. A seznamu nepřátel jednoznačně dlouhodobě vévodí NATO a Evropská Unie, jejichž destrukce je ruskou absolutní zahraničněpolitickou prioritou. Zatímco pro Čínu je jakákoli diverzní činnost v jiných zemích prostředkem k dosažení politických a ekonomických cílů, pro Rusko je cílem samotným.

BIS se ve své krátké (jen pětadvacet stran) zprávě nevěnuje možným příčinám, jen shrnuje fakta, většina z nichž opravdu není neznámá. Nejzajímavější by na celé zprávě nakonec byla relativní otevřenost zprávy a způsob komunikace BIS s veřejností. Než se k tématu rozhodl vyjádřit sociopat, co nám sedí na hradě. Asi se ho totiž dotkl následující odstavec:

„Velikost ruské diplomatické mise a její vysoká „promořenost“ osobami s afiliací na ruské zpravodajské služby dlouhodobě způsobuje nárůst rizik spojených s lehkovážným přístupem českých občanů, zejména politiků a státních zaměstnanců, k neutajovaným, ale interním, neveřejným informacím. Je vhodné akceptovat skutečnost, že pokud protistrana získá dostatek neutajovaných interních informací od většího počtu zdrojů, již akutně nepotřebuje krást informace utajované, a to, že si o někom myslíme, že je pouze diplomat, neznamená, že nepředstavuje riziko či problém.“

Mohl mlčet, ale nevydržel. Ozval se jako potrefená husa, která se navíc potřebuje zavděčit svým ruským chlebodárcům. Dobrá, rozšiřme tedy: mezi největší hrozby České republiky se řadí Rusko, Čína a president Zeman. Jen to pořadí asi bude trochu jinak.

Nebezpečné ženy

Mezi lety 1923 a 1961 se dánskému ostrovu Sprogø říkalo Ostrov nebezpečných žen. Dánská vláda na něm internovala mentálně postižené ženy, původně aby zamezila šíření pohlavních chorob, protože přicvoklé ženy jsou prý lehčích mravů. Bylo částečně založeno na různých pavědách, nikoli nepodobných těm, jež masově a hlasitě hltali němečtí nacisté. Izolace nebezpečných žen měla totiž též chránit čistotu rasy. Sprogø nebylo první. Na Livø se mentálně postižení chlapi zavírali již od roku 1911 poté, co spáchali drobné přestupky, či trestné činy. Jako se do Austrálie posílali zloději ovcí. I když, pokud víme, Britové rasovými teoriemi pobláznění nebyli.

O století později navrhla dánská ministryně imigrace a dalších věcí internaci nechtěných imigrantů na jiný ostrov, Lindholm. Lipový ostrov. Možná též inspirována Austrálií, která již dávno zavírá migranty na ostrov Nauru, které bohužel nemá úplně na vybranou a nemůže se bránit, protože dluží, kam se podívá.

Samozřejmě, že je ministerské xichtoknižní vysvětlení zabalené do hávu bezpečnostních rizik s nutnou dávkou populistického patosu a jakéhos laskavého, domácího nacionalismu, se kterým přeci musí každý souhlasit: „Když je někdo nežádoucí v dánské společnosti, nemá obtěžovat obyčejné Dány (…) Jsou nežádoucí, a musejí to pocítit!“ Raději se ale nezajímat, jak bude v reálu. Pokud tedy nešlo jen o publicity stunt a nic se dít nebude.

Každopádně by se v Dánsku možná měli zamyslet nad tím, zda není na čase najít další ostrov, kam zas zavírat nebezpečné ženy. První kandidátka asi jasná. Anebo vlastně asi Sprogø bude ještě funkční.

Globalizace

Je, když vám během jednoho dne napíše z osmnácti zemí sto omsdesát šest lidí pětadvaceti národností v třinácti jazycích. Sto osmdesát sedm. Osm.

Alžířan u doktora

Přišel jsem o chvíli dřív a sedl si před kartotéku, protože na neurologii bývá lidnato. Čumím do telefonu a najednou se přede mnou zjeví xicht, který vůbec není těžké přiřadit, byť jsem ho tak deset let neviděl. „Co tu děláš?“ ptá se. Já, že jdu na neurologii, a on že též, ale nejprve se musí v kartotéčně registrovat. Sedím tedy dál a vnímám útržky rozhovoru.

Kartotéka: „Jééé, to jméno znám, nemáte syna?“
Xicht: „Ne, to jsem já, jen jsem trochu zestár.“
Kartotéka trochu vylekaně: „Aha, to asi dělají ty fousy.“ Mezitím se kolem jakoby nic zastavilo několik dalších dam v bílém a zeleném a jedna se na cosi ptá.
Xicht: „To je moje maminka.“ Rozřehtá se svým specifickým smíchem a ptá se: „A dostanu za to aspoň ňákou protekci?“ Načež se omundůrované dámy rozverně zachichotají.
Kartotéka: „Oranžový výtah, šesté patro…,“ ale nestačí doříct, než xicht mávne rukou ke mně se slovy „on mi to ukáže.“

Načež se zvednu a společně belháme o patro výše na neurologii, on na levou, já na pravou nohu, a vyprávíme si vzájemné anamnézy, u kterých dostáváme záchvaty smíchu i poté, co dosedneme v neurologické čekárně. Smích z absurdity setkání i z toho, že už jsme dospěli do věku, kdy si vyměňujeme pomyslné lékařské nálezy, prokládáme zběžnou výměnou základních životních změn za leta, co jsme se neviděli. Zdá se ale, že je toho hodně, takže pivo příští týden? Yalla, budu se těšit.

P.S. Nakonec jsme se i domluvili, že si společně budeme kupovat obuv, jako tito maníci, na které jsem koukal jen pár hodin před dnešním setkáním:

Good govern(ridd)ance

Přečetl jsem si blog šéfky Světové banky o tom, jak špatné vládnutí podporuje chudobu, a nedozvěděl jsem se vůbec nic nového. Jako spousta článků, které čítávám, mi i tento přišel vcelku simplistický, ale nebyl určen mně, an v řadě nefunkčních a zkorumpovaných zemích žil a stýkal se v nich s lidmi v různých mocenských pozicích. Kristalině tedy odpouštím, i proto, že své povídání začíná vzpomínkou na rodiče s díky, že ji pojmenovali krásně transparentně.

Napadlo mě ale, proč se asi o korelaci mezi špatným vládnutím a chudobou mluví vesměs v souvislosti s rozvojovými a nerozvíjejícími se zeměmi. Začněmež u sebe přeci. Kristalina je z Bulharska, kde žije pod hladinou chudoby téměř čtvrtina obyvatel. A jakpak jsme na tom asi u nás doma?

Krom marasmu a slizu, který tu šíří čelní političtí představitelé včetně mimo jakékoli hranice slušnosti a důstojnosti se pohybujícího prezidentova mluvčího, vnímám rostoucí intelektuální degradaci české politické elity a její nezájem o prosperitu země. Špatně vládnutí v ČR je nepochybně též jednou z příčin, proč máme osm set tisíc lidí v exekuci a poslanci nedávno pod nátlakem různých lobbistů odhlasovali, že se zas tak moc na tom měnit nebude. Protože špatné vládnutí podporuje chudobu, jak víme nejen od Kristaliny. Z učebnic sociologie zase víme, že chudí jsou snáze ovladatelní a manipulovatelní, zvlášť když jsou závislí na externí pomoci, když jim státem podporovaní exekutoři nenechají ani na rohlík s máslem.

Takže ahoj lidi, Agrofert v roce 2017 získal rekordní dotace v hodnotě 2,1 miliardy, zatímco počet občanů ČR pod hranicí chudoby klesl pod milion. Nebojte, letos určitě překonáme. Obojí.

Stavitel chrámů

Nedávno jsem zrovna někomu o Burácovi vyprávěl. Těžko uvěřit, že už je to jedenáct (jedenáct!?) let, co to zabalil. Srandovní, že při letošní výroční vzpomínce na Buráce vytanula naše trojčlenná mudrování po práci v hospodě U Dragouna, kde bývala v úterý, ve čtvrtek nebo v jiný den obsluha nahoře bez s řádnými provisy, že jsme s napětím sledovali, zda dokáže donést krýgly, aniž by si napěnila poprsí. K našim nekonečným, nezřídka téměř existenciálním rozmluvám o směřování českého školství se tak nějak návštěvy u Dragouna hodily. Aniž bychom tedy specificky plánovali dle obnaženého dne. Tedy mluvím minimálně za sebe, za Buráce, ani Wapmana se zaručit nemůžu. Ať už měli hoši jakkoli, snad má tam nahoře Burác lepší spoludiskutéry, zajímavější témata. Dobrá tedy... a cudnější servírky.

Devětadvacet

Přemítám, zda mi nemá být jedno, že mi je jedno, jestli se přední čeští politici dnes raději plazí na pietní místo uprostřed noci, protože se bojí, že na ně případný dav hodí vejce. Nebo že kdosi další vyhodil do koše květiny, které plazící se politik na pietním místě zanechal. Nebo že nemám ani trochu chuti vydat se na jakoukoli demonstraci proti či za cokoli. Nebo že mi přijde, že demonstrace, proti nímž stojí mafiánská pýárová mašinérie a ruský desinformační kolos, prohlubují propasti ve společnosti místo aby spojovaly. Ač tak nikdo neuslyší můj beztak bezvýznamný hlas, krom pár kámošů v hospodě a příbuzných, co mi tu a tam přijdou pod ruku. Nebo že se vlastně ničemu nedivím, protože mi divení přijde neproduktivní. Tedy se vlastně divím jen jednomu, a to, jak lidé, kteří jinak vypadají soudně a inteligentně, si mohou myslet, že kreatury, jež momentálně okupují přední politické pozice v zemi, zajímá cokoli jiného než oni sami, a že své zájmy a zájmy svých kumpánů budou hájit hlava nehlava. Asi by mi též nemělo být jedno, jestli premiér odstoupí či nikoli, byť jak správný autokrat jasně národu sdělil, že hodlá zůstat, dokud to jen trochu půjde (čti: dokud jeho pýárová mašina bude fungovat). I když by mi vůbec nevadilo probudit se v zemi, kde jména jako Babiš, Zeman, Okamura, Klaus (starší, mladší, prostřední, větší, menší atp.) jsou jen vzdálené vzpomínky na odpornou pachuť v ústech, jež se už nikdy nebude opakovat.

Sedmnáctý listopad pro mě není lamentem nad tím, co by mohlo být. V povznešené náladě si připomínám, že se máme na české, moravské a slezské hroudě zatraceně dobře. Že dosud žijeme v zemi, která je jakž takž demokratická, kde sounáležitost s NSDAP, KSČ či jinou podobnou partají není předpokladem ničeho (snad pouze koryta ve správních radách, pravda). Že jsme svobodní, chceme-li, a je mi vlastně jedno, že svoboda rostoucí počet mých spoluobčanů vůbec nezajímá (ha, nemá mi být jedno, že mi je jedno?). Holt potřebujeme nejprve vinit klimatické změny, černobylskou havárii, uprchlíky, migranty, Romy, Angelu, šéfa a spoustu dalších, než si (pokud vůbec) připustíme, že za své životy primárně můžeme sami. Ha, možná ale je třeba si připomínat právě toto právě dnes, ve výročí dne, kdy jsme kolektivně, alespoň na pár let, vlastní životy do vlastních rukou vzali.

Devětadvacet let, za které jsem vděčen, jako jsem vděčen, že nemusíme žít v tom komančském marasmu, ve kterém jsem se narodil. Respekt a dík všem, kteří se o to zasloužili. Vzkaz těm, kteří se snaží nás zatáhnout zpět, si nechám na jindy.

Střílet, střílet, střilet

O pár dní jsem prošvihl výročí výstřelu z Aurory. Jako by po stovce už nebylo dál co slavit. Tedy připomínat. Slavit nebylo nikdy co. S lampyjóny nebo bez. Tím méně, když už dnes víceméně víme, jak se tenkrát seběhlo. Tedy můžeme vědět, pokud chceme, protože zpracováno bylo dostatečně. Jenže vlastně většinou vědět nechceme. Jak se Uljanov se svou bandičkou (a zčásti navzdory ní) dostali k moci, aniž by tak nějak většinově plánovali, natož bývali byli připraveni vládnout. Sto jeden rok od vzletu jedné z nejodpornějších a nejtragičtějších ideologií lidstva, hlásajících diktaturu proletariátu a třídní boj, tedy v reálu násilné převzetí moci na základě ideologických předpokladů a přes jakékoli mrtvoly. A k tomuto odkazu se dosud kdosi hlásí, často zaměňujíce krásné časy vlastního mládí, kdy život byl prima, s ideologií, v níž se životy nejen odehrávaly, ale velmi často i křivily a hroutily.

Pokud si kdokoli chce přečíst jen jedinou knížku o Velké revoluci, asi navrhnu Orlando Figese, který mj. popisuje do té doby v Rusku naprosto neznámého „proletáře“ Lenina takto: „Muž, který se měl stát diktátorem Ruska, neměl téměř žádnou přímou znalost života jeho obyvatel. Kromě dvou let jako právník ani nikdy neměl práci. Byl to "profesionální revolucionář", žijící odděleně od společnosti z finančních prostředků strany a z příjmů z matčina majetku (ze kterého čerpal až do její smrti v roce 1916). Podle Gorkého právě tato neznalost každodenní práce a lidského utrpení vyvolávala v Leninovi "bezsoucitné pohrdání k životu obyčejných lidí, hodné šlechtice... Život ve své složitosti je Leninovi cizí. Nezná obyčejné lidi. Nikdy mezi nimi nežil.“

Psychopat a fanatik, buržoust duší a masový vrah v reálu vzorem pro tisíce následovníků. Včetně hrstky sedící v českém parlamentu.

Migrační idiocie

Babiška hlásá, že se nepřidá ke Globálnímu kompaktu na migraci, abychom překládali doslovně. Po vzoru rakouské protofašistické vlády. Vsadil bych se, že ani on ani většina vlády české nemá páru, na čem se svět v nečekaném a neobvyklém návalu duchapřítomnosti před pár lety shodl. Byť jsme si tenkrát říkali, že jsou závěry newyorského summitu znouzectné, nicméně jsme si alespoň přečetli, o čem je řeč. Na rozdíl od dnešních zaprděných středoevropských vládců. Pro které nejde o obsah, ale o formu. Kdo by si přeci nechal ujít možnost získávat politické body hlásáním odporu k čemukoli, co obsahuje slovo migrace. A je jedno, že nikdo nemá páru. Vypočítavost a inkompetence nejsou vždy totéž, občas se ale zajímavě prolnou.

Práskač z Těšína

Před jedenácti lety se objevily zprávy, že vrchní bard dob Pěrestrojky, svědomí trampů, houbařů, chatařů a chalupářů, symbol laskavého odboje proti skomírající komunistické mašině, udával své kolegy estébákům. Hutka o tom napsal píseň Udavač z Těšína. Zmíněný reagoval tak nějak pasivně, nevyvracel, že chodil na StB, jen že kdy vyřkl slova zapsaná v jeho složce. Kdosi mu věřil, kdosi ne, mě samotnému se tak nějak z jeho „laskavých“ textů udělal šoufl.

Od té doby jsem se zúčastnil řady debat na téma udavačství policajtům totalitního státu a pokaždé mě zarazí, jak málo vlastně nakonec vadí. Však také kdo ví, jak to tenkrát všechno bylo, a hoď kamenem, kdos’ čist, a morální špína vlastně neexistuje. Jakoby se hranice mezi správným a nesprávným, čestným a nečestným, čistým a špinavým posouvala rostoucí rychlostí, než exploduje v relativizaci všech základních hodnot a správné, špinavé, dobré a zlé přestane existovat.

Netroufám si soudit, jaké pohnutky či výhružky mohly různé jedince vést k různým úrovním spolupráce s komančskými tajnými, leč ve chvíli, kdy dotyčný nejeví ani známku reflexe nelze než usuzovat, že se zúčastňoval dobrovolně, pravděpodobně se zištnými úmysly. Nesoudím vlastně ani práskače z Těšína. Možná neměl zcela na vybranou, byť se spíš jednalo z jeho strany o čistý kalkul. Že člověk hezky veršuje prostě neznamená, že není svině.

Včerejšek je navíc docela jiná káva. Práskač zcela dobrovolně převzal vyznamenání od jednoho z největších současných diktátorů a masových vrahů, který, jak říkají zlí jazykové, vyhrožuje celému světu jadernou válkou, ale nedokáže zajistit, aby občané jeho země měli topení na zimu. Aneb jak že bylo to pořekadlo o opakovaném stoupání do téhož lejna?

Žvanící mlátička

Sněmovna odhlasovala nevydání poslance Ondráčka k trestnímu stíhání za to, že si vymýšlel a zveřejňoval lži o prezidentském kandidátovi Horáčkovi. I když jsou české zákony proti haně divné, asi mi je sympatické, že se Horáček z principu ohradil proti blábolení ústavního činitele. Tím spíš, že jde o mlátičku z esenbé s kreditem, jenž by soudnému člověku dovoloval pouze prolézat kanálama. U nás ne, u nás takový lidský póvl volíme do Poslanecké sněmovny.

Ať už si o konkrétních českých zákonech myslím cokoli, přijde mi strašidelné, že čeští poslanci, nikoli orgány činné v trestném řízení, rozhodují o tom, zda kdosi má či nemá být za cosi stíhán. Za cosi, co nemá nic společného s výkonem jeho poslaneckého mandátu. Ať už je to žvanící mlátička, nebo kradnoucí premiér.

Zaujaly mě komentáře politiků, kteří hlasovali proti Ondráčkovu vydání. Nikoli s podivem se primárně jedná o politiky stran, které si s demokracií dávno vytírají řiť. I ty tedy volíme do PSP. A stále více, zdá se. Vesměs se komentáře týkaly skutečnosti, že coby politicky exponovaná osoba by měl mít Horáček tvrdší krunýř. Ironie doby, kdy autokrati a hochštapleři hájí svobodu vyjadřování, zatímco zoufalí demokraté, válcováni ze všech stran politickou lůzou, hledají jakýkoli klacek, kterým by se po lůze ohnali.

Alespoň ale víme, že můžeme o politicky exponovaných osobách vymýšlet úplně cokoli, nejlépe co nejhlasitěji. Zeman žere děti. Pitomio je zoofil s úchylkou na andulky. Poslanec Grospič je sériový vrah.